» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska klade odpor jakémukoliv osudu."

Miguel de Cervantes y Saavedra

počet přístupů: 2140690

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Opus Pictus XX ::

kilgoretraut	publikováno: 01.04.2008, 7:14

Jedu dál - takový road movie...


	Redukce lásky na čirý sex. Postkoitální ticho. Desítky stovky tisíce vytetovaných motýlů na ňadrech, bocích, zádech, ramenech – kýč lásky. Ale Hrdina byl jinde, striktně si vydržoval hranici mezi ostatními, spoléhal jen sám na sebe, zapadal do sebe jako skládačka. Rébus. Po nikom nikdy nic nechtěl, a v té izolaci se lidem smával, vesele vyzařoval paprsky do svého nitra, kdybychom Ho viděli zevnitř, byli bychom oslněni, rozesmáli se, viděli klauna – a ten by se smál i nesmál, onanoval by. Jak procházel kvetoucím sadem, konečně dospělý, jediný, kdo se vrátil z aglomerace krysích doupat, viděl slyšel chápal, jak si do květů lehal hmyz a kopuloval s pesíky tyčinkami, všude kolem to sténalo, mělo záda zelená od stébel trávy, tření, mužská na ženských, ženská na mužských, sem tam to bylo stejné, tam sem jiné – rejdiště mezi okvětními lístky města. Všechna těla kolem: horečnatě rozpohybována malátnými údy, tváře strhané kolektivním bezvědomím, sucho v krcích, ospalky vpečené do očních koutků, jazyky ohledávající slané cestičky na lících, jazyky v zahnědlých záhybech uší, mezi prsty, na mastných šíjích, vzdechy steny rozkoš bolest, mokré a vysoušené orgasmy, stékání po a chlad. Procházka: stával se neviditelným, mizel a neobjevoval se. Prodavači se probudili s prodavačkami a ve ztuchlosti moči do sebe zapadli jako stavebnice v křečích. Na výletě člověku vyhládne, ale před pulty a kasami, kde se těla opírají do těl a o ně, kde horký těžký dech zamlžuje displeje, tam se hladoví stávají neviditelnými. Kručelo Mu v břiše a tu a tam spadl z lešení dělník s rozepnutým s roztříštěnou, tam a tu bouračka orálního sexu, aneb předehry k protnutí hlavy a semene střepů předního skla. Ornamenty bílých krajek zpečetěné krví – to otec s nedotknutou dcerou nevěda čí je a čí je ona. Panické krůpěje do lůna usměvavé matky, tak či onak, půda potřebuje hnojivo. A Hrdinovo kručení žaludku předznamenávající Jeho pozdější břichomluvecké mistrovství přehlušovalo sténání vzdechy bolestí i rozkoše. Hrdina s Prokletým, oba hrdinně prokleti na číhané: Prst beze slov trčící směrem k jedné vysoké dlouhé statné rázné dlouhoširovlasé divě, prameny vlající za ní, podobné závoji, plášti ze šampóny vysušených vlasů, zúm na rolničkové náušnice, pohled hrdinných očí říká jasně: „A co tahle?“ Proklatě znuděná tvář protáhlá do přídě lodi brázdící oceány žen zas: „Moc dlouhý nohy, moc dlouhý vlasy, moc ošklivý náušnice, moc rázně statně kráčející.“ A co další ukazováčky támhle a pak zas tady a odpovědi: „Moc líčidel, moc klenutý zuby, mohla by překusovat medvědí pasti, má srostlý vobočí, neumí si vybrat správnej parfém, nesmrdí, to ne, ale víš, jak to myslim.“ A oblaka pudru, oslepující záblesky sklovinových parkánů, osvobozené medvědice, oběti vlkodlaků, uliční směsky vůní Paříže, Londýna, New York City, Říma a Azerbajdžánu, nemýlili-li se jejich nosy, se ztrácely v davu jako povídačky vyvražděných národů ve zmírajících šepotech masových hrobů. Tak. „A co taková samotinká vdovička?“ A odpovědí je kletbou nakažené: „Moc veselá, za sklopenýma vočima kus zšeřelýho bytu, prázdnýho jak v duši, její a pak i mojí, to nechci, kašlem na to, nejsem žádnej šašek.“ Dobrá a další doporučení a kritika: „Moc velkej zadek, zalehla by mě, má zlý voči, chodí jak v manéži, ale né jak krasochodkyně, cihla v hlavě asi, vidíš ten tupej výraz a ustupující bradu? Hele, poslyš, já na ty ženský seru, dem pryč.“ Hbitá ruka čárá na a ukazuje cosi. Odvěta je zhruba takováto: „Ne, nemam na to.“ Nedívá se při tom Hrdinovi do očí, zatajuje pravou tvář Kletby, maskuje se náhodnými nehodami svých milenek, odvrací se a v kalhotách trenýrkách se kroutí cosi připraveného k uštknutí. Mé stále se zjemňující umění vytvářet si nepřátele: pokračuji v zacházení s jazykem jak s děvkou, samé zvučné tumáš přes hubu, ty prašivá, tak ty nebudeš poslouchat, ti jednu přidám, prásk. Děje se to zotročováním: řetězy, obojky, biče. Když neovládnu, budu ovládán – nikdy nedopustím, abych nad prostořekou v proděravěném latexu neztratil kontrolu. Jinak by příliš věřila ve svou moc a rostla by. Do šířky do výšky, zaplnila by místnost až k nedýchání uhýbání, nedalo by se psát. Musel bych v jednom z těch balvanů kůže najít jehlu v kupce těla, píchnout do balónku a tak si otevřít cestu k omakané klávesnici, protože slova se musejí dít, realizovat. A monstrum jazyka se musí krotit – jako v cirkuse, protože, dámy a pánové hoši a děvčata, představení bude velkolepé skvěle úžasňákové, pokud: krotiteli nespadne z ruky odznak moci a šelmy se nerozeběhnou z praktikáblů do obecenstva. Na udusané hlíně seně manéže nad hledištěm řad QWERTZUIOP-ASDFGHJKL-YXCVBNM se děje kromě tanečních kroků prstů taky příběh: svatá Trojice před rejem klaunů, smečkou drogami připitomnělých tygrů, panterů, pum, jaguárů, klaustrofobními létajícími akrobaty na prádelních šňůrách, hozených mašlích, krasochodeckými slony a krasostojícími jezdkyněmi, před principálem. V Hrdinových očích všechny ty barvy: červená sukní, zelená a modrá vlajících chocholů, šedá modrá svištících čepelí kolem těla dobrovolníka, žlutá okrová zvířecích kožichů, růžová něžných pohybů kyní, a celá ta pestrost dohromady v blitkách papírových pytlíků. Otec s Matkou: ve spojitém pohledu na uměle koktajícího šášu myslí oba na sex. Hrátky s čertem. Plynulý přechod: anál-fekál-orál. Honička po sklepě půdě, ve všech časech a ve všech rodech, na způsob: pokus omyl. Dření povrchu nábytku, možná dávka bolesti jehlou třísky přímo do rozpumpovaného oběhu, nevím už, střepité mizení váz, květináčů, sklenic na víno. Kvílení vzdechvzdychání, šeptání s plnou pusou. Skříně plné roztodivných hraček, hejblátek – Hrdina to jednou objevil: z otevřené záplava plastových penisů, tlakových pump, umělých částí lidí, nechápal, snad ukryté dárky k příštím svátkům. Drezůra se zvířaty – v kůži s náhubkem s jelity pod kůží na kůži, vzpomínka na bolest otroka otrokyně. Střídání stráží. Jednou ty, pak já, uděláme si to, výměnný obchod. Ty-domina, já-principál nebo po hříchu krotitel divé zlé ženy, milý pane Bože, před Tebou klečím, bič mé ctnostné zbožné ženy dopadá na má záda a my se při tom aktu pokáme, já bolestí, ona samotným výkřikem. Zdrávas, má paní. Ucho Hrdiny přitisknuté na stěnu anebo Jeho oči třeštící na žahavá vlákna nezmara biče – vítězné Švih! a šelmy se krčí nebo varují prackami. Za předpokladu, že byste mě viděli na koncertě s očima upřenýma do blán strun kláves nástrojů, bez špuntů do uší, všimli byste si taky světel a her stínů na stěnách, cval bicích, basové bručení, potu na tvářích na pražcích, krve na trsátkách a kvilu kytar. Dobrá – to byste zřeli a slyšeli, ale co bych vnímal já? Melodii rytmus hluk – drásající orgány v hrudním koši i pod ním. Ale to nestačí. Je třeba se ponořit, popsat více: Jsou tu možnosti. Uchopím-li jednu z nich, s chutí si pohraju: Naproti sobě vidím mladého muže. Ne-nemá mnoho společného s Hrdinou, ale přesto mi Ho připomíná. Nebudu se upejpat a vrhnu se do popisu, protože situace žádá své: Jakoby tam nebyl. Oči pověšené za strop, bez prožitku, žádné pokyvování podupávání luskání prsty, jen jakási odtrženost. V krátkých mezerách mezi skladbami žádné polibky dlaní, žádné přiložení prstů a hvizd a Rychtááá! A Hoblůůůj!, jen založení rukou. Ani tam nemusí být, je tu sám, přesto obklopen, davová hysterie na něj nepůsobí. Proč? K davu nepatří – ale proč tu tedy je? Zkoumám barvu a světlo jeho očí: Ty jako kdyby se ptaly. Na něco. Někoho. Nevím ani, jestli on ví. Hledá. Sebe nebo něco. Je tohle hudba, na kterou by rád šel, s kamarády kumpány na viděnou na zdraví? Záminka k zálivě kořalek? Pivní abeceda? Doporučená četba nápojových lístků? Flirt? Nikoliv. Ten člověk tu je, protože musí. Něco ho sem vyhnalo – nějaký pud, mocnější než neláska, sebeuchování, asi touha být v hluku, ztratit se ve shluku písmen, jmen těch ostatních. Užívat si vědomí toho, že pro nikoho nejsme. Jestli je mé uvažování alespoň zčásti pravdivé, je tento odvržený jakýmsi pokrytcem, neboť chce být sám, nezávislý, ale přesto je ve středu dění, v kotli (energická hudba rozproudila posluchače – zvedla stavidla roztočených paží, vykopávaných nohou bot, strkání do zad bund košil. Víří s davem, nic jiného nezbývá, než být strhnut, snad jen upadnutí a obtisky podrážek a rozlité pivo na). Podobně Náš: Mlčení se stalo jakýmsi osamělým bojem se zvukem, potom i se slovy – jste-li napjatí, zda bude na konci pouti vítězem či poraženým, zůstaňte tak, líbí se mi to. Zase odbočuji – vracím se tedy, ták a: ten boj Náš nakonec prohraje, jak si teprve budete moci přečíst, nevypadají-li vám vlasy zuby naušničky ze zetlelých boltců, i když, musím se pozastavit a dodat slovy nabručených samurajů: „Meč vítězství se kuje osamotě.“ a taky své blbě nejisté: „Vítězství a porážka jsou sestry, jednovaječná dvojčata... nebo bratři?“ Tuto otázku nechávám otevřenou pro přemýšlivé čtenáře a: zpět do sklepů polepených tapetami podobizen jazzových hudebníků, do starých továrních hal, kde duchové bucharů dosud ospale duní v rozkomíhaných šlapkách dum bum do blány, do stodol, kde prosby o život, o posledních pár přání doposud kvílejí ve sboru kytarových rifů – všude tam bude alespoň jeden takový hledač, rádoby tajemný muž, on totiž neví, že vím. „Pudeme večer k muzice, jo? korbele čekají, najde se i taková slečna, co pude s náma? jo, dneska je divnej den, divokej, s kym si to ten Vojta povídá? takovej ňákej malej tlustej vypadá jak... Přiď, zejtra je zkouška, kde? no, tam vocaď nás minulej tejden vyhodili, prej že sme feťáci, hehe... Intoš blbej, asi mu nejsme dost dobrý, furt někam s někom, kecy vo tom, že by nejrači něco doma spisoval, že stejně kapela nepřijela, já ho nechci pomlouvat, řikam to takový, jaký to je, von ale stejně, jako, že dřív nechodil do hospody a nikam vůbec, někde doma mezi čtyřma stěnama, že prej tehdy eště skoro nečet, kecka jedna!, a co teda dělal?, přemýšlel – já mu dam, přemejšlet!, neni to prdel, ti řikam, už s nim neni řeč, dyť nepracuje, furt se fláká někde na snobskejch večírkách v Aussigu s autorama kultovních románů, pche!, stejně nedokáže napsat něco, co se dá normálně číst, řikal mi, že ho čtenáři nezajímaj – to jako že ho nezajímaj lidi?, to je vůl – anebo kecá... Teď se ty dva smějou, čemu asi?, ňáký moc a moc povedený internetprtaci, že jo?, haha, to sou ty jejich zábavy kerejm rozumí jen voni, indinviduálové... Už sis, vole, koupil ty struny?, tak zejtra, nezapomeň, jo a ty prachy, už je máš?, jo že ti dluží brácha a tomu zas ten a ten?, to je stará pohádka, nešustruj tolik, ti povidam, ale ty ne, samej zbytečnej krám a pak si vode mě pučuj, ty slabá svině!, si najdi lepčí džob, he?... Teď poskakuje kolem tlusťocha jak ňákej blbej kvasikomódo, malej přikyvuje a brání se smíchem, haha, sedli si ke stolu a V. vytáh ňáký papíry, asi domácí úkol, dává to ňákýmu tomu guruovi, pak jen sedí a usrkává pivo jak ňáká princezna, tlouštík si čte, pekelně se soustředí, to soudim podle obočí, zaměřuje se asi na ňáký ty subtropy, figurky, blbý syntetický dochy, metan a fóry, nebo jak mi to tehdy hrozil nad kořalou u baru, prej se tak všichni domluvili, že si jednou takhle v knajpě sedli a řekli „Ták a vodteďka budem mít všechny ty fóry, epitetičky, mety a nýmie...“a všichni to vodkejvali, nýmandi, co z toho maj?, téma k hovorům, asi... Tenhleten, co pořád kontroluje domácí úlohu, vypadá jak, už vim, kreslenej krtek s lopatičkou a kyblíkem, i ty modrý montérky s všelijakejma kapsama, má tam propisky, ústřižky z časáků, možná sprostý vobrázky, aby si chlap tentononc pomoh, když chce...“


celkové hodnocení autora: 98.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 1		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 4		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	01.04.2008, 12:12:42

Dnešní část byla přímo "bohemská"! Sex, ženy, muži, víno a zpěv (viz ony večírky)... Znovu na mě zaútočila záplava slov, slovních spojení a vět! ;-) Netvrdím, že se mi to nelíbilo, jen jsem se zamyslel, ano, pudy a naše potřeby nás ženou stále vpřed a my jedeme dál... :-D

amazonit	01.04.2008, 7:13:56

dnešní díl je opět gejzírem zajímavých pohledů, snad ani ne tak pohledů jako tvého vidění světa malé výtky: pohled hrdinných očí říká jasně - nemělo být hrdinových? na začátku mezi číslovkami - desítky...- čárky musím přiznat, že dnes mě některá slovní spojení nesedla: možná dávka bolesti jehlou třísky - tříska má spíš hrot než jehlu žahavá vlákna nezmara biče - zní to tak šroubovaně, i když je to správně - snad bych dala nezmarova do blán strun kláves nástrojů - je tu těch slov trochu moc:o)


ze dne 01.04.2008, 16:48:54
kilgoretraut: To je pravda, moc slov, ale když je moc představ, musí být i moc slov. Tu interpunkci mnohdy řeším podle sebe a zapomínám na úzus, navzdory tomu, že češtinu studuju - vim o tom, ale takhle se mi to líbí. "Hrdinných očí": protože mě už nebaví dávat pořád posesiva "hrdinovy" "hrdinovi" "hrdinových", tak jsem tam vloupnul normoš atribut "hrdinných" nebo jak se tomu nadává a je to! "Dávka bolesti jehlou třísky" - u toho se zamyslím, třeba to půjde napsat mnohem líp...