|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Devět sil (21-23) ::
Pokračování Společenstva Elementálů: Devět sil(18-21)
News: Tak jsem byl v pátek u pana vydavatele, a ten mi řekl mimo jiné, že prý mám počkat 7 let, a potom budu mít jasno. To odmítám a budu v tom pokračovat dál.. celkově jsem byl docela smutný, ale co se dá dělat. No, není to snad jediný vydavatel a já na S.E. budu dělat, co to dá! |
| |
|
|
XXI
Vstal jsem. Přes noc se, doufám, nic nestalo – koneckonců žiju a byt je v pořádku. Asi jsem se měl vystřídat s klukama v hlídkování, zapomněl jsem, ale to už teď nespravím. Podíval jsem se z okna; muselo být tak deset hodin ráno.
Pokoj byl prázdný a po Michalovi zbylo jen prázdné lůžko. Ploužil jsem se ke koupelně s naivní představou, že se umyju, když na mě někdo zvolal z obýváku: „Hej, Kamile!“
Šel jsem se podívat, co se děje; celé Společenstvo se tam o něčem bavilo, celé kromě Markéty.
„Nazdar...Když dovolíte, jen bych se umyl-“
„Haha, metrosexuál,“ žertoval Tomáš, ale Pepa mu do toho skočil. „Tomáši, klid, nejsme v zrovna humorné situaci,“ za což si vysloužil výsměch od uvolněnější části skupiny.
Šel jsem do koupelny a jak jsem čekal, z kohoutku nevytekla ani kapka. Pak jsem si uvědomil, že nic takového vlastně nepotřebuju – necítil jsem tu „nedobuzenost“, jako každé ráno.
Vzal jsem tedy alespoň hřeben a učesal se; potom jsem šel na toaletu a ke Společenstvu.
„Takže, o co tady jde?“
Pepa vypadal, že jako jediný má o situaci přehled. „Marek s Lukášem se znova objevili,“ řekl.
„Dobře, kdy, kde, a co říkal?“
„Když sem měl hlídku, objevil se přede dveřma u schodů, “ zamračil se Jirka. “Nechtěli bojovat, jen říkali, ať prej přijdeš na ten plácek pod metrem, na bývalý tržiště, jak 'sme ti pomohli s Markem.“
„Kdy?“
„To prej poznaj sami. Záleží na tobě.“
Lukáš a Marek se objevili a chtějí se sejít. Proč? Chce mě Marek zabít po včerejším neúspěchu? A co mi může chtít Lukáš?
„Tak jo. Díky, kluci. Myslím, že bysme se měli nějak domluvit, co a jak.“ Řekl jsem a sedl si do křesla.
Na gauči seděli Tomáš, Jakub, a Michal; všichni tři vypadali, že se po včerejšku ani trochu neuzdravili...Aleš stál se zkříženýma rukama naproti mně, vedle Jirky s Pepou, kteří stáli opření před televizí.
Markéta stále nikde...Asi ještě spí.
„Přeju vám všem dobrý ráno, takže se s náma chtěj' sejít – Jirko, jak vypadali? Otrhaně, nebo jako noví? Víš, jak to myslím.“
„Vypadali tak, jako vždycky, jako naprostí pit-“
„Jirko, myslím to vážně, žádný srandičky. Jakube, ty zatím zkus promyslet, jak bysme na ně mohli jít, kdo by šel, a tak podobně.“
„No, jak to myslíš- „
„Prostě jestli tam vlezu já a Společenstvo bude okolo, nebo... Hele, Kubo, popřemejšlej nad něčím, než to tady dořešíme. Prosím.“
„No tak jo, no...“
„Dobře. Jirko, jak vypadali?“
„Uch...No, Lukáš tak, jako když jsme se rozloučili u školy; nevypadal ani nijak moc, že by bojoval, jenom mě na něm dostalo, že měl ruku z nějaký bílý hmoty.“
„Cože? Jak to myslíš?“
„No co já vim, taky to moh bejt rukáv, ale ne, měl to i na dlani...Prostě bílá svítící paže.“
„Napadá mě...“ Všichni se otočili na Pepu, jako by se chystal sdělit něco důležitého.
„Že taková ruka by se dala vytvořit nějakým svatým elementalistou jako jsem já...Samozřejmě, já konkrétně bych ji nejspíš ještě nesvedl.“
„Jo, to je fakt, ale pochybuju, že by mu pomoh’ Mr. Kdosi, když už Lukáš ani není ve Společenstvu. A to mi i připomíná, že bysme Mr. Kdosi měli zkontaktovat, aby nám řekl, co si o tom myslí.“ Řekl jsem.
„To je na nic... Zkoušeli jsme to, a nic se nestalo,“ zakroutil hlavou Michal.
„Tak to je v tahu...“ Zamračil jsem se a protřel si obličej. „Kubo, Tomáši, Michale... Jak vám je? Pepo, co léčení?“
„Já nevim, pořád jako bych neměl element,“ skuhral Jakub.
„Pepo, jak jsou na tom?“
„To, jak je léčím, není snadné...Musím vědět, kde je to bolí, a soustředit se na to, co chci udělat; element většinou pomůže, ale když si to rozmyslím nebo ho použiju nějak neuváženě, jen plýtvám silama.
Jakub je na tom ne o moc líp než včera...za to, co se mi vrátilo elementu přes noc, jsem ani jednomu z nich nemohl dost pomoct.“
„Kubo, co tě bolí?“
„Nic moc mě nebolí, ale ten element prostě chybí,“ pokrčil Jakub rameny.
„Nejspíš proto, jak ses bránil golemovi, když po tobě sekl, ale tak snad se ti to časem vrátí. Teď nikam nespěcháme; nemůžeme hledat Terora, když nevíme, kde je.“
„Snad se ten element vrátí, no...“ Řekl Jakub.
„Nojo, neměli jste včera dělat ty srandy s televizí!“ ozval se Tomáš.
„No a Tomáši, jak je tobě?“
„Tak...no...radši bych dneska ještě zůstal tady.“
„Ale no tak, Jakl, nesimuluj!“ bavil se Jirka; oba dva elementalisti se začali pošťuchovat.
Znovu jsem viděl, že určitá dětskost a věčně dobrá nálada ze Společenstva nevyprchala - a tak si přeju, aby to vždycky bylo. Nechci s sebou vodit roboty.
„Tomáši, a bolí tě něco, nebo taky necítíš element?“
„To první...jsem zmlácenej od toho golema. Hodně mě ještě bolí... no, všechno.“
„Dobře...radši bys tu ještě měl zůstat. A co ty, Michale?“
„Tak já jsem na tom trochu líp, ale nejsem si jistej, jestli bych po včerejším kouzlení mohl bojovat tak, jako vždycky.“
„Fajn, hlavně že je to lepší. No a Markéta tu už byla?“ zeptal jsem se.
„Ne, ta asi ještě spí, od rána jsem jí neviděl,“ odpověděl Michal.
„Dobře... takže teď k tý důležitější části: Jak to uděláme s našema známejma?” Rozhlédl jsem se po Společenstvu. “Jakube, vymyslel jsi něco?”
„No, tak napadlo mě... chtěj se sejít jen s Kamilem, žejo, Jirko?“
„Nic o nikom jiným neřikali, takže asi jo,“ přikývl elementalista.
„To je past, že jo, ale kdyby tam šel jen Kamil a poblíž by se schovalo několik členů Společenstva, tak by se potom divili, ale... ono by stačilo, kdyby šli s ním. Kdyby to Markovi s Lukášem vadilo, řekli by, ať přijde Kamil sám.” Jakub přejel pohledem po Společenstvu. “Je to na vás.“
„Jo, já si myslím, že když se ti, co se mnou půjdou, schovají, tak že nic nezkazíme. A teď, kdo se mnou půjde?“
Michal na mě hned vrhl sebejistý pohled.
„Teď se ještě bohužel musíme rozdělit, protože vy tři ještě nejste v pořádku a měli byste tu zůstat ještě s někým, kdo by něco ubojoval,“ řekl jsem soucitně Michalovi.
„Já můžu jít, přes noc se mi určitě nějaký síly vrátily - „ nabízel se Michal.
Ale ne, nepřišlo mi to jako dobrý nápad. Nadzvedl jsem ruku a řekl: “Ne.“
„Má pravdu, vy byste tu měli zůstat,” přikývl Pepa. “Pokud bysme potkali Terora a jeho elementalisty, tak by se to mohlo změnit v masakr.“
Michal jen pokrčil rameny a čekal na to, co se bude dít dál.
„Dobře...bez čtyř lidí zbývají Aleš, Jirka a Pepa. Jirko, Pepo, byl bych rád, abyste šli se mnou,“ usmál jsem se na bratry.
„Konečně nějaká akce! Bojoval jsem, ani nepamatuju,“ zavrtěl se Jirka.
„Dobře, jdeme s tebou,” řekl Pepa. “Nezapomeň, že by se někdo měl postarat o kluky.”
„Myslím si, že to zvládne Aleš. Aleši?“
„…Jo, jasně...“
„Takže to máme tři lidi, a tady zůstanou čtyři.“
„Můžeme ještě vzít Markétu.“ uznale pokýval Jirka.
„Ne, tu asi ne... vždyť ještě spí.“
Jirka obrátil oči v sloup, když se z gauče ozval Tomáš.
„Měl bych asi jít já, třeba tam bude znova golem,” nabídl se. “Kdyby se nebojovalo, nemůžu nic zkazit.“
„To je pravda. Tím pádem bysme mohli jít všichni, i když jsme s Tomášem asi ti nejspostiženější, no.“ Navrhl Jakub a pokrčil rameny.
„No to zase ne...přece jen, když přijdeme o ubytování, tak-“
„Tak si najdem nový v jiným bytě, měli bysme se držet pospolu,“ řekl Michal.
„Ne, prostě ne. Kluci, neberte si to špatně. Tomáši; jsem rád, žes ses nabídl. Za chvíli vyrazíme, tak se připravte.“
„Cože?“ řekl překvapeně Jirka.
„No co jste čekali, ať už to máme z krku...jdu se najíst.“
Kluci ještě chvíli protestovali, ale já je prostě s sebou nechtěl brát. Jakub a Michal mají oba dost ještě tak na den, na dva. Už jenom brát Tomáše je riziko.
Vzal jsem si snídani. Markéta zatím nepřišla, snad s ní nic není, koneckonců všichni už byli vzhůru a pochybuju, že při těchhle podmínkách se dá v klidu spát. Napadla mě jenom jediná věc, co se mohla stát.
Okamžitě jsem vstal od snídaně a tiše vkročil do ložnice, doufal jsem, že se nestalo to nejhorší.
Díkybohu, Markéta tam byla; pořád ještě spala. Vypadala nádherně, stejně jako včera.
Kdyby tu byl Jirka, řekl by...
„Koukni jak si vyspává v nejlepší posteli v baráku.“
Honem jsem přibouchl dveře, jak jsem se lekl, a úder dost možná i Markétu probudil.
„Ty seš-“ obořil jsem se na Jirku.
„Co jsem ti včera říkal, haha-“
„Kluci, pojďte už, ne?“ vybídl nás Pepa, čekající u vyvrácených dveří. Na botníku vlevo seděl Tomáš a díval se na nás.
Naštvaně jsem si změřil Jirku, který mě poplácal po rameni. Společně jsme vyšli k našim dvěma přátelům.
„Tomáši...Jseš si jistej, že chceš jít?“ zeptal jsem se.
„Jasně! Radši tam budu překážet, než-“
„Překážet tady, co?“ zasmál se Jirka, a vybídl Tomáše k vyražení.
XXII
Spolu se svými třemi přáteli jsme se vydali na cestu na tržiště.
Šli jsme východní cestou, která se vinula okolo silnice, obepínající Alešův dům, a potom dál na sever, po dlouhé cestě přímo k našemu cíli.
„Tomáši, kde přesně jsi říkal, že tě to bolí?“ řekl Tomášovi Pepa. Oba dva se zapovídali a skončili několik metrů za námi.
Náhle se ke mně přitočil Jirka.“Tak jak?“
„Co jak?“
„No co asi...“ Řekl zamyšleně a kývnul za sebe. Pochopil jsem, že kýve na Alešův dům.
„Já nechci řešit Markétu...“ zavrávoral jsem.
„Ale ne jí, já myslim Kubu a Tomáše!“ A ještě párkrát, teď už křečovitěji, trhl hlavou. Nejspíš nemyslel Alešův panelák, ale Tomáše, povídajícího si s Pepou.
„S Jakubem není moc kloudná řeč, ale jestli jsi to zaslech’, tak jsem se ho snažil aspoň trochu zaúkolovávat.“
„Jo, no jasně, no...Ale chová se tak, jako vždycky. Nechce se mu holt moc makat, no.“
„Až se s náma spojí Mr. Kdosi, pokud vůbec, a řekne nám, kde je Teror, tak mu dám za úkol vymyslet nějakej plán, jak na něj. To by ho mělo upozornit, že je tady důležitej.“
„To bys mohl, to je fakt.” zamračil se Jirka. “No a co Tomáš..?“
„S tím jsem mluvil a něco z něj i dostal...Nevím, co si o tom mám myslet.“
„No tak ven s tím.“
„Že prej to tady není pro něj.“
Jirka dal obličej do dlaní. „Tady to není pro nikoho, jenom děláme něco, co musíme, to ještě nějak nepobral, co?“
„Já nevim. Pak říkal, že po tom, jak mu kdysi rodiče se mnou zakázali kamarádit, pamatuješ, měl něco pořád proti mně... Ale teď že neví, co dělat.“
„Jo, to je tak. Z toho se brzo dostane, pokud se to už nestalo. Jak tě tak poslouchám, moc se toho nezměnilo.“
„No hele, po tom, co jsem viděl, jak jenom oni dva porazili golema...“
„Ale za jakou cenu, viď.“ ohrnul nos Jirka a dal ruce do kapes.
„Podle mě to už bude s lidma jen lepší, jen si teď musíme dát pozor na Tomáše.“
Pepa a Tomáš náhle zastavili. Otočil jsem se na ně, co se děje.
„Už jsme skoro tady...Tak jak to chceš udělat?“ řekl Pepa.
Podíval jsem se na tržiště, jak před námi stálo. Dovnitř, tam, kde jsem bojoval s Markem a kde se se mnou chtěli sejít, vedla z jihu(kde jsme stáli) jediná široká cesta po vysokých schodech nahoru. Zleva i zprava od ní vedla vysoká cihlová zeď, obepínající dokola celý kruhový komplex. Z východu i ze západu se po obejití zdí dalo také vstoupit dovnitř, to samé ze severu. Půdorys cest byl vlastně křížem.
„Tak jo...Vidím to tak, že ty, Jirko, počkáš u východního vchodu, schováš se za zdí. Pepo, ty běž k západnímu a počkej tam.
A Tomáši, ty zůstaň tady u schodů, kdybysme museli utéct.“
Kluci všichni souhlasili, když jsem nahoře na tržišti zmerčil pohyb.
Byl to golem. S někým bojoval!
„Koukněte!“ vykřikl jsem.
Kluci se podívali na tržiště a viděli to samé, co já – bojujícího golema.
“Honem, jdeme tam!“ řekl Jirka.
Rozběhli jsme se na bojiště, když jsem ze zorného pole ztratil Tomáše. Otočil jsem se a viděl ho, jak stále stojí na cestě.
„Tomáši!! Honem!“
„Co jsem to proved’...Proč jsem se nabíd’..,“ koktal Tomáš, když viděl, co se tam děje. Stál tam jako socha, bez pohybu, s třesoucím se kopím v ruce.
„Tomáši! No tak, pojď s námi! Musíš!“ řekl Pepa.
„Pojď, Jakl, dostane čočku od našeho nejlepšího letce!“ dodal Jirka.
„Kluci, já nevím, když jsem tak moc oslabený od minule...“
„A snaž se,“ poznamenal Jirka arogantním tónem směrem ke mě.
Přiběhl jsem k Tomášovi a chytil ho za ramena.
„Tam nahoře někdo s golemem už bojuje, a my jim musíme pomoct, ať chceš nebo ne. Ty už jsi několikrát s golemem bojoval, víš, co jsou jeho slabosti, a taky, že na tebe za boha nedosáhne!! Pojď a ukaž, že golem nám už dneska neuteče!“
Tomáš s úsměvem zakroutil hlavou, jako by něčeho litoval, a řekl: “Ať to za něco stojí.“
Vznesl se do vzduchu a letěl směrem na tržiště.
„Goleme! Jdeme po tobě!“ zavýskl radostí, dělající ve vzduchu piruety.
„Jo! A do něj!“ zaradoval se Jirka.
„Konečně...“ oddechl si Pepa.
Čtyřčlenná skupina se vyřítila na tržiště; před námi se otevřela scenérie boje.
Uprostřed tržiště byl golem, útočící na Marka a po pravé straně bojovali Lukáš a Sharg.
„Marku!“ vykřikl jsem.
„Kámo, konečně!“ Otočil se na mě a viděl jsem ho jako někoho úplně jiného, než jsem ho znal. A nebylo to jen jeho novým parťákem.
„Jirko, Pepo, jdeme na golema! Tomáši, dej pozor na Marka s Lukášem-“
„Nebudem’ s váma bojovat, teď tu máme společného nepřítele,“ ozval se Lukáš.
Jakmile to dořekl, zasáhl Sharga nějakými bílými paprsky. Ledový mág byl sražený ke stěně, ale za okamžik se zvedl.
„Takže na golema! Všichni!“ vykřikl jsem a tasil zbraň.
Vedle mě Pepa roztočil svou velkou hůl, a Jirka si připravil hvězdice, přecházející přitom do nějakého bojového podřepu. Tomáš vylétl do vzduchu a čekal na svoji chvilku.
Kluci se rozběhli na golema a já za nimi, jakmile jsem ale měl v zorném poli Sharga, Pepu, a Jirku, jako by mě někdo vrazil nůž do hlavy.
Už jsem neviděl svět okolo, zahlédl jsem nějakou černou „vizi“, kde byli Sharg, Jirka a Pepa; nemohl jsem rozeznat okolí. Bratři byli zraněni a vyčerpáni, téměř na kolenou, zato Sharg byl naprosto v pořádku, možná měl pár drobných šrámů.
Okolím se ozvalo: “Destabilizátor“.
Probral jsem se z té vidiny, jako kdyby mě někdo za vlasy vytáhl z vody, a naproti mně stál Tomáš. Pomáhal mi zvednout se ze země.
„Hej, Kamile! Co je?!“
„Dobrý, jde to... Řeknu vám to pak. Jdeme na golema!“
Vrhnul jsem se na našeho obrovského nepřítele, který se právě rozmáchl po Pepovi svojí halapartnou. Svatý elementalista naproti ní nastavil svoji hůl a čepel sklouzla po bílé bariéře. Jirka obíhal golema, a pokoušel se trefit hvězdicí do otvoru na zádech.
Když golem viděl, že se počet jeho nepřátel umocnil, vytáhl z pochvy na zádech další zbraň.
Do pravé ruky uchopil řemdih s obrovskou hlavou, do levé svojí halapartnu.
Golem se řemdihem rozmáchl po zemi, ale já včas uskočil a Pepa udělal úkrok ke golemovu boku. Tomáš za golemem stále manévroval, čekal na jeho chvíli, když vtom se golem bleskurychle otočil a bodl halapartnou poblíž Tomáše.
Čepel minula větrného elementalistu snad jen o několik centimetrů, ale Tomáš se strašlivě polekal.
„Ježiši!“ vykřikl. Nezvládl trajektorii letu, a skoro spadl na zem.
„Dobrý, Tomáši, už to bude!“ Jakmile to Jirka dořekl, černě svítící hvězdice zasáhla otvor na golemových zádech. Jirkova hvězdice golemovi nijak neublížila, ani nedal najevo, že by něco cítil.
Když jsem viděl Jirkův neúspěšný útok, napadl mě způsob, jak ho znehybnit – přimrazit mu nohy k zemi. Přiběhl jsem k němu a soustředil se na horu ledu, obklopující jeho chodidla.
„Co to-“ zaslechl jsem odněkud zleva. Golem uchopil Jirku a vrhl jím na západ z tržiště. „NE!“ slyšel jsem Jirkův řev.
„Jirko!“ lekl se Pepa a otočil se tam, kam letěl jeho bratr, ale golem, jak se zdá, neměl dost.
Ze země znovu sebral svůj řemdih a rozmáchl se s ním po Pepovi. Levou nohu měl připoutanou, díkybohu, teď jsem se vrhnul na pravou. Napnul jsem ruce ke svému cíli a znovu si představil, jak ho znehybním.
Když rozpažil s řemdihem v ruce, skoro mě zasáhl, ještě, že jsem stál o trochu dál. Pepa před sebe ještě stačil vytvořit bílou, kulatou zábranu, ale ta praskla a Pepa vyletěl z tržiště podobným směrem, jako Jirka.
Ztrácíme lidi! Čím to?!
„Jirko...Pepo...“ zíral nevěřícně Tomáš za svými vyřízenými spolubojovníky.
„Tomáši!“ křikl jsem na něj.
Tomáš na mě s nedůvěrou pohlédl, a viděl jsem jenom jeho nejistotu ve tváři.
„Tome! Jako za starých časů! Tenhle cvalík půjde!“
Golem roztočil svůj řemdih a zaútočil na mě, ale já jsem dokončil mražení jeho nohou a silně se rozmáchl mečem proti hlavě zbraně.
Útok jsem sice odrazil, ale rána mne odstrčila dozadu, kde jsem ztratil rovnováhu.
Obr se znovu otočil a vymrštil svoji halapartnu proti Tomášovi. Tentokrát zasáhl jeho vlasy - usekl mu velký trs na pravé straně hlavy. Tomáš stál jako strnulý a jen tak tak balancoval ve vzduchu. Bylo to beznadějné.
Vrhl jsem se s křikem na golema. „NE!“
Sekal jsem mu po nohou, po zádech, ale s žádným efektem.
To už jsem viděl, jak se na mě zprava řítí tlustá hlava palcátu...Pokus o bariéru...Rána.
Přeletěl jsem celou pravou stranu tržiště, přistál jsem na dlaždicích a s těžkým heknutím jsem se tam rozplácl doslova jak dlouhý, tak široký. Z nosu se mi řinula krev, jak jsem tvrdě přistál.
Je tohle konec?
Proti golemovi stojí jediný vystresovaný elementalista, který se teď sotva pohne. Otočil jsem hlavu na toho, kdo nás sem pozval, jestli tam náhodou ještě není. Sharg, Lukáš, i Marek, všichni byli v tahu.
Nikdo nám teď nepomůže.
Možná mělo Společenstvo jít skutečně celé...Společenstvo...Společnost někoho...Společně něco uděláme..Ale jen společně něco dokážeme.
Michal měl včera pravdu. Společenstvo musí zůstat celé, jinak ztratí svůj smysl.
Naposledy jsem se podíval na souboj. Tomáš tam stál ve vzduchu jak trouba, a když se na něj golem otočil, Tomáš jako by ve vzduchu škobrtl a sám spadl na zem za zdí.
Položil jsem hlavu na zem, a cítil jsem, že pláču. Takhle dopadlo Společenstvo, jeden břídil vedle druhého...Ne, takhle by to nemělo být. Takhle bych neměl o Společenstvu mluvit.
A co se stane teď?
Přijde ke mně golem, teleportuje se sem Teror, aby si mě sám odkrágloval, jak by řekl Jirka, který teď někde chytá dech? Ne, žádný golem nepřijde...Je přimražený...Pche.
„GOLEME!“
Podíval jsem se na bojiště, a za golemem se znovu vznášel Tomáš, jako by chytil druhý dech. Jeho kopí svítilo.
„ŘÍKEJ MI HURIKÁN!“
„Cože?“ Zasmál jsem se.
Tomáš, jako kdyby zastavil čas, nadzvedl kopí nad hlavu a s ním i golema do vzduchu.
Větrnému elementalistovi se postavily jeho dlouhé, blýskavé vlasy a jeho oči svítily.
Celé tržiště jako by zachvátilo tornádo. Vzduchem se zvířil prach, asfalt ze silnic se začal rozpadat a vypadávaly i cihly z okolních budov. Okamžitě jsem se zaklínil do mříží, obepínající zavřené obchody.
Změť prachu a sutě se vznesla daleko nad povrch a začala se točit nad tržištěm. Uprostřed byl zachycený golem, a podle jeho zkrouceného vzezření se mu to ani trochu nelíbilo.
Tomáš vyletěl nahoru do úrovně vrchu tornáda, napřímil paži s kopím a vrhl do smršti svou zbraň.
Oštěp proletěl cílem, když cosi na vrchu černě explodovalo. Golem?!
Zbraň vylétla druhou stranou a padala střemhlav na tržiště, stejně tak jako její vlastník přistával na severních schodech, kde jsem včera seděl s Markétou.
Kopí se zabodlo ve středu tržiště, nedaleko ode mne, a na hrotu se mu leskla podivná černá hmota. Tomáš beze slova sešel ze schodů oštěp sebrat.
Vylezl jsem z mříží ven a prohlédl se, jestli jsem v pořádku. Zahýbal jsem rukama, nohama... A byl jsem zase v perfektní kondici.
Nejspíš jsem nejhorší náraz řemdihem vykryl bariérou, co já vím. Ale jsem v pořádku...Díkybohu.
Pohlédl jsem na západ, kde jsem viděl dva zpráskané bojovníky, co se ale hrdinsky drželi při smyslech, a předevšim, kteří přežili. Jirka se, rozlámaný, držel Pepy, který se mu snažil pomáhat v chůzi. Okamžitě jsem jim běžel oznámit veselou novinu.
„Kluci, porazili jsme golema. Je mrtvej. Zničenej!“
Bratři se na mě podívali jako na zjevení. Dokonce i Jirka vypadal, že je mu líp, když radostnou novinu slyšel. Pepa se na moment zastavil, pak se zasmál, a pokračoval dál.
Přiběhl k nám Tomáš, a řekl:
„A mě se nikdo nezeptá, jak mi je! To snad není možný!“ smál se.
„Tomáši, dobrá práce!“ Usmál jsem se na parťáka.
„Cože? Jaká?“ zazubil se.
Pustil jsem Jirku, který pronesl naštvané „AU“, a vrhl jsem se na Tomáše. Chytil jsem ho za límec a zatřásl s ním v záchvěvu radosti.
„Tomáši! Golem je v tahu! Udělal jsi svůj první limit a sejmul prvního Terorovce! Chápeš!? Nechápeš! Nevadí!“.
„No to je toho,“ zatvářil se Tomáš znuděně. Věděl jsem ale, že z toho má obrovskou radost.
Oba dva jsme si podali ruce a srazili se rameny, jako dva černošští rapeři.
„Respekt plus,“ dodal Jirka.
„Jo, je to skvělé,” souhlasil Pepa. Sice jsme se nesetkali s Lukášem, ale povedlo se nám něco mnohem lepšího. Kluci, jste v pořádku?“
„Sice jsem to schytal od toho golema, ale zkusím se vyléčit sám, jak nám to poradil Mr. Kdosi,“ odpověděl Jirka.
„Pepo, co ty?“
„Je to dobré, ještě, že mám brnění.“
Tomáši, co jsi to měl na tom kopí?“
„Co já vim, nějakej hegeš, ale sundal jsem to dolů. Támhle to je.“
Podíval jsem se na to; nějaká podivná, černá, svítící změť. Nechám to radši být, třeba by se mi stalo něco, jako chudákovi Martinovi.
„Kluci, jdeme domů. Tady už nemáme co dělat.“ Usmál jsem se a spolu s kluky se vydal z tržiště.
Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že jsme zničili prvního Terorova přisluhovače a že to dokázal Tomáš, nejvíc podceňovaný člen Společenstva.
XXIII
Trmáceli jsme se z jižních schodů a společně s Pepou jsme podpírali Jirku. Tomáš šel za námi a hlídal nám záda.
A vtom jsme to spatřili. Uprostřed loučky, která se rozprostírala za silnicí před Alešovým domem, stálo několik postav – zdálky jsem rozeznal Alešovo sytě červené brnění.
„Koukněte! To je Aleš!“ vykřikl Tomáš a ukázal na místo, na které jsem se právě díval.
„Jo, a ještě někdo,” přikývl jsem. “U Aleše zůstalo kolik lidí – tři?“
„On, Kuba, Michal, a Markéta – čtyři,“ opravil mne Pepa.
„No ale je jich tam celkem šest, pokud mě nešálí zrak,“ zamračil jsem se.
Jirka se rozběhl ke skupince. „Tak honem, pomůžem jim!Třeba s někým bitkujou!„
„Jirko - ?“ zeptal se Pepa nejistě.
„Léčím se elementem, jak ‘sem vám řek’, Mr. Kdosi nám to říkal!“
„Dobře – kluci, jdeme!“ zavelel duchapřítomně Pepa.
Jak se zdá, skupina nebojuje. Jen tam jsou... Dva elementalisté obklíčeni čtyřmi.
Kdo to může být?
Pak mi to došlo. Je jasné, že je to Lukáš a Marek. Musí to být oni. Jak jsem se k nim blížil po jižní cestě, okamžitě jsem je poznal.
Když jsem tam tak běžel, zamyslel jsem se nad tím, co měla znamenat ta vize, když jsem viděl Sharga za Jirkou a Pepou. “Destabilizátor“ ? Zvláštní. A proč Jirkova hvězdice nezpacifikovala golema? Zřejmě byla nějak nabitá Jirkovým elementem, který golemovi pochopitelně nevadil.
Doběhli jsme na místo, kde stáli obklíčení Lukáš s Markem. Okolo nich, v rozích čtvercové formace stáli Jakub, Michal, Aleš, a Markéta. Všichni s vytaženými zbraněmi, až na Markétu, která zřejmě s křídly ztratila i veškerý zbrojní arzenál.
Lukáš stál v naprostém klidu, vyhlížející náš příchod. Marek byl stále nejistý, sledoval okolí s vytaženými katanami.
Doobklíčili jsme naše návštěvníky; pouhým ukazováním prstů jsem přesvědčil kluky, aby se rozmístili do mezer ve formaci. Nyní tam stál téměř pravidelný osmiúhelník.
„A výslech může začít,“ poznamenal Jirka.
„Takže, kluci... Co jste se nám chystali říct?“ zeptal jsem se.
Čekal jsem, že uslyším snůšku naprostých hloupostí nebo nějaké nesouvislé breptání, na které jsem byl od Lukáše přes školní roky zvyklý, ale to, co na mě vybalil, mě zcela vyvedlo z míry.
„Lukáš, tak se mi kdysi říkalo. Tys sis bývalého Lukáše vybral do Společenstva, aby ti pomáhal, když na tebe naléhal Michal.“ Lukáš obrátil pohled na Michala, který se pod ním zatvářil tak nějak překvapeně, ale brzy svůj zrak stáhnul zpátky na mě.
„Ale teď se ze mě stalo něco úplně jiného, je ze mě bytost, kterou si nedokážeš představit.“ „Hyperion!“ zvolal Jirka, a se svým scimitarem se rozběhl na Lukáše.
Marek se okamžitě jal akce a Jirku zpacifikoval rychlým chvatem po rameni. “Poslechni si ho nejdřív, Maršál, ne?“ Společenstvo vytasilo zbraně a blížilo se k Markovi.
„Neútočit!“ křikl jsem.
Marek skočil zpátky tam, kde byl předtím. Jirka se, kroutící hlavou, také stáhl na své původní místo, nicméně šavli nechal v ruce.
Jak se to naučil? Marek, jak to tak vypadá, je ve skutečnosti schopný bojovník, ale tak rychle si toho tolik přece nemohl osvojit.
„JÁ Hyperion nejsem, a nikdy jsem nebyl. Skutečný Hyperion, popřípadě HyperionOVÉ, sídlí v ruce úplně někoho jiného. A v někom jiném.“
„Pak bys tedy mohl být ten, co nás sem povolal,” řekl Jakub. “Mr. Kdosi.”
„S tím jménem jsem se setkal, a dotyčný je mi také známý. Nicméně, o jeho přítomnosti nevím zhola nic.“
Lukáš se naprosto změnil! Mluví jako nějaký filozof, jak kdyby se mu stala nějaká mozková příhoda, nebo něco podobného.
„Proč ses s námi chtěl sejít, Lukáši?“
„Mám nějaké informace, které by vás jistě mohly zajímat, jako například kde se nachází Teror, jaké má důsledky Hyperionova moc, nebo, co by vás určitě zajímalo, jak ji zlomit.“
Odkud to, proboha, všechno může vědět ?!
„To by nás zajímalo. Řekneš nám to?“
„I když si vážím tvého zapálení pro věc, nejprve se ptám já.“
„Dobře. I když nevím, co bys zrovna ty od nás chtěl vědět.“
„Řekni mi: proč si myslíš, že bys měl zrovna ty vést Společenstvo? Není to žádná rivalská otázka, zajímá mě jen tvoje přesvědčení. Upřímně, jinak nedostaneš svoje odpovědi.“
Pokud se mě chce vyptávat na tohle, ví, kde je Teror a má další takové informace, tak jsme na jeho hřišti. Mr. Kdosi se odmlčel a tohle je náš jediný zdroj informací. Ale ať už to je jakkoli, na Lukášovu otázku jsem nemohl jednoznačně odpovědět, vím, že bych měl, ale půjde to ztuha. Netrvalo dlouho a za chvíli mě už napadala vhodná slova.
„Proč chci vést Společenstvo...Protože je to něco, co jsem pokaždé chtěl dělat, co jsem nikdy nemohl, ale teď můžu. Protože tady z toho mám nejen radost vnitřní, ale také vidím, co spolu s přáteli dokážu a co s nimi dokázat chci.“
„Pokud je to tvoje konečná odpověď, dobře... Co budoucnost Společenstva, jak ji vidíš?“
„Pokud budeme držet jako jeden schopný kolektiv, a odložíme stranou veškerý problémy z normálního světa, budeme moct zvítězit.“
Lukáš vypadal zaskočeně, tak optimistickou odpověď nejspíš neočekával. Zamyslel se a znovu se zeptal: „A nemyslíš, že by na tvoje místo vůdce měl nastoupit někdo jiný?“
Rozhlédl jsem se po Společenstvu, ale můj zrak spočinul jen na jediném člověku.
„Možná Pepa,” usmál jsem se. “Je dospělý a víc zkušený.“
Jirka se uchechtl, a Pepa razantně zakroutil hlavou.
„Ale protože jsem složil Společenstvo já, už by bylo příliš pozdě na to, abych mu předával otěže.“
„A co kdyby bylo jiné Společenstvo?“
Odpověděl jsem rychle a rozhodně.“Pak by pro mě tenhle boj naprosto ztratil smysl.“
„Přesně to jsem čekal, on totiž ztratil smysl už dávno. Tvůj boj, jak ho zatím vedeš, je chybný. Tvoji přátelé jsou biti, jeden po druhém, a zde to vidíš. Každý už tvé mrzké rozhodování odnesl. Už šest z nich, a raněné nepočítám.“
„Jakub, Pepa, Jirka a Tomáš byli sice raněni, ale kdo je ta šestice?“ odporoval jsem Lukášovi.
„Nevzpomeneš si na Martina, kterého jsi zanedbal ve svém velení tak, že zemřel a je z něj něco mnohem nebezpečnějšího, než se mohlo kdy zdát?
Aleš, který je...“
Při těchto slovech veškerý žár z Aleše vyprchal, jeho brnění téměř vystydlo a vybledlo a sám nejsilnější bojovník jako by ztratil řeč.
„Ne... Jeho náturu poznáš sám, už brzo. Další z těch, co už to ve Společenstvu odnesli, je moje přechozí inkarnace, která ti tvůj problém řekla pěkně zpříma a odešla ze Společenstva, Marek, který kvůli tvému prostopášnictví radši sám odstoupil... Markéta, která teď neví, která strana je správná, a ten poslední, je to směšné...Jsi to ty.“
Překvapeně jsem se na Lukáše podíval. Nevěděl jsem, co tím může myslet.
„Problémy, které sem vůbec nepatří...“ Lukáš probodl pohledem Markétu a než jsem stačil cokoli namítnout, pokračoval razantním tónem dál.
„Vnitřní pochybnosti o smyslu Společenstva, jestli to, co tady neděláš, není marné... Nebo jsi o tom na tržišti nepřemýšlel?“ dodal a ostře si změřil Michala.
Počkal jsem, než se Lukáš vymluví; nevěděl jsem, co na to říct.
„I to, že tě někteří už zklamali,“ pokračoval, na nikoho se tentokrát nedíval, pouze na mě.
„Nebudu nikoho zmiňovat, ty sám přesně víš, kdo to je. Kdo tě podrazil, v kom ses zklamal...“
Napadlo mě jedno jméno, ale nesmím se tím nechat ovlivnit. Vážím si všech členů Společenstva stejně..!
„Společenstvo tak, jak ho znáš ty, je jedna velká chyba. Když se pozorně podíváš, každý z nich má v sobě něco špatného, čemu se nemůže postavit. Každý elementalista, kdo ti s tvým osudem pomáhá, je zahuben-“
„Cože! Lukáš řekl slovo „element“ správně!“ zasmál se Jirka.
„Třeba zrovna tenhle elementalista temna, Jiří. Něco v hlavě ti říká, abys ses zachoval jinak, abys využil něčeho, co ti je odepřeno, a na čem se už kdekdo spálil, viď, Jirko?“
Jirka si protřel obličej rukou, a přitom se smál, ale mě bylo jasné, že to je jen falešná zástěrka.
„Jeho bratr Josef. Nemyslíš, Pepo, že tady je to na tebe moc těsné, že se mezi samými puberťáky necítíš dobře, jako by tě tady nepotřebovali?“
„Já tady mám svoje místo, a jestli sis toho nevšiml, taky nejsem zrovna nejstarší – aspoň oproti tady klukům. Lukáši, vždyť se podívej, co jsi ty. Pokud jsi tak mocný, tak si vytvoř i soudné tělo.“
„Moje tělesná schránka nemusí značit moji opravdovou identitu, na to bys měl být dost chytrý...” ohrnul Lukáš nos. “Chytrý, ano, kdo je tady podle vůdce Společenstva “dost chytrý”? Jakub.”
Jeho problémy jsou víc než jasné, jako bys tady ani nebyl, viď, Kubo?“
„Cože?“ reagoval probuzeně Jakub.
„Nedělej se. Nemáš tady roli, co bys chtěl, skoro jako bys tu překážel, ale to ty si nepřiznáš.“
Než se Jakub na cokoli zmohl, reagoval Lukáš rázným hlasem, aby okomentoval dalšího člena. Vtom jsem si všiml, že Marek, stojící vedle Lukáše, se ještě do diskuze nepřipojil. Se svými pohledem zarytým do země a rukama v bok jako by na něco čekal. Tak přece jen se tihle dva spojili...
„Vedle něj je hned Tomáš, mám pravdu? Ten je na tom ještě hůř... V boji sotva udrží zbraň a bez podpory je ztracený, stejně tak jako v celém tomto boji. Nechceš tu být, že ne?“
Lukáš se vlastně zeptal na tu osudovou otázku, kterou jsem mu chtěl v samoobsluze a také po dnešním boji položit. Ohlédl jsem se na Tomáše; jeho obličej nebyl ani rozradostněný, ani nijak vážný. Skoro jako by byl mimo, odpověděl:
„Po dnešním boji na tržišti...“
„Ano?“
„Jsem si uvědomil.., že i když všichni z nás zklamou, až třeba jen na jednoho, i ten může sám udělat něco velkýho. Něco, čeho by třeba ani celá skupina nebyla schopná. Proto jsem ve Společenstvu rád,“ dořekl to, sjel pohledem ze země na Lukáše, kývl hlavou a usmál se.
„Hmm... Zajímavé.“
„Lukáši, co má tohle za smysl?“ řekl jsem ostře. Lukáš, jako by mě neslyšel, pokračoval dál.
„Ohnivý elementalista. Co je jeho pointou a smyslem tady? Hořet, nebo ne? Tak lehké to jistě není, vidím, že element a vše okolo něj... Loajalita svému vůdci, tě odměnila. Řekni nám, co ti udělal element,“ řekl provokativně Lukáš.
Téměř vyhaslému Alešovi se v tom momentu rozžhavilo bledé brnění téměř do běla a na jeho kose zahořelo zlatým písmem „ULTIMA“. Vypadalo to, jako by se měl každou chvíli na Lukáše vrhnout.
„Nevíš?“ zvučně se zeptal Lukáš a upřel drsný pohled na Aleše. Tohle jsem u něj nikdy neviděl, jako by mu zornice začaly bublat.
Aleš se chytil za hlavu a padl k zemi, a slyšel jsem od něj nějaká slova.
„Uvnitř... brnění...“
Lukáš odtrhl pohled a zakroutil hlavou. „Říkal jsem vám to... Na to přijdete časem sami.“
„Pepo, zkus nějak pomoct Alešovi!“ řekl jsem.
Lukáš, jako by mě vůbec nevnímal, mluvil dál, zatímco Pepa příběhl k rozhozenému elementalistovi, opírajícího se o zem.
„Teď přijdu já, co? Tak mi řekni, co mi vytkneš, starej kamaráde.“ řekl Michal Lukášovi.
„Já už nejsem tvůj kamarád, „druide“. A ano, teď přijdeš na řadu ty, i když ty neseš asi nejmíň hříchu. Vždyť ty se „jenom“ snažíš uchovat Společenstvo v jednom kuse.“
Michal nasadil nudný výraz, a Lukáš pokračoval.
„Ale ty víš, že to není možné. Časem přijdou ztráty, je více než jasné, že někdo padne za obět téhle dlouhé válce. Řetěz je silný natolik, jako jeho nejslabší článek. Bude to Tomáš? Jirka? Nebo dokonce sám pan vedoucí?“
Michal se nezmohl na slovo. Lukáš se rozhlížel po Společenstvu, a ukazoval prstem.
„Tichá bomba, která jednou vybuchne, líný flegmatik, slabomyslný, dva o samotě neschopní bratři, nadšený sebemrskač... A ty, jejich vůdce. Je tohle tvoje Společenstvo?“
„Tím jsem si jistý. Nevyměnil bych ho za jiné.“
„Ale počkat!” houkl na mě Lukáš. “Zapomněl jsem na Markétu...“
Lukáš se otočil, změřil si ji pohledem a začal uměle odříkávat:
„Ale tu sis ani nevybral do Společenstva, tak proč se jí zabývat?“
„Pro mě je každý ve Společenstvu stejně důležitý, ať už v něm byl od začátku, nebo se dobrovolně připojil,“ řekl jsem.
„Jak by ne,“ odtrhl Lukáš s úsměvem pohled od Markéty.
„A nyní se dostáváme k meritu věci. Pro tebe je každý z nich důležitý, nevyměnil bys je... A co oni? Myslíš, že oni zastávají ten stejný postoj ke svému vůdci?“
Neodpověděl jsem, ale to on asi ani nechtěl...
„Přátelé, o co je lepší Kamil, než řekněme tady – Marek?“
A mě v tu ránu došlo, o co mu jde. Chce prosadit Marka na moje místo.
„Tak třeba ty, Kubo. Řekl bych, že tvoje odpověď bude znít „mě je to jedno.“ “
„Nevim, no... Tak jednou máme vůdce, tak se ho držíme, ne?“ odpověděl mu nejistě Jakub.
„Aha, fajn. A co ty, Tomáši? Jaký je tvůj názor?“
„Podle mě by tam měl setrvat, protože tady jsme všichni staří kámoši, ne?“ řekl Tomáš směrem ke mně.
„Dobře... A vy dva?“ ukázal Lukáš na Jirku s Pepou.
„Podle mě odvádí Kamil ve funkci vůdce dobrou práci,’’ odpověděl jednoznačně Pepa, „Nevidím důvod, proč ho nahrazovat.“
„A podle mě by se tahle pitomá diskuze měla ukončit, abysme už mohli jít..,“ naštvaně odvětil Jirka.
„Hmm... Michale?“
„Všichni tady už řekli to, co je pravda, že jsme staří přátelé, že už je jednou stanovenej vůdce... Neřekl bych nic novýho.“
Lukáš přešel k Alešovi. “No, a teď on.“
„...Na takovouhle dementní otázku ti neodpovim...“
„Měl bys, pokud něčeho chcete dokázat,“ odpověděl mu Lukáš. Zablesklo se mu v očích, pocítil svou šanci.
„...Tak třeba: Jo.Stačí..?“
„Fajn, fajn. Napadá mě vhodná otázka pro vašeho vůdce,“ řekl Lukáš, přecházející zpátky vedle Marka.
Podíval jsem se na Lukáše, a očekával jeho otázku. Chtěl jsem už říct „Tak ven s tím“, nebo „Řekni mi jí“, ale něco mě přesvědčilo, abych počkal.
„Tedy Kamile...
Co může elementalistu odradit od bytí jím?
Odpověz jedním slovem, a mohu ti slíbit, že pro dnešek to bude moje poslední otázka.“
Otázka jako by byla kladivem na moji mysl, jako by měla větší váhu než se zdá. Jako by ji neříkal Lukáš, ale někdo, kdo tady „tahá za nitky“.
Zamyslel jsem se. Co může donutit elementalistu, jako jsem já, k tomu, abych elementalistou přestal být... Jedno slovo.
Láska... Ne. I z nešťastné se někdo může stát mstitelem nebo jemu podobným, kvůli tomu přece neodložím schoposti, když bych je potřeboval.
Smrt... Když kolem mne umírají spojenci, může to být hrozné, ale právě proto mám víc odhodlání k tomu snažit se dál, bojovat dál za něco, co je mi drahé, třeba i za ně... Pokud by měla smrt postihnout mne, už s tím nic nenadělám.
Svět... Možná. Pokud mě budou lidé přemlouvat, abych přestal být elementalistou, možná jím přestanu být, ale pokud budu rozumný, nechám si schopnosti tak jako tak, pro případ.
Neúspěch, Úspěch... Pokud neuspěji, záleží na tom, jak. A úspěch, pokud někdo zpychne tak, že by se vzdal všeho, co mu pomohlo a vlastně svého skutečného já, je buď blázen, nebo druh člověka, který zase brzy spadne na dno.
Válka... Ano, někdo může být zděšený strašnými boji nebo svým okolím, nebo tím, co zbyde z jeho přátel, ale může dostat náboj to všechno ukončit a projednou vyhrát, pokud je natolik silný. Nebo, pokud je dost loajální, může setrvat; doufat v přežití a konec trápení.
Ale...
Zrada..?
Nad všemi jimi je zrazení blízkého; Pokud ode mě lidé, se kterými jsem celou dobu držel za jeden provaz, se kterými jsem sdílel své radosti a starosti, utečou, pokud ode mě někdo, na koho jsem spoléhal, upustí, a budu nucený bojovat proti němu... Jsem ztracen.
Než abych s nimi bojoval, radši upustím od svých schopností a skryji se... Nebo se nechám zabít, jako by na tom potom záleželo.
Radši budu utíkat tomu faktu, nebo jej v jediném momentě, ale jen na chvíli, pochopím.
„Zrada,“ řekl jsem skálopevně Lukášovi.
„A, to je tvůj názor... dobře tedy,“ odvětil mi, jako by ani nebyl překvapený mými slovy.
„Můžu už se ptát?“ rázně jsem se zeptal.
„Právě ses zeptal, tak fajn. Máš právo na několik otázek.“
„Kde sídlí Teror a kam pokaždé ustupuje z bojů?“
„Terorovo místo je na Pražském hradě,“ odpověděl mi suše Lukáš, jako by mi oznamoval, že je dneska venku ošklivo.
Společenstvo vypadalo překvapeně; zdá se, že je velmi zvláštní usídlit se zrovna tam.
„Proč tam?“
„Ano, jen odtamtud, z centra, moc Hyperionu efektivně zasáhla celé město. Bude se šířit dál, přes celou republiku, dál z centra Evropy, přes další státy. Je to jen otázka času.“
„Co by se stalo, kdybychom nezasáhli?“
„Terorova moc roste. Za určitý čas, po absorbování dostatečného počtu obyvatel, se stane neporazitelným a vy už nebudete mít čas tomu zabránit. A až tomu tak bude, vyhledá si vás a porazí.
A to je důvod, proč je zde i Marek. Pod ním se zformuje nová vlna odboje proti Terorovi a brzy nad ním zvítězí. Vůdce Společenstva nejsi ani ty, ani „svatý Josef.““
„A kdo mu bude jako pomáhat?“ řekl jsem pochybovačně.
„Tvoje Společenstvo.“
„Pak tedy, kdo chce k Markovi, ať tam jde,“ usmál jsem se.
Díkybohu, nikdo se ani nepohnul. Všichni mi byli loajální i po tomhle pohovoru, ještě že.
Lukáš pokrčil rameny, a řekl: „Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém.“
Marek se konečně napřímil, vyndal své dvě katany, ale vypadal jako by byl dočista mimo.
„Kamile, nastup proti Markovi.“
Obrátil jsem oči v sloup. „Já nehodlám bojovat.“
„Pak tě Marek zahubí sám!“ zvolal Lukáš; Marek se dal do pohybu.
Nastoupil na jižní stranu bývalého osmiúhelníku, a čekal na další příkazy?!
Povzdychl jsem si, přešel na severní stranu, a vytasil meč.
„Já ti pomůžu,“ ozvalo se za mnou.
Přišel ke mně Pepa a vyndal hůl; po chvíli se k němu přidali Jirka, Markéta, a Tomáš.
Už by se přidal i zbytek Společenstva, ale Lukáš rozzlobeným hlasem zahřměl: „NE! Nikdo ti teď nepomůže!“
A čtyři členy Společenstva, stojící u mě, odhodil podivnou silou stranou.
„Do boje, vy dva..! Ať se nikdo neopovažuje narušit jejich boj-“ burácel.
Jak to ale viděl Michal, v tu ránu se ujal velení: „Lukáši, už tě máme dost! Společenstvo, jdeme na něj!“
Zatímco napravo ode mě propukl boj, Marek se rozpohyboval. Chystal se na mě zaútočit...
Vyskočil prudce dopředu a provedl na mě výpad; uskočil jsem ke straně, abych se vyhnul, ale svou druhou zbraní mě Marek donutil ustoupit ještě dál. Vzápětí jsem si vzpomněl na nějaká ledová kouzla – a na Marka už letěl světlý paprsek. Ubránil se mu stejným trikem, jako na tržišti – rozdělil proud vedví svou katanou. V momentě, kdy to udělal, jsem provedl výpad zase já, ale ten odklonil svou druhou zbraní. Uchopil jsem svůj meč oběma rukama, dokud byl Marek v bránícím postavení a pevně po něm ťal.
Uskočil mi z cesty a zatímco jsem proletěl volným prostorem, jeho katana se mi zakousla do boku. Zatřásla mnou náhlá bolest, ale rychle jsem se stačil obrátit zpět ke svému nepříteli – zatímco jsem odrážel jeho výpady, druhou rukou jsem se pokusil zamrazit ránu. Věděl jsem ale, že to mi může pomoci jen na chvíli.
Když jsem se tak bránil Markovým útokům, zamyslel jsem se, jestli jsem element ovládl do takového stádia, abych dokázal vytvořit ještě něco jiného, než jednoduché projektily a štíty, na které si vzpomenu... Jak jsem tak sledoval Marka, neměl žádný element – tudíž by se dal velmi lehce například připoutat k zemi, jako jsem to udělal golemovi – to by byl lehčí kořistí.
Kořistí. Vždyť to byl bývalý spolubojovník. Ale ne, Lukáš mu musel nějak zakalit mysl, a na takové tu máme Pepu.
Pokusil jsem se jednou rukou udržet meč a druhou jsem namířil na Marka – snad to vyjde. Jeho nohy se zapustily do země, poutané ledem. Marek spadl na zem, a ještě cestou dopadl ramenem na můj meč.
Honem jsem vytáhl svoji zbraň z Markovy paže - byl jsem nekrytý. Obešel jsem ho po straně, kde bojovalo Společenstvo; letmo jsem se ohlédl, a uviděl jsem téměř nemožné.
Společenstvo bylo poráženo Lukášem, který užíval svatý element! Marně kdokoli z nich útočil nebo se dral ven, když Lukáš veškerý odpor pokryl nejrůznějšími bariérami a zábranami.
Zato Marek se vytrhl z ledových námraz s naprostou lehkostí. Připravil jsem si meč, když se na mě vyřítil.
To už jsme byli v jednom klubku. Rána střídala ránu, sem tam i nějaký ten úspěšný zásah – ani jeden bojovník nedal najevo bolest; meče do sebe znovu a znova narážely, jako by se ani jeden válečník nemohl unavit.
A po chvíli už jsme zase stáli proti sobě, oba pomlácení. Když jsme od sebe byli asi deset metrů daleko, oba jsme se otočili; snad ve stejný moment, kdo ví.
V hlavě mi znovu vířily ty obrazy – ale tentokrát naprosto jiná tématika. Co když má Lukáš pravdu? Nedokážu vést Společenstvo, a ti, co se mnou jdou, budou poraženi? Pokud je to tak, ať si mě pamatují alespoň za dnešek...
„BEZHLAVÝ ŘEZ!“
Můj protivník nevypadal nijak rozhozený, protože se chystal něco říct.
Marek zkřížil katany pod obličejem a zahřímal: „ROZČTVRCENÍ!“
Kov na Markových katanách se změnil na opálově černý, a jejich stín se červeně leskl - bojovník vymrštil obě dvě své paže s katanami vzad a započal svůj limit elementu. Oba jsme se na sebe rozběhli, jeden víc posedlý zabitím svého nepřítele než ten druhý; nemohlo to skončit dobře.
Věděl jsem, že z tohohle nevyjde ani jeden elementalista živý, vždyť jsme oba vyčerpáni do posledního. Tento útok je to poslední, na co se k našemu oponentovi zmůžeme.
Dělilo nás posledních pár metrů, když vtom mě napadla osudová otázka.
Kdo povede Společenstvo?Bude to Marek, nebo já?
Ne, nevedl by ho Marek, ani já. Byl by to Lukáš, cokoli z něj zbylo. Můj a Markův souboj nemá vítěze, jenom odstraní silné jedince.
Prohra tady by byla prohra všeho, za co jsem do této chvíle bojoval.
A vtom, jako blesk z čistého nebe, vyběhl jediný člen Společenstva z Lukášova sevření.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
