» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2140586

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303419 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Ztracená magie (17) - Copatá ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 10.03.2008, 17:54

Sedmnáctá kapitola - tentokráte přiostříme :)


	Kapitola sedmnáctá – Copatá Interiér lazaretu se mi čím dál víc začínal líbit. Přišel jsem na chuť všudypřítomným pohovkám, křeslům a lavicím, na kterých byly přehozeny pestrobarevné koberce a huňaté kožešiny. Kruhovou místností se linula vůně esencí květin a drahých olejů. Celkovou atmosféru dokreslovala podmanivá hudba, vycházející z překrásné skříňky uprostřed celého sálu. Mé oči se upřely na přicházející ženu. Na to, že byla zřejmě slepá, počínala si při chůzi jako zkušený akrobat. Zdejší terén jistě znala, ale nemohla vytušit nástrahy v podobě hozených polštářů, natažených nohou a dalších legrácek pocházejících od ostatních - černých dětí, jak sama řekla. Někteří se opravdu podobali Šarovi, ale oproti němu postrádali jakoukoliv známku inteligence. Povalovali se všude kolem, povykovali jeden na druhého a bavili se tím, jak jeden druhému podrážejí nohy. I chůze naznačovala jistou zaostalost, avšak stále byli schopni alespoň primitivního pohybu. Což již nešlo říci o polehávajících tvorech bez končetin, kteří se nedobrovolně stávali cílem posměchu. Madam se zastavila při jednom z nepovedených pokusů o podražení nohou a s úsměvem se otočila na jednorukého chlapce... nebo snad zlobří mládě? Nevěděl jsem. V jedné ruce držela tác s nádobkami a druhou jej jemně pohladila po tváři. Musela k těm zohaveným bytostem cítit víc, než jen lítost. "Zlobíš, maličký," zacukrovala a téměř již klečela u ležícího a stále se ještě smějícího chlapce. "A to já nemám ráda!" zavrčela a jako divá šelma zatnula vystrašenému mladíkovi ostré drápy pod kůži. V ten moment se místností prohnala vlna stínu, chladného jak smrt. Oklepal jsem se zimou a strachem zároveň. Okolní smích neustával. "Mordocha na vás!" zařvala žena a prudkým pohybem roztrhla plačícímu chlapci kůži od ucha až po rameno. Nastalo hrobové ticho. Nikdo ani nedýchal. "To se spraví, maličký," usmála se znova a polila neznámou tekutinou chlapci čerstvou ránu. Jelikož se nic nedělo, vzala jinou nádobku z podnosu a opakovala proces. "Děkuji," zasípal poraněný a jen neochotně dodal: "Matko." Ránu pokryl černý strup a kůže se zatáhla. Žena se zvedla, vrátila nádobku na tác a zamířila mým směrem. * "Pane, Copatá si žádá audienci," hlesl do tmy kdosi, aby snad nevyrušil svého pána natolik, že by to stálo jeho prohnilou hlavu. "Nějaké zprávy z Čarozemě?" "Jedna, pane. Ale prý..." hlasem zaváhal, "neodkladná." "Neodkladná?" Hlas se přiblížil a ze stínů vystoupil Em. "A-ano," zadrhával nejistě a ustoupil o krok zpět. "Opravdu?" Em lehce pohnul rukama vzhůru, aby v návaznosti trhnul pravou rukou zpět a levou kupředu. V hlavě neznámého služebníka to jen zadunělo. Bezvládné tělo se svezlo po zdi. "Neřekl bych," chladně utrousil Em a s chutí plivl na mrtvolu. "Až bude něco neodkladného, bude to má korunovace. S ostatními žvásty mě laskavě neobtěžuj!" nevrle se zabalil do černozeleného roucha, jakoby se chtěl před celým světem ukrýt. "Rozumím, pane!" zasalutovala právě zvedající se mrtvola. "Copatou osobně vyhodím, pane!" "Zkus to," usmál se na nebožtíka z temnoty, kam se znova ponořil. * Měl jsem nutkání se někam ukrýt, především po tom, co jsem viděl. Tělo si však rozhodlo vzít na tento okamžik dovolenou a já zůstal zapadlý v měkkém křesle. Nebylo úniku. "Snad se mě nebojíš?" pousmála se madam a odhalila tím úžasně žluté zuby, ke krčkům přecházející v černé. Naštěstí nevypadaly tolik hrozivě jako drápy - tedy spíše delší nehty, připravené znova zklidnit rozjívené děti. "Snad ano," přiznal jsem nepokrytě, neb bych sám sobě lhal, kdybych řekl, že se té babice, té líté saně, nebojím. Žena se jen usmála a položila celý tác na kulatý stolek vedle mého křesla. Opět jsem žasl nad precizností, s jakou nalévala lektvary a následně je míchala. Ani jednou nepohlédla na ruce. Stále civěla kamsi mimo. "Tady máš," podala mi pohár s páchnoucí tekutinou. "Nic nechci, je mi zle!" S odporem a nechutí jsem se otočil na bok. "Nechám ti to tady, maličký. Opravdu ti pak bude líp," pohladila mé uši medovým hlasem. Proboha! Copak to jde, aby v jednu chvíli byla milá jako řádová sestra a náhle zase jako pekelná ďáblice? Ještě okamžik hleděla skrze slepé oči do neznáma. Když jsem nic neříkal, otočila se a ladným krokem odcházela pryč. Její děti se raději stáhly opodál. Žaludek se opět otočil a nyní se nezapomněl řádně ohlásit. Měl jsem dilema. Vyčkat, čeho je cizí tělo schopno, nebo důvěřovat neznámé ženě a vypít její lektvar, který stejně tak může být i prudkým jedem. Čas ubíhal a já cítil ostrou a hluboce zasahující bolest v břiše. Rozhodnul jsem se. Nejsem žádný hrdina, abych se svíjel na podlaze v bolestech. Natáhl jsem se a pevně sevřel chladný stříbrný pohár. Letmý pohled na jeho obsah a se zacpaným nosem piji až do dna. Příšerná chuť! Bolest oslabila a já pocítil příliv tepla do nohou. Příjemný pocit se začal rychle rozšiřovat dál, směrem k srdci. To se rozbušilo nevídanou rychlostí a stejně zběsilým tempem pulsovala i hlava. "Jen klid, maličký," ozvalo se mi za zády. "Vy?!" Přísahal bych, že jsem ji viděl odcházet. A teď stála za mými zády, připravená zaútočit ze zálohy. "Zavři oči, spi. Bude to tak lepší," špitala mi do ucha a po špičkách opsala tichým krokem oblouk kolem mého těla. "Tohle se Em nedozví." Ještě než jsem upadl v nemilost hlubokému spánku, zpozoroval jsem madam s nějakým lesklým kovovým předmětem v dlani, jak se s ním láskyplně mazlí. *** Copatá postávala ve velké hale, sloužící jako uvítací místnost pro hosty a vzácné návštěvy. Pro ostatní byla vyhrazena potemnělá chodba osvětlená mdlou září svíček a sem tam zpestřená polorozpadlými lavicemi. Nervózně podupávala svými lakovanými botami s nadmíru vysokými podpatky a se zaujetím sledovala hru světla a stínu na stěnách. Byla to velmi krásná žena, tedy na zdejší poměry. Měla ladnou štíhlou postavu, kterou od nadpozemské krásy dělil jen drobný nedostatek - dlouhý ocas, za který by se nemusel stydět žádný kůň. Jenže tohle byla žena! Černé žíně se v rytmu podupávajících nohou pohupovaly sem a tam, občas mimo - to když kolem prolétla zvědavá moucha. "Je mi líto, má paní, ale pán si vás nepřeje vidět," volal už z dálky přicházející muž, ne nepodobný tomu, kterého Em tak snadno a s pobavením zbavil života. "Alespoň ne nyní," dodal a zaujal odmítavý postoj na půli cesty k Copaté. "Nepřeje?" udivila se a navztekaně si dupla na mramorové podlaze, až to zazvonilo. "Je mi líto, ale budete muset odejít." Muž pokynul strážím stojícím opodál, aby se ujali své práce. "Proč mám takový pocit," dala se do pohybu tím způsobem, že dávala jednu nohu před druhou v naprostém klidu a jistém povýšení nad ostatními, "že si to nepřeješ ty, Kajne, můj milý." "To je už pryč, má paní," nedal se vyvést z míry a znova kývnul strážím. Raději couvl zpět. Žena s klidem svým vlastním dokráčela až k oběma hromotlukům. Ti se na sebe podívali a raději tasili stříbrné meče. "Musíte odejít, paní!" zavrčel jeden a udělal krok vpřed. "Musím?" naklonila Copatá hlavu stranou, "Tady nemusím nic!" a s mrštností kočky udělala salto tak, že se dostala strážcům za záda. Bleskově se sehnula a z vysokých kozaček vytáhla slonovinovou dýku. Bez nutnosti zacílení, vrazila vší silou hrot do lýtka jednoho ze strážců, až bolestí upustil meč a sklátil se k zemi. Copatá otočila ostřím dýky proti směru hodinových ručiček. Křupnutí naznačilo zlomenou kost. Ohlušující řev zraněného jen potvrdil ženino tušení. Druhý strážce byl již ostražitější a uskočil stranou. Pozapomněl však na kamarádův meč, kterého se hbitě zmocnila Copatá. Kotoulem vzad získala potřebný odstup. Vyskočila zpět na nohy a polekanému Kajnovi věnovala láskyplný úšklebek. Strážce postoupil blíže a krátce máchl mečem, aby odzbrojil svého protivníka. Čepele mečů se střetly ve vzduchu a vyměnily si jiskřivé polibky. "Nejste tu vítaná! Odejděte sama a nic se vám nestane!" křičel strážný a každým okamžikem očekával výpad Copaté. "A co by se mi mohlo stát, hm?" zasmála se od srdce, až málem klopýtla o zraněného muže, snažícího se ji zachytit za nohu. Rychle však pochopila jeho úmysl a kovanou špičkou boty mu uštědřila omračující ránu. Zakřupalo to a chlap se v bolestech chytil za zlomený nos. "Jak chceš!" prsknul zatím nedotknutý strážce a rozeběhl se vpřed. Plnou silou sekl mečem, čímž ženu převážil. Stihla sice ránu vykrýt, ale její muší váha nedokázala odolat té hordě svalů. Zavrávorala, ztratila rovnováhu a padla zády na chladnou zem. "Ty mrcho!" procedil skrz prohnilé zuby hromotluk a pevně sevřel jilec meče oběma rukama. Plnou silou bodl do míst, kde ještě před chvílí ležela Copatá. Ta se v poslední okamžik převalila na bok a spíše z nouze, nežli z úmyslu, zabodla svou dýku do odhaleného boku. Ostří zajelo hluboko pod žebra a bylo jasné, že zasáhlo některý z životně důležitých orgánů. Muž zasípal a začal plivat krev. Stihl ještě zaklít na adresu zvedající se ženy a v okamžiku padl se smrtí v očích na zem. "Zkus něco a budeš na tom stejně!" varovala zraněného strážce a vytrhla z mrtvoly zkrvavenou dýku. Zhluboka se nadýchla a vrhla zlověstný pohled na překvapeného Kajna. "Má paní," začal Kajn znova, ale hlas se mu třásl tolik, že nedokázal pokračovat. Nechápal, odkud se bere tolik bázně v jeho nemrtvém těle. "Jsem Copatá," zavrčela a rychlým švihem probodla muži srdce. Následně vytáhla dýku a pomalu její ostři otírala o jeho tvář, "to si pamatuj, drahý můj." Žena si upravila oděv, vrátila již čistou dýku na své původní místo a rukama si rozhodila dlouhé copy, které se plazily jako klubko hadů z její hlavy. "Copatá, můj drahý, to si pamatuj. Ještě o mně uslyšíš," smála se a za okamžik se ztratila Kajnovi z dohledu.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 10		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 23		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

estel	23.07.2008, 19:44:57

Tak… něco hnidopišského ze začátku… :-) - čím dál víc začínal líbit Tak já bych spíš řekla, že se mi čím dál víc líbil, protože si nedovedu představit, jak se více a méně začíná. - na kterých byly přehozeny Tohle už je hodně o pocitu, ale slovo přehozen spíše spojuji s předložkou přes, než na. Jinak jsem měla tentokrát potíže s tím, že ač už se příběh dělí na dvě linie vyprávěné dvěma osobami, vkrádá se tam další pohled a další linie. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že mi dva hrdinové a jejich starosti docela stačili. Kromě toho příběh Copaté zatím nepřinesl nic nového, nijak se neprokroutil příběhem Samuela a ani nebylo naznačeno, že by se tak mělo stát. Raději bych to četla úžeji propojené, pokud tam Copatá je skutečně tak nutná.


ze dne 24.07.2008, 13:42:40
Gandalf: Copatá tu není jen tak pro nic za nic, ale více se dozvíš z dalších dílů :) Jen předem varuji, že zamotávání a větvení příběhu ještě přibude, takže se máš nač těšit :D Ale neboj, vše bude včas vysvětleno a i to největší klubko příběhové linky rozmotáno...

Fuxik(5)	19.07.2008, 0:10:22

Ehm, tak mě zajímá, jak se budou slečny tvářit, až před nima uskočím na ulici :P

Alan Dark	02.05.2008, 17:09:51

Nová postava, velmi sympatická atd.

Planek	16.03.2008, 15:55:15

Už mi zbývá jen jeden díl a mohu v klidu usnout...

janaj	11.03.2008, 20:25:11

Je to velmi putave a zaujímave-ale to asi viete.Ale mala som byt pripravena na začiatku že to ma byt fikcia-tie deti ma vystrašili,chudatka:-)


ze dne 12.03.2008, 9:22:33
Gandalf: Fikce to je, ale co když... někde daleko... předaleko... za sedmero horami... ;)

Šíma	10.03.2008, 21:49:45

Ale jinak, milý Gandalfe, četl jsem tento díl asi 3x a líbilo! :-D Otázkou je, jak moc je šíma "normální"... zamyšlený smajl


ze dne 11.03.2008, 9:36:47
Gandalf: Šímo díky, nad tvou korekturou, spíše než kritikou, jsem se zamyslel a většinu chybek z nepozornosti jsem opravil. Ještě jednou díky, že to čteš i několikrát za sebou :))) Co se pomlček týče, těch se nevzdám ;) Asi jako ty svých vykřičníků. Tobě tam nesedí a mně zase nesedí ! :) Jinak bych tě chtěl vyvést z omylu, ve kterém možná jsi - Copatá a "madam" či "matka černých dětí" jsou dvě zcela odlišné postavy ;)

Šíma	10.03.2008, 19:24:53

Po přečtení této části jsem si musel v duchu řict: "Ta Copatá se nezdá!" :-DDD Tento díl se mi zdá napsaný poněkud "divným" (ne-li jiným) stylem, než ty ostatní. Není to špatné, ale mám takový pocit, jako by se onen "hororový" styl trochu vytratil. Je to tak nějak "uspávací"... Kdyby tam nebyla ovšem ta žena, která mě tak fascinuje! Vládne nad životem a smrtí a nebojí se nikoho a ničeho... Copaté holky miluju! Musím se přiznat, že tenhle díl má asi vážně něco do sebe. ;-) (a potom, že šíma ví, co chce) Co se mi v textu nelíbilo? Pomlčky, nevím proč, ale jsem na ně "malinko" alergický (někomu se zase nemusí líbit mé vykřičníky). Chápu... Dovolil jsem si vypsat věty, které se mi nelíbily. Ano, nemůžu kritizovat velikého čaroděje a také nemusím vědět všechno, že jo? :-DDD *** šímova čistě laická kritika ** Pozapomněl však na kamarádův meč, kterého se hbitě zmocnila Coatá. -> tady Ti emigrovalo jedno písmenko, patrně také toho mělo dost! Nejspíš uteklo před Copatou! ;-) Madam se zastavila při jednom z nepovedených pokusů o podražení nohou a s úsměvem se otočila na jednorukého chlapce... nebo snad zlobří mládě? -> Tady mi nešlo pod vousy tři tečky a "nebo"... ;-) "Zlobíš, maličký," zacukrovala a téměř již klečela u ležícího a stále se ještě smějícího chlapce. "A to já nemám ráda!" zavrčela a jako divá šelma zatnula vystrašenému mladíkovi ostré drápy pod kůži. -> přímá řeč utopená v textu, přestože je jasné kdo to mluví (má oblíbená Copatá) ;-) "Děkuji," zasípal poraněný a jen neochotně dodal: "matko." -> možná bych dal velké "m" ve slově: matko..., nebo: "Matko..." :-D "Jedna, pane. Ale prý...," hlasem zaváhal, "neodkladná." -> tři tečky a čárka... Hm... zamyšlený smajl "Neodkladná?" Hlas se přiblížil a ze stínů vystoupil Em. -> jako by vedle sebe stály dvě věty, které na první pohled spolu nesouvisí, ale onen hlas řekl přeci: "Neodkladná?" "Snad se mě nebojíš?" Pousmála se madam a odhalila tím úžasně žluté zuby, ke krčkům přecházející v černé. Naštěstí nevypadaly tolik hrozivě jako drápy - tedy spíše delší nehty, připravené znova zklidnit rozjívené děti. -> možná malé "p" ve slově pousmála a zase ta pomlčka... "Snad ano," přiznal jsem nepokrytě, neb bych sám sobě lhal, kdybych řekl, že se té babice, té líté saně nebojím. -> nechybí čárka za slůvko: "saně"? Nevypadá část věty: "té lité saně" -> jako vsuvka? -> ...že se té babice nebojím... ;-) "Nic nechci, je mi zle!" S odporem a nechutí jsem se otočil na bok. -> přidal bych tam: řekl jsem a s odporem... -> Ale já nic neřek, ani nenapsal... "Vy?!" Přísahal bych, že jsem ji viděl odcházet. A teď stála za mými zády, připravená zaútočit ze zálohy. -> "Vy?!" zděsil jsem se a přísahal bych, že jsem ji viděl odcházet. -> "Vy?!" zděsil jsem se. Přísahal bych, že jsem ji viděl odcházet. (asi padnu u někoho v nelibost) Černé žíně se v rytmu podupávajících nohou pohupovaly sem a tam, občas mimo - to když kolem prolétla zvědavá moucha. -> ta pomlčka mi tam nesedí ;-) "Alespoň ne nyní," dodal a zaujal odmítavý postoj na půli cesty k Copaté. -> další přímá řeč utopená v odstavci (za blokem textu) ;-) "Musím?" naklonila Copatá hlavu stranou, "Tady nemusím nic!" a s mrštností kočky udělala salto tak, že se dostala strážcům za záda. -> zajímavě rozsekaná přímá řeč a uvozovací věty. A čárka za slůvkem: "stranou"... "Copatá, můj drahý, to si pamatuj. Ještě o mně uslyšíš," smála se a za okamžik se ztratila muži s probodnutým srdcem z dohledu. -> tady to vypadá, jako by Copatá mluvila k tomu zapíchnutému muži, ale patrně mluví k tomu zraněnému... *** konec kritiky *** Ale tahle slova si budu pamatovat: "Jmenuju se Copatá, drahý můj!" :-DDD Za Jedna, ta "kritika" je jen taková informativní a vůbec nemusí být na místě! ;-) Nemůžu si dovolit kritizovat Gandalfa bílého, co kdyby mě proměnil třeba v ošklivou žábu? ;-)