|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303421 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: We are the greatest II., kap. 15 ::
We are the greatest II., Kapitola 15. Smrt zaručena
Ahoj čtenáři O:-)
Tak jsem tu zase s další kapitolkou svého oblíbeného příběhu na pokračování - WATG. Tentokrát nadpis prozrazuje víc, než by měl. Každopádně je to kapitolka trošku na osvětlení, ačkoliv mnohým možná ještě víc zamotá celou situaci...
Kapitola 14. nám ukázala, co si myslí hlavní hrdinka Jana o situaci, do které se díky Retgerovi dostala, ta dnešní nám ukáže, co se stalo po jeho zmizení a před jeho znovuobjevením.
Co dodat? Enjoy my story :-* |
| |
|
|
We are the greatest II., Kapitola 15. Smrt zaručena
Retger zasténal bolestí. Za jiných okolností by ani necekl, ale droga otupovala jeho mysl a vysilovala ho, proto ji nedokázal potlačit. Cítil, jak mu pulzuje v ruce a prostupuje i zbytek vysíleného těla. Eva na něj lhostejně zírala očima schovanýma za hustými řasami. Jeho nepřirozeně zkřivený výraz v obličeji ji nechával naprosto chladnou.
Potom se zase usmála. Nechala své vlasy sklouznout přes ramena a začala ho jimi šimrat. Koutky úst mu zacukaly – konečky ho lechtaly.
Přestala právě v čas. Rychlým pohybem hlavy vrátila neposlušné vlasy na záda a svůdně na něj hleděla. Tomáš si uvědomil, že ještě ani jednou nepromluvila. Chtěl slyšet barvu jejího hlasu. Třeba se spletl, třeba to byla jen iluze... Přece viděl její mrtvé tělo... Jenže zrak ho utvrzoval v něčem jiném.
Viděl něco, co vypadalo jako její mrtvé tělo, uvědomil si. Čerstvě ohořelé ostatky dokazovaly jen to, že někdo zemřel. Mohl to být kdokoliv...
Svá ústa naklonila těsně nad jeho. Neuhnul. Cítil její teplý dech. Červené rty měla suché a on náhle pocítil touhu je navlhčit... Chytnout ji za ramena, přitáhnout ji k sobě, přitisknout se k těm svádivým rtům a líbat je.
Hra na kočku a myš beze slova pokračovala a zatím nikdo neprotestoval. Eva se letmo dotknula jeho strniště na tváři a druhou rukou zkušeně, zato citlivě přejela přes jeho rozkrok.
Elegantně se vyhoupla na postel, takže se vzdálenost mezi nimi ještě zmenšila. Dávala si záležet, aby z ní nespouštěl oči. Pomalu se zbavovala vršků a Tomáš si tak mohl zblízka prohlédnou její dobře stavěnou postavu a další stříbrnou ozdobu v pupíku.
Jemně sevřela jeho ruku a vedla ji ke svému prsu. Bradavky jí vystupovaly stejně jako jemu a když jednu stiskl mezi prsty, přesvědčil se, že je tvrdá jako kámen. Pod jejím vedením ji laskal, ale k Evinu zklamání to s ním zjevně nedělalo vůbec nic.
Přitiskla se na jeho hruď a vášnivě ho políbila. Tomáš se nebránil, naopak její polibky ochotně opětoval. Chytl ji za ramena a pevně je zmáčkl, což si Eva vyložila jako chtivé gesto. Nečekaně ji do sebe odtrhl, shodil na vedlejší polovinu postele a už bez větší námahy se na ni obkročmo posadil. Koleny ji zmáčkl ramena, aby stoprocentně zamezil možnosti jejího vymanění, a jedovatě zasyčel: „Pro koho pracuješ?“
Jejím veškerým snahám dostat se z nepohodlného sevření lehce zabránil a dál jí drtil klíční kosti. Síla se mu pozvolna navracela, jak vyprchával účinek drogy. V hlavě mu však stále nepříjemně hučelo.
Když se Eva neměla k odpovědi, přitlačil. Teď to byla ona, kdo zasténal bolestí. Přivřela oči a poté, co je znovu otevřela, pocítil nepatrný nátlak na svou mysl. Chladně se zasmál. „Nemysli si, že bys se mnou snad mohla měřit svoje síly...“ Ale její další marný pokus dostat se ze sevření ho přesvědčil o opaku. „No tak, Evo, co to děláš? Co sis myslela, že děláš? Čehos chtěla docílit...? Chtěla jsi mě snad svést?“ Retger už zase mluvil s naprostým a obvyklým klidem a v očích mu znovu vzplály ohníčky jistoty.
„A co když chtěla?“ reagovala Eva na poslední otázku a svou nehybností docílila toho, že stisk trochu povolil. Její hlas ho utvrdil v domněnce, že před ním leží Eva Chvalovská, která už měla být dávno po smrti.
„Tak ti řeknu, že to bylo naprosto pošetilé,“ zavrčel. „Kdybych tě chtěl, vzal bych si tě.“
„Znásilnil bys mě?“ Nepatrně se zachvěla.
„Nebylo by snazší se nechat svést?“
„Neřekl jsi teď, že by to bylo pošetilé?“
„A neřekla jsi ty, že jsi to chtěla udělat?“
Rázem oba zmlkli. Nejspíš si uvědomovali, že takhle se nikam nedostanou a nevyřeší zcela nic. Potom oba náhle promluvili:
„Pro koho pracuješ?“
„Ublížíš mi a zabijou tě!“
Naštvaně na sebe pohlédli a chvíli si hleděli z očí do očí. Eva do zelených a Tomáš do hnědých. Ani jednomu se nepodařilo prolomit zabezpečení toho druhého, přesto se o to v nestřežených okamžicích oba pokoušeli.
Tomáš se rozhodl neztrácet čas, nevěděl totiž, kolik ho ještě má. Rukou zašátral po jejím nahém boku a zaryl prsty do míst těsně pod ledvinou. Účinek se dostavil okamžitě – viděl, jak bojuje s bolestí, která prostupovala celé její tělo, a znovu přenesl svou váhu do kolen. „Ptal jsem se, pro koho pracuješ,“ zopakoval již potřetí svou otázku.
„Tak... mě... zabij,“ chrchlala. Dělalo jí nesmírnou potíž promluvit, sotva dýchala.
„Doprčic Evo!“ neudržel se a zvýšil hlas a rozhlédl se po všech koutech malého pokoje. Žádných kamer si nevšiml.
„Nejsem... Nejsem Eva.“
„Nelži,“ přikázal jí, ačkoliv nezaznamenal sebemenší stopy po lži. Drtil její drobné tělo a bylo mu to fuk. „Tak mi sakra odpověz na tu jednoduchou otázku, nic na tom není… Moc dobře tě znám.“
„Ale... Ale já tebe ne.“
Eva se rozkašlala takže Retger trochu povolil. Teď už celé situaci nerozuměl ani trochu. Nezdálo se totiž, že by lhala. Byl si jistý jen tím, že po něm někdo šel. Proč ale?
„Tak mi řekni, proč jsi to udělala,“ vyzval ji už zase klidně, z prostěradla sebral odhozené triko a přikryl s ním její nahou hruď. Pocítil náhlý příval vděčnosti, která však nepatřila jemu.
„Protože jsem to musela udělat,“ hlesla tiše a z očí se jí vytratila veškerá zloba. Dívala se na něj nevinně a odevzdaně, což Tomáše zaskočilo. „Pusť mě, nebo je sem zavolám a to bude znamenat tvou smrt...“
„A jak je chceš zavolat, hm?“ vyjel posměšně. „Můžu tě zabít jediným pohybem, udělám to dřív, než stačíš otevřít pusu... Nevšiml jsem si, že by tu byly nějaké kamery, takže nás nesledují,“ zkonstatoval a sledoval její reakci. Nepatrně zbledla, ale zachovala chladnou hlavu.
„Zabiješ mě a nedostaneš se odsud.“
„Ale když to neudělám, tak také ne… Říkala jsi přece, že jsi to musela udělat... Měla jsi mě tu sexuálně ukájet, zatímco...?“
Neřekla ani slovo. Dál se tvářila nepřítomně a zírala kamsi za něj. Ve vteřině se vzedmula; využila jeho náhlého zamyšlení a shodila ho ze sebe. S hlasitým výkřikem tvrdě dopadl na zem a Eva se vymrštila na nohy. Kopla do něj a chtěla se dostat ke dveřím. Retger byl ale mnohem rychlejší. Chňapl ji po noze a strhl ji k sobě. Vrhl se na ni a tentokrát ji přirazil obličejem k podlaze.
„Ale, kampak?“ zeptal se ironicky. „Nechtěla jsi ještě před chvílí, abych tě zabil? Ne, počkej, snad jsi nechtěla utéct? Nabyl jsem dojmu, že jsi tu v bezpečí... Jsi přece mezi svými, ne? Proč nezavoláš o pomoc?“ Loktem jí drtil lopatku a nevšímal si jejího hlasitého nářku. „No tak, nebraň se tomu, stejně nevyhraješ...“ šeptal jí protivná slova do ucha.
„Je... vedle...“
„Co je vedle?“ doléhal na zmítající se dívku a tvářil se přitom velmi samolibě. „Tak mi to řekni, nemůžeš nade mnou vyhrát... Uleví se ti.“ Bylo mu jasné, že po něm někdo jde, co ale tedy dělal ve společnosti dívky, která se ho snažila svést, ačkoliv tu zjevně nebyl nikdo, kdo by ji chránil?
„Ještě jeden... Vedle... vyslýchají ho...“ Dodržel svůj slib a napřímil se. Pokojem se neslo jen Evino hlasité oddechování. Místo kolem lopatky jí viditelně zčervenalo, ale nic vážného to nebylo.
„Tak fajn, to bychom měli... Nechceš si radši zase lehnout?“ navrhl nezaujatě. Droga už na něj neúčinkovala a energie se zase hromadila. Vstal a pomohl jí na nohy. Odvrátila se od něj a oblékla si triko. Teď, když měl navrch on, mírně zčervenala a zastyděla se. Poslušně se posadila na kraj postele a čekala, co bude dál. Tomáš si ale nebyl zcela jistý, jestli něco nechystá – ty její oči byly neproniknutelné...
„Jak se tedy jmenuješ?“ zeptal se znovu. Sám zůstal stát se zkříženýma rukama a vlastním tělem kryl jediný východ. Naslouchal, jestli zvenku něco neuslyší, ale zdálo se tam být naprosté ticho.
Na odpověď nemusel čekat dlouho.
„Saša Schneiderová.“
Retger se uchechtl. „Tak Saša... To se divím, že ti dali takovéhle jméno… A co jsi dělala poslední rok?“
Teď se pro změnu zasmála Eva. Odtrhla pohled od podlahy, která ji znenadání náramně zaujala, a podívala se mu přímo do očí. Spaloval ho jejich žár, jen stěží se dokázal bránit.
„To, co předtím,“ odpověděla stroze a znovu od něj odtrhla zrak.
„Povím ti malé tajemství,“ hlesl. „Já tě znám moc dobře, Evo. Ne, nepřerušuj mě,“ zastavil ji ještě předtím, než stačila vznést jakékoliv námitky. „Proč už jsi dávno nezavolala pomoc, hm?“ doléhal na ni. „Neříkala jsi, že pokud ti ublížím, zabijou mě? Tak kde jsou?“ Poslední slova téměř šeptal.
Eva se zhluboka nadechla a zakřičela: „Geri!“ ale Retger ji jedinou ránou do obličeje umlčel. Síla ji otočila o devadesát stupňů. Sklouzla na zem a ještě se uhodila o okraj postele.
Tomáš nečekal, že by se ještě vzpamatovala, proto ho překvapil její nenadálý útok. Tlaková vlna, kterou vyslala, byla mnohem slabší než ta jeho. „Co, nepředvedla jsi takový výkon, jaký očekávali, tak z tebe udělali vyslýchací děvku? Promiň... Jsem na trochu vyšší úrovni, než si mysleli... Kdo je tam vedle?“
„To tě nemusí zajímat,“ odsekla otírajíc si krvácející ret.
„Ale mě to náhodou zajímá,“ zasmál se. Šelestění v jeho hlavě se proměnilo ve zřetelný šepot. Byli na cestě... Až moc jednoduché… „To už je teď stejně jedno,“ pokračoval a pozorně si ji prohlížel. „Poslali vás na jistou smrt. Nebo alespoň tebe – není tady nikdo, kdo by tě přišel zachránit, jinak by se tu už dávno objevil. A pokud ano, pravděpodobně už sem naši vnikli a dostali vás... A z nějakého důvodu jsem tu i já, ačkoliv si nemyslím, že by to pro tebe bylo jakkoliv podstatné... Takže pokud bylo cílem tvé zabití, splní se jim přání.“
Na chvíli se odmlčel a sám si v hlavě přemílal, co právě řekl. Byl si jistý vítězstvím v téhle nepodstatné bitvě, přesto mu stále nedávalo smysl, proč si někdo dal takovou práci s jeho únosem. Sotva by ho Eva dokázala porazit, ačkoliv si teď myslela, že je Saša... Nemohl si být zdaleka jistý, že ji nenaučili něco, co sám neuměl, ale instinkt mu říkal, že ji sem doopravdy poslali na smrt...
„Jsou tady.“
Při těch slovech práskly dveře a objevilo se v nich hned několik osob. V příchozích poznal Melissu a Ivoryho, zbylé dva muže znal jen od vidění.
„V pořádku?“ zeptala se udýchaně Melissa a pohledem zavadila o Evu. Vytřeštila oči stejně překvapeně jako on sám předtím.
Tomáš přikývl. „Všechno čisté?“
„Bylo tu pět lidí a jeden od nás,“ přikývl Ivory. Zjevně nebyl zaskočen Evinou přítomností, protože mluvil klidně. Až pak Tomášovi došlo, že o situaci s Evou vlastně nikdy neslyšel, v tu dobu ještě nebyl členem. Stal se jím až po smrti Cometa. „Vyslýchali ho, mám ale takový dojem, že si spíš hrál on s nimi. Každopádně se už vrátil na základnu.“
„Stručně řečeno – nekladli odpor,“ přitakala Melissa. „Ani tu nejsou žádná bezpečnostní opatření, což mě překvapilo... Takže se můžeš přenést. Co uděláš s ní?“
Eva zřejmě nepochopila, co tím chtěla Melissa říct. Všech pět lidí, kteří se v budově nacházeli, byli mrtví a jí hrozilo totéž.
„Postarám se o ni,“ přikývl Retger, došel až k Evě, surově ji vytáhl na nohy a podle vzoru svých kolegů se přenesl pryč.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
97.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 19 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 39 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
