|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Trnita Cesta II-Ženich pro Žofinku ::
 honzoch |
publikováno: 02.04.2008, 16:06
|
| Svatby z rozumu byly v minulosti nedílnou součástí společenského života. Dnešní díl Vám jednu takovou svatbu nabídne. Ale situace se lehce zvrtne (nebo-li zvrhne:)... |
| |
|
|
3)Ženich pro Žofinku
Panský kočár poskakoval po cestě ku hradu. Ženichova bledá tvář neklidně bloudila po krajině za oknem. Na kopci v dáli se ve svých výškách černal Štivianov, jeho zkáza. Říká se, že na člověku není důležitá krása těla, ale krása duše. Ale když jeho nevěsta nevyniká ani tím druhým? Jak jinak by během zasnubní hostiny mohla za naprostou maličkost rozbít služce nos do krve? A vedle takové ukrutné fúrie má strávit zbytek života?
Malebná scenerie Pováží se při pomyšlení na budoucí ženitbu měnila ve škaredou spálenou poušť, budící beznaděj.
Jako by uz v kostech cítil chlad štivianovských zdí. Jaká studená díra tenhle Štivianov?! Jaký přežitek zkostnatělého středověku?! To má být sídlo pro moderní šlechtu?!
On už se postará, aby dole pod hradem vyrostl nový kaštiel, podobný tomu, jaký staví Balaša v Orlovém. Netušil, že v tomto směru Véghovou podcenil a baronka už dokonce přešla k realizaci stejného nápadu.
Kočár najel na výmol a celý se otřásl.
Hraběcí synek si narazil kostrč.
„Už abych tam byl,“ nadával, „tohle snad ani není cesta! Sakra, nemůžeš jet pomaleji, hlupáku?“
Kočí se ulekaně ohlédl po zlobné tváři pána, vykukujícího z okénka.
„Sbohem svobodo, jedu do pekla!“ stýskal si hrabě. Kam jinam než do pekla by takováhle cesta mohla vést?! Vytáhl medailonek s obličejem snoubenky a rozvzlykal se jako malé dítě.
„Liduš! No tak! Mohla bys sem na chvilku?!“ nesl se otevřenými dveřmi Zuzčin naléhavý hlas. Lidka zvedla oči v sloup, ale přesto odložila své šití a protáhla se za sestrou. Přistihla Zuzku, jak se na sebe culí do zrcadla.
„Liduško, jak se ti líbím?“ obrátila se k ní sestra. Lidka poodstoupila a pozorně si Zuzku přeměřila od hlavy k patě. Dlouhé zlatavé vlasy doslova zářily a s nimi i bílé šaty. Ale když se k tomu připočetl ještě Zuzčin krajně naivní výraz a velké modré oči, Lidka se nemohla zbavit dojmu jakési až nepřirozené bledosti a přehnané nevinnosti (dnes bychom řekli snad i klišovitosti) sestřina vzhledu. Na Lidku přišly i jiné rozpaky, spojené se sestrou. Tohle stvoření už nudou neví co by a hraje si tu na nevěstu, zatímco ona sama má, nepochybně barončinou zásluhou, práce nad hlavu.
Lidka statečně potlačila negativní pocity: „Jsi docela pěkná...“
Záměrně nedořekla, protože si nebyla jistá, jestli by výraz „dekorace“sestru zrovna potěšil. Zuzka čekala nadšenou reakci, zklamaně se posadila před zrcadlo a podepřela si bradu rukama. Lidka se vrátila k jehle a niti.
Nevěděla, kam dříve skočit a v poslední době byl volný čas až příliš vzácným artiklem, nemluvě o samotném času s Kristiánem. Provlékla nit okem jehly a zlost na Zuzčiny vrtochy ji hned přešla.
„Zuzanka je pořád ještě dítě.“ řekla si a sestřina rozmařilost byla omluvena. Ano, je to stále malá holka, které si hraje na princeznu. Která si ještě pořád hraje na princeznu, ve věku, kdy to ostatní dívky mají davno za sebou. Zvláštní! A to měla Lidka za to, že sestra se již z dětských snů dávno probrala.
Právě na Zuzčino procitnutí se jen tak zapomenout nedalo.
Pořád slyšela, jak sestra upí pod otcovou trestající rukou. Přirozeně ne tak úplně nezaslouženě, ale na čtrnáct let trochu potupně.
Do vesnice tehdy přišel jakýsi Pavel Škornička, světák a všeuměl. Vloudil se pod Pleškovic střechu a s ním problémy. Zprvu byla jeho společnost vítána, uměl poutavě vyprávět a strhnout na sebe pozornost. Zuzka hltala každé jeho slovo. Na tom by ostatně nebylo nic špatného. Když však před otcem prohlásila, že už nechce být princezna, ale herečka nebo tanečnice, všichni poznali odkud vítr vane. Martin Plešek Škorničku vyhodil z domu. To tak, aby mu z dcery vyrostla komediantka nebo poběhlice!
Zuzana se s nepolepšitelným dobrodruhem scházela dále, tajně. Takové věci se ovšem drží pod pokličkou velmi obtížně. Po prozrazení následoval již zmíněný nářez a Škorničkovo zmizení.
Objevil se až v sousední vesnici o čtrnáct dní později. V příkopě a s rozbitou hlavou.
Při vyšetřování vyšlo najevo, že postarší, ale charismatický Škornička mámil svými řečmi ještě dalších šest dívek, starších než Zuzana. Nikdo nebyl potrestán, ač do hlubokého podezření upadl otec jedné z dívek, kterou přivedl starý sukničkář do jiného stavu.
Zuzku vyrušila z lenošení před zrcadlem Hanka: „Zuzi, pojď rychle dolů! Ostatní už čekají...ty ještě nejsi ani učesaná? Počkej, pomůžu ti!“
Stará služka honem ponořila ruce do zlatavé záplavy. Zuzana na sebe dělala grimasy do zrcadla, jako by si Hanky vůbec nevšímala.
„A před pány se měj na pozoru!“ radila stařena, ač zpozorovala, že ji děvče, okouzleno samo sebou, nevnímá. Až Zuzčino poděkování přesvědčilo Hanku, že je světlovláska při smyslech. Mladší sestra věnovala svému novému příteli, zrcadlu, pohled na rozloučenou a po tom, co si upravila neposlušný podvazek, vyběhla z místnosti. Hanka reagovala vrásčitým úsměvem.
„Neměj strach, Iluško!“ domlouval Ján Szendrei v rohu nádvoří Iloně Morincové. Když ani jeho vlídná slova nezaplašila chmury a obavy, nejistě dodal: „Osobně se postarám, abyses mohla hned po obřadu vrátit k matce!“
„Svatba má být oslava míru,“ pohlédla mu bystře do očí, „vyrvat nás z rukou matek a dovléct na hrad je trošku přehnané, ne?!“
A vida, bezbranná oběť s ním chce diskutovat!
Protože nenalézal vhodnou odpověď, odsekl: „Já to nerozkázal! Přimlouval jsem se, ať tě neberou...“
„Přimlouval jste se za mne,“ optala se s předstíranou nechápavostí, „proč zrovna za mne? Trpěly všechny!“
Szendrei neodpověděl, až když udělal dva-tři kroky stranou, obrátil se k ní. Ale jen aby zopakoval, co už mu přešlo přes rty několikrát: „Nikdo ti neublíží, slibuji! Drž se stranou a neplač, to poutá zbytečnou pozornost...“
Načež zmizel na ochoze tak rychle, jako se předtím objevil. Ilona si urovnala sněhobílé šaty a otočila se čelem k ostatním družičkám. Neunikli jí dva hajduci, kteří místo služby u brány věnovali pozornost tomu půvabnému seskupení v rohu nadvoří. Aby ne, v bílém tu stál skutečně ten nejužší výběr krasavic z barončina panství. Chyběla jen jediná perla z pomyslného náhrdelníku a to Lidka. Brezničan ji nevzal záměrně, počítal s ní jako se svojí budoucí nevěstou a v žádném případě nechtěl, aby na sebe poutala nežádoucí pozornost a někdo mu ji vyfoukl.
Dívky se bázlivě rozhlížely a neodvažovaly se udělat jediný krůček od skupiny. Hebké a krásné šaty je svědily na těle. Nejradši by si vzali své sněrovačky a vrátily se domů. Jedinou výjimkou byla Zuzka, kterou její poslání vyloženě povznášelo. Bavilo ji chodit v krasných a drahých šatech a nechat se rozmazlovat. Tak ráda by to dělala denně. Takhle se jen potutelně usmívala a zvedavě pokukovala, zda se už neobjevil ženich.
Hraběcí kočár s eskortou konečně dorazil na hradní nádvoří. Dvířka se otevřela a lokaj hned přispěchal, aby pomohl šlechticovi ven. Mladý hrabě pomocnou ruku energicky odmítl a obratem se poptal po baronce a po rodičích.
„Doprovodím vás, Vaše hraběcí milosti!“ zašvitořil lokaj a odvedl ženicha z dosahu zvědavých zraků. Hrabecí hajduci si bez ostychu začali prohlížet půvabnou skupinku. Jako by nic odvrátili oči poté, co se ze dveří paláce vyřítila Žofie. Stále nebyla dostrojena a rozzuřeně kolem sebe máchala jehlicí. Už na první pohled bylo patrné, že by všem těm půvabným stvořením nejradši nechala narazit pytel na hlavu, jen aby nebyly hezčí než ona. Cosi sykla, chytila Zuzku za ucho pod záminkou, zda tam má čisto a pak se rozzuřeně vydala zpět, aby mohly služky dokončit její strojení. Celou dobu nepřestávala ohrožovat své okolí ostrou jehlicí. Jestli se družičky předtím bály, tak po Žofiině výstupu jen zaraženě poplakávaly a viděly svou budoucnost ve všech černých detailech.
Nikdo netušil, ze svatebnímu obřadu bude přítomna ješte třetí strana, ta nejméně vítaná a nejvíce opovrhovaná.
Staněk Cervenka proklouzl na nádvoří a s neuvěřitelnou samozřejmostí minul párek hajduků, aniž by se musel obávat o svou bezpečnost. Jitrnice zajímaly strážce zákona více než nezvaný host. Cervenka byl oblečen v šlechtických šatech, hladce oholen a ve vznešeném vzhledu za ostatními hosty nijak nezaostával. Proč se tedy strachovat?
Obezřetně zjišťoval, kdy nastane vhodná chvíle k útoku. Byl natěšený na všechny ty zlaté příbory, talíře a drahé věci. Vysvobození unesených dívek je velmi dobrá a ušlechtilá záminka k tomu, jak se obohatit na svatebních hostech. Dávno si zvykl využívat každé situace a ještě být díky dobře omluvenému zločinu populární u lidu. Co ovšem představovalo tabu i pro otrlé zbojníky a lupiče, bylo zabití člověka. „Utok se musí obejít bez zbytečného krveprolití!“ říkal si při pohledu na nepozornou a většinou neozbrojenou hradní posádku.
Vymanil se ze skupinky znuděně vyhlížejících svatebních hostů a vykročil k zadní brance, aby dal vědět kamarádům.
Když zjistil, že po zbojnících není stále ani vidu ani slechu, došel do blízkosti hradní kaple, vezděné do bývalé bašty. Všechno mělo co nevidět začít, lidé se kupili u vchodu. Každý chtěl být u toho, až svatební procesí vstoupí. Místa uvnitř byla rezervována jen pro nejužší skupinku hostí. Ztísněný prostor vyšší účast nedovoloval. V hlavních dveřích do paláce se mihla baronka. Lidé se vzrušeně ohlédli.
Cervenkovi už začalo být úzko, ani další návštěva zadní branky kýžený úspěch nepřinesla. Že by se něco přihodilo? Někde se musela stát chyba! Stanislavu Cervenkovi vyvstal na těle ledový pot. Najednou se necítil bezpečně a uznal za nejlepší „splynout s davem“.
Prodral se blíže ke vchodu do kaple, nedbaje nadávek ostatních. Sklopil hlavu a začal uvažovat o okamžitém ústupu. Ale co když jeho lidé každou chvílí dorazí?
Hrabě osaměl. Chtěl sáhnout na kliku a oznámit, že je připraven. Ovšem jakmile přišla jeho ruka do kontaktu s chladným kovem, honem od zaměru upustila.
Ztratil ve škerou odvahu. Může ještě udělat krok zpátky? Nedá se nějak vycouvat?
A pravě ten krátký okamžik váhání se mu stal osudným. Už už se chtěl opásat kordem, když ho někdo chytil zezadu kolem krku. Šlechtic nestačil ani vykřiknout a byl za hlasitých nadávek cizího útočníka povalen na zem a odzbrojen.
Než se nadál, už byl horní částí těla uvězněný v páchnoucím pytli a sešněrovaný provazem.
„Výborně, Janko!“ uslyšel nad sebou drsný hlas.
„Dal mi méně práce, než jsem čekal, Juro!“
„A až si všimnou, že zmizel, vypukne zmatek!“
„Vezmeme ho sebou, bude se hodit! Staněk měl recht! Možná je nám panáček i trochu vděčný! Brát si tu fúrii, střelím se do hlavy...“ rozesmál se Janko.
Hrabě zcela rezignoval na snahu dostat se z potupného zajetí a spíše měl co dělat, aby se neudusil. Ve smradlavém pytli byl vzduch pěkně hustý. Cítil, jak si ho někdo přehodil přes rameno. Srdce se mu hlasitě roztlouklo a krev nahrnula do hlavy. Ještě trpčeji litoval, že sem vůbec jezdil. Někdo mu nastražil hanebnou past! Je unesen! A nemůže se ani dovolat pomoci. Slyšel, ba dokonce i cítil, jak s ním neznámý s námahou slézá schody. S každým schodem, jako by ho někdo udeřil palicí po hlavě. Poprvé v životě měl skutečný strach.
Cervenka spatřil Žofii, přiváděnou starým hrabětem. Žofie se ani neusmívala, ani nemračila. Cervenka mohl pátrat sebevíc a přesto nenašel špetku půvabu. Hluboký výstřih sice odhaloval dost bujné poprsí, ale ani v něm nenalézalo mužské oko žádné zalíbení. Žofiina mírná obezita také na kráse nepřidala, nemluvě o chladných malých prasečích očkách, nesmlouvavě odsuzujících vše kolem sebe.
Kontrast jejího vzhledu v porovnání se vzhledem družiček působil až směšně.
Ilona a Zuzana svíraly cípy vlečky. Zuzka usměvavá a bezstarostná, plná zvědavosti a očekávání, Ilona zamračená a bázlivá. Cervenkovi se i přes slzy na první pohled zalíbila, zatímco Zuzana mu splynula v jednu jedinou plavou šmouhu.
Zbojnický kapitán byl jako u vytržení. K sakru, to by byl pech, kdyby Ilonu nezachránil on sám. Najednou se nespokojil jen s pohledem z dálky a tvrdošíjně se natlačil do první řady, v touze vychutnávat Ilčin božský vzhled plnými doušky, než mu zmizí ve stínu kaple.
Surově odstrčil uhrovitého pacholka a co čert nechtěl, šlápl přímo na Brezničanovu nohu. Hajduk zaklel tak, až se paničky v první řadě začervenaly studem, jedna, katolička, se dokonce pokřižovala.Breničan popudlivě zvolal: „Urozený pane, šlapete po mých nohách.“
Jejich oči se setkaly, Breznican ho provrtával skrz na skrz s výrazem rozzuřeného medvěda. Cervenka se nemohl omluvit, nechtěl, aby hajduk zaslechl jeho hlas. Před slídivýma očima nebylo úniku, jejich ostrý pohled by každého oslepil, nebylo možné jim čelit. Zbojnickému kapitánovi nezbylo než uhnout zrakem a dát tak najevo svou porážku. Pak se zprvu pomalu a nenápadně, posléze už s netajeným spěchem vytratil z davu. Hradní půda ho pálila pod nohama. Roztouženě se zahleděl k otevřené bráně.
„Stůjte, vy tam! Stůjte!“ uslyšel za zády.
Ten ničema ho poznal!
Cervenku nemuseli dvakrát pobízeta, aby udělal pravý opak. Rozeběhl vstříc záchraně, co mu síly stačily, a ani se nemusel ohlížet, aby si uvědomil, jaké nebezpečí mu hrozí. Jeden z pandurů se mu pokusil v útěku zabránit. Voják si však počínal krajně nerozhodně, jako by do poslední chvíle váhal, zda má riskovat život. Cervenka jej srazil na zem. Sám se natáhl také, protože ho už pokořený soupeř chytil za nohu. Dvojice na dlažbě na sebe okamžitě stáhla veškerou pozornost. Nevěsta se starým hrabětem zůstali nechápavě trčet ve vstupu do kaple. V první chvíli vůbec nevěděli, co se děje a dav jim zakryl výhled. Stejně jako baronce, v té chvíli plně zaměstnané hledáním ženicha, který na poslední chvíli záhadně zmizel.
Zvuk tasených zbraní však i nechápavcům výmluvně oznámil, že jde do tuhého.
„To je Cervenka! Chopte se ho!“ rozkázal Brezničan. Vojáci udělali první váhavý krůček. Skutečně jen krůček, protože každý pohyb jejich soupeře, zahnaného do rohu, v nich vzbuzoval strach. Aby taky ne, stál proti nim obávaný nepřítel, samotný vůdce té lesní sebranky. Brezničan rozzlobeně dupl, smečka ohařů přeci nesmí mít strach z pronásledovaného medvěda! Zvlášť, když je zvíře v dokonalé pasti!
Cervenka tasil kord, ale proti puškám několika duchapřítomných působila jeho zbraň naprosto bezmocně. Rozzuřená baronka se procpala mezi hosty blíže k incidentu, ztráta ženicha jí najednou přišla zcela malicherná. Ukázala výhružným prstem na třesoucího se Cervenku: „Jak se opovažuješ, ty jeden grázle, znesvěcovat svou přítomností svatbu mé dcery?!“
Cervenka ustoupil až k samé zdi a dál už nebylo kam. Držel kord ve výšce očí, kontrolujíc odstup útočníků. Pandur na zemi se lehce pohnul a ihned byl odměněn tvrdým kopancem. Přepadl zpět naznak.
„Kdo se mne dotkne, toho probodnu!“ hlesl s výrazem štvané zvěře a volnou rukou horečně osahával kamenou zeď za svými zády.
„Zahoď to páratko, hajzle! Díra v hlavě není nic pěkného!“ spustil Brezničan. Bylo zbytečné cokoliv říkat, karabiny, zacílené na zbojníkovu hlavu, mluvily dost jasně. Baronka nabrala dech a pokračovala: „To je vrchol drzosti, ničemníku! Draze zaplatíš!“
Cervenka přiložil ruce k ústům a zahulákal: „Pomoc! Kamaradi!“
Jakkoliv se to navenek mohlo zdát směšné, hlučně se rozesmál pouze Brezničan. Ne nadlouho.
Dveře od paláce se s demonstrativní ranou zabouchly za nově příchozími.
Zbojníci přicházejí! Sice jen dva, ale při pohledu na třetí osobu, zmítajíci se mezi nimi, tuhla krev v žilách. Rodiče podle šatů snadno poznali syna a pytel na jeho hlavě, stejně jako pistole, mířící na jeho hruď, odhalili ve vší hrůze zbojnické úmysly.
Zbraně v rukách hradní posádky poklesly. To však nebyla jediná změna.
Nikdo nevěděl, odkud se vzali, ale najednou bylo nádvoří před kaplí plné zarostlých zbojníků, nekompromisně plenících kapsy svatebních hostí a přivlastňujících si vše, co mělo nějakou hodnotu. Vzniknutí masové paniky bránili jenom zbojnické pistole.
Skoro nikdo se nevšiml, jak se Cervenka ujímá Ilony. Vystartoval po něm jediný Ján Szendrei, ovšem Václav Plešek kapitánovi jasně naznačil, ať si dá pohov. Bledá Ilona se svezla Cervenkovi do náruče a zamumlala něco ve smyslu, ať nechají pandurského kapitána být. Mladý Plešek sice sklopil hlaveň bez námitek, ale Szendrei si byl jistý, že by se stačilo dotknout se kordu u pasu a koupil by to.
Část hostí, včetně Zuzky, našla zpásu ve zdech kaple a Martin Plešek se marně divil, že se po dceři slehla zem. Natlačit se do kaple, už tak praskající ve švech, bylo zhola nemožné.
Juraj a Janko stále drželi bambitky v nebezpečné blízkosti ženichovy hlavy. Panští byli v šachu. Zatímco se rukojmí zmítalo v rukách zarostlých bratří, jejich druhové naplnili své pytle a saky cennostmi a jídlem, připraveným pro svatební hostinu.
„Tak jdeme, chlapci! Nic se nemá přehánět!“ vyzval druhy Cervenka, spokojeně svírající zamračenou Ilonu, která se k němu nechtěla znát. Baronka si dala repete z minulé zbojnické návštěvy na hradě a omdlela.
Juraj a Janko opouštěli ztichlé nadvoří jako poslední a hraběte vlekli mezi sebou. Hraběcí pár se musel spokojit se slibem, že syna najdou na rozcestí pod hradem.
„Nikdo mu neublíží! Pokud ovšem nebudete dělat hlouposti! Ať vás ani nenapadne se za námi pustit!“ pohrával si Janko s pistolí. Ostražitě pohlédl na zkoprnělé pandury a zmizel pod obloukem hradní brány. Shromáždení zůstalo jako opařené. Družičky odešly s lotry, i když o dobrovolnosti by se dalo diskutovat. Obavy o děvčata nakonec nebyly na místě, Cervenka je, včetně Ilony, poslal okamžitě domů.
Všem bez výjimek muselo být jasné, že žádná svatba nebude. Hrabata se vytratila jako pára nad hrncem a na Štivianově už je nikdy nikdo neviděl. Byli k smrti uraženi a slibovali, že tenhle skandál se neutají.
Kristián zůstal jaksi mimo dění.
Pozoroval, jak doktor Kamenský se Zuzkou probrali baronku.
Po té, co si dala Jeji Milost všechno dohromady a zvážila nastalou situaci, se málem rozplakala. Nakázala, ať ihned strhají veškerou výzdobu a ať nic nepřipomíná nepovedenou svatbu. Družičky, které neodešly se zbojníky a skryly se do kaple, poslala domů. Šťastné dívky poděkovaly a rozletěly se jako holubičky domů ke svým rodinám, zbaveny bílých pout. Správce Reichert se kabonil, myslil totiž, že když se svatba nepovede, přenechá je baronka ve všem svém vzteku a pomstychtivosti jeho choutkám.
Ten večer probíhal na Stivianově v mimořádně smutném duchu. Hosté pomalu odjížděli a hrad se vylidňoval. Žofie se zamkla ve své komnatě a nevycházela. Šeptalo se, že se může uplakat. Pokud by se však našel takový odvážlivec, který by došel až ke dveřím její komnaty a přiložil k nim ucho, asi by ho překvapil démonický smích, který vyluzavala a který prozrazoval, ze není s výsledkem svatby tak úplně nespokojená.
Baronce samotné se trochu rozjasnil zrak, když na chvilku zahlédla Kristiána. Už chtěla vzít za kliku dveří od komnaty, ale kde se vzal, tu se vzal, Brezničan. Jako by na ni čekal a věděl přesně, kdy si Její Milost půjde lehnout. Jeho tvar se zkřivila podlézavým úsměvem, úslužně baronce otevřel, bez pozvaní vklouzl za ní a zamkl.
„Vaše milosti, mám takovou záležitost…“ domáhal se pozornosti, pozorujíc, jak paní ponořuje nohy do vědra s teplou vodou.
Baronka si nervózně poposedla a ihned uhodla: „Týká se to Liduny, že?!“
„Ano, Vaše milost to říká správně. Jde o Lidku!“
„K věci, Vavřinče!“ vyzvala ho, i když předem tušila, co jí sdělí.
„Mohl bych si ji vzít? Třeba už zítra! V tajnosti, aby to nevyvolalo žádné protesty! Šeptá se o tom, že ta holka má něco s Kristiánem…“
Ono se nešeptá, ono se ví, chtělo by dodat...
Baronka nemohla nez kývnout. Proč dělat komplikace?!
Odvětila: „Přesně tak! Pochybuji sice, kolik je na tom pravdy, ale kdyby přece jen něco! Člověk nikdy neví…mám podmínku!“
„Jakou podmínku, Milosti?“
„Kristián se nesmí dozvědět, že jsem to schválila. Všechno půjde na vaši hlavu! A musíte to zvládnout v klidu a bez čumilů, jinak budeme, tedy budete, mít vážný problém!“
„Nemám jiná přání než vy, milosti!“
„Budete muset Lidku nějak unést!“
„S tím počítám, dobrovolně nepůjde! Ale když už bude jednou moje žena, tak si zvykne!“
„A ještě něco…“
„Vaše milosti?!“
„Kristián bude mít podezření a její sestra také! Postarejte se o to, aby Kristián se Zuzanou v den svatby také někam zmizeli! A abyste jim přitom neublížil! Nesmíte jim zkřivit ani vlas na hlavě!“
Brezničan odcházel spokojen. Ještě přivleče faráře a bude mít vše připraveno.
Nemohl se dočkat zítřka. Zaroveň pocítil, že jeho obvyklá sebejistota je lehce nahlodána. Už aby byla Lidka jeho, jedna noc je dost dlouhý čas, aby mu ji mohl někdo uzmout. Prokletí dobráci a milosrdní blázni nikdy nespí!
Baronka ulehla a pálilo ji trpké zklamání, že se Žofie nevdala. Už by byla z domu a žila s bohatým hrabětem. A především jí nepřekážela v plánech a neusilovala o moc.
Ženichovi rodiče si moc oddechli, když nalezli syna uvázaného u stromu na předem avizovaném místě. Mladý hrabě protáhl ztuhlé tělo a mátožně sebou praštil o sedadlo kočáru. Matka i otec mlčeli a jen se modlili, aby už drkotání přestalo. Z jejich tváří se dala vyčíst především úleva. Mladý hrabě odvrátil obličej. Jen letmo zachytil vzdalující se siluetu Štivianova. A světe div se, koutky mu nekontrolovatelne ujely do vítězoslavného úsměvu. Zbojníkům tiše děkoval a odpustil jim i hrubé zacházení. Alespoň jeden spokojený, zachránili mu víc než jeden život, lotři otrhaní...
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 12 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
