» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá."

Victor Hugo

počet přístupů: 2140688

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Ztracená magie (20) - Královská hra ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 27.03.2008, 16:06

20. kapitola - časy a přátelé se mění...


	Kapitola dvacátá – Královská hra Kdyby mohl, vznesl by se Mojmír vysoko nad hlavy královským vojákům a pokusil by se nalézt Šerlenovu stopu. Jenomže to bylo nyní nemožné. Alespoň do té doby, dokud držel inkvizitor záhadný kámen v ruce. Nikdy dříve čaroděj podobný artefakt neviděl a nechápal, na jakém principu funguje, jelikož magie z Čarozemě zcela zmizela. "Nemusíš se snažit," chechtal se jeden z vojáků, když zpozoroval Mojmíra, jak se snaží vymanit z nadvlády tajemného kamene. "Porthe!" okřikl mladého vojáka inkvizitor, muž ostrých rysů s orlím nosem a krátce střiženou černou bradkou. "Pane!" napřímil se Porth, ale neodpustil si ještě jeden úšklebek. "Se zajatci se bavit nebudeš, jasný?" semknul rty v úzkou linii. "Ano, pane!" zasalutoval a popoběhl dopředu, aby mohl otevřít dvířka přistaveného kočáru. "Až po tobě," uklonil se naoko inkvizitor a silně trhnul rukou, ve které svíral kámen. Mojmír nestihl ani zareagovat a už jej neviděná síla vrhla vpřed. "Vy dva jeďte napřed," křikl k vojákům a nastoupil za Čárymarem. "Rozkaz, pane!" napřímili se oba a vyhoupli se do sedel černých koňů s emblémy královské inkvizice. Porth se i s koněm otočil kolem dokola, aby se ujistil, že jsou sami a nikdo je z hradeb Panteloru nesleduje. "Čistej vzduch," hlesl Porth a natáhl ruku k zadnímu vaku, který byl součástí postroje koně. "Tak mizíme," přitakal druhý muž a udělal stejný pohyb, jako jeho kolega. Oba jezdci se rázem zahalili zelenočernou mlhou, v níž se nadvakrát ozvalo zapraskání nějaké neznámé energie, následované tlumeným světlem. V okamžení byli muži i koně pohlceni mlhou, která se vypařila do okolí. "Jak to..." udiveně vyhrkl Mojmír nakloněný k malému okénku, ale prudké trhnutí kočáru jeho slova přerušilo. Černočervený kočár tažený šestispřežením se divoce rozjel po prašné cestě. "Nesnaž se to pochopit," nahnul se k Mojmírovi inkvizitor a poskytl mu dostatek času, aby si důkladně prohlédl jeho tvář, "čaroději," dodal s úsměvem a pohodlně se opřel do kožešinou potažené lavice. * "Vojáci jsou zpět, pane!" volal strážný od hradní brány a vyčkával pokynu svého nadřízeného. "Starej Teodor bude mít radost," usmíval se Porth na spolujezdce, aniž by si povšiml přítomnosti kapitána. "Porthe, hodláš pokračovat a projet skrze mě?" svraštil obočí kapitán, kompletně oděný ve výzbroji, jakoby snad právě přijel z války. "Pane!" vyvalil oči a trhnul uzdou koňovi tak, že málem spadl ze sedla. "Omlouvám se, pane!" Švihem seskočil dolů a zasalutoval. Jeho kolega udělal to samé. "Omluvy si nech na jindy! Kde máte zajatce?" Oba vojáci udiveně zamrkali a podívali se jeden na druhého. "Ten je přeci na cestě ke starýmu, kap`táne," podrbal se nejistě za uchem. "Zakazuji ti takhle o biskupovi Teodorikovi mluvit! Rozumíme si?" Kapitán nenechal Portha ani nadechnout: "Zvláště ty bys to měl vědět, Porthe, zvláště ty." Biskup Teodorik, známý pod přezdívkou `starej Teodor`, jelikož své mládí zanechal daleko za sebou, byl hlavou upadající Amalonské církve. Původní zakladatel, čarozemský král Amalon, dal dohromady na tucet nejuznávanějších léčitelů, knězů a čarodějů zběhlých v oblastech vyšších magických sfér a za mírný poplatek jejich služby nabízel prostému lidu. Vybrané zlato pak církev využívala na stavbu dalších chrámů, výuce nových kněží a rozvoji vesnic a měst, sousedících s chrámy. Když král zemřel, byl následně prohlášen za svatého, neboť se v jeho chrámech podařilo uzdravit smrtelně nemocné, což bylo církevními hodnostáři považováno za zázrak. Dodnes se někteří k Amalonovi modlí, jako by to byl bůh. Úpadek církve nastal krátce poté, co se po okolních zemích nevídanou rychlostí šířila zpráva o nově příchozím řádu, který prý dokázal hotové zázraky - navracel životy těm, kteří již zemřeli. Standardem bylo všelijaké léčení, a co víc, nikdy si kněží tohoto tajemného řádu neřekli o jedinou zlatou minci. Jejich dary, jak sami stále opakovali, byly zdarma a pro všechny, kteří se nebáli zasvětit svůj život valgadům - hvězdným bohům. Lidé si tento řád oblíbili a na starého krále, který se musel obracet v hrobě, zcela zapomněli. V tento neklidný čas přišel do rozpadlého společenství biskup Teodorik, hlásající znovuobnovení Amalonské církve a současné zrušení tajemného řádu Uni Amis, jak jej sami valgadi nazvali. A vůbec se nerozpakoval nad tím, zda toho docílí diplomatickou cestou či za použití hrubé síly. Měl a stále má podporu u současného krále Čarozemě, Otmara. A není tomu náhodou. V době, kdy král čelil smrtelné nemoci, byl biskup vždy nablízku a neustále Otmara nutil, aby se modlil k Amalonovi. Do týdne se král za neznámých okolností uzdravil, aniž by pozřel jediné sousto jídla - směl pít pouze vodu vysvěcenou v chrámu a pětkrát denně se modlit. Porth do celého příběhu zapadá až na jeho samotném konci. Byl to totiž Teodorik, kdo se slitoval nad dítětem nalezeným v jednom z chrámů Uni Amis, když jej pod záštitou svaté inkvizice, bojující s démony a bezvěrci, plenili jeho vojáci. Biskup vytušil, že by smrt nevinného dítěte vrhla špatné světlo na něj i církev, a tak jej využil ve svůj prospěch jako vzorový příklad o převýchově. Porth sice vyrůstal v církevním prostředí, ale o to víc biskupa i vše kolem něj nenávidí. Moc dobře si uvědomuje svůj původ a bude-li k tomu někdy mít příležitost, vrátí se tam, odkud jej černá rukavice s červeným havranem vytrhla. "Já vím," sklopil voják oči, ale uvnitř cítil odpor k tomu, co říká, "vážím si všeho, co pro mě udělal." "Dobrá. Ale v tom případě se musí věci změnit." "Nechápu, pane," nesnažil se zastřít své nepochopení k celé situaci Porth. "Král chce vidět zajatce ještě před tím, než bude předveden Teodorikovi. Myslíš, že bys to mohl zařídit?" "Ale vždyť..." namítal zmatený Porth, ale jeho kamarád mu skočil do řeči. "Můžete se spolehnout, kapitáne!" "Ano, pane!" pochopil Porth a vyskočil zpět do sedla. "Ihned se vrátíme za inkvizitorem, aby nám zajatce vydal." "Půjčil," opravil ho kapitán. "Zase mu jej vrátíme." "Ještě nějaké rozkazy, pane?" "Zatím vše," sepnul ruce za zády. "A pánové," přistoupil blíže k oběma, "nezapomeňte, že je to čaroděj." * Kočár spěšně ujížděl po prašné cestě, jež pomalu přecházela v čistě kamennou dlážděnou cestu, jasně dávající najevo blížící se hrad krále Otmara. Vozka bedlivě sledoval okolní dění a hlídal, aby z celého spřežení dostal maximum. Inkvizitor mu dal najevo, že spěchají, což také stvrdil měšcem plným tozarů - stříbrných mincí. "Kdybych uměl číst tvoje myšlenky, čaroději, troufnu si říct, že ty, které uvažují o mé smrti, nebo alespoň odstranění z tvé cesty, by převažovaly. Nemám pravdu?" usmíval se inkvizitor na Mojmíra, vědom si své nadvlády. "Nemáš, blázne," odsekl Mojmír, bez chuti dalšího rozhovoru. "A kdo jí má, čaroději? Kde je ukrytá pravda a kde se skrývá lež? Dokážeš vůbec pochopit, oč nám tady jde? Asi ne," liboval si v monologu. Houstnoucí les po levé straně kočáru se pomalu stočil k severozápadu, až nakonec ustoupil kořenům menších hor, chránících hrad i přilehlé vesničky před nezvanými hosty, ale i nepřízní počasí. Jeden ze šestice koní silně zaržál. Ostatní to sice znepokojilo, ale pokračovali dál. Vozka uštědřil nepokojnému koni ostrou ránu bičem a pro jistotu se zvedl z lavice, aby zkontroloval, zda se mu nic nestalo s nohou. Když si byl jist, že to byl planý poplach, švihnul bičem ještě jednou, aby si kůň podobné úlety pro příště rozmyslel. "Naše církev upadá, ale Teodorik se postará o to, aby takoví, jako jsi ty, nepodlomili už tak nalomené základy Amalonovy víry. Jako mordoch budeš mít rychlý proces, už jsem to viděl. A ten konec, který tě čeká - raději bych zemřel pod koly tohohle kočáru, to mi věř," zazubil se inkvizitor. Venku se ozval kůň. "To ti věřím," šeptl Mojmír a jakoby jedním okem mrknul na někoho, kdo však v kočáru být nemohl - nebo se to tak alespoň zdálo. Unavený vozka dosedl zpět na lavici. Dříve, než si stihl odložit bič, vyloupl se ze stínu keře muž a prudkým máchnutím kovové hole donutil koně zpomalit, ne-li úplně zastavit. Vozka samozřejmě neměl žádnou oporu, takže vylétl ze svého sezení jako vyplašený zajíc z nory. Tupá rána holí do zátylku mu znemožnila jakýkoliv pokus vzdoru. Muž se ujistil, že není vážně zraněn a rychlým krokem přistoupil ke dveřím kočáru. "Co to mělo znamenat!" řval nasupený inkvizitor, zpola nasoukaný v malém okénku. Vozku však na lavici neviděl. "Váš spoj bude, jak se zdá, opožděn, pane," řekl kdosi inkvizitorovi za zády. Následovala prudká rána čímsi kovovým do zad a ještě jedna přímo do spánku - to když úpějící inkvizitor vpadl zpět do kočáru. "Ten kámen!" volal na muže Mojmír, neustále svírán neviděnou mocí kamene, nyní ležícího na podlaze. "Ten si nechám, když dovolíš," ušklíbl se muž a sehnul se k pulzujícímu zdroji energie. "Bude to taková pojistka." Následně vyskočil ven a trhnutím ruky vytáhl i Čárymara. "Co to má znamenat?" "Rozehráli jsme královskou hru, příteli. A já ji musím dohrát." Muž zručně odstrojil jednoho hřebce a vyskočil mu na hřbet. "Tobě koně snad nabízet nemusím," pousmál se a pobídl koně k rychlé jízdě. "Tohle mi vysvětlíš, Baltazare, slyšíš mě?!" zlostí křičel Mojmír Čárymar, ale marně. Kůň uháněl a on plachtil vzduchem za ním.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 9		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Alan Dark	03.05.2008, 13:12:14

Každá kapitola přináší nové překvapení a zauzlení, doufám, že budu schopen je rozmotat :-)

janaj	27.03.2008, 20:01:39

Vieš udržiavat čitatela v napatí čo je dobré...a viac nenapíšem, lebo ty vieš, že je to dobré a mne sa každá čast číta dobre a "hltam" písmenka.


ze dne 27.03.2008, 20:49:44
Gandalf: Hlavně mi je všechna nesněz, ta písmenka ;) A dík.

Šíma	27.03.2008, 19:47:45

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 27.03.2008, 16:52:47* Díky za vysvětlení, milý čaroději a omlouvám se, že Ti tu spamuji u tak dobrého dílka na pokračování! trochu se stydící smajl ;-)


ze dne 27.03.2008, 20:49:13
Gandalf: Omluva přijata, v hřiba Satana proměněn nebudeš :))

Šíma	27.03.2008, 16:54:05

Odpověď na příspěvek od uživatele: Šíma* ze dne 27.03.2008, 16:52:47* ...větě... Hele, skřítek Neposeda, tak toho jsem už na své klávesnici dlouho neviděl, je pěkný hajzlík, stejně jako skřítek Chybovníček... No toto? :-DDD

Šíma	27.03.2008, 16:52:47

Nemá být v této vědě velké "V" v názvu rasy? (???) >Jejich dary, jak sami stále opakovali, byly zdarma a pro všechny, kteří se nebáli zasvětit svůj život valgadům - hvězdným bohům.<


ze dne 27.03.2008, 16:59:09
Gandalf: Stejně jako elfové, kentauři, orkové, ani valgadi nemají velké počáteční písmenko.

Šíma	27.03.2008, 16:49:53

Tento díl byl opravdu takřka jako nějaká rozehraná šachová partie. Vojáci nebyli pravými vojáky, zatímco praví vojáci netušili, co se vlastně děje... A Baltazar? Nebyl Mojmírovým přítelem? Jak už naznačil název kapitoly, také přátelé se mohou stát našimi nepřáteli, ale kde vezme Mojmír nové přátele, když stojí takřka všichni proti němu? Někdo tu rozehrál špinavou hru a možná není Baltazar jediným hráčem na šachovnici! Určitě ne! ;-)