|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303421 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Společenstvo Elementálů: Devět sil (27-Konec) ::
Pokračování Společenstva Elementálů (23-26).
Závěrečná část prvního dílu.
Nadchází boj o hrad.. Držte si kloubouky, jedeme z kopce! ;) |
| |
|
|
XXVII
Alešovo auto byla Škoda Felicie - při pohledu na ní vytanul hned první problém.
„Vidím to tak, že se tam vejde pět lidí maximálně,’’ namítl Jirka. „Nějakej nápad, kam dáme zbytek?“
Aleš zakroutil hlavou.“...To nevim...“
„Na to, abysme sehnali další auta je pozdě, a nejbližší autoservis je kilometr odsud,“ řekl jsem.
Tomáš se usmál. “No a co utrhnout střechu? Zbytek by se posadil na sedadla, jako v nějakým tom hipísáckým kombíku.“
Aleš Tomáše probodl pohledem a z mezer na oči se vyhrnula pára.
„Můžeme to tak udělat, bude místo pro všechny,” pochválil Kuba Tomáše. “Je to dobrej nápad.“
„...To je jedno...“
Společenstvo se dalo do práce a než bych řekl element, už před námi stál kabriolet.
„Tak si nastupte.“
Vpředu seděl Pepa, který řídil, vedle něj jsem byl já; na zadních sedadlech seděli Markéta, Aleš, a Michal. Jirka a Tomáš dali přednost volnému prostoru.
„Pepo... Znáš, doufám, cestu,“ zeptal jsem se nejistě.
„Myslím, že jo,” zareagoval s naprostým klidem. “Nejsem blbej, ne?“
Motor zahřměl, když Pepa nastartoval vůz. Felicie nás, díky bohu, všechny unesla.
Jeli jsme si pro Terora. Nikdo si nedokázal představit, jak jsem se cítil, ale možná, že se tak cítili všichni. Vždyť teď se stane naprosto přelomová událost – má dojít k boji o osud země, i když se to tak na první pohled nemusí zdát - to nebude žádná pošťuchovaná o velké přestávce.
Když jsem se tak nad tím zamyslel, doopravdy jsme byli jediní, kdo s tím mohli něco udělat. Hlavou mi proběhla představa vojenských oddílů, bezcílně mizících ve vlně působení Hyperionu. Nikdo jiný by s tím už nic nezmohl, to můžeme jenom my.
Jsem zvědavý, jak se Společenstvu povede, a jestli to nakonec celé dopadne dobře.
„Zopakujte si nová kouzla, budeme je potřebovat,“ upozornil jsem Společenstvo.
I já sám jsem se snažil rozvzpomenout, co bych tak mohl použít – měl jsem v hlavě už asi osm kouzel, co se mi zdála užitečná. Zkontroloval jsem si i meč – byl v pořádku.
Všechna má zranění už vyléčil Pepa – dnes ho bude ještě nejspíš potřeba, tak musím doufat, že má element při sobě. I když u toho nejspíš nebudu, chtěl bych vidět, jak oba bratři bojují s Firenem a Magmarosem. To musí být podívaná.
Co se týká jiných členů Společenstva, myslím si, že Aleš porazí Sharga levou zadní. I když jsem proti němu bojoval jen jednou, nezdál se mi nijak přehnaně silný. Logicky vzato, oheň roztaví led.
Jak si ale povede Jakub, který celou dobu, co je tady, příliš nevynikal? Teď mu ale zase křivdím – vždyť složil plán bitvy na hradě. I když jsem se pozastavoval nad některými body jeho vyprávění, měl všechno zatraceně dobře promyšlené. Věci, nad kterými bych se nikdy nepozastavil, vytáhl na světlo světa v úplně jiném kontextu, nejvíc se mi líbilo vyřešení duelu Martina s Michalem.
Michal má s Martinem nevyřízené účty, to je pravda, jenže když se nám postavil na Velké Ohradě, nestačil jsem se divit. Mě, Aleše, i Michala zvládal levou zadní.
Měl by mu někdo pomoct, někdo, Markéta? Nevím. Nechci riskovat někoho, kdo mě v tomhle boji tolik pomáhá.
A co Tomáš? Ne, s ním nebudou problémy - porazil golema a dokonce už použil svůj vlastní limit elementu.
Pak jsem tu já. Sám jsem zvědav, jak se mi podaří - s Terorem jsem bojoval jedinkrát, a to mě ještě zachránil limit. Snad dnes znovu zvítězím.
Kdybychom porazili Terora, tak by nám měly být nějaké otázky zodpovězené, například kam zmizel Mr. Kdosi, co je to Hyperion, nebo co je zač ta látka, kterou Tomáš dostal z golema.
Co měl znamenat „Destabilizátor“, proč Lukáš ovládá jenom svatý element, a vůbec, co se to ním stalo.
Jestli můžeme zachránit zmizelé Čechy.
Jeli jsme ulicemi vylidněné Prahy; na několika místech hořelo, jinde nabouraná auta blokovala silnici. Cesta na hrad byla ale k našemu štěstí bezpečně průjezdná.
Opřel jsem se o okénko a sledoval tu scenérii.
Krátkou část cesty jsem prospal – a už jsem poznával ulice Starého Města. Hrad byl několik desítek metrů dál - už se to blíží.
Kolem se otevřel široký areál, nedaleko před námi byla brána do nitra hradu. Široko daleko nebylo lidské duše.
„Zaparkujeme, a honem všichni ven!“ řekl jsem. Pepa zastavil auto prudkým smykem, až to téměř vyhodilo ty, co seděli nahoře, ze stroje.
Společenstvo vystoupilo z auta a bedlivě sledovalo okolí, čekající na moje další rozkazy.
„Jdeme tam – pokud si to někdo doteď stačil rozmyslet, že tu nechce bojovat, ať to teď klidně řekne.“
Ticho.
„Fajn. Tak na ně!“
Rozběhl jsem se směrem k bráně a Společenstvo za mnou – brána byla obehnaná starožitnými mřížemi, které měly uprostřed široký vchod. Už jsme byli asi deset metrů od vchodu dovnitř, když se okolím začaly ozývat zvuky boje.
„To je Marek! Honem, jdeme mu pomoct!“ křikl Jakub.
Jirka zakroutil hlavou. „Ne... To stopro není on.“
Z brány vyletěla známá postava ve vojenském s dvěma pistolemi v rukou.
„Martin!“ zavětřil Michal.
Hned za ním běžela další osoba, která pro nás byla ještě větším překvapením.
„Společenstvo!“ hlesl Lukáš, útočící zdobeným mečem na Martina. Stejně jako z jeho ruky nebo kouzel, i z meče vyzařoval element světla.
„Lukáš a Martin! Proti sobě!” znejistil Pepa. “Co to má znamenat?“.
„Komu pomůžeme?“ hned se ptal Michal, ale z jeho otázky byla zároveň slyšet i odpověď.
Lukáš právě mečem odrazil Martina. „Tento boj není váš, tak se sem nepleťte!“
Kolem předbrání se rozprostřela světlá, průhledná bariéra.
„Je to jasné! Společenstvo, prolomte ten štít, a jdeme po Martinovi!“
Všichni začali pálit do obalu střely, blízké jejich elementům. Aleš, stejně tak jako Tomáš, jej začal drtit svou zbraní.
Uvnitř probíhal boj, který ještě nikdo neviděl. Lukáš využíval rozmanitých projektilů a výrůstků, aby porazil Martina, který se jim ale mistrně vyhýbal - skoro to vypadalo, jako by byl gumový. Sám střílel a bil se s Lukášem takovou silou, že i svatý elementalista byl chvílemi porážen.
Nedokážu ten boj přesněji popsat – byl jsem z něj fascinován. Pokud nás uvnitř čekají takoví protivníci, tak se bude muset Společenstvo zatraceně snažit.
Aleš se propadl mezi dva soupeře. „Mám to..!“ Od stropu bariéry, který protrhl svou kosou, začal celou polokouli spalovat oheň.
„Společenstvo, do útoku!“ vykřikl jsem a rozběhl se vpřed, přímo po Martinovi.
Ale Lukáš velmi rychle vycítil, že je něco špatně. Ponechal štít před Společenstvem svému osudu a vystřelil po Martinovi několik desítek bílých jehlic. Ozbrojený elementalista se náhle přeměnil na podivnou temnou trhlinu, která bleskurychle odlétla za zdi hradu. Stejně tak Lukáš vzepjal svá alabastrově bílá křídla a letěl za ním.
„Lukáši!“ naštvaně za ním volal Michal.
Lukáš se otočil. „Koukněte se kolem sebe, hlupáci!“
Rozhlédl jsem se. Okolo se rozprostřel houf temných elementalistů, podobných těm, co nás přepadli ve třídě. Muselo jich být alespoň dvanáct.
Lukáš nenávratně zmizel za hradními zdmi a jediná zábrana, co nás oddělovala od půlkruhu útočníků, staré brlení okolo brány, spadlo pod náporem Lukášovy bariéry.
„Tak, a co navrhuješ, Kubo, teď?!“ ozval se Jirka.
„Brána je za náma... Můžeme vběhnout dovnitř.“ na to Jakub.
Půlkruh se zužoval. „Je jich moc – musíme se s nimi vypořádat, jinak nám uvnitř způsobí pěkný potíže,“ houkl jsem na zbytek party.
„Moje řeč!“ nadšeně souhlasil Jirka a vytáhl své hvězdice.
Reakce temných elementalistů byla taková, že všichni vytasili své rozmanité zbraně, připraveni se na nás každým momentem vrhnout.
„Společenstvo! Pal!“
K útočníkům se zvedla vlna projektilů; sem tam někdo někoho zasáhl, jiný zase zamířil vedle nebo se mu útok nepovedl. Po elementalistovi přede mnou jsem vystřelil průhledný, namodralý kužel.
Vytasil jsem meč. „A do nich!“
Hlouček před branou se do sebe pustil. Po elementalistovi přede mnou, který se úspěšně vyhnul mému prvnímu útoku, jsem vrhl ledovou kouli, ale do cesty jí přišel jeho hozený meč. Odklonil dráhu projektilu a můj moment překvapení byl tentam.
Zleva přibíhal další elementalista a já už byl dost blízko svému prvnímu nepříteli. Co teď?
Po druhém útočníkovi včas skočil Jirka se svým scimitarem - to jsem potřeboval. Černý útočník ze svého hábitu vytáhl dvě další šavle. Dále vystřelil jakýsi tmavý projektil, ale ten jsem odrazil ledovým štítem, který jsem vyčaroval na svou dlaň.
A to už jsem byl u něj. Rozmáchl jsem se po něm mečem, sice to vykryl, ale zbraň mu vypadla z ruky a já byl připravený ho dorazit. Prudce jsem po něm provedl výpad, ale na poslední chvíli mě popálil jakousi ohnivou mřížkou, kterou před sebe vztyčil.
Vyrazil mi meč, ale druhou rukou jsem ho zachytil ve vzduchu. Snažil jsem se nemyslet na žár a vykryl následující elementalistův útok. Ten zjevně nečekal, že chytím meč zpět do ruky a během vteřiny jsem po něm vymrštil ruku s dlouhým rampouchem.
Skácel se probodnutý k zemi. Pokoušel jsem se nějakým způsobem uhasit plamínky na zbroji, když jsem zaslechl:“BACHA!“
Byl to Alešův hlas. Ohlédl jsem se a spatřil nad sebou stín postavy, útočící na mě z výskoku. Uskočil jsem stranou a zahlédl tvář útočníka. Přede mnou přistál Sharg, rozbíjející dlaždice svou ledovou holí. Dopadl a hned po mě provedl prudký výpad.
Sotva jsem uhnul stranou, když okolo mě v setrvačnosti proběhl. Rozmáchl jsem se mečem, abych mu ťal po boku, když mě uchopila cizí ruka. Otočil jsem se, a tam stál Aleš.
„...Ten je snad můj, ne?!“ zamumlal.
„Cože?“
„DĚLEJ! Už 'sme je vymlátili! Ty 'di na Terora!“ strčil mě Aleš pryč.
Sharg svým hlasem „z konve“ vykřikl: “Ohnivý elementalista nemá proti ledovému šanci, Aleši!“
„...No, dobrý, ale oheň roztaví led!“
„Ale na vodu, ty troubo, na vodu!!“
„... Nevadí, VYPAŘÍŠ se odtud tak jako tak!“
Usmál jsem se nad jeho okamžitou odpovědí, kterou mi připomněl, jaký kdysi byl.
Běžel jsem směrem k bráně do hradu, když se ke mě připojili oba bratři, Michal, Jakub a Tomáš. Markétu jsem viděl pár metrů napravo; srazila jednoho ze zbývajících elementalistů k zemi.
„Tak jdeme do něj, chlapi!” vykřikl jsem. “Znáte svoje nepřátele!“
„Jaký „chlapi“?!” zasmála se Markéta.
„Jdeme si pro tebe, Terore!“ zavýskl Tomáš.
„Ať zvítěží ten nejlepší elementálník!“ přidal se Michal.
Společenstvo se odebralo do útrob hradu aniž by vědělo, co je tam potká...
XXVIII
Stáli jsme několik metrů za branou na malém náměstíčku s fontánou uprostřed. Rozhlíželi jsme se po nějakých blízkých Terorových příznivcích, ale nikde ani noha. Bylo to zvláštní – vůbec jsem netušil, co uděláme teď.
„Divný, co?“ řekl Jakub.
„To jo, ale nesmíme polevit v naší snaze, Teror tu přeci někde musí být,” řekl Pepa. “Měli bysme se nejspíš rozdělit-“
Větu už nedokončil.
Okolím zahřměly dva výbuchy; všichni se otočili tam, odkud jsme je slyšeli. Napravo a nalevo, až u samých rohů hradu na druhé straně, než jsme stáli, vzduch jako by explodoval; z ohně se vynořili dva Terorovi elementalisté, vzápětí přistávající na zemi.
Firen a Magmaros. Rozběhli se k nám... Oba dva vytasili jejich orientální zbraně, v jejich patách hořela dlažba...
„Tak jo! Pojďte sem, vy srabi!“ špičkoval Jirka.
„Je to tu. Společenstvo, je nejvyšší čas se rozdělit,“ konstatoval Pepa, klidný, jako vždy.
„Tomáši, Jakube, běžte od katedrály doprava! Michale, Markéto.. Markéto!“ rozhlížel jsem se, hledající naší jedinou elementalistku.
„Tady jsem,“ prohlásila klidně.
„Jo. Běž s Michalem vlevo! Já to jdu zkontrolovat vevnitř, honem! A hodně štěstí!“
Společenstvo se rozdělilo. Jirka a Pepa šli bojovat a zbylá pětice se rozeběhla přímo vpřed, skrz tunel ke Svatovítské katedrále. Před ní se rozdělil i zbytek party.
Roztlačil jsem ohromná vrata, vedoucí dovnitř Svatého Víta; přede mnou se otevřel nádherně zdobený gotický chrám ve vší jeho kráse.
Viděl jsem to tady jenom jednou, a to ještě v televizi. Nikdy jsem si nepředstavoval, že bych se sem někdy musel podívat kvůli něčemu takovému. Rozhlédl jsem se okolo; nikde jsem nezaznamenal nic, co by připomínalo Terora, ba ani jeho nohsledy. Všechno okolo jako by bylo neposkvrněné.
Až na oltář.
Pomalu jsem se k němu blížil uličkou; to, co jsem viděl, bylo velice zvláštní.
Byl do něj zaražený podivný meč, takový, který jsem už někde viděl, ale za Boha jsem si nemohl vzpomenout, kde. Z místa, kde vyčuhoval, vytékala podivná černá tekutina, velice podobná asfaltu. Ta hmota zachvátila celý oltář, rozteklá byla i po blízkých kobercích.
Ten meč, kdybych ho zosobnil, jako by z toho měl ohromnou radost. Nevím, jak mě tyto myšlenky napadly, ale s nimi jsem cítil neskutečnou touhu si ten meč prohlédnout a vzít si ho do ruky, i přes jeho odpudivý zjev, i přes to, co napáchal.
Cože?
Jak, „napáchal“?
Přistoupil jsem k meči a na jeho čepeli jsem zahlédl něco vyrytého. Podíval jsem se blíž a přečetl si ten nápis... Nic zvláštního. Chtěl jsem ten meč alespoň vyrvat z oltáře! Určitě je to něco, za co může Teror a Hyperion!
A v tu ránu jsem si vzpomněl.
„Terorova hniloba zasáhla srdce. Už mu nelze pomoci.“
A Martin, probodaný nějakým mečem u školy.
„Teror vznikl neznámou silou jakéhosi Hyperionu. Stejně tak jako jeho společníci...“
„Zdá se, že Teror pomocí Hyperionu vysál jsoucno všech obyvatel...“
Mr. Kdosi.
„Ano... Jen odtamtud, z centra, moc Hyperionu efektivně zasáhla celé město.“
„Skutečný Hyperion sídlí v ruce úplně někoho jiného.“
Lukášova slova.
Nápis na meči zněl „Hyperion“. To není možné.
„Jak se ti líbí Hyperion?“
Otočil jsem se – u vrat stál Teror. Neslyšel jsem nikoho přijít, takže se sem musel teleportovat.
Vzduchem proletěly dva černé paprsky. Jeden jsem stačil odrazit pomocí ledového štítu, který mi zůstal ještě z boje s elementalistou před hradem, druhý mě však zasáhl a vyhodil do vzduchu. Přeletěl jsem oltář a těsně minul Hyperion... Ten meč.
Dopadl jsem ale docela dobře, uválel jsem sud a ve mžiku jsem byl opět na nohou. Pevně jsem uchopil svoji zbraň a chystal se přepadnout Terora dříve, než se dostane k Hyperionu.
Proto jsem před něj honem vztyčil ledovou bariéru, do které temný elementalista narazil a spadl na zem.
„Tu máš!“ hulákal Teror a vymrštil po mě zdálky malou fialovou kuličku.
S určitou skepsí jsem se podíval na Terora a vypálil po něm z obou rukou ledový paprsek. Ten před sebe vztyčil neprůhlednou, tmavou skořápku, od které se paprsek odrazil pryč. A v ten moment na mě dopadla ta malá fialová kulička, jen trochu pozměněná.
Obrovská tyrkysová sféra do mě narazila takovým způsobem, že jsem snad přeletěl celou katedrálu; při dopadu jsem myslel, že už nepopadnu dech.
V dáli u oltáře stál Teror a vymýšlel nějaké další kouzlo.
Já jsem se vypotácel na nohy a snažil se pořádně nadechnout, zase se dostat do formy, ale ne a ne to přijít.
Teror po mě vypálil několik tmavých projektilů; vztyčil jsem okolo sebe kulovitou bariéru a cítil jsem, jak se o ní rozbily ty chuchvalce, co na mě poslal. Co bylo lepší, přišel mi nový vzduch do plic. Spustil jsem štít před Terorovými kouzly a v jedné ruce vyčaroval dlouhou světle modrou desku, od které se odrážela temná kouzla. Do druhé ruky jsem uchopil meč.
Terorova palba neustávala, ale to ani moje vůle se bránit - po chvíli jsem už byl u svého oponenta a hodil po něm můj dosavadní štít. Ten ho sice prorazil svojí pěstí, což mě notně překvapilo, ale to už jsem se rozpřahoval a ťal po něm.
Jednu ruku přetvořil na štít, který postavil do cesty čepeli mého meče a druhou se chystal něco vyvolat; nicméně úder, se kterým počítal, přišel mnohem silnější. To už jeho ruka nevydržela – usekl jsem mu dlaň, se kterou se bránil.
Chtěl jsem pokračovat ve svém drtivém útoku, ale Teror napřáhl druhou ruku, ze které náhle vyšel paprsek, který mě srazil na podlahu. Zatmělo se mi před očima, když mnou smýkal po podlaze až k samotným vratům do chrámu, která se náhle rozletěla.
„Terore!“
Vrazil jsem do zdi; přede mnou proletělo několik fialových výbojů, které Teror zachytil do tmavé “díry”, do které včas zdeformoval svoji „živou“ ruku.
„S tvými nohsledy si zabojujeme jindy.“
Teror vytrhl Hyperion z oltáře a vše okolo ztmavlo – pokud jsem byl s Mr. Kdosi ve světě bílém, teď jsem se jistě na chvíli octl ve světě černém.
Po chvíli se černý opar vypařil a zjistil jsem, že jsem byl v katedrále sám. Spolu s Michalem.
„Hej, Michale, co ty tady?“
„Už tradičně zachraňuju Společenstvo.“
„Fajn, jdeme najít Terora – musíme ho rychle porazit, dokud je zraněný!“
Vyrazil jsem z budovy, následovaný Michalem. Před vraty nebyla žádná známka boje bratrů; veškeré boje jako by zněly za katedrálou.
„Tam je určitě Teror! Honem, jdem!“
Rozběhl jsem se kolem levé strany chrámu, když mi hlavou bleskla jistá nesrovnalost.
„Našel jsi Martina?“
„Jo, našel.“
„A proč s ním teda nebojuješ?“
„Potkal jsem ho, ale... Koukni se támhle!“
Otočil jsem se na to místo, kam ukazoval a znovu jsem je viděl.
Vlevo od katedrály proti sobě bojovali Lukáš a Martin, obaleni bariérou, kterou měl jistě na svědomí Lukáš, stejně tak jako před hradem.
Proč to vůbec dělá? Proč nechce, abychom mu pomohli? A proč proti sobě bojují zrovna oni dva? Martin je posedlý Hyperionem, stejně tak jako Tereza, nebo Kristýna. A Lukáš je zkrátka podivín se svatým elementem.
„Kašleme na ně, co?“ zeptal se Michal.
„Přesně tak,” přikývl jsem. “Oni vedou vlastní boj.“
„To mi připomíná, že po Markovi ani vidu, ani slechu.“
„To je fakt, ale třeba se ještě objeví... Koukni, to jsou naši!“
Před námi se otevřela zadní část hradu, kde byla druhá fontána, a prostranství téměř tak velké, jako před hradem. Viděl jsem tam Tomáše, Jakuba, Kristýnu, a Terezu, jak spolu bojují. Po Alešovi, Shargovi, a obou bratrských dvojicích jako by se slehla zem.
Jak to tak vypadalo, Tomáš byl poraněný od Kristýny a Jakub se držel zuby nehty od drápů Terezy.
„Fajn, ty běž na Kristýnu, já jdu pomoct Kubovi!“ řekl jsem Michalovi.
„Tak dobře, ale...“
„Co?“
„No, to je jedno...“
Nechápu ho.
Rozdělili jsme se; já jsem se s mečem vrhnul na Terezu, kterou se Jakub pomocí svých blesků snažil držet od těla – co na tom, když se pokaždé ubránila svými drápy.
Jakub se skoro polekal. „Co ty tady?!“
Rozmáchl jsem se po Tereze mečem; odklonila ho stranou jedním ze svých ostnatých zápěstí a druhým se mě chystala nabrat, když od Jakuba přisvištěl svítící šíp, který ji zasáhl do útočící ruky.
„Potkali jsme Terora a utekl nám – teď ho hledáme.“
Elementalistka odmanévrovala dozadu, její raněná ruka zaplála ohněm a znovu ji měla v pořádku – i šíp shořel.
„Cože?!“
„Nějak se regeneruje, nebo co...“ řekl Jakub.
„Nevadí, opřeme se do ní! Střílej!“
Z ruky jsem po běžící Tereze vypustil ledový paprsek a Jakub nepřestával pálit ze svého luku.
K našemu překvapení byla ohnivá elementalistka natolik mrštná, že se vyhýbala jak Jakubovým šípům, tak i mým paprskům.
A to už byla mezi námi, máchající okolo svými drápy. Jakub těsně uhnul na stranu, ale jak se zdálo, on nebyl jejím hlavním cílem – byl jsem to já.
Hned jakmile jsem uskočil jejímu přistání, znovu se do mě pustila. Zmatené vykrývání ran se po chvíli změnilo jen na zbrklý ústup s vyčarovaným štítem. Byla natolik rychlá, že jsem ji nemohl nijak pořádně odporovat, ale vzpomněl jsem si na někoho, kdo by mohl. Problém byl, že dotyčný právě proletěl za Jakubem a zabořil se do země. Tomáš.
Větrný elementalista se zřítil na dlaždice hradu.
„Michale, taky vám to tak jde?!“ houkl jsem na něj.
„...Ani se neptej.“
Tak to tedy ne.
Udeřil jsem štítem před sebe a notně tak Terezu překvapil - elementalistka spadla k zemi. Když jsem se k ní ale přiblížil, vyslala na mě ohnivou kouli.
Na poslední chvíli jsem před sebe nastavil svůj štít. Ten se beznadějně roztříštil a já sám jsem se zapotácel dozadu. Tereza se zvedla ze země, připravující další sérii útoků.
Náhle vyjekla bolestí a její kaštanové vlasy se naježily. Bylo vidět, jak doslova jiskří. Za ní se šklebil Jakub, držící ji za ramena.
Jakub se zlomyslně smál.“To je element!“
Terezin zkroucený obličej mě však přesvědčil o něčem jiném.
„Jakube, řekl bych, že je poražená, nechceš toho už ale nechat-“
„Dost!“
Po dvojici elementalistů skočil Michal, shazující oba na zem. Tereza padla zády k zemi, bylo vidět, jak je stále elektrizovaná Jakubovým elementem.
„Co děláš, ty blbečku?!“ protestoval Jakub.
Michal se zvedal z hromady, také částečně ochromený Jakubovými blesky.
„Už to stačí, proboha..!“ řekl.
Spíš než o jejich hádku jsem se zajímal o Kristýnu, od boje s níž Michal utekl sem. Běžela směrem na dva elementalisty, kteří se těžce zvedali ze země.
„Kristýna! Palte!“
Z ruky mi vyšlehla modrá záře, předznamenávající ledovou kouli. Jakub s Michalem od sebe odpadli a v poslední chvíli po útočící Kristýně vyvolali kouzla svého elementu.
Jakmile to elementalistka zmerčila, na celý útok zapomněla a dala se na zběsilý úprk. Naše kouzla se bezvládně rozletěla po areálu, ale čert to vem. Vždyť jsme porazili další dva z Terorových elementalistů.
Ale teď musíme pokračovat dál, směrem na Terora.
„Kluci! Jste v pořádku?!“
Kuba si oklepával prach ze své mikiny. „Jo, jasně...“
„A kde je Tereza?“ hned se ptal Michal.
Rozhlédli jsme se po okolí; Tereza bezvládně ležela téměř až u zdi kaple a Tomáš seděl opřený o fontánu, nejspíš zraněný.
„Zajměte Terezu, já se podívám na Tomáše!“
Doběhl jsem k Tomášovi, zatímco Jakub s Michalem zajímali Terezu.
„Hej, Tomáši... Jsi v pořádku?“.
„Já sakra nevim... Hodně jsem to dostal od tamtý krávy-“
„Neboj se, obě dvě jsou poražený. Tereza je támhle, a teď s ní kluci nakládají, jak si zaslouží.“
To je asi fakt.
„No, tak to je výborný...He, he...“
„Drž se, za chvíli s Jakubem a Michalem vyrážíme na Terora. Ty zůstaň tady, máš toho dost.“
„Promiň, že ti s ním nemůžu pomoct, fakt...Už bych to nezvlád'...“
„Ale vždyť to nevadí! Bojoval jsi dobře, jako vždycky! Vždyť si snad vzpomeneš na golema, ne?“
„To jo, ale-“
„Tak stačí jenom, abys to tady přečkal v pořádku, a dáme dalšího golema! Bereš?“
„Dalšího už néé...“ zasmál se.
„Vydrž to tady! Všechno zase bude v pohodě a Teror bude jenom špatná vzpomínka!“
„Kdybych si aspoň uměl na chvíli zadělat tu ránu, jako to umí Jirka, nebo ty...“
„To je nápad! Mr. Kdosi ti přece říkal jak, něco jako bys sis tam nafoukal vítr. I když, to je asi hloupost.“
„Ale jo, zkusím to, asi vím, jak to myslíš.“
Tomáš kolem sebe nechal proudit vítr. Bylo to kouzelné - cítil jsem poryv větru jen na svojí noze, ale nikde jinde, protože jsem nebyl dost blízko.
„Tak jo, snad je všechno v pořádku...“
Větrný elementalista se sice zvedl na nohy, ale bolestí se okamžitě sklátil na zem.
„Asi to nepůjde,“ bědoval.
„To je v pohodě... Hej, Jakube! Michale!“
Elementalisté se na mě otočili; Michal držel Terezu v náručí, spoutanou liánami. Byl to pohled jak z nějaké pohádky, na „Udatného hrdinu a princeznu, kterou sebral drakovi“.
„Honem! Pojďte sem!“
„Tereza je v bezvědomí, ale není mrtvá.“ řekl rozmrzele Jakub.
„Není to skvělý? Pepa jí může taky osvobodit, jako Markétu!“ radostně prohlásil Michal.
„To máš ale pravdu, to by mohl.., kde je vůbec Markéta?!“
Vždyť šla s Michalem!
„To nevím,“ řekl Jakub. „Já jsem jí neviděl.“
„Michale! Vždyť šla s tebou!“
„Já vím, ale když jsme se setkali s Martinem, tak jsem o ní ztratil přehled! Promiň, já jsem jí vážně nesledoval.“
Moje hlava padla do dlaní. Kde je, proboha?!
„Ale možná, že šla pomoct Alešovi se Shargem, nebo bratrům. Nebo si troufla rovnou na Terora,“ řekl blahosklonně Michal.
Šance byla mizivá. Aleš by vyhrával, bratrům by překážela a na Terora by sama nešla.
„Kluci... A co já?“ zavrávoral Tomáš.
„Jo... Sakra... Takže: Kubo, byl bys schopnej tady pohlídat Terezu, aby neutekla a Tomáše, aby se mu nic nestalo?“
„To bych asi moh', ale spíš bych vám měl píchnout s Terorem, ne?“
„Nemůžu riskovat, že se něco stane s Tomášem, nebo že nás nakonec překvapí Tereza. Můžeš to, prosím, pro Společenstvo, udělat?“
„Klidně, a mám říct Pepovi, aby jí teda nějak osvobodil, kdyby šel okolo?“
„Určitě. Už je čas na to, abysme vyrazili, takže, Tomáši, Kubo, když uvidíte někoho z našich, řekněte jim, že jsme v katedrále. A kdybysme se dlouho nevraceli, běžte si Terora podat sami. Tak zatím.“
S Michalem jsme se vydali ke vratům Svatého Víta.
„Asi vím, jak porazíme Terora,“ řekl jsem mu.
„Jak?“
„Viděl jsi ten meč v oltáři uvnitř?“
„Cože? To vůbec.“
„Tak tam byl Terorův meč, který se shodou okolností jmenuje Hyperion, má to na sobě vyrytý. A v tom oltáři vypadal, jako by se zrovna tam odtud, z něj, šířila ta vlna, co vysává lidi. A mám pocit, že to je ten Hyperion.“
„Proč myslíš, že by zrovna ten meč..?“
„Vzpomeň si na to, co nám říkal Lukáš, nebo Mr. Kdosi, nebo proč se proti nám postavil Martin. Byl probodaný nějakým mečem, a pak stál proti nám. Lukáš zase říkal, že Hyperion sídlí v ruce někoho jiného! Ne v jeho, ale v Terorově! A Mr. Kdosi, že to Hyperion z centra vysává lidi! Musí to být on!“ rozhorleně jsem vysvětloval.
„Jasně, zapadá to do sebe. A my s ním uděláme co – rozbijeme oltář, nebo ho vytáhneme?“
„Teď už nic, Teror si ho vzal. Ale řekl bych, že ho tam zase najdeme, protože když ho tam Teror už jednou vrazil a tohle všechno napáchal, bude ho tam muset dát znova, aby nepřestal fungovat.“
„Tak do toho.“
Vešli jsme do Svatovítského chrámu - bedlivě jsem sledoval, odkud přijde Teror. K našemu podivení tam ale nikdo nebyl.
Oba jsme se okamžitě vrhli směrem k oltáři.
„Není tu žádnej meč.“
„Já jsem blbej!” plácl jsem se do čela. “Vždyť to vysávání lidí přece zastaví jenom smrt Terora, ne to, že přijde o Hyperion! To snad není pravda. Musíme hned najít Terora – vzal si ho určitě s sebou!“ řekl jsem.
„Tak jo, honem!“
Zmatení elementalisté vyběhli z vrat katedrály, ale srazili se s někým jiným. Oni spadli k zemi - on se ani nehnul.
„...Tak kde je ten parchant?“
„Aleši! Porazil jsi Sharga?“
„...No to mi ani nepřipomínej, protože s tou vodou měl pravdu!“
Spolu s Michalem jsme se zvedli na nohy; Michal měl náhle podivně radostný výraz.
„No a tak co, je po něm?!“
„...Utek'... parchant.“
„Myslím, že se Aleš vrací..,“ tiše pronesl Michal.
„...Co, co to zase meleš?!“
„Ále nic,“ smál se.
„...No, to jo... Tak kam se 'de?“ řekl Aleš a přehodil si kosu přes rameno.
XXIX
Část první
„Divný, co?“
„To jo, ale nesmíme polevit v naší snaze, Teror tu přeci někde musí být. Měli bysme se nejspíš rozdělit-“
Dvě ohlušující rány,
Firen a Magmaros, vyskakující z hořících děr ve vzduchu, každý na jiném kraji hradu, Společenstvo mezi nimi.
„Tak jo! Pojďte sem, vy srabi!“
„Je to tu. Společenstvo, je nejvyšší čas se rozdělit.“
Kamil vbíhá do katedrály, Tomáš a Jakub obíhají zeď zprava, Michal s Markétou pokračují vlevo...
A bratrovražedný boj může začít.
Jiří a Josef se k sobě obrací zády, každý směrem k nepříteli. Josef má před sebou Magmarose, Firen pokračuje směrem na Jiřího. Ohniví bratři nad bratry Maršíčkovými vystřelují dva dlouhé plamenné pásy, které se nad nimi spojují v jednu svítící bránu - náhle se z toho spojení začíná na Jiřího s Josefem snášet ohnivý déšť.
Kývají na sebe a rozdělují se; Jirka se rozbíhá na Firena, Pepa se s holí žene na Magmarose.
Z Pepovy hole vysvítá bílá záře a Magmaros jako by oslepl. Nedbá na to a vytahuje dva planoucí srpy. Roztáčí se ve snaze si nepustit svatého elementalistu k tělu, dokud se mu nevrátí zrak.
Zleva je slyšet břinkot zbraní; to do sebe zaklesly své zakroucené meče Jiří a Firen – temný elementalista navozuje zlomyslný úsměv, když Firena pomalu přetlačuje, ale ohnivý bojovník ho mrštným chvatem shazuje k zemi. Poté po něm tne, ale Jiří se odvalí stranou – Firenův scimitar padá na dlaždice hradu.
Nepolevuje v boji a když už je připravený znovu zaútočit na Jiřího, proletí kolem jeho hlavy tmavá hvězdice, a další, která projede jeho ramenem jako nůž máslem – to temný elementalista útočí z dálky...
Josef mezitím po svém protivníkovi vymrštil jakýsi bíle svítící kříž; Magmaros je zasažen do své trojúhelníkové hlavy a zastavuje svůj bezhlavý útok; to však nic neznamená. Na svého nepřítele vyvolává svými vroucími, tlustými pažemi obrovskou ohnivou tlamu, velkou asi jako je sám Josef.
Ten je zděšen, nicméně z jeho vztyčené hole vzápětí vysvítá bariéra okolo jeho postavy.
Tlama ho přeletí, jako by tam vůbec nebyl.
Ale je to Jiří, kdo je zasažen onou ohnivou mordou, popálený natolik, že s křikem padá k zemi – z jeho černou hmotou. Firen se na něj rozbíhá se šavlí v ruce - rozmachuje se pro ránu z milosti, kterou by ukončil utrpení temného elementalisty. Teď pro něj ale ještě smrt nepřichází - elementalista se vytrhl z bolesti, ve spojených dlaních je vidět tmavý záblesk - a Firen letí vzad, dělající svým čírem ve vzduchu červenou čáru.
Přistává na zádech svatého elementalisty, který se rozmachoval holí po běžícím Magmarosovi – Firen i Josef padají k zemi. Firen se potácí pryč, aby vyklidil cestu srpům jeho bratra.
Když už by ostré zbraně přistály na Josefových prsou, elementalista mrštně nastavuje svoji hůl, do které se zakousnuly oba srpy. Josef sebere všechnu svojí sílu a jako by byl někým zvedaný, se ze země přenese zpět na nohy. Roztočí hůl a chystá se bít zaskočeného Magmarose.
Magmaros ustupuje o několik kroků vzad; Josef má totiž stále v zádech Firena, který po něm právě vymrštil ohnivou kouli.
Svatý elementalista je zasažen a bezmocně padá k zemi, ve skoku však otáčí svoji hůl, udeří s ní do země – a přenese se vzduchem znovu na nohy, do zad zákeřného Firena.
Josef se krčí a míří svou holí před sebe – Firen se myslí, že se asi zbláznil, proto neváhá s útokem. Nad svatým elementalistou však náhle prolétavají hvězdice směrem na útočníka, který je hned několika ve svém bezhlavém útoku zasažen; pořezaný na mnoha místech padá na zem, právě vedle Josefovy nohy.
Avšak tím nic nekončí – Magmaros v záchvatu hněvu spojuje paže a vtom se na bratry řítí koncentrovaný, plamenný oblak, proti kterému, jak se zdá, není velké obrany.
„Honem! Běž!“ křikne Josef, a spolu se svým bratrem se pouští na útěk do hradní brány, pryč z cesty hořící vlně.
Oba už jsou pryč z hradu, když jim plamen olizuje záda. Skočí pryč – každý na jinou stranu. Okolo se prožene dlouhý ohnivý pás, který se později ztrácí někde v oblacích. To už jsou však Maršíčkové zpět na nohou - jdou se bít do brány, kde na ně číhá Magmaros, s lávou pulzující v jeho žilách.
Bratři napřáhnou ruce na magmatického elementalistu - za záblesku světla se k němu vzmůžou dva paprsky – fialovo-černý, a čistě bílý. Magmaros je však rozzuřen na nejvyšší míru a oba bratři se, spolu s jejich paprsky, ztrácí v kouři, který se náhle z lávového elementalisty rozmohl. Jiří s Josefem jsou od sebe odděleni, když je kouř náhle roztrhán paprsky světla – to je Josefova hůl, z jejíhož vrchu pochází ta záře, která řeže opar na kusy. Spatří však Jiřího s červenou jizvou v zádech, jako po Magmarosově srpu, říká si. Temný elementalista se zasažený belhá pryč, když Josef spatří jeho soka, hrnoucího se za ním.
Svatý elementalista náhle sebere všechny své síly, zamíří na něj holí...
„PILÍŘ SVĚTLA!“
Předhradí Pražského hradu je náhle oslněno neskutečným množstvím záře, hrnoucím se z vrchu Pepovy hole – vnitřek jeho helmy je náhle také osvětlen, a odhaluje prázdný vnitřek..!
Celé okolí je iluminováno tím nebeským světlem, které Josef vypustil ze své zbraně, oslepený je navzdory svému elementu nikoli Jiří, ale Magmaros, kterého neviditelná síla záblesku prohnala okolními domy na východě; mizí za cimbuřím blízkého ochozu a ztrácí se nám.
A potom už tu máme znova dva bratry, vítěze. Jiří padá zády k zemi, vážně zraněný od Magmarose – dnes už nedokáže bojovat. Stejně tak Josef je ze svého limitu elementu velmi vyčerpaný a klesá k němu.
„To byl limit...” vydechl Jirka. “Jdem’ píchnout Kamilovi?“
„My už nejspíš ne... Jsme na tom špatně... Ale řekl bych, že tam je spousta zraněných... Možná bych se, i s tím málem, co mi zbylo, měl o něco pokusit.“
„Rád bych se tam ale... Taky kouknul.“
„Dojít tam po svých bude asi veliká dřina, ale nevadí. Snad se tam nějak dostaneme.“
A svatý elementalista se spolu s raněným bratrem belhá zpět do hradu, vstříc jakémukoli dalšímu nebezpečí, které je tam čeká...
Část druhá
Tři elementalisté vycházejí z chrámu sv. Víta, aby vyhledali a zneškodnili Terora.
„Takže, kam jdeme?“ řekl Michal.
„Nevím. Celý hrad už jsme prohledali... Těžko říct, co teď.“
„...To je jednoduchý, ne? TERORE, VYLEZ, A DĚLEJ!“
Michal, jako při každé Alešově narážce v minulosti, vybuchl smíchy. Já jsem měl zase pocit, že je to ten starý Aleš.
„...Nefungovalo.“
„Pojďte, ještě jednou to obejdeme!“ pobídl jsem kluky.
Vydali jsme se kolem pravé zdi katedrály ve snaze najít našeho nepřítele. Bylo až podivné, jak se nedali nalézt Jirka, Pepa, a ohniví bratři... A to jsem si tak přál vidět jejich boj.
V zadní části hradu, tam, kde byla fontána a Tomáš s Jakubem, náhle vysvitl dlouhý, do nebe sahající, černý paprsek, jako když se u školy poprvé objevil...
„Teror!“ vykřikl Michal.
„...No jasný, to je von...“
„Jdeme tam, než se Tomášovi a Kubovi něco stane!“ řekl jsem.
Skupinka se rozeběhla za paprskem. Zdálky jsem uslyšel Jakuba: „Je tu Teror!“
„...Cože?! Co ti tam dělaj'?“
„Bojovali tam, a Tomáše pořezala Kristýna... Kuba ho tam hlídal.“ odpověděl mu Michal.
Ode zdi vyletěl Jakub, zasažený nějakým tlustým černým paprskem, ne nepodobným obrovské černo-fialové jitrnici. Bleskový elementalista narazil do zdi, Tomáš se potácel směrem k němu s Terorem v zádech.
„Hej, Terore..!“ zahulákal Michal.
Temný elementalista se otočil; svoji ruku měl v perfektním pořádku, držel v ní svůj strašlivý meč – Hyperion...
Stáli jsme proti němu jen my tři. Já, Aleš, a Michal.
„Pociťte sílu Hyperionu!“ zahřímal Teror a rozmáchl se mečem - vyvolal na nás jakýsi černý mrak.
Předstoupil jsem před naší skupinku a tmavý oblak zachytil do namodralé bariéry, mračno se kolem prohnalo jako potok přes kámen. Na mém štítu vzápětí přistál Teror; zabodl do něj Hyperion, který moji hlavu minul jen o dobrých pár centimerů.
Spustil jsem bariéru. Michal po temném elementalistovi vymrštil hned několik tyrkysových výbojů, které vypadaly jako malé komety. I Aleš se ujal slova - svojí kosou napadl Terora, když jsem se vzpamatovával z jeho nečekaného útoku.
Michalovy střely zachytil do podivné černé díry, na kterou přetvořil svoji ruku a Alešův silný úder vykryl Hyperionem – nyní mu ale teklo do bot: Na každé straně jeden elementalista.
Aleš nepřestával ve svých útocích kosou a Teror musel vykrývat každý jeden jeho úder, z druhé strany k němu letěly další čtyři Michalovy střely. A středem jsem po něm mířil svůj mrazící paprsek.
„Dost!“
Od Terora se náhle zmohla silná tlaková vlna, která mě srazila na zem. Ztratil jsem přehled o boji a pokusil jsem se po paměti najít svůj meč, protože se mi zatmělo před očima; teď jsem byl dočista bezbranný.
Představil jsem si kouli ledu, ve které se nacházím, která mě ochraňuje od okolních vlivů právě díky naší elementální podstatě...
A vyšlo to.
Ocitl jsem se v ledovém obale, ve kterém jsem mohl bez problémů chodit, také jsem ale cítil úbytek elementu. Pokud ho budu takhle využívat ještě chvíli, budu se muset spolehnout jen na svůj meč.
Co byla velmi příjemná změna - hned jsem viděl o něco lépe. už méně příjemný byl však pohled na Terora, řítícího se na mne.
„Tu máš!“ Aleš vstoupil Terorovi do cesty a vrazil mu ránu kosou.
Okamžitě jsem spustil svoji obranu a běžel na pomoc ohnivému elementalistovi. Teror převalil Aleše na zem a skoro by ho zasáhl Hyperionem, kdyby ho Michal neodhodil z Aleše pomocí svých fialových výbojů, které jím mrštily několik metrů dál.
To už jsem se ale na Terora vrhl já – rázem po mně vypálil tmavý paprsek, který mě zasáhl do břicha a shodil z něj. Zvedl jsem se na nohy ve snaze nepolevit; přede mnou jsem zahlédl Michala, jak mu Teror probodl pánev. Proboha.
Aleš zasáhl Terora kosou do zad, což dalo Michalovi čas se z posledních sil odplazit pryč.
Temný elementalista vydal až kovový výkřik a po Alešovi se ohnal mečem; ten to vykryl tupým koncem kosy.
Z dálky jsem z dlaní vypustil světle modrý paprsek, který mířil na Terora. Byl sice zasažen, ale nezmrazilo ho to tak, jak bych čekal, jenom ho to vyvedlo z rovnováhy. Tak takhle ho neporazím...
„Michale, jsi v pořádku?!“
„Uch...“ přírodní elementalista nevydal ani hlásku; jeho tělo začalo světélkovat tak, jako v nákupním středisku. Okamžitě jsem vyběhl po Terorovi s ledovým štítem v ruce, kdyby na mě chtěl zkoušet znovu jeho černé projektily.
Jak jsem čekal, když si mě všimnul, honem po mě vystřelil další černý pruh „esence“ .
Nastavil jsem proti němu svůj štít a paprsek se neškodně odrazil do vzduchu. Uchopil jsem pevně svůj meč a ťal po něm. Vykryl to Hyperionem, stejně tak jako moje další údery.
A znovu se do jeho boku zakousla plamenná kosa.
Zevnitř rudého brnění se ozvalo:“...Pohoda jazz.“
Terora to znova vyvedlo z míry; tentokrát to jen tak lehce nepřešel. Rozpažil a ze země vyjely stříbrné bodce, které se šířily dál směrem od Terora po vlnách, trhající dlaždice a vše další na zemi.
Jedna z těch čepelí projela mojí nohou. Vyjekl jsem bolestí a kulhal od čarujícího Terora ve snaze si na nějakém bezpečném místě zacelit nohu ledem, to aby ta ohlušující bolest alespoň na chvíli přestala, zato Aleš dopadl ještě hůř. Nevyrovnaný z drtivých útoků kosou ztratil rovnováhu; dopadl přímo na jeden bodec a při zpětném rázu hned na další. Beze slova se skácel k zemi...
Co se to děje?
Společenstvo je... Poráženo?
Nejdřív Tomáš, potom Jakub, teď Michal s Alešem... Co to má znamenat?
Budu teď poražený já? Zabije mě Teror, a to samé potom udělá se zbytkem Společenstva?
A potom jsem zahlédl žhnoucí zářezy po Alešově kose na Terorově brnění; měl bych dokončit to, co ostatní začali.
Pořád je šance, že ho porazím. Rány jsem měl zamrazené, tak do akce!
Teror po mě vymrštil několik tmavě fialových chuchvalců, ale ty se úspěšně rozbily o zavčas vztyčenou modrou bariéru. Protivník pevně chytil Hyperion, až se vyryté písmo stříbrně zalesklo a rozběhl se na mě.
„Nazdar, kámo!“
Před Terora náhle přiskočil Marek – jako by ho poslalo samo nebe, a to myslím doslova. Jednou ze svých katan rozsekl Terorovu helmu, ale samotného temného elementalistu nezasáhl.
Kus lebky odpadl na zem; z vyhřezlé Terorovy hlavy se mi zvedl žaludek. Neměl tam obyčejnou pokožku, nicméně rovnou mozek, nervy, jako by přišel o všechnu svoji pleť...
„'Du pozdě, co, kámo.“
Temný elementalista se opřel do Marka, ale ten svojí mistrovskou prácí katan všechny údery odrážel. No, snad nebudu pozadu!
Znovu jsem začal dotírat na svého protivníka a jak se zdálo, tři zbraně s jediným, byť mohutným mečem nezvládal. Skrčil se před jednou z mých prudkých ran a po Markově břiše nechal znenadání vyšlehnout tmavé plameny.
Marek odpadl vzad, držící se v pase, a já se okamžitě ujal slova. Začal jsem na Terora útočit hlava nehlava, ale nehledě na sílu a razanci mého úderu, temný elementalista se pokaždé ubránil.
Náhle začal útočit on. Nestíhal jsem vypadávat zpět, ba ani odrazit všechny údery, v jednom momentu jsem měl dokonce Hyperion v rameni. Palčivá bolest, černo před očima...
To už se ale na něj zprava řítil Marek; vyskočil a chystal se Terorovi svými katanami zasadit rozhodující ránu. Temný elementalista ale rychle vyhodnotil situaci a po svém protivníkovi vypálil tlustý, černý mrak. Marka vymrštil vzduchem několik metrů pryč, stabilizoval jsem svůj krok, znovu jsem viděl čistě.
Jak se zdá, tak ani Marek mi nedokázal pomoct. Společenstvo je tedy téměř do jednoho vybité... Pokud dnes Společenstvo neuspěje, a tak to také vypadá, ať můj zdejší boj konečně za něco stojí.
Zrudlo mi před očima, oběma rukama jsem pevně chytil svůj meč...
Střemhlav jsem se rozběhl na Terora; meč jsem držel jen v pravé ruce, a na konci čepele jako by se sbíral led, modrými záblesky svítící na všechny strany...
“BEZHLAVÝ ŘEZ!“
„Nebožáku, dnes jsem připraven...
HYPERION!“
Vyrazil proti mně, Hyperion v ruce levé, s čepelí se pomalu zvětšující... Čím blíže jsme k sobě byli, tím více sílilo ostří Hyperionu, stejně tak jako led na mém meči.
Ať to stojí za to, i pokud mám za to zemřít.
Elementalisté se srazili.
Epilog
Terorovým břichem prošla má čepel; byl roztržený tak, že téměř přišel o jednu nohu. Cítil horký dotek Hyperionu, prořezávající se mojí ledovou tunikou až do morku kosti, pronikající mým tělem elementalisty. Za Terorem jsem náhle viděl Jakuba se vztyčenou sekerou?!
Když jsem padal na zem, smýkala mnou nesmírná bolest. Na druhé straně se zřítil Teror, hroutící se jako padající letadlo.
A tady jsem byl, ležící na zemi, s ranou křivě se linoucí od boku na hrudní koš.
Jednou jsem říkal, že pokud bych měl uspět, klidně pro to i zemřu, a jak se zdá, to se nejspíš za chvíli stane.
Ve své hlavě jsem si vybavil, co jsem zažil: dobrodružství se svými přáteli, elementalisty, kteří mi teď nenávratně mizí z očí. Tomáš, který zničil golema, jehož radostné řeči mi budou tolik scházet, Michal, který se tak snažil udržet Společenstvo v jednom kuse, aby se za žádnou cenu nerozpadlo. A přece jeho snaha vyšla vniveč, protože Společenstvo právě opouštím.
Aleš, co tak bravurně bojoval proti Terorovi a kterému se vracela jeho dobrá nálada, zrovna, když to má skončit. Jirka a Pepa, kteří mě podporovali už třeba jen svým zájmem o Společenstvo, o jejich podstatné roli v týmu, za kterou jsem jim odpustil i jejich „úžasné“ výkony v boji - správní parťáci jako oni mi budou scházet. I takoví, jako Kuba, který mi znovu ukázal, že i přes svůj nezájem a duši flegmatika dokáže podávat mimořádné výsledky, snad i proto, aby mě potěšil, kdyby se něco stalo.
Markéta. To jí budou patřit moje poslední vzpomínky, i když se ve finále moc neukázala.
Protože to ona mě inspirovala v tomhle boji; to pro ní jsem ze všech sil řezal Terorovy následovníky, ať už to mělo stát cokoli. Přijde pro mě? Setkáme se u Aleše?
Po hradních dlaždicích ke mě chvátal Marek. “Kámo! Sakra! Co se ti to stalo?!“
„...PaRá...da, co...? bUDEš ...VůDcoVAT...“
„Ahaha, tak lehký to mít nebudeš. Víš, kámo, znám jeden tríček...“
Okolím se rozvinulo žluté světlo, ve kterém se Marek náhle rozdvojil. Jedna jeho podoba, ta hmotná, měla vzhled Marka, kterého jsem znal ve třídě, ve svém fialovém triku s pruhy po stranách s jeho věčně nerozčesanými vlasy; druhá, průhledná, znázorňovala jeho dnešní vzhled - svalnatého, vypracovaného bojovníka jenom v roztrhaných džínách a dvěmi katanami na zádech.
Za jeho zády jsem zahlédl pohyb.
K Terorově regenerující se mrtvole přišla známá postava: Martin. Podíval se na bezvládného Terora, vytáhl automat a několikrát stiskl spoušť. Proud černé krve vystříkl na dlaždice hradu a já jsem nevěřil svým očím. Chtěl jsem na to Marka upozornit, ale už jsem neměl sílu.
Z Terorova těla se vzedmul černý mrak, jako by to byla jeho duše. Nejspíš ho opouští jeho element, mizící ve vzduchu v podobě kouře.
To už ale po mně skočila Markova elementální podoba, jako kdyby skákala do bazénu. Dopadla na mě a rozplynula se - bolest z rány Hyperionem se začala tlumit, až už jsem jí necítil vůbec... Zlatavý opar pominul a přede mnou opět stál Marek, takový, jakého jsem ho znal ve třídě.
...Se kterým se náhle srazila ta černá „duše“. Náraz s ním trhnul dopředu a černá hmota zmizela v jeho zádech.
Marek padl na zem, jako by znenadání omdlel, a vtom ho podivná síla zvedla na nohy. Rozhodil ruce, prohlédl si okolí... A utekl.
Terorova mrtvola byla pryč. Vše, co po něm zbylo, byl na zemi ležící Hyperion, který, jak se zdá, byl teď už k ničemu.
A pak jsem tam byl já, za katedrálou svatého Víta na Pražském hradě... Už jsem neměl na těle tu strašlivou ránu od Terora. Teror je mrtev, a Marek mě zachránil.
Jak se rozdvojil na dvě podoby, a jedna ve mě zmizela... Byl to jeho element. Věděl jsem to. Síla Markova elementu mě zachránila před koncem.
Já jsem uspěl. Uspěl jsem, a Společenstvo se mnou.
Postavil jsem se na nohy; veškerá bolest, způsobená Terorem, zmizela.
„Kamile! To není možné!“
Otočil jsem se, a stál tam Pepa. Vedle něj postával Jirka a s nezvyklým úžasem si mě prohlížel.
„Kluci!“ Rozběhl jsem se s neskrývanou radostí k bratrům Maršíčkům.
„Dobře, ty! Takhle naklepat Terora!“ řekl Jirka.
I Pepa měl radost. „Nemožné se stalo skutečností, tobě se to vážně podařilo!“
Objal jsem oba bratry a z očí mi vytryskly slzy.
„Viděli jste to?! Viděli?!“
„Masakr.“
Otočil jsem se po hlase; kulhal k nám Aleš.
„Aleši! Ty ses z toho taky dostal! Jak je to možný?!“ znásobil mojí radost náš ohnivý přítel.
„No, tyjo, bylo to těsný, ale dostal sem se z toho, když jsi sejmul Terouše... prostě 'sem se cítil zase v poho.“
Protřel jsem si obličej; je to sen? Krásný sen?
Vlevo se sem plahočili Jakub s Tomášem, navzájem se podpírající, ale znova s tou jistotou, kterou měli za starých časů...
„Vy!“ vrhnul jsem se po chlapcích.
„Hej... Promiň, že jsem nepomoh’, ale fakt mi bylo zle...“ omlouval se Kuba.
„Jo, to já se neomlouvám!“ zažertoval Tomáš. „Protože jak vidim, stejně bych jenom zacláněl!“
„Ježiši, kluci, vy byste mi fakt chyběli..,“ usmál jsem se.
„Hej, Společenstvo! Dobrá práce!“ ozvalo se odněkud zprava. Byl to Michal, který se opodál zvedal ze země. „Tak jsme to nakonec přece jenom dali a nejen díky našemu panu vůdcovi...“
„Společenstvo to přežilo beze ztrát!“ radoval jsem se, rozhlížející se po všech svých společnících.
„Takže... Co bude dál?“ ptal se Kuba.
Michal se rozhlédl.“Měli by se asi brzo vrátit lidi. Pak už nás nebude nikdo potřebovat, co myslíte?“
„To bych řek’.“ kývl hlavou Jirka.
„Moment.“
„Co se děje, Pepo?“
„Kamile... Kde je Markéta?“
Konec první části
Slovo autora
Čtenáři, právě jsi dočetl první část čtyřdílné série o dobrodružstvích Společenstva Elementálů, skupiny chlapců, kteří dostali schopnost ovládnout elementy.
Ale jak je ti nejspíš už jasné, prvním dílem to nekončí, ba naopak začíná – mnoho se toho ještě má stát.
Nicméně, na tomto místě bych rád napsal něco jiného. Něco z historie.
Tuto knihu jsem psal již od svého raného dětství. Nejprve to byly sešítky s vymyšlenými příběhy, kde hlavní roli hráli Kamil Beer, Aleš Masák, Jakub Podlesný, a Tomáš Jakl - moji tehdejší přátelé ze školy.
Jak čas plynul dál, přibyli i Jiří a Josef Maršíčkovi, poté také Michal Příhoda, Lukáš Korynta a Martin Pergl, se kterými jsem se seznámil později.
Mnoho postav z této knihy je fiktivních. Ale jiní reprezentují mé známé ze skutečného světa, jako například právě vyjmenovaní kluci. Jako třeba Marek, nebo Markéta.
I někteří moji knižní soci dokonce odrážejí mé skutečné nepřátele - to je ale už na vás, posoudit, kdo je z nich skutečný a kdo ne.
Nicméně, realita je narozdíl od knížky tvrdá; jako žák prvního ročníku střední školy jsem si prošel mnohými životními bolestmi, nejhorší z nich byla ztráta těchto přátel, které nazývám Společenstvem - jistě si už někteří z vás položili otázku: „K čemu uchovávat paměti?“ Teď nastal pravý čas to vysvětlit.
Tuto knihu jsem napsal proto, abych zde uchoval vzpomínky na všechny ty zážitky, které jsem s nimi měl možnost prožít - Jak jsme společně trávili čas v karetní herně „Exil“, jak každý vynikal svým osobitým projevem, jak moc jsme si spolu užili. Jak moc pro mě znamenali, jak moc mě ranilo, když už jsem se s nimi nescházel.
Ani s jedním se už aktivně nestýkám – každý jsme šli na jinou školu, někteří se odstěhovali, o jiných jsem už zase vůbec neslyšel. V té době, kdy jsem dopisoval tuto knihu, jsem se s nini opět setkal a měl jsem z toho radost. Nedělám si iluze, ale pokud se s nimi budu občas potkávat, bude to skvělé.
Proč vám to líčím? Nepíšu knihu proto, abyste mě litovali. Je to proto, abych někam zaznamenal to vše, čím jsme spolu prošli, všechny úspěchy i ty méně šťastné chvíle.
Proto, aby byl příběh o nerozlučné partě přátel, bijce, flegmatika, věrného společníka, vtipálka, dvou sehraných bratrů a jejich tvrdohlavého vůdce ukazován dnešním i budoucím generacím.
Dále,
bych rád poděkoval všem těm, co mi pomáhali s vývojem této knihy. Michalovi, Jirkovi, Pepovi, za nedočkavost na další kus knihy, Andree a Markovi, spolužákům, za hodnocení všech čtyřech psaných verzí, Markétě a dalším děvčatům, bez kterých by svět nebyl takový jaký je, za inspiraci a v neposlední řadě i rodičům.
Především ale Alešovi, Jakubovi, Tomášovi, Jirkovi, Pepovi a Michalovi za to všechno, co už nezopakujeme a co mě donutilo k sepsání této knihy.
A mnohým dalším, na které jsem zapomněl.
No a na co že se to máte těšit v přištím díle?
Společenstvo bude cvičit armádu elementalistů jako následek bojů s Terorem, znovu přejde na přetřes meč Hyperion - tentokrát už budou citelné ztráty na obou stranách. Marek bude hrát jednu z hlavních rolí, takovou, ve které jste ho ještě neviděli, Lukáš bude znovu promlouvat ke Společenstvu... A možná přijde i Mr. Kdosi.
Na brzkou shledanou u dalšího dílu - Společenstvo Elementálů, Epizoda 2., Prokletý meč.
"Přátelství spočívá ve výběru člověka, kterého jsme si zvolili pro jeho povahu a dali mu jednou provždy přednost."
Bonnard
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 4 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 4 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 21 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
