obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Na lásku není jiný lék než ještě víc lásky."
Ludovico Ariosto
obr
obr počet přístupů: 2915540 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39802 příspěvků, 5772 autorů a 391731 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Jedenácté přikázání ::

 autor Racek publikováno: 13.09.2005, 15:41  
Povídka
 

Jedenácté přikázání


To jsem jednou seděl u svýho pařezu v rajský zahradě a přemýšlel, co ještě tak lidstvu sdělit. Teda – až ho stvořím. Zatím jsem měl jenom dva exempláře – samce Adama a samici Evu.
Dva kousky se celkem zvládnout daly, ale až jich bude mnohem, mnohem víc, neuměl jsem si představit, jak udržím kázeň.
Tak jsem vždycky sedmý den vymýšlel pravidla.
Něco bylo jasný hned: NEZABIJEŠ – neměl jsem zájem tvořit svět za chvíli znova: neumíte si představit, jaká je to makačka. Práce je přitom jak na kostele.
V JEDNOHO BOHA VĚŘITI BUDEŠ – nejdřív jsem myslel, že tam ani nedám - nikdo jiný než já přece není!, ale známe lidi.
Ale co NESESMILNÍŠ? Nad tím jsem chvilku uvažoval.
Když jsem slyšel Evu, jak se celé dny chichotá a nakrucuje, …a pak ji zas pozoroval, /nemyslete si, ze jsem nějakej voyeur, ale Bůh přece vidí všechno/, jak půl dne vydrží sedět zasmušilá a kouká do blba, byl jsem na vážkách.
Nějaký to smilnění by jí možná pomohlo. No jo, ale co když jí smilnění stačit nebude? Co když se, nedejjá, fakt zamiluje? A od Adama odejde? A od dětí – až je po vyhnání z Ráje bude mít? Co potom? Bylo mi jasný, že je to těžká otázka, ani já nemám na to, domyslet všechno do důsledků. Tak jsem nakonec vzal tužku a NESESMILNÍŠ jsem tak pro forma přidal. Stejně to nebudou dodržovat, ale aspoň výčitky svědomí by mohli mít.
Stejně jsem si někdy říkal, jestli jsem si přeci jen neukousl příliš velký sousto – udělat lidstvo…Jenže – už mi začínalo být samotnýmu smutno. Dokud jsem se mohl hádat aspoň s tou chytřejší části andělů, která se pak dole v Pekle udělala pro sebe, bylo mi hej. Ale pak…už mi zbyl jen archanděl Gabriel, a ten hrozně šišlal.
A jak mě teda napadlo udělat lidi?
Jednou jsem na Zebřím paloučku koukal na opice. Na hovor moc nebyly, ale vždycky mě pobavilo, jak šikovně si vybíraly vši. Tam přišel ten nápad – udělat něco mezi andělem a opicí a dát tomu dar řeči.
Nějakých sto let jsem to v hlavě ještě dolaďoval a pak jsem uplácal Adama. Ten panák se mi pořád nějak nezdál, ale sotva jsem ho opřel o strom a šel se podívat trochu zdálky, ožil a už se nedal. Uraženě si sedl na pařez. – Ahoj, člověče, co je?, povídám mu.
- Co by bylo, zase naštvaně on. Nejsem člověk, jsem Adam. A proč se ti nelíbím, když jsi mě stvořil?
No a to jsem už věděl, že s ním budou potíže. Taky byly. Nebavilo ho skákat ze stromu na strom, smutně sedával před svou jeskyní…a když jsem ho jednou vzal s sebou dívat se na opice, přistihl jsem pak, jak si jednu opici kreslí klacíkem do písku. Podrbal jsem ho na zátylku a pochválil:
- Šikulka Adam, vidíš, jakou opičku umíš namalovat!
Vyskočil na všechny dvě a vztekle na mě vypálil: - to není opice, to je Eva. Chci Evu.
Dodnes nevím, kdo mu vyzradil můj tajný plán: časem k němu udělat samici. Sám na to určitě nepřišel. Jenže pak s tím otravoval každý den – až jsem řekl:
- tak jo, Adame, ale…bude to bolet.
Myslel jsem, že se lekne, ale ne. Tak jsem mu to osladil. Byla to práce na celé odpoledne, ale – Eva stála za to. Adam byl u vytržení…šel za ní kamkoliv kývla.
V Bibli se píše, že jsem ženu stvořil z Adamova žebra. Nevěřte tomu, jenom žebro to nebylo. Pestrá směska všeho možnýho: trochu kočky, trochu kamení, jen já sám vím, co jsem z čeho dělal. …
Někdy jsem se i sám nad sebou musel zamyslet – chtěl jsem přeci původně parťáka – a teď jsem na Adama skoro žárlil. Fakt byly chvíle, kdy jsem si přál, ať už Eva rozváže… Dočkal jsem se: necelý měsíc po Stvoření proseděla Eva celý den zasmušile před jeskyní. Nerozesmály ji ani opice, které pro ni Adam navodil ze Zebřího paloučku, naopak se k nim otočila zády. Nakonec Adam nechal vší snahy ji rozesmát a zasmušile si sedl vedle ní. To ještě, chudák, netušil, že nejlepší teprve přijde. Sotva na druhý den ráno Eva vystrčila hlavu z jeskyně, začala Adama prohánět a sekýrovat. Tohle chci a támhleto chci, nic jí nebylo dost dobré. Chtěla se dívat na orangutany, pak už zase jen na psy dingo, když Adam táhl na ramenou stokilového kance, skoro jsem ho litoval. A když s ním musel ještě zápasit, doplnil jsem do Desatera něco o tom, že aspoň jeden den v týdnu se má lenošit. Lidi si to nějak volně přeložili jako POMNI, ABYS DEN SVÁTEČNÍ SVĚTIL, jenže když jsem to psal, nebyla neděle, ale zrovna středa. Celý den ho prostě proháněla jako smyslů zbavená. A v noci musel spát před jeskyní. Nevěděl jsem, jestli ho litovat, nebo mu to přát.
Jak si tak přemýšlím a koukám se na spícího Adama, najednou Eva potichu leze z jeskyně. Okamžitě jsem zbystřil…ne, ne, fakt mě nenapadlo, že TU ODPOVĚĎ bude chtít znát tak brzo. Šla ke Stromu poznání. Plánoval jsem to pro ně tak za sto stopadesát let…Adam s Evou pro mě byly teprve prototypy, zkušební vzorky, chtěl jsem je nějakou dobu ještě pozorovat, abych se propříště v tvoření lidstva vyvaroval případných chyb, ale teď…nezbylo nic, než jen přihlížet. Adam spal a dost dobře jsem nemohl na Evu jen tak vybafnout, byla totiž nahá a co by si o mě pomyslela, že ji celý čas tak vidím…
Neštěstí se nedalo zabránit. Tak jsem aspoň ještě uhasil sopky na zemském povrchu a do koryt řek jsem pustil vodu…no a pak zbývalo nažhavit plamenný meč a sojku poslat pro archanděla Gabriela…
A pak už jsem jen slyšel křik a pláč a skřípění zubů – a nakonec velký třesk, to jak zapadla brána do Ráje.
A věřte nebo ne, od té doby už jsem si milionkrát říkal, že jsem měl vyhnat jenom Adama, ale Evu si nechat…Byla by se mnou, měla by se jako v ráji, ale hlavně: byla by jediná.
Protože už jsem mezitím Desatero na hoře Sinaj vnutil Mojžíšovi, moje Jedenáctý přikázání není tak všeobecně známý, ale možná je docela nejdůležitější. Však ho uvidíte: kdo přijde do Ráje, může na skále hned vedle hlavního vchodu vidět namalovanou figurku ženy a vedle ní nápis: VŠEHO MOC ŠKODÍ.

/9.listopadu 2003, 20*10 hodin, Pavlu Veselému a Danu Kühnovi za inspiraci/


 celkové hodnocení autora: 94.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 3 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 11 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Íksvonaked 23.11.2005, 11:17:49 Odpovědět 
   Hodně vtipné. Že jsem kříženec anděla a opice, jsem nevěděl, ale že ženy jsou jako v tomto příběhu, to je jasné. Ještě, že bůh raději ukryl recepturu. A to se sojkou a Gabrielem je z bible nebo z Krakonoše :) ?
 Gandalf 14.09.2005, 19:42:46 Odpovědět 
   Tahle povídka mě příjemně pobavila a i když nejsem věřící, 11. přikázání podporuji :O)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
TheaK
(16.5.2020, 11:57)
Ka
(11.5.2020, 21:51)
BukBird
(3.5.2020, 22:07)
Kakofonie Osudu
(2.5.2020, 20:00)
obr
obr obr obr
obr
V hloubce
Rhymeman
Kapitola 2. Záp...
Velocci
Záležitost s du...
Maria M
obr
obr obr obr
obr

Anděl a ty
Janette
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr