obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Dobré dílo poslouží jako potrava pro duši, špatné i jako podložka nohy stolu."
Pavel Sečkář
obr
obr počet přístupů: 2915290 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39391 příspěvků, 5727 autorů a 389821 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - VIII. ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Sirnis publikováno: 16.03.2008, 12:05  
Tak znovu se omlouvám, ale co se týče, jenž a jež, tak jak jsem uvedl, stále vkládám věci ze zásoby, takže proto to není opraveno po těch výtkách, co tu zazněli
editovat to budu až to celé dopíšu
 

Evžen se vrhl na upíry okolo malého hocha. Dlužil mu za záchranu dcery, která teď neohroženě stála vedle něho. Díky daru od posla smrti z jeho podoby neměla vůbec strach. Byla jen ráda, že je opět s ním.
Bezejmenný přiklekl ke Kamirovi, aby zjistil zda žije. Když na ruce ucítil jeho dech, pousmál se. Vzal chlapce do náručí a vydal se s ním na ústup. Zbylé upíry vyslal proti znetvořenému rybáři, kterého však nemohli vysát díky krunýři, jež mu chránil celé tělo.
Evžena napadali upíři ze všech stran. Snažil se je odrážet, ale byli rychlejší, než on. Když však spatřil, jak se jeden z nich vrhl na Kláru, otcovská láska mu dala sílu, kterou vložil do rychlosti a potom i roztrhání nemrtvých na kusy.
Jakmile bylo po boji, Klára objala svého otce a ten ji klepety něžně přivinul na svou hruď. Chvíli tak zůstali, ale dívka se najednou vysmekla z objetí a Evžen pochopil, co jeho dcera má plánu. Museli ještě zachránit Kamira ze spárů Bezejmenného a několika posledních živých upírů ve stokách pod Tamirem.
Evžen v nové podobě znal stoky dobře. Navíc mu Baltazar krom přeměny těla zlepšil i smysly. To se teď hodilo, protože sledovat upíra v temnotě je nemožné, tak se rybář soustředil na chlapce. Chvíli stál na rozcestí chodeb, až mu konečně smysli vypověděli, kam se vydat.
Bezejmenný utíkal s Kamirem v náručí. Za ním ho následovalo posledních pět upírů, kteří včas pochopili, že svými zuby ani silou nezraní Evžena. Běželi neznámými prostory a v patách jim bylo jedno z mágových monster. K tomu byl den, a tak nemohli opustit kanály, aniž by nebyli pod slunečními paprsky zničeni.
Stoky pod Tamirem byli oproti jiným městům malé, a tak Evžen s Klárou brzy nalezli upíry i s chlapcem. Bohužel, pro nemrtvé, se dostali k východu ven ze stok a cestu zpátky do temnoty jim zahradil rybář.
Bezejmenný vycenil zuby. To v dívce však nemohlo vyvolat strach a rybáře to jen více popudilo, takže byl o to nebezpečnější.
Dva upíři se vrhli na Evžena, ale ten je pouze chytil a jako nic je vyhodil ven, na polední slunce, kde se po krátkém svíjení na zemi proměnili v prach.
Bezejmenný položil Kamira na zem. Jako jediný z upírů měl krom černé zbroje u opasku meč, pozůstatek minulého života, kdy jako jeden z rytířů Bílé růže bojoval za dobrou věc. To se mu však stalo osudným, když jej jednoho dne chytili upíři a sama Kira mu vtiskla prokletí nekonečné touhy po krvi.
Evžen udělal pár kroků a od protivníka s mečem v ruce byl jen čtyři metry daleko. Jeden druhému hleděl do očí. Nemrtvý a stvůra, oba prokletí a oba toužící po vysvobození. Žádný z nich však nehodlal zemřít bez boje.
Bezejmenný udělal výpad a zaútočil rybáři na břicho, po kterém ostří meče neškodně sklouzlo. I když zbraň byla ostrá, vyrobená trpaslíky, magicky stvořeným krunýřem nedokázala proniknout. Dalšími výpady pak nemrtvý zkoušel najít slabé místo na těle protivníka. Ten se ho neustále snažil chytit klepety, ale marně, byl moc pomalý.
Zbylí upíři po vzoru velitele přestali spoléhat na nadlidskou sílu, jež jim jejich posmrtný život dal a chopili se železných tyčí, které zůstali jako pozůstatek po železných dvířkách, které měli zabránit, aby se do stok dostalo nějaké zvíře, dítě nebo kdokoliv jiný. Ty však nikdo neudržoval, a tak je zničil čas.
Evžen cítil na těle kromě šimrání meče také bušení železných tyčí. Klára stála v bezpečí za ním, protože se nikdo nemohl protáhnout okolo ohromného těla. Klepeta neústavně scvakávali naprázdno, dokud se dívka do boje nezapojila a nezačala po upírech zpoza otce házet kusy kamene a všeho, co se jí dostalo pod ruku. Mnohdy dost nechutného. Když potom různorodá munice zasáhla prvního upíra v obličeji, byl jeho osud zpečetěn, neboť jej klepeta stiskla dřív, než stačil ustoupit.
Nakonec zůstal Bezejmenný sám. Na rozdíl od ostatních upírů, on podstoupil vojenský výcvik mezi rytíři Bílé růže, a tak se všem hodům Kláry dokázal vyhýbat a přitom stále útočit. Krom toho již našel slabé místo v brnění Evžena. Bodal jej proto neúnavně krátkými výpady do boků, kde se přední kus krunýře spojoval se zadním. Hrot meče pak pronikal úzkou mezerou a zraňoval vnitřní orgány rybáře. Ten začal krvácet a rychle slábnul.
Klára začala povzbuzovat otce. Její hlas pomohl probrat Kamira a ten napůl při vědomí sledoval, jak poločlověk-polokrab se pokouší hbitého upíra vytlačit k východu ze stok, který osvětlovali sluneční paprsky.
Bezejmenný se nedokázal protáhnout okolo Evžena, aniž by ho nesevřela klepeta. Proto jen zvýšil úsilí a útočil dvakrát tak rychle. Přesto jej od slunce dělil poslední metr, a tak vsadil všechno na jedinou kartu. Udělal klamný výpad vpravo a potom vložil veškerou sílu do bodnutí odhaleného, levého, boku.
Hrot meče vnikl Evženovi hluboko do těla, ale měl ještě dost síly, aby upíra objal a vahou těla povalil na zem, na místo, kam dopadalo sluneční světlo, které hřejivými paprsky spálily Bezejmennému tvář. A když sluneční paprsky spálily hlavu upíra, zbytek těla se sám proměnil v prach.
Kamir vstal. Přistoupil k muži, jež ho zachránil, a u kterého teď stála dívka, jež neznala strach, a tak nedokázala uronit pro otce ani jedinou slzu.
„Prosím, postarej se o ni,“ řekl Evžen naposledy a pak se mu zrak zakalil. Jeho duše konečně nalezla klid v náruči smrti, kterou mu malý chlapec usnadnil, jak mu to jen schopnosti dovolily.
Klára naposledy obejmula otce okolo krku, a pak jen čekala, co se bude dít dál.




Rasmus se v klidu procházel po Tamiru, když k němu přiběhl jeden z jeho mužů. Potom, co si vyslechl hlášení, okamžitě pospíchal na strážnici, kde nad zbitým Jakubem stál ranhojič a postupně mu jednotlivá zranění natíral hojivou mastí. Ve vedlejší místnosti pak leželi čtyři mrtví únosci. Velitel domobrany si pečlivě prohlédl jejich tváře. Bledá a studená kůže ho zneklidnila a okamžitě dal poslat pro Eldara.
Necelou hodinu na to se však místo jemu známého mága objevil muž v šedém rouchu s honosně zdobenou holí ze zlata, posázenou drahými kameny.
„Kdo jste,“ obořil se Rasmus na muže. Odpovědi se však nedočkal. Proto k němu přistoupil, ale když mu chtěl položit ruku na rameno, na místě ztuhl a s ním i jeho muži na strážnici.
„Není důležité, kdo jsem, ale co přináším,“ řekl velmistr cechu mágů a uvolnil kouzlo ze všech členů domobrany. „Tyhle mladé muže nezabilo jen tak něco. Smrt si pro ně sama přišla.“
„Cože? O čem to mluvíte?“
„O poslu smrti! Je tady, není o tom pochyb.“
Rasmus měl už po krk mágových tajemných slov. „O co tady k čertu jde,“ začal na velmistra křičet.
„O co?“ čaroděj se zasmál. „Jde tu o to, že se v Tamiru nachází bytost, která může nechat kohokoliv zemřít, jak se jí zlíbí a nikdo tomu nedokáže zabránit. O to tu jde. A Tenhle mladík,“ ukázal velmistr na Jakuba. „O něm moc dobře ví, protože jeho jediného smrt ušetřila, když se nacházel v té uličce.“
„Ten chlapec,“ procedil Rasmus v zamyšlení skrze zuby a upoutal pozornost čaroděje.
„Kdo?“
„Nic neříkej, prosím,“ vykřikl najednou Jakub, ale mág ho gestem ruky opět přivedl k bezvědomí.
Rasmus se podíval nejprve na zrzavého mladíka, potom na mága. Byl v nezávidětihodné situaci. Na jedné straně by rád poslechl Jakuba, jehož znal již od dětství, ale na straně druhé si nechtěl znepřátelit zjevně mocného člena cechu kouzelníků. Už se chystal něco říci, když do strážnice vstoupil vyhublý mnich.
„Je ti něco,“ promluvil na Jakuba bratr Felix, aniž by se jakkoliv zajímal o lidi okolo. Když mladík na jeho slova nezareagoval, zkontroloval mu puls.
„Neměj strach, je jen v bezvědomí,“ řekl velmistr a nově příchozí se k němu otočil. „Mnich Velkého patrona, jaká náhoda. Pokud vím, mniši obvykle neopouští zdi klášterů moc často.“
Bratr Felix se zadíval na muže v šedém rouchu a okamžitě věděl, kdo to je. Zamrazilo ho v zádech, neboť v předešlém životě se jej sám jednou pokusil zabít. Proto také čaroděj nosil kápi přes tvář. Ne, aby zakryl své znetvoření, líbilo se mu totiž, když jím vyvedl lidi ve svém okolí z míry, ale protože nechtěl, aby škaredá jizva na krku od nože, jež měl mnich na opasku, neukázala všem, že není nepřemožitelným, jak ze sebe dělá. „Pokud víte, pane, tak mniši Velkého patrona chodí do měst prodávat nadbytečné věci. Proto jsem také zde. Tento chlapec mě doprovázel a na minutu se mi ztratil z dohledu. Vezmu jej sebou a odvedu ho zpátky do kláštera, kde se o něho lépe postarám. Stejně už jsem se chystal na cestu,“ vymyslel pohotově bratr Felix lež a přehodil si jednu Jakubovu ruku kolem krku. Pomalu se pak s mladíkem belhal ke dveřím.
Velmistr nechal mnicha s mladíkem dojít až těsně ke dveřím. Potom holí udeřil do podlahy. Bratra Felixe s Jakubem najednou obklopil ohnivý kruh a oba je uvěznil. „Ještě ne mnichu, ještě si to zde musíme vyjasnit.“
Rasmus se opatrně přibližoval pravačkou k rukojeti svého meče, ale když se jí dotkl jen špičkami prstů, mrštila s ním o zeď neviditelná síla.
„Tady mě snad nikdo nebere vážně. Zatím jsem přátelský, ale může se to brzy změnit,“ řekl chladně mág a přejížděl pohledem od jednoho ke druhému. Někdo pro něho měl informace, otázkou bylo, kdo jich má nejvíc. Nechtěl ztrácet čas, čtení myšlenek totiž bylo namáhavé a zdlouhavé.
Do strážnice najednou vstoupil další mág. Jeho rudé roucho bylo přímo do očí, ale to zjevně muži vůbec nevadilo. Přistoupil k mocnému čaroději a sklonil hlavu na důkaz pokory: „Velmistře, v knížecím domě došlo k výboji magie. Je tu nějaký cizí čaroděj.“
„Ano, vím o tom,“ lhal nejmocnější z mágů, protože v cechu představoval absolutní moc a musel tedy vědět o všem. „Veď mě.“ Než však opustil strážnici, otočil se naposledy k ostatním a dodal: „Ještě se uvidíme.“
Když oba kouzelníci opustili strážnici, ohnivý kruh zmizel a všichni si oddechly. Jen Rasmus byl rozběsněný do ruda. „Mágové, horší, než prašivý psy,“ řekl si v duchu a plivl na zem, kde ještě před chvílí stál velmistr.
Bratr Felix se pokusil nenápadně vypařit i s Jakubem, ale velitel domobrany byl ostražitý a okamžitě si konání mnicha všiml. Nechal jej odnést mladíka ven na ulici, a když vydal všem rozkazy, vytratil se za ním.
„Snad tě to probere,“ řekl tiše bratr Felix a vliv Jakubovi do úst z malé lahvičky lektvar.
Zrzavý mladík se rozkuckal. Na jazyku cítil odpornou pachuť a hojivé masti mu jen trochu pomáhali od bolesti z podlitin a modřin.
„Co se stalo,“ zeptal se mnich.
Jakub pohlédl na známou tvář bratra Felixe. Jedním okem ho z obtížemi zaostřil, neboť druhé mu zdobil obrovský monokl.
Rasmus stál za rohem a vyslechl všechno, co Jakub mnichovi vypověděl. Děs se v něm mísil s úžasem, když uslyšel, co malý chlapec dovede. Potom k oběma přistoupil a zadíval se na ně.
Bratr Felix se již rozhodoval, zda nemá použít svůj nůž. Doufal však, že k tomu nebude nakonec donucen.
Jakub šetřil síly a jen poslouchal, o čem mnich a velitel domobrany mluví.

Tři rytíři Bílé růže sledovali černovlasého chlapce, jak jim David přikázal. Kam se hoch s mladíkem a mnichem vydal, tam šli i oni. Moc je nepřekvapilo, když Kamira viděli opouštět klášter Velkého patrona, a tak jen jeden z nich zašel za bratrem Ignácem, aby mohli podat zprávu velmistrovi řádu se stručným vzkazem: „Věci se dali do pohybu.“
Matěj nahradil na vůdčím postu Davida. Byl to bystrý rytíř se ctižádostí, ale také přátelskou povahou. Nebojoval nikdy, pokud to nebylo nezbytné a i potom se mu zabíjení příčilo. Jeho kudrnaté, kaštanové, vlasy ladily s hnědýma očima, jež byli součástí pohledné tváře, na níž vynikala udržovaná, malá, bradka. Poslání rytíře prováděl již skoro deset let, za kterých toho hodně zažil. Některé věci by rád z mysli i vymazal, ale podle učení Velkého patrona mu takové vzpomínky měli pomáhat překonávat úskalí v životě, jež ho teprve čekala.
Alex a Jakub byli čerství novici, což mezi rytíři znamenalo titul pro zelenáče, kteří teprve dokončili výcvik. Přesto však oba muži neváhali položit svůj život za správnou věc.
Když Matěj uviděl, jak chlapce a mladíka přepadli, musel skoro držet Jakuba s Alexem, aby se jim nevydali na pomoc. Sice hodně riskoval, ale jeho šestý smysl mu radil, že není důvod, proč se obávat o přepadené. Potom, co spatřil temnotu, jež celou uličku zaplnila a hned na to zmizela, děkoval v duchu Velkému patronovi za svou intuici. Překvapení však nemělo konce, když jedny únosce vystřídali v zápětí další, a tak pozorování nabralo na obrátkách.
Když pak malá dívka opustila těžce zraněného Jakuba, okamžitě k němu přispěchali a dali mu jeden z léčivých elixírů, který mu jistě zachránil život. A posledním překvapením byl cíl únosců, dům knížete Ivana, před kterým vyčkávali tak dlouho, dokud muži, co majordomus najal nevyšli ven. Ty pak Matěj se svými společníky odchytil v zapadlé uličce a násilím z nich dostal veškeré informace. Potom je bez soudu na místě zabil.
Tři rytíři Bílé růže spěchali do domu knížete, aby zabránili nejhoršímu. Přišli však pozdě a nalezli Baltazarovu laboratoř prázdnou. A jak jí tak prohledávali a ničili, vstoupil do ní velmistr cechu mágů, společně s dalšími třemi čaroději.
Matěj, Alex i Jakub zaujali bojový postoj proti mágům, dobře však věděl, že na poražení čtyř mocných mužů nemají šanci.
„Tři rytíři Bílé růže, tohle město je samé překvapení,“ řekl velmistr a přistoupil ke stolu, na kterém byli přetrhané řemeny. Potom se rozhlédl po zbylém vybavení a okamžitě poznal, kdo tu pracoval. „Doufám, že jste majitele nezabili?“
„Nikdo tu nebyl, když jsme vstoupili,“ odpověděl stručně Matěj. „Co tu dělá velmistr cechu mágů?“
„Jsem tu na dovolené. Stejně jako vy,“ odvětil velmistr. „Možná byste se s námi mohli podělit o svém objevu?“
„Není o čem,“ řekl Matěj a schoval meč zpátky do pochvy. Alex s Jakubem udělali to samé. „Právě jsme na odchodu. Dělejte si tu, co se vám zlíbí,“ dodal rytíř a vydal se i se svými společníky na odchod. Když však míjel velmistra, tiše, ale zřetelně uslyšel: „Nepleťte se mi do cesty nebo to bude váš konec.“
Matěj zastavil vedle mága a stejně tiše, jako on, řekl: „Skryjte si lépe tu jizvu. Dává najevo, že nejste nesmrtelný,“ pak pokračoval ke schodům a opustil dům knížete.
Velmistr a ostatní mágové jako druzí znovu propátrali laboratoř a nalezli poznámky o jakémsi léčiteli v klášteře. Potom našli tajné dveře, kterými vstoupili do stok. Krom ubytých těl znetvořených lidí, roztrhaných kusů upírů, jež už nemohly obživnout, ale také bez slunce nebylo nic, co je mohlo zničit, pak v odpadní vodě našli ruku Baltazara. Postupovali dál stokami, až se dostali k východu ze stok, u kterého leželo tělo rybáře. Muž byl stále znetvořený a v těle měl zabodnutý meč rytíře Bílé růže.






Kamir s Klárou vyšli na denní světlo. Ač měl černovlasý chlapec raději noc a stříbrnou zář měsíce, nikdy tak radostně neviděl slunce, jako právě dnes.
Dívka stále neuronila ani jednu slzu. Jen čekala, co Kamir podnikne. Byla rozhodnuta s ním zůstat, ať se stane cokoliv.
Jak tak oba kráčeli po molu, najednou je začali pozorovat zubožení, ale přesto hrdí lidé, horalé. Nedokázali z Kamira odtrhnout zrak, jako kdyby čekali, co udělá. Proto se chlapec vydal k nejbližšímu z nich. Štěstí padlo na staříka s dlouhým plnovousem a stříbrnými vlasy. Ústa mu pak vyplňovalo jen několik zubů a přes jeho vychrtlou postavu se měl čile k světu. Když však před sebou uviděl černovlasé dítě, zděsil se a dostal málem mrtvici.
„Prosím, pane, ještě mám čas, mohu vám být prospěšný. Uvidíte,“ Kamir nechápal, co tím stařík myslí, ale potom se hned objevil statný muž, který řekl: „Nevšímej si mého otce chlapče, churaví a blouzní.“ Když pak horal odváděl staříka pryč, chlapec uslyšel, jak tiše šeptá: „Už nejsme doma, tady páni nejsou.“
Klára stála vedle Kamira a i ona věděla, že stařík neblouznil. Přesto čekala, až její společník zareaguje jako první.
Černovlasý hoch se už vzpamatoval z události ve stokách a síly se mu trochu navrátili. Rozhodl se proto použít své schopnosti, a tak došel k statnému horalovi, který odvedl staříka deset metrů od něho, kde jej pak usadil na bednu, jenž se v přístavu nacházela na každém kroku.
„Co by si ještě rád, hochu,“ promluvil na Kamira muž mile, ale když se mu chlapec zadíval do očí, v tu ránu zalitoval svých slov. Tělo jej přestalo poslouchat a křičel: „Co se to stalo. Co je? Hej! Slyší mě někdo!“ Volání se však ozývalo jen v jeho hlavě.
„Já tě slyším,“ odpověděl muži v mysli chlapec.
„Co jsi zač?“
„Myslím, že to moc dobře víš. Otázka je, kde jsou teď ti, jako jsem já?“
Horal se pokoušel vzpírat, ale nic nesvedl. Byl uvězněn ve vlastní hlavě a vydán na milost poslu smrti v těle malého dítěte, jež mělo nevinnou tvář, ale jistě krutou duši, jak horalé na vlastní kůži poznali ve své domovině.
„Tak co bude.“ Ozval se po chvíli znovu Kamir. „Nebo se mám zeptat tvého otce?“
„Ne, prosím, všechno vám řeknu, můj pane,“ řekl okamžitě horal a v jeho hlasech zazněla pokora.
„To je lepší,“ dodal Kamir a opustil cizí mysl. Chvíli počkal, až se muž vzpamatuje, a pak jej pobídl k řeči.
„Opustili jsme své domovy v Modrých horách, jak přikázal náš vůdce, kterého vaši sourozenci drží pod krkem. On vymyslel plán, jak nás, co nejvíce zachránit. Lstí je přesvědčil, že když se vloudíme do měst a vesnicí v celém království, pak na smluvený signál můžeme uchvátit v okamžiku celou zem. Ovšem k tomu nikdy dojít nemělo. Proto jsme tu. Prosím vás, můj pane, ušetřete mého otce. Potrestejte raději mě, to já svou rodinu přesvědčil k odjezdu.“
Muž čekal, co Kamir odpoví. Každá vteřina, která uběhla, než hoch promluvil byla jako bodnutí dýkou do zad. Přesto se jen modlil, aby posel smrti ušetřil alespoň všechny jeho blízké a spokojil se s životem jediného horala. Ve skrytu duše však věděl, že k tomu nedojde.
„Takže moji sourozenci jsou v Modrých horách,“ řekl si Kamir pro sebe a hluboce se zamyslel. Když si uvědomil nejistotu muže před sebou, který skoro přestal dýchat, probral se: „Nuže, můžeš jít.“
„Co?“
„Běž, kliď se mi z očí nebo jak ti to mám říci. Chtěl jsem, abys mi odpověděl. To jsi udělal, tak si jdi po svém.“
Muž byl úplně zmatený. Čekal ledacos, ale tohle? Neudělal ani jeden krok a neustále sledoval Kamira, kdy udeří, aby věděl, že za jeho smrt může posel smrti.
Černovlasý chlapec v klidu vyrazil po molu dál. Za ním kráčela Klára, stejně spokojená s odpovědí horala jako Kamir.
Muž byl z hocha úplně mimo. Sice se osobně s žádným poslem smrti nesetkal, ale slyšel toho o nich tolik hrozného, že to nemohlo být jinak, než pravda. Ale Kamir veškerá tvrzení vyvracel. Když předvedl svou moc, nebylo pochyb o tom, čím je. Avšak odchod bez jakéhokoliv trestu, příkazu, to bylo podivné, až přímo podezřelé. Proto se horal vydal nenápadně za chlapcem a dívkou.

Eldar seděl u stolu v pronajatém pokoji hostince a díval se do magického zrcadla. Znovu a neúnavně se pokoušel navázat spojení s Xardasem, ale lich ho zřejmě ignoroval, neboť ani jednou na volání nezareagoval.
Mág byl z toho úplně na dně. Nezáleželo mu, že každým pokusem slábne, ale štvala jej představa, jak si s ním nemrtvý čaroděj pohrává.
Najednou se zrcadlo rozzářilo a zazněl tvrdý hlas licha: „Proč mě voláš, Eldare.“
„Potřebuji s tebou mluvit, lichu. Nesnaž se použít vyhledávací kouzlo, udělal jsem vše proto, aby se ti nepovedlo mě najít.“
„A o čem chceš mluvit,“ řekl znechuceně Xardas.
„O poslovi smrti.“
Chvíli bylo ticho a mág už přemýšlel, zda ho lich opět neignoruje, ale nakonec se přeci ozval: „Dobrá, co tě zajímá?“
„Všechno. Co o něm víš.“
„Posel smrti je ve skutečnosti potomkem Smrti. A proto vládne obrovskou mocí. To ti je snad jasné. Může pomáhat trpícím nebo škodit zdravím, jak se mu zlíbí, a jak mu to matka dovolí. Bohužel, víc ani já toho nevím,“ odpověděl Xardas, ale nechal si několik střípků informací pro sebe.
„A proč jej hledáš?“
„Podle toho, jak jsi mi pověděl o tom vrahovi, a co se s ním stalo, mi bylo hned jasné, že to mohl udělat pouze posel smrti. A já i ostatní nemrtví nutně potřebujeme jeho pomoc.“
„Pomoc?“ Vyšlo z úst udivenému Eldarovi.
„Naše existence mezi živými vznikla násilně. A Smrt nás za to proklela, takže, když někdo naše tělesné schránky zničí, duše se nedostanou do říše mrtvých, ale ocitnou se v nicotě, kde zaniknou. Každý hříšník nebo dobrý člověk po nějaké době strávené v posmrtné existenci má právo na nový život. A tohle jsme my nemrtví ztratili. Jen posel smrti má moc, aby naše duše odeslal do říše mrtvých.“
„To je úžasné. Ale proč si mi to neřekl hned, ochotně bych ti pomohl.“
Xardas chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl lidskému mágovi prozradit nebezpečí, o kterém neměl ani tušení. „Nemohl jsem riskovat. Já a ostatní nemrtví se skrýváme v troskách starého města, které pohltila země. Schováváme se, protože nás ostatní poslové smrti hledají.“
„Ale proč?“
„Protože jsme dokonalá armáda. Neznáme strach, nepotřebujeme jídlo ani pití, nikdy se neunavíme a fanaticky toužíme po smrti, kterou nám jediní mohou dopřát oni. Jenže tu nám jen tak nedopřejí, alespoň ne dokud pro ně nedobijeme celý svět a nezničíme všechny, kdo je může ohrozit.“
Eldar se začínal ve vyprávění zamotávat, ale čím více se zaposlouchával do vyprávění licha, tím víc s jeho existencí soucítil. „Ale kdo může ohrozit posly smrti?“
„Kdo jiný, než stvoření života, elfové. Nad nimi smrt nemá žádnou moc, protože jejich duše a existence patří bohyni Stvoření. Smrt a Stvoření, to jsou dvě veličiny na miskách vah, a proto i jejich služebníci stojí proti sobě.“
„A ty doufáš, že posel smrti, o kterém jsem se ti prořekl, vašim duším nadělí konečně klid?“
„Je to jediné, co máme, jediná naděje. Osobně nestojím o to, abychom opustili Nekropoli a zbarvili zem krví živých. Leč je jen otázkou času, kdy nás objeví a potom vyrazíme do bitvy.“
Eldar se odmlčel. Slyšel toho příliš mnoho, než aby se podílel na dohadování obchodu mezi cechem mágů a nemrtvými. Věděl, že zahazuje všechno. Své postavení, život, přátele, ale jeho povaha nemohla jinak, než zvolit větší dobro. „Nevím, co můžeš teď udělat, ale ten posel smrti, co ho hledáš je někde v Tamiru. Musíš si však pospíšit, hledá ho tu cech mágů, rytíři Bílé růže a nevím, kdo ještě.“ Eldar pak informoval licha o všem, co mu velmistr řekl a co sám už věděl. „A jestli čekáš na zprávy od upírů, tak ty něco roztrhalo v kanálech pod městem.“
„Kira,“ ozvalo se z magického zrcadla zlostně a pokoj hostince se otřásl. „Najdi posla smrti. Pokus se ho přesvědčit. Já zkusím udělat vše, co bude v mých silách, abych ti nějak pomohl, ale za žádnou cenu nevěř upírům. Mají své vlastní záměry. Musíš se i s poslem smrti dostat za hranice království. Směřuj na západ, tam tě najdu,“ potom magické zrcadlo přestalo zářit a Eldar začal jednat. Vstal ze židle a vydal se do ulic města, kde se připojil k ostatním, kteří hledali Kamira.

Rasmus dlouho přemýšlel, co udělat. Když si vyslechl celý příběh Kamira a dozvěděl se i o tajemství bratra Jana i Felixe, rozhodně si zpočátku ani nemyslel, že věc může být tak vážná. „Rytíři Bílé růže. A já myslel, že to jsou jen povídačky. Tak to už se nedivím, že mi nechtěl svěřit Jakuba,“ řekl si velitel domobrany v duchu. Pak se podíval na zrzavého mladíka: „Proč si odmítl tu nabídku? Byl by z tebe dobrý rytíř.“
„Uvědomil jsem si, že i když chci konat dobro, je spousta způsobů, jak toho dosáhnout. A po boku Kamira udělám víc dobra pro všechny, než kdybych se plahočil na bitevním poli ve zbroji a mečem ukončoval životy. Vzít někomu jen tak život, na to nemám právo…“
„A podle tebe ho posel smrti má?“ Skočil mu Rasmus do řeči.
„Nevím, ale on dokáže vidět do duše. Proto to lépe posoudí.“
„Tobě se taky podíval do duše?“ Zeptal se velitel domobrany bratra Felixe.
Než však stačil mnich cokoliv říct, Jakub odpověděl za něho: „U něho udělal něco víc. Pozřel kus jeho masa a teď o něm ví všechno. Veškeré vzpomínky, události a skutky ze života má v paměti.“
Rasmus se zadíval na bratra Felixe. Čekal, co mu poví, ale muž před ním mlčel a bylo zjevné, že se k tomu nechce vyjadřovat.

Všichni hledali Kamira. Cech mágů, rytíři Bílé růže, nemrtví, Eldar, Jakub, bratr Felix, Rasmus, dokonce i jeho sourozenci, ti všichni toužili najít posla smrti, který tápal v nejistotě nad svým životem a marně se snažil dopátrat pravdy, která mohla být nejen nepříjemná, krutá, ale též mohla stát desítky lidí život, stejně jako jim zajistit utrpení v říši mrtvých.





Kamir se usadil na dřevěné bedně a díval se z mola na hladinu jezera. Okolo něho se to jen hemžilo rybáři, kteří se pokoušeli ze břehu něco ulovit. Vedle chlapce pak stála Klára, neúnavná dívka, jež neznala strach a únavu. Čekala, co její společník řekne, co udělá, neboť ona nebyla tou, která vedla výpravu za záchranou kamene Smrti nebo vůbec, kdo ví čím. Sám černovlasý hoch ve svém nitru pochyboval, že mu matka řekla vše. Sice se upínal k jejímu úkolu, ale pochyby se mu vloudily do hlavy a nehodlaly odejít.
Černý havran přistál na bedně před Kamirem a se zájmem si ho prohlížel. Líbili se mu černé oči a vlasy chlapce i podivná aura, kterou z posla smrti dokázala zvířata vycítit. Neustále kroutil hlavou a prohlížel si hocha ze všech stran. Ten k němu napřáhl ruku a pohladil ho po hebkých perech, černých jako noc.
Kamir se soustředil na opeřeného kamaráda, jež z něho neměl strach a asi jako jediný po něm ve městě nepátral. Upnul se na tu chvíli klidu, kdy čas vůbec nic neznamenal a on se za ničím nehonil. Pustil z hlavy všechno a na krátký okamžik byl šťastný.

Tři rytíři Bílé růže pročesávali Tamir a nevynechali žádnou zapadlou uličku, budovu, zkrátka nic, kam by se mohl malý chlapec ukrýt. Postupovali systematicky. Začali od brány a postupovali k přístavu. Honil je čas a oni museli najít chlapce dřív, než cech mágů. Taky tušili, že nejsou jediní, kdo hocha hledá, ale zatím nevěděli o dalších konkurentech.

Rasmus, bratr Felix a Jakub se vyptávali lidí ve městě na podivného hocha, ale i když jim pár lidí odpovědělo kladně, pořád si nebyli jistí, jestli se k němu blíží. Cestou městem si pak pořád museli dávat pozor na velmistra cechu mágů a jiné kouzelníky, kteří je mohli pozorovat pod pláštěm neviditelnosti, stejně jako na sebe seslaným kouzlem iluze.

Xardas v Nekropoli kráčel starými, zchátralými, chodbami a neustále přemýšlel, co podnikne. Dal moc velkou důvěru Eldarovi, obyčejnému člověku s magickým talentem, který mohl prahnout stejně tak po moci, jako být ve službách poslů smrti. Přemýšlel nad tím, co by měl podniknout a čas jej neustále svíral neviditelnou rukou pod krkem. Nakonec se rozhodl, neměl na vybranou, a tak sestoupil do sklepení, pod Nekropolí, kde nemrtví uvěznili stvoření, která ani oni samotní mezi sebou nesnesli.
Lich přistoupil k mříži a ohavná pracka se po něm ohnala. Xardas to však předpokládal, stejně jako věděl, kam až může zajít, aby ho Gargoil nerozsápal na kusy. Potom mávl rukou a ohavného tvora odmrštil na zeď. To probudilo i ostatní a desítky cel se probudily k životu vřískotem tvorů, jenž byli mrtví a přesto žili, jež stvořila magie kdysi starobylé rasy a v jejichž tělech sídlila nicota.
„Co chceš,“ řekl Gargoil v cele, před níž stál lich. Ve tmě pak tvorovi rudě žhnuly oči.
„Smír.“
„SMÍR!“ Zopakoval tvor a vrhnul se znovu na železné mříže, bránící mu rozsápat Xardase na kusy. „Jak se opovažuješ. To ty a ostatní nemrtví jste nás sem zavřeli a teď přijdeš s nabídkou míru.“ Potom se dva rudé kameny zúžily. „Copak se ti stalo, něco ohrožuje tvé království.“
Xardas přistoupil blíž k mříži. Pro jistotu však okolo sebe vytvořil magický štít. Jeho kostěná schránka vypadala proti ohromnému tvorovi směšná, ale co lichovi chybělo na velikosti, to vynahrazovala moc, jíž vládnul. „Přišel jsem tobě a ostatním nabídnout svobodu, Gare, ale jen pod jednou podmínkou. A pokud jí nesplníš, garantuji ti, že ty a celý tvůj druh bude trpět mnohem víc, než trpěl těch sto let v těchto klecích.“
Gargoil svěsil ohromné ruce podél těla. „Tak co musíme udělat?“
Lich přistoupil ještě blíž k mřížím. „Přivést jednoho malého chlapce. Posla smrti a to za každou cenu. Ty a tvůj druh jste jediní, na koho jeho moc nepůsobí. Výměnou za to budete volní.“
Gare kývl na souhlas a potom uslyšel líbezný zvuk cvaknutí v zámku. Dveře od jeho cely, stejně jako od tuctu dalších se otevřely a z nich vyšli Gargoilové v celé své velikosti a divokosti. Tvorové, jež pohrdali všemi a dělali si, co se jim zachtělo. „Co ostatní?“
Xardas se na Gargoila podíval. „Snad sis nemyslel, že pustím vás všechny. Oni tu zůstanou, dokud nesplníš úkol. A kdyby ses rozhodl od naší úmluvy upustit, pak věz, že budou trpět tvojí vinnou.“
Třináct černých tvorů, tři metry vysokých, vystoupalo po schodišti z vězení pod Nekropolí a teď si protahovalo křídla a svým křikem dávali všem najevo, že jsou zpátky.
Všichni nemrtví v Nekropoli se nad rozhodnutím Xardase pozastavili a jen doufali, že ví, co dělá, neboť když chtěli tyto bytosti před stoletím uvěznit, mnoho jich padlo pod jejich pařáty.
„Leťte. Přiveďte černovlasého chlapce. Měli byste ho najít poblíž Tamiru. A pokud narazíte na upíry, bez milosti je zničte,“ volal lich za odlétajícími Gargoily, jež několikrát obkroužili nad Nekropolí a potom těsně u stropu vyletěli na povrch jedním z tunelům, kterým před několika týdny opustili sídlo nemrtvých i upíři.

Eldar přemýšlel nad tím, kde by se tak podivný hoch mohl nacházet. Věděl, že nemá cenu procházet město, protože se Kamir jistě neschovává, ale má svůj cíl. Otázkou pro mága bylo, jaký? Řekl si, proč opustil zdi kláštera, co jej přinutilo vydat se do města, jaký k tomu má důvod. Najednou ho to trklo. „Loď!“ Řekl nahlas a už se hnal do přístavu.
Když se dostal na molo, pořádně se rozhlédl a konečně ho uviděl, posla smrti, jak sedí na dřevěné bedně a hladí havrana před sebou. Bezmyšlenkovitě se za chlapcem rozeběhl a ani si neuvědomil, že se na molu objevil velmistr cechu mágů a další čtyři čarodějové. Také se do přístavu dostali tři rytíři Bílé růže, bratr Felix, Rasmus, Jakub i Baltazar, jenž zacelil svou ránu a místo ní měl teď odpudivý pahýl na ruce. Jeho cílem však nebylo Kamira najít, ale chtěl se pouze pomstít.


Kamir stále hladil opeřeného kamaráda a zcela ignoroval okolí. Unikl tím před starostmi, problémy a připadal si volný. Když však havran odletěl, bylo to pro něho, jako kdyby spícího hodili do studené vody. Vyskočil z dřevěné bedny a instinktivně sáhl po svých schopnostech.
Eldar už byl pár metrů od chlapce. Běžel ze všech sil a funěl přitom tak silně, že to havrana vyděsilo. Když pak se hoch k němu otočil, myslel si, že to je první dobrá věc v tomto dni.
Kamir se podíval na zpoceného mága, nezvyklého takové fyzické činnosti a hned se mu zahleděl do očí, aby odhalil jeho záměry a podle toho s ním jednal.
Bratr Felix, Jakub a Rasmus pospíchali na molo za černovlasým chlapcem. Na rozdíl od nich se členové cechu mágů a rytíři Bílé růže za ničím nehonili.
Matěj, Alex a Jakub ze sebe shodili cestovní pláště a ukázali všem na obdiv své zbroje, lehké, pevné a dokonalé v každém směru, vyrobené samotnými trpaslíky, jejichž cena se mohla rovnat malému statku. Tasili meče a za pomalého, obezřetného, kroku kráčeli po molu směrem ke Kamirovi.
Velmistr cechu mágů a čtyři kouzelníci, též volným krokem, vyrazili. Již na sebe seslali několik ochranných kouzel, jež je měla ochránit před útokem rytířů, ale také jiným nebezpečím.
Baltazar upíral na malého chlapce šílené oči, které teď hořely touhou po pomstě. V ruce svíral zkumavku. V ní byla černá, bublající, kapalina. Čekal, až si ho posel smrti všimne, toužil potom, mu ukázat, že proti němu může bojovat a zvítězit.
Rasmus s bratrem Felixem už byli skoro u Kamira a okamžitě tasili zbraně, aby mohli případného mága zabít, ale dřív chlapec dokončil zkoumání čarodějovi mysli a rázným povelem je zarazil: „Ne! Ten je na naší straně.“
Potom si posel smrti všiml dalších osob na molu, co po něm pátrali. Z mysli Eldara věděl o záměru cechu mágů, ale rytíři Bílé růže pro něho byli stejnou záhadou, jako jemu odporný Baltazar. Udělal proto jedinou věc, kterou považoval za nejrozumnější. Nechtěl nikomu ublížit, ale musel je zastavit. Zahleděl se tedy na všechny a černota v jeho očích zesílila do takové míry, že jí všichni jasně uviděly.
Temnota tentokrát vyšla přímo z chlapcových očí a obklopila členy cechu mágů, rytíře Bílé růže a také Baltazara. Všechny je uvěznila a zabránila jim cokoliv udělat.
Matěj zastavila Alexe právě včas, když se chystal vyběhnout za Kamirem. Temnota už po rytíři napřahovala několik svých chapadel. „Blázníš! Víš, co se stalo s těmi mladíky v té uličce.“
Bohužel takové štěstí, jako měl Alex, jednoho mága nepotkalo. Byl moc blízko a nikdo se ho ani nepokusil zachránit, proto ho temnota popadla a vtáhla do sebe. Bledou a studenou mrtvolu muže pak vhodila přímo k nohám velmistra, který neprojevil ani kapku lítosti, protože byl zcela pohlcen zuřivostí, která pramenila z bezmoci v uvěznění.
Baltazar se podíval na temnotu okolo sebe a zasmál se. „Teď něco uvidíš,“ řekl a vypil obsah zkumavky. Jeho tělo okamžitě na elixír zareagovalo a za děsivého křiku se šílený mág začal měnit. Několikrát se zvětšil a na vyhublé postavě vyrazily ohromné svaly. Baltazarovi oči úplně zrudly, kůže zšedivěla a stala se pevnější, než kámen. Potom čaroděj v klidu prošel temnotou, která jej už nedokázala zastavit.
Rasmus, Eldar, bratr Felix a Jakub s obavami sledovali Baltazara, pod jehož kroky úpělo molo. Ani jeden z nich nevyděl úspěch v boji proti takovému monstru. Jen Klára se dívala na šíleného mága beze strachu, pouze s nenávistí za to, co udělal jejímu otci.
Kamir byl stále v silném soustředění, aby udržel rytíře i mágy uvězněné temnotou. Ani si neuvědomil, že se k němu blíží Baltazar a chce ho zničit.
Jakub sledoval dvou a půl metrový kolos svalů se zarudlýma očima. Díval se na obrovské nohy, pod nimiž se prkna prohýbala. A když byl šílený mág pouhých pět metrů od nich, dostal nápad. „Ty prkna, rychle, zničte ty prkna,“ křičel na Eldara a čaroděj včas pochopil jeho záměr. Napřáhl ruce před sebe a z konečků prstů vyslal výboj blesků, jež zasáhl část mola mezi nimi a Baltazarem.
Šílený čaroděj udělal ještě několik kroků, když se mu úpění dřeva pod nohama změnilo v hlasité praskání a jeho tělo se začalo řítit do vody. Kdyby Baltazara nepřemohlo šílenství, jistě by si vybavil nějaké kouzlo, kterým by svůj zánik včas zastavil, ale to se nestalo, a tak spadl do vody. Tělo přeměnou mělo nyní několikanásobně větší váhu a klesalo ke dnu rychle, jako kámen. Mágovi se do plic dostala v okamžiku voda a to byl konec Baltazara, jehož duše se po vypití elixíru vyrvala z vlivu smrti. Tím se však čaroděj vydal pouze nicotě, která jej do sebe vstřebala a nadobro zničila.
Rasmus, Klára, Jakub, bratr Felix i Eldar sledovali, jak na Kamirově čele vyráží další vrstvy potu a je čím dál tím slabší, když udržoval temnotu. Sice byl stále silnější, ale i tak se blížil na dno svých sil.
Eldar se otočil a uviděl jejich záchranu. Na konci mola, kde se nacházeli, kotvila mezi rybářskými čluny Bouře. „Rychle na palubu,“ zakřičel a všichni se bez váhání rozeběhli po můstku za ním na loď.
„Kamire, pojď,“ volal Jakub na černovlasého chlapce, ale ten byl v příliš velkém soustředění, než aby jakkoliv zareagoval. „Odpusť mi,“ dodal zrzavý mladík příteli a dal mu ránu pěstí do brady. Hoch se pak svalil na zem.
Rasmus si všiml, že chlapec s Jakubem zůstali na svém místě, a tak se pro ně vrátil. Vzal Kamira do náručí a odnesl ho na palubu Bouře, kde se Eldar už postavil k magickému krystalu s jehož pomocí čarodějové ovládali loď.
Do plachet Bouře se najednou opřel vítr a plachetnice vyplula, aniž by jí někdo stačil odvázat, a tak než provazy praskly, skočil na její palubu muž, který celé dění pozoroval.
Temnota vydržela okolo členů cechu mágů a rytířů Bílé růže dostatečně dlouho, aby loď doplula dobrých pár set metrů daleko od Tamiru. A zatímco rytíři už pospíchali do kláštera, aby bratr Ignác vyslal zprávu po poštovním holubovi k hlavnímu představiteli jejich řádu, velmistr cechu kouzelníků došel až na konec mola a zadíval se na Bouři, mizící v dáli. „Tak sis vybral sám, Eldare. Ale věz, že tě najdu a pak budeš litovat.“

„Tak kam poplujeme,“ zeptal se Eldar od kormidla.
Kamir se už probral po ráně pěstí, ale necítil výčitky k Jakubovi, byl rád za to, co udělal. Přistoupil k čaroději a řekl: „Nejprve do země horalů. Potom na severozápad, jak ti řekl lich.“
„Tak to budete potřebovat průvodce,“ ozval se najednou horal, jež skočil na palubu lodi a v nastalém zmatku si ho doposud nikdo nevšiml.
Rasmus i bratr Felix již tasili zbraně a obklíčili černého pasažéra. „Proč bychom ti měli věřit,“ promluvil bývalý velitel domobrany v Tamiru.
„Protože on je jediný, kdo může zachránit můj lid z otroctví,“ řekl statný muž oděný do vlčích kožešin a podíval se na malého chlapce. „Viděl jsem jakou má moc a z toho, co vím se s ním ostatní páni nedokáží měřit. Proto udělám všechno, jen když je zničí.“
„Nechci v tobě vzbudit plané naděje,“ promluvil Kamir.
„Přesto bych ti rád pomohl, můj pane,“ dodal horal a poklekl.
Chlapec se odmlčel a pak řekl: „Můžeš plout s námi, ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Neříkej mi pane, jsem Kamir.“
„Ano pa ... Kamire.“
„Jak se vůbec jmenuješ?“
Horal se postavil do pozoru a hrdě řekl: „Jsem Hrotgar syn Beoldův z Údolí.“
„Dobrá Hrotgare, vítej na mé výpravě.“
Bouře ohromnou rychlostí mířila k severní části jezera Kita, kde se chystala vydat po řece Tibruk, pramenící v Modrých horách, až do říše horalů, sousedících s trpaslíky žijícími v hoře a elfským královstvím. Na své palubě potom měla družinu, jež pátrala po tajemné minulosti posla smrti v dětském těle s ohromnou mocí.
David uháněl na černém hřebci vstříc záhadě ve vesnici Tulem, ukryté v hustých lesích. Původně to byla jen pouhá dřevorubecká osada, kam se vydávali dřevorubci ze vzdálených koutů království na jaře a vraceli se s nákladem toho nejkvalitnějšího dřeva na podzim. Časem však muži z osamění a strachu o věrnost svých žen doma se rozhodli vzít si sebou i rodinu, a tak se zrodil Tulem.
Rytíř Bílé růže měl za úkol zjistit, proč se osada již několik dnů neozvala, neboť kupci v hlavním městě království měli dostat dodávku dřeva každým dnem. Když jim nic nedošlo, movití obchodníci, vydělávající několikanásobek toho, co platili dřevorubcům, vyslali do oblasti průzkumníky. Potom, co se však ani jejich zvědové neozvali se Tulem dostal na černou listinu ztracených míst. Nikdo z království, až na rytíře Bílé růže, se pak do dřevorubecké osady již nepokoušel dostat.
David vjel do vesnice, ze všech stran obehnané stromy. Nikdo jej nepřišel uvítat se zbraní v ruce ani bez ní. Sesedl tedy z koně uprostřed osady a přivázal zvíře k ohradníku. Vybral si nejhonosnější stavení a pak do něho vstoupil. Prošel celý dům a setkal se jen s prázdnem. Jediné, co zjistil bylo, že postele byli neustlané, ale vše ostatní stálo na svých místech. Žádné stopy násilí, krev, zkrátka nic, co by nasvědčovalo tomu, že Tulem někdo přepadl a jeho obyvatele bez milosti povraždil.
Rytíř vyšel ze stavení a vrátil se ke svému koni. U sedla měl v kleci poštovního holuba, který čekal, až David sepíše zprávu a on jí bude moci doručit do hlavního města království, kde na ní netrpělivě čekal představitel řádu.
Jak tak David stál u koně, najednou zjistil, co mu v Tulemu, a jeho okolí, přišlo tak podivné. Ticho. Neslyšel nic, žádné lesní ptáky, domácí zvířata prostě nic. Rychle se rozeběhl k přístřešku pro drůbež u jednoho z domů. Skoro vyrazil dvířka, aby uvnitř malého kurníku spatřil pět slepic naházených na hromadu, jejichž těla postrádala alespoň malou kapičku krve. „Upíři,“ řekl rytíř zhnuseně a odplivl si. Pak se vrátil zpět ke koni a sepsal krátkou zprávu.
Holub vystoupal do oblak a zanechal rytíře Bílé růže s koněm v nebezpečné oblasti, v revíru nočních lovců sajících krev.
David se podíval na nebe a uvědomil si, že se za chvíli začne stmívat. Jel do Tulemu tak dlouho a jen proto, aby zjistil, že za vším stojí upíři. Hnát koně jen proto, aby jim nepadl do spárů neměl rozhodně v úmyslu. Také dobře věděl, že by zvíře uštval dřív, než by se vůbec dostal z jejich loviště. Musel jednat, a tak přistoupil k cestovní brašně, ze které začal vyndávat vybavení pro boj s nezvyklými protivníky.
Řád Bílé růže již několikrát bojoval s nemrtvými, mezi kterými byli samozřejmě i upíři, a tak si za ty roky osvojil mnoho účinných metod. A teď byla ta chvíle, kdy měl David všechny zkušenosti nasbírané rytíři před ním využít a správně použít.
Nastala noc a David spokojeně ležel v posteli, zachumlán pod peřinou. Dveře měl zamčené, ale ani to nezabránilo nočním predátorům vniknout do stavení.
Dvě lidské siluety stály u postele. Trochu je překvapilo, že v Tulemu někoho našli, ještě víc je udivilo, jak ten někdo spokojeně spí v posteli, ze které před několika dny vytáhli starostu a jeho ženu.
Po krátkém očním souboji zvítězila větší silueta a teď se skláněla k nic netušícímu Davidovi, jemuž z pod přikrývek koukal jen odhalený krk, obvázaný hedvábným šátkem.
Když se upír zakousl, nečekala ho chuť horké a pro něho tak sladké krve, ale palčivá bolest, jak se jeho tesáky prorvaly hedvábnou šálou a zanořili se do vlny, nasáklé lektvarem, jenž na upíry působil jako sluneční svit.
První nemrtvý se za děsivého křiku vzdálil od postele a potom upadl na zem. Ústa měl již rozežraná a pomalu se mu rozpadala i tvář. Nakonec zůstalo ležet tělo bez hlavy.
Druhý upír se okamžitě vrhl na zdánlivě spícího Davida, ale ten udělal jediný pohyb a skrze přikrývku vyrazilo ostří meče, které probodlo nočního dravce a jelikož ostří bylo potřené stejným lektvarem, jaký byl v nákrčníku, čekala upíra jen nicota.
Rytíř Bílé růže vyskočil z postele právě včas, když do ložnice vletěli oknem dva netopýři. Prvního přeťal okamžitě, zatímco druhého až ve chvíli, kdy začala jeho přeměna do lidské podoby, a tak na podlaze zůstaly dvě poloviny z jakési podivné kreatury.
Upíři se do Tulemu začali slézat ze všech stran. Dokonce i matriarcha se svým doprovodem černých válečníků přišla zjistit, co se děje.
David si počkal až horní patro domu obsadí další nemrtví a potom hodil svítilnu na schodiště, které bylo s celým horním patrem spojené vrstvou oleje. Obrovské plameny vyšlehly k nebi a polovina domu se ocitla v plamenech. Nejméně deset žíznivých upírů uhořelo, ale ani to neodradilo další od útoku na dům, neboť byli pod fanatickým vlivem svého prokletí.
David čekal, až rozrazí dveře. Přes hlavu a trup měl přehozené prostěradlo, jež bylo nasáklé vodou ze studně. Dalších několik měl pak rozmístěno ve škopkách po přízemí. Díky rytířům před ním věděl, že upíry oheň oslabuje, zraňuje a hodlal toho patřičně využít.
Kira se svým doprovodem netrpělivě čekala, až člověk vyskočí z hořícího domu, ale instinkty jí říkaly, že se tak nestane. „Dobře ví, co dělá,“ řekla a zvědavost nad oním záhadným válečníkem rostla. Sice již neměla v sobě žádné city a emoce, ale rozum jí stále fungoval stejně, pokud nebyla dlouho bez krve a nezmocnilo se jí prokletí.
Několik upírů se znovu odvážilo vstoupit do hořícího domu, ale kromě ostrého meče, který na ně čekal ničeho nedocílili.
David na sebe vzal už poslední prostěradlo. Žár ohně i jemu začal být čím dál víc nepříjemný. Dobře věděl, co na něho čeká venku. Přesto vyskočil oknem, které si vybral pro svou ústupovou cestu.
Kira spatřila, jak muž v zářivé zbroji dopadl na zem a po kotoulu opět stanul na nohou. Bez myšlenkovitě zabil další dva její služebníky, a když ho obklopil tucet upírů, pouze pod nohy jednomu z nich kopl lucernu, kterou si přichystal těsně u místa svého dopadu a vytvořil tak kolem sebe ohnivý kruh.
Ze vzduchu se na Davida snesli další dva protivníci a zakousli se mu do nákrčníku. Okamžitě z něho seskočili a pod vlivem agónie vstoupili do plamenů, které je za chvíli sežehli. „Tak pojďte vy zrůdy. No tak,“ křičel bojechtivý rytíř, ale ani jeden z upírů již nezaútočil.
Kira vydala jasné povely. Bezejmenný se jí už neozval a věděla, že se již nikdy neozve. Toužila po novém válečníkovi, který by na slovo plnil její příkazy. A teď ho měla, ještě lepšího než předchozího. Musela ho jen získat. Přistoupila tedy k ohnivému kruhu, jenž pomalu zhasínal a podívala se na rytíře Bílé růže. „Nebraň se. Skoro to neucítíš.“
David, rytíř Bílé růže, který stanul v žáru desítek bitev, byl okouzlen krásou matriarchy natolik, že nedokázal proti nebesky krásné ženě pozvednout meč. Spustil tedy ruku se zbraní podél těla a zatímco jeho oči hltali Kiru oděnou v průsvitném šatu, došla upírka až k němu. Její oči ho úplně hypnotizovali, upustil meč a chystal se okusit smyslné rty, které dokola šeptali větu: „Buď jen můj.“
Těsně před tím, než se rty matriarchy a rytíře dotkly udělala Kira již tolik známý pohyb a zakousla se do krku, který před tím zbavila šály, skrývající tolik nebezpečný nákrčník.
Potom se zrodil nový upír, nový Bezejmenný, jenž nastoupil na místo bývalého oblíbence matriarchy upírů.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 2.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 14 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Bilkis 17.03.2008, 10:04:54 Odpovědět 
   Bohužel musím souhlasit s Chemikovým názorem. Vím, že se opakuji a opakuji i jeho slova, ale, jak bych tak řekla, nedáváš mi jinou možnost. Opravení chyb by mělo patřit k tomu základnímu, co autor udělá, pokud hodlá publikovat. Vypovídá to o něm hodně.

I sebelepší příběh může ztroskotat na detailech a tohle rozhodně detaily nejsou. Popravdě se divím, že má m2m ještě náladu na neustálé omílání toho samého. I když, je z jeho slov patrné, že ti chce pomoct, musím přiznat, že obdivuji jeho trpělivost. Já bych ji neměla, ne kvůli chybám, ale kvůli tomu, že házení hrachu na stěnu nikdy nebylo mou silnou stránkou. A on to dělá. Pokaždé, když tě publikuje. A na tvém přístupu k dalšímu dílu není znát ani kousek vděku. Nechtěla bych tě nějak urazit, ale z mám zkušenosti s tím, že slovní spojení "opravím to potom" znamená skoro to samé jako "neopravím to nikdy". Navíc, na potom houby záleží, důležité je teď! Teď je tady velmi dobrý příběh s výbornou zápletkou, který ale sráží chyby. A ty by tu teď neměly být.

Možná si říkáš, že tu jen tak kecám... Ale mně vážně není jedno, jak můj oblíbený příběh bude po formální stránce vypadat! A sakra, klidně bych ti ty chyby i opravila, kdybys chtěl!!!

Dneska opět za Dvě.
 ze dne 17.03.2008, 17:11:28  
   Sirnis: jako vážím si nabídky, ale co se týče toho textu, tak ano, měl bych na pravopis více dbát, ale bohužel jak píšu, tak se soustředim hlavně jen na ten příběh, věty a jejich smysl, což samozřejmě není úplně správné, ale s tím, že až to dopíši, tak to prostě hodím za hlavu a půjdu psát něco jiného, tak to opravdu tak není
nechci to zbytečně kontrolovat, protože, jak budu procházet všechen text, tak podle toho, jak příběh celkově dopadne, tak jestli některé události se pozmění ještě poupravím příběh, aby to celé zapadlo, co nejlépe do sebe, a proto považuji za zbytečné opravovat něco, co budu třeba měnit
je to možná špatný přístup nebo vlastně takový přístup by byl zbytečný, kdybych pravopisné chyby nedělal, ale hold nikdo nejsme dokonalý a co se týče češtiny, tak to vidim ve svém životě jako ironii, když jsem na základce o většině hodin českého jazyka byl myšlenkama mimo, abych zabil čas do skončení hodiny, a proto si z toho moc neodnesl, pak to ve výsledku vypadá, jak to vypadá, když člověk začne psát
no rozhodně hold musím se napravit, ale co se týče všech výtek Chemika, tak až začnu závěrečnou úpravu díla, tak rozhodně si je všechny projdu a nejen jeho a pak snad dám jeho snaze a ochotě mi připomínkami zlepšit gramatické vzdělání skusit vyzmizíkovat většinu pravopisných hrubek s divnými částmi příběhu
 m2m 16.03.2008, 12:05:31 Odpovědět 
   Ahoj.

No, předem se trochu rozepíšu...a možná - ne možná, ale zcela určitě - to bude znít negativně.
Veškeré naše výtky tedy nezmizí, dokud to celé nedopíšeš. Chyby napravíš, až to celé dopíšeš.
Nejsem si jist, jestli je tohle správný přístup. Měl by ses z chyb poučovat a při vkládání textu znovu a znovu pročítat, vložený text musíš ty sám považovat za perfektní a bez chyb. Pokud sám víš, že text chyby má, automaticky i čtenáři poznají, že sis to sám nedokázal - i po několika výtkách - znovu přečíst a opravit.
A to je myslím zlé. Takhle by se to dělat nemělo.

Takže už se nebudu rozpitvávat nad jenž/jež, protože chyb v nich jsem se dočkal nejen zde, ale dočkám se i v příštích dílech :-(

smysli = smysly

stoky byly

"...a jako nic je vyhodil ven, na polední slunce..." - čárka je tuším zbytečná

tyče zůstaly

dvířka mělA zabránit

následnou větu "Ty však nikdo neudržoval, a tak je zničil čas." bych upravil, protože vyznívá, že nikdo neudržoval děti nebo kohokoliv jiného.
"Dvířka však nikdo neudržoval, a tak je zničil čas."

obejmula = objala

už jsem to psal několikrát, ale psát to budu dál.
„Kdo jste,“ obořil se Rasmus na muže.
"Kde jste?" obořil se Rasmus na muže.
Neboj se použít otazníků.

"Vezmu jej sebou..." = s sebou

prašivý psi = prašiví psi ... já vím, že to je v přímé řeči, ale i když to řekneš, pořád by to mohlo bejt gramaticky korektně, neb foneticky to zní stejně :-)

masti pomáhaly

"Věci se daly do pohybu."

byl to bystrý rytíř se ctižádostí... = upravil bych to na "bystrý ctižádostivý rytíř"

kudrnaté, kaštanové, vlasy = kudrnaté kaštanové vlasy
stejně tak následně s bradkou, čárky zruš, jsou zbytečné a jen ruší při čtení

vzpomínky mělY pomáhat

Sám vidíš, kolik věcí je chybně a sám vidíš, kolik místa to zabírá. A takhle jestli se to bude opakovat dílko za dílkem, kapitola za kapitolou, nevím, jestli budu schopen veškeré chyby znovu najít a znovu vypisovat. S tvým přístupem, bohužel, si řikám, že veškerá moje snaha je zbytečná.

A tak nechám plavat i zbytek této kapitoly.

Taky by nebylo od věci popisovat - popis gargoilů mi chybí nejvíc.

Jinak dílku nechybí svižný styl vyprávění, čtivost, ale kvantum chyb a neznalost čárkování mě nutí nedat maximální hodnocení.

Přesto jsem velice zvědav, jak se příběh rozvine dál :-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
obr
obr obr obr
obr
Podněty
fossil
Psanec Paul „Ko...
Danny Jé
Vanové bádání
pilot Dodo
obr
obr obr obr
obr

Smrtelná
Polly
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr