» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kvalitní kniha je klíčem k nekonečné říši čtenářovy vlastní fantazie."

Pavel Sečkář

počet přístupů: 2140576

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 14 ::

:: Vernisáž ::

kulkul	publikováno: 07.03.2008, 8:14

Lido 14 dokončení. Nela se na vernisáži setkává s Milanem Líbalem, svojí staronovou láskou.


	Nela se zhrozila pohledu na hodiny na věži kostela, když usedala na terasu honosné restaurace ohrazené secesním zábradlím. Měla hlad jako vlk. Bez probémů by spořádala i tajemství vrchního kuchaře, zvolila však z nabídky hotových jídel lehké ražniči s opékaným bramborem a okurkový salát, jako nápoj si poručila dvě deci portského červeného vína, které úslužný číšník hned přinesl. Nela se napila vína a v klidu si prohlédla restauraci. Nad vývěsním štítem ve tvaru plného půllitru piva s přetékající pěnou, který trčel kolmo do ulice, byl starobylým písmem vyvedený nápis "U koštýře". Podlaha terasy byla potažená zeleným suknem, úderem noci se patrně promění v taneční parket plný dvojic utopených v příjemném rytmu zpěvu Luciana Pavarottiho, jehož hlas zněl i nyní ze skříňových reproduktorů a vytvářel atmosféru pokoje a klidného posezení. Návštěvníci pomalu dojídali oběd a popíjeli překapávanou kávu, dvanáctistupňové pivo nebo - podobně jako Nela - lahodné víno. Muž v šedém obleku, jenž seděl u stolu naproti, dojídal zbytky španělského ptáčka, jeho soused, muž s dlouhými ryšavými pejzy, nerušeně četl noviny. Německý turista u stolu napravo zapíjel svoji osamělost několikátou skleničkou režné kořalky. Když se setkal pohledem se svůdnou Nelou, oči se mu dobyvačně zaleskly a po otylé tváři se rozlil bodrý úsměv. Stačilo ale krátké znuděné Nelino zívnutí a cizinec rychle pochopil, že mu v Čechách krásné slečny zemdleně padat do náruče nebudou. Tobě tedy ani náhodou - pomyslela si Nela téměř s odporem. Neměla o náhodnou známost zájem, nota bene s mužem ve stylových pumpkách, na jakékoliv podněty k hovoru odpovídajícím hlučným německým "JA!". Jeho chtivé pohledy Nela ignorovala. Snědla maso zalité pikantní omáčkou, dopila víno a měla se k odchodu. "Děkujeme a přijďte zas," usmál se uctivě mladý vrchní s orlím nosem v osmahlé tváři, když odpočítával Nele peníze nazpět. "Přijdu," odpověděla stručně a obdařila mladíka vlídným úsměvem. V duchu se však zhrozila: ještě jedna taková kalorická bomba a začnu v módních časopisech vyhledávat rubriku "nejsem štíhlá". Sytá Nela se s novou energií vydala na cestu rozpálenou Prahou. Po chodnících a pěších zónách proudily davy mladých lidí živě gestikulujících, vzduch voněl opalovacími krémy, hlavy turistů chránily slaměnné klobouky před nebezpečím úpalu. Všudypřítomní vrabci a holubi představující bez nadsázky symbol Prahy loudili na lidech rozdrobené kousky pečiva za divokých půtek o největší sousta. Skupina děti i s dozorem sledovala fascinující divadlo Staroměstského orloje. Kdy už to bude? Když už bude celá? Já chci vidět smrtku - žadonili a Nela si vzpomněla, že nebyla jiná. Na kamenném schodišti katedrály se fotografovali rozesmátí studenti. Chlapec a dívka orientálního typu v odraných texaskách se jako každá zamilovaná dvojce bezstarostně líbali na pohyblivých schodech metra. Osamělý mladík v páskových sandálech si krátil chvíli hrou na kytaru. V pestré směsi jazyků zaslechla Nela útržky angličtiny, němčiny, ruštiny a španělštiny. Mramorový sloup nástupiště příjemně chladil Nelu do zad při čekání na vlakovou soupravu. Bylo léto a Nela se těšila na vernisáž. A na Milana, jehož důvěrné oslovení "Nelly" pronášené se samozřejmostí Nelu vzrušovalo. Zaraž, co když tě chce jen dostat do postele a po prchavém opojení tě odkopne jako opotřebovanou věc, proletělo Nele varovně hlavou. Ale ne, nevěřila tomu, Milan je kamarád, a i kdyby... Nela na to nemyslela. Do zahájení vernisáže chyběla poslední půlhodina, ale Nela si nechtěla nechat ujít příležitost projít se Nerudovkou po starých hradních schodech s množstvím kouzelných podloubí a zákoutí, kolem gotického chrámu svatého Víta a nezapomenutelnou Zlatou uličkou. Z rozžhavené dlažby stoupal horký vzduch, ospale liduprázdné ulice s temnými průjezdy vyvolávaly tajemný nádech zašlých příběhů o malostranských strašidlech. O bílé paní, strašidelném rytíři bez hlavy, o vodníkovi z Kampy, a také o slavanském Kokvákovi. I sem však nezadržitelně pronikal současný moderní svět, což dosvědčoval křiklavě barevný bilboard zvoucí na nový napínavý film s hvězdným obsazením. Nela nepolevila, dokud nezdolala všechny schody a branou s bohatě zdobenou štukaturou vstoupila do rozlehlého rezidenčního a pevnostního areálu Pražského hradu. Uznalé hvízdnutí hradní stráže patřící jejímu zjevu, kterému nechyběl sex-appeal, Nela nevnímala. S přidržením minikabelky na dlouhém černém popruhu přidala do kroku směrem k jízdárně, neboť byl nejvyšší čas. Pořadatel v láhvově zeleném žaketu se vyčítavě díval na náramkové hodinky a netrpělivě naznačoval, že brzo proběhne slavnostní zahájení. V davu shromážděném pod obílenou klenbou bývalé stáje to zašumělo napětím, když zpoza višňově rudých závěsů vstoupil známý herec v úboru podle vlámského stylu z doby před dvěma sty lety. Hlavu mu chránil tvídový klobouk s dlouhými pštrosími pery, ze sněhobílé lněné košile se draly silné paže a hluboko rozhalená hruď, sametové zelené kalhoty těsně obepínaly mužova bedra, na nohou měl světlé kožené střevíce s ostrou špičkou. Herec si úsměvem zjednal ticho a pronesl zahajovací řeč. Nela mu nadšeně zatleskala. "Děkuji vám," uklonil se herec s očima upřenýma na Nelu, "a slavnostně zahajuji výstavu nizozemského výtvarného umění." Nela se nedočkavě rozběhla s klapáním podpadků do hlavní výstavní síně nasvícené parabolami elektrických relektorů šikmo vzhůru. Šedý koberec, jímž byla potažená kamenná podlaha, tlumil vzrušené kroky znalců malířství, mezi nimiž nechyběly veřejně činné osobnosti. Před prvním obrazem, Rembrantovou "Krajinou se zděným mostem" s fascinující hrou světla a stínu, zůstala Nela stát jako v omámení. Vždyž to byl první Rembrantův obraz, který se kdysi pokoušela reprodukovat. Je to opravdu on, JEJÍ Rembrant. Krásný, jemný, plný porozumění a lásky k přírodě, k lidem, uklidňující... úchvatný. Měla dojem, že se jí až zatmělo před očima, to ale způsobil Milan Líbal, jenž zezadu přistoupil k Nele a zakryl jí oči s hravou otázkou: "Kdo to je?" "Baron Prášil," řekl Nela vesele to, co jí slina přinesla na jazyk, přestože dobře věděla, na čí účet darebáctví přičíst. Zkrátka Milan, nenapravitelný bavič usilující vždycky o dobrou náladu, který ale dovede cítit a proto jeho žerty neubližují. Není Milan nakonec znovuvtěleným Rembrantem? - ptala se Nela v duchu. "Krása," ukázal očima na jedinečný exponát, před nímž stáli, uchvácený ohromnou výmluvností dojmu, který není ani možné vyjádřit slovy. Proto jen vzal mlčky Nelu za paži. Nela by před kouzelnými krajinami na plátně vydržela stát věčně, avšak Milan ji jemně a taktně nabádal k pokračování v prohlídce. Byla mu za to vděčná. Mohla se plně soustředit na obrazy a nestarat se o nic, Milan všechno zařídil, jako kdyby věděl předem, co Nela potřebuje a co cítí. Byla mu za to zavázaná tím spíše, že takový instinkt a galantnost nejsou u muže obvyklé. Na vlastní oči viděli trapnou scény mezi mladou vyznavačkou Van Gogha v béžových kartounových šatech a jejím ostentativně znuděným partnerem vlekoucím hrubě nebohou dívku k východu. Z pána se vyklubal Nelin "starý známý" čtenář novin z hostince U koštýře. Nad novinami vydržel sedět dlouhé hodiny, ale mnohem kratší vernisáž ho k smrti nudila! Vypadalo to na pořádné neshody v manželství. Milan se naproti tomu choval ohleduplně a rytířsky. Před van Dyckovými "Přípravami k honitbě" zůstal Milan stát a tiše hleděl do divoce roztaženého chřípí vzpínajícího se bělouše v životní velikosti. Kůň doslova hrozil vyskočit ze zlatého rámu obrazu. Milan očima hledal Nelu a v jeho tváři byl nelíčený obdiv před velikým uměním. "Koně, to je moje," šeptal dojatě. Nela byla štěstím bez sebe, že si Milan přišel na své a že ho pečlivě připravená výstava dokázala oslovit. Byla ráda, že má Milan stejný zájem o umění a vůbec, že je takový trpělivý, hodný a přitom mužný. Je! Cítila to jasně. "I mně se lovecké obrazy líbí," řekla Nela. "Chtěl bych to také umět..." "Ale to vůbec není snadné," usmála se Nela, "a i kdybys měl talent, Rembrant je jen jeden!" "Mé případné nedostatky by bohatě vyvážila krása vzoru, maloval bych totiž výhradně tebe." "Tihle mistři," nesouhlasila Nela, i když tušila odkud vítr vane, "se nespokojovali s krásou. Hledali hlavně výraz." "Znám jeden model vhodný pro malování, který v sobě spojuje oboje. Krásu i výraz." "Kdo je to?" pídila se Nela. "Ty, Nelly," zvážněl Milan. "Nech toho," zakroutila Nela naoko hlavou, přestože ji odvážné tvrzení z Milanových úst nenechalo lhostejnou. Milan dokázal ocenit její vzhled způsobem, kterého se od nevšímavého Dalibora nenadála. "Vždyť nejsem nijak neskutečně krásná, ani taková být nechci, chci být obyčejná, sympatická holka sportovního typu, která nezkazí žádnou legraci," bránila se Nela skromně. "Chceš-nechceš, krásná jsi, toho se nezbavíš..." meditoval Milan. "A víš, co jsi ty?" zakřenila se Nela uličnicky, "prolhaný slon." To si však Nela dala. Milan se uchopil levou rukou za nos, vzniklým otvorem provlékl pravačku, komíhal jí ze strany na stranu s typickými pohyby indického tlustokožce. "Jsem slon," hýkal Milan Líbal. Než mohla Nela zasáhnout, halou zaznělo dotčené syčení návštěvníků výstavy, kteří považovali Milana za ignoranta umění, od něhož byl ovšem, upřímně řečeno, sotva k rozeznání. "Nech toho ty ostudo," sykla Nela a Milan nechal směšné pantomimy. "Já už to víckrát neudělám," omluvil se dětským způsobem, jako přistižený školák tak dojemně, že by ho Nela nejradši s láskou vytahala za uši. V posledním oddělení výstavy bylo soustředěné umění modernějších autorů, zejména van Gogha, na kterého byl obrovský nával. Lidé do sebe vráželi, přetlačovali se o nejlepší místa, hlučeli a hromadně blýskali fotoaparáty. "Snad do té tlačenice ani nepůjdeme," poznamenal Milan, "tohle už nemá s uměním nic společného." "Máš pravdu," přitakala Nela, "pojďme raději na vzduch. Impresionisty a symbolisty si necháme na jindy." "Ty sem chceš jít ještě někdy? A já s tebou?" Ach Milane, jak dovedeš být mile "nechápavý" a nesobecky pozorný. Milane, starý dobrý kamaráde, jak tě mám ráda... a ten smoking ti opravdu dobře padne - už už chtěla říct Nela nahlas, ale neřekla. "Pod jednou podmínkou," řekla, "že mě dnes ještě vezmeš někam na kafe." Když šli parkem mezi třešněmi nad Kinskou zahradou, Milan Nelu zavedl do stinného zákoutí za keři, objal ji a dlouho svíral, hladil ji a šeptal milá slůvka. O Nele a jejich staré známosti, o jejich bývalé lásce, která vlastně nikdy nepřestala, o životě, jak byl bez Nely sám, jak ji potřebuje. Co všechno pro něj znamená. Jak je krásná a milá, žádoucí. Jak ji potřebuje, obdivuje a miluje ji. "Miluju, Nelly, miluju tě," říkal a líbal Nelu na tváře. "Miluju tě - maluju tě," říkal a kreslil něžným prstem v Neliném obličeji. Byl to jeden z jeho něžných vtipů a slovních hříček. Miluju - maluju. Ale Nela to nemohla vydržet, slzy jí vhrkly do očí, honem se skryla v jeho široké náruči. Tohle jsem fakt potřebovala, takhle obejmout - uvědomila si hořce, neklidná, zlomená, cítila se opravdu už skoro nevěrná, ale šťastná. Tak šťastná s Milanem... Potom když Milanova ruka začala zlobit, hledaje místa, kde ještě ráno "byl" také Daliborov, dolehla na ni plně celá tíha nešťastné situace, do které se zapletla. "Ručičko nech toho," domlouvala ruce, "tam nebuď, pojď nahoru sem k nám." Milan poslechl, ale Nele bylo všechno jasné. Teď mě bude doopravdy chtít, bude chtít všechno a pořád... a já asi taky... jen jeho a nikoho jiného... a TOHLE je teprve průšvih. Ale co mohla dělat? Milan ji měl rád, ona jeho taky. Už dávno. A zase jí tolik pomohl, jako ženu ji povzbudil, posílil. A rozesmál ji, s tím slonem. Musela ho odměnit. Muselo se to stát. Když sešli parkem dolů na Malou Stranu, vedro je znovu udeřilo. Kolmé červnové paprsky vytrvale dopadaly na černý povrch ulic. Rozžhavená auta zaparkovaná tísnivě ve sporém stínu stromů připomínala mravence tlačící se kolem kapky medu. Lípy sály hlubokými kořeny životodárnou vláhu ze spodnějších vrstev, i tak však byly na pokraji uschnutí. Řidič taxíku v modrém tričku se ochlazoval vodou z kašny, na jejímž dně se třpytily mince z různých zemí světa. Nela se ohnula a nabrala průzračnou vodu z kašny do dlaní. Voda odrážela sluněční třpyt jako ledové krystalky. Omyla si ústa i opálené paže a chrstla osvěžující spršku také na Milana. Milan si vodu rozetřel po tváři. "Hrozné horko," řekl. "Je toho na nás oba trochu moc, viď?" zasmála se Nela chápavě. "Nelly, já vůbec nevím co budeme dělat? Nemám ani peníze, skoro nic. Uvědomuju si všechno dobře, jak to je. Já nejsem neodpovědný člověk... ale... prostě tě mám rád." Prostě mě má rád, neví co dělat, ale prostě mě má rád - opakovala si Nela v duchu rozpustile. Vždycky když byla šťastná a u muže ráda, zachtělo se jí zlobit a dělat neplechy. Ještě jednou Milana pocákala vodou z kašny a vzala ho za ruku. Bylo šest hodin odpoledne, horko nepolevovalo a na věžích chrámů, obletovaných stovkami vlaštovek, se s důstojným duněním rozezněly zvony.


celkové hodnocení autora: 93.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

naivka nevšední	12.03.2008, 15:46:22

Jak povědomé... Tedy v něčem. A v něčem zase úplně jiné, však víš, jak to myslím:-). A jistě je Ti jasné i to, že teď jsem napnutější než kdy dřív:-).


ze dne 13.03.2008, 19:48:51
kulkul: Jé pani která Vy jste? Vy jste ta milá hezká, chytrá, empatická, statečná, spolupracující, hodná dobrá, krásná a věrná, šikovná autorka špatného románu? A teď ještě k tomu napnutá. Jasné.

OH	07.03.2008, 15:41:16

Zdar! Z počátku mně popisy města připomněly snahu o plnost, trochu násilně rozváděné snad. Slon co "hýká", je taky docela nářez, ale jinak není co vytknout, a kdybych známkoval, tak dám za jedna. Já už ani nedokážu věřit na ženský, co se spontáně zamilují do muže, který nemá peníze, nebo postavení. Bokovky jo, ale... No nic.


ze dne 10.03.2008, 7:41:48
kulkul: Ano. Ty popisy je původní vrstva, kdy jsem to psal jako z pozice Nely. Jako kdyby to ona sama psala o sobě v 3.osobě, včetně chyb (slon hýká). Což byla náročná konstrukce ale bohužel nikdo to nedovede "přečíst". Hlavně u Nely to bylo moc. Takže vlivem zkušeností ze saspi vzniká přístupnější Lido, kde se naplno angažuju - to jsou ty dolní, vážnější a už skoro nedrhnoucí, nenásilný pasáže. Ach jo, stejně si nejsem jistej... Děkuju ahoj.

Šíma	07.03.2008, 10:51:22

Hezké! Příběh se odvíjí možné ne podle představ Tvých hrdinů, ale takový je už i život samotný! Láska a touha si nevybírají, zda-li je dotyčný pod "čepcem", či nikoliv... :-D Máš tam hezké momentky a drobnosti, jednomu by se pomalu zdálo, že se nachází také ve Tvém příběhu! ;-) Jedna!


ze dne 10.03.2008, 7:53:01
kulkul: Jako kdyby si touhy vybíraly právě ty nedosažitelný objekty. Aby tam byly překážky a nebezpečí, tak se člověk bojí a odrazuje ho to, ale srdce se rozběhne kam chce a dělá si co chce. Tak to furt člověka pokouší a vábí. Řiká si vezmu aspoň něco, a ono to jde, tak ještě kousek... a ještě... a už to dělaj SPOLU a je tam vazba, sympatie, radost a očekávání, a závazek. Děkuju za ocenění autentičnosti. Ahoj.

amazonit	07.03.2008, 8:14:00

líbí se mi jako vždy ta přirozenost a lidskost, tak obyčejné, všední a přece neobyčejné a nevšední, zavádíš nás i do zdánlivě okrajových situací, které ovšem dají možnost lépe poznat postavy tebou stvořené jemné jiskřivé ,,pnutí" mezi dnešními hlavními postavami je přímo hmatatelné, dilemata, podprahové i evidentní touhy... když jsi popisoval výběr z menu, představila jsem si to, už vím, co chci k obědu:o)


ze dne 10.03.2008, 7:48:37
kulkul: Dej si něco od "A" amoleta ančovičky ananas acidofilní mlíko a absint + živočišný uhlí hahaha. První pohádka bude za 2-3 kapitoly - to abys byla informovaná, pokud je tam "pnutí" směrem k pohádkám. Ahoj a děkuju.