» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Nic nezničí lásku tak jako ženin smysl pro humor."

Oscar Wilde

počet přístupů: 2140586

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303418 komentářů :: on-line: 12 ::

:: Trnita Cesta II-Zlaté rybky v síti ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Trnitá cesta 2.díl

honzoch	publikováno: 13.03.2008, 15:03

Tak mám konečně zase internet a představuji Vám další díl Trnité cesty. Tentokrát se přesvědčíte, že koupat se v řece, když se kolem toulají všemožná individua je přinejmenším riskantní. Uvažoval jsem, jestli sem neumístit varovný nápis se spoustou vykřičníku "OD 18 LET", ale tohle už dnes sotva někoho pohorší-posuďte sami!


	2)Zlaté rybky v síti „Vzdyť už jdu, Ondráši!“ nazlobeně zvedl Ján Szendrei hlavu od papírů, poházených na stole. „Co se děje?“ „Překvapení!“ nakoukl Ondrej zpět do kanceláře. Kapitán strhl z opěradla křesla svůj kabát a když našel i kord, oznámil pandurovi, stojícímu u okna: „Tak ses dočkal, konečně budeš velet posádce, Tomáši!“ „To si toho velení moc neužiji,“ ušklíbl se Tomáš od okna, „za dvě hodiny jste zpátky! Nemám pravdu?“ „To snad dřív,“ tázavě pohlédl Ján na Ondreje, „pořád ještě nevím, kam jdeme!“ Ondrej Javor dal jasně najevo, ze nemíní nic prozrazovat předem. Kapitán pokrčil rameny. „Tak to příjemné pořízení!“ popřál jim rozverně novopečený velitel hradní posádky a zaujal místo v Szendreiově křesle. Kapitán cosi zamručel a když spatřil, že desátník již opustil místnost, vyrazil za ním. Nemusel se moc honit, Ondráš stál u paty schodů a vybavoval se s děvečkou. Szendrei ho beze slova postrčil k bráně a omluvně se zahleděl do dívčiny rozesmáté tváře. Než sešli z cesty mezi rakosí a hustá křoví, zvedl Ondrej varovně prst: „Musíme být tiší!“ Váh byl nedaleko a dával o sobě vědět hlasitým šuměním. Divoký porost nedovolil jejich zrakům proniknout až k blyštivé vodní hladině. Všude byl neuvěřitelný nepořádek, způsobený nedavnými povodněmi. Zpustošený břeh byl zanesen dřevem, hnijícím v bahně a na chodce tu v nepřehledném terénu číhaly mnohé nástrahy. Bylo znát, že si Ondrej není jistý a cosi hledá. Kapitán se netrpělivě rozhlédl a přikročil kěmu. Následovalo leknutí, půda nebyla zrovna pevná a okamžitě se začala propadat. Ondrej Javor si snažil nevímat tázavých pohledů, ale když už Szendrei jevil značné známky netrpělivosti, dodal: „Uvidíte, bude to stát za to!“ „Pokud dřív neskončíme v bažině!“ odsekl kapitán a popošel do míst, kde se cítil bezpečněji. Ještě chvilku bloudili po blátivých cestičkách mezi spadanými kmeny, jezírky a rakosím. Zdálo se, že bez úspěchu. Ale pak cosi vrátilo Ondrejovi úsměv, cosi, co Jánovi uniklo. Zatahal Szendreie za uniformu a společně se protáhli po úzké pěšince až k velkému kameni na při samotném okraji Váhu. Ondrej zašeptal: „Opatrně, kapitane ! A hlavně tiše! Ať srnky nevyplašíte!“ Szendrei se na něj obořil: „Jaké srnky? Nechceš mi doufám…“ Pak ho konečně napadlo vyhlédnout zpoza kamene v místa, kam mu ukazoval jeho společník. A koukal s otevřenými ústy. Ondrej Javor se necudně ušklíbl: „Jako rusalky.“ Nic jiného nebylo ani potřeba dodávat. Úplně to vystihovalo dvě mladá dívčí těla, která se bělala v tišině u zarostlého břehu. Szendrei se začal usmívat: „Jsi pašák, Ondreji!“ Lidka a Zuzka samozřejmě neměly o obou šmírácích sebemenší tušení. Byly po kolena ponořené ve vodě a zdálo se, že jim není ani trochu zima. Cákaly po sobě a zvesela pokřikovaly. Jejich zvonivé hlasy se nesly po tišině. Moc pěkný pohled! Husté vlasy, sahající jim až k pasu, sice mnohé zakrývaly, ale mnohé také ne. Štíhlé nohy čněly z vody jako bělostné sloupoví. Lidčiny tvary, bujařejší a vnadnější, na sebe hned přitáhly mužskou pozornost, Zuzčiny linie skrývajici více čistoty a pravidelnosti, zůstaly chlípných pohledu většinou ušetřeny. A všechnu tu vyzývavou krásu a šarm ještě umocňoval odraz ve vodě. Sestry si počínaly naprosto bezstarostně. Kapitán si hvízdl. „Ještě jste neviděl nahatou ženskou?!“ přikrčil se k němu Ondrej. Ján Szendrei odsekl: „Viděl, ale ne takhle krásnou!“ A skutečně, tam na mělčině jistě nestála lidská stvořeni, ale rusalky. To by se ovšem musely chovat jako rusalky... „Tomu říkáš teplá voda?!“ zlobila se Zuzka na Lidku a vycouvala zpět na břeh, kontrolujíce, zda si nenamočila vlasy. Lidka se úšklíbla, se sebezapřením udělala krůček do hloubky a když se setra nedívala, uštědrila vodní hladině mohutný pohlavek. Zuzku zasáhla plná dávka. Jiná reakce než okamžitá pomsta se od mladší sestry ani nedala očekávat. Přirozeně provázená blaznivým pištěním a končící přistrčením Lidky do vodní hlubiny. Starší sestra byla zase hned na nohou, ale celá mokrá a s rozpačitou grimasou na tváři. Zuzana, stojící v bezpečné vzdálenosti, se mohla smíchy potrhat. Ondrej s úšklebkem na rtech navrhl: „Pojďme blíž, tyhle dvě by si nás sotva všimly, kdybychom stáli krok od nich...“ Kapitán byl ovšem proti a potutelně se usmíval Lidčiným pokusům dostat se na blátivý břeh. Ale hned na to mu úsměv na rtech ztuhl. Lidčiny ruce vystřelily v zoufalém vzdoru nad hladinu, ale hlava pod ní nezadržitelně zmizela. Zuzka vykřikla hrůzou. Sestřička se topí! Bezmyšlenkovitě vyrazila na pomoc. Ján Szendrei i Ondrej Javor strnuli, připraveni opustit úkryt, kdyby mladší děvče neuspělo. Váhání se jim mohlo škaredě vymstít, ale nakonec se ukázalo jako ta nejlepší reakce. V okamžiku, kdy Zuzka zachytila zdánlivě zoufalou Lidku, sestra po ní chňapla a stáhla ji sebou jako zakeřný vodník ubohou pradlenku. Zuzana zapištěla překvapením a rozhorčením. Snažila se zachytit kamenů. Nic platno, mohla jen vyprsknout vodu z úst a vrhnout po Lidce vražedný pohled. Zmáčené vlasy se jako vlečka rozprostřely na hladině. „To není spravedlivé, já tě zachraňuji a ty mě utopíš!“ „Uklidni se, Zuzi,“ přetahovala se s ní Lidka, „pořádná koupel ještě nikomu neublížila! Ostatně, když se jednou za rok umyješ, tak to přeci neuškodí...“ „Liduno!“ Šmíráci si oddechli. A tentokrát to byl pan kapitán, kdo nedokázal při pohledu na ty dvě půvabné nezbedy zkrotit zvířecí pudy. Šaty obou sester se válely u stromu na břehu, nehlídané a opuštěné, vyzývající k činu. Ondreje napadlo totéž. Odnést děvčatům šaty a pak sledovat, co budou ubožačky dělat. Ale oba zvrhlé pokušení potlačili. Nechtěli sestrám způsobit průšvih. Kdoví, jak by nemravný žert dopadl, kdyby se sestry musely dostat na hrad v Evině rouše. Kapitán se znovu zahleděl na půvabný pár, zápasící v zajetí blátivé mělčiny. „Kapitáne, podívejte, nejsme sami!“ znenáhla vyhrkl Ondrej. „Co? Jak to myslíš?“ „Nejsme sami,“ zopakoval a ukázal prstem na druhý břeh. Szendrei, ktery jen těžko odtrhával oči od ladných křivek, zaklel. To, co spatřil v zarostlém kopci opodál, ho ani trochu nepotěšilo. Skupinka zanedbaných mužů se zbraněmi v rukou se plížila podrostem přímo k nic netušícím sestrám. „Ti to asi moc dobře nemyslí!“ ozval se rozechvěle Ján Szendrei. Ondrej neodpověděl a čekal, co se bude dít. Varovat sestry? To by byla jistá zkáza, ti ničemové mají přesilu a jsou po zuby ozbrojeni. „Určitě nezůstanou jen u pozorování.“ mínil Ondrej. Jeho slova se vzápětí potvrdila. U stromu, kde měly dívky odložené šaty, se vynořil mohutný vousáč v potrhané uniformě a s nestoudným úsměvem zahulákal: „He, jaké zlaté rybičky jsme ulovili! Pojďte kamarádi, vzduch je čistý!“ Sestry sebou úlekem plácly do bahna a obrátily hlavy k nově příchozímu. Studem klesly až po hlavu do studené vody, nevěda, co dělat. A už tušily, že bude hůř. Dupot dalších nohou naznačil, že nezvané obecenstvo bude brzy ještě početnější. Sest, sedm, osm. Ano, celkem osm špinavých a zarostlých individuí napočítali Ondrej s kapitánem. Pravda, dva z těch zlosynů se sotva vlekli, asi dost silně zmoženi alkoholem, ale přesto nebylo radno vystrčit hlavu zpoza kamene. „Vytáhneme sítě, chlapci!“ řehtal se vousáč, zjevně kapitán těch pobudů. A hned přikročil k činu a po kolena se vrhl do vody. Sestry ustupovaly dál od břehu, ale jakmile opustily tišinu, začal je strhávat silný proud, a poznaly, že nemají sebemenší šanci se dostat na druhý břeh nebo uplavat. Szendrei s mladým Javorem dostali strach a ještě více se přitiskli za kameny, aby je lotři nahodou nezahlédli. Zatím se smyčka kolem zoufale volajících děvčat rychle zužovala. Muži se lačně blížili k bezbranným obětem, nedbaje studené vody. Sestry křičely tak, až to Jánu Szendreimu s Ondrejem trhalo ušní bubínky, a snadno přehlušily vodní živel. Nakonec se k sobě přitiskly zády. Snad ještě myslely na nějakou obranou, musely však vědět, že by stačili tři z těch lotrů, a stejně by neměly nárok. V posledním záchvěvu odporu napjaly hlasivky. Byl to výkřik tak zoufalý, že Szendrei s Ondrejem málem zkameněli. Stejně tak ohromovala i bezostyšná ironie z úst násilníku: „Ale ne, rozkošné potvůrky, nebojte se! Snad nechcete zůstat v té ledové vodě?! My už vás zahřejeme!“ Dal pokyn k finálnímu útoku. Chlapi mocně rozčeřili hladinu a natáhli silné paže po třesoucích se děvčatech. Zuzanu odtrhli od Lidky poměrně rychle. Zuzka se zoufale oháněla, ale muži si s ní lehce poradili. S odbojnější Lidkou to měli těžší. Ale velitel jí, s klidem, jako by to dělal denně, ponořil hlavu pod vodu. A nenechal Lidku nadechnout, dokud nezkrotla a nepřestala ho rýt nehty. Dovlekli nešťastnice na břeh a povalili je na zem. Udělali kruh. Sestry ležely uvnitř jako dvě hromádky neštěstí. Zakrývaly rukama svou nahotu, i když už jim muselo být jasné, že je takové počínání úplně zbytečné. Voda z nich crčela proudem a mokré vlasy se jim lepily na tělo. Třásly se zimou, strachem i všudypřítomným studem, neschopné dalšího odporu. Uplakaná Zuzana byla strachy bez sebe, ležela nehnutě na zemi ztočená do klubíčka. Lidka, klečící na kolenou, prosebně sepjala ruce k veliteli: „Je nám zima! Prosím, nechte nás se obléci!“ Vousáč se dovtípil, že takovou odvahu je nutno nějak odměnit a pomohl Lidce svalnatými pažemi na nohy. Ale to bylo všechno, co svou odvahou získala. Nasledující slova udusila v sestrách veškeré naděje: „Zima vám s námi rozhodně nebude a šaty taky nejsou potřeba!“ Pak rozkázal svým druhům: „Ty dvě připoutat támhle ke stromu! A rozdělejte oheň! Chvilku se zdržíme! Tady nás stejně nikdo nenajde! Vyslechnu je, pořádně po vojensku, a pak jim ukážeme!“ Ján Szendrei a Ondrej Javor rychle poznali, v jakém jsou průšvihu. Pomoc byla daleko a než by pro ni došli, mohli by ti ničemové děvčata zabít. Ostatně co jinak udělat s cizími děvčaty, až si pořádně užijí?! A tak jen nehnutě zírali, jak jeden z útočníků přivazuje obnažené sestry ke stromu. Kapitán se snažil potlačit strach, který se nenápadně vloudil za jejich kámen a seděl na nich jako stín. Kdyby se s Ondrejem vrhli na nepřátele, asi by odešli poraženi. A kdoví, jestli by vůbec odešli! Samozřejmě, je tu jistá naděje. Z bočkajovských nepokojů se naučil jedné věci- početnějšího nepřítele může uvrhnout do zmatku předstíráním většího počtu a překvapivým útokem. Ale ve dvou? A nejbezpečnější řešení? Pořád se nabízí. Nenápadně se ztratit by jistě nebylo tak těžké. A ta možnost zachránit se je tak lákavá... a konečně, cokoliv jiného znamená risk. A Ondrej nesmýšlel o moc rozdílněji. V té chvíli skutečně stačilo, aby jeden druhého pobídl k útěku. To by se ovšem musel ten někdo najít a kapitán i Ondrej byli příliš hrdí, než aby si vzájemně přiznali, ze mají strach. A co třeba poslechnout nejhorší pudy a sledovat, co budou ti ničemové se sestrami provádět? Vyloučeno! Copak je možné pást se na utrpení někoho, kdo vám tak pevně přirostl k srdci? Zbývalo jediné. Útok. Ale Ondrej s kapitánem dosud obcházeli kolem této možnosti jako kolem hrnce horké kaše, i když věděli, že je nejvyšší čas něco podniknout. „Když utečeme, zprzní je a zabijí! Když je přepadneme, zabijí nás všechny!“ hlesl Ondrej. Kapitán pokýval hlavou: „Čteš mi myšlenky, Ondráši!” „Já bych na ně hned vlítl! Proč ješte otálíme?“ procedil mezi zuby holohlavý hrdlořez. O hlavu menší zrzek naznačil úsklebek: „Copak nevidíš, jak je kápo úplně vedle z té jejich nevinnosti?! Pokochá se, užije si a přenechá nám je...uvidíš!“ Pravda, „kápa“ jejich čistota neobyčejně přitahovala a chtěl se alespoň chvilku potěšit pohledem, než zprzní andělskou nevinnost svojí špínou. Ignoroval žbrblání za svými zády a prohlížel si s rukou v kalhotách každý detail. Jeho druhům došla trpělivost a tak vybalili kořalku a rozdělali oheň. Dva bandité, kteří si posloužili ještě předtím a asi docela vydatně, spokojeně vyspávali. Ti u ohně se ani příliš nenamáhali s nějakou opatrností a hlasitě po sobě pokřikovali. Částečně německy, částečně maďarsky nebo česky. Hlavní bylo, že se domluvili. Byli to beztak dezertéři a uprchlíci z císařské armády nebo od Bočkaje. Bojovali na vlastní pěst. Spíš než bojovali ale loupili a drancovali. V zemi, kde nebyl pořádek to měli snadné. Zvlášť když si část šlechty vydělávala stejně. Lidka se Zuzkou se celé chvěly. Velitel jim nedával vydechnout a když se přidal i další lump, bylo to k nevydržení. Lechtali je a štípali v intimních místech a nadávali jim nejhrubšími slovy. Zima už ty dvě přešla, nyní jim bylo až moc velké horko. Zuzana zoufale vykřikla, když jí chlap štípl do prsu, chtěla se ohnat, ale provazy nepovolily. Druhý pobuda přemlouval Lidku, že je přeci docela pohledný, tudíž je její odpor zbytečný. Sestry trpěly pod jejich rukama jako ještě nikdy v životě. A věděli, že to nejhorší má teprve přijít. Znaly moc dobře vydrancované vesnice u nich na Moravě. Byli ještě malé, když na Moravu vpadli Bočkajovi hajduci. Schovávali se v lesích, ze strachu, aby je nenašli. Hajduci vypalovali vesnice. Muže zabíjeli, ženy znásilnili a také povraždili. A když se jim zachtělo, odvedli je do Budína a tam prodali Turkům do otroctví. A kdyby se jim tehdy dostaly sestry do rukou, dvě hezká malá děvčátka, jistě už by dnes byly ozdobou harému nějakého paši. Tehdy unikly a doufaly tedy, že ne proto, aby byly pohaněny nyní. Zdálo se, že nastal hanby. Žádostivé a zvědavé chlapské ruce jejich klíny ne a ne opustit. A všichni věděli, že nezůstane jen u rukou. Lidka se po bolestivém štípanci zacukala v poutech, ale nadávka jí uvázla na jazyku.Velitel se rozesmál na své společníky: „Nechte mi taky trochu kořaly! A už jste se domluvili? Kterou chcete? To blonďaté moravské house nebo tuhle rozzlobenou tygřici? Vybírejte rychle, pak si je vystřídáme!” Lotři se začali hádat a málem došlo i na nože. Velitel je jediným mávnutím ruky utišil a promluvil k dívkach, vděčným za trochu oddechu: „He, he, máte vlastně štěstí, že jste na nás narazily! Jiní by vás zabili! Mám pro vás takový malý návrh, holubičky! Jednu z vás, která bude povolnější, ušetříme! A když se bude chovat hezky i potom, možná skončí živá a zdravá v otroctví! A pokud by to bylo ještě lepší, možná ji i pustíme! No a druhou, odbojnější…šmik!“ Naznačil to i pohybem prstu na svém krku, kdyby náhodou nepochopily. „Tak se snažte!“ dokončil. Jeho druzi měli zřejmě trochu jiný názor, ušetřit tu divočejší, se kterou bude větší zábava, ale autorita vousatého kapitána nepřipouštěla námitky. Lidka ,odhodlána se nepoddat lehce, se snažila trhnutím hlavy odehnat neposlušné tmavé vlasy, deroucí se jí do obličeje. Šeptala Zuzce: „Poddej se jim a udělej, co chtějí! Pak tě ušetří! A budeš žít! Jen přežij, sestřičko! Já jim dám zabrat! Mne zabijí!“ Zuzanu to dohnalo ještě k hlasitějšímu nářku, až se velitel, přiklánějíci si z láhve, obořil: „Co si tam šuškáte! Nyní jste proti sobě! Bojujete o holý život! Vím, že máte vymeteno, ale snažte se alespoň předstírat trochu chytrosti! Aby jedna přežila, musí druhá zemřít! Tak žádné city, čubky!“ Vida toho, že si ostatní stále nevybrali, oznámil velitel Lidce: „Tak pojď, krasavice, budeš moje!“ Zuzka s hrůzou pohledla na zbylou pětici pobudů, která k ní lačně obrátila své zraky. Vykulila oči zděšením a ani nevnímala protesty sestry, na kterou se sápal velitel banditů. Chlapi neváhali a Zuzka si stačila ve zlomku vteřiny uvědomit, ze ti ji spíš dříve roztrhají než znásilní. Ján Szendrei s Ondrejem se vytratili každý na jinou stranu. Ne, ti ničemové se nesmí sester už ani dotknout! Nářek a krutost je natolik sklíčili, že jim bylo jedno, jestli svou opovážlivost zaplatí životem. Jediné, co pro ně v tento okamžik hraje, je moment překvapení. Nic jiného. Plížili se tedy každý z jiné strany, ozbrojení pistolemi a šavlemi. Na chvilku se zarazili a se zatajeným dechem se přesvědčovali, zda někdo z banditu nehlídá. Jenže další zoufalý výkřik jedné ze sester je popohnal. Jediné štěstí, že se zlosyni začali o Zuzčinu nevinnost prát, protože pak by přišla záchrana s křížkem po funuse. Velitel dál obtězoval Lidku a zjevně se mu líbilo sledovat její obavy a s naprosto vědomou vypočitavostí je posiloval a oddaloval moment, kdy jí ukáže své mužské přednosti. Domluvený signál od Szendreie přiměl Ondreje Javora k pohybu. Prosmýkl se pod spadlým kmenem a namířil obě dvě bambitky na záda nasilníků. Přivřel oči a stiskl spoušť. Téměř součastně vypálil svou salvu do zad banditů i Ján Szendrei. Čtyři protivníci neměli žádnou šanci přežít a svezli se k zemi. Střela zezadu a z bezprostřední blízkosti nemohla minout cíl. Mezi mrtvými zůstal i velitel, který upadl přímo na bezmocnou Lidku. Na zabíjení lidí zezadu je pramálo rytířského, ale ostatně, účel světí prostředky a banditi si stejně nezasloužili nic jiného. Zbyli čtyři sokové, což byl mnohem přijatelnější počet. Navíc mohutný velitel, ze kterého šel největší strach, byl mrtvý a dva z preživších zase nacucaní kořalkou jako houby a probodnutí rychleji, než se vůbec dokázali zvednout ze země. Poslední dva se už rozkoukali a ke svému obrovskému údivu poznali, že útočníci jsou jenom dva a už bez nabitých pistolí. Ondrej i Ján Szendrei se nezalekli. Vlastně ani nemohli, protože tak jako tak by museli bojovat dál. Sestry v prvních okamžicích jen nechápavě zíraly než se zorientovaly. Možná už byly před tímto zvratem tak trochu smířeny se svým osudem. Ale nyní by mile rády pomohly a dotáhli do konce svoji záchranu. V pomstychtivosti kvůli mrtvým druhům se zbývající bandité vrhly na oba vojáky s až nelidskou vervou a odhodláním. “Ty krvelačná svině!” rozkřikl se zrzek na Szendreie a rozmáchl se. Ján mu vyrazil šavli z ruky, pokácel ho, ale sám neudržel rovnováhu a rozplácl se na zemi vedle lotra. Kord se s cinkáním odkutálel po kamenech z dosahu zápasících. Bandita začal kapitána škrtit a zdálo se, že má navrch. Ondrej by rád pomohl, ale měl plné ruce práce s posledním ničemou, který byl o hlavu vyšší než on. Mladý desatník odrazil v rozhodujícím okamžiku přesně vedený úder a zranil svého holohlavého soupeře na noze. Protivníka tím tak zarazil, že neměl následně s jeho doražením větší problémy. Ondrej vítězoslavně vytáhl z mrtvého zakrvácený meč, ale při pohledu na kapitána v boji se zrzkem vzaly vítezné pocity rychle za své. V Szendreiovi zbyla malá dušička, protivník ho zmáčkl tak, až mu lezly oči z důlků. Soupeř už viděl vítězství, když se zezadu přihnal Ondrej a proklál jej mezi lopatkami, až mu kord vyjel z hrudi. Muž s chroptěním uvolnil smrtící sevření a svezl se vedle zrudlého kapitána. Dobojováno. Zprvu nechtěli vítězství ani věřit. Szendrei si utíral nos od krve, obočí měl roztržené a krk pořádně zhmožděný. Oba se na chvilku svezli na zem a nabírali nový dech i síly. Sestry se z šoku vzpamatovaly až překvapivě rychle, neskrývaly nadšení ze záchrany a k větší radosti jim scházelo snad jen to, že jim zase začala být zima a zůstaly nahé připoutané u stromu. Naštěstí se kapitán rozvzpomněl a v následující chvíli je vyprostil z pevně utažených provazů. Ale jejich nahotou se mohl kochat jen chvilku a jen po očku, aby se neřeklo. Přímého pohledu se neodvážil. Jako pár půvabných víl dívky vyklouzly z pout a rychle se cpaly, ještě mokré, do šatů. Nešlo jim to, ale úporná snaha se co nejrychleji skrýt před hanbou nakonec zvítězila nad mokrou kůží. Půda kolem byla zborcená krví, ničemové se váleli jeden vedle druhého. Už nikomu neublíží. Pohledy zachránců a obětí se nutně musely potkat a to se také stalo. V očích sester byly znát nevýslovné díky. Vždyť záchrana přišla v krajní nouzi a v poslední chvíli. Lidka chtěla dokonce před Szendreiem kleknout, ale kapitán si to nepřál a zabránil tomu. „Jak jste nás našli, pane Szendrei?“ Její rty se stále chvěly, jakoby chtěly děkovat pořád. Szendrei se začervenal, zakoktal: „Jen tak jsme šli kolem…jestli třeba povodeň něco nevyplavila...“ Dalo se vymyslet chytřejší alibi a Lidka Jána Szendreie záhy prohlédla. Zuzka si otřela zarudlé oči a pochopit jí netrvalo o mnoho déle. V očích sester zaplály zlobné plamínky. Byla otázka nakolik se cítily uraženy a kolik z toho ve spravedlivém hněvu jen předstíraly. Prudká reakce se dala očekávat od Lidky, nikoliv od bázlivé Zuzky. Ovšem opak byl pravdou. Zuzka popadl pana kapitána za nos a surově s ním zakroutila. Rozkřikla se pisklavě: „Lže až tiskne! Jste všichni stejní! Mužští! My obě víme, jak to bylo! Všechny vás vykleštit! Jde vám..“ „Vykleštit? Kdo ji tak zkazil? Tohle by slušně vychovaná selská dcerka neměla ani vědět, natož vyslovit!” rozesmál se Ondrej a uznale poklepal Zuzku po rameni. Jan Szendrei si rozpačitě pohladil svůj zbídačený nos. Lidka nevnímala jejich řeči a rozhlédla se kolem sebe. Z mrtvol se dělalo špatně. Slabě špitla: „Pojďme už! Nevím, jak poděkovat…“ Zuzana souhlasně kývla a dokonce také věděla, jak se nejlépe odvděčit za záchranu. Provinile se usmála na Lidku a mlaskavě políbila Szendreie na tvář. Ondrejovi lekci, ale i polibek odpustila. Lidku sestra zase jednou trochu překvapila, ale tak nějak ji Zuzčino chování nevyvádělo z míry. Na sestřiny rozmary už si zvykla dávno, ale ten poslední ji přinejmenším udivil. Zuzanka se následně zahalila do svého hávu nesmělosti a dokonce zrudla. A Lidka pochopila, že je potřeba převzít iniciativu. „Budeme vám do smrti vděčné!“ stále dokola vykládala. Brzy poznala, že na Szendreie mnohem více zapůsobilo Zuzino poděkování. Pochopila a zmlkla. Ucítila Ondrejovu ruku, jak se dotkla té její, a sevřela ji. Vykročili ku hradu. Pro sestry to bylo jako zázrak. Sotva by si, přivázané u stromu a obklopené bandity mohli představovat tak světlou budoucnost. Ale zapomenout na předešlou událost šlo velmi těžko. I kdyby chtěly vymazat ony okamžiky z paměti, bolestivé štípance a šimrání zpocených a špinavých rukou cítily pořád. Szendrei si otíral zkrvavený obličej špinavým hadrem. Zuzana do něj nevybíravě strčila: „Ten hadr si musíš namočit do vody, Jene!“ „Já vím…“ odbyl ji. Ondrej šeptal cosi Lidce. Dělal si naděje. A o jejím vztahu s Kristiánem neměl ani tušení.


celkové hodnocení autora: 99.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 4		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 15		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šimon	02.06.2008, 18:34:37

Také se mi to líbilo. Obyčejné šmírování se najednou strhlo v pořádnou bitku.


ze dne 02.06.2008, 21:54:49
honzoch: kdyby v bitku ;), mohlo se klidne zvrhnout v neco zajimavejsiho, i kdyz to bych holkam nepral, diky za navstevu

Šíma	13.03.2008, 16:50:55

Ze začátku to vypadalo hezky lechtivě, avšak s postupujícím časem šlo do tuhého... ;-) Držel jsem oběma dívkám palec a čekal jsem, co ti dva "šmíráci" udělají! Zachovali se čestně a dali v šanc své životy! ;-) Za Jedna! Líbilo!

Adrastea	13.03.2008, 15:03:15

Pravda, už byly popsány horší věci, ale i tak se Ti podařilo ve správnou chvíli navodit pocity odporu, beznaděje a vzápětí i úlevy. Má to spád, atmosféru... Jako obvykle.