obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Pít bez žízně a milovat se kdykoli, tím se člověk liší od jiných zvířat."
Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais
obr
obr počet přístupů: 2915320 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39437 příspěvků, 5735 autorů a 389996 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Tajemný úsměv ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Tajemným směrem krvavým perem
 autor KroowSagira publikováno: 24.03.2008, 20:51  
Jde o zcela nové pojetí asi nejslavnějšího obrazu od Leonarda Da Vinci v podání láskyplného příběhu v podobě veršů...
 

Tajemný úsměv
Ve dřevě sazený draze zdobený…
Cit a historická aura snáší se nad hlavou bájného autora, jenž dílo dvanáct božích apoštolů na stěnu chrámu boží načmáral…
Při hvězdné obloze v ruce a ve snaze najít štětec a plátno, malovat chce to, co zůstane pro mnoho lidí utajováno. Prostřen v černý plášť s náčiním boha, za zády lidstvo, co stojan mu dolá…
Barvy a voda se mísí v jedno tělo, ve tmě koná štětec své dílo. V ruce velmistra citu a vášní, k dílu je někdy třeba hlubokých záští. Tak konečně tenký papír poskvrněn, do obrazu vznáší dlouhou pověst. Přímo tak jasný a čitelný zdá se být, ale v duchu umělec o něm musí snít…
Dílo se kreslí v šeru temném těžko, čím více on kreslí, tím více mu je lehko. Jakoby určitou nádobu vyléval do obrazu, ale to už se Mona Lisa veze v dřevěném vozu. Její křivky ženského panenství skoro jsou znát, ale Da Vinci musí v ní dále znovu pokračovat. Dlouho bude trvat, než v celé své kráse na svět pohlédne, hned v temnou místnost její zář ulehne…
Moc informací vložil jsem do vašich hlav? Tohle však každý z vás musí znát…
Francie, to nádherné město, kde dílo dokončeno může být, kde tenkrát slyšeli nejvyššího na mistra Jana Husa jeho slova klít. On zde setrvá dalších deset let, než dokončí obraz, pak v mlhách dál bude obeplouvat svět. Tentokrát však už noc není jeho inspirativní oponou, ale den prozářený svojí duší pouhou a mohutnou. Kterak celý svět se do jediného tahu musí vlézt a nesmí po něm znesvěcená barvami voda téct…
Už uběhly tři roky od počátku lásky k světu, s lidmi co maloval, podle jejích můz, obraz, nepromluvil v jejich dlouhé vzlyky ani větu.
Obraz byl hotov…
Oči upřené v jeden bod Da Vinci měl, zvon v jeho čarovných útrobách zněl. Konečně barvy poháru skrytého, vylil do obrazu tého…
Mona Lisa v celém kouzlu osobnosti, ukrývá miliony žen a mužů, dětí života spisy. Ale v tom právě tam kdesi uvnitř jejích úst tajemných, skrývá se příběh v útrobách zakletých. Kde zlo a dobro, cit a chlad, nelze je od sebe rozpoznat a odtrhat. Ale přeci tu myšlenku musí někdo znát a dlouhé dny pro otevření světu, dílo spisovat…
Má snad ten kouzelník, co ústa dámě rozváže, být Leonardo, kdo jiný to vlastně být může? On je přec srdcem obraz, ale v sobě tu baladu nezdolá. Ona musí promluvit Mona Lisa a rozevřít svoji náruč, přitáhnout si ho k sobě a do ucha šeptat, jaký že to smysl má, ale kdo dokáže tolik cítit a tajemným slovům naslouchat. Příběh či balada, kdo to vše rozpozná. Jediné, co vás teď přivítá, je její úsměv a krása v kterou se zrodila. Vždyť ona to byla, co jako jediná na svého stvořitele mluvila…
Příběh to byl podle všeho o lásce a krutosti bytostí a o Leonardově zkušenosti vlastní, s lidmi a zvířaty nebo snad jen zvířaty? Co je člověk? Jen samé obřady. Buď krev nebo víno, oplatek či lidské maso? Ale prakticky vzato, všechny spojuje bezcenné zlato…
Sbohem světe veliký a ctižádostivý, malicherný a plný nenávisti, zvolal Leonardo, mávajíc Moně Lisi…
Jazyk si držel, však slova či věty říci chtěl, ale zavládla v něm beznaděj. Jediné co Da Vinci mohl udělat, své milované polibek opětovat a v očích svých jí vzkaz poslat…
Musel jsem prodat naši lásku, o tvém příběhu však nevydám ani hlásku. V srdci je zamčený, schovaný v komoře, skrčený. A pak ten vůz s obrazem, vyjel po trase, kterou však nevedl kočí, ale koně, co též četly v Leonardových očích…
Chtěl cestovat a daleký svět poznávat. A ji… Ji tu musel nechat, měl o ni strach, že na moři širém ho potká krach a on bude muset uzavřít smlouvu s bohem, aby ji mohl spatřit naposled zas. Láska nikdy neumírá, i když byl to jen obraz, ale ten její úsměv přeci za risk stál, aby obeplul svět a dostal se dál…
Též plynul další rok, za ním druhý, už dlouho Monu Lisu obepínaly stuhy. Nemohla dýchat, ani svět poznávat, byla zavřená už dlouhou dobu tam, kde nerodí se sny a Slunce zde nemá moc, stále tu byla ta smutná noc. Tak už dost!
Obraz se pohnul, však nic se nedělo, jen oči Mony Lisi víčka sevřely, nechtěla vidět sebe ve tmě, vždyť ona je světlo žhnoucí, už ani neví, jestli na ni Leonardo myslí a ví, že čeká na něho, bylo to psáno v knize osudu a tak to stanulo…
Proč lidé kolem stále kráčí a nikdo mojí mysl neomráčí, když srdce mé krvácí…
Leonardo!
Stále tam byla a stále tam čekala, ten čas si ani neuvědomovala…
On ji snad opustil? Přemýšlela stále. Ne, to není možné, už nad tím nebudu přemýšlet dále, pak usnula tvrdým spánkem…
Pane! Vánek nesl povětřím, dostali jsme se k Leonardově nejtajnější skrýši. Pane! Zhlédněte tam do těch výši…
Vidíte to? Co to může nejspíše býti? Amélie, čekejte, mohu svůj koláč aspoň snísti?
Pár minut od té chvíle uběhlo, nahoře v polici se lesklo cosi zabaleného…
Jsi to ty? Po dlouhém spánku Mona Lisa řekla vnitřní touhou, nikdo ji však neviděl, byla prudce oslněna jasnou oblohou. Té chvíle jemný úsměv na jejích koutkách se zjevil, byla šťastná, že konečně svět ji někdo znovu vyjevil…
Tušila, že brzy svého milovaného zří, ať je v jakémkoli rozpoložení…
Ach ano, bájný obraz Leonardovi milované, ten den nevěděl, co se s ním na temném moři stane…
Nejspíš vzal by ji s sebou, ale pane, my vedle něj ji postavíme, věčnému přání obou vyhovíme…
Muzeum svatého mnicha přivítalo novou příchozí, teď ona je celku velká pýcha…
Stále se usmívala, když k ostatkům jejího milovaného, její duši nesly na zeď ji pověsily, ona poprvé se rozplakala a tichým hlasem až pozdě večer, kdy v muzeu už jen ona byla, řekla…
Konečně jsme spolu u stejného stolu, teď už nás nic nerozdělí, budeme navěky tu. A tak stále se na něj dívala a jemnými koutky svých úst cukala, stále se usmívala a stále mu ten příběh z podsvětí opakovala…


 celkové hodnocení autora: 90.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 66 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 čuk 24.03.2008, 20:50:24 Odpovědět 
   Jsou tam velmi pěkné partie spojující citlivost a tajemnost. Ale dost zřídka.Mně se jeví zde použití zrychlujícího verše málo vhodné. jako by atmosféru rušil a nutil větu trochu do krkolomnosti. Bohužel rým silně ruší. Text je dlouhý a místy vybočující a strojený. Chybí tam vášnivost a ponor do hloubek. Rozkrytí tajemství je jen opisováno. Záměr a námět byl velmi dobrý. Stálo by za to text silně předělat. A pár chyb v y, a Lise a ne Lisi.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
Faithy Rocks
(7.10.2019, 15:24)
Wiktoria
(7.10.2019, 15:00)
obr
obr obr obr
obr
Orel 2- třetí k...
Sirnis
Ztracená - Proč...
Trenz
Válka rodů 1. k...
mischa freiheit
obr
obr obr obr
obr

Povětrnice
Jeroným Večer
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr