» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2140586

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303419 komentářů :: on-line: 13 ::

:: Opus Pictus XIX ::

kilgoretraut	publikováno: 12.03.2008, 6:22

Čuchám čuchám, že se blíží hrozná věc...


	Jaká kniha leží na Jeho nočním stolku v té které životní etapě? Jsem přesvědčen, že ve fázi chlapectví to byla a je jakákoliv barevně tučná encyklopedie, v dobách prvního chmýří tam leží zpověď kdejakého kuřáka marihuany jedné nejmenované národnosti, jako mladý muž usíná vedle obřích křídel Anatomie člověka od podivně sexuálně orientovaných profesorů malby grafiky, a další knihy a životní epizody vám zamlčím, klíč házím do studny - ta, přiznávám, jednou vyschne a odněkud se přichomítne myška, ale nebudu to komplikovat, ptáček, a klíč v zobáčku tlamičce vynese vylétne ven, a, no toto, jsem se zapovídal, že? Knihy. Kronikářky našich životů, troufám si mudrovat. Jsme to, co čteme. Ptám se tedy přidrzle: Kdo jste vy, kdož tento text teď čtete? A kdo jsem potom já? Provazochodec v poryvu větru? Ztracený poutník marně hledající svaté místo? Slepý rek? Jsem jedno z toho všeho, anebo všechno, tedy nic, či nádoba na veškerenstvo. Rozeber událost, která rozhodla, že nadobro skoncoval s hraním fotbalu. Jako by se už stalo. Prvoligový zápas. Tanec kopaček, podkolenek, černé a bílé, dvou barev dresů, hučení pískot výskot pokřiky fanoušků. Ten a ten do toho, rozneste je na kopačkách, jen ať se houpe. V téměř karnevalovém reji On: jako kdyby nedýchal, soustředil se na míč, na rotující plošky, přelétával hřiště, jakoby to bylo šachistovo plátno, zase černábílá, z jedné strany bojiště na druhou, bíláčerná, hop kop, taktizoval, nikdo se Mu nemohl rovnat v hodnoceních situací, kdyby to hra dovolovala, mohl by suplovat rozhodčího, běhal by s píšťalkou pevně obemknutou stavidly rtů, uděloval by karty, posílal na lavičku i protihráče, a ty rány, nápřah, rozpažení, rovnováha, v tom postoji připomíná cirkusáka na provaze, jen deštník chybí, stejně neprší, přesto se tráva ježí jako mastné vlasy, a nad nimi skoro zrakem nepostřehnutelná trajektorie vykopnutého míče, černábílá vpité do sebe, šmouha napříč přímo do těla. Brankář. Hudba chrapotu přehlušená rykem pomalovaných pozorovatelů rozběsněných hrou. Vřava. Rozdrcená žebra. Vnitřní krvácení, krev zpěněná vzduchem a písk písk překryté povzbuzováním. Pokud by měl Hrdina víc představivosti, v křiku fanoušků by rozpoznal slova: "Krev krev krev!" Chtějí to, oči tak promlouvají. Kdyby se nic nestalo, žádné nepříjemnosti vymknutých čéšek, kotníků, vyhřezlé trny kostí, stejně by se na konci utkání porvali do bezvládých marionet, ať by to dopadlo jak chtělo. Ale vždycky tu budu já a jak malé dítě se ptát: "Proč?" Nač ta touha po nenávisti? Proč vyvěrá na povrch žluč agrese? Stačí tak málo - kamera se točí kolem Něho a On sám znaleckým okem přemítá také, ale je to jiné proč: se nezvedá, leží jako spící panna, zase jsem to přehnal, s citem, s citem, říkám si pořád, nohou lehkou jako sen nahodit čáru kopu, ale ne, proč ne, nechal jsem se unést, čím to, že jsem neposlechl rozum?, zrádná krása boje, možná, říkám si, teď už si nikdy nekopnu, zašijou mě za vraždu, ne, je to nehoda, já nechtěl, prokurátore žalobče, jsem nevinen, zamítá se, odsouzen na X let tam nepodmíněně, soud skončí. A pak dva medici za madla nosítek a předčasný konec zápasu, neměl-li by Náš tak rychlé nohy, podlehl by pěstem hlavičkám kopům rozeštvaných protihráčů. Umění mizet ze scény má skoro tak vypilované, jako já za dílem. I přihodilo se mi, že jsem ležérně procházel kolem Krtkova kabinetu, a tu se dveře rozlétly a já se zahleděl dovnitř, kde jako žabí král trůnil obklopen rádci knih, ani nevím, jak to udělal, že se klika pohnula a dveře zívly, přísahal bych, že ovládá leckteré mimosmyslové schopnosti, obávám se nejhoršího, tedy strašáka telepatie, pozval mě dál a já si teprve tehdy přes komíny knih, jejichž vrcholky se v průvanu šustěním otáčely, všiml, že netrůní, nýbrž levituje čtyřicet čísel nad zemí v tureckém sedu, usmál se na mě a já ho nervózně napodobil, je to jako mimikra, pomyslím si, hovoří pomalou řečí, Tak jak je?, Chceš si popovídat o literatuře?, Já chci, zastav se tady, budeme debatovat, poradíme se a bude hej, víno čaj rum bum?, zmateně reaguji Radši čaj, hm?, mávl rukou a rychlovarná začala konvit, zřejmě věděl, že přijdu, protože voda stála čekala a sáček černého v hrnku číhal na horkopád, nadhodil Smysl literárních dějin, eh? Je to dobré téma na chvilku mezi knihami?, jsem v rozpacích, hledám něco k posazení, Sedni si na tenhle štos knížek, přijímám, stránky pode mnou zasténají, ale drží, Ano, bude to, ehm, edukativní zastaveníčko, jako by mě neposlouchal, Mám pocit, že tvé textíky jsou myšlenkově rozhárané, jak se obhájíš? zkoumavě si mě měří, trochu rudnu Ale vždyť já mám zběsilost v hlavě..., ustrašený hlásek jako ozvěna něčeho dřívějšího, Nedá se to moc brzdit, že? Inu, přejděme k vážnějším záležitostem, jaký je smysl? udivený sleduji kontury jeho obličeje rámovaného svitem zvenčí Vývoj? Věřím v evoluci nebo ne? Tímhle jsem se dosud nezabýval, ale je to zajímavý..., Tak evoluce nebo revoluce, hihi, ?, masité pysky se vlní hihihihňáním, Ale pořád se to opakuje, vrací nazpátek, přelévá, ne?, zvážněl Tady máš ten čaj, voda konví a směs čajových lístků se dočkává, Ano, literatura je neustále se louhující čaj, jsem zběhlý v zbrklých úsudcích, Blbost, kontruje Krtek, Cukr?, hledím do země a Ano, trocha cukru, to pomáhá přemýšlet, cukříček jako koníkovi, A jak to tedy je? ohlíží se do světla a nevidím, jak mžourá, jedině, že bych vstal a obešel ho, knižní židle by se zřítila, Dnes je krásně, viď? nevidím jeho tvář, jen zátylek, Je, poněkud zaskočeně jsem hlesl, díval jsem se, jak kostka cukru klesá na dno a rozsypává se jako literární nábytek, ze kterého bych vstal, abych prozkoumal výraz Krtkovy tváře, a na pozadí rozpouštějícího se kopečku myslím na svou milenku Literaturu, jež tu bude pořád, jediná věrná všem svým milým, bude tu vždy čekat, až se k ní vrátím a já se budu vracet, protože návraty voní pečetícím voskem takzvaného osudu. Z rádia se line píseň o lásce, to teď letí, protože lidé chtějí plodit, po Velkém spánku se musí zachovat rod, ouuu bejby bejby, nohy roztažené za každým rohem, kde je vystrčeno, vše je dovoleno, taťka Šmoula má v kalhotách pro sex uděláno, lízání, znuděné ženy zůstávají v domácnostech, objednávka po telefonu, muži loví milenky uspávacími střelami, každým hltem kapku po kapce, přiraženo zaraženo, pojď cukroušku pod peřinku, celá města jakoby pod útokem biologických zbraní, feromonů, kopulace mezi prachem přebarvenými hračkami, a všechny vzdechy a třas nábytku marně, střílení slepými náboji, smrt celé generace. Rebelie Našeho: Bývá to obyčejně v období puberty, ale v tomto případě se jednalo o výjimku – a budeme-li nesmlouvaví, napíšeme sem anomálii: Proti Otci se vzbouřil ve svých dvaadvaceti letech. Bylo to v dobách, kdy jezdíval za Naší (na loutku už kdesi tusi padal nekonečný déšť prachu), už nějaké to po-út-st-čt-pá používal místo písmen linie a křivule obrázků, aby se takříkajíc domluvil s hoteliéry, výpravčími, bezmocnými ženami s plnými pytli kočárků, s Otcem – a to nás bude zajímat: důvodem sporu byly jejich odlišné názory na kariéru, naléhání, aby přestal nosit po kapsách neposkvrněné listy papírů, aby zmoudřel, holomek, aby si hleděl rodiny a pořádně živil, byl příkladným rodičem plus občanem atakpodobnévěcikolemznáteto. Hrdina přirozeně mlčel – ani čárka se neobjevila na trpělivé ploše papíru: to rozezlilo Otce ještě víc. Dlouhýýýým pohybem se napřáhl, aby počesku udeřil dlaní na němou tvář. Ta se sehnula, protože čekala, a paže prohrábla vzduch až Mu vlasy zavlály. Nohy poněkud vykolejily z rovnováhy a tou nejistotou prostoru se pasažéři očí zalekli a ve zlomku vteřiny dštili: Oheň. Síru. Led. Vzteku. „Vydědíme tě, bastarde!“ Zaznamenal bych, kdybych tam byl, ale všechno to znám z vyprávění. Ptáte se koho? Bryskně vám odpovídám: Matky, koho jiného? Den poté jsem se s ní sešel a ona, navlhlá slzami mi v útržcích vylíčila potlačovanou zášť a lásku, otcovskou masku přísnosti, škrabošku Matčiných letmých úsměvu, zatímco si Syn oblékal spodky nebo s očima ztracenýma ve vzorcích koberce přemýšlel o věcech, které vlastně ani nechtěla vidět a znát, ale tajemství má někdy čaromoc nad ženami, tak se nedivme, že ona, Bohorodička, se do Něj zamilovala. Potkali jsme se mezi dřevěně útulnými stěnami kavárny, kde měl personál na stěnách rozestavěné jejich rodinné příslušníky, tisíce fotografií vnuček dcer sestřenic tet bratrů švagrů prastrýců dědů nevlastních synů duchů svatých, koláž z obyčejných lidí, podivoval jsem se, z jakých popudů člověk dá všanc veškeré své soukromí, vzpomínky na ty, kteří zestárli a umírají nebo před mnoha lety zašli nejprve buňkami orgánů, potom zažloutlými růžky fotografií, každý každá s mnoha kofeinovými minutami slávy pod pohledy kavárenských hostů, asi tradice, řekl jsem si potichu, takže se mě zeptala, cože, a já že nic důležitého. Ona: vždy budu mít zájem o člověka, jenž se zamiluje byť i do té mé nejodpornější postavy, jsou to můstky vedoucí k Jeho podstatě, množení, růst úhlů nazírání, je potřeba celých týmů myšlenek, aby byl utvořen celistvý obraz, útvar, speciální jednotka odstavců v mrtvolném svitu Měsíce. Co po mně chtěla: Abych Ho našel. Po vyhnání (vzpomínám-li si správně, bylo to už druhé takové, ale už bez planoucího meče a bělostných křídel) se ztratil. Mateřsky přecitlivělá dokonce zaplatila za Otcovými zády armádu detektivů v baloňácích, s doutníky ve svěračích, v ruinách aut. Pro nic. Balonově nenafouklí se rozutekli ruinovitě rozjeli po městě městech celé zemi a nenašli ani stopu, ani pokreslený arch. Viděla ve mně jedinou naději, jako bych byl více než smrtelník-detektiv. Jenomže: neví, že Hrdina je nástroj mých plánů, že Ho nenechám jen tak napospas té, která je jen poloviční Matkou, aniž by to zahleděná do zvětšujících se kruhů kávy věděla. V duchu jsem se ptal, kdeže jsou všechny ty křesťanské hodnoty, které v ní přebývaly, když si tak pečlivě vybírala otce pro své děti? (Milujme se a množme se, toť celé, zní mi v uších, to je smysl bytí! Heuréka! Začínám věřit, že bibli napsala žena.) Musela vysublimovat v podobě v podobě vyčpělých modliteb vzhůru do oblak, kde si dávají dostaveníčko strategické bombardéry. Nakonec, obměkčen smutnými kapy kap kap do kávy, jsem slíbil, že pomůžu. Ale sliby se mají plnit o Vánocích a co se děje, když slibující nectí klid a mír Slunovratu? Doba míru. Doba sjednocování. Půjde nám o světovou vládu. Pod jednou vlajkou. Není. Pochyb, že se svět změní. K lepšímu. Budeme prosazovat nadvládu Centrální banky, nadnárodních korporací, Všelidské církve. Triumvirát moci. Jediné, co nás zajímá, jsou dva způsoby řešení: šíření nové doktríny dohodou, nebo ohněm a mečem. Všechno ostatní dogma. Žádné buď anebo. Zrušení všech ústav a sepsání nové, nejdokonalejší. Očkování čipy do levých ramen pracujících a pak i nově narozených. Dokončení Svatého údělu – poslední fáze globalizace. Ustanovení jednoho státu, jediné církve, jediné ústavy, jediného jazyka, jednoho světa. Haló, haló. Přerušuji zprávy dodatkem: To, co můžete přečíst nad tímto přerušením, je v časech, kdy se v zemi Našeho upevnila moc Fyzika. Čas odporu, vzteklých vyjednávání, nájemných vražd nespokojených politiků a drzých nezávislých reportérů, čas lží a dlouze zahnutých nožů jako drápy něčeho přitisknutého k zemi, číhajícího. Strach. Nové tábory pro ty, kteří jsou pro Dohodu. Umělá inteligence. Tajní agenti v bytech, schovaní v kredencích, v houštinách šatníků. Pistole s tlumiči a jed na banketech, polévka sytěji zelená než ostatní talíře. Nevolnost a křeče na záchodcích. Pěna a zbytečný příjezd sanitek. Kdo to byl? Šefkuchař nepřipadá v úvahu. Číšník. Ale který? Řada celého sboru. Od vchodových dveří, had schodišť, až po poklop půdy. Deus ex machina. Televizně veřejné proslovy. Slova o zlu, imperialismu, kacířích, dobru, Svaté válce, protiútocích, vědeckém pokroku, o dětech, naději národa, o blabla věcech. Slova tištěná v novinách: „Nevěřte Západu! Jsou to manipulátorští podvodníci. Chtějí vás okrást, sebrat vám svobodu. Jejich záměrem je voperování čipů pro vaši identifikaci a kontrolu. Neposlouchejte jejich lži – poslouchejte naši pravdu. Vědecký tým pod vedením našeho Prezidenta vyvinul zcela nový a zaručeně neškodný způsob, jak se neztratit v davu – jak být sám sebou. Představujeme vám revoluční vynález: Nanobotický zázrak. Zařízení je jehlou vpíchnuto do mozkomíšního moku (do prostoru mezi lebkou a mozkem), kde se samo rozloží na milióny mikroskopických robůtků, kteří si najdou cestu do mozkových závitů skrz pleny. Tam zajistí zdravé fungování mozku produkováním podpůrných látek a stimulací mozkové činnosti zesilováním elektrických impulsů. Ve výsledku budou tito „nosiči“ (jak zní oficiální název) mentálně výkonnější než ti bez implantátů a v bezpečí, protože Centrální počítač bude monitorovat zdravotní stavy a lokace jednotlivých nosičů. Tak se znatelně urychlí fungování rychlé pomoci. Jakékoliv nenormální chování bude sledováno a tím se také zamezí kriminální činnosti, jelikož policejní oddíly budou moci zasáhnout nebývale rychle a účinně. Budeme žít ve zdravější společnosti bez nutnosti přijmout falešně pomocnou ruku Impéria. Oddělení pro styk s potenciálními nosiči můžete v příštích dnech navštívit v každé krajské nemocnici. Zde se bude provádět zákrok (umrtvení jest samozřejmostí). Na místě si můžete vyzvednout informační letáky a poradit se s odborníky. Ať žije Prezident!“ Co si myslíte, že si po přečtení článku myslel Náš? Nemusím vám ani vpichovat do spánku stříkačku s roztokem, abych věděl, že myslíte na loajalitu. Boží oko televize – Duch času – Podsouvání témat k hovorům na pivních táccích – sužování možností koho a co volit – vůle chtít vidět slyšet to, co známe. Nic z toho všeho se Mu v hlavě neodráželo od stěn. Byla to slepá láska k moci zakrývaná obdivem k mocným, protože věděl, že mocným nikdy nebude (a to prosím nejen kvůli tomu, že ztratil klíč ke svému hlasu). Jednoduše se cítil jako rebel, ano, jako Hrdina vzdorující tomu, co se chystá, stojící proti proudu historie, proti smazávání odlišností, poněvadž miloval to, jak se od ostatních vyčleňoval. Nemohl by žít ve světě, kde veškeré hranice padly – takový svět Mu smrděl prázdnotou sterility, nudy, otroctví.


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	12.03.2008, 10:54:41

Čuchám, čuchám, člověčinu a nemýlím se! ;-) Jednička! Co napsat? Těžko se hledají slova na nespočet obrazů zde vystavených. Snad je text trochu těžko stravitelný, ale což, snad se v tom jeden neztratí a pro les neuvidí stromy... :-D


ze dne 12.03.2008, 15:54:57
kilgoretraut: Klaním se.

amazonit	12.03.2008, 6:22:02

opravdu jsem už skoro bez ,,komentářských" slov, jak těžko se to místy čte ( spíš z důvodu nezvyklosti a nutnosti u toho přemýšlet a tak trochu si imaginovat), tak těžko se potom píše i koment...