obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915111 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39055 příspěvků, 5697 autorů a 387952 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Kterak jsem hnala kočku ::

 autor Želwice publikováno: 18.03.2008, 20:29  
Jedna (snad) povedená školní slohovka
 

Kterak jsem hnala kočku

Tento příběh, neřku-li groteska, se stala docela nedávno mojí devítileté fence bígla. Tato moje čtyřnohá kamarádka nese jméno Lady. Jak tuto mě vtipnou historku asi prožívala ona? Jaké pocity to v ní vyvolalo? Tato myšlenka mě pohltila natolik, že jsem se rozhodl vžít do jejího úhlu pohledu a napsat o tom slohovou práci…
Jednou se mi stalo, že jako každé odpoledne, jsem šla na vycházku s mým pánem. Nebylo to nic zvláštního. Jako vždy jsme šli spolu po asfaltové silnici a já vesele běhala okolo něj. Pršelo a kapičky vody dopadaly na můj hřbet. Jaké štěstí, že mám několika v srsti pesíky a podsady narozdíl od lidí, že? J Můj pán se jen tiše zachumlal do bundy. Šli jsme jako vždy dál okolo veřejných garáží, poté k plotu, kde hlídají a štěkají dva vlčáci a můj pán je denně hladí přes plot. Divím se, že se jich nebojí. Vypadají jako trhači. Já se vlčáků bojím. A to nechtějte vědět, co po mě pořvávají… Došli jsme jako obvykle k zadním panelákům a já se na rohu té ulice pořádně vyjádřilo, to aby bylo na vesnici jasno. Pak jsem ještě na trávníku očuchala nějakou tu značku a dodala svůj názor. Poté už jsme se ubírali s pánem zpátky domů. A to jsem ještě netušila, jaké vzrůšo mě čeká.
Stalo se to nečekaně. Přes cestu nám přeběhla rezavá kočka. Odjakživa nesnáším kočky. Vytočilo mě to. Očkem jsem hodila po mém pánovi a měla jsem jasno. Musím za ní běžet. Znám svého pána. Vím, že poběží za mnou a že mě v tom nenechá. Sice si uvědomuji, že už na to nemám léta, jakožto psí důchodkyně bych se měla šetřit, ale nemohla jsem tu provokatérskou kočku nechat jen tak odběhnout, no ne? Rozběhli jsme se za ní s vervou vyhrát. Když už jsem ji skoro měla, ona vyskočila. To mě teda dostalo. Kdo by to čekal? Ona se prostě usadí na plot. Koukám na ni a ona na mě. Provokuje mě. Štve mě. Dostává mě do rohu. Tak vysoko nevyskočím. Nejsem přece kočka. Jediné, co mě v tuto chvíli napadlo, bylo… „Haf… Haf… HAF!!!“ štěkám jako pominutá. A je to ze mě venku. Tak jsem se vyjádřila. Štěkám a skáču k plotu, ale není mi to nic platné. Je příliš vysoko. Jako by se mi ta Číča vysmívala. A ona se taky vysmívá a já ji moc dobře slyším. Ten její pohrdavý pohled a zježená záda mluví za vše.
„Tak pojď. Už půjdeme. A Číču tady necháme na plotě…“ Pán už je nervózní, když vidí, že odsud bez kočky neodejdu. „Kočku nebo život!“ říkám mu, ale z tlamy mi vyjde jen trapný „Haf, haf, haf!“ Pána očividně napadá jediné nenásilné řešení. Natáhne ruku skoro až k nebi a pleskne kočku po jejím chlupatém zadku. „Mňaůůůů…“ Udělá nevrlá kočka a skočí za plot. „Tak jsi ji dostal. Vím, že jsi ten nejlepší páneček, jakého můžu mít.“ Napadá mě. Najednou mě mrzí, že neumím mluvit štěkotem lidí. Rád bych mu to řekl. Odcházíme. Tu už jsme skončili. Teď už jdeme domů…
Ponenáhlu se stane něco, co nikdo nečekal. Ozve se dopadnutí velikého neznámého tělesa na plot a poté vidím kočku, jak běží pryč. Stalo se to ve zlomku vteřiny a ani jsem nestačila zareagovat. Co to bylo? Co se stalo? Kočka už však zmizela v nedohlednu. Byla jako střela, přilétla a zmizela. Najednou slyším od plotu hlasitý hlas: „Haf! Haf! Haf! Sem je kočkám vstup zakázán!“ Za plotem stojí velká silueta černého rotvajlera. V kohoutku má asi tak metr, možná i víc, dobrých osmdesát kilo váhy. Tak velký zvíře, toho se taky bojím a myslím, že se ho bojí i můj pán.
„Díky!“ Zavrním na něj a hodím po něj šibalským úsměvem. Tu už jsme všichni skončili svou práci. Vracíme se konečně domů…


 celkové hodnocení autora: 88.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 3 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 12 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 amazonit 19.03.2008, 17:10:34 Odpovědět 
   pěkné odreagovávací čtení, co naladí, pohladí...
 Šíma 18.03.2008, 21:11:04 Odpovědět 
   Miluju příběhy, kde zvířata mluví a chovají se jako... Lidé? :-D

Chudák čiči, ale patří jí to (te kočce), takhle provokovat psy! Ale mezi námi, kočky mám raději než psy! Pejsci jsou většinou velmi podlézaví a nemají "svůj rozum" jako kočky! Kočky jsou sami sobě pány, i když jsou mnohdy také pěkné potvůrky! :-DDD
 čuk 18.03.2008, 20:29:01 Odpovědět 
   Je to hezky a humorně napsané.Mně vždycky potěší, když zvířata promluví v pohodě s lidmi. vystihlas téma dobře. Líbilo se mi jako čtenářské osvěžení a potěšení (doufám, že se neozvou milovníci kočeks protesty!)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Maura.A
(20.3.2019, 22:36)
Danny Rain
(13.3.2019, 14:09)
Moni mini
(10.3.2019, 15:31)
Jan Zindulka
(9.3.2019, 17:09)
obr
obr obr obr
obr
Zeď - osmá část
Charlotte vL
HLEDÁ SE SKY WA...
Danny Jé
Feministické po...
Lukaskon
obr
obr obr obr
obr

Malíř a básník
Jndřich
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr