|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 14 ::
We are the greatest II., Kapitola 14. Naivita nezná mezí
Tuhle kapitolu bych spíš zařadila do složky "Klid před bouří", tak snad nikoho nezklamu :-D A mé dík patří všem věrným čtenářům :-*
V poslední kapitolce jsme se konečně dozvěděli, kde se vzal Daniel a co po něm Retger chtěl, než zmizel. Jenže je jasné, že se pak znovu musel objevit, protože to byl právě ON, kdo Janu uvedl do téhle zmatené situace. Co si o tom myslí naše hrdinka? Jak se vypořádá s neznámým prostředím?
Enjoy my story, darlings O:-) |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 14. Naivita nezná mezí
Jana nehnutě stála ve dveřích kuchyně a nemohla se zbavit ohromení z nečekané návštěvy své matky. Paní Deáková, její starší a věrná kopie, právě s úsměvem připravovala míchaná vajíčka.
„Nezlob se za tu obyčejnou večeři,“ promluvila po chvíli, když je od oka rozdělila na dvě porce a nandala je na talíře. „Jsem po dnešku unavená… Jak se blíží zima, mám v ordinaci víc a víc lidí.“
Jana nevycházela z údivu. Nenápadně se štípla do ruky, jestli se jí to jen nezdá, ale bolest se okamžitě ozvala. Na ruce se jí vytvořilo červené kolečko, které si okamžitě začala mnout.
Paní Deáková dál pokračovala v monologu. Ani nevnímala, že jí dcera neodpovídá, a samolibě se usmívala. „Takže se nezlobíš, že tu jsem? Tajně jsem doufala, že mi konečně představíš svého přítele,“ zašveholila. Odvrátila zrak od lednice, odkud vyndávala sklenici s kyselými okurkami, a šibalsky na Janu mrknula.
Tohle už bylo dost i na Janu. Neudržela se a vyprskla, co měla na jazyku: „Vy jste se rozešli?“
Po chvilce napjatého ticha se její máma hlasitě a upřímně rozesmála. Takhle šťastnou ji ještě nikdy neviděla, uvědomila si a zčervenala. „Ale ne, nerozešli,“ vyvrátila její pochybnosti. Chladná ruka až doposud svírající Janin žaludek náhle povolila svůj pevný stisk a kamenný výraz na obličeji oživl a přeměnil se do úšklebku, kterým svou mámu obdařila.
„Kde se chceš najíst?“
„Hm, v obýváku,“ odpověděla Jana stručně, vzala si svůj talíř a uvelebila se s ním před televizi. Popřály si dobrou chuť a pustily se do jídla.
Janě se hlavou míhalo nespočet myšlenek. Všechny jakoby narážely o její lebku a nepatrně tak rozechvívaly její mozek. Po chvíli jejich neuspořádaného pohybu se jí to začalo příčit, proto doopravdy zauvažovala nad tím, co jí vědomí podsouvalo.
Proč se tu tak náhle objevila její máma? Až doteď to vypadalo, že nejsou s to si ani zavolat, aniž by na sebe nebyly drzé a ironické. Nezdolný opar nenávisti, visící nad nimi od smrti jejího nevlastního syna Lukáše, se najednou rozplynul a zbyla po něm pohoda; bývávala na denním pořádku, ale po tom všem? Seděly tu naproti sobě, mlčky večeřely a spokojeně sledovaly večerní seriál. Nic nenaznačovalo tomu, že by spolu ještě před nedávnem otevřeně válčily.
Když obě složily příbor, vzala Jana ochotně špinavé talíře a šla je uklidit. Odložila je na kuchyňský pult a když nenašla houbičku, vrátila se pro ni do komory.
Malá neuklizená místnost nabízela řadu věcí nutných pro domácnost. Přes červený vysavač opřený o jednu stěnu nedosáhla na poličku s kuchyňskými potřebami, tudíž se kolem něj musela protáhnout a uvěznit se tak do ještě menšího prostoru. Měla nutkání do vysavače kopnout jako do nepřítele, jenž ji ohrožuje na životě. Zasmála se vlastní paranoie a poslepu nahmatala jen několik pavučin. Do vrstvičky prachu vyryla stopu tlustou jako její prst, ale houbičku na mytí nádobí stejně nenašla.
„Mami?“ zavolala Jana do obýváku balancujíc na jedné noze a snažila se přitom udržet rovnováhu.
„Jo?“ houkla na ni odpověď, ale dál seděla v křesle a vnímala každé slovo svého oblíbeného seriálu.
„Hm, nemůžu najít houbičku na nádobí, kams ji dala?“
„Dej to do myčky!“ odpověděla nechápavě paní Deáková. Vzápětí se ozvala hlasitá rána a ta ji konečně donutila z křesla vstát a jít se podívat, co její dcera vyváděla.
Jana při těch slovech ztratila rovnováhu a jak se snažila zmírnit pád, chňapla po poličce a strhla ji s sebou k zemi. Spadla přímo na vysavač, temenem hlavy se praštila o stěnu a police se svým veškerým obsahem ji uvěznila v nepříjemné poloze. Mozek jí ale stále pracoval naplno a pomalu si začínala dávat dohromady souvislosti. Ony myčku přece neměly!
Prach se rozvířil a Jana se rozkašlala. Alergie ji atakovala i v trapné situaci, jako byla tato. Ve dveřích komory zaregistrovala postavu, která k ní natáhla ruku. Pevně se jí chytila, vyškrábala se na nohy a vytrhala si při tom chomáč vlasů přiskřípnutých do vysavače.
Hlasitě zaklela a nadávala až do té doby, než se jim podařilo připevnit polici zpátky. Jana ze země posbírala těch několik věcí, mezi nimiž ale houbičku nenašla.
„Prosím tě, cos to vyváděla?“ narovnala se máma a otřela si pot z čela. Poodstoupila, aby za sebou mohla zavřít dveře.
Jana neřekla ani slovo. Dál si mnula bouli na hlavě a potlačila v sobě veškerý vztek deroucí se na povrch.
„Promiň, asi jsem přetažená, půjdu si lehnout,“ zavrčela. Radost se vypařila stejně rychle jako ranní rosa, vystřídal ji nejistota a nepopsatelný vztek.
Došourala do svého pokoje. Byl to vůbec její pokoj? Rozhlédla se kolem. Na první pohled se zdál totožný s tím jejím, něco bylo ale jinačí. Horečně přemýšlela, jaké povlečení měla na posteli, když ráno doprovázela Daniela. Bílé? Modré? Nebo snad červené?
Pak si znovu vzpomněla na Retgera a jeho nečekaný útok. Zhmotnil se u ní v bytě, donutil ji vypít ten sajrajt a ona se probudila až v Pekle. Zradil ji!
A nebyl to jen Retger, ale celý řád. Lidé, kterým důvěřovala, ji zradili a sebrali to jediné, co jí ještě zbývalo... Schopnosti.
Pochybnosti se hromadily, ale uspokojivé odpovědi nepřicházely. Zavřela za sebou dveře, rozsvítila a pozorně si prohlížela všechno kolem. Hledala drobnosti, nějakou nápovědu, která by ji přesvědčila o opaku. O svém dosavadním životě ani na vteřinu nezapochybovala; byl reálný a hmatatelný jako bolest, zklamání, ale i láska v něm prožitá.
Pohodlně se položila na postel a zahleděla se do bílého stropu. Opět nechala své myšlenky, aby jí jen tak proplouvaly myslí. Nejdřív obhajovaly domněnku, že tohle všechno je jen iluze, ale pak i ony utichly a Jana se společně s nimi ponořila do hlubokého spánku.
Kolem půlnoci se Jana probudila s jasnou vidinou toho, co udělá. Instinktivně sáhla pod polštář, ale mobil nenašla. Neměla ho s sebou ani v lese a nebyl ani tady.
Neslyšně vyklouzla z postele a zapnula počítač. S rachotem se probral a Jana zaklela; nechtěla vzbudit mámu, ta už s jistotou spala. Obrazovka ozářila celý pokoj a nepříjemně zaútočila na její ospalé oči. Promnula je, aby vůbec mohla přečíst drobná písmenka, která se jí najednou zdála nepřirozeně malá a rozmazaná. S naprostou samozřejmostí zadala své heslo, hned se připojila k Internetu a napsala krátkou textovou zprávu – Mam te rada.
Do klávesnice naťukala dvě čísla: svoje jako odesilatele a Evino jako příjemce. Roztřesené prsty položila na klávesu Enter a hned ji svým strachem rozvibrovala. Stiskla ji. Udělala to tak bezmyšlenkovitě, že ani nepomyslela na následky, a raději se uklidila zpátky do postele.
Ráno ji přišla vzbudit máma. Jana otevřela oči a hlasitě vypískla. Zapřela se o lokty, posadila se a těkala pohledem od zrcadla odrážející její vystrašený obličej ke své usměvavé mámě stojící ve dveřích pokoje.
„Vstávej, ospalče,“ řekla zvesela. Očividně měla dobrou náladu, patrně ji po společně stráveném večeru neopustila. „Nějaká noční můra?“ reagovala na její bouřlivé probuzení. Jana zavrtěla hlavou a sklopila zrak.
Najednou si zase připadala jako to dítě, kterým byla před nástupem do výcviku. Nebýt jejího rozvíjejícího se nadání, právě takhle by vyrůstala. Měla by přátelský vztah se svou mámou, otec by se jí pravděpodobně do ničeho nepletl, Lukáš i Eva by byli naživu a Martin by nikdy nezmizel. Možná by se právě teď oddávali společné neutuchající rozkoši...
„Jak ses vyspala?“ zeptala se Jana, aby řeč nevázla, odpověď ji totiž doopravdy nezajímala. Místo toho se dál pohroužila do svého uvažování o časem pohřbené minulosti.
Lukáš... Jediný důvod, proč se Janina matka odstěhovala ke Karlovi, byla jeho náhlá smrt. Nesla to velice těžce. Několik týdnů spolu nepromluvily, až ten večer, co jí oznámila, že se stěhuje. Už ji dál nezajímalo, jak se cítí Jana. Tenkrát to pro obě byla hluboká rána, která se nechtěla zahojit. Tak proč to teď vypadá, jako by se nikdy nic nestalo? Byla zmatená a nedokázala pochopit, co se to dělo.
A teď se její úvahy ubíraly jiným směrem. I přes fakt, že stále nevěděla, kde je, vzpomněla si na svého mrtvého bratra.
Říznout do lidského masa s jediným cílem zabít – to je na výcviku v praxi neučili a ani nemohli. Jediné co považovala za opravdovou zkušenost, byly útoky na podřadné bytosti. Avšak v prvním setkání tváří v tvář démonovi s lidskou podobou byl značný rozdíl... Dívat se do svádivých, blankytně modrých očí v ní vyvolávalo tolik otázek, pochybností...
Jenže proti němu magii použít nemohla, v jejich žilách totiž kolovala stejná krev. Tak jim to alespoň vysvětlovali trenéři. Byla to pravda, nebo jim všichni žáci jen slepě věřili a papouškovali to, co slyšeli?
„Mami?“ vyhrkla, když usoudila, že o své minulosti přemýšlí až příliš hloubavě.
Spalovala ji vzpomínka na bratrovy uhrančivé oči, kterýma ji dokázal dokonale zmanipulovat. Ve chvíli, kdy se jeho rty dotkly Janiných, měla před očima jeho duhovky. Zmátlo ji, jak se v nich utápěla. Pro tu kratičkou chvíli, než se vzpamatovala, pro ně neexistovaly žádné morální zásady. Byli jen on, ona a následná rána nasměrovaná přímo do obličeje.
Při té představě jí nepatrně zaškubaly koutky úst, musela se usmát. „Eh,“ uvědomila si až teď, že máma stále stojí ve dveřích a jen čeká, až se Jana vymáčkne. „Nejedeš náhodou do školy – teda do práce – autem?“
„Chceš hodit do školy?“ rozjasnily se růžolící se tváře paní Deákové. „Tak v tom případě můžeš ještě chvíli ležet,“ oznámila ji kontrolujíc své náramkové hodinky. „Snídani máš v kuchyni.“
Jen stěží se soustředila na její pokyny. Spíš to vypadalo, že sleduje její pohybující se rty a jen si domýšlí, co asi řekla.... Lukáš byl vlastně jeden z mála lidí, co ji dokázal překvapit, zabloudila k němu opět nechtěně. „Mami?“ zdržela ji ještě na moment, aby nemusela čelit nepříjemným obrazům. „Nemohla bych se najíst v posteli?“
Paní Deáková našpulila rty v obranném úšklebku, ale tón jejího hlasu mluvil jinak. „Jako malá,“ neodpustila si ješitnou poznámku, ale hned nato dodala: „Tak vydrž.“
Z kuchyně se ozvalo řinčení. Jana si domyslela, že ve skříni pod dřezem hledá bílý tác využívaný právě k takovýmto účelům. Když se vrátila do pokoje, položila ho na volnou polovinu postele, popřála jí dobrou chuť a šla se vypravovat do práce.
Jana si povzdechla a svým hřejivým dotykem přenesla teplo i na kovovou lžičku. Bez lítosti ji ponořila do misky s mlékem a müsli a začala se nimrat v obsahu. Neměla hlad a ani si nepřipadala unavená, což mohlo znamenat jen jedno.
Srdce se jí divoce rozbušilo. Sucho v krku nahradil nafouklý balonek zamezující hladké dýchání. Bála se toho, že když zvedne ruku a silou vůle přiměje nějaký předmět levitovat, ztratí tím veškeré naděje na nový a klidný život. Vkládala je do toho, že to není jen sen či nějaká falešná iluze, ale velký omyl, nedorozumění... Třeba řád konečně pochopil, že se k nim nevrátí, a proto jí chtěl oplatit dobře odvedenou práci. Měl snad takovou moc změnit minulost, jež se začala od určitého bodu vyvíjet jiným, lepším směrem?
Konečky prstů se jí rozechvěly a jako by to bylo přenosné, rozklepala se jí celá dlaň. Zatnula ji v pěst a znovu otevřela – krev se jí tak snáz dostala do žil a navenek se zdálo, že se strach rozplynul. Jenže balonek ne a ne prasknout.
Natrénovaným pohybem pohnula zápěstím. Nestalo se vůbec nic.
„Co tam děláš? Ty se s tou snídaní nějak moc loudáš, vstávej, za chvíli odjíždíme!“ Jana z postele vylezla tak rychle, že málem převrhla misku s netknutou snídaní. Otevřela skříň a až teď se ten obláček naděje vznášející se nad ní rozplynul a vrátil ji do tvrdé reality.
Malý, pro někoho nepodstatný detail se stal jasným důkazem existence jak magie, tak řádu i jejího samotného nadání, ačkoliv ještě nebyla schopna ho řádně využít. V úhledně srovnaných hromádkách byly samé černé či červené kusy oblečení a vedle na ramínkách viselo hned několik plášťů vyfasovaných do výcviku, které svého času schovávala u Evy, ale nikdy se pro ně už nevrátila.
Uniklo jí tiché zasténání a jen z donucení sebe samé si na sebe vzala tmavé džíny, útlé černé triko a bavlněný dlouhý svetr stejné barvy. Odpřísáhla by, že ho v životě neviděla, ale i přesto se v něm cítila pohodlně a slušel jí.
Už s jasnější hlavou se učesala, ale nenašla žádnou školní tašku. Otevřela úložní prostor pod postelí a s úžasem vytřeštila oči. Její bohatství shromážděné za dobu strávenou v řádu se značně rozrostlo o několik cenných kousků. Neměla ale čas to teď studovat.
K budově gymnázia přijely na poslední chvíli. Bylo těsně před osmou, Jana se s mámou rozloučila a chtěla přeběhnout silnici, když na ni někdo zavolal. Otočila se a spatřila vysokého pohledného muže ve středních letech. Ostré rysy v jeho obličeji zvýrazňovaly úzké rty a obočí vyklenuté přes jeho temné oči. Téměř nerozeznávala duhovky od panenek.
Instinktivně o krok ucouvla, ale muž na ni promluvil vlídným hlasem: „To jsem rád, že jsme se tu potkali! Máma tě přivezla autem?“
„Karle?“ opáčila Jana chladně a koutkem oka sledovala svou mámu vystupující z auta. „Co tu děláš?“
V jeho očích se mihlo vzrušení. Zlomek vteřiny nato Jana zapochybovala, jestli se jí to jen nezdálo, protože zpoza mraku na okamžik vysvitlo slunce a svým jasem mu stáhlo panenky do nepatrných štěrbin.
„Potřeboval bych od tebe drobnou pomoc, samozřejmě bych ti ji zaplatil,“ vysvětlil krátce a políbil na pozdrav svou přítelkyni. „Nevadilo by ti,“ promluvil teď k ní, „kdyby dneska Jana výjimečně nešla do školy? Včera jsem to zrušil, protože jsem musel dohnat skluz – hodně lidí se hodilo marod,“ vysvětlil a prosebně se jí podíval do očí.
Jana by odpřísáhla, že bělmo jeho očí nepatrně zežloutlo. Projela jí vlna nejistoty a když její máma bez váhání svolila, zachvěla se.
„Snad ti to nevadí, Jani,“ usmál se na ni, když se rozloučili, a odvedl ji ke svému drahému autu. Odevzdaně do něj nastoupila a v hlavě se jí zrodil plán.
Pochopila.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 11 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 21 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 36 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
