obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Přítel všech - přítel nikoho."
Aristoteles
obr
obr počet přístupů: 2915291 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39395 příspěvků, 5729 autorů a 389834 komentářů :: on-line: 3 ::
obr

:: Prezidentský slib... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Povídky z okurkové lahve
 redaktor Šíma publikováno: 18.03.2008, 19:32  
Toto dílko by nevzniklo nebýt Gandalfa a jeho poněkud štiplavé poznámky na adresu naši autorské nerozhodnosti ohledně tématu do MTP 2008. Nechal jsem se tedy vyhecovat (unést) a ukázal milému čaroději, jak by si s tímto tématem: "Prezidentský slib..." poradil samotný šíma! Jsem rád, že se mu toto dílko líbilo (Gandalfovi) a na jeho přání jej předkládám Vám, ostatním členům tohoto Společenství... Tedy dílko, aby bylo jasno, Gandalfa, ne! ;-)

P.S. Šímovo druhé já tvrdí, že mohlo být toto "drama" napsané lépe, ale šíma se raději zdrží komentáře! Čas utíká a dějiny mění mnohdy nepodstatné maličkosti...
 

/Poznámka na úvod/

Místo děje i postavy jsou zcela fiktivní a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná!

/Pondělí 11.03.2040, 11:35/

Bylo krásné dopoledne a všechny přípravy probíhaly podle plánu. Velká síň ohromné katedrály se pomalu naplňovala a její přirovnání k lodi nebylo ani náhodou přehnané. Vítr čechral vlasy všem příchozím a každý návštěvník byl vždy pečlivě prověřen a musel mít také oficiální pozvání. Nakonec, pozvána byla jen hrstka, asi sedm set lidí. Nechystalo se k ničemu jinému, než-li k významné události, která se naskytne jednou za pět let. Prezident republiky se chystal pronést svůj slib a nástupní řeč. Okolí katedrály bylo pečlivě hlídáno. Všechny stavby obsadili odstřelovači, ve stínu budov a nenápadných černých vozů postávali členové speciálního komanda. Tajná policie byla ve střehu a na celém teritoriu hlavního města byl vyhlášen mimořádný stav. Co se stalo? Naskytl se jeden malý kosmetický problém, někdo vyhrožoval, že zastřeli prezidenta při jeho nástupním projevu, nebo ještě při jeho slibu a nástupu do funkce. Kdo ví, třeba nestačí ani podepsat patřičné formuláře a tuhle ostudu si nikdo nechtěl nechat přišít...

/Pondělí, 11.03.2040, 11:40/

Jakýsi nenápadný muž se posadil do jednoho z malých oken pod střechou blíže nespecifikovaného činžovního domu, který stál již za ochranným okruhem. Cítil se v bezpečí, protože nikdo zdejší budovy nekontroloval. Nebylo v lidských silách prohledat celé město a plané hrozby byly v této době na běžném pořádku. Muž se napil z PET lahve a zahodil ji do kouta. Holubi stojící na protější střeše, která byla nižší o dvě poschodí, se zvědavě zahleděli do otevřeného okna, ale neuletěli.

Muž si rozložil skládací stoličku a položil na zem středně veliký kufr potažený kůží. Z příruční brašny vytáhl dalekohled se stativem, aby spojil obě části dohromady a stativu natáhl nohy. Pak se zahleděl směrem ke katedrále. Dalekohled byl opatřen antireflexní vrstvou, aby neodrážel sluneční světlo. To poslední co chtěl bylo, aby jej někdo našel. Podíval se na hodinky a zamračil se. Blížilo se tři čtvrtě na dvanáct a ceremoniál měl začít asi ve čtvrt na jednu. Možná o něco dříve. Muž se otočil zády k oknu a otevřel černý kufr a dal se do systematického a chladného skládání své smrtonosné zbraně...

/Pondělí, 11.03.2040, 11:45/

Muži mající na starost celou akci začali být mírně nervózní, avšak jen zkušený pozorovatel by si mohl povšimnout, že se děje něco zvláštního. Hlavní loď katedrály byla již zaplněna až k prasknutí a všechny východy byly uzavřeny. Okolí budovy hlídali muži se psy, ve vzduchu létaly vrtulníky a na střechách okolních budov nervózně polehávali snipeři. Na určené frekvenci byl čilý rádiový provoz a každá složka Policie, záchranného systému a snad i armády byla v pohotovosti. Nikdo přesně netušil, co se děje. Televizní kamery zabíraly ještě prázdné místo u pultu a slavnostně vyzdobeném stolu, kde měl proběhnout samotný akt Prezidentského slibu. Všichni měli oči na stopkách, ale žádné nebezpečí nebylo zjevné.

/Pondělí, 11.03.2040, 11:50/

K zadnímu vchodu přijela kolona vozů a z jednoho z nich vystoupil prezident, aby se ponořil do stínu katedrály a prošel dveřmi, ukryt všem pátravým pohledům. Na jeho tváři nešlo nic vyčíst a jeho chování bylo naprosto přirozené. Možná o skryté hrozbě nevěděl, možná ano, ale nedával to na sobě znát. Ještě několik úprav na obleku, nalíčení tváře a příprava projevu i samotného slibu. Prezident byl znám tím, že vždy pronášel své řeči přímo z patra a nikdy nepoužíval žádné papíry. Každý mohl jen obdivovat jeho paměť a logické myšlení. Dokázal z ničeho stvořit nádherný proslov, plný obratů a slibů. Pro několik lidí se zdál jeho přístup poněkud nebezpečným a pokud by se mu něco stalo, musel by být zvolen přijatelnější kandidát s jiným politickým smýšlením, který by jistým stranám a politickým frakcím vyhovoval lépe.

/Pondělí, 11.03.2040, 11:55/

Muž u okna měl již kompletně sestavenou zbraň. Puška měla dlouhou hlaveň na rozdvojce a vpředu byla opatřena tlumičem. Střelec si byl vědom faktu, že by mohl tlumič nepřímo ovlivnit dráhu a dostřel projektilu, ale nemohl si dovolit být blíže ke katedrále, protože v tomto případě by byl jistě objeven. Položil sestavenou zbraň na zem a vytáhl z kufru zásobník s několika náboji. Vytáhl je ven po jednom a každý náboj pečlivě zkontroloval. Zdálo se mu, že je vše v pořádku, když tu uslyšel někde za dveřmi na schodech dětské hlasy, které se přibližovaly.

Muž se zamračil a čekal. Ze saka vytáhl krátkou ruční zbraň a odjistil ji. Nesměl za žádnou cenu dovolit, aby byl objeven. Jeho úkol byl přednější a jeho zaměstnavatelé neznali slovo neúspěch. Dětské štěbetání se neslo šachtou schodiště zvolna až na půdu a bylo jasné, kam mají děti namířeno. Při pomyšlení, že by musel zabít také několik dětí se mu mírně orosilo čelo. Ale úkol byl úkol a na nějakou sentimentalitu zde nebyl čas. Nezbývalo mu, než naslouchat nesmyslnému brebentění a čekat, co z toho vzejde...

/Pondělí, 11.03.2040, 12:00/

Šum v sále nabyl maximální intenzity. Jednotlivé televizní a rozhlasové týmy zkoušely svou aparaturu, nasvětlení a citlivost mikrofonů. Kamery byly připraveny, lidé netrpělivě čekali staronovou hlavu státu a byli zvědaví na jeho inaugurační projev. Prezident se však stále neukazoval, konečně, měl ještě čas, do zahájení zbývalo dobrých deset minut, pokud se nestane něco s harmonogramem slavnosti. Na první pohled poklidná atmosféra v samotném zákulisí přímo vřela a samotný prezident se snažil chovat normálně a sebejistě. Vše bylo připraveno, slavnost mohla začít kdykoliv.

Muži v okolí katedrály marně pátrali po náznaku jakéhokoliv nebezpečí. Prostor okolo stavby byl vyklizen a nesměla do něj vstoupit ani noha. Vrtulníky létaly okolo, jako rozdovádění sršni, a neustále monitorovaly jakýkoliv podezřelý pohyb ve vnějším perimetru. Přerušení slavnostního slibu nepřicházelo v úvahu a veškeré bezpečnostní složky byly připraveny na všechno. Hosté v katedrále mohli vyslechnout první projevy členů vlády a dalších čestných hostů, kteří se ujali slova, před samotným aktem. Čas neúprosně běžel a nedal se zastavit.

/Pondělí, 11.03.2040, 12:05/

O několik stovek metrů dál a výš seděl neznámý muž netrpělivě u okna a čekal, kdy děti vstoupí na půdu. Zbraň měl připravenou k výstřelu. Bylo mu sice proti mysli postřelit dítě, ale pokud vpadnou k němu nahoru, nebude mít jinou možnost. Riziko prozrazení bylo vysoké a on si nemohl dovolit žádné komplikace. Podíval se na hodinky, měl ještě deset minut. Dovolil si ten luxus a otočil se k oknu, aby se podíval skrze dalekohled na trojnožce, co se děje v katedrále. Skrze barevné sklo viděl místo na němž byl stolek s mikrofonem, ale nikdo u něj ještě nestál. Někomu by se mohlo zdát, že nelze jakýmkoliv způsobem zahlédnout lidskou siluetu přes barevné sklo, ale on měl nejnovější vybavení se zesilovačem světla, který dokázal ztlumit světlo sluneční a naopak vybudit to, které produkovaly reflektory uvnitř katedrály.

Dětský smích a výkřiky se zastavily až u dveří na půdu a někdo vzal za kliku. Dveře se již takřka otevřely a muž čekal, že uvidí nějaké to dítě, avšak namísto toho, se klika vrátila do své normální polohy. Děti zůstaly stát na schodišti a nerozhodně se o něčem bavily. Muž zvažoval svou situaci. Mohl by zamknout, ale to by v dětech vzbudil jen jejich přirozenou zvědavost. Sám netušil, proč nezamkl, možná tyto dveře žádný klíč neměly. Co dělat? Zamračil se. Znovu se podíval na hodinky. Čas byl neúprosný. Děti stále švitořily za zavřenými dveřmi a tu a tam do nich někdo z nich strčil. Muž si otřel orosené čelo a otočil se k dalekohledu. Slavnostní podpis ještě nezačal.

/Pondělí, 11.03.2040, 12:10/

Prezident vešel do rozlehlého sálu a všechny přítomné pozdravil pokynutím hlavy a pozvednutím ruky. Sál utichl jako mávnutím kouzelného proutku. Kamery běžely, fotoaparáty cvakaly a mikrofony se snažily zachytit i spadnutí špendlíku. Prezident došel až k pultíku a položil na něj obě ruce. Dnešek byl pro něj významným dnem. Svým slibem a podpisem zpečetí dalších pět let svého života a pokusí se něco udělat pro blaho své země. Čas plynul a on se rozhlížel po ztichlém sále. Všichni přítomní stáli a čekali na jeho slova.

Prezident se pousmál a velmi tiše si odkašlal. Ministři a další papaláši stáli za jeho zády a pořadatelé si poněkud nervózně zakrývali ústa a něco říkali do vysílaček. Všude byl klid. Zdálo se, že nic nemůže překazit tuto slavnostní chvíli. Prezident se nadechl a dal se do pronesení samotného slibu: „Slibuji věrnost Republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony...“

/Pondělí, 11.03.2040, 12:10/

Muž na půdě jednoho z mnoha činžovních domů poprvé zalitoval, že si sebou nevzal nějaké další vybavení, které by zajistilo vstup, kdyby nebylo možné bezpečně uzavřít všechny přístupové cesty. Věděl však, že je dům z velké části neobydlený a půda již nebyla dlouho používaná, proto nabyl přesvědčení, že jej nemůže nikdo najít, natož vystopovat. Náhoda patrně znovu zahrála svou nevyzpytatelnou úlohu a přihrála do celého dramatu další účastníky v podobě nevinných a nic netušících dětí.

Muž se znovu podíval skrze dalekohled. Ano, nastal čas. Za pultem stál staronový prezident a právě odtikávaly poslední vteřiny jeho života. Muž postavil dalekohled od okna a namísto něj postavil na přisunutý prádelník dvounožku pušky s optikou a v několika vteřinách ji seřídil. Citlivá elektronika posunula cíl ve vodorovné ose vzhledem k směru a síle větru a jemu nic nebránilo k tomu, aby splnil svůj ďábelský plán. Jen ty děti stále halasily za dveřmi a on byl nyní zády k nim a nemohl tušit, zda-li jsou dveře na půdu otevřené, či zavřené. Muž neměl mnoho času, slib i projev prezidenta byly poměrně krátké a okno pro cílovou oblast nebylo dlouho otevřené. Muž znovu zkontroloval nabitou zbraň a zacílil. Nadechl se a prst jej zasvědil na spoušti...

/Pondělí, 11.03.2040, 12:15/

Všichni naslouchali slavnostnímu slibu prezidenta a pro všechny zúčastněné byl tento den až příliš dlouhý. Stále se však nic nedělo a jen temný stín visící nad katedrálou mohl dát tušit, že je něco v nepořádku. Ale nikdo nevěděl, odkud by mohlo ono neočekávané nebezpečí přijít. V sále bylo stále ticho a jen zvučný a melodický hlas hlavy státu jej přerušoval, zesílen mikrofonem, elektronikou a zvukovou aparaturou. Nikdo se ani nepohnul, jen hlídaná frekvence hučela jako rozdováděný úl.

„...Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu našeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí."

Prezident dořekl slavnostní slib a chytil se za obrubu pultíku. Kdesi bylo slyšet cinknutí skla a jemu se vzápětí na to zatočila hlava. Snad to bylo únavou, nebo vypětím. Chvíli sledoval mlčící hosty, kteří zaplnili hlavní loď katedrály a vychutnával si svůj další triumf. Odněkud zpoza pravého ucha mu pomalu steklo několik kapek krve. Všichni strnuli. Prezident se křečovitě chytil stolku a všem se zdálo, že se zastavil čas. Vše se seběhlo v jediné vteřině...

/Pondělí, 11.03.2040, 12:20/

Muž s puškou se znovu zahleděl do optiky a čekal, co se stane s jeho cílem. Věděl, že nemohl minout, ledaže by se stala nějaká nepředvídatelná událost. Úsťová rychlost kulky byla však natolik veliká, že ji nedokázal vychýlit z jejího směru sebevětší závan větru. Něco nebylo v pořádku. Jeho cíl stále postával u pultíku a hleděl na hosty v katedrále. Muž několikrát zamrkal a chystal se vypálit znovu.

„Být váma, tak bych to nedělal...“ řekl mu kdosi dětským hlasem.

„Cože?“ zeptal se nevěřícně.

„Vy chcete zabít pana prezidenta, že ano?“ zeptalo se jej totéž dítě.

Muž se obrátil k asi desetiletému obéznímu klučinovi, v jehož rukou ležela jeho vlastní zbraň. Jak se mohl ten spratek dostat k mé pistoli? Pátral muž v paměti. Čas ubíhal a prezident tam nebude stát věčně. Věděl to a také věděl, že pokud nesplní plán a úkoly mise, nebude na světě místo, kam by se mohl ukrýt. Ale on potřeboval nutně nějaké peníze a byl nejlepším mužem ve svém oboru. Tak proč ten kšeft nevzít? Nakonec, prezidenta neznal a byl mu naprosto cizí.

„Udělám to a ty udělej, co musíš!“ zakřenil se muž na kluka.

„Ostatní šli pro chlupatý! Mám vás tu zdržet a táta mě naučil střílet!“ řekl mu klučina stále tímtéž hlasem. Nebylo na něm vidět, že by se bál, ba naopak. Držel v obou rukou pistoli a věděl, že je nabitá a odjištěná.

„Budeš mě muset zastřelit!“ řekl muž a znovu se soustředil na svůj cíl. Zdálo se mu, že se prezident chystá odejít od pultu směrem ke stolu. Pokud bude mít štěstí, i ten sebenepatrnější výhled mu dovolí, aby dosáhl svého. Prezident musí zemřít!

„Zastřelím vás!“ řekl mu kluk a o krok ustoupil. Udělá to? Zeptal se v duchu neznámý muž a na krátko se otočil k chlapci, aby mu pohlédl do očí. Viděl v nich chlad a ani špetku strachu. Ten hoch to myslel vážně.

„Proč bych ho neměl zabít?“ zeptal se jej muž s puškou.

„Je to můj děda!“ řekl mu tlouštík.

„Děda?“ takřka vykřikl muž se zbraní. „Ty si děláš kozy! To by bylo příliš náhod najednou...“

„Je to pravda!“ řekl kluk suše. „Ale nedovolil mi, abych tam s ním byl, to kvůli vám...“

„Proč bych ti měl věřit, chlapče?“ zeptal se jej muž a znovu se dal do hledání cíle v optice pušky.

„Řekl mi to dneska ráno, prý ho chce nějaký zlý člověk zabít a sám neví proč, protože nikomu nic neudělal...“ řekl mu hoch rázným hlasem. „Někdo vás prásknul, pane!“

„Takže o mně vědí?“ zeptal se udiveně a pátravým zrakem proletěl po nejbližších střechách.

„Jestli to zmáčknete, ustřelím vám hlavu, na to můžete vzít jed!“ polkl nasucho chlapec a zkušeným pohybem vytáhl zásobník, aby se ujistil, že je plný. Vrátil jej na místo a novým pohybem uzávěru vyhodil již připravený náboj z komory, aby jej nahradil další ze zásobníku. Nepoužitou nábojnici hodil po muži s puškou. „Zabiju vás, jestli to uděláte!“

„Na to nemáš!“ uchechtl se muž a připravil se. Věděl, že má poslední šanci. Projev skončil a slavnostní podpis také. Za chvíli mu prezident navždy zmizí z očí.

„Je to na vás!“ řekl mu chlapec a jen co muž zacílil a chystal se zmáčknout spoušť mu hoch prostřelil hlavu. Muž padl na svou zbraň a svezl se k zemi. Ozvěna výstřelu vyplašila všechny holuby v okolí. Prezident odjel. Slavnost se podařila a drama skončilo...

„Říkal jsem vám, že je to můj děda!“ řekl mu chlapec suše a hodil po něm jeho pistolí. „Nikdo mi nikdy nevěří! Všichni si myslí, že si vymýšlím... Ale můj děda je prezidentem!“

Chlapec dořekl a hrdě odkráčel. Zakrátko na půdu vtrhla jednotka rychlého nasazení, ale našla jen mrtvého muže se zbraněmi, které se válely vedle něj. Kdo jej zastřelil? Děti? To bylo směšné! Jak by mohly desetileté děti zabít člověka! Možná, že jej někdo zradil, kdo ví? Svědkové se nenašli a případ byl uzavřen! A onen pramínek krve? Prezident trpěl chronickým zánětem středního ucha a čas od času se mu z pravého bubínku vyhrnulo několik kapek hnisu a krve. Snad se jeho stav časem zlepší... Nakonec, čeká jej pět let klidného prezidentského období a znovu kandidovat již nehodlá...

/Konec/


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 15 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.1 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 31 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 60 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:17:43 Odpovědět 
   29. 06. 2014

Nevěřím, že by desetiletý kluk zachovával chladnou hlavu před zabijákem a zastřelil člověka.
Ale na jistých místech někde v Africe, je to běžné.
Napínavé až do konce, ale ne dechberoucí.
 ze dne 01.08.2014, 14:36:35  
   Šíma: V Africe děti pobíhají s AK47 a učí se zabíjet... To je děs a běs. Kdo ví, co bude příště... Dík za reakci.
 Amater 16.07.2010, 17:43:39 Odpovědět 
   Výborný, fakt jsem čekala, že zaklape bačkorama. Povedlo se ti to šími. Moc. Opravdu silnej příběh a a zápletka parádní.
 ze dne 16.07.2010, 17:47:15  
   Šíma: Díky, klaním se a potěšení na mé straně! Jsem rád, že se líbilo! ;-)
 Arvinej 21.07.2008, 0:20:52 Odpovědět 
   napínavé až do konce, silná pointa, výborně napsané, dobrý nápad se zánětem ucha. smekám.
jen jediné hrábnutí prstíčkem: proč zasazovat děj do budoucnosti? nebo ho vůbec zařazovat do nějakého většího časového rámce? úplně by stačilo u každého oddílu jen hodinu a minutu.
 ze dne 21.07.2008, 10:29:01  
   Šíma: Díky za návštěvu a komentík... ;-) Proč budoucnost? Hm... To nevím... ;-)
 Kondrakar 21.05.2008, 17:24:30 Odpovědět 
   Pěkné. nevím co dodat víc. snad jen že to je něco jiného než ony ,,směšné,, a zábavné povídky
 ze dne 21.05.2008, 17:50:19  
   Šíma: ??? Myslíš jako jiný žánr? ;-)))

Díky za zastavení a komentář! Jsem rád, že se dílko líbilo! ;-)
 Nancy Lottinger 24.03.2008, 16:51:16 Odpovědět 
   Ahoj Šímo!

Promiň mi to spoždění, nějak nestíhám.

Tak, teď k dílku. Četlo se to jako vždy plynule a dobře, překvapila mě pointa a závěr... A to desetiletý dítě... hm?
 ze dne 24.03.2008, 16:55:01  
   Šíma: :-DDD Já vím, je to těžko k uvěření... ;-)

Díky za návštěvu a komentík a nezlobím se! Ať se Ti daří stihat více věcí naráz! Čas je vždy tak nějak proti nám a letí, když nechceme, nebo se vleče, když chceme, aby "šel" rychleji... ;-)
 Hanulka222 23.03.2008, 14:05:59 Odpovědět 
   Tys nechal vraždit desetiletý dítě???
To snad není možný...

Ale pro lásku k bližnímu...

Občas chyběla čárka, jinde zase přebývala, ale jinak to mělo spád, bezvadně se to četlo a ten konec jsem fakt nečekala...
 ze dne 23.03.2008, 15:52:04  
   Šíma: :-DDD Když jde o vážné věci, čárky musí stranou!

Díky za návštěvu a komentík! ;-)
 Kaunaz Isa 22.03.2008, 11:56:37 Odpovědět 
   Když jsem se na příslušném fóru dozvěděl, že jsi napsal povídku na téma prezidentský slib, musel jsem se začít smát. Znělo to opravdu hodně šímovsky.
No a teď, když jsem si ten tvůj slib přečetl, musím ke svému úsměvu přidat ještě uznalé pokývání hlavou.
Hodně dobře napsané, zdá se mi.
A za mé zdání ti tady nechám jedničku.
No a nejspíš i smajlíka. Někde se tady musí už schovávat, poslal jsem ho dopředu...


(o=
 ze dne 22.03.2008, 12:56:43  
   Šíma: :-DDD Díky za zastavení a komentík! Smajl kolem mne jen proletěl, patrně mu selhaly brzdy! Hezký víkend a Velikonoce! ;-)
 lucinda 21.03.2008, 9:36:44 Odpovědět 
   Ahojky ;)
Uf!
Chladnokrevný klučina, to teda jo. No, ale on mu přece říkal, že je to jeho děda, že jo? Zasloužil si to, měl ho brát vážně !! ;))
Ale, tak si říkám, co z něho asi vyroste? ;)
Opět šímovitě čtivé ;)

Dobře spíchnuté ;)
 ze dne 21.03.2008, 10:28:03  
   Šíma: Snad ne kriminálník... Díky za návštěvu a komentík! ;-)
 Dina 19.03.2008, 12:15:38 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dina ze dne 19.03.2008, 12:11:27

   (Dino:)
 ze dne 19.03.2008, 13:21:00  
   Šíma: Omlouvám se! :-DDD To zase některý z mých skřítků řádil! Pardon! ;-)
 Dina 19.03.2008, 12:11:27 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Dina ze dne 19.03.2008, 11:16:47

   Jistě, jistě, když můžou střílet i kuřata:)
 ze dne 19.03.2008, 12:13:23  
   Šíma: Milá Dyno, Kuřata do toho nepleť, to je docela jiný příběh! :-DDD Dík za Tvůj smysl pro humor, potěší a "ohřeje"... ;-)
 Dina 19.03.2008, 11:16:47 Odpovědět 
   Ale Šímo, 10letý kluci nemůžou střílet bez zbrojního průkazu!!! A ten je min. od 16!!!
 ze dne 19.03.2008, 12:07:02  
   Šíma: Ahoj, Dino! ;-)

Ano, neměli by! Příběh je posunutý do budoucnosti, pokud mohou 12ti leté děti v Africe (a jinde) pobíhat s AK 47 a jinými zbraněmi, proč by náš klučina nemohl střílet ze zbraně, která mu také vůbec nepatří? Nevlastnil ji, ale sebral ji tomu střelci! Já vím, jde o čistou fikci a šímovinu a máš svým způsobem pravdu!

Díky za zastavení a komentík! ;-)
 čertíček244 19.03.2008, 8:23:35 Odpovědět 
   Ahojky Šímo, teď aby se člověk bál desetiletých chlapečků :o) :o) :O) ... povedená Šímovina.
 ze dne 19.03.2008, 10:47:05  
   Šíma: Díky! ;-)
 OH 19.03.2008, 7:34:49 Odpovědět 
   Zdar, Šímo. Na začátku Forsyth, na konci Šímovina, jak vyšitá!
Líbilo...
 ze dne 19.03.2008, 16:05:00  
   Šíma: Ale jinak jsem poctěn, že mě přirovnáváš k jednomu z velikánů Literatury, tuším, že už jsem od něj také něco četl a píše hodně fikce líznuté s kde čím! ;-)
 ze dne 19.03.2008, 10:46:47  
   Šíma: Ahoj OH, takže od 12:20 jde o čistou šímovinu? :-DDD Díky za návštěvu a komentík! šímovi se to zvrhlo do šímoviny... :-DDD
 Pelion 18.03.2008, 20:33:36 Odpovědět 
   Tvá povídka mě udržovala v napětí, jak to jenom dopadne. Můj tip, že děti onomu střelci jeho akci rozmluví, či kvůli debatě s nimi nestačí splnit misi, nevyšel :-( Pointa je silná a i po mé prvotní a počáteční skepsi, kdy jsem nevěřil v čin desetiletého chlapce, s ní musím souhlasit. I děti mají své dny :-))
Čtivost + určité napětí + nápad + pointa = 1
Hezký večer Ti přeji.
 ze dne 18.03.2008, 20:56:19  
   Šíma: Díky za zastavení, milý komentík i známku! ;-)
 čuk 18.03.2008, 19:30:40 Odpovědět 
   Scéna mi připadá jako z knížky Den pro šakala, opět trošku víc popisná, detaily mohly být plastičtější. Takovéhle scény mají své napětí. Vložils do příběhu typické "úchylky": třeba prezidentovu nemoc a její projev tak příhodně načasován. Motiv dětí je zajímavý a rozuzlení dramatické a dost originální. Až na to, že to vnuk prezidenta je poněkud velká "šímovina". Tohle se dalo rozehrát jinak a výrazněji ( třeba s více dětmi). A není mi jasné, proč klučina je najednou nazván tlouštíkem.
 ze dne 18.03.2008, 19:44:29  
   Šíma: Díky za publikaci, čuku! ;-)

Přiznávám, že jsem možná tím "vnukem" přestřelil, ale chyběl mi silný motiv, který by donutil ono dítě, aby zmáčklo spoušť a pozadí citového vztahu by snad mohlo být oním startovacím mechanismem toho, co se stalo! Pochybuji, že by desetileté dítě někoho zastřelilo z vlastního přesvědčení, nebo ze strachu ze ztráty blízké osoby... Připouštím, že mohl být konec rozehrán lépe a jinak, ale nic lepšího mě nenapadlo. Možná toto dílko tak trochu vypadá jako "rychlovka", ale bylo šité poněkud horkou jehlou a vzniklo během jednoho večera! ;-)

Ještě jednou díky za publikaci a proč byl klučina nazvan tlouštíkem, nejspíše jsem si jej představoval jako tlustšího chlapce, ale dostatečně jsem to v ději nevyjádřil... :-DDD
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Nekropotence2
kilgoretraut
Šestá povídka:V...
Silence Dogood
DOKONALÝ A KONE...
ZILA78
obr
obr obr obr
obr

Pátek třináctého...
Šíma
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr