|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 14 ::
|
 |
|
:: Jak si nenechat kecat do psaní... ::
 Šíma |
publikováno: 03.03.2008, 13:24
|
Sliby, chyby! A je tu další šílená příručka pro psavce s malým (velkým) testem na závěr! ;-)
Omlouvám se čukovi a všem, kteří čekali něco jiného, šíma je prostě nevypočitatelný! A také si myslím, že v "nejlepším" přestat, proto další dílko "tohoto žánru" už tak brzo "nevyjde", ale jak se říká: "Věřte šímovi! ;-)
P.S. Také se bojím, abych nezačal být poněkud "trapný"... |
| |
|
|
/Několik zamyšlení na úvod.../
Zde na SASPI jsem už něco málo přečetl a jedna z posledních reakcí (řeknu-li, že byla poměrně milá, poučná a k zamyšlení) mě donutila se opravdu zamyslet nad konformitou psaní. Ano, čtete dobře, pozastavil jsem se jako prostý autor a čtenář nad jednou z mnoha otázek autorského psaní a tou je: Hledání vlastního stylu.
Každý autor píše svým vlastním způsobem, nebo se o to alespoň snaží. Možná by nebylo správné škatulkovat všechny autory do krabic s názvem a obsahem dané formy a jeho způsobu psaní. Nikdo přeci nemůže nikoho nutit, jak by měl tvořit a jak by měl vyjadřovat své vnitřní myšlenkové pochody a pohled na svět, či danou problematiku. Pak by to nebylo již o svobodném psaní (ať už pro radost z vlastního uspokojení svých potřeb: vypsaní se), nebo k uspokojení svého vlastního EGA a dosažení nějakého výsledku (ne-li postavení ve světe Literatury).
O čem že tu je celou dobu řeč? O tom, zda-li by měli autoři psát pro širokou masu lidí, tedy zavedeným způsobem, který vyhovuje takřka všem a vidíme jej skoro v každé knížce, nebo o odpojení se (odklonění) od onoho pomyslného stáda, které se řítí vpřed a netuší, co jej na této cestě čeká a zda-li má tato cesta vůbec nějaký cíl a tedy i smysl, přestože i cesta může být mnohdy samotným cílem.
/Existuje nějaké normy?/
Položme si otázku, zda-li existují nějaké mantinely, které by měly ohraničovat autorovu imaginaci a jeho způsob vyjádření. K vlastnímu psaní se můžeme v zásadě postavit dvěma způsoby: za a) budeme psát sobě a druhým pro radost a nic od toho nebudeme očekávat, nebo za b) budeme se snažit tvořit tak, jak je obvyklé pro literaturu, která je vydávána. Možná se usmějete a odfrknete si otázkou v očích: „Co je to za blábol?“
Už vás někdy napadlo, jaká muka musí prožívat autor, který se ze všech sil snaží vyjádřit své vidění světa okolo sebe, či pustit uzdu své fantazie a objevovat nové a nevídané světy, avšak nikdo z možných (a případných) nakladatelů jej nechce publikovat se slovy: „To všechno tu už bylo! Píšete sice dobře, ale zkuste do toho dát více svého srdce a také svou duši... Nakonec, vydáváme jen již zavedené a prodávané autory, které máme vyzkoušené. Možná, kdyby vaše tvorba odpovídala jistému stylu, dalo by se o něčem uvažovat! Takto nikoho nezaujmete, bohužel nezapadáte do našich edičních plánů...“
Nebudeme se zde zabývat problematikou vydávání děl (třeba i začínajících autorů). V dnešní době se již určitě najde nějaké to nakladatelství, které se nebojí vydat i nezavedené a zcela nové autory. Jde o to, zda-li by případný autor měl psát takovým způsobem, aby se jeho tvorba líbila všem, nebo by si měl najít vlastní styl a cestu, s vědomým rizikem, že jeho čtenářská základna nebude příliš vysoká (nebo řečeno lépe: veliká). Většina autorů přece píše jen pro radost a v duchu doufá, že někdy prorazí a také snad byť jen na malý okamžik zazáří jako supernova. Někomu stačí jen prostý fakt, že jsou jeho dílka publikována na internetu (na tom, či onom, literárním serveru). Už slyším vaše „pichlavé otázky“: „Tak co, autore? Co od svého psaní očekáváš ty?“
Na čem tedy záleží? Jaká jsou kritéria pro to, aby byl autor čten v širším měřítku. Jeho styl by měl být čtivý. Měl by umět pracovat se slovy a vzbudit pozornost čtenářů. Měl by umět pracovat s dějem a samotnými postavami v případě psaní prózy, nebo se svými myšlenkovými pochody a se schopností vidět svět „ze správného úhlu“ a ukázat realitu i svůj náhled na danou problematiku tak, aby zaujal a přiměl čtenáře k zamyšlení (například v různých fejetonech, úvahách, či esejích). Tuším, že zde jen mlátím prázdnou slámu, že to vše již dávno víte a že jsem možná i odbočil od tématu.
Každý autor by také měl ovládat svou mateřskou řeč. Měl by psát (pokud možno) bez chyb, aby nedělal ostudu sobě i své práci. Na druhé straně vám takřka „kdekdo“ udělá betareading a pokusí se vychytat z vašeho textu všechny případné chyby, překlepy a nejasnosti. Nebylo by lepší dělat za peníze druhým autorům jakéhosi korektora, než sázet na to, že bude nějaké to vlastní dílo vydáno, tedy publikováno? To všechno je již notoricky známé, ale to, oč mi tu jde je nabíledni. Jaká je hranice mezi amatérským psaním a psaním na úrovni? Není také tato osobní zdatnost autora důležitá pro to, aby se z něj stal uznávaný a všemi čtený autor? Pokud budete stále psát jako na „základce“ a nebudete ovládat základy vašeho mateřského jazyka a váš text se bude hemžit pravopisnými a stylistickými chybami, pak jistě klesne pravděpodobnost vydání toho, či onoho, dílka. Já vím: „Zapomeň na to! Nejdůležitější jsou přeci jen ty správné konexe! Bez pořádné „tlačenky“ se ještě nikdo nikam nedostal...“
Kde jsme to skončili? U zamyšlení nad normami ve psaní, ať už jako redaktora novin a časopisů, nebo autora povídek, novel a románů. Pokud pomineme všechny možné druhy vyjádření (a žánrů) v psané podobě (tedy v Próze, básnící prominou) a technickou a stylistickou stránku věci, co nám ještě zůstane? Zůstane nám: Čtivost!
/Co si představit pod pojmem: Čtivost?/
Co to znamená? Nejde zde o fakt, zda-li daná knížka, nebo časopis zůstane ležet pod nánosem prachu, nebo bude mít ošoupaný přebal a zamaštěné a ušpiněné stránky? Každý autor se může rozhodnout, zda-li se bude držet již vyzkoušených a zavedených technik ve psaní, nebo se vrhne na svou vlastní cestu s vědomím, že může zůstat nepochopen a zatracen v zapomnění? Není to také o vlastním pohledu na svět? O autorově vůli a odvaze jít proti proudu? Možná bych měl také strach, kdybych se vydal na neprobádanou pěšinu v krajině Umění (tedy Prózy).
Znamená to, že jsem prachobyčejným zpátečníkem. Jsem oním: zbabělcem, když nechci opustit onu širokou a vyšlapanou cestu ostatními autory, kteří se třeba i uchytili a jejich tvorba jim nese požadované ovoce? Není snem každého autora, že bude jeho tvorba žádána a jen se po ní zapráší? Ale, co když existují také ti, kterým je to jedno? Netouží po popularitě a úspěchu. Jejich srdce prahne jen po vyjádření se a převedení svých myšlenek na papír nebo na obrazovku počítače. Ptáte se: „O čem je tu ZASE, sakra, řeč? Může mi někdo vysvětlit, o čem to ten člověk mluví? Začíná mi jít, tak trochu, na nervy!“
Toho pomyslného „revolucionáře“, který „pronesl“ tuto větu již znám a určitě se objevil také v jiné mé teoretické práci. Nudím vás? Pak určitě nejsem dobrým autorem a měl bych se vrátit „do hrobu“, tedy do onoho pomyslného literárního zapomnění, kde po mně ani ten bídný pes neštěkne! Zatím jsem tu napsal asi 983 slov a 5730 znaků. Jde o dost slušné číslo, nehledě na to, co zde bylo řečeno! Délka textu není vše... Netuším, jak moc čtivé bude toto dílko a zda-li vás zaujme. Ještě jsme se totiž nedostali k jádru věci (tedy pudla). Pokud tedy vaše dílo (jakékoliv) nebude čtivé a čtenáře nezaujme, pak vám nepomůže, ani kdyby bylo vaše dílko delší, než-li samotné Písmo svaté...
Možná také tušíte, že autor tohoto článku vlastně ani neřekl, co chtěl. Je docela možné, že nedokázal přesně vyjádřit a vystihnout svou myšlenku a to, co vidí svým vnitřním zrakem. Pokud není autor schopen dát do souvislostí vše, co se mu honí hlavou, měl by raději nechat psaní a věnovat se jiné činnosti. Možná by toho také měl nechat ten, kdo právě píše tyto řádky! Ano, zabal to „psavče“... Chtěl jsem napsat: Zabal to, srabe, když na to nemáš!
Jak tedy psát? Připadám si jako Hamlet, kralevic dánský, s lebkou v jedné ruce a zbraní v druhé. Pokud nějakou vůbec měl, ale patrně ano... „Být, či nebýt? Toť otázka...“ Správně formulovaná otázka by pak zněla: „Psát z davem, nebo ne?“ A abych vás nenudil suchou teorii, vymyslel jsem si pro vás vlastní test! Že půjde o „ptákovinu“? Samozřejmě! Co také čekáte od této příručky, chce být čtivá za každou cenu!
/Velký (malý) test.../
Přečtěte si, prosím vždy připravený úryvek a pak se snažte pravdivě odpovědět! Vyberte si jednu ze tří odpovědí. Na pravé straně (v závorce) je vždy patřičné bodové hodnocení. Je tedy nutné si pamatovat dosavadní součet všech bodů (při procházení tímto testem). Řešení, čili výsledek, je jako vždy až na konci. A nečekejte, že se o sobě dozvíte bůh ví co? O tom tento test není!
Test č.: 1 - úryvek:
Byl krásný den, slunce vesele svítilo na bezmračné obloze a svými paprsky zahřívalo vše, nač dosáhlo. V parku pod stromy byl pěkný chládek. Ptáčci v korunách si vesele prozpěvovali a tento poklidný odpolední čas mnozí lidé využili k procházce v místním parku. Co na tom, že byly hlášeny skvrny na slunci, zvýšená erupční činnost a úbytek ozónu? Dva mladí lidé si vykračovali po pěšině vedoucí napříč udržovaným trávníkem, když tu je náhle něco vyrušilo z jejich láskyplného objetí...
„Hele podívej!“ ukázala dívka ruku k jednomu stromu.
„A na co?“ podivil se znechuceně chlapec. Měl s ní jiné plány, než se jen tak bezcílně procházet.
„Vidíš ty dva psy?“ rozesmála se a štípla svého kluka do zadku.
„No a?“
„Šukají tam o sto šest!“
„Nechápu, co je na tom tak špatného?“ zamračil se. Ano, nejraději by dělal totéž se svou milou někde o samotě. „Na tom nic není... Vidíš, nikoho to nezajímá!“
„Ale jak se přitom tváří!“ znovu se zasmála a pohlédla na přítele. „Nevypadají nádherně?“
„Jo, šukání je príma!“ pokrčil hoch rameny. „Tak mě napadá, kdy mi taký dáš!“
„Zvrhlíku!“ vypískla a znovu se zavěsila do svého přítele. „Dočkej času...“
„Na co? Až budu starý? Směješ se psům, že si vrzli a tvrdíš o mně, že nejsem normální...“
Otázka: Jaký máte na tento úryvek názor?
a) Hezké, pobavilo mě to! (0)
b) No, moc mě to nezaujalo... (1)
c) Byl to děs, o čem to bylo? (2)
Test č.: 2 - úryvek:
Samuel se vznášel nad povrchem Měsíce a nebýt záchranného lana, patrně by dosáhl únikové rychlosti a opustil by Měsíc i jeho oběžnou dráhu. Ačkoliv byl jeho skafandr klimatizovaný, aby jej dokázal ochránit před změnami teploty na Slunci a ve slunečním stínu, potil se jako kráva. Ve skutečnosti se pořádně vyděsil, když u jeho vozítka vybuchla nádržka s bezpečnostní zásobou kyslíku. Ta druhá, záložní naštěstí zůstala neporušená.
„Co se sakra děje?“ uslyšel dispečera v nedalekém městečku Moon city. „Svatá dobroto, Samueli, kouřil jsi mariánku, nebo co? Jsi sjetej?“
„Ale hovno!“ řekl Samuel do mikrofonu ve svém skafandru a začal se pomalu na tenkém lanku přitahovat zpět k měsíčnímu povrchu. Doufal, že se nepřetrhne. Říkal si, když dokázalo doposud odolat energii, která jej vynesla takřka až do Vesmíru, proč by nemohlo vydržet pnutí při navíjení na Samuelově straně. Vždyť je to brnkačka!
„Tak co je?“ nenechával jej dispečer v klidu. „Mám poslat záložní stroj? Chceš ohlásit stav nouze?“
„Ale hovno!“ řekl znovu. „Nechci!“
„Jestli se nedostavíš domů do půl hodiny, vyhlásím poplach!“ uslyšel Samuel v reproduktoru, který byl zabudován do jeho helmy.
„Ale hovno!“ řekl si znovu a dál soustředěně pracoval s navíjecím mechanismem. Když mu chybělo posledních pět metrů, lanko prasklo. Samuel věděl, že již nemá žádnou kinetickou energii, která by jej odnesla mimo povrch Měsíce.
„Už jsi ve voze?“ zeptal se jej nenechavý dispečer, který neměl rád žádnou mimořádnou událost. Patrně byl již teď posraný strachem. „Kde jsi?“
„V řiti!“ řekl mu Samuel, když mu chybělo jen několik centimetrů od ochranného oblouku měsíčního vozítka. Podobné zařízení mají také kabriolety na Zemi pro případ, kdyby se vůz převrátil na střechu. Tady na Měsíci však nic podobného nehrozilo a kdyby, při nízké přitažlivosti, která zde panovala, by se nejspíš nic nestalo.
„Cože?“ nechápal jej dispečer.
„V řiti... Právě vybuchla i druhá nádržka a já jsem dosáhl únikovou rychlost.“
„Máš přeci to lanko!“ křičel na něj dispečer zděšeně.
„Nemám, to se přece přetrhlo!“ řekl mu Samuel s až ledovým klidem.
„A co směrové trysky skafandru?“ snažil se dispečer na něco přijít.
„Nejsou k dispozici!“ řekl mu Samuel a zrušil spojení. Věděl, že než k němu někdo přiletí, bude již dávno v trapu. „Já to pořád říkal, že dneska stojí celý den za hovno!“
Otázka: Co si myslíte o tomto úryvku?
a) Sci-fi nemám rád a nic mi to neříká! (2)
b) No, mohlo to být lepší, že? (1)
c) Nebylo by pokračování, mistře? (0)
Test č.: 3 - úryvek:
Dva muži seděli na vrcholku útesu a hleděli na moře, které se vařilo pod nimi. Nohy jim plandaly ve větru a za zády měli zelenou louku s nedalekými stromy. Každý den se sem chodili dívat na dalekou zvlněnou hladinu a toužili po tom, stát se námořníky na překrásných plachetnicích, které brázdí jako královny, všechny oceány světa.
„Hele, loď!“
„No a?“
„Míří sem? Vítr ji určitě zažene na skály!“
„Ty myslíš, že...“
„Jo, přesně tak!“
„Chceš se vsadit?“
„Ale tys mi pěkný necita!“
„Určitě to zvládnou!“
„To bych neřekl! Rozbijí se o skály a do jednoho pochcípají...“
„Ale fuj! Tak co? O co se vsadíme?“
„A kdo je tu potom necita...?“
„Tak o co!“
„Hele, za chvíli tu bude! Tomu se říká rychlost...“
„Tak už se rozhodni!“
„Dobře, co takhle o mou novou tabatěrku! Je ze zlata...“
„Leda z kočičího... Dobře, ať je po tvém.“
„Takže...“
„Rozbijou se!“
„Nerozbijou...“
„Počkáme!“
„Ale, že jim to jde! Pobíhají tam jako mravenci!“
„Jo, nejspíš jim nechce nastartovat pomocný motor...“
„Ještě chvíli...“
„Co myslíš?“
„Co jako?“
„Rozbijou se?“
„Tys přeci říkal, že si vsadíš na to, že se rozbijou!“
„Ne, tys to říkal...“
„Hele, vidíš to?“
„Jo, převrátili se ještě dřív, než dojeli na skály! Kurva...“
„Takže je to nerozhodně! Co budeme dělat?“
„Vsadíme se, kolik jich doplave ke břehu! Co ty na to?“
„Tak jo...“
Otázka: Pobouřil vás tento úryvek?
a) Ne, je to brnkačka, vždyť o nic nejde! (0)
b) Byl to děs a hrůza, taková krávovina! Jakoby autorovi nezáleželo na lidském životě! (2)
c) Je to jen příběh ne? I když, nějaké námitky bych měl... (1)
Test č.: 4. - úryvek:
Karkulka kráčela lesem a poskakovala jako malé dítě. Hopsala přes kameny a kořeny stromů, které vyrostly ze země, namísto aby zůstaly pod ní. Nezakopla ani jednou. Pískala si pod nosem nějakou dětskou písničku, přestože ji táhlo na osmnáct. Byl večer a slunce se zvolna chýlilo k obzoru. Ne že by se Karkulka bála, ale začala mít pomalu strach. To víte, jeden sice na strašidla nevěří, ale co kdyby opravdu existovala? Sice věřila z celého svého srdce, že les, kterým prochází, není začarovaný, ale můžete věřit svému srdci?
„No tak se neboj!“ řekla si polohlasně. „Ještě sto dvacet kamenů a padesát sedm kořenů a budeš u babičky v chaloupce! O nic přeci nejde!“
Ano, vlastně o nic nešlo, ale Karkulka si pro jistotu přihnula z placatky, kterou měla ukrytou mezi věcmi, které nesla babičce. Domeček její babi byl už v dohledu a slunce se ještě nestačilo schovat. Jen kdyby... Nějak okolo jejího stavení zhoustla atmosféra. Znáte to, nebo ne? Najednou vám naskočí husí kůže a vy máte takový divný pocit v žaludku a nevíte, zda-li se z toho poserete, nebo ne!
„To bude dobrý!“ utěšovala se Karkulka. „Už jen hop a skok...“
Zdálo se jí, že uviděla za oknem podivný stín. Že by ji babi už netrpělivě vyhlížela? Proč jí však nešla naproti s lucerničkou? Tohle bylo zajímavé, ba přímo podivné, až děsivé. Kdesi nad Karkulkou zahoukala sova a v mlází po pravé ruce cosi zapraskalo. Karkulka ničeho nedbala a stále udržovala stejnou rychlost. Domeček se zvolna blížil. Babi však nebyla v dohledu a snad jen samotný duch lesa věděl, kde jí je konec. Karkulka dohopsala až k domku své milované babičky a už chtěla vzít za kliku, když tu jí něco řeklo, aby chvíli počkala.
„Bááábííí!!!“ zakřičela a doufala, že ji její nahluchlá babi uslyší. „Bááábíííčkooo!!!“
„Cooo jeee?“ ozvalo se zpoza dveře.
„Ty nejsi babička!“ řekla Karkulka nahlas. „Kdo jsi?“
„Vlk, ty krávo!“ řekl jí vlk. „Nepůjdeš dál?“
„A kde je moje babička?“ zeptala se jej Karkulka.
„Šla do lesa pro bylinky...“
„Nekecej!“ nenechala se Karkulka oklamat. „Tys ji sežral!“
„Jsi blbá? Babičky zásadně nežeru!“
„Tak sežereš mě?“
„Nesežeru, mám jiné starosti!“ řekl jí vlk.
„Tak mě přeřízneš!“
„Nepřeříznu!“ řekl jí vlk. „Tak jdeš, nebo ne? Je tu děsná nuda!“
„Tak jo, ale jdi dál ode dveří!“
„Stejně ležím na posteli!“ řekl jí vlk, když otevřela dveře a spatřila jej, jak leží v peřinách s obvazy na zadních tlapách.
„Co se ti stalo?“ zděsila se.
„Vidíš ne?“ postěžoval si vlk. „To ten hajný, má utkvělou představu, že vás obě sežeru! Nebo...“
„Přeřízneš?“
„Jo, přesně tak, ale já mám svou vlčici a k babi chodím na kořalku! Nemáš něco sebou?“
„Mám!“ přiznala se Karkulka a přisedla si k vlkovi. Pohladila jej po hlavě a dala mu loknout ze své železné zásoby. „Tak co bude?“
„Nezahrajeme si třeba Člověče nezlob se?“ poprosil ji vlk. „Babi za chvíli přijde a když bude zábava, alespoň mě ty zadní nohy nebudou tak bolet...“
„Ten myslivec by zasloužil!“ zamračila se Karkulka a zašla do almary pro krabici s hrou. „A proč na tebe vůbec myslivec políčil?“
„Chodí sem za babi, kanec jeden!“ pousmál se vlk. „Budu mít červené, jo? To je má oblíbená barva!“
Otázka: Jaký je váš názor na toto dílko?
a) Čekal jsem kde co, ale tohle ne! (0)
b) Co s tím? Není to pohádka ani bajka? (1)
c) Čtu jen klasické pohádky a ne podobné bláboly! (2)
Test č.: 5 - úryvek
„Drahoušku?“
„Ano?“
„Mohla bys rozsvítit?“
„Ano!“
„Tak to, prosím, udělej!“
„A co jako?“
„Rozsviť!“
„Světlo?“
„Ne!“
„Tak proč mě o to prosíš?“
„Chci, abys rozsvítila, je tu děsná tma!“
„Bojíš se?“
„Čeho?“
„Tmy!“
„Ne...“
„Tak proč chceš rozsvítit?“
„Něco mě totiž kouslo do zadku!“
„Já to nebyla...“
„To vím taky, proto chci, abys rozsvítila!“
„A proč to neuděláš ty?“
„Protože mi to řeklo, že když se pohnu, ukousne mi to koule!“
„Tvoje koule?“
„Ne, tvoje!“
„Ale já žádné koule nemám, já jsem holka!“
„To já vím, tak rozsvítíš?“
„A co když to bude hrozně ošklivé!“
„Co jako?“
„To, co ti chce ukousnout kulky!“
„Prosííím!“
„Tak jo!“
„Už jsi vstala?“
„Ne!“
„A proč ne?“
„Protože mi to řeklo, že když se pohnu, ukousne ti to ptáka!“
„Co budeme dělat?“
„Já nevím! Říkala jsem, že si máme na nočních stolcích nechat ty lampičky!“
„Ale pořád jsi při nich četla.“
„Na tom přeci není nic špatného!“
„Není, ale na nic jiného jsi nemyslela...“
„A na cos myslel ty?“
„Na co asi?“
„Ale to teď půjde těžko!“
„Co?“
„To na cos myslel a vždy myslíš!“
„Proč myslíš?“
„Protože to vyjde nastejno! Ať už vstanu, nebo ne!“
„Víš co mi to také řeklo?“
„Co?“
„Když nevstaneš, tak tě přeřízne?“
„Čím?“
„Motorovou pilou! Asi...“
„Vážně? Tak je to zvíře, nebo člověk?“
„Já nevím... Umí zvíře mluvit?“
„Ne!“
„Tak to bude člověk!“
„Ale když jde o člověka, kdo by to asi tak mohl být?“
„Kdo asi? Když je tvůj muž každou jednu noc v týdnu v práci? A já jsem tvůj amant!“
„Ty myslíš...“
„Jo!“
„A nešlo by jej ukecat?“
„Ne, nešlo. Tak co bude?“
„Proč chce, abych rozsvítila?“
„Chce vidět toho vola, který mu šuká starou!“
Otázka: Co říkáte? Líbilo se vám to?
a) Ano, manželská nevěra mi nevadí! (0)
b) Ne, navrhuji ukousnout mu koule a nejen tomu amantovi! (2)
c) Není to špatné... Je to o životě a snad i ze života ne? (1)
/Řešení testu (počet dosažených bodů CELKEM):/
0 bodů: Jste naprosto neovlivnitelní, čili tvrdí jako skála a žádná kritika s vámi nehne. Také není jisté, zda-li se uplatníte, ale je vám to jedno. Píšete, co se vám zlíbí, a vaše vlastní tvorba je vám nadevše!
0 - 5 bodů: Jste na vážkách. Chcete psát podle svého, ale zároveň se bojíte, že se druhým nebude vaše tvorba líbit. Stále se otáčíte na tu, nebo onu stranu a vaše tvorba podle toho vypadá! Jaká je? Je sice dobrá, ale mohla by být lepší! Nedejte na kritiku, sice vám může pomoci, ale také může uškodit!
6 - 10 bodů: Píšete pro široké masy lidí. Každou výtku namířenou na vaši osobu ihned obrátíte k činu a přetváříte svou tvorbu podle rad druhých. Netušíte však, zda-li jde o vaše dílo, nebo dílo kolektivu čtenářů!
/Několik slov na závěr.../
Že je tento test na hlavu? Ano je! Že není k ničemu a k ničemu jste také nedospěli? Ano, není zde proto, aby vás něčemu naučil. Vše záleží na vás, vaší iniciativě, odhodlání, nasazení a schopnosti a hlavně odvaze riskovat! Na druhé straně mohu uklidnit všechny, kteří píší jen tak pro radost a o nic jim nejde! Ne každý autor musí na svém díle zbohatnout. Autoru je na světě jako smetí a knižní trh je dokonalým sítem, jen kdyby nevycházely mnohdy knihy, nad kterými zůstává čtenáři rozum stát!
Přejí vám, jako autor tohoto dílka, mnoho štěstí a úspěchů ve vaší píli. Ať vaše dílka čtenáře osloví a nenechají jej na pochybách, že právě vaše díla jsou ta nejlepší! Zase někdy příště u návodu ze sbírky: „Hra se slovy...“
/Poznámka:/
Přestože psal autor toto dílko s velikým nasazením, mohou se v něm objevit překlepy, nebo nedoklepy (ačkoliv byla tato práce několikrát přečtena a zkontrolována také „kontrolou pravopisu“, případné nesrovnalosti však nemají nic společného se snížením kvality této práce!
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 19 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 56 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 85 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
