|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Na dohled od Stalingradu... ::
 Šíma |
publikováno: 27.03.2008, 9:49
|
Tato "povídka" vznikla na popud Axise a jeho mínění, že žádný autor nemůže psát o něčem, pokud to sám nezažil na vlastní kůži. Nuže jsem zdvihl jeho hozenou rukavici a musím s určitým zklamáním říci, že má pravdu! Snad vás toto dílko osloví a doufám, že mě Axis ušetří svého spravedlivého hněvu! :-DDD
Otázka zněla: "Může někdo psát o válce, aniž by ji samotný zažil? Myslím, psát o ní, jako člověk, který se sám ocitl uprostřed válečného běsnění, nelidského utrpení a neustálého zvonění kosy, která si nevybírá a je všudypřítomná a na každém kroku si bere svou daň za to, že se lidé vrhli bezhlavě do tohoto šílenství...
Odpověď: No, nevím, ale pustil jsem se do toho! ;-)
P.S. Také se tímto omlouvám svému spolubojovníku s brkem (Axisovi), který stanovil konečný datum našeho "klání" na polovinu Dubna. Já se držím hesla: "Co můžeš udělat dneska, neodkládej na zítra! Zítra již může být pozdě!" Múzy mi byly nakloněny, tak proč toho nevyužít? |
| |
|
|
/oblast Stalingradu – Zima na přelomu let 1942 - 1943/
Paul byl obyčejným pěšákem. Jeho ideály ohledně „bleskové války“ už dávno vyprchaly. Vlastně si jako prostý voják nemohl dovolit kritizovat kohokoliv výše, ale i tak kolovaly ve zbytku jednotky, ve které sloužil, různé fámy a dohady. Obraz nepřekonatelné a vítězné německé armády se vytratil pod nánosem nepřeberného množství sněhu, nízkých teplot, nedostatku teplé stravy, zásob munice, obvazových materiálu, náhradních součástek a nových zbraní, které by nahradily ty, jež odmítly fungovat při teplotě mínus třiceti stupňů Celsia.
Zpočátku se celá kampaň vedená proti Rusku odvíjela slibně. Německé síly obsazovaly stále větší a větší části Sovětského svazu, avšak německé jednotky nepočítaly s jistou odhodlaností a poctivostí obyčejného člověka, který se rozhodl bránit matičku Rus. Viděl nesčetněkrát, jak se ruský voják vrhl jen se svazkem granátů proti německému tanku, aby mu vyřadil pásy a tak jej znehybnil. Nehybný a nepohyblivý obrněnec byl pak snadným cílem pro kteroukoliv zbraň, která by jej byla schopna zničit. Někdy stačil i pouhý Molotovův koktejl, směs benzínu a oleje v uzavřené lahvi s kusem látky namísto špuntu. Hořící tank byl takto mnohdy vyřazen z boje lépe, než-li po zásahu protipancéřovým granátem.
Paul příliš často vídával hrdinné Ruské vojáky, jak se vrhají vstříc německým kulometům a obrněným vozidlům za onoho pověstného: „Uráááá!“ Často však měl pocit, že za to může jejich vlastní propaganda a strach z toho, že budou jako dezertéři bez milosti zastřeleni. Od jisté doby se tento způsob napravování vojenské kázně uchytil také v jeho vlastní armádě, které byl také nedobrovolně členem. Sliby všech nadřízených rozfoukal studený vichr spolu s rozbahněným terénem mimo zimní období a v Zimě vystřídaly komáry a jiný otravný hmyz vysoké mrazy a hluboké sněhové závěje. Paul brzy pochopil, co znamená pravá Ruská zima. Zásobování vázlo a jakákoliv přeprava vojenského materiálu po zemi, nebo ve vzduchu, se setkala díky nepřekonatelným vzdálenostem a povětrnostním podmínkám s neúspěchem. Blesková válka skončila díky chybné logistice a nesmyslným příkazům, které si často odporovaly, rychleji, než-li mohla vůbec dojít ke zdárnému konci.
Paul se krčil v mělkém zákopu a díval se na chuchvalce rozvířeného sněhu. Bylo zamračeno a sněžilo. Snad díky tomu nebyl mráz až tak silný. Rtuť jediného použitelného teploměru se usadila na patnácti stupních pod nulou, ale on věděl, že bude nejspíš něco kolem dvaceti. Ani silné sněžení nedokázalo zmírnit takřka arktické podmínky. Vojáci se třásli zimou a trpěli omrzlinami. Nejčastěji jim namrzaly prsty u nohou a na rukou. Jakýkoliv dotyk holé kůže s kovem zbraní mohl kdykoliv skončit pro dotyčného člověka katastrofou. V takto nízkých teplotách se zasekávaly uzávěry zbraní, zamrzal olej u vojenské techniky a dokonce i ta vozidla, která měla v nádržích ještě nějakou naftu, se odmítala pohnout z místa, protože jim palivo zamrzlo spolu s chladící kapalinou v motoru. Výsledkem byly popraskané bloky motorů, neprůchodné palivové trubky a další technické problémy...
Paul se znovu otřásl pod dotěrným větrem a myslel na svou rodinu v Německu. Nedokázal si však nikoho vybavit a všechny prožité události mu zastřela ta protivná válka. Vlastně měli štěstí. Nejenže padla mlha, ale také dost hustě sněžilo a mráz byl díky tomu alespoň trochu snesitelnější. Ale i tak každého vojáka bolely nohy i ruce, měli popraskané rty a stále byli nuceni k močení, přestože již neměli co z těla vylučovat. Kdysi slavná a neporazitelná armáda trpěla mrazem a zimou. Elán vyprchal a morálka mužstva byla snad níže než-li rtuť teploměru. Zdálo se, že je jejich nepřítel lépe vybavený, než-li oni sami, alespoň co se teplého oblečení týče. Avšak Rusové, stejně jako Němci trpěli nedostatkem válečného materiálu a Rudá armáda, na rozdíl od sil Osy, netrpěla nedostatkem lidských zdrojů a za Uralem rostla pomalu města s těžkým průmyslem. Nepotrvá dlouho a Rudá armáda bude mít také dostatek tanků a letadel a to nejen díky zásobování ze strany Američanů a Britů. Paulovi to však bylo jedno a jedinou starostí mu nyní byl třeskutý mráz a hlad, který byl snad ničivější, než všechny zbraně nepřítele. Tušil, že se již se svou rodinou neshledá.
Hlad, nemoci, slabost a šílenství řádily v jejich řadách stejně účinně jako příslušníci Rudé armády. Paul se třásl zimou a hleděl na ostatní spolubojovníky kdysi hrdých německých jednotek. V co se proměnili? Těžko říci, byly z nich obyčejné trosky na pokraji vlastní záhuby. Kolem něj prošel Franz, poručík rychlokvaška, jak Paul s oblibou říkával ostatním vojákům. Vlastně si už dlouho šeptali mezi sebou, že jednotkám na východní frontě začínají chyběj kvalifikovaní velitelé a oficírem se mohl takřka stát kde kdo, tedy kdokoliv, kdo měl vyšší hodnost než-li vojín.
„Kurevská zima!“ bouchl Paula někdo do ramene. Byl to Mathaus, jeho rodák z Drážďan, před válkou tak honosného a hrdého města. Také měl strhané a vysušené tváře, propadlé oči a ulepené vlasy. Nos měl namrzlý, stejně jako prsty v děravých rukavicích. Již nějakou dobu mu vypadávaly zuby a krvácely mu dásně. Paul si připadal jako v klubu důchodců na výletě na Severní pól a ne jako příslušník pravidelné německé armády.
„Ještě chvíli a zmrzneme tu na solné sloupy!“ souhlasil. „Stejně netuším, k čemu je tahle válka!“
„Ticho! Nevíš, kdo tě může slyšet!“ zamračil se Mathaus. Spíše se o to pokusil. „Necítím prsty na nohou, vlastně necítím nohy pod koleny a prsty na rukou mám také v hajzlu! Skoro neudržím zbraň!“
„Všichni jsem na tom stejně! Jen ti, kteří lezou našim oficírům do zadku mají teplejší oblečení, pořádné boty, onuce a nějaké jídlo navíc...“ řekl mu Paul a rozkašlal se. „Tohle počasí nás zabije!“
„Pořád lepší, než kdyby to byli Rusové!“ uchechtl se Mathaus.
„Co je tady? Co vy dva? Nemáte co na práci?“ vyrušil je šikovatel jednotky. Měl o dvě šarže méně, než-li poručík, ale tvářil se jako by byl maršálem. „Za protistátní řeči a dezerci můžete jít ke zdí!“
„Tady žádné zdi nejsou!“ opáčil Mathaus a odněkud vytáhl krabičku cigaret. V této době a na tomto místě se jednalo o hotový poklad. „Dáte si, pane šikovateli? Neberte tu válku tak osobně, stejně tu všichni zmrzneme!“
„Kde jsou slibované zásoby?“ zeptal se jej Paul a také si jednu vzal. „Co slavíš, Mathausi!“
„Další den, kdy jsem naživu!“ zasmál se Mathaus a také se rozkašlal. „Zítra už můžeme být mrtví!“
„Díky!“ zazubil se šikovatel. „Tohle se cení! Nic jsem neslyšel...“
„Také jsme nic neříkali!“ pokrčil Paul rameny. „Přiletí? Shodí nám Luftwaffe nějaké zásoby, nebo se na nás zase vykašlou?“
„V tomhle počasí?“ zamračil se šikovatel. „Mezi námi, pochybuji, že vůbec přiletí... Jde to s námi od deseti k pěti! Poručík se dneska ráno z toho všeho posral. Byl tu jakýsi major s jednotky od vedle a jmenoval nové šarže a náš poručík mohl být kapitánem, ale jak říkám...“
„Dneska se do velení nikdo nežene...“ zamračil se Paul.
„Není s čím válčit!“ řekl jim Mathaus zamračeně. „Auta a tanky máme rozbité! Co neponičili komunisti, to zmrzlo! Náhradní díly nejsou, stejně jako olej a nafta!“
„Nevěříte v konečné vítězství?“ zeptal se jich šikovatel. Všichni tři muži seděli v hlubokém dolíku ve sněhu a dívali se, jak se z nebe bez přestání sype sníh. Okolní stavby i stromy byly pokryté bílou peřinou a nebýt zvuku, který k nim přicházel z fronty, připadali by si jako na Vánoce.
„Zítra se podle posledních zpráv pokusíme o ofenzívu, ale nechte si to pro sebe!“ řekl jim oběma šikovatel a schoval si nedokouřenou cigaretu na později. „Paulus byl prý jmenován maršálem, ale pochybuji, že to tu nějak zachrání...“
„Jaká je nálada, pane šikovateli?“ zeptal se jej náhle mladý poručík. Kdyby neměl poměrně zachovalou uniformu, dokonale by s ostatními živými sněhuláky splynul. „Už jste našli ty zatoulané zásoby? Měla by tu co nevidět dorazit zásobovací kolona! Mějte se a dávejte na sebe pozor...“
„Zbláznil se?“ zamyslel se Paul a všichni muži se nejprve na sebe podívali a pak jejich zrak spočinul na pomalu odcházejícím muži. Všichni vojáci, kteří se zúčastnili v tomto zimním období boje u Stalingradu tušili, že se nacházejí na pokraji katastrofy a nevyhnutelné porážky. Jakékoliv myšlenky spojené s euforii brzkého vítězství se setkaly s opovrženíhodným pohledem a nejasným ťukáním na čelo. Celý úsek fronty, který drželi Italové, Rumuni a Němci se zvolna kolébal na oné pomyslné hraně mezi bytím a nebytím.
„Měli jsme se stáhnout! Rusové město nepustí a bojujeme o každý vchod!“ řekl šikovatel smutně. „Takhle jsem si tuhle válku nepředstavoval! Jdu zase o kus dál, snad dneska v noci nezmrznu!“
„Doufám, že nám dají Rusáci alespoň v noci pokoj! Jsme jen dvacet kilometrů od Stalingradu, ale také sem občas zabloudí nějaké ty dělostřelecké granáty...“ namítl Paul a dýchl si do studených dlaní s namrzlými prsty. Ani se neobtěžoval sundávat potrhané rukavice.
„Ukazují nám, že na rozdíl od nás mají dost munice!“ uchechtl se šikovatel. „Tak se tu držte chlapi! V chajdě vedle vás jsem našel starý pícek a nějaké dřevo, jestli se to provalí, tak mě poručík zastřelí! Hledal něco na zahřátí...“
„Kdo o tom ještě ví?“ pousmál se Mathaus.
„Pár lidí od pěchoty a tankistů! Nikdo s vyšší šarží! Beztak by nám ten krám spolu s dřívím zabavili...“ zakřenil se šikovatel, ale šlo spíše o bolestivou grimasu, než-li o vyjádření jakéhokoliv veselí.
„Zmrzneme tu!“ řekl jim Paul. „Chtěl bych být doma se svou rodinou!“
„Odkud jste?“ zeptal se jej šikovatel na odchodu.
„Z Drážďan!“ řekl mu Paul zasněně.
„Já jsem z Berlína!“ uchechtl se šikovatel. „A jsem tu vlastně za trest! Kdo není podle lajny, šup s ním na východní frontu!“
„Chtělo by to nějakou propustku!“ pousmál se Mathaus.
„Odtud žádné propustky nevedou!“ mávl šikovatel rukou a rychle odkráčel, aby neviděli, jak pláče.
„Má pravdu!“ souhlasil Paul. „Odtud vede jen jedna cesta, do Pekla!“
Sníh dále padal z nebe. Bylo zamračeno a stmívalo se. Muži se snažili utéct před vlezlou zimou a nenechavým mrazem, který je spoutával, stejně tak, jak znehybnil výplody německého válečného průmyslu. Zima opět zvítězila nad lidskou vůlí, jak už to udělala za dob Napoleona a jeho pokusu o dobytí Moskvy. Jen málokdo se tehdy vrátil z tažení domů a nebylo snad člověka, kterého by tato zima nepoznamenala. Paul se zamyslel. Jaký v tom byl rozdíl? Měl zůstat jako učitel doma a ne se nechat zblbnout propagandou o brzkém vítězství a nadvládě Árijské rasy nad vším lidským pokolením v Evropě. Něco shnilého bylo v Třetí říši a ta se pomalu, ale jistě rozpadala.
„Zatracená zima!“ řekl mu Mathaus. „Uvidíme se ráno!“
„Ráno... Kdo ví, co bude ráno!“ přikývl Paul rukou a myslel na to, kolik lidí, kteří vůbec nechtěli jít do války, do rána zmrznou... „Ráno je moudřejší večera!“
Paul se nedožil konce tohoto novodobého tažení a nepocítil porážku v bitvě o Stalingrad, kde byla obklíčena část německé armády a zdolána převahou této až příliš studené Zimy a odhodláním vojáků Rudé armády, které spíše jako možnost padnout za vlast, popoháněl vpřed strach z toho, že je zastřelí vlastní lidé, kteří dostali rozkaz, že nikdo nesmí ustoupit. Čí propaganda pak byla lepší? Německá, Ruská, nebo ta zimní, kterou tiše rozséval samotný mráz? Nebylo nikoho ani ničeho, co by nepadlo do jeho objetí! Mathaus do rána zemřel. Umrzl a Paul musel ještě několik týdnů strádat zimou a hladem, dokud si také jeho nenašla jedna ze zbloudilých kulek. Smrt byla milosrdná, její žeň byla veliká a proto si také mohla vybírat, koho ušetří a koho ne!
/Poznámka autora:/
Jako dítě (asi ve čtvrté třídě), jsem se zúčastnil tří až čtyř týdenního pobytu v Pionýrském táboře nedaleko Volgogradu (dřívější Stalingrad). Byli jsme také na exkurzi na památníku Mamajev Kurgan. Už přesně netuším, co všechno nám ukazovali, možná také nějaké filmy, panoramata a tak dále. Mě však zůstanou v paměti domy ponechané tak, jak zůstaly po německé ofenzivě a následném vítězství Rudé armády. Rozstřílené stavby s děravými stěnami bez oken a bez střech. Několika patrové stavby žalující Osudu, jakých činů se lidé dokáží dopustit. Strádání prostých lidí (občanů města) na těchto ruinách (části městské čtvrti) poznat nebylo, ale dalo se odtušit.
Viděl jsem také zakonzervovanou válečnou techniku. Pamatuji si různě veliká děla, ale již netuším, zda-li tam byly také vystaveny tanky a jiná bojová vozidla. Tehdy na mě tento zážitek až tak nezapůsobil, spíš jsem to bral jako možnost (dítěte) vidět bojovou techniku a to, co zbraně dokáží udělat se životy lidí a jejich výdobytky. Nade vším stála socha ženy s mečem, za kterou jsme museli vyjít nekonečné množství schodů na vyvýšeninu nad (v současnosti) již moderním městem. Dnes se zpětně dívám na své zážitky docela jinak a cítím je také jinak, než-li jako malé dítě, sotva po desátém roku života, které ještě neví nic o životě...
Otázkou však je, zda-li o něm něco vím, když jsem o trochu dospělejší! A kolik toho věděli o životě ti, kteří tehdy padli na území města a v jeho okolí, bez rozdílu ke komu patřili! Kdo ví?
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 12 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.1 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.5 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 47 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 78 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
