» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Kdo nemá peněz, je chudý; kdo nemá přátel, je chudší; ale kdo nemá srdce, je nejchudší na světě."

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

počet přístupů: 2140686

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Jsme jen stíny svých přání ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Střípky

Uskar-Arah	publikováno: 30.03.2008, 17:57


	Konečné je nekonečné a nekonečno je konečné. Přítomnost je věčnost. – Zenové moudro Ještě než venku déšť svlažil vyprahlou zem, začal gramofon jehlou krájet sloky dávivé melodie vtisknuté srpkem měsíce na desku černou více, než temnota, jež obklopila dům. Dům stál na samotě, uprostřed rozlehlé pustiny, vystaven na pospas všem světovým větrům a rozmarům počasí. Vlastně to ani nebyl dům v pravém slova smyslu – jen malá, dvoupokojová chajda s ohništěm a jedinou rozvrzanou postelí. A gramofonem. Tichý, lyrický baryton vibroval povětřím za doprovodu meluzíny skučící mezi ztrouchnivělými prkny stěn té chajdy. Mračna se zatáhla a schovala měsíc i s jeho svitem do svých hebkých záhybů. Otevřené okenice zabouchaly v dalším poryvu větru, baryton pozvolna stoupal v mučivý falzet altu. Dveře zavrzaly. Skřípění zrezivělých pantů vyrušilo až dosud klidně sedícího muže ohřívajícího si ruce nad vyhaslým ohništěm. Trhnutím otočil šedivou hlavu a smutnýma očima plnýma bolesti a smutku se zadíval na vchod do svého příbytku. Ty oči toho viděly příliš moc. To, co se však ve dveřích objevilo, ještě neviděly. A vidět neměly. Mraky se v tu chvíli trochu rozestoupily, aby uvolnily místo jedinému stříbrnému paprsku měsíce snášejícímu se dolů na planinu. Starci se trochu, opravdu docela maličko, roztřásly pohublé ruce. Myriády stříbřitých hvězd se sklouzly po mléčném paprsku a ozářily prázdnotu, která stála za dveřmi v celé své odporné podstatě. Vlnila se temnotou jako úhoř a přitom čpěla kafrem skořicovníku, který před svým příchodem uvrhla do děsivé nicoty svého bytí. „Jen pojďte dovnitř,“ usmál se stařec křečovitě. „Jídlo nemám, ale můžete si se mnou dát alespoň trochu čaje. Když chviličku počkáte, rozdělám oheň.“ Jak to dořekl, vytáhl z kapsy křesadlo a roztřesenou rukou k sobě přisunul bambusovou rohož. „Posaďte se u mě, pane poutníku. Fučí tu vichr, já vím, ale až rozdělám ten oheň, bude hezky teploučkou. Jen se neostýchejte! Také tu nemám hosta každý den a vaše společnost mi udělá jenom radost. No tak!“ Prázdnota se ještě chvíli vlnila ve dveřích, ale nakonec opravdu vplula do místnosti. Neslyšně a prázdně. „Tak jste konečně tady!“ usmál se stařec znovu a z kamínků, jimiž o sebe třel, vyskočila jiskra. Chvíli tancovala po obrubni ohniště, prskala a výskala si, až konečně zabrouzdala i do malé hromádky suchého listí. Oheň se zaburácením vyšlehl jasným plamenem až ke stropu, ale hned se zase utišil a poklidně si syčel dál pod ochrannou rukou mělké jámy obložené kamením. Stařec se, hned jak ucítil teplo, od srdce zasmál. „Je to venku ale nečas, což? Já bych se tam jaktěživ neodvážil – znám tyhle pouštní větry. A co vy, že jste se v takovém blizardu vypravil na cesty?“ „Copak ti tvá slepota zaslepila i mozek, hlupáku?“ zafičela meluzína, rozdmýchala plameny v ohništi a s jekotem se odporoučela. „Vzpamatuj se!“ Stařec mlčel. Úsměv mu zmizel z tváře. Oheň hořel jako veliká mastná skvrna uprostřed ničeho. Vydával jen tolik tepla, aby nemohl být považován za zbytečný, a se světlem to nebylo o nic lepší. Listí skořicovníku, pohlcované lačnými plameny, zapraskalo. „Víš přeci,“ ozvala se po chvíli do ticha temnota, „jak nesnáším city.“ Stařec se ani nehnul, jen mžoural prázdnýma očima do ohniště. Tu náhle pozvedl ruku s křesadlem do výše očí a začal si ji prohlížet s klinickým, nezaujatým pohledem. Snad jako kdyby mohl něco vidět. „Já jsem se nikdy nesnažil dosáhnout toho, čeho jsem dosáhnout nemohl,“ řekl nakonec tiše. „Nikdy jsem se nesnažil být něčím víc, než jsem…“ Temnota se zachechtala a obtočila se mu kolem paže s křemenem, nabíraje novou sílu z matného ohně. „Nemusel ses snažit, ty jsi prostě byl víc, než jsi!“ Muž sklonil hlavu. „Na tom přeci nenesu žádnou vinu!“ „Ne? Cožpak jsi to nebyl ty, kdo to udělal? Cožpak jsi to nebyl ty, kdo se nesnažil být a přitom byl?“ Do nastalého ticha se kromě neustálého prskání škvařícího se listí ozval ještě další zvuk. Zvuk stříkající vody. Stařec se pomočil. Temnota mu přejela po vrásčité tváři, pohladila jeho popraskané rty a potichoučku mu něco zašeptala do ucha. Muž se otřásl. Zimou to nebylo. „Co po mě chceš?“ špitl. „Ty víš, co chci. Víš to lépe, než já a to je důvod, proč mi to nemůžeš dát. Nevadí. Vezmu si to sám.“ „Nedovolím ti to… Nenechám tě –!“ hlas se mu zlomil v půli věty. Oheň dál s děsivým klidem a plynulostí požíral listí. „Nenecháš?“ uchechtla se temnota znovu. „Tedy braň se!“ „Já…“ „Ano, ty. Jsi slabý, starče, příliš slabý na cokoliv. Mou povinností je odvést tě!“ „Odvést mě?“ zvedl konečně až doposud svěšenou hlavu. „Kam?“ „Na tom nesejde. Prostě pojď.“ „Můžu mít poslední přání?“ Podíval se do země. Temnota neodpověděla. „Ten, kdo jde na smrt, může mít vždycky poslední přání. Vím to.“ Temnota mlčela. „Odpověz!“ zakřičel v slzách a padl na kolena. „Odpověz mi, ksakru! Můžu mít poslední přání?“ „Já jsem tvoje přání,“ odpověděla po dlouhém mlčení Temnota a zmizela. Muž ještě chvíli ležel na koberci, s tvářemi zalitými slzami a mokrými kalhotami, a vzdychal. Chtěl zemřít, to bylo to jediné, co si přál. Zemřít a nevědět o ničem. Ale on neměl takovou moc. On ne. V hlavě mu zněla dávivá melodie, která se již dávno přestala linout pokojem. Za okny svítalo. Od soumraku do svítání, jsi jen stínem svého přání. Bez ustání, bez ustání…


celkové hodnocení autora: 96.2 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 12		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 29		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Altro	06.09.2008, 18:52:49

Nevím zda to každý pochopil,však k pochopení to je.Je to ve své samé podstatě tak jednoduché,až se Vám to zdá těžké,představte si,místo starce sebe a místo Temnoty si představte něco,čeho se nejvíce bojíte a co Vám brání v nějakém Vašem cílu.Pokud si to tak přeberete dostanete se k jednomu z mnoha konců a jedné z mnoha point.Ovšem,ty další už jsou jen na Vás a děkujte autorovi,že Vám jich tolik připravil :) Jinak známka 1,jak jinak :)


ze dne 07.09.2008, 17:15:42
Uskar-Arah: Líbí se mi, že každý může pochopit moje dílka právě tak, jak chce. A i ono nepochopení je svého druhu pochopením. Každý člověk je unikátní, nenapodobitelná osobnost s vlastními názory a zkušenostmi - právě tyto vlastnosti se promítnou do toho, jak ten který jedinec vnímá ať už literární či hudební nebo nějaká jiná díla. Právě proto jsi i ty rozuměl mému krátkému textíku tak, jak jsi zde napsal. A jak říkáš, je mnoho konců, ke kterým se člověk čtením ne tak docela jasných a zařaditelných textů (jako je tento) může dobrat. Jsem rád, že se líbilo, díky! U-A

Aenica	05.04.2008, 9:49:43

Opět něco zvláštního a netradičního... Možná mi předchůdcové v textu nic neviděli, já jsem však jednu věc našla. Je to asi tím, že jsem teď dokončila svou SOČ a mám ještě v paměti odkazy, které jsem se do ní snažila dát. Úvaha o přáních a nepřáních ve mně zanechala vskutku jen zenový pocit - něco tam asi bude, ale mám z toho dobrý pocit, takže to nechám proplynout. V několika částech mi ale vytanul na mysl jiný odkaz - že člověk, přestože je svou malostí zanedbatelný, je svým bytím výjimečný. To mi k filozofické krmi bohatě stačilo :) Nejsme tu však parta sešlých filozofů a musíme se tudíž zaměřit i na formální stránku věci. V díle se vyskytlo pár disharmonických vazeb, v žádném případě ale ne tak závažných, aby mě to vytrhlo ze čtení. Jediné, co bych zdůraznila, byla snad vazba "smutné oči plné smutku", trochu opakování, řekla bych, ale hlavně to vyzní dost amatérsky a ty už směřuješ trochu jinam, takže to nemáš zapotřebí... Sem tam se vyskytl nějaký problém s čárkou nebo pomlčkou. Celkově vzato, opět jsi mi připravil krásnou desetiminutovku :)


ze dne 05.04.2008, 10:04:09
Uskar-Arah: Sakra, za ty oči se omlouvám. Řekl bych, že tam původně mělo být něco jiného, ale bohužel nějak moc nepraktikuji kontroly vlastních textů. Tohle je ale opravdu trochu moc... Jinak moc díky za milé hodnocení. Alespoň někdo pochopil-nepochopil!

honzoch	31.03.2008, 19:28:47

Libi se mi to, je to takova splet krasnych slovnich obratu pres kterou se obtizné propléta k pointe a sem tam se nekdo neproplete, coz je pripad moje osoby, ale nikoliv porblém autora :)


ze dne 31.03.2008, 20:06:54
Uskar-Arah: Můžu opět jen odkázat k reakci na Mathewa, která ti však s pochopením pointy vůbec nepomůže :) A abych nezapomněl... Děkuji za hodnocení!

Šíma	30.03.2008, 19:35:21

Není to špatně napsáno, ne že ne... Jen jsem také trochu nepochopil, o co vlastně v dílku jde! Souhlasím, že není nic horšího, než všechna splněná (nebo nesplněná) přání... Ale co s tím má společného temnota, je-li ona oním nic, které nás všechny obklopuje? Možná jsem to chytil ze špatné strany, kdo ví? Každopádně jde o povedenou návštěvu v chajdě jednoho staříka... Znamená to, že když si něco nepřejeme, tak se to nestane? Jedna... Zda jsem pochopil všechny myšlenky, to je věc jiná! ;-)


ze dne 31.03.2008, 18:37:46
Uskar-Arah: viz. odpověď Mathewovi... Jinak dík moc za komentář a hodnocení, těší mě, že se někdo obtěžoval přečíst si to :)

Mathew	30.03.2008, 17:57:23

Filosoficky vzato, nepochopil jsem zcela, proč bylo na začátku ono zenové přísloví a jak souvisí s tím, že jsme stíny svého přání. A propo, co má znamenat, že stařec bude pykat za to, že byl něčím víc, než byl, aniž by se o to snažil? A v čem tkví pointa toho, že ten, kdo překračuje svůj vlastní stín, ať už vědomě či nevědomě, bude pohlcen? Zřejmě jsem nepochopil. Je tam spousta zajímavých fragmentů, ale nedokážu si z nich vytvořit smysluplný obrazec, který by vskutku něco sděloval. Nebo snad stařec toužil umřít a neměl dost odvahy? To už je ale pouhá spekulace a zbytečná dedukce. Po stránce literární, musím říct, že jsem příjemně překvapen. Pěkný květnatý styl se zajímavými obrazy. Někdy působí poněkud těžkopádně (viz první větu), ale to už se tak někdy stane. Celkově tedy za jedna, neboť ať už jsem pochopil, nebo nepochopil, formálně nelze po obsahové stránce příliš vytýkat a stylisticky je to zde dílko takřka výjimečné.


ze dne 01.04.2008, 18:50:42
Mathew: Problém zenové filosofie leží v paradoxu jejího založení. Něco buď je, nebo není. Proto se mniši, smějí - všechno, co by chtěli řešit ztratilo smysl. To, co bylo není a zbývá jen to, co je. Rozumím tomu, že ...když se nesnažíš být něčím víc než jsi a přitom tím opravdu jsi..., ale proč VINA? To nechápu. Co má ve tvém podání vina společného s existencí, nebo druhem existence? Jsem kriticky smýšlející člověk a asi nikdy nepropadnu nějaké filosofii, či náboženství jenom tak. Pro mne je vše pronikání do hloubky a je mi cizí vše, co se tváří být prospěšné samo o sobě. Proto snad to neporozumění. Tedy zůstávám rozčarován a je mi to líto. Ne vše musí být nutně hned jasné a pochopitelné, ale zde mi zevrubně uniká smysl sdělení.


ze dne 31.03.2008, 20:13:44
Uskar-Arah: Jinak na všem cos napsal je kousek pravdy... A ještě "Když chceš něco pořádně, udělej si to sám". Mimochodem když se nesnažíš být něčím víc než jsi a přitom tím opravdu jsi, jediný kdo na tom nese vinu jsi... TY! Kdyby sis z celého textu odmyslel roli Temnoty, vyznělo by to celé úplně stejně... Takže asi tak :)


ze dne 31.03.2008, 18:37:06
Uskar-Arah: Jak už jsem avizoval u nějakého jiného díla, při psaní se často nechávám inspirovat zenovými legendami a moudry. Abych pravdu řekl, ani já zcela nechápu smysl a hloubku tohoto textu - avšak pevně věřím, že tam někde je. Představte si tohle (jedna z nejznámějších zen-buddhistických bajek): "Potkají se na cestě dva mniši a po nedlouhém rozhovoru zjistí, že jsou to staří přátelé. Vyprávějí si o tom, jak se učili umění zenu a nechápali zenové narážky. A nakonec se smějí, smějí, smějí a smějí..." To je vše. "Divný a blbý," řekne si asi spoustu lidí, protože pro jejich vnímání má bajka právě takový smysl. Někdo, kdo se ale o zen trochu zajímá si pomyslí: "Nepochopil jsem, ale něco v tom určitě bude". Zenový mnich si nepomyslí ani neřekne nic, jen se usměje a jde o dům dál... Věřím, že z mého vysvětlení nejste o moc moudří než z mého dílka, a tak je to asi správně. Zen není o chápání a pronikání do hloubky, ale o cítění, o pocitech, o obrazech a o nekonečném množství jejich odrazů v zrcadle vesmíru. ... Díky