obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je svátost, kterou je potřeba přijímat na kolenou."
Oscar Wilde
obr
obr počet přístupů: 2916102 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39836 příspěvků, 5847 autorů a 393429 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Dělá vám starost zítřek? ::

Příspěvek je součásti workshopu: Zítřek
 autor Axis publikováno: 22.03.2008, 19:41  
 


Zítra nám počasí připraví velkou oblačnost a hustý déšť. Buďte opatrní na silnicích, ať v pořádku dorazíte tam, kam míříte. Ani o víkendu to bohužel nebude lepší…


„Pan Matěj Hradský? Čekám už na vás, pojďte dál.“
Pavel vyzval návštěvníka pohybem ruky ke vstupu do ordinace. Ordinace není to správné slovo nebo aspoň ne v tom obvyklém významu. Žádné nástroje, bílé přehozy, ani skříně s medikamenty. Jen prostě zařízená místnost, modrý koberec, pár abstraktních obrazů, kožené lehátko. Psycholog víc nepotřebuje.
Matěj se Pavlovi nejevil jako běžný návštěvník, na jaké byl zvyklý. Jednak byl dost mladý, ale to samo o sobě tak neobvyklé nebylo. Mladé lidí s psychickými problémy tu míval často. Ale to hlavní bylo v jeho chování. V očích měl úplný klid, možná jen mírnou zvědavost. Žádné těkavé pohledy, nervózní mnutí rukou, ani předstíraná arogance, která má pouze zastřít vnitřní nejistotu. Vypadalo to, jako by přišel jen vyřídit nutnou ale nevýznamnou záležitost, jako by si přišel na poštu vyzvednout očekávaný dopis.
Zastavil se u koženého lehátka, přelétl ho pohledem a pak se otočil s úsměvem na Pavla. „Ono se to opravdu používá? Já myslel, že je to jen ve filmech…“ Pohladil opěradlo lehce rukou a pak se mu úsměv ještě víc roztáhl. „Pravá kůže!“ Sám si bez vyzvání lehl a zkoumavě se zahleděl do stropu, jakoby se rozhodoval, jestli lehátko koupí.
Pavel měl pocit, že je načase převzít trošku iniciativu. Na druhou stranu mohl být rád, že klient od začátku spolupracuje; nejhorší byli ti, co se uzavírali do sebe a vůbec nemluvili. To pak trvalo často velmi dlouho, než se mu podařilo najít skulinu, kam by vrazil páčidlo, a mohl nadzvednout víko. Vzal si do ruky blok s tužkou a posadil se za hlavu Matěje. Ten se ale otočil a řekl „nemohl byste si sednout přede mě? Ať na sebe vidíme, takhle by mě za chvilku bolelo za krkem.“ Pavel na okamžik zaváhal - poučka říkala, že psycholog nemá být v zorném poli pacienta. Stejně tak ale není dobré hned od začátku odporovat a tak si posunul židli a posadil se před Matěje.
Matěj se na něj spokojeně uculil. „Tak co byste rád věděl?“
Pavel se shovívavě usmál. „No možná byste mohl pro začátek spíš vy mně říct, co vás trápí.“
„Mě nic. Jsem tady pouze proto, že si to přála moje žena. Řekla mi, že si můžu vybrat psychologa, jakého chci, ale že k nějakému jít musím.“
Pavel nadzdvihnul překvapením obočí. „Můžu vědět, proč jste si vybral zrovna mě?“
„Zapíchl jsem do vás poslepu prst v telefonním seznamu,“ zněla odzbrojující odpověď.
Pavel si posunul blok na koleni. „A proč má vaše žena pocit, že potřebujete odbornou pomoc?“
„Moje žena má pocit, že jsem poněkud lehkomyslný a nic neberu vážně.“
„A má podle vás důvod si to myslet?“
„No jistě, moje žena není hloupá a má v tom úplnou pravdu.“
Pavel konečně začal mít pocit, že se snad přece jen bude čeho chytit. „Popište mi prosím přesněji, co tím vaše žena myslí, když se jí zdáte příliš lehkomyslný.“
„No tak - třeba mi je jedno, jestli mne povýší v práci. Netrápí mě dostatečně to, že snížili státní příspěvek na stavební spoření. Nevím, jak je úročený náš účet. Plínky pro malou kupuju, když mám zrovna cestu okolo obchodního domu, a ne, když jsou právě v akci.
Pavel si v rychlosti udělal pár poznámek. „Zatím se mi to jeví jen tak, že nejste příliš materiální člověk. To nemusí být tak špatná vlastnost.“
Matěj se opět zadíval do stropu. “Jo tak ono to asi nebude všechno. Taky je mi jedno, kdo je naším prezidentem, kdo je prezidentem Spojených Států a už úplně je mi jedno, kdo je teď zrovna papežem a v jakých organizacích byl zamlada, je mi fuk, jestli Turecko přijmou do Evropské Unie, nejsem zvědavý, kde si asi užívá dovolenou Usama Bin Ládin…“
„Zdá se, že ani politika vás moc nezajímá.“
„Počkejte, takhle by to asi bylo moc na dlouho. Nemůžeme tady přece probírat jedno po druhém, na čem všem mi nezáleží.“
„Může nás to dovést k tomu, na čem vám naopak záleží.“
„Myslíte něco jako mír na celém světě, aby se všichni lidi měli rádi a vynalezl se lék na AIDS?“
Pavel jen sklonil hlavu k rameni a beze slova se káravě na Matěje usmál.
„Omlouvám se, nemyslel jsem to tak. Na čem mi záleží? No tak copak to tu máme…“ Matěj se nadechl ale pak jen na chvilku zadržel dech, bylo zřejmé, že se snaží velmi pozorně volit vhodná slova, která vyslovoval jen pomalu, oddělené pauzami, jedno za druhým: „Záleží – mi – na tom, abych - dokázal - udržet - tu velkou - vnitřní - soustředěnost, kterou - potřebuji, abych - nemyslel - na - určité - věci.„
Pavel jen tiše vyčkával. Matěj se díval nepřítomně z okna ven na ulici a když začal opět mluvit, zněl jeho hlas najednou vážně.
„Když na to nemyslím, a stojí mě to někdy míň a někdy víc úsilí, dokážu mít radost, že naše malá udělá zase o krok víc, než posledně. Dokážu mít rád svou ženu a těšit se, že příští rok pojedeme všichni k moři. Najdu v sobě motivaci se snažit, aby v práci dopadl projekt dobře. Potíž je v tom, že tou velkou snahou to asi není dost přirozené. Lidi to na mě dřív či později většinou poznají. Moje žena vždycky.“
„Co je to, na co se snažíte tak usilovně nemyslet?“ Pavlův hlas byl tichý, vemlouvavý. „Nějaký zážitek z dřívější doby? Z dětství?“
Matěj se teď už zase usmíval. „No to je přesně ono!“
Pohlédl na tužku, která s v Pavlově ruce rozeběhla po bloku.
„Přesně něco takového si žena myslí. Že zajdu sem, povykládáme si třeba, jak mne na základní škole zneužíval tělocvikář, a lup, z žabáka se vyloupne krásný princ a vše bude v pořádku.“
Tužka se zase zastavila. Až dosud se rozhovor neodvíjel podle žádných předpokládaných psychologických scénářů a Pavlovi začalo pomalu docházet, že ani nadále to už asi nebude jinak.
„Tak co to tedy je?“
Matěj se najednou na lehátku posadil. „Jste věřící? Katolík nebo tak něco?“
„Ne, to nejsem.“
„Jo tak to se mi ulevilo. To už by byla debata úplně zbytečná, chtěl jsem se na to zeptat hned na začátku, ale zapomněl jsem. Můžu se teď Pavle zeptat na něco já vás? Na čem záleží vám?“
Pavel se náhle ocitl v nečekané roli zpovídaného. Rozhlédl se po pracovně a pohled mu utkvěl na zdi na zarámovaném certifikátu, potvrzujícím absolvování mezinárodně uznávané zkoušky. „Například mi záleží na mé kariéře, jako asi většině lidí. Když budu dobrý a pracovitý, bude za mnou vidět nějaký výsledek, vyjdou mi články v odborných časopisech, možná i někdo jiný o mě napíše.“
„Takže touha se prosadit nebo ještě lépe vyniknout?“
„Možná, snad i tak se to dá říct.“
„Když jsem jel autobusem sem k vám, jeli jsme okolo pole slunečnic. Víte, která z nich byla nejvyšší?!“
„To nevím…“ Pavel čekal pointu nějaké hádanky.
„Vidíte, já taky ne,“ luskl prsty Matěj, jakoby to vše vysvětlovalo.
„Tak to je to, čemu se vyhýbáte? Pocit beznaděje, žádného cíle, marnost nad marnost?“
„Nic nového pod sluncem, viďte? Taková primitivní myšlenka, natolik primitivní, že ji vlastně nikdo nedomýšlí. Ale jdu po ulici a proti mně jde proud lidí, stovky, tisíce lidí. A každý si nese svůj střed vesmíru sebou. Jestlipak budou prémie, jakpak se asi vyvíjí můj nádor, jestli dostanu dovolenou, proč se zastřelil můj syn a nechal tu tři děti… A já jdu a nesu si ten svůj střed taky. A říkám si, co je mi po vašich středech? Asi tolik, kolik je vám po tom mém. Kdybych sešel z chodníku a lehl si pod tramvaj, co by se asi stalo? Pár lidí by to vidělo. Napsalo by se o tom ve sloupečku v rohu novin, ti, co by to četli, by to za půl hodiny už nevěděli. Manželka by možná byla chvilku nešťastná, dcera by mě znala jen z vyprávění a fotek, ale to je všechno. Tečka. Nahlédnuto z perspektivy naší ulice, celkem nevýznamná záležitost. Z pohledu města význam nula celá, nula nula něco málo. Dál už absolutní nula.“
Pavel chvilku přemýšlel. „Vidíte, možná to je právě ten důvod, snažit se něco dokázat. Když zastřelili Johna Lenona, pohnulo to celým světem.“
„Jo? Ptal jste se třeba eskymáků, jak dlouho drželi tryznu? I kdybychom na té naší modré planetě pomřeli v jedné sekundě všichni, víte, co se změní na Zemi při pohledu z Měsíce? Nic! Bude se modrat vesele dál. Měsíc je od nás necelých čtyři sta tisíc kilometrů. A nic by nepoznal! Slunce je od nás 8 světelných minut, to je asi sto padesát miliónů kilometrů. To je strašlivá vzdálenost, to už se ani nedá nijak představit. Ale k nejbližší další hvězdě jsou to čtyři světelné roky! Proti tomu je Slunce tak blízko, jako by vám soused koukal oknem přímo do ložnice. Celá Sluneční soustava je celkem nevýznamný flíček v naší Galaxii, ta má průměr přibližně devadesát tisíc světelných let. No a pak tu máme kupy galaxií a nadkupy galaxií. A co na to John Lenon? ‘I am the walrus!’.,” zanotoval Matěj falešně a udýchaně zmlknul.
Pavel to vše nechal tiše nějakou dobu doznívat ve své hlavě. Potom pohlédl na hodinky. “Tohle bude dobré rozebrat podrobněji, máte dost času?”

Když konečně vyšli ven před dům, byla už téměř úplná tma. Pavel doprovodil Matěje ke dveřím. Stál mezi nimi a neměl se k návratu dovnitř.
“Když to na vás jak říkáte někdy přijde, když se neubráníte, co děláte?”
Matěj se nahlas zasmál. “Chlastám! Zrovna dneska to asi natáhnu přes hospodu.”
“Jak pojedete, autobusem?”
„Ano, něco snad ještě pojede.“
Bylo jasné, že Pavel chce něco ještě říct, že bojuje sám se sebou a neví, jak do toho.“
„Já vás zavezu autem.“
„Ale ne, to se neobtěžujte, to je v pořádku.“
“Zavezu vás a půjdu si sednout s vámi, jestli vám to nevadí.”
“Podívejte, já tu byl opravdu jen kvůli ženě. Nemusíte se o mne bát, že bych vyvedl nějakou hloupost nebo tak něco. Já to zvládám, jsem na to zvyklý.”
“Já vím, ale rád bych vás zavezl. Zpátky si vezmu taxík. Já – nerad bych byl dneska sám…”
Matěj se pozorně zadíval na Pavla, teprve teď si naplno uvědomil změnu situace. Pohlédl nahoru na oblohu. „Tak dobře, vlastně budu rád. Stejně bude asi pršet.“

Ve stísněné atmosféře nastoupili do auta, usadili se do vrzající kůže a zapjali si pásy. Pavel otočil klíčkem a nastartoval motor, automaticky se samo zapnulo rádio.
“Speaking words of wisdom, let it be, let it be…” ozval se hlas Paula Mc Cartneyho ve slavném hitu Beatles.
Oba muži v autě na sebe jako na povel překvapeně pohlédli a pak se spontánně rozesmáli.
Pavel zařadil jedničku. „Tak kudy?“
„Zatím rovně a pak vám budu říkat.”
Auto se hladce rozjelo temnou ulicí a jeho světla klouzala po zdech domů.


V galaxii blízké souhvězdí Herkula vybuchla supernova – před dvě stě osmdesáti miliony lety – a přesně tolik času potřebovalo její světlo, aby právě v ten okamžik doputovalo k Zemi. Nikdo to ale nezpozoroval, protože obloha byla zatažená těžkými a temnými mraky. Zítra bude asi pršet.



 celkové hodnocení autora: 97.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 5 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: [ - ] tisk příspěvku 
 počet komentářů: 23 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 38 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 synthetic darkness 15.05.2008, 21:59:47 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: synthetic darkness ze dne 15.05.2008, 15:00:21

   To abych se začala červenat spíš já, že si na tu splácaninu pamatuješ :-))

A z psaní bez přípravy vylezou kolikrát nejlepší texty...
 synthetic darkness 15.05.2008, 15:00:21 Odpovědět 
   Takže zdravím :-)
Přiznám se, že jsem čekala nějakou bombu, ale že to bude takhle silné (až jsem se musela smát, jak se mi to líbilo)... :-)

Zaujal mě popis chůze po ulici a nošení těch svých malých vesmírů plných problémů - tohle mi lítá hlavou vždycky v čekárně u doktora nebo ve vlaku - co ti lidi asi právě řeší, co zažili, co se jim stane za 20 minut a kolik maličkostí jim převrátilo tok života... No:-)
S koncem se mi trochu vybavilo dětsví, když jsem si při pohledu na hvězdy představovala, že jejich světlo, který vidím teď já, od nich vyšlo, v době, když kolem našeho domu pobíhali dinosauři (jistěže je to přehnané, ale ber ohledy na malé hloupé děcko :-)).
No, zas moc kvokám, takže radši už končím. Ale to ber jako obrovskou pochvalu, protože Tvůj text ve mně vyvolal spousty asociací a pokroucených myšlenek, tudíž jsem z něho nadšená a radostí házím jedničku :-)
 ze dne 15.05.2008, 20:27:48  
   Axis: Ufff ... Tak se sakra asi... začervenám, nebo co... :-) Děkuju moc, co mám říct jiného, mám velkou radost a je to pro mne velké povbuzení.
Zároveň je to pro mne námět k zamyšlení, protože já zkouším psát lecos a různými styly, učím se tím a zkoumám. A tahle věc mi dala ze všech nejmíň práce, sednul jsem a napsal ji, tečka. (kromě zjištění pár faktografických údajů) Chtěl jsem vyzkoušet, co může vylézt z psaní od pasu bez přípravy...

Hmmm, co z toho asi plyne???!!! :-) Nevím.

Vážím si moc vzkazů od lidí, jejichž nějaké dílko mne zaujalo. To je i tvůj případ, však víš, pupíky :-) Takže ještě jednou moc díky.
 Edvin 17.04.2008, 14:17:53 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Edvin ze dne 17.04.2008, 9:13:44

   Samozřejmě, 2007. No prosím, taky jsem se divil, jaké že to má zeměměřič hobby. Pokud nejsme ochotni dělat tenhle background, pak si nemůžeme dělat iluze.
Nevím, zda se letos pokusím. Mám jiné plány. Ale ono to někdy přijde samo..

Tak se měj.
 Edvin 17.04.2008, 9:13:44 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Edvin ze dne 16.04.2008, 16:26:31

   Smím Ti poradit? Napsal jsem taky pár válečných povídek, a jaksi intuitivně jsem si všecky údaje prověřoval. Tedy rešerše byla taková, jakou jsem jen dovedl. A vyplatilo se to. Však víš.
Ty jsi k této povídce taky udělal dobrou řešerši (až na toho Lenona - Lennona :-) ), a dalo to tomu vyprávění velkou váhu. Všimni si, že vítězná povídka z Povídky roku 2008 je plná konkrétních údajů historických, a taky z oboru sadařství. A dojem je ohromující.
Takže pokračuj, děláš to dobře.
děd Ed :-)
 ze dne 17.04.2008, 11:29:47  
   Axis: Díky za tip a souhlasím ve všem! Však taky autor té vítězné povídky v rozhovoru přiznal, že ji psal skoro rok!! Sám se v zahradničení nevyznal, ale hledal, studoval... a ve výsledku to všechno zní tak láskyplně a přirozeně, klobouk dolů. Jen poznámečka - to byla povídka roku 2007, 2008 je teprve v začátku, věřím a těším se, že se tam potkáme.

Já jsem hledáním údajů k té válečné události strávil na internetu už hodně, hodně hodin. Ale pořád si připadám jako na tenkém ledě. Ale ono je to z první světové, takže žádný pamětník mne naštěstí nenapadne :-)

Díky za všechna povzbuzení, vážím si jich. Víc až ve vzkazu.
 Edvin 16.04.2008, 16:26:31 Odpovědět 
   Výborně napsáno, poutavé, i když - jak již někdo napsal, nevěrohodné. A proč by mělo? Beru to jako pohádku, a copak literatura není o pohádkách? Nebo už někdy někdo napsal čistou pravdu? Nehledě na to, že nejedna pravda vypadá dost nevěrohodně... (Tohle není blbost. Když kupříkladu Matthias Rust přistál na Rudém náměstí, prohlásili producenti Bondovek, že něco takového by natočit nemohli, neboť by to bylo i na Bonda přespříliš nevěrohodné. :-) )
Myslím, že Saspi je rádo, že zde publikuješ. Stačí jako kompliment?
 ze dne 16.04.2008, 17:47:10  
   Axis: Stačí a bohatě! :-) Díky moc. Myslím, žes to trefil přesně, je to taková pohádka, já to tak při psaní i myslel, takže se mne to vůbec nedotýká, právě naopak...
Na toho Rusta se budu muset podívat, ale zní to fakt srandovně a přitom uvěřitelně.
No a k uvěřitelnosti, teď bojuju s jednou válečnou povídkou (snad ji brzy dokončím), která je založena na jedné historicky skutečné - ovšem neuvěřitelné - události. Je to asi ten samý případ, tohle by si taky nikdo netroufl vymyslet, to se prostě mohlo jen stát...
Ještě jednou díky.
 Šíma 26.03.2008, 18:37:13 Odpovědět 
   Musím dát znovu za Jedna! ;-) Psychologická dílka rád moc nemám, ale tohle se mi líbilo... Mohl bych se rozkecat, ale nechci, protože bych tak možná porušil ono kouzlo, které je ve mně po přečtení této povídky! :-DDD
 ze dne 26.03.2008, 19:13:04  
   Axis: Opět musím poděkovat. Pokud tvou pověstnou ukecanost opravdu zarazilo okouzlení, je ti odpuštěno! :-)
Díky za vlídná povzbuzení, která vždy rozdáváš.
 Svetla 25.03.2008, 8:33:45 Odpovědět 
   Hezky se to četlo. Dobře napsáno. 1
 ze dne 25.03.2008, 10:32:54  
   Axis: Díky, díky, mám radost :-)
 estel 23.03.2008, 15:03:28 Odpovědět 
   (Známkuji po ukončení WS, trapná tradice... :))
 estel 23.03.2008, 15:02:32 Odpovědět 
   Nabrala jsem trochu zpoždění, ale včera jsem usínala za chůze a napsat v takovém stavu komentář by nebylo nejlepší :)

Pakliže to byl experiment, tak to byl experiment zdařilý. Líbí se mi nápad, myšlenka a líbí se mi i pointa. Je to precizně zpracované, čtivé, nikde to nezadrhává.
Jedinou připomínku bych hodila k oslovení. Já jsem tedy u psychologa nikdy nebyla, ale Matěj Pavla oslovuje na začátku celým jménem a pak to bez jediné zmínky a vysvětlní přejde k oslovení pouze křestním jménem. To mě lehce zarazilo, ale asi je to blbost, že jo?
Potom Usama bin Ládin je s malým b, já to chápu jako předložku, a pozor na čárky v pátém pádě, ačkoliv tady myslím chyběly jen jednou.
No a jinak chvála, chvála a chvála, jen tak dál.
 ze dne 23.03.2008, 16:54:38  
   Axis: Díky za komentáře. Něco na tom oslovení může být, ale já sám jsem se s tím často setkal, že po představení někteří lidé přejdou k vykání s použitím křestních jmen. Na gramatické chyby výmluvu nemám, stává se, i když by nemělo :-)
Za vše díky.
 OH 23.03.2008, 13:39:48 Odpovědět 
   Zdar, A. Povídka se mi líbila, ale nepřipadá mi reálná. Ten psychouš by se takhle nedal rozhodit a určitě by řekl, že ty existenční fobie jsou jen zástupný problém, který a tisíc keců. Ale mě tihle psycho frajeři nikdy naštěstí v prádle nemě... Ale líbilo...
 ze dne 23.03.2008, 16:59:19  
   Axis: Díky. Bez výhrad souhlasím, není reálná. Ale on to byl i záměr, je to taková hříčka, jak by, kdyby... :-)

Stejně je to sranda - lidé (mě nevyjímaje) chtějí být klamáni (jinak by nečetli knihy, nechodili do divadla, nesledovali filmy), ale dávají si moc dobře pozor, jestli ten klam je uvěřitelný :-)

Na každý pád díky :-)
 endless 22.03.2008, 22:04:05 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: endless ze dne 22.03.2008, 21:43:20

   Ad matematika - studovala jsem informatiku (a knihovnictví). NAštěstí už jsem všechno zapomněla ,-) Vzhledem k tomu, že se živím jako cenový analytik, tak mám na náhody taky svůj názor .... (...)
Na komentář jsem čím dál tím zvědavější.
Přeju fajn večer.
 ze dne 22.03.2008, 22:14:14  
   Axis: po matematice a fyzice jsem studoval ještě informatiku taky... Živím se jako programátor :-)))
Je to dneska sranda... Ale náhoda je náhoda :-))
 endless 22.03.2008, 21:43:20 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: endless ze dne 22.03.2008, 21:05:46

   Dík za odpověď. Nicméně, myslím, že náhody jako takové neexistují, je to jen naše více či méně nepřesné označení některých situací, nebo spíš souběhu okolností, které neumíme výstižněji nazvat. Zajímalo by mě, co si myslíš o "skřítkovi"; to leporelo existuje, víš to? Povídku si ráda přečtu.
Yes, I will let it be, everything, which I wanted before.... I have to, if I really want survive. That´s the question.
 ze dne 22.03.2008, 22:00:36  
   Axis: Ad náhody - studoval jsem matematiku, takže na náhody mám asi dost nepoetický pohled. Moc velký zázrak v nich nevidím ;-)

Skřítka okomentuji přímo na místě...
 endless 22.03.2008, 21:05:46 Odpovědět 
   Víc než dobře rozumím těm pocitům. Kdo ví, zda je štěstí, že mě nikdo k psychologovi nepožene.
 ze dne 22.03.2008, 21:16:26  
   Axis: Přemýšlel jsem, jestli jsem to s těmi náhodami v povídce nepřehnal... A asi ne, náhody se dějí. Zrovna dneska jsem na tebe endless narazil a četl některé tvé věci a hned tu mám od tebe komentář :-)

Další náhoda: mám rozepsanou povídku, která, jak jsem dnes zjistil, se dost podobá té tvé "Chyťte si skřítka". Záměr a cíl mám ale trošku jiný, tak snad nebudu podezřelý :-)

A do třetice - myslím, že rada pana Mc Cartneyho je moc dobrá!
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
YellowSkye
(29.7.2022, 08:38)
IndigovaRuze
(24.7.2022, 09:11)
Bath
(14.7.2022, 15:52)
Personal Mastery
(8.7.2022, 13:20)
obr
obr obr obr
obr
Zrada - část 5.
ivanka.suhinka
Od trůnu ke kon...
fossil
Slzy draka IV.
Firolame
obr
obr obr obr
obr

Con los Colegas - 13. kapitola...
Wheelies Devotee
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr