obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Polibek je krásný vynález přírody, jak zastavit řeč, když už jsou slova zbytečná."
Ingrid Bergmanová
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 1 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - IX. ::

 autor Sirnis publikováno: 22.03.2008, 13:23  
Tak další část, no víc dodávat nebudu (radši)
 

Erikovi bylo něco málo přes padesát let. Jeho kdysi zářivé blond vlasy teď změnily barvu na stříbrnou, značící léta zkušeností a nabitých vědomostí. I přes svůj věk mu postavu mohl závidět kdejaký mladík. Stále sportoval, bojoval a trénoval jako na začátku své pouti rytíře Bílé růže. Tentokrát však už nebyl novicem, ale hlavním představitelem tajného řádu.
„Kdyby si tady tak Jane byl,“ říkal si v duchu Erik, kráčející svižným krokem chodbami v podzemí pod chrámem Velkého patrona v hlavním městě království. Stále se nedokázal smířit se smrtí svého protivníka z mládí, stejně jako muže, na jehož post v řádu nastoupil. „Vždy jsi byl ty ten lepší. Ale nakonec jsem tě alespoň v jedné věci trumfnul.“
Hlavní představitel řádu Bílé růže vyšel tajnou chodbou na denní světlo rovnou do zahrady, která byla součástí chrám. V šedém rouchu pak došel k altánku, kde stála socha z mramoru, zobrazující hrdého muže, Velkého patrona. Byl to právě on, co ze sirotků vycvičil první rytíře. Zhnusen světem, jeho krutostí, se s tím rozhodl něco udělat. Přesto nechtěl vytvořit armádu, která by se chopila vlády nad zemí. Kladl za cíl, aby řád Bílé růže zůstal vždy v pozadí a o jeho existenci vědělo jen několik zasvěcených. Z vyprávění se dochovalo, že řád pojmenoval podle růží, protože mu tolik připomínali život. Byli krásné, okouzlující, ale měly trny, jež dokázali zranit. Proto kolem sochy byli vysázené překrásné bílé růže.
Erik poklekl před sochou a vzdal Velkému patronovi patřičnou úctu krátkou modlitbou, jež velebila jeho jméno.
Socha znázorňovala hrdého muže ve stoje, jenž svou otevřenou náručí poskytl každému trpícímu. Tvář měl pohlednou, dokonale hladkou bez jediné stopy po vousech. Krátké vlasy, velké oči a milý úsměv. Hrdost z Velkého patrona přímo vyzařovala.
Když Erik nahradil Jana, důkladně prozkoumal komnatu, jež si velmistři řádu mezi sebou předávali. Na rozdíl od zesnulého muže, který v pokoji pouze přespával, se on soustředil na pátrání po drobnostech, neboť se mezi rytíři Bílé růže nesly historky o tajemných spisech a dalších artefaktech z doby samotného Velkého patrona. Bratr Jan samozřejmě povídačkám nevěřil, ale Erik ano. Upnul se na ně tak silně, že když konečně získal titul velmistra, nevyšel z komnat tři dny, jak usilovně pátral. Poprvé to bylo bezúspěšné, podruhé také, ale když časem zkoušel pátrat znovu, nakonec se mu na devátý pokus podařilo ony věci najít. Byl ze svého objevu úplně očarován. Dozvěděl se nejen o tom, že předlouhou sochy byl sám Velký patron, ale také ve spisu stálo několik jeho slov: „Jednoho dne se opět vrátím, neboť smrt není pro mě překážkou, nýbrž cestou do nového života.“ Tajně pak Erik začal pátrat po mužích, kteří měli tvář stejnou, jako socha. Jeho objevy však byli nejenom radostné, ale také i hrůzné. Vypátral přesně deset osob, jenž se v historických záznamech různých království, s popisem odpovídajícím Velkému patronovi, vyskytly. Někdy se jednalo o milosrdného muže, co pomáhal, kde jen to šlo, ale také o bezcitné stvůry, které stály v pozadí krvavých převratů, vyvražďování a dalších odporností.
Velmistra řádu Bílé růže najednou vyrušil další muž v šedém cestovním rouchu, pod níž skrýval dokonalou zbroj. „Velmistře.“
„Co se děje,“ řekl Erik, aniž by se podíval na rytíře.
„Přišla zpráva od Davida.“
„Přečti mi jí.“
Muž kývl a poslechl: „Svolejte rytíře, upíři vyplenili Tulem.“
Erik se odmlčel. Za dobu jeho vlády na postu velmistra nebylo potřeba ani jednou svolat všechny rytíře. Považoval to za jakýsi triumf nad pořádkem, který však zajistil bratr Jan před ním, když pořádal jednu válečnou výpravu za druhou. „Vyšlete do Tulemu další tři rytíře.“
„Ale pane, David přeci napsal, že…“
„Já jsem představený řádu a já rozhodnu, zda je potřeba svolat všechny rytíře,“ obořil se Erik na muže. „Chci mít jistotu, než někam vytáhneme. Nezapomeň na první pravidlo. Jsme v pozadí, nikdy ne na očích.“
Rytíř se uklonil, pak odešel, aby splnil velmistrovy příkazy
Erik se opět zadíval na sochu Velkého patrona. „David je až moc podobný Janovi, ale to je každý rytíř, kterého ten bojechtivý blázen cvičil. Určitě přeháněl.“




Bouře zdolala jezero Kita během jediného dne a poté vplula do široké řeky, která se každý kilometr zužovala, jak se blížila ke svému pramenu, nekonečnému ledovci v Modrých horách. Na své palubě nesla podivnou posádku, ještě podivnější, než když plula do Tamiru.
„Opravdu si myslíš, že je dobré, aby ses setkal se sourozenci? Hrotgar o nich zrovna dvakrát hezky nemluvil. Co když tě budou chtít zabít?“ Hučel v jednom kole do Kamira Jakub.
„Jsem dost silný,“ oponoval poněkolikáté malý chlapec.
„Možná jsi silnější, než když tě Rasmus přivezl do kláštera, ale pořád získáváš nové síly. Tvoji sourozenci je však plně ovládají!“
Kamir se zadíval na přítele: „Nemusíš mít o mě strach. Nic se mi nestane a ani nedovolím, aby udělali něco vám.“
„Už zase mi čteš myšlenky?!“
Chlapec se začal smát a opět v něm převládla stránka malého dítěte. „Tohle dokážu uhodnout i bez čtení myšlenek,“ řekl a mrkl na mladíka, který se připojil k jeho veselí.
Jak se tak oba smáli, Hrotgar je ostřížím zrakem pozoroval. „Smích a nevinnost jako dítě, přesto takové schopnosti,“ říkal si v duchu horal a nedokázal z Kamira spustit oči.
Eldar vedl plachetnici středem řeky, v bezpečné vzdálenosti od obou břehů, které lemovaly nebezpečné a ostré kameny.
Krajina se střídala každý kilometr. Chvíli byly vidět jehličnaté stromy, pak zas listnaté a mezi nimi i ovocné, obsypané květy, jež právě opilovaly pilné lesní včely. Na první pohled ráj. Harmonie z přírody přímo čišela. Nebylo také divu, neboť dál od břehu se usadila bytost, která všem dodávala sílu a chuť do života.
Kamir se zahleděl na les. Do hlavy se mu vloudit nepříjemný pocit předtuchy hrozícího nebezpečí. Cítil podivnou bytost, která byla jeho přesným opakem. Dobře věděl, že jak o ní ví on, tak i ona ví o něm.
Plachetnice zastavila a všechny cestující na palubě Bouře náraz povalil na zem. O vteřinu později na palubu skočilo dvacet válečníků v zářivých zbrojích a hbitě obsadili celou loď. Ani bratr Felix se nedokázal měřit s rychlostí útočníků a na krku měl ostří meče ještě dřív, než stačil sáhnout po svém noži.
Kamir okamžitě použil své schopnosti, ale nic se nestalo. Nedokázal útočníkům ani nahlédnou do mysli. Když si potom jeden z nich sundal přilbu, objevila se mu v hlavě nová vzpomínka, která mu to okamžitě vysvětlila. Útočníci byli elfové, stvoření života, která se vymykala z moci poslů smrti, stejně jako Smrti samotné.
Útočníci i jejich vězni vystoupili na pravý břeh. Eldar, Jakub, Hrotgar, bratr Felix, Rasmus i Klára pak zírali na hustou spleť kořenů, které vytvořili v řece neproniknutelnou zeď a zastavili jejich plachetnici. Jediného Kamira ten pohled nechal chladným. Dobře věděl, co jeho protivník dokáže.
Elfové se nejvíce shlukli okolo černovlasého chlapce, zatímco ostatní ponechali téměř nestřežené. Toho hodlal vrah a bývalý velitel domobrany v Tamiru využít, jakmile se naskytne vhodná příležitost.
„Tak daleko od domova,“ mumlal Eldar.
Jakub zaslechl slova čaroděje. „Kdo je daleko od domova,“ zašeptal k mágovi.
„Elfové. Jejich domovina je daleko, až za územím horalů,“ zazněla odpověď.
Kamir celou cestu nepromluvil. Vůbec si nevšímal, že je kolem něho tucet válečníků, více mu dělalo starosti stále patrnější vliv jejich pána. Mysl a znovunabytá část vzpomínek mu v tom ani trochu nepomáhaly. Jedna jeho část křičela zachraň se, druhá ho nabádala, aby vydržel a zjistil o zarytém nepříteli poslů smrti, co možná nejvíc.
Průvod elfů a jejich vězňů mířil hluboko do lesa. Příroda stále nabírala na své kráse a ještě víc kypěla životem. Na černovlasého chlapce to působilo tísnivým pocitem, měl rád noc, chlad, tmu a ticho, to byl jeho svět.
Skoro u cíle už i Eldar vycítil onu tajemnou bytost. Okamžitě věděl, kdo je a co se Kamirovi může stát. Potom stejně jako Rasmus a bratr Felix začal vymýšlet kroky potřebné pro provedení útěku. Byl mág a to mu dávalo jistou výhodu, pokud by ho však elfové neprobodly mečem dřív, než by dořekl některé ze zaklínadel.
Kamirovi už v hlavě nevládli dvě rozporuplné myšlenky, ale pouze jediná. „Uteč!“ Křičel na něho pud sebezáchovy a když ucítil, že tajemná bytost je na cestě k nim, rozhodl se ho poslechnout. Věděl, že nemůže zabít elfy, ale pokusil se o něco jiného.
Elfové okolo malého hocha se zastavili. Cítili, že není dobré chlapce podceňovat, ale dobře věděli, že je nemůže zabít. Když však někteří z nich uviděli stále sílící černotu v Kamirově očí, udělali krok zpátky a tasili zbraně. Bylo to však jen směšné gesto, neboť posel smrti už temnotu přivedl na svět.
Jako štít obklopil Kamira černý kruh, jehož chapadla začala elfy odhazovat na všechny strany. Zbylí členové výpravy okamžitě zareagovali a pustili se do boje s vězniteli holýma rukama, jen za pomoci svých dovedností.
Eldar se zaměřil na protivníky nejblíže u sebe. Měl plán. Chtěl použít mocné kouzlo, ale k jeho seslání potřeboval čas, mnoho času, který by mu elfové okolo něj jistě nedopřáli. Odhodil tedy dva válečníky na kmen stromu a potom začal se zaříkáváním.
Bratr Felix hbitě zaútočil na elfa vedle sebe, který byl v rozpacích z malého chlapce. Mnich toho patřičně využil, ale i když při svém věku prokázal patřičnou obratnost, jíž by nejednoho lidského mladíka přemohl, na elfího válečníka to nemělo ani náhodou a už málem pocítil ostří jeho meče, kdyby se do toho nezapletl Hrotgar a nestrhl věznitele na zem, kde svou velikostí a silou snadno přemohl křehké tělo.
Temnota chránila chlapce, jako matka své mládě. Když jí však Kamir zavolal blíž a nechal, aby mu obklopila tělo, poslechla ho na slovo. Ale ani ona nečekala, co posel udělá, když se křehké tělo dítěte spojilo s černým oblakem a vyrostlo do děsuplného vzhledu třímetrové bestie, do Kamirovi podoby v říši mrtvých.
Elfové strnuli hrůzou a i spojenci hocha popadl údiv.
Mohlo dojít k velkému krveprolití, při němž by Kamir pobil všechny elfy, ale než stihl cokoliv udělat, vyšla zpoza stromů překrásná žena, oděná do průhledného hedvábného závoje, jež odhaloval dokonalé křivky smyslného těla. Na povel odvolala elfy a postavila se přímo před posla smrti, který ji mohl jediným úderem zabít. Přesto to neudělal.
„Je to tak dávno a přeci si se nezměnil,“ řekla líbezným hlasem tajemná žena a chlapec zrušil spojení s černotou a poslal jí zpátky, odkud přišla. Tím ženu šokoval, když odhalil svůj vzhled dítěte.
„Kdo jsi,“ zeptal se Kamir.
Žena byla ještě chvíli šokovaná, ale potom jen smutně zavřela oči, které se pomalu plnili slzami, jenž však po krásné tváři nestekly. „Dcera Stvoření, Tyrscha.“
„Nositelka života,“ řekl udivený Eldar. „Atovin.“







Kamir hleděl na překrásnou ženu před sebou a smysly mu říkali, že jí zná. Jeho vzpomínky na ní však byli pryč. „My se známe?“
„Ano.“
„A dobře.“
„Dá se to tak říci.“
„Tak mi pověz, kdo jsem.“
„Neprojdeme se,“ navrhla atovin místo odpovědi.
Kamir se zadíval na své společníky a došlo mu, že s ním chce být o samotě. „Dobrá.“
„Nemusíte mít strach, moji ochránci vám neublíží,“ řekla Tyrscha doprovodu posla smrti a pak s malým chlapcem zmizela mezi stromy.
„Kdo jsem,“ navázal Kamir na rozhovor, když se ocitli sami hned bez okolků.
„Přeci posel smrti.“
„To vím, ale já chci vědět, jaká je má osobnost. Jaký jsem?“
„Setkali jsme se spolu již mnohokrát. Někdy jsi byl mírotvůrce, jindy válečník. Pokaždé jiný, do určité chvíle,“ odpověděla atovin a utrhla ze země květinu, ke které hned přivoněla.
„Do jaké chvíle?“ Zajímal se Kamir a cítil, že se blíží k důležitým věcem.
„Do procitnutí.“
„Ale čeho se to procitnutí týká.“
„To víš líp ty, než já,“ řekla Tyrscha a bylo zjevné, že se jí líbí, jak posla smrti škádlí, i když věděla, že je zmatený. „Kdyby si tak měl své vzpomínky,“ dodala si pro sebe.
„Ale já si na nic nepamatuji.“
„Není divu, tvá matka si to nepřála,“ odvětila Tyrscha hořce.
„Ale proč?“
Krásná žena se zasmála, ale ne veselím spíše ironií nad dětskou naivitou, kterou před ní nejmocnější z poslů smrti prokázal. „Proč asi. Je lepší mít na své straně loutku, než žít nejistotou z někoho, kdo každou chvíli může zradit.“
„Ale proč bych měl zradit svou matku. Co mi Smrt udělala tak hrozného?“
„Opravdu to chceš slyšet?“ Řekla klidně atovin. „I když nemáš své vzpomínky, jistě ti tvé smysli radí, aby si mě spíše zabil, než se mnou mluvil. Cítíš mou moc, stejně jako já tvojí. Jsme jako oheň a voda, nemůžeme být pohromadě. Rovnováha mezi námi zkrátka nikdy nenastane a přesto teď kráčíme jeden vedle druhého.“
„Mluvíš v hádankách. A kdybych tě chtěl zabít, mohl jsem to udělat před několika okamžiky.“
„Já to vím. Ale proč jsi tedy neposlechl své instinkty a nezničil mě.“
Kamir byl v rozpacích. Rozum mu napovídal, že veškeré odpovědi by měl najít ve svých vzpomínkách, které však stále neměl všechny pohromadě. A jak Tyrscha toho o něm mohla vědět tolik. Sledovala ho snad v minulých životech? Eldar přece řekl, že elfové žijí daleko za územím horalů, tak proč tu je. Přišla, aby ho snad zničila, dokud ještě může. Tolik otázek se začalo objevovat v mysli malého chlapce a na dětskou stránku posla smrti toho začínalo být příliš. Chytil se za hlavu a padl na kolena.
Tyrscha okamžitě poklekla u Kamira a jeho hlavu vzala do dlaní. „Bolí tě něco? Co ti je,“ promlouvala na posla smrti líbezným hlasem, ze kterého přímo čišely obavy.
Černovlasý chlapec se zahleděl do zelených očí Tyrschy a na malý zlomek vteřiny mu v hlavě prolétl sled myšlenek, vzpomínek, pocitů, jež měla atovin ve svém srdci. Takové pocity ho málem zabili, neboť mu duši trhaly na kusy. Jedna jeho část takové emoce odmítala a druhá je toužila přijmout. Opět se ocitl na stejném bodě, jako před několika dny. Věděl, že obě tyto vlastnosti k němu patří, ale cítil, že může mít jen jednu z nich, protože spolu by ho zničili. „Řekni mi, proč tu jsi?“
Tyrscha spustila ruce k tělu a vstala, otočila se zády k poslovi smrti a pak odpověděla: „I přes to, čím je každý z nás, tak máme mezi sebou pouto. Pouto, které se život od života mění. Jednou je přátelské, pak nepřátelské, někdy zamilované a jindy nenávistné. Ty všechny životy si pamatuji, i když ty jsi těch vzpomínek ušetřen. Možná, že je to i dobře, protože když jsem tě jednou kdysi dávno víc poznala, vím, jak moc by tě to rmoutilo.“
„Ale co? Kvůli čemu bych se měl trápit,“ křičel Kamir pomalu na atovin, která se odmlčela.
„V jednom z tvých dobrých životů jsem ti dala slib. Nikdy jsem ho však nedokázala splnit a pořád stále nedokážu, jen doufám, že se mi podaří udělat vše proto, aby to pro tebe skončilo. Proto jsem zde.“
„Jaký slib?“
„Když si ke konci jednoho života opět procitl a získal zpátky své vzpomínky, vyhledal jsi mě. Padl jsi přede mnou na kolena a prosil mě, abych tě zničila, než si tě tvá matka povolá opět zpátky do říše mrtvých. Zapřísahal jsi mě za všechny životy, kdy mezi námi něco bylo, stejně jako za záchranu mého života, abych tě zbavila toho prokletí. Tehdy jsem to nedokázala udělat a uplynulo mnoho desetiletí, než jsem pak znovu nalezla tvůj další život, který měl dobré srdce.“
„Tak to udělej teď. Jestli je můj život takové utrpení, skoncuj to a teď hned, než se mi všechna muka vrátí,“ řekl Kamir a v očích se mu začaly třpytit slzy.
„Nemohu, jsem atovin, dcera Stvoření, ne smrti, nemám na to moc.“
„Tak kdo to může udělat? Některý z mých sourozenců nebo jen Smrt.“
Tyrscha se otočila ke Kamirovi. Po tváři jí stékaly slzy a její nebeská krása spolu se zármutkem by vyvolali city i v neživém kameni. „Jen ty sám znáš na tohle odpovědi. Nikdo jiný.“
„Tak proč jsi tady!“ Křičel malý chlapec. Ne však vztekem, ale čirou beznadějí nad svou vlastní existencí.
„Abych ti pomohla procitnout,“ řekla Tyrscha a zahleděla se poslu smrti do očí. Tentokrát jí však malý chlapec nečetl myšlenky, pouze se díval na obrazy vzpomínek, které mu atovin sama ukazovala.
Uběhla dlouhá chvíle, než se Rasmus, bratr Felix, Klára, Jakub, Hrotgar a Eldar dočkali návratu Kamira a atovin. Elfové kolem nich byli špatná společnost. Nehodlali s nimi ani promluvit, jako kdyby pro ně byli pouhý hmyz.
Posel smrti přicházel, vedle něho šla Tyrscha, a zamířil rovnou ke svým společníkům, aby je uklidnil.
„O co šlo,“ zeptal se bez okolků Kamira jako první Jakub.
„Chtěla mi pomoci procitnout, ale je to nad její síly. Nejdřív se budeme muset vydat k mým sourozencům. V jejich blízkosti se mi snad nějaké vzpomínky vybaví,“ odpověděl chlapec stručně, ale přesto vynechal mnoho důležitých informací.
„Ale jak? Loď je uvězněná.“ Ozval se Eldar a čekal, co posel smrti řekne.
„To není problém,“ odvětil Kamir a pak i se svými spojenci sledoval atovin, která svou mocí přivolala nádherné bílé koně, nejkrásnější, jaké kdokoliv z nich kdy viděl.
„Ti koně vás dopraví až do země horalů. Nemusíte hledat cestu, oni jí znají,“ řekla Tyrscha a potom poklekla před Kamirem a láskyplně ho políbila na čelo. „Počkám tady, dokud se nevrátíš od svých sourozenců,“ dodala a potom rychle odešla do nitra lesa, aby nikdo další příval slz na její tváři nespatřil.






Posel smrti a jeho doprovod se vydali na cestu a jejich cíl nebyl o nic menší, než nalézt pravou identitu Kamira. Ostatně, co je horší, než nevědět, kdo vlastně jste?
Koně od atovin jim cestu zkrátili o mnoho dní, a tak, než začalo zapadat slunce, byli v polovině trasy do země horalů. Utábořili se proto pod ochranou korun dubů, zapálili oheň a začali odpočívat. Bratr Felix se ujal příprav k vaření, zatímco Hrotgar, Rasmus a Jakub vyrazili obstarat něco k snědku. Kamir tak zůstal v doprovodu mnicha, mága a Kláry, která jako obvykle jen tiše seděla vedle černovlasého chlapce, jež byl zahloubán do svých myšlenek.
Rasmus se vydal s Jakubem, zatímco horal šel sám. Bývalý velitel domobrany a zrzavý mladík však nalezli jen pár lesních plodů, ale žádné zvíře, které by mohl Rasmus zastřelit elfským lukem, který jim Tyrscha dala s dalšími věcmi na cestu.
Hrotgar byl o mnoho úspěšnější. Přinesl do provizorního tábořiště několik veverek, jezevce a tchoře.
I když bratr Felix, jako bývalý vrah, jedl už ledascos, zrovna tchoř se mu nezamlouval. Bohužel i tak toho bylo moc málo, aby tím dokázal nasytit všechny hladové krky.
Kamir se na chvíli přestal zabývat myšlenkami o tom, co mu Tyrscha řekla a vyslechl si potřeby své družiny. Vstal a zadíval se na nebe, na kterém právě letělo hejno hus. Sáhl po svých schopnostech posla smrti a vybral z hejna nejslabší a nejstarší jedince. Potom, když byli přímo nad ním, poslal jejich duše do říše mrtvých a tělesné schránky mu skoro spadli k nohám.
Všichni zírali na déšť hus, ale když pohlédli Kamirovi do tváře, ve které opět černota v očích zesílila, okamžitě jim došlo, co se stalo.
Bratr Felix nakonec připravil osm hus, jimiž nasytil celou družinu, až na malého chlapce, který si do úst nevzal ani kousek masa. Dostal však jako jediný veškeré lesní ovoce, co přinesl Jakub s Rasmusem.
Nakonec všichni ulehli okolo ohně a odebrali se do říše snů. Někteří měli spánek bezesný, jiné navštívila slabá noční můra, ale nikdo neměl tak děsivé sny, jako právě Klára, kterou dar posla smrti znovu ovládl a v živých barvách tak spatřila děsivou scénu, jež se právě odehrála na jiném místě.

Vznešený orel pátral po kořisti na zemi. Hledal nějakého zajíce, svou oblíbenou pochoutku a byl rozhodnut po něm pátrat třeba i hodiny. Nikam nespěchal, nemusel ani v oblacích vynakládat energii, neboť se nesl na vlně horkého vzduchu, který ho bezpečně nadnášel. Radostně udělal vývrtku a pak střemhlav sestoupil o pár set metrů níž k zemi. Miloval, když mohl budoucí kořist nejprve vyděsit.
Po několika minutách hledání konečně zahlédl zajíce. Nic netušíc se krmil jetelem uprostřed louky a nevypadalo to, že by o nebezpečí věděl.
Orel několikrát obkroužil cíl, a pak se na něj vrhl z oblaků. Dřív, než jej stačil sevřít smrtelným stiskem svých pařátů, vcucla ho obrovská tlama černého tvora a jeho duše skončila v nicotě.
Gare a ostatní gargoilové se po opuštění Nekropole nedokázali nabažit svobody. Létali hodiny v mracích, pak ničili lesy pod sebou a nemohli se toho nabažit. Když se trochu vyřádili, vydali se za svým úkolem, aby zachránili své bratry a potom se mohli pomstít celému světu.
Nejprve zamířili gargoilové do Tamiru. Za sto let v uvěznění se toho na zemi pod nimi mnoho změnili. Gare si pamatoval, jak se vedle města stavěl klášter Velkého patrona. Když pak měli město na dohled, všiml si gargoil orla. Nepotřeboval jíst ani spát, ale byl stvořením nicoty a nic mu neudělalo větší potěšení, než když mohl nějakou bytost odeslat na místo, kde bude zničena. Proto se snesl na dravce a nasál ho do své obrovské tlamy.
Obyvatelé Tamiru za děsivého křiku prchali ulicemi města, aby se skryly před černými tvory, jež se střemhlav snášeli z oblohy a ničili domy, stejně jako zabíjeli pro čirou radost.
Gare nechal své druhy, aby se pobavili a začal hledat posla smrti. Nalezl však jen stále slábnoucí auru, po které se vydal jako pes po stopě. Zamířil nejprve nad klášter, kde stopa začínala, potom se vrátil zpátky nad město. Všude, kudy prošel Kamir, tak nad tím místem přelétl gargoil. A kde černovlasý chlapec použil své schopnosti, tak tam se stvoření nicoty zastavilo a začalo nasávat temnotu.
Nakonec Gare skončil v přístavu, kde byla stopa nejsilnější, ale zároveň se překrývala s jinou aurou, neboť Kamir nastoupil na Bouři, loď stvořenou mágy, jež už dávno opustili Tamir a vrátili se do hlavního města království. Gargoily tak nemohl nikdo ohrozit.
Po několika hodinách řádění se stvoření nicoty nakonec vydali po stopě lodi, která je zavedla na místo, kde Bouře ještě stále zůstala uvězněná kořeny stromů.
Tam Gare a ostatní gargoily zaujala jiná aura. Zatímco s posly smrti je spojovala alespoň temnota, bytosti stvoření jim byli odporné, a tak nevynechali žádnou příležitost, aby je mohli zničit.



Tyrscha zrovna meditovala v břízovém háji, když vycítila blížící se tvory nicoty. Ona sama se s nimi již střetla několikrát. Pokaždé však utekla, než aby okusila jejich plnou sílu. Tentokrát ale nebyla na území elfské říše, kde se mohla uchýlit pod ochranu kouzelníků se šikmýma ušima. Ne, teď se mohla spolehnout jen na sebe.
První černý stín se snesl z oblak mezi stromy a okamžitě napadl dva elfské válečníky na hlídce. Ti se nezmohli ani na smrtelný výkřik, když jim pařát rozpáral břicho. Potom se štíhlá těla svalila na zem a než jejich duše stačila odejít ke stvořitelce, otevřel gargoil svůj chřtán a nasál je do sebe, do nicoty.
Jeden za druhým se gargoilové snášeli z nebes na elfy a všechny do jednoho zabili stejným způsobem. Nakonec zůstala pouze atovin.
Tyrscha vstala a vydala se do táborů svých ochránců. I když dobře věděla, že jsou všichni mrtví, neměla strach. Byla rozhodnuta, co musí udělat. „Za tebe, Kamire,“ řekla a postavila se přímo před Gara stojícího u táborového ohně.
Tvor nicoty se na překrásnou ženu podíval ze své výšky. Připadala mu tak směšná, bezvýznamná. Přesto věděl, co je zač a už se nemohl dočkat chvíle, až jí zničí. „Těšíš se na nicotu.“
Atovin se podívala vzhůru do ohyzdné tváře gargoila a poprvé za všechny své životy se rozhodla bojovat. Sebrala veškerou svojí sílu a její zelené oči se rozzářily.
Gar udělal několik kroků zpátky. Světlo jej pálilo na těle a oslepovalo ho. Přesto to považoval jen jako zpestření, než zvítězí. Popadl malý stromek za sebou a vyrval ho i s kořeny. Potom jej použil jako kyj a po mocném nápřahu kmen ničil vše, co mu stálo v cestě. Zastavil se jen před Tyrschou, kterou obklopili tlusté kořeny stromů, jež vytvořili pevnou klec.
Další gargoilové se zapojili do boje a zamířili rovnou k atovin. Ta stihla povolat další kořeny, jež vyrazili ze země a zaútočily na tvory nicoty.
Gare se znovu vrhl na dceru Stvoření a cestou likvidoval jeden kořen za druhým. Omotávali se mu okolo nohou, rukou, ale nezastavili ho. Pouze trochu zpomalily.
Tyrscha zavolala na svou obranu tvory lesa a ti jejího volání vyslyšeli. Medvědi, včely, veverky, lišky a další zvířata napadli gargoily a mnoho z nich okamžitě zahynulo.
Když atovin nakonec gargoilové obklopily ze všech stran zmohla se na poslední úder, do kterého dala veškerou svojí sílu. S myšlenkou na Kamira jí celou obklopilo zelené světlo, jež sílilo a rozšířilo se až obsáhlo i stvoření nicoty. A když se moc života střetla s nicotou, nastal mohutný výbuch, který plochu o několika stech metrů čtverečných celou zničil.

Klára celá zpocená vykřikla do noci. Nebyla to však ona, kdo křičel, ale atovin.
Celá družina se hned shromáždila okolo malé dívenky. Ta seděla a tiskla si kolena k hrudi. Dívala se na zem a bylo jasné, že je vyděšená.
Kamir se prodral skrze všechny muže své výpravy a poklekl před Klárou. Pomalu jí přinutil, aby k němu zvedla hlavu a pak se zahleděl do ztrápených očí. Několikrát se podíval na scénu, jíž se stala díky daru od něho svědkem. Potom v tichosti vstal a vzdálil se od dívky. Přešel na druhý konec tábora a znovu si vybavoval celou scénu. Nejvíc jej mučila slova, jež Tyrscha řekla: „Za tebe, Kamire.“ Dětskou stránku to ničilo, stejně jako posla smrti v těle malého chlapce, který dobře věděl, že celé to je jeho vina. Krutý dar Kláry, zřejmá smrt atovin a jejího doprovodu a dalších. Existence těch všech byla v jeho rukou a jak dopadla. Otočil se ke svým společníkům a dobře věděl, že i jejich životy může ohrozit. V tu chvíli se rozhodl a nic ho nemohlo přesvědčit, aby své rozhodnutí změnil.
Nakonec se všichni znovu uložili k spánku. Všichni až na černovlasého hocha, který z několika vzpomínek svých minulých životů vytěžil dovednost psaní a na kus pergamenu naškrábal malým uhlem z ohniště stručný vzkaz. Potom se posel smrti podíval na každého člena své výpravy a tiše do snů mu řekl: „Děkuju.“ Pouze u Jakuba se Kamir zdržel déle. Měl toho se zrzavým mladíkem nejvíc prožitého a mnoho mu dlužil. Vždyť on se vzdal své budoucnosti, jen aby se s ním vydal na tuhle výpravu. Neměl nic, co by mu mohl dát. Ale pak ho něco napadlo. Všiml si nože, který mladíkovi dal Rasmus. Bylo mu jasné, že se na zbraň upnul, stejně jako kdysi na nůž od bratra Jana. Poklekl tedy u přítele a vzal mu ho. Řízl se s ním do ruky a jak po ostří stékala krev nejmocnějšího posla smrti, získal nůž magickou sílu, o které ani sám Kamir neměl nejmenší potuchy, jen věděl, že tak dal Jakubovi alespoň malý dar, jež by mu pomohl v nesnázích.
Nakonec se černovlasý chlapec vyškrábal do sedla bílého koně a vydal se na cestu. Díky schopnostem dokázal ovládnout mysl zvířete, které na jeho pokyny tiše opustilo tábor a po několika desítkách metrů přešlo do rychlého klusu.





Alex s Jakubem se dobrovolně přihlásili na průzkumnou misi do Tulemu. Nejen proto, že je David vycvičil, ale nehodlali setrvat ani o hodinu déle v blízkosti představeného řádu. Tolik je štvalo, že velmistr stále držel rytíře Bílé růže na uzdě a kdyby mohl, nařídil by, aby vůbec nezasahovali. Tolik mu šlo o to být v něčem lepší, než zesnulý bratr Jan, že úplně zapomněl na jejich poslání. Upnul se pouze na hledání nějakého muže. I když se snažil, aby o tom nikdo nevěděl, začali si ho za to potají rytíři dobírat.
A tak hned po příjezdu do hlavního města království si dva rytíři Bílé růže sbalili věci na boj s upíry, nasedli na dobré koně a vydali se na cestu. Trvalo několik dní, po kterých neúnavně hnali plnokrevníky klusem a zastavovali se jen, aby si zvířata odpočinula.
Když pak třetí den dosáhli Tulemu, spatřili pouze vypálenou vesnici, bez jakýchkoliv ohořelých těl. Prošli ruiny a jediné, co nalezli byl ohořelý cestovní plášť Davida v troskách největšího domu. Okamžitě napsali zprávu a vyslali poštovního holuba k představiteli svého řádu.

Kira byla spokojená se svým novým, Bezejmenným, válečníkem, ale už jí dávno došlo, že upíři, které vyslala pátrat po poslovi smrti se již nevrátí.
David v nové existenci byl stále ještě duší rytířem Bílé růže, ale osobní kouzlo matriarchy jej omámilo natolik, aby jeho skutečná povaha ustoupila do pozadí a on se plně soustředil na vykonávání jakéhokoliv příkazu své paní. Trpělivě čekal, až ho Kira osloví a on jí bude moci odpovědět. Již měl v hlavě několik plánů, kterými chtěl ženu, jež kouzlem miloval, ohromit a potěšit jí.
„Máš nějaký nápad,“ promluvila konečně Kira na Davida.
„Ano má paní. Spojte své síly.“
„Ale s kým?“
„Přeci se zbylými posli smrti.“
Ozval se bič a muže zasáhl na pravou tvář. „Budeš se muset naučit pokoře, sluho.“
David padl na kolena. „Odpusťte má paní.“
„Máš štěstí, že tvůj nápad není hloupý. Dokonce máme, co jim nabídnout.“ Muž se na Kiru nechápavě podíval a ona mu to protentokrát odpustila. „Dostanou svojí nemrtvou armádu.“ Pak si upírka pro sebe dodala: „Ostatně pokud chtějí dobýt svět, nás můžou mít v první linii a časem snad přijdu na způsob, jak se jich zbavit.“
Do hodiny opustili všichni nemrtví zříceninu hradu a zamířili si to rovnou do země horalů, kde přebývali poslové smrti.

Erik dostal zprávu od Jakuba a Alexe. Vůbec se mu nelíbila. Už tak mu dělalo delší dobu těžkosti hlášení Matěje o tom, co se stalo v Tamiru a koho tam potkali. „Cech mágů, nějaký posel smrti. O co tu sakra jde,“ opakoval si představený řádu Bílé růže neustále v duchu a snažil se přijít na nejlepší řešení. Jediné, co mu však přišlo na mysl bylo setkání s velmistrem cechu mágů. Doufal, že potom se všechno vyjasní a konečně se dobere nějakých odpovědí. A tak za noci vyrazil s doprovodem deseti rytířů z chrámu Velkého patrona k magické věži uprostřed města. Ulice byli čisté, udržované a pořádek kromě králových vojáků zabezpečovali rytíři Bílé růže. Jediný cech vrahů odváděl v hlavním městě království veškerou špinavou práci a zabíjel v tichosti, beze stop, jak se na zabijáky slušelo.
Velmistr již čekal na Erika. I když nebyl moc nadchnutý svým hostem, nemohl zavrhnout možnou myšlenku spojenectví. Bylo by to výhodné pro obě společenství, zvláště v této době to mohlo být jen ku prospěchu věci, když od čaroděje, vyslance v elfské říši, dostal zprávu, že zemi horalů sužují poslové smrti.
„Velmistře,“ řekl Erik, když se usadil v pohodlném křesle naproti nejmocnějšímu z čarodějů.
„Pročpak mě hlavní představitel řádu Bílé růže navštívil?“
„Potřebuji informace.“
„Ty hledáme všichni,“ odvětil mág klidně. „Každý něco hledá a chce najít.“
„Dobře vím, že pátráte po malém chlapci, poslovi smrti. Když odpovíte vy mě, já odpovím vám,“ řekl Erik bez okolků a doufal, že čaroděj na nabídku přistoupí.
„Dobrá,“ souhlasil hned velmistr. „Co víte o chlapci.“
„Pochází z kláštera v Tamiru. Tam ho dopravil velitel domobrany, co ho našel jako jediného živého na lesní cestě mezi mrtvými těly obchodníků a lupičů, jež na rozdíl od svých obětí neměli na těle jediné zranění, až na jednoho, kterému hoch vrazil nůž do krku. A vím, že má zvláštní schopnosti.“ Erik se na chvíli odmlčel a volil pro něho nejdůležitější otázku. „Co víte o upírech a jejich spojení s chlapcem?“
„Hledají ho, jako všichni.“
„Ale proč?“
„Teď jsem na řadě já,“ řekl velmistr a schválně nechal Erika tápat v nevědomosti. „Jak je řád Bílé růže s poslem smrti zapletený?“
„Jde čistě jen o náhodu. Můj předchůdce již nechtěl být rytířem, a tak se stal mnichem v tom klášteře, kam se dostal chlapec. Tam také našel prý výborného adepta, který by mohl nahradit jeho místo v řádu. A když po jeho smrti tam dorazili někteří rytíři rozloučit se s ním, střetli se s hochem.“
„Jaká ironie,“ dodal si v duchu velmistr.
„A teď mi řekněte, proč jdou nemrtví stejně jako živí potom klukovi.“
Velmistr se na chvíli odmlčel. „Odpovím, ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Uzavřeme spojenectví. Vy dostanete své odpovědi, já zas toho chlapce.“
Erik se na okamžik odmlčel. I když se mu do spojenectví moc nechtělo, mohlo to v nadcházející bitvě přinést mnoho užitku. Válečníci a čarodějové společně čelící hrozbě. Ideální kombinace, než aby proti sobě navzájem bojovali. „Platí a teď mi už o něm řekněte vše, co víte.“
„Moudré rozhodnutí. Tak ten chlapce je ...“

Xardas si několikrát poslechl pána Stínů. Vůbec se mu nelíbilo, že posel smrti, v kterého doufal zničil přízraky. I když neměl žádné důkazy, musel myslet na nejhorší a čas bylo to jediné, čeho neměl dostatek. Zvědové horalů už pronikli hluboko na území nemrtvých a bylo jen otázkou času, kdy naleznou Nekropoli nebo s nimi vyrazí některý z poslů smrti. S gargoily už také nemohl počítat, neboť jejich magickou stopu před nějakou dobou ztratil. Okamžitě v návalu hněvu pak přikázal chodby do vězení pod městem zapečetit, aby tam zbylí tvorové nicoty zůstali do skonání světa. Musel na něco přijít a spěchalo to. Pak ho to napadlo. Eldar, byl jeho jedinou nadějí a i když s ním většinou komunikoval skrze magické zrcadlo, jako lich měl mnoho způsobů, jak jej kontaktovat.
Blížila se půlnoc a nemrtvý čaroděj měl už vše připravené pro své kouzlo. Naposledy zkontroloval kruh ze svíček. Potom si sedl přímo do jeho středu a pronesl zaklínadlo. Pak Xardase obklopil hustý kouř, který z kostěné schránky vytáhl vědomí a odnesl jej daleko až k lidskému čaroději, jež spal opřený o kmen břízy.
Eldarovi sny se najednou vytratili a on se ocitl tváří v tvář siluetě licha. „Co to...“
„To je kouzlo,“ řekl Xardas a nemínil ztrácet čas. „Kde je posel smrti?“
„Spí o kousek dál.“
„Kde teď jste?“
„Kousek od země horalů.“
„Cože?!“ zaburácel hlas licha v Eldarově hlavě.
„Kamir doufá, že v blízkosti sourozenců si vybaví něco ze své minulosti.“
Xardas se na chvíli odmlčel. Kamir, to jméno mu toho tolik povědělo. Mohla to být náhoda nebo snad to byl on. „Řekni mu, že mám pro něho veškeré odpovědi a dám mu je, když se okamžitě vydá na cestu do Nekropole. Ale rychle.“
„Opravdu? Určitě bude mít ohromnou radost.“
„Vzbuď se a hned mu to řekni.“
Eldar byl zmatený. „Jak se mám probudit?“
Xardas toho měl dost a tak jej svou mocí, ač nepříjemně, okamžitě probral. Potom se jeho vědomí ve formě černého kouře vznášelo nad táborem a čekalo, až mág opět ulehne.
Eldar se chytil za hlavu v níž jako by mu zněly zvony chrámu Velkého patrona v hlavním městě. Otevřel oči a chvíli se rozhlížel po táboře. Po paměti se vydal na místo, kam ulehl malý chlapec, ale nenašel ani jeho přikrývku. Vydal se blíže k ohni, aby si vzal kus hořícího dřeva a nalezl pergamen se stručným vzkazem: „Dál už musím sám. Děkuji vám všem.“ Chvíli trvalo, než čaroděj konečně pochopil a potom se zděsil. „Sakra,“ zaklel do noci a vrátil se zpátky pod strom, kde předtím spal. Chvíli přemýšlel o způsobu, jak se uspat. Zaklínadla se mu v hlavě pletla jedno přes druhé, až nakonec se uchýlil k uspávacímu elixíru, bez kterého nikdy nevyrážel na cesty, neboť v cizím prostředí nikdy pořádně nedokázal usnout.
„Tak přijede,“ zeptal se Xardas, když vstoupil mágovi znovu do snů.
Eldar se zdráhal promluvit, ale nakonec řekl: „Je pryč. Odjel bez nás.“
„Cože?!“ Zaduly v mysli čaroděje znovu zvony. Potom se černý oblak hned odebral zpátky k tělesné schránce v Nekropoli.
„Hej! Kde jste?“ Volal marně Eldar na licha ve své mysli, ale nikdo mu již neodpověděl.
„Ta neschopnost živých,“ říkal si v duchu Xardas, když spěchal do trůnního sálu v Nekropoli na poradu vůdců nemrtvých.
„Proč si nás svolal,“ zeptal se pozůstatek muže z jehož tlejícího těla vysely cáry masa. „Chceš nám povědět, že již brzo přijede posel smrti?“
Xardas se na odporně vyhlížejícího zombií podíval, pak přejel pohledem po ostatních a řekl: „Posel smrti, ve kterého jsem tolik doufal, je v tuto chvíli na cestě k našim pronásledovatelům.“ V trůním sále zavládla okamžitě hlasitá debata mezi nemrtvými. „Klid. Pořád ještě máme jednu možnost ...“
Než se začalo rozednívat, začali v Nekropoli přípravy na uskutečnění odvážného, ale i pošetilého plánu Xardase.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 74 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 papik 22.03.2009, 14:44:50 Odpovědět 
   nevím nevím mě osobně měto moc neoslovilo ale jinak asi dobry :-D
 m2m 22.03.2008, 13:23:31 Odpovědět 
   Ahoj.

Tak nevím, jestli má smysl, abych se tu zase rozepisoval o chybkách.

Tak Ti asi připomenu jen staré známé:
Oslovení odděluj čárkami.
Dej si pozor na zájmena, kterými vztahuješ vedlejší věty. K osobám dávej "kdo, který...atd.", ale nikdy ne "co". ("Byl to právě on, co vycvičil...")

Opravdu nehezky působí prostřední část, kdy mícháš malá a velká "áčka" u Atovin.

Jestli neovládáš přechodníky, nepoužívej je.

Dej si pozor na íčka - čti to po sobě několikrát, pětkrát, desetkrát, dej to někomu přečíst, ať ti íčka a jiné chyby vytáhne.
A ještě jednou prosím - užívej otazníků v tázacích přímých řečech.

Moje rada je tak jednoduchá a opakující se:
"Čti to po sobě, několikrát, a hlavně: Vkládej opravené části, chlape. Všiml sis, jak ti ubývají čtenáři? To proto, že dílka jsou za a) velice dlouhá (kratší dílko přiláká víc lidu) a za b) plná chyb."
Chyby odrazují ve čtení, tak prostě a jednoduše - dej si třeba 14 dní oddych a jen opravuj další část. A pak ji vlož na saspi.
Není třeba, aby dílka vycházela jednou za pět dní.

Moje výsledná známka se na tom zobrazí.
Ty máš ohromný dar čtivého stylu, ale pohřbíváš to vlastními chybami...a také tím, že veškerou snahu mě nebo čtenářů, kteří chtějí číst dílko bez chyb, pohřbíváš.
Takhle to jen vypadá, že nejsi schopen si dílko po sobě přečíst a opravit, nebo dát jinému opravit; nebo že si ze saspi chceš udělat "ústav pro korektuju literární tvorby" :-)
Ano jedno není správné.
Tak se prosímtě nad tím zamysli, protože příběh je velice čtivý. Ale jestli se další část objeví s chybami, o kterých se zmiňuju již podeváté, projeví se to na známce více.

Takhle....
Za čtivost bych Ti dal jedničku.
Za gramatiku, interpunkci a zbytečný postoj, trojec. Zprůměrujeme to.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Rypouš vypráví
velkyusi
Býval jsem fraj...
Karel Fialka
3. Noví sousedi...
Jujacek
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr