obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Slova jdoucí ze srdce, hřejí tři zimy."
K. Čapek
obr
obr počet přístupů: 2915289 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389816 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Přes řeku ::

 autor Aenica publikováno: 10.03.2008, 12:13  
Trochu jsem se probrala ve starém haraburdí. Jelikož mě v poslední době okolnosti donutily přestat se psaním, rozhodla jsem se vynořil z mého spisovatelského hrobu alespoň malíček.
 

Přes řeku



Temnota obepínala široké údolí vymleté řekou, silou milióny a milióny let starou, nekonečnou a nezlomnou. Černé skalní vrcholky po obou březích vystupovaly z věčné noci jen v občasných záblescích lávy vystřikující z řečiště v dravých skocích, stále tolik hladových a nikdy neukojených. Tekoucí krev země spalovala bez milosti vše, co se jí postavilo do cesty, žhnula a čistila své tělo od lidských hříchů, trestala je, ale uměla také odpouštět. Smrtící peklo se vznášelo nad řekou Styx.
A na plošině jednoho z břehů stála do země přibitá cedule s nápisem:

Chcete přeplout v pořádku?
Svezeme vás za babku!
Platba hotově, šeky neberem


Mladý samuraj se udiveně sklonil nad nápisem a znovu pročítal řádky. Sáhl do rukávů a potom za opasek, aby se ujistil, že mu ještě zbyly nějaké mince. Už ho ani nepřekvapovalo, že mu krátký meč wakizaši stále vězí v útrobách.
Hřmotný muž v bílé košili a s černým knírem už nějakou dobu pozoroval mladíka a doslova ho hltal pohledem. „Nehoda?“ odvážil se po dlouhé chvíli mlčení.
Samuraj na něj vrhl znechucený pohled. Hrdě narovnal hlavu a odvrátil od muže svůj zrak. „Džúnši,“ odpověděl prostě, čímž naznačil, že je celý rozhovor u konce.
Náhle se na řece objevil černý bod. Každým okamžikem se přibližoval, až se nakonec temná postava na širokém voru stala zřetelnou. Její plášť vlál nad rudou řekou a vlnil se, jako by se do něj opíral neexistující vítr. V kostnatých rukou svíral převozník dlouhé bidlo, s jehož pomocí se odpichoval ode dna.
Zástup na břehu ohromeně vzdychl. Smrt se k nim blížila ve své konečné podobě, aby přenesla duše na druhou stranu, do země věčnosti.
Převozník přirazil ke břehu. Pozvedl svou hlavu a jeho holá, bílá lebka se na zástup chladně zašklebila. Posel smrti Chárón natáhl ruku a bledý stín zkázy rozechvěl všechny, kteří na něj upřeně hleděli; dokonce i samotné základy skal, ty nejspodnější proudy řeky, se rozvibrovaly jednotným tónem.
Náhle se z opačného břehu ozvalo vrčení. Byl to děsivý zvuk, nepřirozený a mechanický, naprosto netypický pro tento svět. V záři lávových výbuchů se ke břehu přibližoval dlouhý hausbót. V neuvěřitelné rychlosti se kymácel na vlnách, které sám vyvolával, a ve vírech za ním ještě dlouho zůstávala zčernalá čára.
„Za mnou...“ zachraptěl Chárón důrazně a natáhl ruku ještě blíž k zástupu duší, jako by je snad chtěl popadnout a přetáhnout na svůj vor.
Několik zemřelých na sebe pochybovačně pohlédlo. Mladý samuraj neotálel a vtiskl převozníkovi do ruky minci, aby mohl usednout na jeho plavidlo.
Hausbót přirazil ke břehu. Z paluby se sklopil dřevěný můstek a na jeho vrcholku se v záři sopečných výbuchů objevila lidská postava. Vysoký muž měl jednu ruku vbok a druhou svíral doutník, který si právě bodře vložil do koutku úst. Kostkovanou košili měl rozepnutou do půli hrudi, čímž světu pyšně ukazoval svůj chlupatý porost. Drobné oči, posazené nad širokým nosem v kulatém obličeji, si tiše a vypočítavě měřily Převozníka pod sebou.
Hey, boys!“ křikl na udivený spolek hlasem tlumeným pohyby doutníku v ústech. „Co takhle plavba na pořádném korábu? S platbou až na druhém břehu, of course...
Několik duší si začalo mezi sebou šeptat.
Z hausbótu, nesoucím na boku hrdý nápis Santa María, vystoupila bytost s pletí lávové barvy, oděná jen tak, jak byla stvořena. Z kostřče jí vystupoval dlouhý silný ocas podobný ještěřímu. Tvor dlouhými skoky dosedl na kamenitý břeh řeky Styx a pyšně poklepal prsty spojenými plovacími blánami na okraj můstku.
„Kdo chce jet, ať ssebou mrsskne,“ zasyčel tvor a ladným uvítacím gestem pobídl přítomné na palubu.
„Smrt má jen jedinou podobu,“ zachraptěl Chárón s výstražným patosem. „Duše, která nechce vejít ve věčné zatracení, podstoupí tu pravou cestu na druhý břeh.“
„Kecy,“ odplivl si muž na palubě hausbótu. „Mám na to povolení od samotnýho Leviatana. Chárón jen nechápe pravidla konkurence, jinak je to ale quite good fellow.“
Duše se konečně odhodlaly. Řídký zástup v čele s obtloustlým mužem s knírem se vydal k nástupnímu můstku.
První v řadě pomalu vystoupal nahoru a pohlédl kapitánovi do očí. „Já jsem Isnard. Maximin Isnard, prosím. A nedovolím, aby se se mnou zacházelo jako s obyčejným sedlákem!“
Muž odložil svůj doutník a poklepal ho po rameni. „C´est la vie, hochu,“ odpověděl smířlivě a pozdravil se s každým z pěti zemřelých, kteří na palubu Santa Maríe nastoupili.
Tvor na břehu narovnal ceduli, zamračil se a potom vyběhl po můstku nahoru. „Nezdá sse vám, že bychom měli ten nápiss... aktualizovat?“ prohodil ke svému pánovi, který už zase vložil doutník do úst.
Aktualizovat? Jak to myslíš, Urane? Tadyma přece každý projde jen jednou,“ namítl muž razantně a kladl takový důraz na každé vyslovené slovo, až se zdálo, jako by ho ta otázka nesmírně pobuřovala.
Uranus záhadně přivřel oči. „Vy nevěříte v reinkarnaci, pane?“
„Emersone!“ ozvalo se ze břehu.
Muž se obrátil k Chárónovi pod sebou a pokynul mu zdviženou pravicí.
„Emersone!“ zahřímal převozník podruhé. „Přijde den, kdy tě osobně převezu, Emersone!“
Uranus se opřel bradou o zábradlí paluby a sledoval, jak se vor pod nimi pomalu odráží od břehu. „Proč má ten ssmrťák víc klientů, pane?“
Emerson zastrčil prsty do kapsy svých džín. „Ať chceme nebo ne, on tady udává módní trendy. Možná bychom nabrali víc duší, kdybychom se mu začali podobat, to je však nesmiřitelné ponížení pro mou americkou hrdost.“
Uranus stále sledoval mizící obrys Chárónova voru. Náhle se však lišácky pousmál a obrátil se na svého kapitána. „Pane?“ bleskl po něm rozpustilýma očima.
Muž se náhle zamyslel, jako by ho ta nevyřčená otázka nesmírně zaujala. Úsměv se mu protáhl od ucha k uchu. „Ano, Urane,“ přikývl nakonec.
Uranův ocas se mihl za zábradlím a zvuk jeho kroků naznačoval rychlý sestup po železných schůdcích.
Emerson mlčky sledoval lávovou hladinu pod sebou. Oklepal popel z doutníku do řeky.
Náhle se ozvalo kovové chrčení. Nepravidelné záseky začaly plynule přecházet v rytmické vrnění motoru. Hausbót sebou škubl a další trhnutí jej vyslalo neuvěřitelnou rychlostí vpřed za vzniku rozčilených vln na hladině.
Loď se kolébavě blížila k voru. Chárón se chopil svého bidla a vší silou se začal odpichovat ode dna.
Hausbót proplul necelý metr vedle voru. Vlny žhavé lávy rozhoupaly Převozníkovo chabé plavidlo a postříkaly všechny zemřelé, kteří začali vyděšeně křičet.
Emerson jim kynul ze své paluby jako císař vracející se z triumfální dobyvačné výpravy. „Měj se, Smrťáku!“ křičel na něj a nonšalantně si znovu vložil doutník do úst.
„Emersone! Však já se dočkám! Jednou... jednou...!“ vyhrožoval Chárón, zatímco se snažil udržet rovnováhu svého plavidla.
Američan se pobaveně odvrátil. Pomalými kroky začal sestupovat do podpalubí, kde na něj čekali zákazníci spolu s Uranem, nyní už pohodlně usazeným v koutku místnosti s tlustou knihou na klíně a tužkou připravenou ke psaní. Duše zemřelých odpočívaly na dřevěné lavici u protější strany místnosti. Bylo to podivné vnímat všechny tyhle postavy jako mrtvé, zvlášť když ještě stále vypadaly jako živí lidé, stejně hmotní a opravdoví jako nahoře na Zemi.
Emerson se usadil do svého křesla, odložil doutník do popelníku na stole a složil ruce na břiše. „Welcome on board! Je mi ctí vás vést na vaší poslední cestě přes řeku. Dřív, než se vylodíme, bych vás poprosil o jméno a zemi narození, ať to můžeme někam zařadit. Váš drobný příspěvek uvítáme až na druhé straně. Neodmítáme žádnou měnu, jak už jste si asi mohli domyslet – tady na Styxu neplatí žádné zábrany, takže jste si stejně tak mohli všimnout, jak skvěle rozumíte mé řeči. A já té vaší, of course.“
Muž s knírem si odkašlal. „Jak jsem říkal, jmenuji se Maximin Isnard. A chtěl bych zdůraznit, že má milovaná Francie...“
„Jak sse to píše?“ skočil mu do řeči Uranus, zatímco pečlivě maloval na papír každé písmenko.
Francouz vypadal zaskočeně. „Ehm... tedy... em-á-iks-í-em-í-en...“
„Pomalu, pomalu!“ nabádal ho Uranus.
Emerson si povzdechl. Naučit svého salamandra psát, to byl vskutku nadlidský úkol, vysvětlit mu ale ještě pravidla pravopisu, toho se ani neodvažoval.
Zatímco si Uranus poznamenával jména, kapitán se věnoval zevrubnému studiu pasažérů, jednoho po druhém. Hippie s dredy do půli pasu zřejmě očekával něco mnohem víc – svět lásky, porozumění a bratrství... když nad tím Emerson tak přemýšlel, uvědomil si, že vlastně ani on sám neví, co na mrtvé čeká na druhé straně řeky. Pro osmahlého domorodce řeka Styx nejspíš musela být vysvobozením, stejně jako pro vojáka v ruské uniformě.
Emerson přivřel oči. Měřil si posledního cestujícího od hlavy k patě, ale stále nemohl přijít na to, odkud nebo z jaké doby pochází. Cizinec měl na sobě bílé kalhoty a volnou halenu stejné barvy, vlasy mu padaly ve vlnících se zlatých loknách až do půli zad a jeho mužský obličej měl v sobě cosi ženského, něco něžného a nadpozemského, co nešlo tak lehce pojmenovat. Emersonovi spíš připomínal Doriana Graye, nevzpomínal si však, že by byl Styx místem setkání románových postav. Namáhal svou paměť, aby ho někam zařadil.
Uranus si dopsal čtvrté jméno a obrátil se k poslednímu. „A vy, pane?“
Muž zvedl hlavu. Jeho modré oči byly tak jasné, tak zářivé a pronikavé...
Jaké – je – vaše – jméno?“ zopakoval Uranus důrazně.
Muž svěsil ramena. „Lyon,“ odpověděl. Měl melodický, podmanivý hlas, plný soustředění a rozvahy.
Uranus naškrábal do knihy jméno. „A země?“ zvedl k muži hlavu.
Zlatovlasý se hořce pousmál. „Teď? Už žádná...“
Uranus s hraným soucitem přikývl. „To je jassné, ale... předtím... Kde jsste zemřel?“
„To pobřeží nemělo jméno.“
„No dobrá, dobrá...“ přikývl znovu, tentokrát však bylo vidět, že mu dochází trpělivost. A když salamandrovi dochází trpělivost, začíná se rozpalovat.
Emerson si toho naštěstí včas všiml. „A kde ses narodil? To snad víš, ne?“ pravil rychle. „Určitě jste tam měli krále, náčelníka, nebo... nějakého jiného emperor.“
„To jsme měli. Kdysi,“ přivětil muž.
„No! A jak jste tomu tam říkali?“ zeptal se Emerson, začínaje pochybovat o mužově inteligenci.
„Atlantis,“ odpověděl Lyon.
V podpalubí se rozhostilo váhavé ticho.
„Atlantis?“ zopakoval Emerson. „To jako Atlantis?“ zakoktal se. „To ale... to nejde. Ale... áha! On je to nejspíš nějaký povedený joke, že jo?“ Nervózně zabubnoval nehty o desku stolu.
Náhle sebou loď prudce trhla. Předtím pravidelné vrčení se začalo zadrhávat.
„Proklatě!“ odplivl si Emerson. „Že tys nevypnul motor, ty pitomá ještěrko!“
Uranův ocas se mu mihnul před očima a pleskání širokých nohou vyprovázelo salamandra po kovových schůdcích nahoru.
Emerson se zatvářil ublíženě. Setřepal z košile popel, který se na něj během nárazu vysypal, a trochu pochroumaně se postavil na nohy. „Tak, vážení: Nový svět vás volá!“ Chtěl, aby jeho slova zněla triumfálně, mluvit však k pasažérům, kteří sami od sebe začali urychleně opouštět podpalubí, nebylo lehké.
Poté, co zastavil chod motoru, Uranus vystrčil z hausbótu můstek a seskočil na kamenitý břeh s kasičkou v podpaží. Duše zemřelých ho následovaly v očekávání své poslední cesty, našlapovaly pomalu a vychutnávaly si každý krok.
Jakmile první mince zacinkala v kasičce, tělo mrtvého se zavlnilo. Mlhavý odlesk se mihnul kolem hlavy a duše, opouštějící svou rozplývající se formu, vstoupila na břeh.
„Bylo nám potěšením, přijďte zasse,“ ukláněl se Uranus zdvořile.
Emerson se opíral o zábradlí horní paluby a znechuceně sledoval salamandrovo počínání. „Doufám, že jednou přijde den, kdy pochopíš, že reinkarnace je blbost,“ pravil uštěpačně.
Uranus se zakřenil. „Doufám, že přijde den, kdy mě konečně pochopíte, pane.“
Náhle se ozval bolestný výkřik. Znělo to jako... opravdu – bolest! Emerson sebou trhl. Řeka Styx snad ještě nikdy neslyšela podobný zvuk.
Lyon ležel zkroucený na nástupním můstku, ruce měl obtažené kolem těla a svíjel se v nepopsatelné agonii. Tvář se mu zkřivila v děsivých mukách.
Uranus popadl kovovou kasičku a vyběhl za ním nahoru. Cítil, jak se kolem něj šíří divná síla, nějaká neviditelná hráz, která mu bránila přiblížit se k opačnému břehu. Salamandr muže zvedl a pomalu ho vynesl na horní palubu pod Emersonovy nohy.
Lyon začal téměř ihned klidně a pravidelně oddechovat. Jeho dlaně se zapřely o podlahu a pomalu, s bolestivými křečemi, mu pomohly vstát.
„Nezdá se ti, že už to trochu přeháníš?“ zamumlal Emerson a podezřívavě si ho změřil. „Zemřel jsi vůbec?“
Lyon se pobaveně, avšak bolestivě zasmál. „Pokud si dobře vzpomínám, tak ano...“
Kapitán pozvedl obočí. „Jasně. To říkají všichni. Už jsme tu sice měli takové případy, které nechtěly jít na opačnou stranu – třeba ten, jak se jmenoval... no, pořád křičel, že je bůh... Kuliferda?“
„Caligula,“ doplnil Uranus tiše.
„Tak ten,“ přikývl Emerson. „Jo, ten řval jak Indián, ale nakonec se všichni na druhou stranu dostali. A kdo nechtěl, donutil ho Leviatan. Ještě jsem ale nezažil, že by se sem někdo dostal a nemohl přejít přes řeku.“
Uranus nenápadně šťouchl do svého pána. „A co kdybychom ho převezli zasse zpět?“ zašeptal. „Třeba by odešel a...“
Emerson přikývl. Potom se na Lyona zeširoka usmál, položil mu ruku na rameno a vedl ho do podpalubí. „Neboj se, hochu. My to s tebou nějak zařídíme. Zatím by ses ale potřeboval trochu uklidnit, no jen se na sebe podívej! Takhle ztrápeně se na druhou stranu nechodí.“
Emerson usadil muže ve svém křesle a kývl na Urana, aby mu donesl něco k pití. Salamandr přiskákal s malou skleničkou, podal kapitánovi nový doutník a usadil se do kouta vedle široké police s knihami.
Lyon k zlatavé tekutině přičichl a odsunul ji raději dál od sebe.
„Hele, tohle je whiskey, hochu,“ obořil se na něj Emerson. Tvářil se, jako by se ho mužova odmítavost hluboce dotkla. Pak se ale uklidnil. „Takže... ty jsi s Atlantidy, říkáš?“
Lyon přikývl. „Byl jsem.“
„Jasně, jasně,“ přivětil Emerson. Zapálil si doutník a slastně vydechl obláček kouře. „No víš, já jsem poslední člověk, abys věděl. Byl jsem jediný, kdo přežil všechny ty pohromy – a vlastně lidi samotný...“ Zhluboka potáhl z doutníku. „A tak se se mnou domluvili – myslím Leviatana a ty nové, kteří se nahoře na Zemi usadili. Jo, je to škoda, že náš svět tak brzo skončil. Tak tu dělám kurýra mezi životem a smrtí, pro všechny časové roviny bez rozdílu. Všichni, kdo se na Zemi narodili, skončí jednou tady, to je věčná agreement. Víš, co je to uroboros?“
Lyon se zvláštně pousmál. „Znám ho velmi dobře.“
Emerson přikývl. „En to pan. Neboli všechno je věčné. Já jsem takový uroborův ocas, ta nejzatracenější část, do které se neustále zakusuje, a protože jsem poslední, musím hlídat, aby jeho hlava nevyváděla pitomosti. A to jsme prý byli nejslibnější ze všech, aspoň tak mi to říkali ti nahoře. A taky dole, samozřejmě. Jenže s těma se moc nebavím, kromě Leviatana, i když ten se zastaví jen občas, většinou něco úředně – just on business.“
„Takže lidé to nakonec pochopili? To jak se na Zem dostali a proč tu jsou?“ řekl Lyon.
„Lidé?“ uchechtl se Emerson. Vyfoukl obláček kouře. „Ne, lidé nikdy nic nepochopili. I já jsem se dozvěděl pravdu až tady. Bylo by snad lidstvo jako celek, jako jedno stádo, schopné přijmout, že nejsou jediní a nejdůležitější v celém systému? Jen málo z nich se dívalo vzhůru, tušili, že pocházejí odněkud zvenčí... ale bylo jich zatraceně málo, kteří hleděli i za tu hranici hvězd, které vidí na obloze, a chápali, že tohle všechno je víc, než jejich peníze, matematické rovnice, náboženství – která mimochodem ani nebyla jejich.“
Lyon se zahleděl kamsi do hlubin sklenice. Dlouho mlčel. „My jsme to chápali,“ řekl náhle.
Emerson mu zakroužil doutníkem před nosem. „Tak hele, hochu: Já jsem poslední člověk. To znamená, že vím všechno, co lidi za celou dobu svý existence probádali a Atlantida byla jen pověst. Pohádka pro děti. Jasný?“
Lyon k němu zvedl svůj zrak. V jeho očích se rozhostilo cosi vědoucího, nyní však zjevně pobaveného kapitánovou nevědomostí. „A to říkáte zrovna vy, člověk, který se setkal s Leviatanem a Chárónem?“
Rozhostilo se ponižující ticho.
Emerson svíral svůj doutník nad stolem a neodpovídal. Sklepal z něj popel a strčil si jej zpět do koutku úst. „Takže... ty jsi z Atlantidy,“ pravil pomalu. „Zajímavé... A proč jsi jediný Atlanťan, kterého jsem tu kdy viděl? Na Styxu nemáš co dělat. Kam vlastně přijde takový jako ty po smrti?“
Lyon se chabě pousmál. „Tohle je opravdu poslední místo, kam jsem se chtěl dostat. Měl jsem následovat ostatní... jenže já to neudělal. Nemohl jsem.“
„Proč ne?“
Lyon se odmlčel. „Prostě jsem nemohl. Země se očišťovala od upadající civilizace a já jsem jí v tom bránil. Bránil jsem tomu, za co jsem se modlil.“
„U Leviatana, to zní zajímavě!“ rozplýval se Uranus. „Moře zaplavuje zemi, zemětřessení ohýbá hory, ssopečné výbuchy...“
Emerson ho zpražil pohledem. Ticho vyčkávalo na nový příběh.
Lyon se zadíval do prázdna s nevysloveným smutkem na rtech, s očima zakalenýma samotou a zklamáním. Nakonec přece jen promluvil, tiše, jako by jeho slova splývala s nejposvátnějším mlčením. „Pohnuli jsme zemskými deskami, abychom získali více energie. Pokusné výbuchy otevřely zemi a z ní potom začala proudit láva. Chtěli jsme víc a víc. Nakonec jsme rozpustili led a voda zaplavila to, co zbylo. Byl jsem jedním z kněží a varoval Atlantidu před zkázou, ale nikdo neposlouchal. Většina se oddávala černé magii, obětovali lidské bytosti... děti. Varovali nás i ostatní civilizace, jak vy říkáte – z vnější. Byl jsem jedním z posledních, kteří věřili ve staré pravdy, moudrost, kterou jsme objevili a harmonii, které jsme dosáhli...“
Salamandr po oku pohlédl na svého pána a jeho zaujatý pohled mu naznačil, že ho nejspíš nenapadá to, co právě jemu vrtalo v hlavě. Jediná nezodpovězená otázka, které se Atlanťan tolik vyhýbal. „A proč jssi první, koho jssme ss kapitánem kdy sspatřili?“
Emerson pozvedl hlavu a podezíravě se na Lyona zahleděl. „No?“
„Možná jsem narušil váš kruh, vstoupil uroborovi do hlavy jako otravná myšlenka,“ odpověděl Lyon.
„To zní slibně,“ přivětil Emerson a uznale povystrčil dolní ret. „Styx na můj vkus už moc dlouho teče jedním směrem.“
Lyon vyhlédl malým kruhovým oknem ven na líně se přelévající lávovou řeku a jeho vzpomínka na modravé vody Země byla o to bolestivější, o to palčivější, než kdyby mu druhá strana věčnosti dovolila zapomenout. Teď ale nastal čas vzpomínat...
Je to už druhý týden, co Atlantida padla. Ještě teď nad naší lodí visí hustý dým a slunce zakryté touto clonou nám znemožňuje vidět pevninu. Pokud tu vůbec ještě nějaká existuje...
Často teď sedávám na zádi a nechávám své vědomí cestovat zpět do domova. Dříve to byl skličující pohled – sledovat trosky padlé civilizace, hnijícího ducha všeho krásného a dokonalého, všeho co jsme stvořili a dokázali a obraz toho, co jsem viděl nebyl tak zřetelný, když jsem nedokázal ovládnout své emoce. Teď už je to ale jiné. Pevnina se ztratila pod vodou, život zanikl. Snažím se zjistit, jestli se podařilo utéct i dalším skupinám, ale mé pátrání je zbytečné. Vše kolem je natolik matoucí, že není jednoduché rozhrnout ten silný závěs a nalézt to, po čem toužím.
Zachránilo se čtyřicet lidí. Máme štěstí v neštěstí, že je mezi nimi i Gywain. Jeho zkušenosti na moři se nezapřou, jen kdyby svou horkou hlavu chladil častěji a jiným způsobem než nadávkami celé posádce. On nesdílí můj duševní klid a ve své slepotě brání ostatním, aby mě následovali. Ani kněží jako já už nejsou ctěni a já jen doufám, že stejné zlo, které zničilo Atlantidu, neskončí také naše životy.
Je sedmnáctý den od našeho útěku a nám začínají docházet zásoby. Vstal jsem ze svého místa na zádi a spatřil Gywaina. Stěžoval si na ostatní, kteří podle něj příliš jedli a plýtvali pitnou vodou. Když jsem stanul za jeho zády, všiml si mě.
„Tak... anděl se probudil,“ pronesl ke mně pohrdavým tónem a střelil po mě pohledem. „Co jsi viděl v meditaci, ó veliký? Nebylo by lepší pomoci nám ostatním?“
„Nech toho, Gywaine!“ okřikla ho Ibrahel. Ibrahel jsem znal už od dětství. Hráli jsme si spolu a společně jsme i vyrůstali, jako děti jsme si dokonce slíbili lásku, jenže potom jsem zjistil, že má cesta vede jinudy, životem bez rodiny a plným odříkání. Bylo by možná správné říct, že jsem toho později litoval, ale nebyla by to pravda. Měla teď dítě, ročního chlapce, kterého tiskla na prsa se smutnou oddaností svému mrtvému muži. Bylo tragické hledět do všech těch nádherných lidských tvářích a vidět v nich bezradnost.
Gywain neměl rád, když mu rozkazovala žena, nedovolil by si jí však ublížit v přítomnosti ostatních.
„Pokud máme zemřít, není pro nás naděje, Gywaine,“ řekl jsem mu. „Dělej vše, co je v tvých silách a čekej na odpověď. Lov ryby, odděl z mořské vody sůl a naviguj loď, ale nesnaž se bránit tomu, co se má stát.“
Gywain stál teď kousek ode mně, mnohem vyšší a silnější, zuřivý jako by se mě chystal zabít. „To je ta tvá víra? Čekej!“ Odmlčel se a obrátil k lidem. „Slyšeli jste ho? Právě promluvil kněz! Čekejte lidé!“
„Nepřekrucuj má slova, Gywaine,“ odpověděl jsem na jeho rozčilení.
„Tvá slova? Co zmůžeš, když je nebudu poslouchat? Tohle není chrám a platí tady právo silnějšího. Rozumíš mi?“
Mohl jsem se jen pousmát. „Rozumím, Gywaine. Každý bojovník světla už kráčel cestou, která nebyla jeho.“
Gywain stiskl čelist a zahleděl se na mě ve chvilce zamyšleného myšlení. Viděl jsem snad v těch očích pochybnost? Objevila se tam poprvé stopa zaváhání, náznak navrátit se k tomu, pro co bojovali naši předkové, k naší víře a ideálům? Byla to snad klíčící schopnost porozumět? „Řeči...“ pravil nakonec. „Čekej, když už nic jiného neumíš.“ Obrátil se a zmizel mi mezi plachtami.
Chtěl jsem odejít také, ale vtom jsem si všimnul Ibrahel. Chtěla mi něco říct.
„Vím, co jsi myslel,“ promluvila. „Pokud není osudem Atlantidy, aby její děti přežily, nedokážeme to. Přesto ale...“
„Bojíš se smrti?“ zeptal jsem se jí.
Ibrahel naprázdno otevřela úst. Pevněji přitiskla svého chlapce v náručí. „Bojím se bolesti.“
Strach... To bylo to, co sužovalo posádku nejvíce. Strach staví lidi na úroveň zvířat a vystrašená zvířata dělají nevypočitatelné věci. Nedokážou rozumně uvažovat. Teď, když ta nemoc, ten vševyhlazující mor zasáhl i mou milovanou Ibrahel, začínal jsem chápat, co nás hnalo k vykořisťování vlastní země, co nás nutilo shromažďovat a ničit. Byl to strach.
„Bojíš se bolesti?“ zopakoval jsem. „Proč? Co pro tebe znamená bolest?“
„Bolest je... bolest,“ hlesla. Byla zmatená a rozrušená.
„Dobrá... Co je smutek? Co je radost, vzrušení, skleslost?“ pokračoval jsem.
„Pocity.“
Přikývl jsem. „A bolest? Můžeš bolest cítit?“
Ibrahel zaváhala. „Ano.“
„Bolest je jen pocit ve tvé mysli, reakce tvého těla. Vytváříš si ji ty sama, protože ji očekáváš. Staň se pozorovatelem a pozoruj svou bolest – zjistíš, že na místě, kterým prošla, není nic. Jsi tam jen ty a tvé představy.“ Odmlčel jsem se. „Víš, tohle naši předci chápali a chovali se podle toho. Neuctívali své tělo tak jako ti, kteří skončili na dně oceánu.“
„Naše tělo jsme přece my,“ namítla. Jako by však čekala, že jí budu odporovat.
„My?“ Zmlkl jsem. Ta prostá věta my náhle vehnala do mysli vzpomínky na můj předchozí život – ano, teď už jej tak musím nazývat – na doby, které jsem trávil v chrámu a věnoval se výuce noviců. Tohle byla jedna z prvních věcí, které museli pochopit. Představ si, že stojíš před domem. Můžeš si ho prohlížet, vnímat, jak je krásný, jak bezpečno v něm je – ale ty jsi ten dům?“
Zasmála se. „Jistě že ne.“
Pousmál jsem se s ní. „Do domu můžeš přece i vstoupit, prohlížet jeho nábytek, zdobení – a teď jsi snad ten dům?“
„Ne.“
„Proč ne?“
Pokrčila rameny. „Můžu se na něj dívat. Můžu se ho dotknout, bydlím v něm. Slouží mi.“
„A tvé tělo? Můžeš se na něj dívat, dotýkat se ho, obývat ho svým vědomím, můžeš mu i poroučet. Takže logicky z toho vyplývá, že tělo nejsi ty.“ Nechal jsem ji chvíli zaraženou, než jsem pokračoval. „ A tvé vědomí? Můžeš ho snad pozorovat nebo se ho dotknout? Potom bych řekl, že tohle jsi ty. Takže pořád se ještě bojíš bolesti?“
Během dalších týdnů přestal prach viset ve vzduchu a my mohli opět pozorovat slunce i hvězdy, zároveň se však začalo ochlazovat. Neznal jsem míru našeho ničení, které jsme Zemi způsobili a už vůbec jsem si nedokázal představit, jaké to může mít následky. Až dosud jsme neměli žádné záchytné body pro navigaci a když se náhle rozjasnilo, každý chápal, že jsme se dostali dál na sever, než bychom chtěli. Viděl jsem nad hlavou ptáky, kteří směřovali na západ – jejich přirozený instinkt je stále vedl po starých stezkách, aniž by věděli, že jejich cíl je navždy ztracen. Kéž by aspoň ptáci navěky směřovali ke břehům Atlantidy, kéž by aspoň oni navždy připomínali naši pýchu a následnou zkázu.
„Dochází nám jídlo! Slyšíš mě, ty modloslužebníku? Zemřeme, když nám nepomůžeš!“
Gywainův hlas mě vytrhl z meditace. Snažil jsem se rychle poručit svému vědomí, aby se navrátilo do hmotného světa, ale třásl se mnou tak rozčileně, že jsem se cítil neschopný uhlídat obě dvě roviny mého bytí. Probral jsem se, ale když mě po chvíli pustil, cítil jsem stále jakousi podnapilou malátnost, desorientaci a tupost, jaká vždy provází tyto stavy násilně přerušeného návratu vědomí.
„Co po mně chceš?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Co po tobě chci? Trmácíme se tu celé týdny, nevíme kde jsme, nevíme, kam směřujeme a ty pořád říkáš něco o našem předurčení. Nikdo tady už nemá vůli čekat! Pokud jsi tak mocný, najdi nám pevninu!“ Gywain divoce gestikuloval a řval jako rozzuřený býk. Za jeho zády stál zástup lidí a bylo tedy jasné, že je to jen jeho další pokus mě ponížit a vybudovat si neexistující autoritu. Jeho právo silnějšího.
Vstal jsem. Byl jsem plně schopný vnímat vše kolem sebe, reakce jsem však měl příliš pomalé. Hleděl jsem do tváří lidí, kteří se třásli zimou, těla měli pohublá hladem a v očích se jim zračil divoký zvířecí výraz smečky. Jak hluboko jsme klesli... Ne, nikomu jsem nic nevyčítal, tehdy ani jindy, ale cítil jsem nesmírnou lítost, hlubokou a sžíravou, takovou, která dokáže nepřipraveného člověka zbavit vůle. Tentokrát jsem ale věděl víc než oni. Tentokrát jsem viděl náš cíl.
„Jsme na správné cestě,“ řekl jsem k zástupu. „Když poplujeme zbytek dne a celou noc, na úsvitu uvidíme pevninu.“
Gywain se narovnal. Bylo na něm patrné, že nečekal tak přímou odpověď, tak pravdivou a plnou naděje. A právě ta samé naděje se rozžehla i v duších lidí, kteří stáli na palubě.
Nelhal jsem. Ranní paprsky se tentokrát neodrazily od hladiny, ale opřely se do hornatého výběžku pobřeží. Zelená vegetace rostla bujně po celém horizontu a ticho, jaké se nad ní rozléhalo, snad mohlo být jen mlčením konce světa.
Přistáli jsme. Zarostlá džungle mě odrazovala od vstupu, byla příliš stará a příliš dlouho žila sama pro sebe, než aby byla schopná přijmout nás, kteří jsme přišli zdálky, neznalí jejích zvyků a pravidel.
Gywain seskočil na zem, na zádech přehozený vak a v očích bojovný výraz. „Tady na nás čeká království! Pojďte! Máme všechno, co si vezmeme!“
Kolem mě se hnali lidé, lační bohatství lesa, divocí jako zvířata. Zůstal jsem stát a pozoroval jsem je, jak mizí v útrobách divočiny.
„Ty nejdeš s ostatními?“
Otočil jsem se za Ibraheliným hlasem. Držela své dítě a upírala na mě tázavý pohled.
„Ne,“ odpověděl jsem. „Ale nevidíme se naposledy.“ Dotkl jsem se čela jejího syna a bez rozloučení se vydal po pobřeží.
Našel jsem malou jeskyni, ve které jsem mohl přebývat. Ta ďábelská země byla téměř neobyvatelná. Často pršelo a lepivé bahno se dralo do mého příbytku v hnědavých kalužích, pomalu a nenápadně jako kradoucí se močál. Blesky křižovaly oblohu za dunivého doprovodu hromu a hrozilo nebezpečí, že se do mého úkrytu přijdou schovat zvířata. Čím déle jsem však takto žil a přemítal v tiché meditaci, tím více jsem cítil, že přichází smrt. Vítal jsem ji jako družku mě od narození přisouzenou a čekal na okamžik, kdy konečně opustím trosky tohoto světa a přejdu do nového těla.
Když konečně po několika dnech vysvitlo slunce, vyšel jsem ven a procházel se po pobřeží. Najednou jsem zaslechl šelestění lesa. Byly to lidské kroky. Zpozorněl jsem a zaměřil svůj vnitřní zrak do toho místa. Nepochybně: Lidé. Mí lidé.
Z palisády stromů se vynořila zarostlá tvář a několik polonahých těl, zdivočelých a ošlehaných pustinou ke mně přistoupilo. I přes ten nový vzhled jsem rozeznal Gywaina a ty, s nimiž jsem sdílel loď při útěku z Atlantidy.
„Zrádče!“ sykl na mě Gywain, jakmile mě spatřil. V ruce máchal krátkou zbraní, jakousi zlomenou divně zkroucenou čepel, nepochybně poznamenanou mnohými životy, jež s sebou vzala. „Zavedl jsi nás sem, abychom chcípli! Věděl jsi, že je na obzoru pevnina a dovedl jsi nás sem, kde nás nečeká nic jiného než smrt!“
„Neumím řídit loď a ti, kteří ji vedli k těmto břehům jsou mezi vámi,“ odpověděl jsem s klidem, nic mě však nevyvedlo z poznání, že právě stojím tváří v tvář svému konečnému účtování. Můj drahý soudce v blátivém taláru, takže ty máš být tím, kdo mě vyvede z tohoto světa?
Nějaká žena mi padla k nohám. Ne, tohle nebyla Ibrahel, tu jsem zahlédl kdesi vzadu – dítě v náručí, v očích slzy. „Prosím tě, pane!“ vzlykala žena. „Ukaž nám, co jsme ztratili! Nauč nás to, co povzneslo naše předky! Dej nám nový svět, ve kterém můžeme žít a být zase těmi, kterými jsme měli být!“
Gywain ji chytil za vlasy a odstrčil ode mě.
Najednou jsem to ucítil. Byl to zvláštní pocit sdílet své tělo s onou chladnou čepelí a vědět, že přichází smrt. Gywain ode mě poodstoupil a hleděl na mne, na to jak jsem bezvládně padl na kolena a obrátil se vstříc moři. Moře, ó moře! Azure atlantského pobřeží, můj domove! Přijmi mě nyní a vykonej, co žádám.
Zvedl jsem ruce nad hlavu. I když jsem cítil, že umírám, musel jsem ještě splnit poslední úkol a vtom mi nemohla zabránit žádná zbraň.
„Je dovoleno,“ řekl jsem šeptem, „aby děti Atlantidy našly domov a učily nevědomé. Od teď do chvíle, než splní svůj úkol, dávám jim nový svět, zde u pobřeží, které jejich potomci nazvou Cornwallem.“ Cítil jsem, jak se síla vesmíru spojila a vnikla do mě, aby skrze mne vyzdvihla z temných vod nový ostrov. Na horizontu se náhle zablesklo, jako by zbloudilý sluneční paprsek pohladil černé vlny a rozlil se po moři jako zlatavý med.
Emerson bez pohnutí sledoval muže před sebou. Za svou existenci už viděl leccos a zažil leccos, ale tento příběh vyprávěný tak živě mu vytrhl dech.
„A potom jsem se objevil na břehu téhle řeky,“ dokončil Lyon své vyprávění a s nepatrným úsměvem sklonil hlavu.
Do nastalého ticha promluvil Uranus: „Pane, mysslím, že jssem už přišel na to, proč sse dosstal právě ssem.“
„Kuš!“ přerušil ho Emerson nevybíravě a lehce zabubnoval prsty po dřevěném stolku. „Je mi jedno, jak nebo proč ses sem dostal. Některý věci nejsou prostě důležitý. Mám ale jasno v tom, že tě musím stůj co stůj převézt zpět a zbytek ať už si vyřeší Leviatan nebo všichni jeho čerti. Možná jsem jen obyčejný hlupák, ale vím naprosto jistě, že jsi něco tak... zvláštního, že to nemá na Styxu co dělat. A to už jsme tu zažili kde co.“
Uranus opatrně otevřel ústa. „Kdybych jen mohl, pane...“
„Můžeš jít nastartovat, Urane,“ přikázal mu Emerson a zvedl se na nohy. „Pořádně na to šlápni.“
Salamandr ve vteřině zmizel. A pak už bylo slyšet jen kovové chrčení přecházející v naprosto pravidelné vrnění motoru. Hausbót se dal do pohybu.
Loď přirazila ke břehu a Emerson stojící u zábradlí vedle Lyona pokynul svému pasažéru, který pomalu sestoupil po můstku.
Lyon se chtěl ještě ohlédnout a poděkovat, jeho mrtvá duše však začala mizet mnohem rychleji, než to bylo možné. Emersonovy oči sledovaly ten zázrak s posvátným obdivem, tiše a pozorně, jako by mu nic z toho nemohlo uniknout. Jakmile po Atlanťanově přítomnosti nezbylo nic, strčil si palce do kapes a tiše přemýšlel.
Uranus se objevil za jeho zády jako stín a něco dlouhého nesl v podpaží v podpaží. „Pane, assi jssem přišel na to, proč sse tu ten člověk objevil.“ Když zjistil, že kapitán nic neříká, pokračoval sám od sebe. „Exisstuje teorie, podle které lidé prchající z Atlantidy přisstáli na nových pobřežích Jižní Ameriky, Egypta nebo... Británie.“ Triumfálně se napřímil. „Mluvil přece o Cornwallu, nebo ne?“
„Hm...“ přitvrdil Emerson nepřítomně.
„Eh...“ povzdechl si Uranus, když byl takto nedoceněn. „No prosstě sse ten osstrov jmenoval po našem příteli opravdu do té doby, než sse propadl. Neříká vám něco jméno Lyonesse?“
„Ne,“ odpověděl Emerson.
„Ani sse nedivím,“ řekl Uranus s výrazem nadšeného vědce obhajujícího svou teorii. „A Leonesse už vám něco říká? Či ssnad Avalon“
„Snad.“
„Pane, possloucháte mě vůbec?“
„Ale jistě Urane,“ přisvědčil Emerson.
Salamandr seskočil na břeh, vytrhl starou ceduli a zabodl na její místo novou. „Asspoň jednou bysste mi mohl projevit ssvou vděčnosst!“ utrhl se Uranus téměř až plačtivě. „Vždyť sse tu tak ssnažím! Beze mě bysste třeba vůbec nepřišel na to, kdo náš cizinec vlasstně byl! Zemřel na Zemi po katasstrofě, která zničila Atlantidu, ale protože sse nacházel na půdě nového ssvěta, který ossadníci nalezli, objevil sse tady! Ovšem, jeho zássluhy byly nejsspíš více atlantsské, než aby mohl zmizet s lidmi, které převážíme. Chápete mě?“
Emerson pohlédl do rudých očí svého salamandra, který právě vyšplhal na palubu a vytáhl dřevěnou lávku vzhůru na loď. Potom se ohlédl na nově zabodnutou ceduli a s tichým zadumáním pravil: „Možná že jsi s tou reinkarnací měl nakonec pravdu, Urane. Jen by ses měl naučit trochu líp veršovat.“
Motor zavrčel a loď se vydala na svou věčnou plavbu po řece Styx. A tam na břehu, kde se scházejí duše zemřelých, stojí přibodnutá cedule:

Stokrát, než-li Chárón
máme lepší pohon!
Platba hotově, šeky neberem



 celkové hodnocení autora: 99.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 11 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 17 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 87 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Leontius 15.07.2008, 14:31:28 Odpovědět 
   No teda. Když vynecháme to, že jsem se úžasně bavil a skvěle se začetl, tak myslím, že v tom všem je skryto mnohem více odkazů, než se může na první (i na druhý) pohled zdát. Nemám pravdu? Ono vůbec Styx je takové nevyčerpatelné ložisko inspirace a tys h oještě umně propojila s jinými mýty a dalšími prvky. Civilizace se střídají, náboženství nerozhodují, ale přecejen existuje hranice, která jejich rovinu naprosto odděluje, přestože se prolíná s druhou? Ah, radši nebudu filozofovat, ještě bych zjistil, že to nechápu. Takže ti tu s prominutím nechám šek na jednu jedniku :-P
 ze dne 20.07.2008, 17:47:31  
   Aenica: Děkuji, šek jen tak nepromarním! :)
 taira 23.06.2008, 9:27:23 Odpovědět 
   komentář...? K tomuhle...? No, řekněme, že je to nádhera. Cháronova konkurence mě prostě dostala a potom ten Lyon... :) fakt klobouk dolů.
 ze dne 23.06.2008, 12:32:02  
   Aenica: Děkuji, jsem ráda, když se mi podaří někomu udělat radost :)
 Nancy Lottinger 22.06.2008, 11:44:25 Odpovědět 
   Tak jsem přemýšlela, co napsat k takovému dílku. Vždycky se mi špatně prokousávalo něčím, co bylo dlouhé, ale pak jsem se do toho pustila a najednou jsem zjistila, že už jsem na konci.

Člověk se z toho učí. Myslím stylově - to ty máš "na háku". Potom si říkám, že sis vybrala zajímavé téma, takové neobvyklé...

Jen by mě ještě zajímalo, kdys to psala, když je v anotaci, že teď nepíšeš...?

1 samozřejmě
 ze dne 22.06.2008, 13:34:22  
   Aenica: Ta anotace už má také svůj věk, myslím že pochází někdy z března. A když jsem to psala, měla jsem zrovna roční období, kdy jsem nebyla schopná nic vyplodit - takže bych to viděla tak na podzim 2006, jaro 2007, už nevím. Všechna díla potom už jsou nového data.

Děkuji za návštěvu, udělala jsi mi radost :)
 Hanulka222 23.03.2008, 14:12:46 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Hanulka222 ze dne 23.03.2008, 12:53:12

   To je pravda. Někteří by byli schopní obětovat vše...
Jinak není samozřejmě zač!!! :-)
 Hanulka222 23.03.2008, 12:53:12 Odpovědět 
   Platit za převoz na druhou stranu- no, to je vcelku hezký paradox. Jinak mi chvilku trvalo prokousat se tou délku, ael rozhodně nelituju, tohle je jednička jako vyšitá. Má to myšlenku, spád, bezvadný zpracování...
 ze dne 23.03.2008, 13:46:20  
   Aenica: Děkuji za přečtení i za poslanou jedničku :) Když se to tak vezme, jsou v životě situace, kdy by člověk za převoz na druhou stranu docela rád zaplatil těžké peníze...
 Eleonys 15.03.2008, 17:19:55 Odpovědět 
   Ahoj!

jako vždy mě tvé dílo nadchlo, jen promiň za opožděný komentář :)
 ze dne 16.03.2008, 9:25:39  
   Aenica: Děkuji :) Za opožděný komentář se nemusíš omlouvat ;)
 Annún 10.03.2008, 21:48:20 Odpovědět 
   Jo opravdu pěkné a jak řekl Šíma nápisy na cedulích jsou fakt bezva. Za jedna.
 ze dne 14.03.2008, 17:02:18  
   Aenica: Děkuji :)
 Šíma 10.03.2008, 12:48:08 Odpovědět 
   Líbilo! Pobavilo mě znění na obou cedulích... ;-) Charón ostrouhal a zdá se, že má konkurenci! No uvidíme, jednou tam půjdeme všichni! ;-)
 ze dne 14.03.2008, 17:02:04  
   Aenica: Pokud tam půjdu první, udělám pár snímků ;)
 m2m 10.03.2008, 12:13:29 Odpovědět 
   Ahoj :-)

Hned ze začátku se přiznám, že jsem čekal další "aenicovské" fantasy, ale naštěstí jsem byl mile překvapen. Co se týče chyb, možná jen jednou záměna předložky s/z...

No a občas nějaký ten překlep...
"Ibrahel naprázdno otevřela úst."

Začátek se rozjížděl pomalu, ale Lyonovo vyprávění mě strhlo a když salamandr prohlásil něco o Lyonesse, vzpomněl jsem si na staré britské báje, ve kterých se mluví o Lyonsku, zemi za mořem, zemi bohaté a vyspělé.
Lyonsko. Hrozně krásně to zní :-)

Povídka je to čtivá, má nápad a svým způsobem i napětí, postavy se zdají býti reálné, Chárón je zase chudák...no prostě, abych to zkrátil: S chutí dám maximální počet :-)

Škoda, že jsi přestala psát. Psala jsi vždy výborně. Třeba zase začneš.
 ze dne 14.03.2008, 17:01:31  
   Aenica: Ahoj:)

Díky za komentář. Ke psaní se teď bohužel vůbec nedostávám a není to způsobené jen nedostatkem času, bohužel člověk někdy přijde do zvláštních situací...
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
***
Betwithell
Bolesti
M. Daněk
Šťastný den...
Droom
obr
obr obr obr
obr

Profesor John
Pavel D. F.
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr