|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303422 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Krásný nahý muž ::
 kulkul |
publikováno: 15.03.2008, 6:46
|
| Lido 15. Zatímco Nela se sblížila s Milanem na vernisáži, Dalibor "podniká" v nové agentuře ARTART. Jednatelka je postava z 1.kapitoly, jednatelka ARTARTu. |
| |
|
|
"Nespěchej na mě, prosím," zaprosí Jednatelka distribuční agentury ARTART, sevřena neprodyšně objetím paží Dalibora Lida. Dalibor se lehce dotkne jejích ňader pod půlnočně černou blůzkou. Jednatelka strne, ale laskavé hlazení Daliborových dlaní jí vrátí sebevědomí, obrátí k němu neuvěřitelně krásnou, láskou prosvětlenou tvář s otázkou, kterou milujícímu muži klade každá poctivá žena: líbím se ti?
Na otázku si však může odpovědět sama, její ňadra jsou plná, vzedmutá a zároveň pružná a měkká, jedním slovem krásná, k nepoznání od Jednatelčiných zakřiknutých "uzlíčků" před několika dny. Takové divy koná láska, dnes její hruď připomíná antické sochy.
Láska. Láska je sdílený egoismus na rozhraní dvou světů, dvou pralátek. Světa jemného, dívčího jin a světa zralého, mužného jang. Ani jeden přitom nedominuje nad druhým, neboť jeden bez druhého nedává úplnost, harmonii. Světy jin a jang jsou vzájemně prolnuté s esovitou linií doteku, jíž představuje láska obou pohlaví. Láska je vnímavá spolupráce.
"Jak jsem se změnila, nemohu tomu věřit," šeptá Jednatelka mezi polibky, k nimž se druží úsměv i hořkost slz dlouhého bloudění životem bez cíle, "jsem to já, anebo je to někdo jiný? Je-li to někdo jiný, nepřišla jsem vlastně o tvou lásku?"
"Tvé obavy jsou zbytečné," Dalibor dívku silně stiskne, "jsi to ty a žádná jiná, teď teprve jsi sama sebou."
"Díky tobě," vydechne Jednatelka, "dal jsi mi, vrátil jsi mi všechno. Moji krásu, moji sebedůvěru, naději. Moje tělo, obejmi mě, prosím..."
Dalibor uchopí ženu jemně, ale rozhodně za stehna a pozdvihne silou k pasu, zvláštní poloha připomíná postavy z indických chrámů zasvěcených smyslnosti. Jednatelka zkříží nohy za Daliborovými zády, sněhobílými pažemi řecké bohyně obejme jeho šíji.
"I já jsem obdarován nevyčíslitelným způsobem," připojí se Dalibor bez přetvářky, "našel jsem tebe, našel jsem lásku, život. Životní sílu, kterou čerpám z tebe, byť štíhlé, lehounké a hebké jako pavučina."
Jednatelka na chvíli oddálí svůj ostře řezaný obličej od Daliborova a jen pohledem jiskřícím náklonností hladí ho po tvářích.
Ach, ty křivky dívčích úst, jakou moc mají nad muži všech generací! Troufl by si na ně snad i největší geometr světa jinými prostředky než polibky? Binomickými rovnicemi kuželoseček by možná popsal odraz ženských úst ve vodě, ale kolik neznámých přibývá, jedná-li se o ústa živé, krásné ženy v bezprostřední blízkosti, pootevřená milostným roztoužením. Polibek. Polibek je průsečíkem vesmírného časoprostoru s platonským astrálním světem idejí, odkud jinud by se brala neznámá energie posilující duši, kterou milenci se zavřenýma očima toužebně oba sají? Polibek, pokud je míněn upřímně, je odpovědný za pohyb galaxií.
"Chtěla bych ti patřit celá, celý den, celou noc," šeptne Jednatelka.
"Pouhou jednu noc?" svraští Dalibor čelo.
"Ne jednu, hlupáčku, dvě, tři, třicet nocí. Všechny, které mi ještě zbývají."
"Doufám, že jich bude hodně a většina bude patřit mně."
"Pokud o mě budeš stát? Nechci ale, abys kvůli mně zanedbával rodinu. Tvá žena
je jistě krásná, obdivuhodná. Jak se vlastně jmenuje?"
"Nela," upřesní Dalibor.
"A dceruška Jola, že? Nela a Jola, jak krásná jména. Místo, abych na ně žárlila, je mám ráda. Všechny vás miluji. Chtěla bych být s vámi, ne proto, abych soutěžila o tvoji lásku, chtěla bych vás znát, pomáhat, sloužit vám. Odvděčit se za tebe, který jsi mi dal všechno. Snad nejsou má přání poznat tvoji rodinu... neskromná nebo... divná?"
"Proč? Je to naprosto přirozené," odpoví Dalibor chápavě.
Jasné je mu jedno: ta žena musela šíleně trpět. Žila jako psanec, bez lásky, bez sexu, bez přátel. Zabarikádovala se těžkými bloky nepřístupnosti, ostražité odmítavosti, žila za zdí porostlou odpudivým břečťanem, s pouze předstíraným zájmem o život, který byl defakto jen úzkostnou snahou nelišit se. Oděna do černé barvy, krásná, ale neživá, zakletá, s raněným srdcem čekala na smrt jako na vysvobození. Sama uléhala, sama se probouzela a sama také - vadla.
"Jsi hodný," řekne Jednatelka s důvěrou, "ne proto, že mě miluješ, ale zastáváš se mě ve chvíli, kdy by mě ostatní neváhali označit za zvrhlou."
"Ale já se tě, dítě, nezastávám," ohradí se Dalibor, "nelituji tě ani v nejmenším. V opravdové lásce pro soucit není místo."
"Ano," nastaví Jednatelka rudá ústa k dalšímu polibku s něžným zachvěním, "lítost nestačí, to láska očišťuje a já jsem se probudila. Žiju."
Jednatelka si upraví vlasy, s plachostí dosud ale hrdě vypne hruď a opakuje: "Žiju!"
Myslím, tedy jsem - řekl francouzský filozof René Descartes na adresu svých odpůrců snažících se ve filozofických disputacích zpochybňovat objektivní realitu jako fiktivní fatu morganu. Dalibor je přesvědčený, a jeho zkušenost tomu nasvědčuje, že upjaté tehdejší poměry nedovolovaly zformulovat poznání v plném znění, a sice: MILUJI, TEDY JSEM.
Dalibor přesto vraští čelo. Vysvětlila se snad Jednatelčina záliba v černé barvě, která ho od prvního setkání s ní mocně přitahovala spolu s její ostýchavostí, halené do křečovité zdvořilosti. Vábila ho její plachost, její potlačovaný cit, ano, vývody do sebe zapadají jako ozubená kola, ale zbývá jedna neznámá. Jak?
"Jak jsem ti pomohl? Nejsem přece terapeut."
"Nevím... i když..." Jednatelka se náhle usměje, "raději bych s tím neobtěžovala."
"Mluv, ty hodná. Mluv!" Dalibor už tuší, že hýčká mezi prsty ustrašené kočičí mládě, jehož život závisí na jediném kamarádském pohlazení.
"Mluv, v lásce jsou všechny pocity legitimní!"
"Všechno ti řeknu," vzdá se Jednatelka, "ale zapálila bych si na to."
Hladově vtáhne kouř z narychlo zapálené cigarety, kterou Dalibor se zručností kouzelníka vyčaroval v dlani.
"Tenkrát v Senior baru jsem se tě bála," vzpomíná Jednatelka, "nevěřila jsem ti. Co my dva můžeme mít společného, říkala jsem si. Raději jsem se vymluvila na zaneprázdněnost a utekla, vzpomínáš?"
"Jak bych si nevzpomínal," vyhrkne Dalibor, "něco takového jsem zažil poprvé."
"Já vím, byla to ode mě neslušnost, ale nemohla jsem jednat jinak, ale potom, druhý den, když jsi telefonoval s Jolou, pamatuješ, posílal jsi ji do cukrárny, aby se najedla... řekl jsi to tak hezky, tak tatínkovsky a já... najednou jsem strašně chtěla být tvojí ženou. Promiň."
Slzy, nastřádané dlouhými roky odříkání, tečou Jednatelce proudem z očí, nebrání se jim, snad jsou to také slzy štěstí, slzy smíření, na jejím obličeji se rozlévá také úsměv. Jednatelka nemá už v co doufat ani co ztratit, věří Daliboru, neznámému muži kolem čtyřicítky, který se vyšším řízením octl v jejím životě.
"Už je to za tebou, ale co dál?" chce vědět Dalibor v roli nečekaného zpovědníka.
Jednatelka zašmátrá v (jak jinak) černé kabelce pro osvěžující vonný ubrousek, otře si spánky, čelo i křehké dlaně a odpoví po chvíli váhavě: "Co dál? Milovat. Milovat toho, jenž mě vytrhl z temnot, objímat ho, líbat, ležet mu nahá u nohou... ale... proboha... smím to?!"
Jednatelka sebou trhne.
Zrudne, kousne se do rtu, až se objeví drobné krůpěje krve. To ze strachu, zda nezašla příliš daleko.
"Ach, promiňte, jsem nemožná, chovám se jako... Musíte si o mně myslet hrozné věci, já..."
Dokonce se vrací ke škrobenému vykání!
Její obavy vyloudí v zamyšlené tváři Dalibora Lida klidný úsměv. Ano. Kdysi se také takto tázal, přezkoumával a pitval své potřeby, myšlenky a dojmy z mnoha hledisek, jedněm dával milost, druhé stíhal a potíral jako škodnou zvěř. Dnes ví, že je bláhové pokoušet se vytěsnit za hranice svého já nejintimnější tužby jako nevhodné, nevkusné, či - slovy Jednatelky - znemožňující.
Naopak, pokorné přijetí sama sebe ve všech důsledcích je klíčem k harmonii osobnosti.
Je touha ležet oddaně nahá u nohou milovaného NEMRAVNÁ?
Samozřejmě, že ne a Dalibor to dobře ví, neboť jakkoliv přemrštěná a zvláštní potřeba v lásce, pokud je směrována na jednoho intimně blízkého partnera, představuje naopak sexuální originalitu, tolik potřebnou, aby byl život zajímavý. Takovou tužbu, která nikomu neubližuje, je třeba vítat a akceptovat namísto zkoumání jajího spektra tříbokým hranolem mravnosti. Stručně řečeno toužit po důvěrné nahotě sdílené v lásce, toužit neskrývat před druhem nic, nejen není úchylné, ale nanejvýš normální a žádoucí.
"Promiňte," opakuje žena zlomeně a ocitá se na nejlepší cestě k bývalé uzavřenosti, na cestě zpět do pekel samoty.
Dalibor nesmí mlčet.
Stačí však suché konstatování pravdy ve chvíli, kdy se ohrožená duše, sama již více než obnažena, obrací s nadějí na jediného člověka, jenž jí může porozumět? Neadekvátně použitá pravda se stane polopravdou, často s opačným účinkem.
Polopravda.
Polopravda je pouhý stín opravdové moudrosti, padá bez rozdílu na povrch věcí, do srdce však neproniká. Rána holí bolí, dotek lásky léčí, ale stínem polopravdy není možné to ani to.
Dalibor si s neproniknutelným výrazem, upřeným na Jednatelku, rozepne košili, spustí kalhoty, nezastaví se ani před spodním prádlem, dokud se neobjeví nahá postava obalená svaly v celé přirozené kráse, síle i slabosti obnažení, která si, aniž by ztratila důstojnost, lehá naznak u nohou ženy. Zde ležím - říká beze slov nahé tělo, v němž ovšem přebývá duše pravého muže.
Jednatelka neváhá ani vteřinu a svým štíhlým tělem přikrývá ležící tělo nahého Dalibora Lida a zasypává ho vděčnými polibky lásky.
Důvodem dalšího Jednatelčina úleku už rozhodně není strach z érotu, nýbrž docela prozaické zaklepání na dveře.
"Moment!" křikne Jednatelka důrazně.
Klepot neustává.
Situace je opravdu prekérní. Na koberci leží nahý ředitel firmy ARTART "oděný" jen tělem jednatelky téže společnosti. Roztoužená těla se nerada vzdávají dlouhého polibku.
"Moment," křikne Jednatelka a dodá šeptem k Daliboru, "oblékněte se, prosím."
Nicméně ještě jednou, ještě a ještě líbá Dalibora horkými ústy, než se silou vyvine z jeho napřažených paží zklamaně trčících do prostoru.
Skokem stojí Jednatelka u dveří připravena hájit vstup ze všech sil, dokud nezdrží rušitele natolik, aby se Dalibor mohl urychleně obléknout. Ten však nespěchá, jako kdyby se mu na zemi zalíbilo.
"Oblékněte se, prosím," šeptá Jednatelka a dodá vemlouvavě, "není na tom nic špatného, už ti věřím, ale teď se oblékni."
"Věř, ale věř především sama sobě," zdvíhá se Dalibor beze spěchu ze země.
"To je k zešílení," škubne Jednatelce v koutcích úst při dalším zabušení na dveře doprovázeným výkřikem "můžu dál, teda?"
"Ne!" vykřikne Jednatelka s dušeným smíchem, "vydržte, prosím vás."
Ve spěchu oblékání Dalibor nemá ani čas si uvědomit, že jeho láskou motivovaný trik zabral, o čemž svědčí nový krásný perlivý smích. Komu patří? Komu asi patří ten milý šťastný neposeda, veselý a upřímný smích, věrný průvodce duševního zdraví...
Než se Dalibor nad odhalenou skutečností stačí nadmout pýchou, dveře se s praskotem rozletí a dovnitř se hrne Jiří Mušle.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 13 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 41 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
