|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303419 komentářů :: on-line: 12 ::
|
 |
|
:: Země za stromy - II. ::
| Třetí část Země za stromy... |
| |
|
|
Tam u říčky, v údolí, mezi dvěma horami,
tam řežba je, tam rudne zem krví Ranoii.
Lidé Narai zemi svou, les svůj dobře znají
a za nic na světě ho bílým nevydají.
Lidová píseň „U Lenvii, u Ropesy“
Tu Romir sestoupil na bitevní pole, aby zvrátil průběh boje ve prospěch svých svěřenců, když vtom se náhle zjevila také sama bohyně Ava, Romirova sestra, a pravila: „Zanech toho, co děláš, bratře, nech pošetilce, ať se bijí s pošetilci a pošetile se vyvraždí navzájem. Nech je, ať si jedinkrát utvoří svůj osud sami.“ Romir dlouho nic neříkal a přemýšlel. Potom tasil svůj meč Twyrhang, uťal Avě hlavu a další ranou smetl všechny nepřátele, kteří se hnali na jeho vojáky. „Můžeš zradit svou rodinu,“ zahřímal, když se boj utišil, „ale nikdy svůj lid.“ A tak bylo dobojováno, seveřané hrdinně zvítězili nad Naraii a v celém království byl nastolen mír, jež panuje až do dnešních dní.
Simorn: Slib daný v neznámu
Na úpatí kopce stála trojice mladíků.
Ani jednomu nemohlo být více, než patnáct zim, ani jeden nemohl být připraven na to, co se mělo stát. Na to, co se z nich mělo stát. A stalo.
Na úpatí kopce stála trojice vystrašených, nezkušených mladíků. A cesta na vrchol byla dlouhá.
„To bylo podruhé, co jsem měl takové vize. Minulost mě znovu dohonila.“
„Dohonila, říkáš? Tak povídej dál, ať řeč nestojí. Jestli se ještě dneska nedozvím, jak to dopadlo, nebudu moct usnout!“
„Neboj, fousáči! A ty, hostinský, rozlij pivo. Pánovi z toho povídání muselo jistě vyschnout v hubě.“
„To ano, díky. Nuže… Vize se vrátily a nebylo to vůbec příjemné, nic nedávalo smysl. Celá zem byla pokryta krví, kolem mě zuřila bitva…“
„Ústup!“ zachrčel plukovník Gwilym a obrátil koně. „Ústup, zpátky k brodu!“
Jeho muži byly v půlkruhu obklíčeni armádou elfů, naježenou dlouhými, trojbřitými korsekami. Koně se vzpínali, muži řvali a snažili se obrátit zvířata na druhou stranu, k poslední cestě ven z pekelné vřavy.
Na zemi se vytvářela kaše z krve, bahna a deště.
„Pryč odsud!“ ozvalo se z poslední řady jezdců, kteří nechtě tlačili své druhy vepředu na kopí elfů. „Rychle pryč, jdou jim posily!“
A opravdu. Zpoza jednoho kopce – dezorientovaný Gwilym nepoznal, zda to byla Lenvia či Ropesa – se vynořila kavalkáda obrněných elfských válečníků, nad hlavami jim vlály nördlišské standarty ukořistěné poraženým nepřátelům. Když Gwilym zahlédl praporec se znamením svého pluku, zanechaného v záloze ve skrytu Lenvie, a uviděl, jak jezdci překročili říčku Aenriwar, věděl, že je konec. Ani kdyby jim pomohli samotní bohové, nemohli by bitvu vyhrát.
„Cavh´al Caede ean Maldurian!“
Maldurínští jezdci, nejlepší z elfských bojovníků. Možná, že Gwilym na chvíli pocítil pýchu nad tím, že padne právě jejich meči, světově proslulými twyrhangy, ale hned nato mu došlo, jak zbytečná jeho smrt bude. Stejně zbytečná, jako celé tohle tažení proti elfům. Bojovali s nimi na Ean P´hastoine, v jejich zemi, v lesích a horách, ve kterých zelení prožili celý svůj život a dokonale je znali, zatímco oni, palatinové Její zasrané Výsosti, byli zvyklí na přímý boj na velikých otevřených prostranstvích. Záškodnická válka elfů je připravila o zásoby, zbraně i o morálku. Všichni se báli, nikdo už se neopovážil zanadávat na „Sviňský Naráky“, antinaraismus vyprchal dříve, než přišel. Každý chtěl domů.
Ale teď bylo pozdě. Maldurínští se srazili se šiky palatinů a kosili je jako mouchy. Svými dlouhými scimitary rozsévaly smrt všude kolem sebe a nebylo nikoho, kdo by jejich oprávněnému hněvu unikl.
Kavalkáda se přiblížila ke Gwilymově pozici na méně než sto sáhů, když v tom se jim za zády zjevilo něco, co je donutilo zastavit a sesednout z koní. Byl to velký, oválný předmět vyrobený celý z lesklého kovu. Na vršku byla skleněná kopule z čirého skla, ve které plukovník zahlédl hlavy několika kapitánů stroje, a dole z předmětu trčela tři dlouhá bidla, na nichž stál.
Gwilym už se ani nedivil, jen čekal, co se bude dít.
Ze stroje se pomalu vysunul dlouhý můstek se schůdky, které nebyly z druhé strany patrné, a po nich pomalu sestupoval vysoký muž ve zvláštní přiléhavé, krvavě rudé kombinéze. V ruce držel předmět podobný arbaletu. Až po chvíli si Gwilym všiml, že naproti němu přistál druhý takový stroj, z něhož vystoupila dlouhovlasá žena v modrém úboru.
„Nedělej to, Romire,“ řekla žena klidně. Její hlas byl však slyšet všude kolem, jako kdyby ho stroj zesiloval. „Nezasahuj do jejich konfliktů, mohl bys zničit práci našich otců. Copak nechápeš důležitost tohoto okamžiku?“
„Jistěže chápu,“ ušklíbl se muž nazvaný Romir. Plukovník si povšiml jeho nepopiratelné podobnosti s elfy. „Chápu všechno mnohem lépe než ty, a právě proto dělám to, co dělám. Zamysli se, možná ti to také dojde.“
Žena smutně sklonila hlavu. „Romire… Tohle už není konflikt mezi rody, vyústilo to v něco hrozného. Jestli zasáhneš do této situace, nic nebude tak jako dřív. Vrať se se mnou do Ceyrindhaalu,“ natáhla ruku před sebe na znamení, že je ochotna pomoci mu. „Vrať se a pokračuj tam ve svých pokusech. Nenuť ty lidi, aby dělali to, co chceš ty. Nech je jednou, jedinkrát, samostatně uvažovat a jednat. Jsme poslední, Romire, nesmíme dopustit, aby se stalo to samé, co na Gaie. Nesmíme zopakovat tu obrovskou chybu!“
Romir se ušklíbl. „A co Sol, Avo? Na ten jsi zapomněla?“
Avina ruka poklesla, žena si zakryla obličej.
„Neskrývej se před svou minulostí, sestro. To ty jsi zničila Sol, ty a ten tvůj amant… Borfrat!“
Žena na něj pohlédla uslzenýma očima. „Zabil jsi ho, ty netvore!“ osočila ho. „Zabils Borfrata i všechny ostatní! Kvůli tobě zanikl celý náš rod! Kdo je teď ten špatný, bratře? Kdo se skrývá před svou minulostí?“
Až v tu chvíli si Gwilym uvědomil, že nemůže hýbat rukama ani nohama. Vlastně nemohl hýbat vůbec ničím. Jediné, co ovládal, byl zrak, a tak mu tedy nezbývalo nic jiného, než nadále sledovat celou scénu.
„Borfrat musel zemřít pro dobro naší rasy!“ vykřikl Romir a zamračil se. „Stejně jako ty!“
Pozvedl svou podivnou zbraň a namířil ji na Avu. Vyšlehl fialový plamen. Někdo bolestivě zaječel. Ozval se tupý náraz.
Když světlo, které Gwilyma oslepilo, zmizelo, neviděl vůbec nic. Byl mrtvý.
Na úpatí kopce stála trojice mladíků.
Jmenovali se Miki, Vincent a Garth, ale jejich jména již dávno nesymbolizovala to, co ve skutečnosti znamenala. Byla to pouhá prázdná slova, beze smyslu, bez myšlenky. Bez citu.
Měsíc vystřídal slunce, přehoupl se další den. Ti tři se ani nehnuli.
„Abych pravdu řek, pane, moc to nechápu.“
„Tak mě nepřerušuj a poslouchej dál…“
První březnový den a už tu bylo jaro.
Pupence se rozvíraly a odhalovaly pestrobarevné květy, potůček zurčel kolem dřevařských táborů a vléval se do nedalekého jezera Ifrit. Tam místní voraři připravovali svá plavidla, aby mohli co nejdříve vyplout po řece za výdělkem. A za dobrodružstvím.
První březnový den a jaro už bylo v plném rozpuku.
Už dávno roztály poslední sněhy a ledy, avšak vesnice Horka, uzavřená mezi dvěma světy, se stále brodila závějemi beznaděje a klouzala po ledových plochách pošmourné fádnosti. Jistě – všechno bylo tak, jak mělo být, stejně jako staletí předtím, ale toho jara se mělo něco stát. Již dlouho to viselo ve vzduchu a teď se konečně zdálo, že se tomu přijde na kloub.
Všichni tři nejstarší chlapci, narození shodně ve svátek Ostaery, oslavili toho dne třinácté narozeniny, jež tak dlouho očekávali. Konečně si mohli splnit všechny své sny, konečně nastala doba, kdy oni sami budou moci utvářet svůj vlastní osud, i když ne na příliš dlouho.
Toho prvního březnového dne ale nepřemýšleli nad tím, jak to může být všechno nebezpečné, kolik utrpení kvůli tomu prožijí, že už nikdy neuvidí své rodiny a přijdou o obyčejný, jednoduchý život svých otců a matek, stejně jako generací před nimi.
Když běželi pryč z pole, ze kterého je jako dar k třináctinám pustili rodiče dříve, přemýšleli jen o tom, jak bude jejich život úžasný.
„Já budu chodit po cestách,“ smál se Miki, přeskakuje veliké balvany na stezce k poslední chatrči vesnice, „a pomáhat každému, koho potkám!“
„To já,“ přisadil si blonďatý Vincent a našpulil v běhu rty, „pobiju všecky příšery, co jich na světě je, aby dobří lidé mohli klidně spát!“
„A já,“ promluvil nakonec i zádumčivý Garth, když se trojice zastavila před domkem svého budoucího učitele, „budu hraničář.“
„Takže hraničář…“
„Ano, hraničář. Vy pravděpodobně nevíte o koho jde, že? V mé zemi jsou za hraničáře považováni lidé, kteří za peníze poskytují ochranu na cestách, zajišťují svým klientům bezpečný průchod, případně průjezd danou oblastí a putují společně s nimi, kdyby se na určené trase přeci jen vyskytl nějaký problém. Je to náročná a nevděčná práce, obzvláště v těchto dobách, ale…“
„Ale někdo musí sežrat to, co ostatní nechali.“
„Ano, to musí. A právě proto jsou tu hraničáři. Vždycky tu byli, jsou a co bude svět světem, také tu budou.“
„Ehm… Díky, žes nám to, hlupákům, trochu osvětlil, pane, ale nemohl bys povídat dál? Už se stmívá a kdo ví, kam tě zítra zanese tvá hraničářská duše? Budu jistě mluvit za všechny, když řeknu, že bychom rádi vyslechli tvůj příběh až do konce…“
„Jistě, jistě. Omlouvám se. Tedy, kde jsem to jen… Á! Už vím. Takže… Ten muž, který nás měl cvičit, se jmenoval Mensflet a pocházel z Dareburgu. Samozřejmě, že to byl hraničář. Už po tři zimy jsme na něj naléhali, aby nás vzal do učení, ale on trval na tom, že nám všem musí být nejméně třináct, jinak že bychom prý výcvik nezvládli…“
„Že jsem tak smělý, pane… Matka s otcem vám neodporovali?“
„Ne. Naše rodiny byly chudé a vyhlídky na zbohatnutí nebyly příliš veliké, jestli vůbec nějaké. Co jsme vypěstovali, snědli nebo pošlapali vojáci, co přes naši ves týden co týden procházeli, a ten zbytek stačil sotva na to, abychom se tím uživili. Muži ze vsi sice sváželi klády dolů po řece, ale to kromě toho, že za to bylo málo peněz, bylo navíc zatraceně nebezpečné. Často se stávalo, že jsme po vyplutí naše otce již vícekrát nespatřili. Naši rodiče nebyli hloupí, věděli, že nás čeká stejně mizerná budoucnost jako je, a proto raději svolili s tím, že se budeme cvičit v boji s mečem, než vorařit a pěstovat obilí pro cizí armády. A tak jsme toho jarního dne vstoupili do výcviku k panu Mensfletovi, který dříve býval mistrem šermířem na hraničářském hradě Caur Baratol. Po těžkém zranění se však prý musel uklidit do ústraní, do relativního bezpečí, které mu poskytoval úkryt v Horce. Když jsme tam přišli poprvé, na naše narozeniny, měl k nám dlouhý proslov…“
„…a proto vám říkám, že nic není takové, jaké si to představujete. Svět je zlý a tvrdý, neúprosný, nemilosrdný. Brzy poznáte, že ztráta života je otázkou úderu srdce, že i to, co se vás zdánlivě netýká, ovlivňuje vaše kroky životem. Poznáte, že svět není Horka. Jaktěživý jste nevystrčili paty z téhle vaší vesničky, nikdy jste neviděli to, co se děje za jejími hranicemi. O to intenzivnější bude váš výcvik, připravím vás na všechno, co by se vám později mohlo hodit. Bude to náročné a bude to bolet, budete mě na kolenou, se slzami v očích, prosit, abych vás pustil domů, ale už nebude cesty zpět. Kdo se jednou rozhodne stát se hraničářem, ztratí všechno. Zbude vám jen meč a rychlé ruce. Rozhodnutí je teď na vás. Stojíte na prahu mého domu – udělejte krok vpřed a já na oplátku udělám vše pro to, abyste se stali dobrými hraničáři. Ale ustupte o krok zpátky a budete se moci vrátit domů, bulet do zástěr vašich matek. A mě již nikdy nespatříte. Tak co? Vybírejte rozumně, ale pamatujte, že žádné vaše rozhodnutí nebude špatné. Berte, co je, dělejte, co je nutné. Žijte…“
„No, tak…? Héééj, pane! Nespi a povídej, co bylo dál, napětím ani nedýchám! Jak ses rozhodl?“
„Bylo to těžké… Tam, na prahu jeho domu, jsme si všichni tři začali uvědomovat, že ten stařec má pravdu. Že když se staneme hraničáři, poznáme svět za hranicemi Horky, ztratíme všechno, co jsme doposavad drželi pevně v rukou. Kdybychom ustoupili, mohli jsme zůstat v Horce a pokojně dožít jako naši rodičové, mohli jsme mlátit obilí, svážet klády na pilu a večer se chodit rvát do hospody, mohli jsme si užívat života bez zbytečných starostí. Bylo to vskutku velice vážné a těžké rozhodnutí, nejtěžší mého života…“
„A…? Udělal jsi krok vpřed nebo vzad?“
„Vpřed. Jistě, že vpřed.“
Ber, co je, dělej, co je nutné. – heslo hraničářů Ranoii
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
