|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303422 komentářů :: on-line: 13 ::
|
 |
|
:: Země za stromy - III. ::
| Třetí část "Země za stromy"... Cesta je cíl |
| |
|
|
Pamatuj na smrt, avšak žiješ-li pro Gaebhest, neboj se jí.
Gaebhest – svatý kodex hraničářů
Chceš peníze? Pojď dál!
Nápis na vývěsním štítu banky Dessauer & syn v Nordeně
„Jsem Garet,“ představil se dlouhovlasý a po obdržení očíslovaného lístku usedl vedle několika měšťanů, kteří měli přijít na řadu před ním. Na první pohled bylo patrné, že jsou to příslušníci nižší šlechty, označovaní vyššími pány výrazem „zbohatlíci“. Všichni byli oděni do honosných sametových hávů, vyšívaných pestrobarevnými nitěmi, na krku měli masivní železné a zlaté řetězy, čas od času s nějakým tím briliantem nebo smaragdem, cípy čapek obšívaných nutrií kožišinou jim splývaly až na ramena. Zbohatlíci se všeobecně netěšili veliké oblibě. Jejich bohatství totiž pramenilo pouze z tvrdé práce a mnohaletého lopocení, což bylo ve vysokých kruzích šlechty považováno za směšné či přímo ostudné, tím spíše, pakliže se ona práce a lopota vykonávala s vyhrnutými nohavicemi po kolena ve vodě a s odřenou pánví v ruce. Ten, kdo čas od času natrefil na valounek zlata, ujížděl s větrem o závod na sever, aby proměnil kus kovu v závratné jmění, o jakém se mu pár dní předtím ani nesnilo. A vzhledem k tomu, že pravděpodobnost nálezu podobného předmětu byla velice, převelice malá, jižní země na náporu zlatokopů značně vydělávaly. Ač byl Garet s tím vším obeznámen, nutno podotknouti, že především díky baladám jistého nechvalně známého barda Bellise, ani za mák ho to nezajímalo. Politika byla jemu, ostřílenému mistru meče, na hony vzdálená a on pranic netoužil po tom to nějak změnit.
„Osmdesát šest!“ ozval se od jedné ze vzdálenějších přepážek pisklavý hlásek. Gnóm, pomyslel si Garet. „Číslo osmdesát šest k přepážce sedm, prosím! Číslo osmdesát šest!“
Ještě chvíli gnóm vyvolával číslo, teď již značně nervóznějším hlasem, než si Garet uvědomil, že si žádá právě jeho. Dosud nepochopil systém, podle kterého byly bankovním písařem u vchodu rozdávány papírky s čísly, nicméně na tom jeho se skvěla krasopisná cifra „osmdesát šest“, a tak se za doprovodu znechucených pohledů zbohatlíků vydal k přepážce číslo sedm.
Když ho gnóm viděl přicházet, oddychl si, vytáhl ze šuplíku nový formulář a namočil husí brko do kalamáře s drahým arsaským inkoustem neobvyklé, modré barvy. Potom si všiml jeho meče. Brko se zastavilo na půl cesty mezi pergamenem a kalamářem. Gnómovi se rozechvěla dlouhá kostnatá ruka a z brka se snesla na formulář kapka inkoustu. Kaňka velikosti sklíčka bankéřových kulatých brejliček zcela zakryla kolonku „povolání“, kterou však Garet stejně neměl v plánu vyplňovat.
Gnóm, celý roztřesený, už chtěl vytáhnout ze zásuvky nový pergamen, ale Garet ho včas zadržel.
„Tenhle bude stačit,“ vyloudil nejmilejší úsměv, jakého byl schopen, „nedělejte si kvůli mně škodu.“
„Náš zákazník, náš pán,“ pokrčil bankéř odevzdaně rameny a s povzdechnutím se začal vyptávat na všechny informace potřebné k vyřízení půjčky.
„Věk? Místo narození? Trvalé bydliště? Stav? Aha, aha… Pravidelný roční příjem?“ Nakonec přišlo i ono „povolání“.
Kdyby gnóm obsluhoval kohokoliv jiného, kdo by odmítl odpovědět na více než polovinu otázek, bez prodlení by ho nechal vyhodit ochrankou. Ovšem v tom, že by to byl špatný krok, ho utvrzoval každý další pohled na zákazníkův meč, jehož rukojeť mu trčela nad pravým ramenem. To bylo jeho jediné štěstí.
„Takže, ehm,“ podal gnóm Garetovi z půli vyplnění formulář s ručně psaným dodatkem, že mu mají všichni zaměstnanci podniku vyjít všemožně vstříc. „Přejděte prosím támhle do druhé místnosti, kde najdete našeho, ehm, ehm, pokladníka, pana Temmincka. Řekněte, že vás posílá Vily D., on už bude vědět…“
„Vily D.,“ zastavil se již odcházející Garet. „Hádám, že to D. je Dessauer, nebo ne? Ano… Takže to vy jste ten slavný podnikatel, netušil jsem, že jste gnóm?“
„Ehm, ehm, dovolil bych si vás opravit, pane: zřejmě jste si mě spletl s mým otcem, Aronem. To jemu patří tahle banka a ostatní pobočky na Ranoii. Mám vám s ním, ehm, sjednat schůzku?“
„Ne, to nebude nutné. Díky a sbohem.“
„Sbohem… Tedy! Ehm, ehm, nashledanou!“
Pokladník Temminck se rozvaloval na širokém, kůží potaženém křesle ve vedlejší místnosti. Vzhledem připomínal ony zbohatlíky, se kterými se Garet setkal v čekárně, jen byl o poznání více tlustší. Při každém nádechu se mu zavlnila jeho trojitá brada. Ale pokladník nedýchal, jen chrčel a sípal.
Když viděl hraničáře vcházet, napřímil se a upravil polohu brokátové čapky, jež mu předtím padala do čela. Přisunul k sobě stolek na kolečkách obtěžkaný listinami a – to především – velikou truhlou, kterou okamžitě otevřel a začal v ní štrachat.
„Garet,“ představil se znovu hraničář a položil na stolek formulář.
„Temminck,“ odvětil pokladník a dál hrabal v truhle, nevšímaje si pergamenu. „Hraničář, že?“
„Hraničář.“
„Výtečně… Jsem Coenraad Temminck, dvorní pokladník Dessauerových bank. Měl bych pro tebe, pane hraničáři, menší nabídku.“
„Nemám čas. Vyplať mi peníze.“
„Počkej, počkej. Hlavně se neunáhluj, slušně na tom vyděláš. Abys rozuměl – moje dcera se nedávno provdala za nějakého biologa, nebo tak něco, jistého Carla Adolfa Agardha, se kterým se teď chystá do Kenaz, za zlatem…“
„A co já s tím mám co dělat?“
„Jen poslouchej, pane: ty je tam totiž doprovodíš. Jistě víš, jak jsou cesty v dnešních dobách nebezpečné. Ještě aby ne, když jsi hraničář! Cesta z Nordeny do Warburgu vede bezmála přes půlku Ranoii a to je, pánečku, pěkná štreka, jakou ti dva nemůžou nikdy sami zvládnout…“
„Povídej dál, začíná se mi to líbit.“
„Výtečně!“ rozesmál se Temminck, ale jeho smích ihned přešel v dusivý kašel. Pokladník vytáhl z rukávu kapesník a utřel do něj slinu, která mu ulpěla na rtu. „Takže, abychom to nezamluvili… Tvá odměna bude činit celých dvacet těžkých, Nordenských hřiven ve zlatě. Deset dostaneš teď ode mě a deset od dcery, až budete na místě. Platí?“
„Počkej, pane Temmincku. A co cesta zpátky, na tu ochranu nepotřebuješ?“
„No, ehm, jak bych ti to jen… Řekněme, že není v mém zájmu, aby se dcera v nejbližší době vracela do Rethonie, rozumíš?“
„Naprosto.“
„Takže si plácneme?“
„Ne. Zásadně nepraktikuji fyzický kontakt se svými zákazníky.“
Když se vracel z banky zpátky do svého dočasného bydliště v nordenském podhradí, zastavil se ještě na rynku.
Byl jarmark.
Uprostřed náměstí stála veliká kašna obsypaná dělníky, kteří si o přestávce mezi rekonstrukcí radnice rozhodli zchladit rozpálené a bolavé nohy, kolem nich se tlačilo mnoho desítek na sobě těšně namačkaných stánků s různorodým zbožím. Na nordenském Dobytčím trhu každý našel, co potřeboval, a mnohdy i to, co nepotřeboval. Bečváři a bednáři nabízeli sudy a vědra rozmanitých tvarů i velikostí pro všechny potřeby, caletník, který před chvílí donesl čerstvě upečený perník, lákal zákazníky omamnou vůní medu a cizokrajného koření, kovář se svým učedníkem odchytávali všemožné podezřele vyhlížející existence a za nemalý peníz jim nabízeli své výrobky, podle jejich slov prvotřídní kvality. Na pódiu, kde obyčejně stála šibenice s tím nebo onakým elfem či banditou, nyní vyhrávala kapela s fidulí, flétnou a bubínkem, pod pódiem se do rytmu vlnili kejklíři a všelijací šašci. Při žonglování stíhali ještě skákat jeden přes druhého a vyřvávat nestoudné glosy k chování rethonské šlechty a královské rodiny, kterými bavili publikum. Byl jarmark a pošmournou, šedivou Nordenu zaplavily barvy veselí.
Garet se vyhnul bečvářům a bednářům, caletníkovi i kováři, širokým obloukem obešel hudebníky a kejklíře a zamířil na druhý konec rynku, kde, jak věděl, bývával za takovýchto slavností kupec s exotickým zbožím až z dalekých zemí za Skalnatými horami. A byl tam i toho dne. Garet chvíli váhal, ale nakonec za značnou část z vypůjčených peněz koupil tyrkysový baret s bažantím pérem, pestrobarevnou aksamitovou kazajku, jemné rukavičky z mroží kůže prý až z daleké jirchárny na severu, z Nördlichu, a vysoké jezdecké holínky z temně rudých ozbakanských skyrixů. Nesnášel takové cetky, ale děvče mu za ně bude vděčné, tak co. Ty peníze za ten dobrý pocit, jaký již dlouho, předlouho nezažil, stojí.
„Díky, díky, díky!“ zaradovala se dívka a protočila se v novém oděvu. Rusé, vlnité vlasy za ní vlály jako šlehající plameny olizující její arsaským sluncem opálenou tvář, zelená očka svítila čirým dětským štěstím, které doposud nebylo zkoušeno žádnými starostmi dospělých.
„Díky, díky, díky a ještě jednou díky, Gare! Budu ti nadosmrti vděčná! Dííík! Pojď sem, ať ti můžu dát hubičku, no tak!“
Garet se sklonil a děvče mu vtisklo na rty vděčný polibek. Hraničář znejistěl.
„Co tak koukáš?“ rozesmála se. „Takhle to přeci dělají dospělý, ne? A ty jsi říkal, že už dospělá jsem.“
„Ano, to jsem říkal, ale vidím, že jsem se unáhlil…“
„Ty jeden!“ zamračila se dívka, prohlížejíc si zlaté manžety nové blůzky. „Jistě, že jsem dospělá, je mi přece patnáct! A jiní v patnácti už…“
Hlas se jí zlomil v půli věty. Těžce klesla na slamník a schovala hlavu do dlaní, ramena se jí rozechvěla v náporu pláče.
„Nechci… Garete… Nechci pryč! Chci tu zůstat s tebou! Sliboval jsi… Slibovals mi, že mě neopustíš… A teď? Posíláš mě pryč…“
Garet polkl těžkou slinu. Věděl, co chtěla, věděl, co jí slíbil, ale nic z toho nemohl dodržet. A vlastně to ani dodržet nechtěl.
Děvče plakalo, hraničář mlčel.
„Nejsi pro mě nic, Ronjo“ řekl nakonec tiše, dávajíc najevo okázalou lhostejnost. „Nejsi moje dcera, dokonce ani moje schovanka. Necítím k tobě o nic víc, než jsem cítil, když tě otrokáři vyhodili tady na zápraží. Staral jsem se o tebe jen proto, abych splatil dluh svému mistrovi. Teď je tvůj výcvik u konce, připravil jsem tě na život a tím má role končí. Poslední, co udělám bude, že tě nechám naverbovat do jednoho z oddílů Patriotů. Budeš se spolu s ostatními marodéry trmácet Ranoií od vsi ke vsi, zachraňovat před Winthiry ty hodné a ty, které se s mocnostmi Západu již spolčili, budeš vypalovat a rabovat. Možná zavítáš i přes hory, za Gûlad, do Sadhu nebo Dunghu. Tam to bude podobné, jen už budeš muset použít meč. Ale umíš bojovat, naučil jsem tě všemu, co sám umím. Ubráníš se, přežiješ.“
Ronja nic neřekla. Jen plakala.
Ještě toho odpoledne ji odvedl do klášterní čtvrti, kde se nacházely kasárny, a nechal ji zapsat do 1. Nordenského oddílu Patriotů. To byl první jí daný slib, který dodržel.
Když vyskočila do sedla, když se za ním naposledy smutně ohlédla, když pobídla koně ostruhami, když mu nakonec mizela v dálce, skutálela se mu po tváři dolů první slza od doby, co dokončil výcvik u Mensfleta.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 8 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 8 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
