obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Naděje je paměť, která touží."
Honoré de Balzac
obr
obr počet přístupů: 2916102 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: A tati... ::

Příspěvek je součásti workshopu: Zítřek
 autor JenniferBlack publikováno: 16.03.2008, 19:14  
S většinou příspěvků v tomto WS se to nemůže rovnat, ale když už jsem si s tím dala práci a napsala to:D Ze začátku jsou ty úseky delší, pro přiblížení postavy, postupem času se zkracují, tak jako začal nabírat jeho život rychlý spád. Je to možná trochu klišoidní, některé pasáže, ale i obyčejný stereotypní člověk se může stát někým úplně jiným... třeba už zítra.
 

Zítra už může být každý z vás úplně jiný člověk…

,,A tati, dneska už mě vezmeš sebou?“ divoce mrkala pětiletá holčička na svého otce. Byla kouzelná, když nasadila ten svůj nevinný pohled a lišácký úsměv. Lokýnky blonďatých vlasů jí lemovaly obličej. A ty oči. Blankytně modré. Přesně jako její matka, úplně jako Angie. Zavzpomínal na dobu, kdy poznal svou ženu…

*-*-*-*

,,Kam to bude, pane?“ zeptal se zarostlý řidič taxíku. Člověk by řekl, že tito lidé by měli dbát o svůj vzhled. Přece jen, jejich práce spočívá ve styku se zákazníky a první dojem by měl být vždy hlavní. Nemyslel jsem si o tomto muži nic zlého, ale taky nic dobrého.

,,Na roh Park Avenue a nemusíte spěchat,“ chtěl jsem si ještě připravit svou řeč. Zrovna jsem jel na setkání s budoucím klientem naší výrobní firmy. Hodinky ukazovaly něco po sedmé hodině večerní, schůzku jsem měl sjednanou až na osmou. Rád chodím všude včas, aby mě nic nemohlo překvapit. To jsem ovšem ještě netušil, jaké překvapení mě potká či spíše srazí dnes večer.

Zuby, vlasy, nehty, boty, kalhoty, sako, odříkával jsem si v duchu a kontroloval dokonalý vzhled. Kravata! Sakra, nakřivo! Ták, už je to dobré. Teď ještě nasadit sebejistý pohled a můžu vyrazit.

Zaplatil jsem taxu, spropitné jsem dal jen malé, no co, ten chlap nebyl vůbec příjemný na pohled. Vystoupil jsem a má pravá noha poznala, co je to šlápnout do kaluže. Super! To se může stát jenom mně! Do půlky lýtka byly kalhoty durch mokré. Podíval jsem se na hodinky, bylo za deset minut osm. S nepříjemným čvachtáním v botě jsem se vydal ke dveřím restaurace La Marangone. Najednou se z rohu vyřítila mladá slečna se třemi kávami v plastových kelímcích. Ani jsem se neohlédl a už mou bílou košili zdobil hnědý flek. Bezva! Mám dnes opravdu šťastný den!

,,Promiňte, om-omlouvám se, ale když vy tu tak hloupě stojíte!“ přešla z omluvy do výčitek. No to snad ne?

,,Prosím? Jakže? Já? Slečno, musím vás upozornit, že vaše chování je pobuřující. Nemohu přece za to, že jste nemehlo!“ Snažil jsem se, aby moje rozzuřenost nebyla tak znát. Myslím, že to nepomohlo.

,,Nemehlo?! Jestli já jsem nemohlo, tak vy jste… vy jste… nafoukanej kravaťák s mokrou nohavicí, co si nevidí ani na špičku nosu! Sbohem!“ vychrlila ze sebe první, co ji napadlo a nechala mě tam stát. Byl jsem jak opařený. Všimla si toho, ani jsem nepostřehl, že by se mi na nohy koukala. Dnes je fakt skvělý den!

I přes menší zdržení jsem však dorazil do restaurace přesně na čas. Alespoň něco se dnes daří. Můj klient se hned ptal, co se mi to stalo. Pověděl jsem mu, že jsem potkal hurikán. Snažil jsem se vylíčit celou situaci metodou tragikomedie. Zabralo to. Schůzka proběhla v můj prospěch. Všechno, jak jsem si plánoval.

*-*-*-*

,,Dobrý den, pane viceprezidente,“ pozdravila mě moje sekretářka paní Domenová. Tuhle paní jsem měl opravdu rád, byla schopná a příjemná. Proto mě také mrzelo, že odcházela do penze. Dnes mě čekají pohovory se zájemci na její místo.

,,Příjemný den, Marie. Dneska máme plno práce, tak snad abychom začali,“ posadil jsem se do křesla a zkoumal lejstra. Vlastně jsem vůbec nevnímal jejich obsah, jen jsem si připadal strašně zbytečný. Co já tu vlastně dělám?

,,Posloucháte mě, pane?“ uslyšel jsem najednou Marii. Ona něco říkala?

,,Ehm, ne, teda nějak jsem se zamyslel, víte.“

,,Povídám, že už nic hledat nemusíte, našla jsem vám skvělou náhradu,“ usmívala se od ucha k uchu. Tak rychle? Přišlo mi to divné, nicméně měla mou plnou důvěru a věděl jsem, že by nikoho neschopného nepřijala.

,,Ano? Výborně, tak o koho jde?“ koukal jsem se z okna, právě dole upravovali cestu. Jednomu dělníkovi spadla přilba do štěrku a druhý mu ji lopatou nabral a hodil přímo do míchačky.

,,Jmenuje se Angie Walterová, je jí 28 let, vystudovala marketing. Má výborné doporučení, mluví pěti jazyky, je celkem pohledná…“ vůbec jsem nechápal, co těmi posledními slovy myslela. Aaa…

,,Paní Domenová, doufám, že se mi zase nesnažíte někoho dohazovat, to bych se moc zlobil,“ předstíral jsem rozhořčení, ale uvnitř mě to pobavilo. Vzpomněl jsem si, jak mě kdysi Marie seznámila se svou neteří. Dělala všechno proto, abychom se my dva dali dohromady. Dokonce uspořádala večírek, pozvala jen nás dva a pak si ‘vzpomněla‘, že má ještě nějaké vyřizování. Ten večer se mi stalo tolik trapasů, že jsem Marii přísně zakázal, opakovat tyto nápady.

,,No co, měl byste si už někoho najít, pořád jen pracujete a pracujete, vůbec se nevěnujete sobě. A takový šikovný muž jako vy, by neměl zůstat na ocet,“ mrkla na mě. Jen jsem se pousmál a dál už se k tomu nevyjadřoval.

V jedenáct někdo zaklepal na dveře. Mám nějakou schůzku či co?

,,Prosím vstupte.“
,,Dobrý den, já jsem…“ zarazila se uprostřed věty, tak jsem vzhlédl od notebooku a uviděl tu holku, co mi polila kafem mou košili. To snad ne. Tohle má být moje nová sekretářka? Ta drzá holka? To se zas něco paní Domenové povedlo.

,,Hleďme, slečinka s kávou,“ poznamenal jsem s lehce poznatelnou jízlivostí. Opřel jsem se o opěradlo, prsty zkřížil na prsou a nasadil přísný pohled. Koukala dost vyděšeně.

,,Já nevím, co mám říct,“ sklopila zrak. Pobavilo mě, jak se asi teď musí cítit. Chtěl jsem ji v tom ještě chvíli podusit. To má za tu drzost!

,,Mluvíte pěti jazyky a nevíte, co říct? Nevím, li má sekretářka nepřeceňovala vaše schopnosti,“ tahle poznámka jakoby ji postavila na nohy.

,,Omlouvám se, pokud můžete smazat to, co jsem vám řekla, byla bych moc ráda. Nechci, abyste pochyboval o mých schopnostech, dokážu vám, že mé kvalifikace jsou náležité!“ začala se bránit.

,,Uvidíme.“

*-*-*-*

,,Berete si, Petere Moore, zde přítomnou za svou právoplatnou ženu…“ kněz odříkával přísahu a já jen koukal do očí mé krásné Angie.

,,Ano, beru.“

Tu chvíli nikdy nezapomenu, když jsem překračoval práh kostela se svou manželkou v náručí, byl jsem šťastný. Ještě jednou v životě jsem byl tak šťastný, a to když se narodila má krásná Sussie…

,,Je tak maličká, rozkošná. Moje holčička,“ rozplýval jsem se nad svou právě narozenou dcerkou. Zamiloval jsem se do ní. Od první chvíle byla mým miláčkem. Každou volnou chvíli jsem byl s ní, když udělala svůj první krok, když řekla své první slovo, když se naučila jezdit na kole. Všechno jsem si chtěl vrýt do paměti. Tyto vzpomínky mi nikdy, nikdo nemůže vzít.

*-*-*-*

,,Petere Moore, povstaňte. Soud vás shledává vinným za vraždu vaší ženy Angie Mooreové a odsuzuje vás k trestu odnětí svobody po dobu 35 let. Vaše dcera Susane Mooreová bude v pěstounské péči svých prarodičů, váš kontakt s ní nebude možný…“ soudce pokračoval stále ve své řeči, nevnímal jsem už, co říkal, pořád mi v uších znělo: ,nebude možný‘. Nakonec poklepal kladívkem, zvedl se a odcházel. Mě chytli dva policisté, nebránil jsem se. Vedli mě ven ze soudní síně, ven před budovu, kde bylo plno novinářů. Všichni se mě ptali na otázky, kterým jsem nerozuměl, neuměl jsem si v hlavě složit dohromady slova a už vůbec ne jejich význam. Blesky přicházející od fotících reportérů mě oslňovaly.

Posadili mě na zadní sedadlo policejního vozu, zabouchli dveře a já jsem přestal vnímat. Trochu jsem se vzpamatoval až v cele. Na vedlejší železné posteli seděl vyšší robustnější chlap. Koukal na mě, ale nevypadal, že by se chtěl rvát.

,,Za co sedíš?“ prohodil směrem ke mně.

,,Za to, že jsem miloval,“ odpověděl jsem mu neurčitě. Nechtěl jsem se otevírat nějakému zločinci.

,,Co je to za hloupost? Ty budeš asi tak trochu cvok, ne?“ poškleboval se mi. To nemám rád. Nevypadal, že by byl moc chytrý.

,,Mohla si za to sama, děvka! Chtěla mi vzít mou Sussie. Chtěla mi ji odvézt pryč, ale to jsem nemohl dovolit! Ještě aby ji vychovával ten Ital! To tedy ne! Sussi, moje Sussie. Neboj se Sussie, jednou si pro tebe tatínek přijde a vezme tě sebou. Odvede tě pryč…“ povídal jsem si sám pro sebe. Můj spolusedící poslouchal a po pár minutách mávl rukou, zabreptal cosi o cvokovi a natáhl se na své lůžko.

Ve vězení jsem byl za slabocha. Kdokoliv mohl, kopl si do mě. Jediné, co mi pomáhalo to peklo přežít, byla vzpomínka na moji holčičku. Vzpomínal jsem na to, že budeme zase spolu. Ve vězení jsem poznal, jak je život nespravedlivý. Proč?! Jen jsem miloval své dítě, je to tak špatné?! Nikdo nic nechápe… Ne tohle není vůbec dobré místo. Nemohl jsem jí ani psát, ani volat. Nechali mi jen fotku. Byli jsme na ní, všichni tři. Na místě, kde stála Angie, byla fotka roztrhnuta. Zbyli jsme na ní jen my dva, holčičko. Teď je konečně dokonalá.

Poslední dobou jsem hodně přemýšlel. Chlap, který se mnou obýval tuhle mrňavou celu, se jmenuje Cast. Sedí za loupežné přepadení. Není zase tak špatný. Společně jsme si získali respekt ostatních. On měl svaly, já zase manažerský mozek. Včera večer mě napadla úžasná věc. Konečně jsem přišel na to, jak se odtud dostat.

*-*-*-*

V obývacím pokoji hrála televize. Na obrazovce běhali malí kreslení zajíčci a hopsali od kamene ke kameni. Dětský smích šel slyšet až do kuchyně, kde stará dáma připravovala večeři. Malá holčička využila nepřítomnosti své babičky a začala skákat po pohovce a vykřikovat: ,,Já jsem zajíček a skáču nejvýš ze všech zajíčků!“ Péra ve staré sedačce měla co dělat, aby nepraskla.

,,Ale no tak Susanne! Slez dolů, kde jsi to viděla skákat po pohovce?! Okamžitě přestaň nebo půjdeš spát bez večeře,“ mírnila svou rozjařenou vnučku ta prošedivělá paní. To už se však vracel na večeři i děda. Sussie okamžitě přestala a v klidu se posadila. Dědečka rozzlobit nechtěla.

,,Jdeš právě na večeři, udělala jsem ti tvé oblíbené hovězí.“

,,Děkuji, Mirando, kde je moje maličká?“ zeptal se děda na svou vnučku.

,,Tadýýý dědo, tadýýý. Ale jsem zajíček!“ skočila mu do náruče.

,,Tak pojď na večeři, ty zajíčku!“

Vypadali velmi šťastně. Dokud Sussie znovu nezačala své oblíbené téma.

,,A kdy přijede tatínek?“ Babička odložila příbor a zadívala se od talíře. Děda se zamračil a nevěděl, jestli tu otázku přejít mlčením nebo na ni raději odpovědět.

,,Tatínek nepřijde,“ rozhodl se raději pro druhou variantu. Stejně by s tím nedala pokoj, dokud by jí něco neřekl.

,,Příjde! Má mě rád a příjde si pro mě!“ Uraženě se zvedla od stolu, vydupala po schodech do patra a práskla za sebou dveřmi svého pokoje.

,,Ono ji to přejde, Davide, uvidíš,“ uklidňovala Miranda svého manžela. Sama si však nebyla jista pravdivostí svých slov.

,,Obávám se, že tohle ji jen tak nepřejde,“ zamyslel se stařík a pokračoval v jídle.

,,Mimořádné zpravodajství. Dnes odpoledne utekla z věznice v Bercley skupina vězňů. Mezi nimi i nebezpečný vrah Peter Moor. Na obrazovce běží portréty všech uprchlých vězňů. Pokud by kdokoliv měl nějaké informace, prosím volejte linku…“ Mirandě spadl příbor na zem. Dala dlaň před pusu a s vyděšeným výrazem běžela do obývacího pokoje, kde ještě stále hrála televize.

,,Nechápu, proč babička a dědeček stále říkají takové věci. Tatínek se jistě vrátí, vím to, pane Noody,“ povídala si malá Sussie se svým plyšovým medvídkem, kterého dostala ke svým třetím narozeninám od svého táty. Slyšela zaklepání na okno. Nejprve myslela, že to byl vítr, neboť počasí dnes večer nebylo zrovna nejpěknější. Když se to ozvalo znovu, šla se podívat blíž. Za oknem uviděla tvář svého otce! Nejprve se strašně lekla, ale stihla se zarazit dříve, než vykřikla. Přisunula si židličku a otevřela okno.

,,Tati, tatínku, tys přišel!“

,,Samozřejmě, že jsem přišel. Přece bych tě tu nenechal, princezničko,“ objal jsem ji, konečně se jsem se dočkal.

,,Vezmeš mě sebou?“

,,Zítra tě vezmu sebou, slibuju. Poslouchej, nikomu neříkej, že jsem tu byl. A nikoho neposlouchej, možná o mně říkali nebo budou říkat špatné věci, ale není to pravda, rozumíš mi?“

,,Jo. Dáš mi pusu na dobrou noc?“ Políbil jsem ji a pak se oknem vydal zpět do toho psího počasí. Slezl jsem po břečťanu až dolů a zamával Sussie. Ta mu pozdrav oplatila a zavřela okno. Asi minutu poté, přišla do pokoje babička. Zkontrolovala v postýlce ležící Sussie a odešla.

*-*-*-*

,,Ano, Sussie. Dnes tě vezmu sebou,“ dívám se na ni s úsměvem. Stojíme v jejím pokoji, prarodiče jsou nejspíše v obýváku a nemají ani tušení, že jsem tu. Myslí si, že když zamknou dveře, že je to pro mě nějaká překážka? Ani v nejmenším.

,,A kam pojedeme? Pojedeme vlakem? Já ráda jezdím vlakem,“ vykládala Sussie.

,,Ano, to je dobrý nápad. To víš, že pojedeme vlakem.“

,,A tunelem taky?“

,,Dlouhým tunelem.“

,,Musím vzít pana Noodyho,“ přiskočila k posteli a popadla svého méďu.
Sáhl jsem do kabátu. Byla tam. Jízdenka na svobodu. A jediným stisknutím kohoutku jsem Sussie poslal napřed. Poté jsem se vydal za ní, na lepší místo. Dodržel jsem svůj slib, vzal jsem ji sebou.


 celkové hodnocení autora: 97.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 4 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 endless 20.03.2008, 11:51:44 Odpovědět 
   Musím přiznat, že mě nejdřív trochu vyděsil rozsah.....ale po dočtení jsem zjistila, že to mohlo být i delší *-))))
Ad gramatika: Šíma už to napsal. Ale to jsou jen detaily. Celkově se mi to líbí moc.
 Šíma 16.03.2008, 20:07:59 Odpovědět 
   No, já bych toto dílko zase tak moc nezatracoval... Když už nic, tak se jedná o docela povedený příběh ze života několika lidí... Nakonec, s nikým z nás se život nemazlí! Zítra, kdo ví, co bude zítra?

Tohle souvětí mě trochu zarazilo (spíše ono - li): ,,Mluvíte pěti jazyky a nevíte, co říct? Nevím, li má sekretářka nepřeceňovala vaše schopnosti,“ tahle poznámka jakoby ji postavila na nohy. -> možná tam má být: zda-li, ale čert to vem, vlastně je to prkotina...

Ať je to takové, nebo makové, dám Jedničku (s fouskem)...
 ze dne 16.03.2008, 21:03:24  
   JenniferBlack: Jo, s tím li jsem si nevěděla rady:D ještě jsem si říkala dám tam jestli nebo co, ale nakonec jsem to tak nechala... to mám z toho icq no:P Díky:)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola třetí:...
Nick Květenský
Boj (další zrad...
Hugozhor
Zvuky ranního t...
Bucifal
obr
obr obr obr
obr

Con los Colegas - 13. kapitola...
Wheelies Devotee
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr