» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2140570

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Opus Pictus XVIII ::

kilgoretraut	publikováno: 05.03.2008, 6:15

Dá se to psát i takhle


	Mohl bys vnést trochu světla do tvé posedlosti dětmi? Už jsem si myslel, že si toho nikdo nevšimne. Dobrá, budu Prométheem: V dětství jsem vyžadoval po své matce, aby mi před usnutím pouštěla nahrávku z dob, kdy jsem se učil mluvit - tak jsem usínal za zvuku žvatlání těsně před tím než jsem začal chodit do školy. Možná už tehdy se začala projevovat má fascinace dětstvím, ale, drahé čtenářky, nikoliv dětmi, v tom je setsakramentský prachmiliónský rozdíl! Teď jste mě donutili se nad tím zamyslet... processing... loading... Možná, že už od útlého dětství jsem se chtěl navrátit, vklouznout dovnitř, znovu nebýt, otec vyprávěl, jak mě zachraňoval v mých třech letech před utonutím - ta hladina mě asi vábila a tak jsem se nakláněl naklá nakl až jsem přepadl do zahradní vany, kdybych se byl nechal zhypnotizovat, uviděl bych hlubinu nejen své mysli, ale i svého bytí, ale to teď nechci vyprávět, musím pokračovat v našem příběhu, možná, že poslechy prvních jazykových krůčků (malé kroky pro člověka, velký skok pro lidstvo) byly rituály, zpřítomnění mýtické zkušenosti, nechceme-li napsati a říci události či období, opakované začátky, šamanovo drmolení skrz rty sevřené jako stisk pěstí a čelistí totemových zvířat, monotónnost vzletů a pádů slabik hlásek, žně nově vymyšlených slov, masakry vět, inkvizice myšlenek, nápady odsouzené ke smrti za velezradu, a už bych měl přestat. Nebudu vám nadále mazat bahno kolem úst - napíšu toto: Děti v mých textech nejsou tím, čím se zdají být - ale to je blbá nápověda, oříšek pro psychoanalytiky grafology, četli-li by tento odstavec a stovky dalších, které zhola náhodou píšu na papír. Alibismus, říkáte, a já rozumím a pohrávám si s myšlenkou, žongluji s tím, zda má smysl zahrnout tento zlomek do turbanu celku (kdybych jej šmahem škrtnul tímto kuličkovým plnícím modře píšícím perem, byla by to pravděpodobně škoda duševní energie, škoda slov, vět, vertikálně položených konstruktů, škoda obsahů závorek, významů pod nad větami, úkrytů pro písmena, neučiním tak, už pro tuto sebezpytnou vsuvku), ale nakonec i má. Proč Mu cestování vlakem přinášelo tolik inspirace a kam vlastně tímto dopravním prostředkem jezdil? Pro začátek si musím zažalovat: Náš Hrdina sice míval jistá vnuknutí, když krajina běžela proti Němu či zbaběle od Něj, ale nikdy se nepřistihl, že přemýšlí o tom, proč tomu tak je, brával to takové, jaké to bývalo a to potom jen sledoval, jak zálesácké brašny, krosny, kufry plné podvazků, kabely, spacáky padaly z žeber na hlavy do klínů spolucestujících, vlaze drtivý déšť zavazadel a bílé světlo zvenčí prodírající se přes poplivané okno a sápající se po půlkách tváří pasažérů, kteří zvedali výše zmíněné předměty z prašivé podlahy, aby za pár chvil zas mohla tíha padat na kolena na čéšky na kosti. A to bílé světlo, dech útočících a ustupujících kopců lesů továren se zmocňovalo půlměsíce Jeho obličeje a prohlodávalo se dovnitř, aby kvetlo úlem anone myšlenek. Až nyní si uvědomuji, že jsem zapomněl na účel cest po rosou zrezlých kolejích. Sedím tedy zpovědi a píšu tyto řádky: Bývaly to nejprve cesty za břichomluveckými vystoupeními, později kvůli tokání s Hrdinkou, která se, červenám se, že to musím zopakovat, nechala nakazit plyšem ticha. (A zde je vhodná chvíle i místo, abych obhájil, že i Můj Náš je postava, jež se vyvíjí - jak víme, nezůstal jen u slov, kterými ilustroval své myšlenky. Vývoj pokračoval piktogramy pomalovanými cedulkami, dalo by se pomyslet na zcela převrácený vývoj, hned podložím dalším příkladem: když ukončil svou strmou kariéru ventrilokvisty dobrovolným skokem a pádem, mohu prohlásit, že byl takovým způsobem profesionálně znetvořen - z dřevěné mluvící loutky si udělal svou ženu nebo obráceně, která, infikována láskou, za Něho promlouvala na veřejnosti. Byli-li oba někde na večírku, u známých na verandě, na garden party, u Jejích rodičů, překládala kliky a háky vytepané na papír do mluveného slova, protože v těch dobách obrazy přestávaly být srozumitelné, trvalo to stále delší dobu než čitatelé jmenovatelé se mohli přepsat jako celé číslo, stávala se tlumočnicí, vezmeme-li v úvahu Její žertovné sebeoznačení, nebo nástrojem břichomluvce, dáte-li za pravdu mému cynickému pohledu obnažujícímu až na dřeň.) Obrázky z mého studentského života: Dnes jsme parafrázovali známou lidovou píseň rozvernými slovy "Knihovna volá, knihovna volá, knihy knihy knihy knihy knihy knihy knihy všude, jeden Kafka jeden Joyce, jeden Kafka jeden Joyce" Tajemství naší kuchyně. Sraz mažoretek v hospodě pod kolejí. Minimikronanosukně, stehna, kolena, lýtka, kotníky, podpatky, od pasu dolů pohádka pohleděti. Pas, bříško, hrudní košíček, hrášek, meruňky, pomeranče, melouny, krk, ústa hrdlo a přes stavidla proud chlastu trubicí do žaludku a honem honem na dámy. To si smlsnem. A kondomy. A texty. Rozhozené do všech cigaretově kouřových stran, rozstříknuté po zdech, stékající po kůži. Zvíře v nás. To je milé klišé. Skoro jsem se do něho zamiloval. Voní vraždou, tělem oblečeným do rubáše igelitového pytle. Pyžmo není pyžamo. Rozevlátost sukének. Šelmy mezi námi. Stehno, koleno, lýtko, kotník, pas, pánev, břišní dutina, hrudní kost, meloun - vše pohozené použité u zdi. Vytřeštěně překvapené oči a dech zastavený jak pendlovky. V každé větě aspoň jedno vole. Umíněná slova rozhozená do éteru, nevyužitá. Chytím slinu a nevím kdy přestat, (Jsem si jist, že čtenář v těchto vodách tuší určitou nespojitost, jakousi nestejnorodost. Pro jistotu dodám, že na srazu jsem nebyl, že vařím z vody. Ve chvílích, kdy bylo tělíčko používáno, pak zabaleno a odhozeno, jsem seděl u blikajícího oka mého neosobního počítače a touto vražednou událostí jsem si vzpomněl na společné zabíjení Našeho s Spasitele. Na radost z chropění, adrenalin jako z pohybu, z rychlosti. Došlo mi, že oba dohromady tvoří jakousi smečku nebo, dá-li se fantazírovat do alelujah, soužití opuštěné lastury a kraba poustevníčka. Jejich činy nebyly ani zločiny ani dobročiny, ale spíše rituály nasycení a růstu, divadelní představení - binární anone v jednom propletenci černébílé, archetyp zániků v dodýchajícím těle a zrodů v žaludcích a myslích těch, kdo musí zabíjet, aby žili. Pokud jsem opomenul načrtnout význam šedého života jako inspiraci pro tvorbu, napravuji to v předchozích zástupech slov) ale teď už vím.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 2		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 5		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	05.03.2008, 10:48:22

Nemám slov, zmohu se jen na jediné: "Nebylo to zlé!" :-DDD

amazonit	05.03.2008, 6:14:55

nahlédnutí do dětství je opravdu perličkou, on ten Náš nikdy nebyl zcela standardní, že? útržky z dalších situací hrdinu hodně ,,odhalují", stále byl takový trochu ,,tajemný"