obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Yár Fenumë - 18 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Dračí krev - Yár fenumë
 autor Annún publikováno: 02.03.2008, 5:45  
Tak a blížíme se ke konci dnes to měl býl závěr, ale protože semi to zdálo dlouhé, tak jsem to rozdělila na dva díly, takže tu máme předposlední část příběhu.

Minule měl Dorien zlé tušení a proto se rozloučil se svou láskou a vyrazil do svého rodného kraje.
Vyplní se tento jeho špatný pocit?
Co se asi na Vysočině přihodilo?
Jaké pak špatné zprávy na Doriena čekají?
To se dovíte v tomto díle.
 

XVIII. – Černá horečka.


Dorien ještě toho dne dopoledne, hned po rozhovoru a rozloučení se svou milovanou Anneris, vyjel z Ladérionu s malou družinou. Měl s sebou jako doprovod čtyři elfské bojovníky a léčitele Ferena. Šest rychlých koní s jezdci se hnalo podél Smaragdového jezera, překročilo řeku Renu, zamířilo přes jižní pole a louky k nižším vrchům Klenutých hor a odtud dál na jihovýchod. Vítr jim v trysku šlehal do obličeje, cuchal dlouhé vlasy a cestovní pláště za nimi vlály. Jeli dlouho, míjeli hluboké lesy, přebrodili dvě řeky, zdolali několik kopců a pádili po svěže zelených pláních. Nikde se příliš nezdržovali. Putovali od brzkého svítání do černé noci, pak na pár hodin zastavili, aby dali odpočinout koním, trochu se prospali a hned před rozedněním vždy vyrazili opět na cestu. Za devět dní plného trysku dorazili na hranice Elvedérie a Vysočiny. Překročili kamennými patníky označené rozhraní mezi zeměmi a od pomezí nabrali východní směr. Obzor před jejich očima se vlnil mírnými kopci a návršími. Pobídli své bujné oře ke spěchu a co nejpřímější cestou se vydali rovnou na královský zámek Gloss. Celá cesta z Ladérionu do Dorienovi rodné vlasti jim trvala hnedle čtrnáct dní.

* * * * * *

Návrat na Vysočinu byl pro bývalého korunního prince trochu smutný, protože když se svou družinou dorazil na Gloss, zjistil, že zámek a přilehlé území se třemi městy a několika vesnicemi postihla epidemie černé horečky, která již měla na svědomí nejedno úmrtí. Bylo mnoho nemocných a tahle zpropadená horečka zachvátila i jeho matku královnu Isabelu a Calenovu ženu Iris. Obě byly umístěny v lékařských pokojích doktora Gilberta a blouznily v horečkách, třásly se a po tělech měly temné skvrny, které černou horečku doprovázely.
Dorien na nádvoří sesedl z koně, vystoupal po schodišti a na jeho horním schodu se střetl s mladým králem. Tvář vladaře byla strhaná obavami a připomínala spíš obličej starého muže, než člověka v plné síle.
"Zdravím. Rád tě zas vidím, Calene."
Calen se smutným úsměvem na tváři a bolestí v očích přivítal svého sourozence.
"Vítej, bratře. Škoda, velká škoda, že naše setkání po letech není za příznivějších okolností."
Dorien si svého mladšího bratra prohlédl a musel uznat, že kvůli starostem, které měl , vypadal mnohem starší, než doopravdy byl. Líce měl propadlé, tmavé kruhy pod očima od nevyspání, pobledlé tváře a vrásky na čele.
"Jak se vám daří?" otázal se starostlivě.
"Nic moc, Doriene. Matka by tě jistě ráda viděla, jen kdyby nebyla tak vážně nemocná."
"Jak je jí a co Iris?"
"Matka blouzní, téměř nikoho nepoznává a neustále volá jméno toho elfa, o němž si mi řekl, že byl tvým pravým otcem, Elmir." Dorien moc dobře věděl, že je to jméno matčiny životní lásky, kterou nikdy nepřestala milovat. „Iris je na tom zrovna tak. Není to prostě dobré, ještě nejsou z nejhoršího venku. Naopak jejich stav se chvílemi ještě zhoršuje." Svěřil se bratrovi Calen a zhluboka si nešťastně povzdechl. "Každý den u nich vysedávám, celé noci bdím u jejich loží a neustále se modlím za jejich brzké uzdravení." Náhle se mu oči zalily slzami zoufalství, roztřásla se mu brada, padl Dorienovi kolem krku a rozeštkal se, jako malé dítě. "Ach Doriene, můj bratře, tolik se bojím, že je obě ztratím. Miluji Iris víc než svůj život a matku též. Mám o ně nesmírný strach."
Dorien ho pevně sevřel v objetí a snažil se ho utišit. Věděl, že to pro něho musí být velká zátěž. Vládnout zemi, starat se o národ a dělat si starost o životy svých milovaných blízkých. Bylo toho na něj prostě moc a teď potřeboval bratrovu oporu a pomoc.
"Calene, neměj strach. Uvidíš, určitě se uzdraví. Všechno zase bude v pořádku. Zůstanu tu s tebou tak dlouho, jak bude zapotřebí a společně dohlédneme na jejich zotavení."
"Děkuji ti, bratře." Zavzlykal Calen a jeho tělo se otřásalo mocnými vzlyky.
Dorien svého mladšího bratra podepřel a společně zamířili do útrob zámku. Odvedl Calena do jeho ložnice, aby si mohl na chvíli odpočinout, což rád přivítal. Sotva mladý král dosedl na postel, jeho oči se zavřely a on usnul. Dorien s ním soucítil, neboť věděl, že i on by se cítil stejně mizerně, kdyby se něco podobného stalo jeho drahé Anneris. Jen co jej uložil, vydal se hned do části zámku, v které byly lékařské pokoje, protože chtěl vidět nemocnou matku a otázat se doktora, jak to s ní vypadá. Doktora Gilberta potkal přede dveřmi do pokoje, kde na ložích dlely nemocné královny. Lékař vypadal dost smutně a sklíčeně, protože ať se snažil sebe víc, zdravotní stav obou žen se nelepšil. Dorien si s ním popovídal a on mu vypověděl, jak se to s chorými ženami má. Dorien se též zachmuřil, neb věci, které mu doktor vylíčil, příliš optimistické nebyly. Když dokončil rozhovor s doktorem, prozatím se s ním rozloučil a vydal se do pokoje s nemocnými. Opatrně otevřel dveře do místnosti, tiše jako myš proklouzl dovnitř a zase za sebou zavřel. Stanul před lůžky na nichž, přikryty bílými přikrývkami, odpočívaly neduživé královny. Vlasy měly splihlé, zvlhlé od potu, kůži popelavou skoro až smrtelně bledou a tmavými různě velkými flíčky. Jejich oči byly zavřené a oddechovaly tak mělce a tiše, že jejich dech téměř neslyšel. Hleděl na ně a vzpomínal na to, jak vypadaly, když je viděl naposledy. Tehdy byly veselé, usměvavé, se zářícíma očima, růžovými tvářemi a plné elánu. Ten rozdíl byl nesrovnatelný. Nyní před ním ležely nehybně, že málem vypadaly jako bez života. Zdály se mu být neuvěřitelně křehké jako panenky z porcelánu. Dorien přistoupil blíž k posteli své matky. Uchopil židli, jež stála kousek od něj a přisunul si ji k ní a posadil se. Vzal do dlaní její ledově chladnou ruku. Pokožka studila a přitom se jí na čele a spánkách perlily kapičky potu. Úzkost mu svírala hrdlo. Hladil matčinu ruku a upíral pohled na její krásnou, nyní bledou, pohublou tvář. Natáhnul se a vyždímanou vlhkou žínkou, jež ležela v malém lavórku, otřel Isabele potem orosené čelo. Odložil žínku zpět do umyvadýlka a uchopil opět její ruku.
„Maminko, nesmíš nás opustit.“ Zašeptal a dál držel královninu dlaň ve své.
Ženě se nepatrně zachvěla víčka a pak s velkou námahou otevřela oči a podívala se něj.
„Doriene?“ otázala se tichým nakřáplým hlasem. „Jsi to ty, synáčku?“
Dorien polknul a přikývnul.
„Ano, maminko jsem to já.“
„Zdáš se mi, nebo je to skutečnost?“ zeptala se zastřeným hlasem.
„Nezdá se ti to, jsem u tebe.“ Ujistil ji.
„Tak to jsem ráda.“ Povzdechla si těžce.
„Zůstanu zde dokud se neuzdravíš.“
„Jsi hodný, chlapče. Jak ses dověděl, že jsem ochořela? Calen ti napsal?“
„Ne, Calen to nebyl, ten má svých starostí až nad hlavu. Doufám, že mu s nimi budu moct nějak pomoci. Abych řekl pravdu, měl jsem takové divné tušení, jež mě nabádalo, abych se sem dostavil.“ Odvětil na matčiny otázky.
„A co Anneris? Je tu s tebou?“
„Anneris jsem zanechal v Ladérionu, nechtěl jsem ji vystavovat nebezpečí, když jsem neměl zdání, co se tu děje. Ona mé pohnutky chápe.“
„To je dobře.“ Přikývla královna a nasucho polkla.
„Chceš se napít?“
„Když budeš tak hodný.“
Dorien se postavil natáhnul se k nočnímu stolku, vzal sklenici s vodou, sklonil se nad chorobou sužovanou ženu, podepřel ji, aby se mohla nadzvednout a přiložil jí sklenku k popraskaným rtům, aby se mohla napít. Usrkla několik velkých loků, což jí svlažilo vyprahlé hrdlo a zahnalo pocit žízně. Dorien postavil sklenici na stolek a uložil matku zpět na její lože.
„Je to lepší?“ Otázal se tichým hlasem, aby neprobudil Iris, která spala na vedlejší posteli.
„Ano.“ Odvětila přidušeně.
„Měla by si spát, maminko. Odpočívej, to ti pomůže.“
„Dobře, synáčku.“
Zavřela oči a vypadalo to, že si vzala jeho radu k srdci a znovu usnula. Dorien se usadil zpátky na židli a hladil hřbet její drobné ruky. Pozoroval obličej nemocné ženy a všimnul si, že se jí čelo orosilo novými kapičkami potu. Nejspíš ji přepadl další nával horkosti. Tak moc rád by jí nějak pomohl od toho neduhu, jenž ji oslaboval, jenže nevěděl jak. Náhle ho matka chytila za ruku a otevřela oči. Její pohled byl jiný než předtím. Takový horečnatý, zamlžený. Hleděla na něho a přitom, jako by jej neviděla. Na ženině pobledlé tváři se objevil zvláštní zasněný úsměv.
„Buď na něho hrdý.“ Pronesla zastřeným hlasem.
„Na koho?“ otázal se udiveně Dorien.
„Na svého syna. Víš, Elmire, on je jako ty. Dorien vyrostl ve správného muže. Tak moc mě mrzí, že nebyl přítomen, když dospíval, určitě by jste si rozuměli.“
Dorien náhle pochopil, že matka blouzní v horečkách a spletla si jej se svou životní láskou – jeho pravým otcem.
„Proč nic neříkáš, drahý?“ otázala se, když neslyšela žádnou odpověď.
„Ano, máš pravdu, zajisté bychom si padli do noty.“ Odvětil Dorien, kterého Isabela považovala v horečkách za Elmira.
Usmála se. „Stýská se mi po tobě.“
Dorien chlácholivě pohladil její ruku a snažil se s matkou mluvit stejně, jako kdyby mluvil s Anneris, což bylo pro něho divné, ale co by neudělal pro svou chorou matičku.
„Ai. Mě také, drahá.“
„Ach, můj milý, řekni, kdy se spolu zase sejdeme?“
„Jednou, až přijde tvůj čas, Isabelo.“
„Kdy? Za jak dlouho?“ znělo to naléhavě.
„Dnes ještě ne, má milá. Možná za pár let, zatím jsou na zemi lidé, kteří tě potřebují. Těším se, až budeme spolu, ale nyní ta chvíle ještě nenadešla. Já na tebe počkám.“
Zdálo se, že jeho slova ji uklidnila.
„Elmire?“
„Ano, lásko?“
„Miluji tě.“
Dorienovi se sevřelo hrdlo dojetím a nějak ze sebe nemohl vypravit slovo. Rychle polknul na suchu, aby jí mohl odpovědět.
„I já tě miluji, Isabelo.“
Spokojeně se usmála a zavřela oči. Tentokrát usnula léčivými spánkem. Dorien se zvednul ze židle a naklonil se nad matkou a políbil ji na chladné čelo.
„Miluji tě, maminko.“ Špitnul. „Pěkně se vyspi.“
Dal jí ještě jeden polibek, pak odsunul židli na její původní místo a po špičkách opustil pokoj. Prošel částí zámku, v níž přebýval doktor Gilbert a na chvíli se u něho zastavil, aby jej spravil o tom, co se mu přihodilo, když navštívil nemocnou matku. Doktora našel v laboratoři společně s mistrem Ferenem a oba byli ponořeni do bádání a výzkumu, takže je zbytečně nerušil a zase odešel. Muži z jeho družiny se mezitím postarali o koně a teď pomáhali s přemisťováním nemocných do provizorního domu uzdravování, jenž byl udělaný z hostince ‚U medvědí tlapy.‘ Calen odpočíval a Dorien se odebral do pracovny, aby zjistil, jak to vypadá s vyřizováním vladařských povinností. Jen co otevřel dveře pracovny, doslova se zhrozil. Stůl byl přeplněný různými dokumenty, papíry, svitky a dopisy. Zdálo se, že Calen se samými starostmi o život své ženy a matky neměl pořádně čas na kralování. Hold se do toho bude muset pustit sám. Přešel místnost a posadil se do křesla, v němž kdysi trávil hodně času. Vypadalo to, že i přes epidemii Černé horečky se problémy stále vršily. První, co však udělal, než se pustil do vyřizování byrokratických formalit, bylo to, že vzal čistý papír, ostrý brk, inkoust a napsal dopis pro Anneris.


Zámek Gloss. 20 den měsíce Laiquë jara 2456 třetí epochy.

„Milovaná Anneris.“

„Má ze všech nejmilejší, píši ti tak, jak jsem slíbil při svém odjezdu. Dnes dopoledne jsme dorazili k mému rodnému sídlu. Bohužel má špatná předtucha se naplnila. Když jsme projížděli podzámčím, tak jsme se dověděl, že zámek město a vesnice v jeho blízkém okolí postihla epidemie Černé horečky. Lidé jsou velmi nemocní a ti, co jsou zatím zdraví se starají o postižené a nebo pohřbívají zemřelé. Je to smutné, že právě to mě přivedlo domů. Calen je zoufalý a sužován strachem, neb jeho žena Iris a i naše matka touto zákeřnou nemocí těžce ochořely. Nikdo neví, jestli to přežijí anebo ne.
Budu tu muset zůstat mnohem déle, než jsem původně předpokládal. Bratr mě nyní potřebuje, musím mu být oporou v těchto těžkých chvílích. Nemám zdání, jak dlouho se zdržím. Však neměj o mě obavy, drahá, budu ti průběžně posílat zprávy o tom, jak se to zde vyvíjí. Vrátím se s družinou hned, jakmile to bude možné.
Jsem od tebe pryč sotva čtrnáct dní a už nyní se mi stýská. Chybíš mi, lásko. Naprosto chápu Calenovu úzkost a zoufalství, neboť být na jeho místě, asi bych se též šíleně rmoutil, kdyby se ti něco nepříjemného přihodilo. No a o matce nemluvě. Oba ji milujeme a vidět ji v tomto žalostné stavu a nemít tu moc matce pomoci, nás nesmírně týrá u srdce. Modlím se k bohům, aby se zotavila z Černé horečky a opět nabrala své dřívější síly. Zatím se jí vede bídně. Chvíli je při smyslech a vzápětí zase blouzní v horečkách. Bojím se oni. Mistr Feren s doktorem Gilbertem se již pustili do hledání protiléku a ostatní muži z družiny pomáhají všude, kde se dá. Nebude to nijak lehké, než se podaří epidemii zažehnat. Snad budou mít léčitelé štěstí a podaří se jim najít medicínu dřív, než ta prokletá nemoc zahubí víc lidí a nebo i naše milované.
Prosím, pomodli se za ně v chrámu bohyně Ladérian, snad tvá přímluva pomůže.
Měj se krásně, miláčku, vzpomínám na tebe s láskou. Melinye le.“

„Tvůj hvězdooký Dorien.“


Dopsal dopis, poprášil ho práškem, který vysušil přebytečnou vlhkost, aby se nerozmazal, sroloval jej, zapečetil a vložil do speciálního pouzdra. Zalovil v šuplíku a vyndal z něj stříbrnou píšťalku. Vstal od stolu, otevřel okno a zapískal na ni. Během několika minut přiletěl a usadil se na parapet mohutný jako uhel černý poštovní havran s koženým řemínkem kolem krku a zakrákoral. Dorien mu připevnil pouzdro s psaním k noze a za odměnu mu nalámal kousek sušenky. Havran sezobal drobky a znovu krákoral.
„Příteli, Korane,“ promluvil na něho Dorien. „Dones ten to dopis mé vyvolené princezně Anneris do Ladérionu u Smaragdového jezera pod Klenutými horami.“
Havran souhlasně přikývnul hlavu, zaskřehotal, roztáhnul křídla, vznesl se z okenního parapetu, zakroužil a dal se v let. Dorien za ním chvíli hleděl a pak se vrátil ke stolu, usadil se zpět do křesla a pustil se do třídění všech těch papírů a dokumentů, jež spočívaly před ním.

* * * * * *

Mladý král byl starostí o svou ženu a matku hodně duševně i tělesně oslaben, ale díky pomoci svého staršího bratra to zvládal docela dobře. Rozdělili si vladařské povinnosti a střídali se u loží nemocných královen. I když přece jen více času u ochořelých žen strávil Calen, Dorien mu to za zlé neměl. Naopak ho v tom podporoval. Iris i Isabela potřebovaly, aby jim někdo dodával sílu a připomínal jim, že je někdo potřebuje. Takže zatím co Calen vysedával v pokoji, dohlížel na obě královny a tiše se modlil, za jejich uzdravení, Dorien řešil problémy a spory šlechty, měšťanů i vesničanů. Zdálo se, že všem těm, co své stížnosti posílali do královského paláce, bylo úplně jedno, že zemi sužuje epidemie Černé horečky. Zkrátka, soudní moc a spravedlnost musela být v činnosti za každých okolností. Dorien dělal vše, co bylo v jeho silách, případy jež se byly velmi urgentní, řešil ihned, ale ty banální odkládal stranou a nechával je na později. Hodně času trávil v pracovně, kde ho též zastihnul dopis od Anneris, který přinesl Koran asi deset dní poté, co doručil jeho psaní.
Ozvalo se ťukání na skleněnou tabulku okna. Dorien sebou nepatrně trhnul, neb se toho zvuku leknul. Otočil se a zahlédnul, že za oknem přešlapuje havran. Zvednul se, přistoupil k oknu a otevřel ho. Havran zakrákoral a Dorien si od něho vzal pouzdro se zprávou. Na parapet mu nasypal rozdrcenou sušenku.
„Děkuji ti, Korane.“ Havran přikývnul hlavou. „Zavolám tě, až budu opět potřebovat tvé služby.“ Černý pták roztáhnul křídla a odletěl.
Dorien nechal okno otevřené, přešel ke kůží potaženému křeslu a udělal si pohodlí. Uvolnil přezku na poštovním pouzdru a vyjmul z něj dopis. Byl zvědavý, co mu jeho drahé polovička vzkazuje. Netrpělivě rozlomil červený pečetní vosk se symbolem draka, rozložil pergamen a přečetl si těch několik řádků napsaných úhledným krasopisem.

Ladérion 26 den měsíce Laiquë jara 2456 třetí epochy.

„Můj milovaný Hvězdooký.“

„Tvůj dopis mě potěšil a zároveň zarmoutil. Moc mě mrzí, že jsou Isabela s Iris tak těžce nemocné. Velmi jsem si tvou matku oblíbila, když jsem u vás přebývala a její zdravotní stav mi leží na srdci. Bude se za jejich brzké uzdravení modlit, snad mé prosby Ladérian vyslyší. Pozdravuj ode mne Calena a vyřiď mu, že jsem v myšlenkách neustále s vámi. Věřím, že se léčitelům podaří objevit lék zavčas.
Doriene, buď na sebe opatrný. To, že ve tvých žilách koluje i elfská krev neznamená, že nemůžeš ochořet i ty. Jsi sice odolnější vůči chorobám než oni, ale nezapomínej, že jsi napůl člověk. Dej vědět, co je u vás nového a jak to vypadá.
Střež se a vrať se mi domů v pořádku. Stýská se mi, hvězdooký. Melinye le.“
„Tvá milující Anneris.“


Dorien dočetl krátký dopis a usmál se. Líbilo se mu, že má o něho takovou starost a nabádá jej k opatrnosti. Ano, chyběla mu, ale s tím se teď nedalo nic dělat. Ona by zde nebyla nic platná, víc jí bylo zapotřebí v Ladérionu a on se taky nemohl jen tak sebrat a odjet za ní. Nezbývalo než čekat, až jak se věci vyvinou. Složil dopis od Anneris a zasunul si jej do vnitřní kapsy svého kabátce. Pár minut si odpočal a znovu se vrátil k práci.

* * * * * *

Překlad a vysvětlivky:
Laiquë – duben
Melinye le – miluji tě


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 8 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 17 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Imperial Angel 04.03.2008, 18:28:08 Odpovědět 
   Tak nakonec se to vyplnilo...Doriena teď nečeká lehké období, ale věřím, že nakonec se tahle situace změní a všechno dobře dopadne :)
 ze dne 04.03.2008, 18:42:55  
   Annún: Děkuji Imperial Angel. V to doufám i já.
 ZITULE 02.03.2008, 19:55:31 Odpovědět 
   Krasny pribeh i tentokrate se me moc libil , jen bych se opakovala. Zitule
 ze dne 03.03.2008, 8:24:07  
   Annún: Děkuji Zitule. :-))
 Šíma 02.03.2008, 11:34:00 Odpovědět 
   Není to žádná legrace, snad tu nemoc zvládnou... Do této chvíle jsem si bláhově myslel, že poštu nosí jen houbi, ale Tvůj poštovní havran mě vyvedl dokonale z omylu! :-DDD Jeho přešlapování za oknem a ťukání na sklo mě pobavilo, přestože je situace vážná a naši hrdinové jsou od sebe odloučeni, zavalení vlastními starostmi! ;-)
 ze dne 02.03.2008, 17:18:01  
   Annún: Děkuji Šímo,
též doufám, že se jim tu nemoc podaří žažehnat.
Máš pravdu všude se používají poštovní holuby, ale v mých příbězích je zastupují havrani, vrány, anebo dravý ptáci jako poštoky či orli. Přecejen holoubek by těžko unesl pouzdro s dopisem. To bymusel být jedině nějaký maxiholub, jenže taký nejsou. Takže holubům necháme krátkou milostnou korespondenci a těžší poštovní kalibr přenecháme ostatním vetším ptákům.
Jsem ráda, že v té vážné situaci alespoň něco připělo k pobavení a zlehčení okamžiku.
 amazonit 02.03.2008, 5:45:41 Odpovědět 
   tak přece jenom bylo Dorienovo tušení správné a jeho návrat žádoucí, nezbývá než doufat, že se vše v dobré obrátí...
 ze dne 02.03.2008, 17:11:31  
   Annún: Děkuji Amazonit.
Ano Dorienův návrat byl zapotřebí, aby pomohl své rodině. Tak snad vše dobře dopadne.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Intelektuálové
triste.franceska
Posel smrti VI:...
Lukaskon
Zorie ze Střeko...
Zirvith Snicket
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr