obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2915234 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39287 příspěvků, 5723 autorů a 389292 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Tři ostrovy II. - 4 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tři Ostrovy
 autor Aetrein publikováno: 05.05.2006, 16:05  
Pokračování příběhu, který z mých mám nejraděj. Nejspíš proto, že mě provází tak dlouho...Tak dlouho, že si přestávám uvědomovat jeho chyby a unikajicí detaily. Kdyby vám něco uniklo, hlašte prosím! Ráda vysvětlím
 

11. Návštěva v Agrionu

V pobřežních soutěskách se rozléhal klapot podkov tří koní. Lyogrid se pátravě rozhlížel po okolí. Necítil se zrovna moc jistě.
K ránu narazili v planině na stopy. S velkou pravděpodobností patřily právě těm třem. Lyogrid uměl číst ze stop. Dva koně, dva dospělí a dítě. Podle velikosti to musely být ženy. Po poledni objevili i jejich tábořiště, ale ve skalách se památky po nich vytratily. Mohli jen doufat, že tudy skutečně jely.

Když se Tilbeth doslechla, co se stalo Nirien, začala mnohem urputněji naléhat, aby pokračovaly do Agrionu. Ale Niri jí stejně urputně vzdorovala.
„Ne. Nikam nechci. Tady se mi líbí. Jsem v Yiëonu? Jsem. Tak co. A ty nejsi moje matka, ani sestra, ani Taris, abys mi mohla poroučet!“ Tilbeth dostala chuť přehnout tu holku přes koleno a nařezat jí, aby měla aspoň nějaký důvod poslouchat. Neudělala to.
„Copak ty nechápeš, že ti hrozí nebezpečí?“ „Proč? Už nejsme na území irgaských. Proč by mě honili takovou dálku?“ Tilbeth váhala, zda jí to má říct. Pevně sevřela rty a chvíli mlčela. „Máš pro ně velkou cenu,“ řekla nakonec.
„Já vím, jakou mám cenu,“ řekla Nirien tónem, který Tilbeth sevřel hrdlo. „Ale tady se nebojím. Mám tu Inali a Fergila. Oni mě mají rádi a já mám ráda je. Jsou jako moji sourozenci. Ochrání mě, když bude třeba. Už nepotřebuji tvou pomoc. Ale děkuji ti za ni. Jsi statečná. Nikdy na to nezapomenu.“
„Co víš, Nirien?“ zeptala se Tilbeth. „Slyšela jsi, jak jsme si s Jameire povídaly?“
„Ano.“
Tilbeth trochu zamrazilo.
„Jeď sama do Agrionu, jestli chceš. Ale já nechci. Zůstanu tady s Inou.“
„Nirien…“
„Nech toho, Tilko. Nechci dál. Jsem unavená. A nechci nechat Jameire samotnou. Ji taky mám moc ráda.“
Tilbeth si povzdechla a šla hledat Inali, aby i ona Nirienně trochu domluvila. Ina ji vyslechla a usoudila, že bude lepší, když Nirien zatím zůstane.
„Nejsem proti tobě, Tilbeth, netvař se tak rozčileně. Chci pro Niri jen dobré. Nevidím důvod, proč by neměla zůstat, přeje-li si to. Nemyslím, že by jí hrozilo nebezpečí. Je tu dost lidí, aby ji mohli chránit.“
„Kdybys věděla, co vím já, nebránila bys jejímu odjezdu,“ řekla Tilbeth naléhavě.
„Nechápu, o čem mluvíš.“
„Nesmím říct víc. Musíš se spokojit s tímhle.“
„Nespokojím, Tilbeth. Když Nirien nechce, nech ji. Slibuji, že ji brzy sami doprovodíme do Agrionu.“
„Proč ne dnes?“ zavzdychala zoufale Tilka. „Už zítra může být pozdě.“
„Nepřeháníš trochu? Nirien je unavená. A nechce opustit Jameire, dokud jí nebude dobře.“
Tilbeth sklonila hlavu. „Pojedu do Agrionu sama. Ale spoléhám na tvůj slib. Zítra Inali. Ani o den déle!“

Nelwianka rozmrzele bloumala táborem. Nevěděla, jestli jet nebo zůstat. Opřela se o ohradu a dívala se na koně. Docela na konci se popásal ryzák, jehož si přivlastila. Dříve patřil Lyogridovi, ale o tom neměla tušení; beztak by jí to bylo jedno. Dala mu jméno Freyir.
Chvilku trvalo, než si všimla, že kousek od ní sedí na ohradě Kerou. Nebylo divu, kolem něj se shromáždilo několik koní. Jeho vlastní Sandrin, Ceidřina Elfinea, Fegilův Feretto, Etirenina Leiwen a Calnerův Král. Kdykoliv Kertin přišel k ohradě hrnuli se k němu, bez ohledu na to, jestli s sebou měl nějakou laskominu. Prostě ho měli rádi.
Tilbeth se usmála a přišla k němu.
„Ty máš koně rád a oni tebe, Huringenne. Arkill by byl potěšen, že jeho synovec je takový.“
Kertin prsty pročísl hřívu Leiwen a pohladil sametové nozdry Elfiney.
„Je milé, co říkáš, Tilbeth. Právě o strýci teď přemýšlím.“
„Máš asi strach, že ano? I já se bojím o rodinu, tak daleko od nich.“
Kertin mlčky přikývl. „Je skutečně Hurdall bez hlídek?“
Tilbeth se nadechla. „Ne, docela ne. Ale projela jsem jej skoro celý, když jsem roznášela vzkazy anebo jen za účelem hospodářství udržovala obchod s ostatními koňáky. Hlídky jsou na mostech, u přívozů. Hlavně na severu. Na jednu jedinou jsem narazila z jihu. A ta byla ve městě.“
„V Geothringu?“
„Ano. Už to není to malé městečko, jako bývalo, Kerou. Dobytek zvířecí z trhu vystřídal dobytek lidský kolem něj. Hlavně irgaského původu. Řada mladých žen tu přijala bezectné řemeslo, poněvadž jim nic jiného nezbývalo. Oficiální obchod byl ukončen a Geothring chátrá. Je špinavý, ve všech smyslech toho slova.“
Kerou jí naslouchal s rozčarováním. „A Avogrea?“ zeptal se po chvilce.
„Je chmurné. Šedé a chmurné, ale doposud čisté.“
„Chtěl bych jet do Hurdall,“ řekl a položil ruku na bok Sandrina. „Musím zjistit, co se se strýcem stalo.“
Tilbeth si ho chvíli měřila. Pak soustředila pozornost na Elfineu, která přišla k ní a strčila do ní hlavou.
„Má tě ráda,“ podotkl Kerou.
„Krásná klisna,“ zhodnotila Tilbeth zkušeně. „Má trochu úžší nohy a delší krk, vypadá jako jednorožec.“
„Jen nemá roh.“
„Kerou…Chci tě o něco požádat. Jestli pojedeš v těchto dnech do Nelwie, zajeď, nebo někoho pošli, na Hurigstal. Ať se matka o mě nebojí. Aby ti věřila, dej jí tohle,“ z prstu sundala prstýnek, který dostala od Fayripa. „A ať se o Nirien nebojí její chůva, Taris.“
„Chůva?“ zeptal se Kerou se zdviženým obočím.
„Zkrátka žena, která ji vychovala,“ vyhrkla Tilbeth. „Děkuji ti. Hlavně na sebe dej pozor.“ Pak seskočila z ohrady a chvatně odešla. Kertin se za ní díval a snažil se pochopit. Ale nechápal to. V tuhle chvíli ještě ne.

Uprostřed tábořiště stál Tilbethin kůň, osedlaný a čerstvý, přichystaný na cestu. Vedle něj koně Malhona a Sepha, kteří měli Tilbeth doprovázet. Nelwianka se ještě loučila s Jameire.
„Proč s tebou Nirien nejede?“ zeptala se Yiamena.
„Nechtěla jet. Přemlouvala jsem jí i hrozila, ale nechtěla.“
„Snad se jí tu nic nestane. Mě se to zdá bezpečné. Yiëonané jsou dobří vojáci.“
„Ti místní moc ne,“ zapochybovala Tilbeth. „Zřejmě to jsou muži z vesnic. Řemeslníci a rolníci, rozhodně ne vojáci. Viděla jsem dva cvičit se v boji. Oba bych snadno porazila. Bože, snad aspoň mají dobré oči a uši a včas poznají nebezpečí.“
Jameire jí položila dlaň na hřbet ruky. „Neboj se. Jeď do Agrionu a řekni králi, co se stalo a kdo je Nirien. Musí to vědět. On pak rozhodne.“

„Je rozumné, co dělá?“ zeptala se Etiren, sledujíc Nelwianku opouštějící tábor.
„Já nevím. Ale mám dojem, že tady jde o něco víc, než byla Tilbeth ochotna přiznat. Mnohem víc,“ pravil zamyšleně Calnerou. Etiren na něj upřeně hleděla.
„Co myslíš? Mladá Nelwianka s děckem a zraněnou Irgasankou. Vážně netuším, co si myslet. Proč se tak usilovně snaží dostat ke králi? A ještě usilovněji mlčí.“
Calnerou stiskl rty. „Pronásledují je. Aspoň tak to řekla Tilbeth. Ale neřekla ani kdo. Irgasané, naši?“
„Kdyby to byli naši, určitě by nehledala útočiště zrovna tady.“
„Tedy Irgasané, myslíš?“
„Téměř jistě.“
„Proč? Která z nich je tak láká.“
„Jsou to přece uprchlice. Všechny tři. Která je nejvíc láká? Nejspíš Irgasanka.“
„Taky jsem si to myslel…ale Tilbeth…řekl bych, že jí mnohem víc jde o to dostat pryč Nirien.“
„To je celkem pochopitelné,“ pohodila Etiren hlavou. „Nirien je také Nelwianka a je to ještě dítě. A Yiamenu s sebou vzít nemohla ani kdyby chtěla.“
„Věříš tomu, co řekla? Tomu důvodu proč jsou tady?“
„Že hledají Nirieniny sourozence? Hm, možná je to jeden z důvodů, ale ne jediný. A určitě ne hlavní.“
Etiren odvrátila pohled od palisády, za níž Tilbeth už před chvílí zmizela. Dívala se k nebi.
„V posledních dnech se cítím divně,“ řekla.
„Není divu. Bitva u Agrionu byla strašná. Rongertova smrt mnou také otřásla,“ řekl.
„Přijdou horší bitvy a další ztráty,“ zašeptala. „Já se bojím, Calnerou. Mám strašný strach.“
Objal ji kolem ramen.
„Proč se bojíš, Etiren? Jsi alinijská lučištnice, máš přece výcvik nejlepších bojovníků.“ Položila hlavu na jeho rameno.
„Bojím se, že můj svět se docela zhroutí a utopí se v krvi. Bojím se o tebe.“
„O mě se neboj.“
„Cit mezi krutými vojáky, píšu si,“ ozval se za nimi Waifer a na užmoulaný papír plný zápisků, začal cosi čmárat. Calnerou ho sjel rozčileným pohledem a pohrozil pěstí, ale nestál mu za námahu. Waifer, jakožto nejstarší muž v táboře, měl dojem, že nepodléhá ve vedení nikomu a ničemu. Ba naopak. Ani Calnerou, ani Rongert, dokud ještě byl, s ním nic nesvedli a Etiren prohlásila, že se jí příliš hnusí, než by se o to pokoušela. Na každém našel chybičku, z níž udělal nebetyčný hřích. Nesnášel vojáky a ty, jež uměli bojovat, protože tím pádem uměli zabíjet a zabíjeli. Nezajímal se o to, zda je to pro ně požitkem, či nezbytím. Nesnášel Ceidru a Kertina, že tak moc dávají na odiv svoje city, přestože nejsou manželé. Nesnášel, tak jako Mondar, Jinnyho, nesnášel svou postel vedle Serglina a Serglina též. A Chicko ho dováděl k šílenství. Waifer se prostě nedokázal srovnat s ničím na světě, což pro změnu přivádělo k šílenství jeho okolí.
Po bitvě u Agrionu se na chvíli pohroužil v tiché, zoufalé nenávidění všeho, neboť Lhani, s nímž si alespoň trochu rozuměl, padl. Odcházel z tábora neznámo kam a nikdo po něm nepátral. V posledních dnech se znovu probral k životu. Víc než dřív pronásledoval Ceidru a Kertina a jeho ošklivými poznámkami jim hořkl každý polibek.

„Jezdci před západní branou!“ rozlehl se po hradbách mocný hlas velitele Mitiora.
„Otevřete jim!“
Rozkaz byl vyplněn okamžitě. Tři koně vjeli do města. První jela mladá dívka, černovlasá, černooká, nevšedně hezká a za ní dva yiëonští vojáci.
„Potřebujeme mluvit s králem! Kde je?“
Mitior sestoupil z hradeb. Před jejich příchodem trpěl nedostatkem vzrušení. Dalo by se říct, že se nudil. Byl rád, že se aspoň něco děje.
„Ne tak zhurta,“ napomenul tázajícího se Sepha. „O čem?“
„My vlastně o ničem,“ promluvil Malhon, který byl poněkud prostšího ražení. „Ale tady ta nellská paní…“ Mitior upřel zpytavý pohled k Tilbeth. Ani na okamžik neuhnula očima.
„Talkene meire te kerouen Lesten, elyon.“
Mitior nerozuměl.
„Do čerta, co to povídá?“ Malhon a Seph současně pokrčili rameny. Mitior zaklel.
„Kde je ten nellský kapitán? Teď ho budu potřebovat.“
Vilgor se zjevil znenadání, jak bylo jeho dobrým zvykem. A velmi rychle. Uteklo několik minut od chvíle, co Mitior poslal tři vojáky, aby se po něm poohlédli. Sotva ho Tilbeth spatřila, vykřikla a seskočila z koně.
„Vilgor! Mi delwe bhelvi. Tay’a nertane! Mia’r sercien nu teire!“
„Tilbeth! Nistiathe. Ghad’e meire!“ Tilbeth ho objala kolem krku.
„Už pár týdnů jsem neměla zprávy,“ řekla.
„Chystalo se tažení. Nevěděli jsme, co bude. Ale podívej. Nakonec jsme to provedli. Zvítězili jsme.“
Tilbeth stáhla obočí. „Malé vítězství…tady,“ řekla. „Slyšela jsem, co se stalo. Přeběhli jste. Nic víc.“
„Abychom pomohli yiëonanům.“
„Ne, ayielle, abyste pomohli sobě. Sami jste neměli šanci.“
„Tilbeth…proč jsi tak zlá?“
„Nezlob se na mě, Vilgore. Těší mě, že tě vidím živého a zdravého. Ale neraduj se z tak polovičatého vítězství. Pomohls svým vojákům a pomohls Yiëonu. Obojí je správné. Ale doposud nepřišla žádná pomoc Nelwii.“
„Přijde, delwing, přijde. Věř tomu. Já tomu věřím, protože Lesten je čestný muž.“ Tilbeth kývla a nasadila tajemný úsměv.
„A uvažovals někdy, můj drahý příteli, o tom, co přijde pak. Až z naší země odejdou vetřelci? Kdo povládne?“
Vilgor se krátce zamyslel. „Je to ještě daleko, Tilko. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“
„Chceš odstranit kamení v cestě, ale nevidíš kam vede?“
„Není čas na obrazná pojmenování. Proč ten úsměv?“
Tilbeth jej ještě prohloubila. Vilgor odpověděl. „Co bude? Strhne se nejspíš hádka mezi rytíři a vzdálenými příbuznými královny, kteří běsnění Irgasu přečkali ve sklepě se soudky vína, zatímco vojáci prolévali krev. A ať už na irkanský stolec usedne kdokoliv, nikdy se neobnoví lhoneiská Nelwia. Země bude svobodná, ale ztratí svou duši.“
„A pak, že není čas na obraznost. Někdy jen ta dokáže vyjádřit věci jasněji.“
„Proč jsi tady, Tilbeth?“ zeptal se Vilgor vážně.
„Protože Nirienna žije. A je blízko odtud. Chci, aby ji chránily zdi Agrionu a meč samého krále. Ona si to zaslouží, je přece…poslední Lhoneis.“
Ta dvě slova vyřkli současně. S posvátnou úctou.

Cestou do královy komnaty na Tilbeth padla tíseň. Nevěděla, jak s Lestenem hovořit. Neznala jediné slovíčko z jeho jazyka a trochu se za to styděla. Přála si, aby ji Vilgor doprovázel, ale on odmítl. V jinou chvíli by měla pocit, že po točitém schodišti ke královské komnatě stoupá věčnost. Teď to byl mžik. Povzdychla si, voják, který jí šel po boku otevřel dveře. Vešla.
Místnost byla mnohem prostší než očekávala. Prostší byl i sám král. Pro jeho odění a vzhled ho nejdřív považovala za písaře.
Lesten vzhlédl a odložil pero. Pokoušel se řídit alespoň za pomoci dopisů dění v Birku a Feyeltu. Dostal také zprávy od správců Monteyeltu a Downeyeltu. Od saeyaltské správkyně Ceidry, kmotry jeho dcery, psaní nečekal. Modlil se, aby ještě žila.
„Krátce mě spravili, že přijela tajemná dívka z Nelwie,“ promluvil vlídně nellským jazykem. Tilbeth se nesměle poklonila.
„Mám důležitý úkol,“ řekla.
„Poslouchám,“ ubezpečil ji. „Posadíte se?“
Tilbeth odmítla, přestože byla unavená.
„Nevím, kolik mám času…“ začala nešikovně. „A jak dalece mám vyprávět ten příběh.“
„Vyprávějte od začátku,“ požádal ji Lesten klidně. Tilbeth kývla…
„Jmenuji se Tilbeth. Můj otec, pane, byl jedním z povstalců proti vetřelcům. Od chvíle kdy přišli. Po velké bitvě jim roky vzdorovali, ale pak byli zrazeni. Má starší sestra po tom zrádci pátrala. Dlouho a velmi důkladně. Dozvěděla se přitom mnohá tajemství. Stopy ji zavedly až do Avogrea. Tam zjistila něco ohromujícího. Že ještě žije Nirien Lhoneis. Nejmladší dcera Mireill, která zůstala u své chůvy. Ta chůva, Taris se jmenuje, sestře zakázala to tajemství vyzradit. Nikdo nevěděl, koho u sebe má. Její známí zemřeli nebo byli daleko.“
Odmlčela se a pohlédla stranou.
„Když sestra umírala, řekla mi o Nirien. Řekla, abych ji chránila. Později jsem jela za Taris, abych svou pomoc nabídla. Ale odmítla. Tak jsem jen mlčela. Trvalo to pár let. Před týdnem se u mě ale najednou objevily. Niri a Taris. Uprostřed noci. Taris byla vyděšená, protože do jejich domu se dobývali vojáci. Utekla s Nirien k nám. A já ji s pomocí své přítelkyně odvezla ze země.“ Lesten chvilku mlčel. „To je skutečně ohromující,“ řekl tiše. „Tak Nirien žije.“ „Znáte ji?“ „Ne. Vím však, že se narodila. To je…jste si jistá, že je Lhoneis?“ Tilbeth se usmála. „Až ji uvidíte, nezapochybujete ani na okamžik. Je v ní tolik tajemna. A síly.“
Lesten přikývl.
„Ví o ní irgaští páni?“
Tilbeth se prudce nadechla.
„Obávám se, že ano. Sledovali nás vojáci. Proto jsem se nezdržovala v táboře a pokračovala k vám. Nirien však odmítla a zůstala tam.“
„V jakém táboře?“
„To nevím v jakém…“ Tilbeth bezradně pokrčila rameny.
„Je to daleko odtud?“
„Asi dvě hodiny.“
„Kdo je velitelem?“
„Netuším, který z nich je velitel. Byl tam Kerou a Inali, Ceidra….“
„Säyeská zátoka,“ hlesl Lesten a pocítil jak se mu srdce sevřelo. „Pronásledovali vás až sem? Do Yiëonu?“
„Ano. V Sherrei nás přepadli. Unikli jsme jim.“
Lesten vstal a nervózně stiskl ruce v pěst. Tilbeth ho sledovala a rostl v ní strach; a také výčitky.
„Byla to chyba, že?“ promluvila zdušeně. „Neměla jsem ji opouštět. Měla jsem ji s sebou přitáhnout násilím. Jen aby byla v bezpečí.“
„Pochopila by to snad?“ zeptal se Lesten. „Znám děti.“
Tilbeth zavrtěla hlavou. „Nechápala to. Řekla jsem, že musí do bezpečí, že má pro Irgasany velkou cenu...“
„A bohužel větší jako mrtvá než živá,“ konstatoval Lesten. „Neviň se, děvče, tys přece jen poslechla svou princeznu.“
Tilbeth sklonila hlavu. Nijak ji to neutěšovalo. Poslechnout rozkaz je příliš pohodlné.
„Ona ví kdo je?“ zeptal se ještě Lesten.
„Ano, ví to.“

„Konec těch karet, chlapi, a mažte k Mitiorovi. Má pro vás rozkazy.“ Vojáci ze Zátoky věnovali otrávený pohled kapitánovi, který je odtrhl od hry.
„Copak vám to mám řikat dvakrát?“
Seph a Malhon vstali. Podkoní a strážný, s nimiž hráli, nedali najevo nespokojenost, neboť mazaný Seph je stihl obrat o pěkných pár měděných verfinů a láhev kořalky. Už nemínili riskovat.
„Co po nás ještě můžou chtít?“ bručel Seph cestou. Malhon pokrčil rameny. Jako obvykle nevěděl.
*
„…A taky nám velmi vehementně kladli na srdce, aby slečna Nirien tady měla pohodlí, dokud pro ni nepošlou vojáky z Agrionu. Což bude zítra. Dnes už se připozdívá. Nechtějí riskovat cestu přes lesy se slečnou. A hlavně se jí nesmí zkřivit vlásek,“ tlumočil Malhon. Seph si šel okamžitě po příjezdu lehnout. Ukázalo se, že vyhraná láhev skrývala nápoj nebývalé síly, které mohutný Malhon vzdoroval mnohem lépe než drobný Seph.
Calnerou Malhona vyslechl a připadal si ještě zmatenější než předtím. „Kdo je k čertu ta Nirien, že je o ní taková starost?“ vyslovil nahlas myšlenku. „Královna Nelwie?“ Myslel to ironicky a v těch slovech to bylo znát. Nevěděl, že má v podstatě pravdu.
Ozvala se rána dveřmi, nadšený štěkot a výskot Nirien.
„Ožilo to tu, co tady je,“ poznamenala s úsměvem Etiren, která do té doby jen tiše poslouchala.
„To máš pravdu,“ řekl Calnerou méně radostně. „Sice nejde nemít ji rád, ale je dost hlučná.“
Etiren se tvářila shovívavě jako matka při otcovském kázání.
„Nech ji být. Je to dítě. Tys taky nebyl nejtišší.“ Calnerou se zasmál a přitáhl ji blíž k sobě.
„Když nepočítám Nirien a Jinnyho v kuchyni, jsme sami.“
Dostal od manželky polibek, pak se mu Etiren vymanila z náruče.
„Ne,“ řekla. „Už jsem se jednou nechala přemluvit. Nechci znova riskovat.“
„Co?“
„Mužští…se někdy ptají tak hloupě.“

„Fergile! Kde je Kertin, už jsem ho neviděla půl dne? Co se rozloučil s Tilbeth, ani se tu neukázal. Mám o něj strach.“ Ceidra s úzkostí pohlédla na svého bratra. Fergil rozhodil ruce.
„Já ho taky neviděl. Mám ti ho jít hledat?“
„Byl bys tak laskav?“ řekla Ceidra, ignorujíc jeho sarkastický tón. Fergil dal najevo, že ho to netěší, ale přinutí se. „Zřejmě má jednu ze svých nálad. Filosofuje. Chce být sám. Ale jo, dobře. I mě se zdá, že je pryč příliš dlouho. Podívám se po něm. Vrať se k Aidrii.“ Ceidra poděkovala.
Aidria měla poslední dobou víc práce. Krom péče o Yiamenu se přidal i Seph s nehoráznou kocovinou a před chvílí Terfi, klenotník z Hethingu, se při nácviku jakési bojové techniky bodl do stehna. Způsobil tím pobavení svému okolí, nikoliv však Mondarovi a Aidě, kteří ho museli ošetřovat. A koneckonců, ani sám sobě ne.
Fergil našel Kertina na pobřeží. Jeho přítel seděl v jednom ze člunů, které tu zbyly po rybářích stejně jako ta chatrč. Kertin si ho nevšiml, dokud na něj nezavolal.
„Ceidra se o tebe bojí,“ oznámil Fergil a posadil se vedle něj.
„Půjdu se za ní podívat,“ řekl Kertin, jako by se právě probral ze spánku.
„Co je s tebou dneska?“
„Ale nic. Znáš to, filosofická nálada.“
Fergil si ho chvíli prohlížel, pak zakroutil hlavou. „Ne, tohle nemá s filosofií nic společnýho. Už tě znám dobře.“
Kertin si povzdechl. „Asi znáš.“
„To je všechno, co mi řekneš?“
„Nechci abys…“ Fergilův pohled byl neodbytný.
„No dobře…Mám strach o strýce. To, co mi tu Tilbeth včera vyprávěla mě dost vystrašilo. Arkilla mám rád. V Hurdall jsem strávil dětství. A nemohlo být hezčí,“ dodal tiše.
„Co chceš obětovat té překrásné vzpomínce na dětství?“ zeptal se Fergil jakoby tušil, co se Kertinovi honí v hlavě. Kertinovy černé oči se na chvíli upřely do temně modrých Fergilových.
„Chci se tam jet podívat, Gili. Chci vidět strýce a ubezpečit se, že je v pořádku.“ Zadívali na moře. Úzkou mezerou mezi skalisky bylo vidět Hurdallský poloostrov. Zdál se blízko.
„Půjdu s tebou,“ řekl Fergil. Kertin chvíli mlčel.
„Budu rád,“ řekl nakonec.

12. Konec cesty

Večer přišel brzy. Obloha se zatáhla těžkými mraky, spadlo pár kapek. Ale vzduch ohřátý dnem byl stále dusivě teplý.
Kertin s Fergilem mlčenlivě seděli u ohně, kde koloval zbytek Sephovy vyhrané kořalky. Seph sám ji odmítl. Stále byl bledý a při pouhém čichnutí se mu zvedal žaludek. Nejvíce si nahýbali Mondar s Malhonem. Když se dostala k Fergilovi, mladík se odvážil napít.
„Na kuráž,“ řekl si v duchu. „Budeme ji v noci potřebovat.“ Povaha kořalky si na jeho milé tváři vynutila příšerný škleb. Mondar se dal do smíchu.
„Nejsi zvyklý pít, Fergile Monne. Měl bys se sebou něco udělat.“ Fergil poslal láhev dál. Stále se ještě tvářil dost znechuceně. Nemnoho ho dělilo od záchvatu kašle s následným pozvracením ohniště.
Inali ho sjela vyčítavým pohledem. Vedle sebe měla Nirien.
„Neměli byste se takhle opíjet.“
„Tohle nestačí, abych se opil,“ odfrkl Mondar. „Proč nedáš tu děvenku spát. Hm?“ Naznačil Nirien, že by si měla jít lehnout. Děvče mu předvedlo jeden z nejpůvabnějších vzdorovitých úsměvů. Takové vídával u Adellet, svojí dcery. Srdce se mu rozněžnilo vzpomínkami na ni. Umlkl.
„Možná bys vážně měla jít na kutě,“ otočila se Inali na Niri.
„Proč? Ještě nikdy jsem neviděla Půlnoční hvězdu. Chtěla bych ji vidět.“
„To sis teď vymyslela,“ prohodila k ní podezřívavě Ceidra.
„Ne,“ přidal se Kertin na Nirieninu stranu. „To se tak říká. Když děti nechtějí jít spát, rodiče jim říkají, že musí, aby jim Půlnoční hvězda nespálila oči.“
„Ty bys ji chtěla spatřit Nirien?“ zeptal se Fergil. „I kdyby ti měla spálit oči?“
Nirien se podívala na oblohu. „Spálené by byly černé,“ řekla. „Pak by mě už nepoznali.“ Nikdo z těch, co tam seděli, jí nerozuměl.

Šli spát asi hodinu před půlnocí. Nirien ulehla mezi Fergila a Inali, jako předešlou noc. Připadalo jí, že je zná celý život.
Etiren měla hlídku, ale dlouho seděla u dohasínajícího ohně, dokud tam nezbyla jen ona a Calnerou.
Kertin a Ceidra se procházeli ruku v ruce podél skal, a když nešli, líbali se.
Waifer usnul brzy. Nechtěl přihlížet tomu „nemorálnímu chlastání“ u ohně.
Seph a vlastní rukou raněný Terfi se vrátili na svá lůžka. Byl to klidný večer, ale skončil tragicky.
Oheň vyhasl. Tábor pohltila tma.
„Dost Calnerou.Přestaň! Ksakru.Zapomněla jsem zapálit louče.“

Fergil a Inali v polospánku stiskli své ruce nad její hlavou. Nirien se neklidně převalovala. Tížily jí sny.
„Jameire…mám tě…neunikneš.“ Vysoký muž; temná silueta proti namodralé noci. Svírá ústa Yiameny. Její oči jsou široce otevřené. Plné strachu. Dva stíny. Lesk mečů. „A kdepak jsi ty?“ Oči toho muže se obrací k ní. Už je viděla - takové tmavé a divoké, nelítostné. Natahuje po ní ruku, druhou svírá Jameire. Nirien chce křičet, ale nemůže…nemůže..
S trhnutím se probudila. Jediné, co si v tu chvíli vybavila ze sna byl strach o Yiamenu.
„Inali, Fergile, jdu za Yiamenou, ano?“ Fergil rozespale sevřel její paži.
„Počkej Niri, teď? Nech ji. Ona spí.“
„Mně se zdálo, že se s ní něco děje,“ nedala se odbýt Nirien a přeskočila spící Inali.
„Tak ale vzbuď Aidrii,“ řekl Fergil. „Spí v kuchyni. Sama Yiameně moc nepomůžeš.“ Nirien přikývla.
„Aidrie, vstávej!“ Zatahala ošetřovatelku za vlasy. Aidria otevřela oči a odstrčila ji.
„Co to provádíš?“ zeptala se rozladěně. „Měla jsem tak pěkný sen.“
„Já ne. Zdálo se mi, že je něco s Yiamenou. Půjdeš se na ni se mnou podívat?“ Aidria nevypadala nadšeně; a také nebyla.
„Yiamena je v pořádku. Byla jsem u ní, než jsem šla spát. Chvilku jsme si povídaly. Říkala, že je jí mnohem líp.“
„To ona říká i když není,“ odporovala Nirien.
„Rána se jí už hojí,“ řekla Aida a doplnila zívnutím.
„Prosím,“ zakňourala Niri. Aidria vstala.
„No dobře. Ale jestli ji vzbudíme, dostaneš na zadek.“
Aidria s ustavičným zíváním přešla z chatrče k ošetřovatelskému stanu. Před ním stáli Gellon a Feiros. Vypadali dost překvapeně, když se před nimi dívky objevily.
„Dobrej večer, co ty tady tak pozdě?“ zeptal se Gellon Aidy.
„Musím se podívat na raněnou. Mondar tu náhodou není?“
„Ne, Mondar je na hlídce.“
„Myslela jsem si to. Jen doufám, že s sebou nemá tu Sephovu kořalku.“
„Nezbyla,“ řekl Feiros hrdě. Aidria pochopila, že na tom měl lví podíl. Varovně zvedla prst, ale nic neřekla. Nirien ji vtáhla do stanu.
Yiamena ležela na zdravém boku a klidně oddechovala. Plamínky z ohně, který tu Aidria před odchodem rozžehla jí zabarvily bledou tvář do zdravě růžové.
„No tak vidíš, děje se s ní něco?“ pronesla Aida šeptem. Nirien přišla k Yiameně blíž.
„Nechoď k ní. Vzbudí se. Má lehký spánek,“ varovala ji Aida. Nirien upřeně sledovala Yiameninu tvář.
„Můžu u ní chvilku být?“ zeptala se a obrátila oči k Aidě. Aidria zívla.
„Můžeš.“ Netušila, jakou dělá chybu.
Nakázala Feirovi a Gellonovi, aby hlídali ještě pozorněji a doprovodili Nirien zpět. Pak se vrátila do kuchyně. Před dveřmi ještě stihla vzbudit hlídku. Chicka a Serglina.

Lyogrid seskočil z koně. Byli na rozcestí. Širší vozová cesta vedla stále vpřed, ale v jednom místě se na ni napojovala užší stezka, rozdupaná kopyty koní, která směřovala k pobřeží. Lyogrid zaváhal.
„Je možné, že jsme konečně našli jejich tábořiště. Nejspíš šli hledat útočiště k moři. Nechte tu koně, Stíny. Nebude to daleko. Nechceme si přece holubičky vyplašit.“
Jak brzy zjistil, nebylo to tábořiště tří uprchlic, ale malý vojenský tábor. Lyogrid tiše zaklel, když narazil na palisádu.
„Chcete jít dál, pane?“ promluvil po velmi dlouhé době jeden ze Stínů. Jeho hlas byl mírně sípavý jak šeptal. Lyogrid se rozhlédl. Nalevo od nich palisáda končila, napojovala se na nevysokou skálu, která by se dala poměrně pohodlně přelézt.
„Nebudou tady,“ poznamenal muž. Lyogrid stál nehnutě a hleděl ke skále. „Ty stopy jsou od yiëonských,“ pokračoval výřečnější Stín. „Nesmíme se jim prozradit.“
Lyogrid se k němu otočil. „To nesmíme. Ale za tímhle lesem, asi dvacet, třicet mil podél pobřeží už leží Agrion.“
„Pokud leží, tak už tam jsou,“ prohlásil Stín. Nedal nijak znát rozčarování. Pouze konstatoval.
Náhle se z druhé strany palisády ozvaly kroky a hlasy. Blížily se. Lyogrid strnul na místě. Jeho Stíny se zahalili do plášťů, že se těžko dali rozpoznat od okolní tmy.
Mondar kráčel vedle Malhona podél palisády. Byli trochu přiopilí a mluvili dost nahlas.
„…Věř tomu hochu, nebo ne, ale asi jsem se po dlouhý době zase zamiloval.“ Malhon se uchechtl.
„Taky ještě nejsi starý koreň, Mondare. Proč by tě nemohla okouzlit nějaká suknička…Která tě vlastně okouzlila?“
„Ta cizinka. Jameire. Viděl jsi ji? Je nádherná.“
„Jo to možná jo, ale co ty víš jestli někde nemá chlapa? Herdek, není i ta holka její?“
„Ne. Nirieniny rodiče umřeli, říkali to...“
Lyogrid pozorně naslouchal a ruce se mu bezděky rozechvěly. Nerozuměl yiëonskému jazyku, ale dvě slova zachytil. Dvě jména. Jameire a Nirien.
„Znají je tu, takže tady byly. Možná ještě jsou.“ Horečně přemýšlel. Jestli půjdou dál, stále více budou riskovat prozrazení. Přitom je možné, že Jameire hledala na noc útočiště právě v tomto yiëonském táboře. Když docela dozněly kroky a hlasy, obrátil se ke Stínům.
„Zná někdo z vás jejich jazyk?“ Muži si vyměnili pohledy.
„Ne,“ řekl jeden za oba. Lyogrid se opět zadíval ke skále.
„Pojďte za mnou, musíme se aspoň podívat, jak to vypadá.“ Nemuseli mluvit, aby pochopil, že se jim to nezamlouvá. Ale šli..
V první chvíli Lyogrida překvapilo, jak je tábor temný.
„Copak jsou Yiëonané tak pitomí, že jdou spát a nepostaví hlídky?“ Na chvíli se zalekl, že by to mohla být past, ale vůkol panující klid to popíral. Jediný světlejší bod byl stan hned pod skalou, z boků označený pruhy bílé látky. Tak označovali ošetřovatelské stany i v Irgasu, v Nelwii podobně. Lyogrid se neslyšně přehoupl přes okraj skály.
„Tiše Stíny, za mnou. Stojí to za pokus. Lékaři většinou nebývají vojáci a všechno vyzvoní.“
Prořízli zadní stěnu stanu. Počínali si obezřetně a zkušeně. Nesměli se prozradit za žádnou cenu. Lyogrid vstoupil dovnitř. Byla zde už téměř tma, oheň dohoříval. Doposud však matně ozařoval postavu na lůžku. V Lyogridově tváři začal hrát úsměv tak zlý, že i jeho Stíny raděj hleděli jinam.
„Jak štědrý je dnes osud. Tak jsem tě našel, křepelinko,“ zamumlal.
„Paní Yiameno?“ Od vchodu se ozval šramot. Gellon vstoupil dovnitř a v úžasu zůstal zírat na tři vetřelce.
Než se Lyogrid stačil vzpamatovat, jeden ze Stínů učinil prudký pohyb vpřed a vrazil do Gellona. Ozval se tichý sten, krev pokropila udusanou zem ve stanu. Gellon se zhroutil.
Irgaský voják důkladně otřel meč do pláště. Lyogrid se naklonil zpět k Yiameně a položil jí dlaň na ústa. Okamžitě ji to probudilo. Po krátkém momentu zmatení vytřeštěně pohlédla na Lyogrida. Usmál se. Křivě a vítězně.
„Mám tě Jameire. Už neunikneš. Kde je ta holka?“
„Gellone? Co je s tebou?“
Plavá hlava pekaře Feira se objevila ve vchodu. Tentokrát přišel ke slovu druhý ze Stínů. Netasil ukvapeně meč, ale zvedl kámen od ohniště a mrštil jím po Feirovi. Než se mladý pekař zmohl na výkřik, ba na jediné slovo, prudký náraz ho obestřel temnotou.
„Nač tolik krve,“ hlesl nevzrušeně Stín, hledě na černavou kaluž kolem Gellona.
Když se i druhý strážce svezl k zemi, Lyogrid obrátil svou pozornost zpět k Jameire.
„Tak mluv. Opovaž se křičet.“ Pustil její ústa a namísto toho jí ke krku přiložil dýku.
„Nevím o čem,“ hlesla. Snažila se, aby se jí nechvěl hlas.
„Ale víš.“
„Proč jí nedáte pokoj, je to ještě dítě.“
„Ty to nechápeš? My ji prostě nemůžeme nechat dospět. Tak dělej.“
„Je…je v Agrionu.“ Lyogrid ji přitiskl nůž těsněji ke krku. Yiamena cítila jak ji zvolna hrot proniká kůží.
„Nelži. Slyšel jsem dva vojáky. Bavili se o ní.“
„I kdyby tu byla, stráže by vás zabili než byste se k ní dostali,“ řekla.
„Viděl jsem jaké mají stráže,“ pronesl opovržlivě Lyogrid a pohodil hlavou k nehybným tělům Gellona a Feira. „Pokud budu muset, půjdu a všechny podřežu ve spánku.“
„Ne! To neuděláš! Teď není válka. Jich se tohle netýká.“
„Ale ano. Od chvíle, kdy vás vzali mezi sebe. A tím se postavili proti nám. Týká. Hlídej ji!“ Předal rukojeť dýky jednomu ze Stínů. „A ty pojď se mnou.“
„Vážně je chcete zabít?“ ujistil se druhý Stín.
„Ano.“
Sotva udělali krok, z rohu se ozval šramot. Lyogrid se prudce otočil a vyběhl tím směrem. Rukama zašátral ve tmě. Něco tiše vykřiklo a schoulilo se na zemi.
Jameire upírala oči do temnoty. Strašně se bála o Niri, protože ten výkřik byl dětský. Její obavy se potvrdily když stanem zazněl Lyogridův smích.
„Chyťte paní Jameire, Stíny. Princezna přišla sama!“


 celkové hodnocení autora: 92.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 78 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Adrastea 05.05.2006, 16:04:58 Odpovědět 
   No, pěkně se to rozjelo... Je to napínavé. Nemám co dodat :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
Petronela Patricellí
(9.7.2019, 20:54)
Marfy
(7.7.2019, 22:14)
obr
obr obr obr
obr
Prolog: Za mříž...
Mouvela
Pohlédl jsem jí...
Lulu
Pátek 14. díl
kraaska_
obr
obr obr obr
obr

Dvě vodrhovačky (v parku)
Křik
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr