|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Devět sil (23-26) ::
Pokračování Společenstva Elementálů: Devět sil(21-23)
News: Toto je předposlední část :) |
| |
|
|
XXIV
Pepa vrazil mezi dva elementalisty, rozmáchl ruce a jako by se zvedal do vzduchu, vyvolal nějaké kouzlo.
Narazil jsem do jakési neviditelné zdi a spadl na zem. Když jsem se rozhlédl, co se děje, zahlédl jsem, že Marek dopadl podobně. Pepa evidentně přerušil svými bariérami limit jak můj, tak Marka. Element se mnou ještě krátkou chvíli smýkal na zemi ve snaze se „vybít“.
„Tuto zkoušku jsi tedy splnil...“ ozvalo se odněkud zprava; Lukáš zmizel v paprsku světla a překvapené Společenstvo za ním nevěřilo svým uším.
Přede mnou zrovna padl Pepa na kolena, opřel se o svoji hůl a těžce oddechoval. Společenstvo se na něj sesypalo ve snaze mu nějak pomoci. Marek, který byl na druhé straně od něj se zvedal na nohy, ale nevypadalo to, že by byl schopen vést jakýkoli další boj.
Díkybohu, i já jsem se z toho dostal. Jak se zdá, fakt, že limit elementu byl přerušen, si na mně nevzal žádnou daň – zato Pepa vypadal na umření, protože vypadal, že podpírat se holí moc dlouho nevydrží.
Stalo se téměř nemožné, věděl jsem, že to jeden z nás dvou odnese. A přece se tak nestalo. Lukáš se jenom chtěl obou z nás zbavit a i když nevím, jak se to Pepovi povedlo, zabránil tomu.
Většina Společenstva si ve snaze pomoct Pepovi vůbec nedávala pozor na Marka – ale já si svého bývalého rivala stále držel na očích. Můj protivník se, když nikde neviděl Lukáše, dal na útěk, jenže Michal mu i k mému překvapení včas spoutal nohy vyčarovanými kořeny. Šel jsem k Markovi z něj dostat vysvětlení.
Vytrhl se z lián a znovu stál naproti mně.
„Tak co, Marku, pořád se k nám nechceš přidat?“
„...“
„Vidíš, co byl Lukáš zač, ne? Chtěl se nás akorát zbavit.“
„Kámo, ty doopravdy nic nechápeš,” osobitě bědoval Marek, “Copak jsi nepřemýšlel nad tím, co jsem ti řekl na tržišti? Nebo jak se Lukáš dozvěděl tolik věcí o Terorovi?“
„Co s tím? A jak jsi ho vlastně potkal?“
Marek schoval obličej do dlaní a zasmál se. „Kámo, neříkej mi, že seš fakt tak blbej, že ti to nedošlo!“
„A co? Kdo to měl bejt, Marku?!“
Marek zakroutil hlavou a odmítavě prohlásil: “Rozeber to se Společenstvem.
No ale; omlouvám se za tuhle akci, asi mě Lukáš skutečně nějak donutil do toho, co jsem tu teď předved... A sám to tady zatáh'. Kámo, opatruj se, a dej mi bacha na Masínka. A co se týče mě... “
Marek odešel. Když mě minul, ještě mi poklepal na záda. Nezmohl jsem se na slovo.
Otočil jsem se na Společenstvo, připravené k odchodu. Jirka a Jakub nesli Pepu, zavěšeného za ramena.
Podíval jsem se zpět a Marek si to už pádil parkem někam do neznáma; sledoval jsem jeho osobu, jak pomalu mizí v domech na obzoru. Setkáme se ještě někdy? Třeba u Terora?
„Hej, Kamile... Jdeme?“ slyšel jsem Tomáše.
Otočil jsem se s úsměvem zpátky na Společenstvo.“Jo, asi jo. Ale kam?“
Větrný elementalista se zasmál: “No tak na hrad ještě asi ne... I když, Společenstvo na hrad!“
„Ne, to určitě ne, Pepa, Jakub, Jirka i já jsme dost vyčerpaní,” povzdychl jsem si, “Ale všichni jste slyšeli, co se bude dít. Musíme se připravit – a viděl bych to tak, že kdo se na to cítí, by po zbytek dne trénoval. Tady je to perfektní,“ rozhlédl jsem se po louce.
„Jo, Kamil má pravdu, měli bysme tady potrénovat element, já sám si nevybavim víc než tak tři dobrý kouzla,“ řekl Jirka.
„Ani já ne,“ dodal Jakub. Zbytek Společenstva to odkýval.
„Tak jo. Vy dva, odneste Pepu k Alešovi -“
Vyčerpaný Pepa odporoval: “Ne, zůstanu tady s váma... Dejte mě na támhletu lavičku.“
„A dejte mi nějakej drink, docela mi vyprahlo.“ doplnil Pepu jeho bratr.
„No jasně, Jean!“ smál se Michal.
„Pepo, jseš si jistej?“
„Jo, hlavně se neptej proč.“
„Tak fajn, ale než začneme trénovat, domluvíme se u tý lavičky.“
Společenstvo se přesunulo k lavici poblíž místa, kde jsem bojoval s Markem. Jirka a Jakub opatrně posadili Pepu na jeho místo, když se ozval bok. Znovu jsem ho musel zaplnit čerstvým ledem. Přestože se rána nejspíš pomalu hojí, bude to ještě chtít nějaký čas.
Jirka si sedl vedle Pepy a v dobrém rozmaru by si tam sedl i Tomáš, pokud by zrovna nepředběhl Markétu.
„Tomáši, no tak!“ podíval jsem se na Tomáše; ten s grimasou zakroutil hlavou a chytil se lavičky.
Přišel jsem k němu a za ruku ho vyhodil z odpočívadla. Hlasitě protestoval, ale bylo to přece hlavně z legrace. Pokynul jsem na Markétu, aby si sedla.
„Klidně postojím,“ řekla, když na lavičku s nadšeným výrazem znovu vtrhnul Tomáš.
Zakroutil jsem hlavou. „Takže, všichni jste slyšeli Lukáše, jak si s náma hrál, a všechno. Co víme je, že Teror sídlí na Pražským hradě.“
„Stejně se mi to zdá jako blbost... Proč zrovna tam?“ řekl Jakub.
Odpověděl mu Pepa. „Ty důvody, co nám Lukáš řekl, se mi zdají jako docela pravděpodobné; jako češi jsme ve středu Evropy a hrad je zase v centru Prahy.“
„Může to bejt ale past; neměli bysme vypátrat Terora sami?“ navrhl Michal.
„Takhle: Pokud s pomocí Hyperionu pohlcuje „duše“, nebo cokoli to je, to s tím centrem bych mu ještě docela věřil. Navíc to, že je Teror na hradě, je jediná stopa, co zatím máme,” řekl jsem, “Celou tu dobu si nás našli vždycky jen oni.“
„Asi jo, a co nás tak může potkat horšího, než co už ‘sme viděli, hm?“ dodal Jirka.
„Lépe připravený Teror a jeho elementalisti,“ odpověděl Pepa.
„A proč by on nemohl potkat zase líp připravený Společenstvo?“ na to Michal.
„Přesně. Proto dneska ještě budeme trénovat a zítra se vydáme na Terora,” přikývl jsem,
“Snad vyhrajem, no.“
„Jo hele, to jste asi nikdo nepřišli na to, co to tam leží na tržišti po golemovi. Taková ta černá kaluž,“ usmál se Tomáš.
Někteří ze Společenstva ani ještě nevěděli, že je po golemovi, tak se Tomáš mohl jen těžko dočkat odpovědi. Nehledě na to byla ta hmota zvláštní – co to může být?
„Nevím; moc bysme se k tomu asi neměli přibližovat, přece jenom to může být třeba něco, čím ho Teror ovládl.“
„To je fakt, radši to necháme bejt,“ řekl Jirka.
„Kluci, co si myslíte o tom, co nám řekl Lukáš?“ ptal se Michal.
Nikdo se netvářil vesele, když to Michal zmínil, asi to všechny docela vzalo. Přeci jen to byl rozhovor, který nemohl nechat nikoho ze Společenstva klidným. Ticho protrhl až za chvíli Jirka.
„Tak zaprvý, moc jsem nepochopil, jak na konci Lukáš řek': „Tuto zkoušku jsi tedy splnil“ .“
„Jo, to je pravda. Řekl to nejspíš mě, to taky vůbec nevím proč. Nemluvě o tom, jak mě Pepa zachránil - za to ti vážně moc děkuju.“
„Pepo, jak ses dostal z toho, co na nás Lukáš vyčaroval?“ poprvé do diskuze přispěla Markéta.
Byla to dobrá otázka – také mě to zajímalo.
Oslovený se nadechl a řekl: „S tím jsem se ještě nesetkal. Jak jste asi všichni viděli, Lukáš naší cestu zamezil nejrůznějšími bariérami, ale přišlo mi divné, že jsem jimi prošel, jako by nic.
Stalo se to nejspíš proto, že podle Mr. Kdosi na mě byl jeho element neůčinný, a jak všichni víme, jsem svatý elementalista-“
„A Lukášova ruka je z nějaký... Bílý esence, takže by moh’ mít stejnej element jako ty, Pepo?“ Jakub udeřil hřebík na hlavičku.
Tomáš položil řečnickou otázku: “Lukáš a Pepa, oba svatí elementalisti?“
Pepa neměl slov; zato jeho bratr Jirka měl připomínku: „No ale Lukáš, jak ho známe, uměl se všema elementama, ne? A ještě špatně.“
„Leda, že by něco maskoval,“ napadlo Michala.
Opět začal mluvit Pepa: „To ne, Michale, proč by to dělal. Vezmi si, že aby si s elementem uměl vytvořit náhradní ruku, což se i v mém případě zdá jako nemožné, a to jsem „čirý“ svatý elementalista, musel by element ovládnout na mistrovské úrovni. Proč by tedy zastíral dovednost s jinými elementy? A i kdyby je nedokázal ovládnout tak jako tento, proč by si na začátku vybíral jako nejlepší element světlo? Oheň nebo vítr se mi zdají v tomto případě mnohem praktičtější.“
Michal pokrčil rameny, ale hned ho napadlo něco jiného. „Tak fajn, nejspíš se Lukáš nějak „předělal“ na svatýho – ale jak ten by něco takovýho dokázal? Jediní, o kterých víme, že můžou dát schopnosti, jsou Mr. Kdosi a nebo ten... Hyperion.“
„No, nevím, my to nejspíš nevyřešíme. K čemu by byl Mr. Kdosi, nebo Hyperionu, Lukáš? Ale co je pravda, Mr. Kdosi se odmlčel – a my jsme tady na vlastní pěst. Ať už nás Lukáš podvedl, nebo ne, dal nám důležitou informaci, a to, kde je Teror – no a to, co od nás zjistil, to nás nijak nemůže ovlivnit, ne?“ řekl jsem.
„Co po nás vlastně chtěl? Celou tu dobu jsem to nějak moc nepobral,“ ozval se Jirka.
„Pořád jenom jakej je Kamil vůdce a jiný nedůležitý věci,“ vtipkoval Tomáš, „Ne, taky nevím, proč se nás ptal na takový věci. Nezdálo se mi ani, jak si tam z nás dělal srandu.“
Jirka se uchechtl. „Ale musíme uznat, že to znělo pěkně „tajemně“, že? „
„Ve tvým případě bych taky rád věděl, o čem mluvil,“ řekl jsem jízlivě.
„Ježiš! To je snad jedno, ne?“
„No tak, nejspíš by to všechny zajímalo – stejně jako to, o čem mluvil s Alešem.“
Ohnivý elementalista razantně nesouhlasil. „...Ne.“
„Jirko, řekni nám, o čem mluvil Lukáš. Měli bysme to vědět, když už to zmínil i on,“ navrhl Pepa.
„Podrazáku,“ Jirka se zatvářil znuděně. „Ne, nedostanete to ze mě. Ale není to nic tak důležitýho, aby nám to rozbořilo tým.“
„Jak chceš, ale jestli se kvůli tomu v budoucnu něco pokazí..,“ řekl Michal.
„Vždyť říkám, že ne, ne?“ spokojeně prohlásil Jirka.
„Heh... Další pán na holení je Aleš. Takže, o co jde v tvým případě?“ Tomáš se významně podíval na Aleše.
„...Jak řikal... Třeba se to dozvíte časem.“
To ale neměl říkat. „No tak, sakra! Aleši! Celou dobu nic neřikáš, nijak se neprojevuješ, jako bys tu nebyl! Já jsem tady chtěl starýho Aleše, a když jsem se to od Mr. Kdosi a Kamila dozvěděl, byl jsem rád, že tu seš s náma! Ale ne, teď tu musí bejt místo starýho Aleše takovejhle pitomec!“ naštval se Michal.
Okolí zmlklo a všichni se podívali buď na Aleše, nebo na Michala. Ten se po chvíli zatvářil, jako by vlastně ani nic neřekl. Ale vyslovil něco, co bylo potřeba a co už delší dobu Společenstvo trápilo.
Poklidná diskuze náhle nabrala netušené obrátky.
„...Do finále s váma pudu, vo to nejde...“
„To já vím. Chtěl jsem do toho všeho jít s touhle partou, ale taky s tebou, proto jsem si tě vybral. Když nám řekneš, o co mu šlo, uleví se ti,“ řekl jsem.
„...Něco už nevrátíme, tak klid...“
„Pokud je co vrátit, tak to uděláme. Potřebujeme ale vědět, co,“ řekl Pepa.
„Jo. Proč třeba už nepoužíváš element?“ dodal Michal.
„...“
Tomáš započal netušenou řeč: „Aleši, je mi jasný, že se ti teď tady nechce projevovat. Ale Společenstvo a Teror není žádná legrace, žádná hra, kterou bys mohl vypnout, až tě přestane bavit; musíš se na nás spolehnout, protože jsme to jediný, co ti zbylo.“
Všichni se na našho vrchního vtipálka podívali a ani on sám nevěřil tomu, co řekl. Protáhl obličej a přenechal slovo někomu jinému.
„...Ale tak co pořád chcete, abych řek'...“
„Chceme vědět, proč ses tak změnil,” řekl jsem, “I to, o čem v souvislosti s tebou Lukáš mluvil.“
„I když tě neznám, určitě ti nějak Společenstvo může pomoct,“ dodala Markéta.
„...Nechcete toho už nechat..?“
„Co ti tady chybí?“ zeptal se rozhodně Michal.
„...Moje normální podoba,“ řekl reflexivně Aleš.
Nikdo nevěděl, co to může znamenat – ale konečně jsme se někam hnuli. Někam, kde číhalo něco, o čem jsme neměli ani ponětí.
„SAKRA UŽ!!“ zaklel Aleš. Jeho brnění zasvítilo, na kose se znovu rozžehla písmena „ULTIMA“. Museli jsme ustoupit od toho neskutečného žáru, který Aleš rozdmýchal svým rozčilením.
„CO CHCETE JEŠTĚ PROBOHA SLYŠET?! VŠECHNO SE MI TADY-“ A najednou přestal, jak když utne.
„Řekněte mi, až se pude pro Terora.“ Ukázal na nás a odešel domů.
Společenstvo bylo šokované. Něco takového nikdo nečekal.
„Tak snad, jdeme trénovat..,“ řekl Jakub rozmrzele.
XXV
Nevím, kolik hodin jsem si procvičoval element, jak dlouho jsem vymýšlel nějaká nová kouzla, která by se dala použít proti Terorovým elementalistům, jak dlouho jsem se procvičoval s mečem proti ostatním, ale vím, na co jsem přitom myslel: jak zapomenout na to, co se stalo.
Problémy s Alešem, to, co nám Lukáš řekl, pak to, že je Marek někde pryč... Ale neviděli jsme ho naposledy. Marek tu svou roli ještě sehraje.
Co bude se Společenstvem, když se v něm dějí takové rozbroje? Aleše to tady zjevně štve, nejspíš jsem ho sem ani neměl brát. Asi jsem mu elementem prokázal medvědí službu.
Jakub, ten se moc nezajímá o to, co se děje, ale svou úlohu tady nejspíš má - pořád mám v hlavě okamžik, když mi zachránil život před Terezou s Kristýnou a jak je zasáhl svými šípy. Snad bude mít ještě prostor se předvést.
Tomáš, ten mě poslední dobou čím dál tím víc překvapuje. Když mluví vážně, je to jedna zajímavost za druhou, a o tom, jak porazil golema, nemluvě. Jsem zvědavý, co ještě předvede, vždyť teď musí mít sebedůvěry na rozdávání.
Jirka a Pepa, u nich si nejsem jistý. Jirka je stále takový, jaký byl, ale jeho problémy, o kterých mluvil Lukáš, mě nenechávají klidným. Nevím, o co jde, ale pokud nám to nechce říct, musí mít pro to zatraceně dobrý důvod.
Pepa. Toho kdybychom neměli, tak už jsme všichni zmrzačení, nebo hůř. Jako jediný, ještě s Michalem, zatím chápe, o co tady běží, a snaží se pomoct, jak to jde.
Z původní sestavy zbyl ještě Michal, kterému asi musí hodně záležet na Společenstvu. Možná proto, že jsme jediní „klaďáci“ v tomhle konfliktu, možná proto, že nechce dopadnout jako chudák Martin nebo Lukáš. Pak je ještě možné, že se mu líbí ten ideál, který poutá Společenstvo... Co já vím.
A pak je tu Markéta. Pořád moc nechápu to, co se stalo nad tržištěm – nevím, jestli mám být rád, nebo nerad, jestli se mi to třeba jenom nezdálo pod tím vším, co tady snáším. Nebo že bych si snad potřeboval vymýšlet něco, na co se budu vždycky těšit, co mi poskytne útěchu. Vždyť Markétu jsem měl vždycky rád, byla to jediná dívka, co se mi za celý život skutečně líbila, jak od pohledu, ale od začátků bojů s elementy i svým chováním.
A pak jsem tady já. Je to se mnou vážně tak zlé, jak tvrdil Lukáš? Že bych pochyboval o Společenstvu a že bych dával přednost Markétě před ostatními? To se mi nezdá.
Seděl jsem u stolu v Alešově kuchyni, kde jsem večeřel, snad ne moji poslední večeři. V obývacím pokoji za mnou vládla bujará zábava, bůh ví, co si kluci, a tím myslím hlavně Jakuba, vzali z obchodů. Aspoň, že se všichni tak netrápí, jako já. Vždyť je to k smíchu.
Dojedl jsem. Chystal jsem se najít zbytek Společenstva a svolat je do obývacího pokoje; Jaké bylo moje překvapení, když jsem vstoupil do obýváku a srazil se s Jirkou, který se na mě, celý rozjařený, zasmál:
„Opijeme Aleše a všechno nám řekne!“
Podíval jsem se na nebožáka Aleše, který všechno sledoval ze dveří do předsíně. S úsměvem jsem odstrčil Jirku ke gauči, kde Tomáš vyprávěl „autentické“ příběhy ze školy.
Když jsem to viděl, měl jsem velkou radost. I když máme zítra bojovat na život a na smrt a teď už nemůžeme ustoupit, všichni se tady královsky baví. Ať už je to Pepa, od kterého bych čekal, že náš humor není jeho krevní skupina, nebo Markéta, u které jsem se bál, že by naši společnost jinak než ve vážném duchu nebrala. Jediný Aleš se distancoval od jejich zábavy.
„Jo! Pan vedoucí!“ Řehtal se na gauči Tomáš.
Celá místnost uměle zatleskala a já jsem z legrace pokýval hlavou s rozpaženýma rukama.
„Zrovna vyprávím, jak jsme se v pětce mlátili, a ty jsi chudákovi Kubovi skoro rozbil hlavu-“
„Cože? Jste ho měli vidět, jak před prázdninama přehodil Lukáše přes třídu!“ bavil Michal místnost nejhloupějšími zážitky ze třídy. Markéta přitakávala Michalovu vyprávění, jako že si to pamatuje, a místnost se znovu rozesmála nad představou, jak v mé obyčejné podobě dělám ve třídě takové nesmysly.
„A nebo, jak naše dějepisářka vyjela na Aleše:“NEVÍŠ?“, když jsme měli spojený třídy!“ udržoval Michal “společenský ruch”.
Aleš tu zábavu jen nezúčastněně pozoroval. Možná, že se pod brněním taky smál. A nebo si vzpomněl, jak se ho na něco podobného zeptal ještě někdo jiný. Lukáš.
Schoval jsem obličej do dlaní a podíval se zkroušeně na místnost. Zdá se, že si ještě chtějí užít života, narozdíl ode mě. Jim je nejspíš jedno, jestli neuspějeme; oni teď žijí tak, jako by jim bylo všechno jedno.
Ale já, jako někdo, kdo je sem přivedl, mám jiné starosti, než kdo koho přehodil přes třídu. Ne, nebudu jim to brát. Oni mají radosti na rozdávání, já jsem tady ten mrzout. Znovu jsem se podíval na veselou společnost, kterou jsem tady měl. Proč se neraduji s nimi?
Kde je má víra ve společný úkol s mými přáteli? Kde je moje morálka jako jejich vůdce? Kde je to, na co jsem se těšil, že s nima budu dělat? Copak jsem zapomněl na jejich jedinečnost, na to, co jsme spolu prožili, čím jsme prošli? Vážně?
Ne...
I kdybych měl zítra zemřít rukou Terora, nezapomenu na to, co z nás dělalo přátele.
Věčné vycházky do Exilu, společná třída, společné názory, nebo prostě jen to, jak jsme se smáli stejnému vtipu. Tvrdošíjnost Aleše, loajalita Jakuba, vtip Tomáše, Jirkova podpora, Pepův nadhled, Michalův pohled na život. Markétina... Přítomnost.
Pokud nepadnu já, tak ať nepadne nikdo.
„Hej, Kubo!“ zvolal jsem na zaujatého Jakuba.
Jakub se na mě otočil a já spustil: „Hele, myslíš, že bys do zítřka zkusil dát dohromady nějaký plán bitvy na hradě?“
„Cože? Jako, jak by tam kdo bojoval, kudy by se šlo, a ...“
„Přesně tak.“
„Uff... No, co si pod tím představuješ?“
„Až potkáme Terorovce, tak bysme si měli rozdělit, kdo půjde na koho. Třeba.“
„No, v tý bitvě se pak těžko orientuje...“
„Ale tak aspoň bude nějaký hrubý plán, ne? Navíc nás není mnoho - budeme se orientovat celkem lehce, nemyslíš?“
„Tak jo, no... Sice si nepamatuju, jak to tam přesně vypadá, ale zkusím něco vymyslet.“
„Super, do rána, jo?“
Ten mi to odkýval, ale věděl jsem, že bych měl ještě něco říct.
“A dej si na tom, prosím, záležet. Závisí na tom náš úspěch.“
„Jo... Já vim.“ A odebral se pryč z místnosti.
Oddechl jsem si, že Jakub příliš neprotestoval, protože zrovna jeho myšlení bylo teď hodně důležité.
Podíval jsem se z okna, venku už nějakou chvíli byla tma. Nejspíš bych měl svým přátelům říct, aby šli spát... Zítra musíme vyrazit brzo a celou akci provést co nejrychleji. Asi proto, aby Teror nezískal příliš sil z Hyperionu, taky aby byli všichni dostatečně odpočatí a vrátil se k nim jejich element - hlavně Pepovi, který ho nonstop používá.
Ale ne. Nechám je ještě chvíli se bavit, dokud je nad čím. Jistě to zvládnou i beze mě.
Odešel jsem z obývacího pokoje do předsíně; k Alešovi byly otevřené dveře, viděl jsem Jakuba, jak tam něco hledá. Nejspíš si to jde nějak sepsat.
Přišel jsem na balkón, kde jsem se konečně trochu vydýchal. Být se sedmi lidmi v nevětrané místnosti je vyčerpávající.
Balkón byl malý, vešli by se na něj maximálně čtyři lidé - ale měl jsem dobrý rozhled na krajinu okolo. V dáli, úplně napravo, byly budovy okolo Exilu a vlevo jsem viděl část cesty na tržiště. Pode mnou byla pláňka, kde jsme se setkali s Lukášem.
To celé bylo pod tmavým nebem, které osvětloval měsíc za mrakem, spolu s hromadou hvězd nade mnou. Bylo zvláštní vidět celé velké sídliště osvětlené pouze zeshora, bez žádných věřejných lamp.
Opřel jsem se o zábradlí a díval se ven, jestli třeba neuvidím Marka, jak se k nám vrací. I když, proč by měl? I přesto, že jsme se k němu všichni chovali jako přátelé, neměl důvod tady zůstávat. To, co jsem mu provedl, ho nejspíš odradilo natolik, že se rozhodl jednat na vlastní pěst – za což mu patří můj respekt. Na to bych si netroufl.
Kdyby se nám obrátily role, nevím, co bych dělal. Asi bych čekal, až Společenstvo vyrazí.
Snad dělá to samé, rád bych ho ještě viděl na té správné straně. Protože jen zrada může odradit elementalistu od toho, aby jím byl.
„Hej, Kamile...“
Nevnímal jsem ten hlas, a ledabyle odpověděl:
„Coje?“
Dotyčný ke mě přišel, a já se v samé zahloubanosti ani nepodíval, kdo to je; byla to Markéta.
„Co ty tady..?“
„Jak to vidíš zítra? Jak to bude s námi?“ zeptala se starostlivě.
„Co já vím. Ať už se má zítra stát cokoliv, tak je to konec toho, čeho jsme doteď dosáhli.“
„Jak to myslíš?“
„Je možný, že prohrajeme, a potom si nás všechny najde Teror. Bude silnější než předtím, podá si nás jednoho po druhým, bez jakýkoli šance.
A kdybysme vyhráli, o co to bude lepší? Všichni se rozprchnou a nikdy nebudeme tak skvělá parta jako teď, čas nás všechny rozdělí. Vzpomínky na naše společný úspěchy z nás stejně zmizí dřív, nebo později.“
„Proč si myslíš, že to tak má skončit? Copak nejste s klukama ze Společenstva nejlepší přátelé?“
„Se všema jsem byl „jednou“ nejlepší kamarád, ale po čase to prostě zmizelo... Jeden chodil do jiný třídy, někdo na jinou školu, Jirka s Pepou dokonce do Brazílie, a teď, jestli se z toho vůbec dostaneme, skončí devítka, a všichni budeme jinde. A je to.“
„Ale proč tohle pořád říkáš? Ty si nevážíš svého Společenstva?“
„Právě, že jo, ale vážím si ho až příliš. Obdivuji a mám respekt ke každému, kdo se ke mě připojil... I kdyby pro ně neměl nikdo jinej pochopení. Pro mě je Společenstvo ráj, ale až příliš pomíjivej na to, co si od toho slibuju.“
„Ty jsi snad zapomněl na to, proč jsi ho složil? Na to, proč jsi s nimi chtěl být?“
Markétiny otázky mě překvapily. „Ne...“
Markéta se mi zahleděla do očí. „Tobě nestačí, co s nima teď zažíváš? Vím, že si jich tak vážíš, oni ale tebe taky.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Ty přehlížíš to nejdůležitější. Jsi zahlcený svým úkolem od někoho, kdo už tady není, tak, že nevidíš jejich loajalitu k tobě.“
Nerozuměl jsem tomu.“To bych neřek’...“
„Ty to v nich nevidíš? Aleš, kterýho tady všechno štve, jde pořád s tebou a souhlasí s našim posledním bojem, kde i on může umřít, Jirka, jak tě pořád podporuje, a dělá ti toho „parťáka“ , kterého z něj chceš mít, Michal, který dělá všechno pro to, aby se Společenstvo nerozpadlo, nebo i ten Tomáš, který ti svejma vtipama vlastně pomáhá udržet celou naší partu.“
„Nevím, jestli bych tomu měl věřit...“ A co když má pravdu?
„Pepa, kterej se za tebe tak loajálně staví a riskoval sám sebe, když vás s Markem zachránil, nebo Kuba, kterej to s tebou táhne dál, i když má pořád samý řeči a pochyby.“
„Možná.
Stejně ale, když bych ve finále neuspěl...“ znovu jsem obrátil hlavu po větru, deformující moje vlasy.
Markéta ke mě přistoupila a jemně stočila rukou moji hlavu k její.
„Pak za tebe všichni padneme, jako jedno Společenstvo, co neuspělo.“
„Tomu nevěřím.“
Markéta se na mě opět zahleděla.“Ty nevěříš ve svoje Společenstvo, když věří v tebe?“
„Pokud bych měl, tak uvěřím.“
„Už je načase,“ zasmála se.
Postavil jsem se k ní čelem, a nerozhodně rozhodil ruce, chystající se něco říct. Ale nic už mě nenapadalo.
„Děje se něco?“
Zakroutil jsem hlavou.
„Společenstvo nepadne,“ pevně jsem prohlásil, ani nevím jak. „Ať už si o mě myslíš kdo ví co, Markéto, pokud zítra máme zemřít, tak chci, abys věděla, že jsi mi za celou tu dobu, co jsi tady, hodně pomohla. Mám tě za to moc rád.“
Markéta se rozzářila tak, že jsem to ještě v životě neviděl. Zřejmě se chystá škodolibě říct: „Ale Marek, Jirka, kdokoli, je lepší.“
Rozpažila. “Obejmi mě.“
„Uch...“ Nerozhodně jsem přešlapoval na místě.
„Do toho, chci vědět, jestli je tohle skutečné!“
„Pane bože. Jestli mě teď někdo sleduje, tak-“ Podíval jsem se zmateně z balkónu do okolí, jako bych si myslel, že mě pozoruje Marek.
„Tak co?“
Zaradoval jsem se, a skočil po ní.“Tak mi prostě musí závidět!“
Téměř jsem ji vyrazil dech, jak jsem jí popadl. Měl jsem z toho neskutečnou radost, jako by se mi splnil sen.
Z ložnice se ozval nadšený tleskot; veselili se tam Jirka a Tomáš, oba rozdovádění, jak to jen šlo.
„VEN!“ vystřelil jsem po nich z ruky ledový paprsek.
„Ježiši!“ lekl se Tomáš, a skoro proletěl dveřmi. Za ním běžel Jirka se vztyčeným palcem.
A znovu byl na balkoně klid, ani památka po dvou výtržnících.
„To... Markéto?“
„Ano?“
„Miluju tě, a pokud bychom měli padnout, naše duše se sejdou zde.
Tak přísahám.“
„Já taky. Nic nás nerozdělí, ani Teror, ani Marek...“
Naposledy jsme se na sebe podívali, a začali se líbat.
XXVI
Ráno.
Tedy, spíš poledne.
Zvedl jsem se z postele. Krátce jsem přejel pohledem po hodinkách, abych zjistil, že už je po poledni.
To je ironie. Chtěl jsem, aby se celé Společenstvo probudilo brzo, abychom včas zakročili proti Terorovi, ale sám tady spím jako zabitý...
Vydal jsem se do koupelny. Omyl jsem se a po návštěvě na záchodě jsem se zastavil pro snídani. Cestou jsem potkal Pepu.
„Čau, Pepo, neviděl jsi Jakuba?“
„Nazdar. Ten je teď v Alešově pokoji a se zbytkem tam probírá dnešní boj.
Teď se tam vracím, měl bys se mnou jít taky.“
„Jasně, no, a Pepo?“
„Ano?“
„Jak to vidíš ty?“
„Ale tak, jak bych to viděl... Vždycky, když máš dobrý důvod pokračovat, musíš jít směle do toho.“ Tak nějak jsem cítil, že i přes to prázdno v jeho helmě se musel usmát. Kývnul jsem na něj a následoval ho.
Vešli jsme do pokoje, kde bylo na palandách okolo Jakuba usazené celé Společenstvo. Někdo stál, někdo seděl, například Jakub, který vysvětloval situaci ostatním.
Pozdravil jsem strohým zamáváním pravice, ostatní to vzali více verbálně. Třeba Jirka mě zvesela pozdravil.“Čau, ty bejku!“
Vrazil jsem do něj a usmál se na Markétu, která stála nad Jakubem.
„Jakube! Na co jsi přišel?” zeptal jsem se. “Jak povedeme útok?“
Zatvářil se nešťastně. „Tak já to řeknu, ale všichni musí dávat pozor...“
„HEJ!“ zvolal jsem na místnost, která v tu ránu ztichla. „Dávejte bacha na to, co vám Kuba řekne! Kubo, spusť.“
„Takže máme jít na Pražskej hrad a jak víme, vedou k němu dvě cesty...
Jedna přes to velký prostranství, druhá po zámeckých schodech. Já ‘sem vybral tu první.
Možná bysme se měli rozdělit, ale to by Teror moh' se svejma kumpánama přepadnout nejdřív tu první skupinu a potom tu druhou – byli bysme v nevýhodě, takže všichni půjdem’ dohromady.
Aby Teror nenačerpal příliš sil z Hyperionu, Kamil bude pokračovat v útoku na Terora, ať už potká kohokoliv. To samé platí pro zbytek Společenstva, pokud nemá někdo proti nějakýmu nepříteli výhodu – a teď vám řeknu, jak to myslim.
Nepřátelé, o kterejch víme, těch je sedum: Teror – toho si vezme na starost Kamil, jestli, teda, proti tomu nic nemáš.“ otočil se na mě Kuba.
„Jasně, že ne.“
„Potom je tady Firen a Magmaros. Protože nikdo z nás proti ohni nemá žádnou výhodu, nemůžeme na ně nikoho speciálně poslat. Ale víme, že to jsou dva sehraní bojovníci, stejně tak jako Pepa s Jirkou - vezmou si je na starost právě tihle dva.“
Jirka stroze kývl, Pepa řekl: “Zatím jsme s nimi bojovali jen jednou, ale rádi si to zopakujeme.“
„Fajn. Potom je tady Sharg, a toho by si vzal na starost Aleš.“
Aleš se vzpamatoval a hned protestoval:“...Cože?...Vždyť je vodní!“
„No, právě, že ne. Je jenom na led, protože nic jinýho, co jsem viděl a slyšel, ještě nepoužil. I Mr. Kdosi nám kdysi řek', že je to elementalista ledu, ničeho jinýho. No a led roztaví oheň.“
„...Hmh...Tak fajn.“
„Super. Potom je tu Martin-“
Michal se okamžitě přihlásil.“No tak ale Pergla si beru já.“
„Jo, jasně, chtěl 'sem to říct, protože-“
„S Martinem máme nevyřízený účty, a já se o něj postarám. Už proto, že mu z tohohle chci pomoct.“
„Jo, jasně, ale tak aspoň mě nech říct, proč ty.“
Michal přikývl a Kuba se otočil zpátky ke Společenstvu.
„Protože jak víme, Martin je dost pohyblivej – a Michal, když ho dostatečně spoutá liánama, by z něj měl mít lehkej cíl.“
Michal uznale přikyvoval. Jak se zdá, zase se dozvěděl něco nového.
„Zbývají holky, který teď nevim, jak se jmenujou; půjdu na ně já, protože už s nima mám nějaký zkušenosti z boje před školou, no a pomoct by mi moh' Tomáš, protože má se svým elementem ve fyzickým boji převahu, stejně tak jako ony. To ‘sou všichni, má někdo nějaký otázky?“
Už jsem viděl Tomáše, který chtěl něco říct s očima upřenýma na Markétu, ale když se srazil s mým pohledem, radši si to rozmyslel. Nehledě na to si Jakub uvědomil, že na ni zapomněl.
„Jo, jasný... Ještě Markéta. Nevím, no. Máme početní výhodu, tak je na ní, kde pomůže.“
Markéta nic neřekla jako dostatečný znak vlastního rozumu.
Protrhl jsem trapné ticho.“Kubo, pokračuj.“
„Jo, jasně, takže: Jestli se na nás vrhnou všichni najednou, každej zaútočíme na nepřítele, o kterým jsem vám teďka řek’; musíte si to pamatovat. Má to svoje pochopitelný výhody, protože i kdyby, řekněme, Sharg, pořád útočil na Tomáše, tak Aleš to bude mít lehčí, protože na něj Sharg nebude tolik dávat bacha.“
“A když zaútočí postupně?” ozval se Pepa, “Říkáš, že bysme si pořád měli stát za jedním nepřítelem?“
„Tak se pokaždý odpojí jen ten člen Společenstva, kterej je proti tomu, kdo nastoupí, nejlepší, zase, jak jsem teď ‘menoval. Zbytek půjde po Terorovi, aby se nestačil posilnit tím Hyperionem.“
„Tak jo. Nějaký nápad, kde je Teror?“
„No, když projdeme z toho prostranství, jak jsem řek’, hlavní bránou, co je hned před náma, tak narazíme na Svatovítskou katedrálu, a tam by moh' bejt, protože je to vlastně centrum hradu. Pokud tam nebude, tak bys asi měl pomoct ostatním s jejich bojem – pokud se neobjeví sám, nechal by si zabít vlastní spolubojovníky, což pochybuju, že udělá.“
„Jasně. Ještě něco?“
„No, myslim, že je to všechno, až na to, jak se tam rychle dostanem’?“
“Pěšky by to trvalo dlouho,” řekl jsem, “Možná pár hodin, a to by už o nás Teror mohl vědět.“
„Co třeba tunelem metra?“ zazubil se Tomáš.
„Nezní to moc dobře, ale nakonec to tak nejspíš budeme muset udělat,“ odpověděl Pepa.
Ticho bylo náhle protrženo nejméně předpokládanou větou: „...Vezmeme auto našich.“
Všichni se za hlasem ohlédli; vypadá to, že Aleš znovu přiložil ruku k dílu.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 18 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
