obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915377 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39516 příspěvků, 5744 autorů a 390432 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - VII. ::

 autor Sirnis publikováno: 07.03.2008, 13:39  
Další část další kapitola
 

Eldar seděl na posteli ve svém pronajatém pokoji v nejlepší hospodě v Tamiru. Cítil příjezd plachetnice, jako kdyby jí viděl dalekohledem. Také vycítil na palubě i velmistra cechu mágů. Jeho magickou auru si nemohl s nikým splést. Jak tak seděl, přemýšlel o nadcházejících dnech. Věděl, že se něco stane. Něco, co nepřinese nic dobrého.
Najednou se dveře od Eldarova pokoje sami otevřely a prošel jimi muž, opírající se o překrásnou hůl, jež byl oděn do šedého roucha s kápí na hlavě.
„Vítejte v Tamiru, velmistře,“ pozdravil mága Eldar, neboť počítal vteřiny, kdy za ním přijde představitel všech kouzelníků v království.
„Eldare. Jak je to dlouho, co jsme se nesetkali osobně?“
„Nepamatuji se. Snad měsíce, roky.“
„Přesně dvě léta. Zvláštní, jak ten čas letí.“
„To ano. Co podnikneme ohledně toho chlapce?“
Velmistr si sedl na židli u stolu a mávnutím ruky vyčaroval na stole iluzi mapy. „Neztrácíš čas. To je dobře, v těchto dobách je to nutností. Dobře si prohlédni mapu království. Co vidíš?“
Eldar vstal z postele a přistoupil ke stolu, na kterém si mapu pozorně prohlédl. „Vypadá normálně. Co na ní má být jiného?“
„Nic. Tohle je království před pěti lety. Teď se podívej,“ odvětil velmistr a znovu mávl rukou. Území království se zmenšilo, stejně jako některá místa v něm najednou dostala černou barvu.
„Co je to?“
„Nemrtví, elfové a horalé. Ti všichni se začínají rozpínat po království.“
„Co podnikneme?“
„Již jsem se spojil s králem, stejně jako s představiteli horalů a elfů, ale lich, pán mrtvých na mé volání neodpovídá. Tobě by však mohl.“
Eldar zbledl ve tváři. Již nechtěl nikdy s nemrtvým mágem mluvit, ale dobře věděl, že nemá na vybranou. „Co s ním mám dohodnout?“
„Když si mi pověděl o poslovi smrti, došlo mi, že bychom ho mohli použít jako prostředek při vyjednávání. Proto jsem tady. Vím, jak tyto bytosti jsou mocné, proto se mnou připluli i ostatní členové rady, ale tvým úkolem bude dohodnout obchod s lichem. Nabídni mu setkání, ať tě klidně vezme k sobě. Musíme se s ním spojit!“
„Ale já …“
„Vím, že po tobě žádám mnoho, ale pokud to neuděláš, bude brzy konec království. A jestli armády nemrtvých proti nám vytáhnou, nikdo to nemusí přežít.“
Eldar se dlouze odmlčel. V duchu proklínal den, kdy se v něm magické vlastnosti projevili a teď jej odsoudili pomalu k pobitu mezi nemrtvými. Co se mu mělo stát ještě horšího, nechtěl ani pomyslet. „Dobře,“ řekl nakonec a sám nad svým rozhodnutím pochyboval. „Udělám vše, co bude v mých silách.“

Baltazar si zavolal majordoma. Byla pomalu půlnoc, než k němu lakotný muž přišel, ale on nespěchal. Během čekání vymýšlel šílené plány, co s malým léčitelem udělá, jak jeho uzdravovací schopnosti pokroutí, aby způsobovaly bolest.
„Poslal jste pro mě,“ oslovil mága majordomus a jeho stříbrné vlasy se v záři svíček zatřpytili.
„Ano. Mám pro tebe další úkol. Tentokrát si však najmi pořádné muže, ne žádné opilce! Chci, abys mi z kláštera přivedl toho chlapce.“
„Ale pane, vždyť ani nevíme, jak vypadá?“
Baltazar hodil muži pergamen. V duchu se opět pochválil, když zanechal nejnovějšímu výtvoru veškeré znalosti ze života. Jak lehce pak získal z jeho vzpomínek tvář černovlasého chlapce. „Ještě něco potřebuješ?“
„Peníze,“ zněla stručná odpověď komorníka knížete Ivana.
Baltazar to očekával a hodil muži měšec s dvaceti zlatými. „Zbytek dostaneš až tu budu mít chlapce.“
„Ano pane,“ řekl majordomus a co nejrychleji opustil komnatu šíleného čaroděje.

Časně z rána se chystala malá skupinka, o třech členech, opustit klášter Velkého patrona. V jejím čele stál malý, černovlasý, chlapec, kterého doprovázel zrzavý mladík a vyhublý mnich, bývalý nejlepší zabiják z celého království.
„Tak už nám konečně řekneš, kam chceš jít?“ zeptal se Kamira Jakub. „Kvůli tobě stále víc pochybuji o svém rozhodnutí, že jsem odmítl nabídku stát se rytířem Bílé růže.“
Hoch na mladíka mrkl: „Ale já dobře vím, proč si odmítl.“
„Tyhle telepatické věci by si měl krotit! Aspoň na mě. Nechci se dočkat doby, kdy s tebou budu mluvit tak, že si budu něco myslet a ty mi hned budeš odpovídat.“
„Dobrá, máš mé slovo, že ti číst myšlenky už nebudu,“ odvětil chlapec a usmál se.
„Ticho!“ napomenul oba bratr Felix. „Ještě nejsme venku z kláštera, tak buďte potichu.“
Skupinka se potichu proplížila starými chodbami a přes zídku v zahradě opustila bezpečí kláštera. Ještě než jim stavba zmizela z dohledu, otočili se k ní a zapřemýšleli o svém rozhodnutí.
„Opravdu si myslíš, že je to nejlepší nápad?“ zeptal se Jakub.
„Nevím, ale něco mi říká, že i kdybychom tu zůstali, stejně tu nebude za chvíli klid. A jestli je pravda, co mi pověděla Smrt, musím plány svým sourozencům překazit. Kdo ví, co by mohli napáchat,“ odpověděl Kamir a zadíval se zrzavému mladíkovi do očí.
Jakub kývnul. „Dobře, tak vyrážíme. Když už si mě připravil o možnost stát se rytířem, tak tě přece nemohu nechat jít samotného.“
„Díky, moc si toho vážím,“ řekl Kamir a potom se podíval na bratra Felixe. „A co si o tom myslíš ty, Xilefe?“
Vyzáblý mnich sevřel tvář v úšklebku. „Pokusím se ti pomoci, ale jen když mi tak už nikdy neřekneš.“
„Jak si přeješ.“
„Tak tedy jdeme. Máme před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu, na jejímž konci je ještě nebezpečnější úkol,“ dodal vrah a rukou poplácal svůj nůž, připnutý k opasku a schovaný pod mnišskou kutnou. „Tak se opět dočkáš krve,“ promluvil ke zbrani v duchu.

Pět mladíků se radilo v přístavní hospůdce. Žádnému z nich nebylo víc, jak dvacet let, a tak snili nad životem v bohatství, o přízni žen a přepychu.
„Vážně si myslíš, že to je dobrý nápad?“ zopakoval své pochyby ten nejrozumnější z nich.
„Proč musíš být ze všeho tak vyděšenej Lukáši?“
„Já nejsem vyděšenej, jen si nemyslím, že to je zrovna nejlepší nápad, Michale. Jen proto, že jsi slyšel nějakého rybáře mluvit o léčiteli a o tom, jak by takovej člověk mohl být cenný si nemyslím, že to bude tak snadný. Vždyť ty máš v plánu ho prodat jako kus masa. Navíc, jak mu zabráníš, aby nikomu neřekl o tom, že jsme ho unesli?“
Michal si povzdechl. „Je to ještě kluk. Vystrašíme ho a až se nás bude bát, potom nikomu nic neřekne. Copak ty chceš převzít živnost svého otce a stát se řezníkem?“ V duchu však Lukáš sám toužil po jiném životě, než aby převzal místo po svém otci. O to víc ho štvalo, že až získá podle sebe dost velké bohatství, opustí Tamir a nechá ho, aby se místo něj stal majordomem. Zvláště pak, když jako kluk viděl, jak se kníže Ivan má. Toužil po takovém postavení a když zaslechl rozhovor mezi rybářem a kuchařem, viděl v tom příležitost. Jediné, co potřeboval byli společníci. Kamila, Yrdena a Karla přesvědčil, jediný, kdo pochyboval byl Michal. „Tak co bude? Chceš den co den prodávat maso, zabíjet prasata, krávy a jiné nebo do toho půjdeš s námi.
Michal se podíval na přátele. V jejich očích viděl jen touhu po zlatě, bohatství a snadném životě. Žádný z nich však nepřemýšlel o následcích. Na jedné straně měl přátelství a na druhé rozum. Misky vah nakonec skončili na přátelství, na společném dětství a všem, co s kamarády zažil. „Jdu do toho.“
„Skvěle. Takže naším cílem je malý chlapec. Má černé vlasy a oči. Vím jak vypadá, protože když došlo k tomu mordu v lese, a jak jsem vyslechl ten rozhovor, došlo mi, že ten léčitel může být jedině ten zachráněný kluk, co ho Rasmus našel pokrytého krví. Nejprve tedy počkáte, až vám ho ukážu a potom naplánujeme únos. Všem jasný,“ vysvětlil stručně plán Michal a čekal na jasné kývnutí od všech. Zvláště pak Lukáše, který byl sice trochu plný obav, ale tím líp, aspoň se nedopustí chyb.
Pět mladíků opustilo hospodu a když se rozhlédli po molu, Michal ztuhl a ukázal prstem na malou skupinku: „To je on. Támhle ten kluk,“ řekl tiše svým společníkům a ti si dobře prohlédli malého chlapce.
„Takže, co teď uděláme?“ zeptal se Lukáš.
„Budeme je sledovat a až to půjde, uneseme toho kluka,“ zněla prostá odpověď Michala.





Klára vyčkávala příchodu otce celý den. Okolo poledne pak usnula. Neměla však normální spánek, protože od návratu z kláštera se zdržela v říši snů maximálně jednu hodinu denně. A pokaždé se jí zdály podivné sny, ve kterých viděla cizí lidi umírat hrůznými způsoby. Nebylo tomu ani teď jinak, ale místo cizích tváří, viděla svého vlastního otce, jak leží připoutaný ke stolu a nějaký muž s šíleným pohledem mu řeže do těla skalpelem, vlívá mu různé tekutiny násilím do krku a do toho mumlá nějaká nesrozumitelná slova. Cítila bolest, kterou její otec přitom měl, a jak ho tak viděla trpět, sama od sebe mu pomohla utrpení zmírnit. Potom upadla do bezvědomí, ale předtím předala otci trochu ze své síly, trochu z daru, jež jí dal Kamir v klášteře.
Probudila se až následující den ráno. Hlava jí bolela, ale zatvrdila se a přinutila své tělo vstát. Opláchla si obličej vodou. V domě po jejím otci nebylo ani památky, a tak s nadějí vyrazila do přístavu. Neměla to daleko, neboť chudinská čtvrť s přístavem hned sousedila. A jak se tak procházela po molu, najednou uviděla známou tvář. Spatřila Kamira, jak se baví s Jakubem a pro ní neznámým mnichem. Věděla, co se stalo bratru Janovi a když byla z kláštera zpátky doma, první věc, co udělala byla, že upletla pohřební věneček z lučního kvítí a vhodila ho z mola do jezera.
Klára se ke skupince nějak nemohla přinutit jít. Pochybovala o tom, že si vůbec někdo z nich nějakou malou holku pamatuje, a tak stála na místě a pozorovala je. Podle cestovních vaků se domnívala, že podivná trojice někam cestovala nebo aspoň si to myslela. Najednou si všimla zlatého odlesku v napřažené ruce mnicha. Jakub blyštící se předmět vzal a schoval do kapsy. Došlo jí, že to mohl být jedině zlaťák, ale divila se, kde k tak cenné minci mohl mnich přijít. Pomalu se proto přiblížila k nim blíž a zaslechla část jejich rozhovoru.
„Takže Kamire, kam se vydáme?“ zeptal se mnich malého chlapce.
Černovlasý hoch se zamyslel. Chvíli mlčel, až pak řekl: „Netuším, ale chce to nějakou mapu. Až jí uvidím, tak mě určitě napadne, kde je náš cíl.“
„Dobrá, takže já dojdu sehnat mapu a vy běžte koupit něco k jídlu.“
„Moc se mi nelíbí, že musím platit krvavými penězi,“ ozval se Jakub.
Mnich sklopil zrak a dodal: „Vím, jak jsem je získal. Nemusíš mi to připomínat, ale o opravdovém světě zatím nic nevíš. Zlato je zlato a nikdo se nestará odkud je, hlavní je pro všechny, když ho dostanou. A jestli nám poslouží při našem poslání, tím líp.“
Klára pak viděla, jak zrzavý mladík chtěl odpovědět jistě omluvou, ale mnich ho gestem ruky umlčel.
„Takže, kde se potom sejdeme?“ řekl Kamir a přerušil nastalé ticho.
„Zůstaňte na náměstí, já si vás tam najdu.“
„Dobře.“
Pak se trojice rozdělila a Klára dál sledovala už jen Kamira s Jakubem. Pomalu sbírala odvahu k nim přijít a promluvit na ně. Dřív, než se však donutila k činům, v půli cestě na náměstí Jakubovi s Kamirem zahradili cestu dva mladí muži. Zrovna se nacházeli v zapadlé uličce, kde prošlo jen několik lidí za den, ideální místo pro přepad.
Jakub s Kamirem se otočili za sebe a tam uviděli další tři útočníky. Jakub tušil potíže, a tak sebral ze země u zchátralého domu prkno. Když pak se první dva mladíci přiblížili, instinktivně si stoupl před chlapcem a pustil se do protivníků. Sice bojoval usilovně, ale proti pěti útočníkům nic nesvedl. Pouze dva z nich pořádně praštil po hlavě, avšak třetí jej chytil zezadu a čtvrtý mu začal dávat pořádnou nakládačku za zraněné společníky. Poslední z útočníků chytil Kamira a pokoušel se chlapci přetáhnout pytel přes hlavu. Nepočítal však s tím, co se stane.
Kamir cítil bolest svého přítele a věděl, že jestli ho budou mlátit byť jen o malou chvíli dýl, vypustí v této zapadlé části Tamiru duši. A tak sáhl po svých schopnostech a přivolal k sobě temnotu, která na jeho zavolání okamžitě odpověděla.
Klára viděla, jak celou uličku zahalila neproniknutelná tma. Cítila, její život, ale k ničemu se nepřinutila. Díky daru od posla smrti neznala strach, a tak se nezmohla na výkřik o pomoc ani útěk. Jen stála a sledovala, jak po chvíli černota opět zmizela a zanechala po sobě pět útočníků, bledých ve tváři a úplně mrtvých. Kamir pak ležel na zemi v bezvědomí a Jakub, pokrytý jinovatkou sténal bolestí z utržených ran.

Majordomus se skoro dvě hodiny dohadoval s tlupou Tamirských grázlů o ceně za únos chlapce. Nakonec byl svým smlouváním potěšen, když cenu sjednal na deset zlatých.
Jeho překvapení však bylo o to větší, když s třemi členy gangu vyšel z jejich úkrytu v zchátralém domu v zapadlé uličce Tamiru a před polorozpadlou budovou spatřil na zemi ležet šest mladíků a jednoho černovlasého chlapce. Jaký údiv měl o to větší, když jedním z mladíků byl jeho syn Michal. Přistoupil k zesnulému potomkovi a zadíval se do jeho bledé tváře. Na vteřinu se v lakotném srdci objevili city, na okamžik, který skončil, když se podíval na hledaného hocha a v mysli se mu objevila jednoduchá rovnice. Má chlapce, přivede ho ještě dnes, dostane další zlato a jistě tučnou prémii. Neztrácel proto čas a řekl doprovodu: „Vezměte ho.“
„A co s tímhle,“ ozval se jeden z poskoků a ukázal na Jakuba. „Máme ho dodělat.“
„Ne, ten pojde brzy sám,“ zněla chladná odpověď komorníka, který se hned postavil do čela výpravy a vedl jí k domu knížete Ivana.

Klára, jakmile zmizel majordomus a jeho poskoci, přispěchala k Jakubovi. Pokoušela se mu pomoci, jak jen nejlépe dovedla, ale místo vděku jí zrzavý mladík ze zbylých sil od sebe odstrčil a řekl: „Musíš za nimi. Zjisti, kam ho vedou a řekni to mnichovi,“ potom Jakub upadl do bezvědomí.
Klára chvíli přemýšlela, nechtěla nechat raněného zemřít, ale také něco dlužila Kamirovi. Nakonec rychle utíkala z uličky za vzdalujícími se únosci.
Když nakonec dívka viděla, jak se čtyři muži s malým chlapcem v pytli, zastavili u zadních dveří do domu knížete Ivana, věděla, kde je cíl jejich cesty. Rychle se proto vydala na náměstí, kde jak dobře věděla stáli v každou dobu minimálně dva členové domobrany. Rychle jednomu z nich řekla o situaci v uličce a když se muž nedíval, nenápadně se vykradla a zamířila zpátky k domu jediného šlechtice v Tamiru.
Když se dívka se zelenýma očima dostala zpátky k jedné z nejhonosnějších budov ve městě, u zadního vchodu už nikdo nebyl. Přikradla se tedy ke dveřím a zkusila kliku. Měla štěstí, bylo odemčeno, a tak vstoupila do domu. Prošla kuchyní, ale nikoho nepotkala, neboť majordomus stihl veškeré služebnictvo poslat pryč, než vzal tři muže s dítětem v pytli dovnitř.
Klára byla zmatená. Netušila kam jít a věděla, že jí v domě každou chvíli může někdo najít. Neznala však strach, a tak pokračovala v pátrání. Skvělou indicií jí nakonec byli mužské hlasy, které rychle sílily. Stačila zjistit, že pochází ze schodů do sklepení a potom se rychle schovala pod stolem v kuchyni. Když pak kolem ní únosci prošli, opustila úkryt, proplížila se ke schodišti a sestoupila do tmy, jež jí tentokrát nenaháněla strach, ale dávala tolik potřebný pocit bezpečí.




Kamir se probral připoutaný na stole. Hlava ho trochu bolela, ale na to si již zvykl. Vrátil se mu však i pro něho známý pocit hladu, jež žádné jídlo nemohlo zahnat. Rozhlédl se po místnosti, ve které ho upoutaly především šílené oči mága.
„To jsem rád, že jsi se probudil. Málem jsem nevydržel a začal na tobě zkoušet svůj nový experiment.“
„Kdo jste?“
„Rádce knížete, ale tahle funkce mi slouží jen k dosažení mých cílů. Ve skutečnosti jsem mág, který prahne po nových objevech na poli vytváření nových druhů.“
„Hmm a ode mě se žádá co?“ odvětil chlapec a Baltazara tak vyvedl z míry. Čekal mnoho, ale takovouhle odpověď rozhodně ne. „Tak co je?“ zavolal na šíleného kouzelníka Kamir.
„Jsi zvláštní léčitel. Opravdu zvláštní,“ řekl po chvíli Baltazar.
Sklepením, změněným v laboratoř, se rozezněl smích. Nepatřil však žádnému člověku, ale poslovi smrti. „Ty blázne! Víš, kdo já jsem.“
Mágovi na vteřinu zmizelo šílenství z hlavy. Něco ho na chlapci varovalo, že si zahrává s někým, kým by neměl a hlas vycházející z úst Kamira jej v tom akorát utvrdil. „Kdo tedy jsi,“ zeptal se nakonec opatrně.
Smích v Baltazarově pracovně dozněl a každé slovo, co vyšlo z chlapcových úst slyšel šílený mág úplně zřetelně, stejně jako mladá dívka poslouchající za dveřmi. „Já jsem posel smrti, ty blázne,“ řekl Kamir a nabil další ztracené vzpomínky, novou sílu, již vysál ze stolu, na kterém tolik bytostí trpělo a ztratilo život, stejně jako získalo pokroucenou existenci plnou utrpení.
Baltazara zamrazilo v zádech. Tolik toho přečetl o smrti, že moc dobře věděl, kdo je onen chlapec. Uvědomil si, co jej na chlapci varovalo, když ho připoutali na lůžko. Bylo to znaménko v jeho dlani, ale šílenství nad ním převzalo kontrolu, a tak si jej nevšiml. Odstoupil od stolu a díval se, jak Kamir přetrhl kožené popruhy na rukou, posadil se a stejně snadno osvobodil i své nohy.
Černovlasý chlapec se zahleděl kouzelníkovi do očí, vloudil se mu do pokřivené mysli, ve které pak začal číst, jako v rozevřené knize. Nepomohlo čaroději, že postavil ve své hlavě mentální bariéry. Nemohl se totiž vůbec měřit s duševní silou posla smrti, přímo před ním.
Když Kamir skončil se čtením myšlenek, strhl pohled stranou. Bylo mu špatně z muže před ním. Taková nechuť v něm vyvolala vzpomínku na matku a ač nevěděl proč, vzpomněl si, že k ní cítil přesně stejný odpor, jako teď k Baltazarovi.
Mág neztrácel čas, věděl, že se chlapci nevyrovná, a tak se pokusil o zoufalý útěk. Vyčaroval oslňující záblesk a potom tajnými dveřmi ve zdi seběhl ke svým výtvorům do kanalizace.
Klára vrazila do místnosti hned, jak spatřila škvírou pode dveřmi zář. Když však světlo zmizelo, uviděla jen Kamira, jak se na ní dívá. Neprohodila s ním ani jedno slovo a už ho následovala tajnou chodbou, neboť z mysli Baltazara věděl o únikové cestě, stejně jako jeho výtvorech, čekajících na ně ve stokách.
Baltazar svolal co nejvíce svých sluhů. Strach z něho opadl, když jej napadlo, že posel smrti může nechat zemřít jen živé tvory. Doufal, že z bytostí, co se mu dostali pod ruku udělal něco, proti čemu se Kamir nebude moci postavit a oni ho zabijí. Dokonce v téhle situaci už znovu vymýšlel, co by tak dokázal stvořit z těla někoho tak mocného.
Kamir vyběhl z chodby, v patách měl Kláru, a hned na něho zaútočilo jedno z monster šíleného čaroděje.

Upíři sledovali Stíny již několik dní. Po prvních průzkumech lesů, okolo jezera, je teď dovedli až do Tamiru. Blížilo se však svítání, a tak k jejich smůle nemohli okusit krev lidí z města, ale museli se spokojit s krysí nebo jiné havěti ve stokách, kde se s přízraky skryly před nebezpečným sluncem. To je velmi štvalo, neboť jim to připomnělo časy strávené v Nekropoli, kde Xardas upírům zakázal pořádat nájezdy na lidská sídla, a tak byli nuceni přežívat na krvi zvířat.
Nakonec se lovci noci usídlili kousek od vchodu do stok, kde se uložili k polospánku, kdyby se přeci jenom nějaký člověk rozhodl vydat do temnoty, tak aby svou nekonečnou žízeň mohli na chvíli ukojit lahodnou lidskou krví.

Přízraky pročesávaly břeh jezera. Jejich vůdce jim rozdělil přesnou trasu, a místo, kde se nakonec měli sejít bylo na jednom z malých ostrovů v jezeře. Nechtěli přivolávat pozornost, a proto pátrali jen v nezalidněných oblastech. Když se pak sešli na dohodnutém místě, pověděli si o stopách, co našli. Jednou z nich bylo místo v lese, kde ucítili mizící moc smrti. Druhá stopa byla ještě silnější, když nalezli mohylu z kamenů a v ní pramen vlasů posla smrti. To je donutilo k činům, a tak nejmocnější ze Stínů se vydal k oné mohyle a použil svou moc, aby z říše mrtvých přivedl zpátky na svět bratra Jana. Použil k tomu jeho nůž, co dal Jakubovi, a ještě moc, skrývající se v černém prameni vlasů Kamira.
Mnich se nejprve bránil, ale nemohl vzdorovat nikomu, kdo jej povolal, a tak Stínům vypověděl všechno o chlapci. Jak vypadá, jeho cíle a vše, co o něm zjistil. Potom jej pán přízraků propustil a on se vrátil zpátky do světa mrtvých, avšak se strachem o Jakuba a Kamira.
Z dálky temný rituál pozorovali upíři, ale drželi se v patřičné vzdálenosti, protože proti tolika přízrakům by neměli ani tu nejmenší šanci. Když se pak celé shromáždění rozdělilo na dvě skupiny, jednu malou a druhou velkou, došlo jim, že něco objevili. Bezejmenný osobní strážce Kiry nakonec rozhodl, že budou sledovat tu malou skupinku, která zamířila k městu. Druhá se pak i s pánem Stínů vrátila do Nekropole, povědět o všem Xardasovi.

Krátce po svítání probudili jak Stíny, tak i upíry, ze spánku podivné vibrace. Nevěděli, co je způsobilo, ale tušili, že zdroj vibrací je právě jejich cílem. Vydali se proto stokami pod městem ke zdroji. Ve předu přízraky a v těsném závěsu za nimi upíři. Dostali se až pod zapadlou uličku v Tamiru, kde Kamir použil svou moc, kterou nemrtví po něm jako jediní dokázali vycítit. Když potom, o něco později, ucítili další nápor vibrací, vydali se rychle za jejich zdrojem.
Stíny před cílem zahlédli podivná monstra a mezi nimi šíleného mága. Zastavili se a pak vyčkávali, co se bude dít. Když však tajnými dveřmi vyběhl malý chlapec, okamžitě se vrhli na stvůry, jež se ho chystali napadnout.
Baltazar netušil, co se děje. Viděl jen, jak dva z jeho výtvorů odmrštila temnota na zeď a potom je zasypával sled ran.
Kamir vycítil přítomnost Stínů, stejně jako viděl jejich práci, když se vrhli na všechny služebníky šíleného mága. Nemohl jim sice pohlédnout do očí, ale to nepotřeboval, protože myšlenky nemrtvých slyšel i bez očního kontaktu. Věděl proto, že jsou sužováni svou existencí a touží po klidu ve smrti, proto když pobili všechny stvůry a seskupili se kolem něho jim přání vyplnil a nechal je konečně umřít.
Baltazar cítil moc posla smrti a neodvažoval se na něho zaútočit. Stačil si však všimnout dalšího výtvoru, jež přišel na zavolání, jak jen rychle mohl.
Znetvořený Evžen se postavil před Baltazara. I když se mu to příčilo nemohl jinak, než poslechnout pána a stvořitele. Jeho tělo teď bylo dvakrát tak velké a obalené svaly. Ruce změněná v klepeta a kůže v krunýř, jako neproniknutelné brnění. Byl schopný roztrhat malého chlapce jako nic, ale nemohl se ani pohnout, když spatřil Kláru, která se protáhla okolo Kamira a podívala se mu do očí. Tolik vzpomínek, tolik citu to v něm probudilo, že Baltazarova kouzla nad ním zlomila. Nyní byl opět svým pánem, jen hrůzné tělo mu zůstalo jako vzpomínka. Otočil se tedy k šílenému mágovi a jedním klepetem ho chytil za ruku.
Baltazar se vzpíral a snažil vyprostit ze sevření, ale jediné, co mu to přineslo byla bolest ze zesíleného stisku klepeta. Ironií bylo, že si dopředu představoval, jaký účinek taková končetina přinese Evženově oběti. O to spravedlivější bylo, že on byl prvním, kdo to pocítil.
Znetvořený rybář měl v hlavě jen touhu po pomstě. Proto stiskl klepeto a uťal mágovi ruku. Ten se za ječivého křiku rozeběhl jedním z tunelů pryč. Za sebou nechával do ruda zbarvenou vodu ze stoky.
„Teď je ta pravá chvíle,“ řekl si v duchu Bezejmenný a vydal povel k akci ostatním upírům. Kamir však jeho myšlenky zaslechl a když se na něho první pijavice v lidské podobě vrhly, poslal jejich duše do nicoty. Byl však značně vyčerpaný z toho, jak otevřel Stínům cestu ke smrti. Proto dokázal zničit jen čtyři upíry, než z vysílení omdlel. Kdyby však přízraky nechal o chvíli déle v jejich mučivé existenci, vyčetl by jim z mysli také obavy před upíry, kteří ho toužili využít ke svým cílům. Také by se dozvěděl i o dalších nemrtvých, jež si přáli ukončit nekonečné putování po světě a najít klid v říši mrtvých.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 9 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Bilkis 10.03.2008, 7:06:56 Odpovědět 
   Dobrá, příběh se mi před očima začíná rozplétat, je opravdu ale opravdu velmi čtivý, takže dám jedna. :)
 Bilkis 07.03.2008, 14:43:54 Odpovědět 
   Zatím jsem přečetla jen začátek, zbytek dočtu v pondělí ráno. Už na to totiž nemám čas, ale začátek vypadal víc než slibně, dokud jsem nenarazila na místo: se dveře od Eldarova pokoje sami otevřely... Chyby to kazí a obávám se, že to budou kazit i dál, pokud s tím nebudeš něco dělat. Přijdou mi jako chyby z lenosti, Chemik má pravdu, chce to nechat uležet a znovu přečíst. Nebo si najít betareadera, který chyby najde a opraví za tebe... Až to dočtu celé, tak ohodnotím. Ale začátek by byl na jedničku.
 m2m 07.03.2008, 13:38:38 Odpovědět 
   Ahoj,
dneska to bude komentář nic moc a hlavně moje uvažování, jakou známku Ti nasolit.

Chyb je jak máku a kdybych je měl všechny vypisovat, sedíme u toho oba až do večera.

Začnu třiceti vykřičníky:

!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

jenž / jež !!
jí / ji !!

- jenž patří jen objektům v mužském rodě, jež ženskému a množnému číslu!! Tuším, že jsem Ti to vytýkal snad v každém předchozím dílku.
Pokud si nejsi jist, nahraď jenž/jež například "který", "která", "kteří/které" a máš to stoprocentní. Jistější a bez námahy.

Jí/ji - tady si klidně neboj pomoct zájmeny - jí = té; ji = tu
(např, když budeš mít pomocné zájmeno s krátkou samohláskou, pasuje tam "ji"...anebo opačně)

Zase odcituji pár větiček:

"Najednou se dveře od Eldarova pokoje sami otevřely a prošel jimi muž, opírající se o překrásnou hůl, jež byl oděn do šedého roucha s kápí na hlavě."
= Najednou se dveře od Eldarova pokoje samy otevřely a prošel jimi muž, opírající se o překrásnou hůl, jenž byl oděn do šedého roucha s kápí na hlavě.

Tohle souvětí vystihuje snad všechny neduhy, které Ti ještě zbývá vyléčit - totiž íčka a zájmena. O těch jsem se zmiňoval, tak se podíváme na další íčka:

"...kdy se v něm magické vlastnosti projevili a teď jej odsoudili pomalu k pobitu mezi nemrtvými."
= vlastnosti projevily, odsoudily
= pobytu (tohle je teda hnusná chyba :-D)

"v lakotném srdci objevili city" = city objevily

"Skvělou indicií jí nakonec byli mužské hlasy, které rychle sílily."
= Skvělou indicií jí nakonec byly mužské hlasy, které rychle sílily.
Tady je zvláštní, že druhé y je správně, z čehož odvozuji, že sis dílko po sobě pořádně nepročetl.

"...probudili jak Stíny, tak i upíry, ze spánku podivné vibrace."
= vibrace probudily

No a pak čárky, ještě pár drobků je potřeba vylepšit:

"Rychle se proto vydala na náměstí, kde jak dobře věděla stáli v..."
= ... na náměstí, kde, jak dobře věděla, stáli...
nebo ... na náměstí, kde - jak dobře věděla - stáli...

"...ve které pak začal číst, jako v rozevřené knize."
= ve které pak začal číst jako v rozevřené knize.

No...a ke konci pár mých otazníků:

„Eldare. Jak je to dlouho, co jsme se nesetkali osobně?“
???
Osobně bych to formuloval takto: "Eldare, jak je to dlouho, co jsme se setkali naposledy osobně?"
...rozhodně ne nesetkali...ale tady jde asi jen o češtinářský cit, třeba ho mám špatně já, nicméně moje formulace se mi líbí víc :-))

"Cítila, její život, ale k ničemu se nepřinutila."
???
Jako kdyby něco bylo zbytečné...
:-)

No a závěrem? Zdá se mi, že chyb přibylo, ale jak napovídá, je to jen chybování z nedbalosti a nedokonalého přečtení. Neváhej si po sobě dílko přečíst i pětkrát, šestkrát, takových chyb objevíš a kolikrát přijdeš i na lepší formulaci.

Příběh...inu, pokračuje, slibuje slibně se rozvíjející otázky, co se bude dít dál.
Trochu se bojím role nemrtvých, aby to nesklouzlo ke klišovitosti, ale to jsem zmiňoval už předminule.

Se známkou váhám - ono je to opravdu zajímavé čtení, ale chyby to trochu kazí. Příběh se přesto rozvíjí slibně...
...a jsem zvědav na další díl.
Takže nakonec dám svou redaktorskou jedničku s ocáskem a jako čtenář ohodnotím třeba příště.

P.S. Neváhej si to po sobě přečíst! A nechat třeba dva tři dny uležet a pak znovu přečíst ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Zuzka
(10.12.2019, 11:24)
Livinginthedream
(7.12.2019, 22:31)
Antonio
(25.11.2019, 23:53)
Albína Alba
(25.11.2019, 01:02)
obr
obr obr obr
obr
Prolog
Liem Hill
Některých věcí ...
Centurio
Strašná generac...
Kasparek
obr
obr obr obr
obr

Nalgašský průsmyk - třetí část
Ekyelka
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr