|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Země za stromy - IV. ::
| Čtvrtý díl "Země za stromy"... |
| |
|
|
(…)Možná jsem tam prostě jen žil příliš dlouho, možná jsem se jen ponořil do svých představ a snů hlouběji, než byla hranice únosnosti. Možná, že celý můj život jen plynul kolem mě, zatímco já sám jsem hloubal nad smyslem všech těch starých vyprávění proroka Izmaela, prvorozeného syna Abrahámova. Ty příběhy… Bylo v nich něco, co mě dohánělo k šílenství, ale zároveň vyvolávalo neukojitelnou touhu po poznání. „Cesta je cíl,“ říkával starý Izmael a vždycky dodával: „Když najdeš začátek, není potřeba pátrat po konci.“ Tvrdil, že současnost je pomíjivost sama, že síla našeho rodu tkví v sebezdokonalování. A vzpomínkách. Pokud prý ztratíme vzpomínky, ztratíme všechno. Kdo nemá vzpomínky, jako by nebyl. Zprvu jsem nedokázal pochopit, proč nám ten stařec celý život vyprávěl legendy o Gaie, Solu a Galiese, ale nakonec jsem na to přišel. Když Izmael zemřel, všechno se změnilo. Zemřely vzpomínky.
Úryvek textu vyrytého na tzv. „Gaiské tabuli“, která se podle všeho dostala na Ranoii již ve starověku pomocí Ashkraftova portálu
Bylo pak života Izmaelova sto třidceti a sedm let i skonal; a umřev, připojen jest k lidu svému.
Genesis, 25:17
Hraničář se opásal mečem, vyskočil na koně a vyjel dál, hledat svůj osud. A tak to všechno začalo.
Rjunosuke Uičiba: Sága o Garetovi z Kenaz – svazek I. (revidované vydání)
Ceyrindhaalská knihovna byla doslova obsypána starověkými svitky a učenými knihami. Vzhledem k tomu, že do knihovny nevstoupil nikdo co byl rok dlouhý, ocitaly se všechny materiály ve velice zuboženém stavu. Svitky byly roztahány po zaprášené podlaze mezi jednotlivými policemi, do kterých někdo ledabyle naházel cenné skvosty předválečné literatury. Nikdo se neobtěžoval s tím je urovnat, nikoho dokonce ani nenapadlo smést z nich prach, jež na ně sedal po dlouhá staletí.
A tak se vedle jednoho z osmnácti originálů Simornova „Slibu daného v neznámu“ válelo „Pojednání o původu druhů“, v té době již uznávaného biologa Carla Adolfa Agardha, jemuž dělal společnost Ashkraftův dávno zapomenutý a překonaný antinaraistický škvár „O nelidech a jejich lžích“ společně s na opiu závislým autorem „Požírače havranů“, Thomasem A. Royem. Byly tu dokonce i takové unikáty jako „Zvony zvoní zrána“ od Viliho Dessauera, „Něžná je moc“ Zildana Gats´byho nebo opravdu ojedinělá sbírka básní „Krusta ve mně“ vysloužilého vojáka z První velké války, Tomaashe Iljota.
Rjunsoukeho ale zajímalo něco jiného.
Již od brzkého rána ten muž, přibyvší do Ceyrindhaalu předešlého večera lodí z Keremasy, prohledával starou univerzitní knihovnu. Hledal v ní záznamy o mýtickém muži jménem Garet, slavném ranoiském hraničáři z dob před Druhou velkou válkou. O muži, jemuž zasvětil celý svůj život.
Rjunosuke Uičiba hledal a našel.
Když však listoval zažloutlými stránkami tlustého rukopisu, uvažoval, co si vlastně myslí, že objeví. Simorn byl sice již dobrých čtyři sta let považován za největšího literáta a dějepisce své doby, avšak věrohodnost jeho děl byla nesčetněkrát zpochybněna mnoha jinými hraničářovými životopisci. Přesto přese všechno Rjunosuke věřil, že v Simornově „Sáze o Garetovi z Kenaz“ nalezne odpovědi na všechny otázky, které nosil v hlavě od ukončení studií, a to především proto, že se měl Simorn s Garetem osobně setkat při jejich společné cestě na jih. A přesně to byla část knihy, kterou chtěl Rjunosuke prozkoumat.
Po několikahodinovém zírání do ztemnělého tunelu, nad nímž se co chvíli prohnal páru funící drak, konečně sebral zbytek sil a postavil se na nohy. Jen co ale ušel pár kroků, už se znovu propadal do nekonečných hlubin, ze kterých se celou tu dobu drápal. Ostré skalní výběžky mu rozdíraly kůži, ještě ostřejší pouštní vítr vháněl slzy a písek do očí, nohy měl řetězy připoutány k orlímu hnízdu na vrcholku vysoké hory. Ta hora byla nejvyšší v celém okolí. Poznal to, když se unavenýma očima rozhlédl po zchátralé chýši, jejímiž shnilými stěnami fučel dovnitř ledový vichr a dráždil jeho koně, už tak dost unaveného celodenním pochodem pralesem. Liány splývaly dolů z krajkového závoje krasavice upravující si svatební šaty v chodbě fary a krvavá břečka na podlaze kostela dávala tušit, že loď, která se pod ním kymácela ve vlnách, nemůže vydržet celou plavbu přes oceán. Plachta, zplihlá neustálým deštěm, bezmocně pleskala o stěžeň trčící z paluby válečného křižníku připravujícího se na střet s nepřítelem. Klidná hladina bez vlnky byla nejlepším důkazem toho, že kapitán vybral správnou dobu pro vyplutí do bitvy. Když se však za kopcem konečně vynořily černé praporce nepřítele, nikdo neměl sebemenších pochyb o tom, že doba jejich vlády nad světem je u konce. Plameny vyšlehnuvší ze záhybů vize konečně proměnily celou děsivou scénu v popel.
- Lovec snů, že? usmál se ze tmy se vynořivší muž s plnovousem a přiložil k ústům flétnu. Na hlavě měl posazený šedý turban, seděl se zkříženýma nohama v arsaském sedu a díval se někam do prázdna. Celý se vznášel v modrém mlhavém oparu. Pokud tedy nebyl tím oparem on sám.
- Když chceš dojít poznání, musíš studovat, usmál se znovu, stále s flétnou v puse. Nepřestal hrát.
- Studovat, studovat a studovat. Neříkal to tak starý Thorlak? Co, Garete? Nebo bych měl říct… Garthe? Ach, odpust, nerad se k tomu vracíš. Od doby, co jsem Cawl´oliho nechal zabít již nepoužíváš své staré jméno. Víš, pořád mi vrtá hlavou jediná otázka: Proč? To jméno ti přeci dala tvá matka, Garete, a to bys měl respektovat. Učili tě respektu, úctě… nebo ne? Vlastně… když tak přemýšlím, v minulosti jsi párkrát jako Garth vystupoval. Ano. Nejvíc ses mi líbil tenkrát na Gaie, v Daily Mirror. Vypadal jsi jako obrázek, že? Superhrdina… Ha! Vím, vím, nesnášíš, když se někdo baví na tvůj účet, ale já si nemůžu pomoct. Rozuměj… Ne? No dobře, jak chceš. Původně jsem to vůbec neměl v plánu, ale když tak prosíš, něco ti ukážu. Sleduj…“
Poslední tón zahraný na mužovu flétnu vystřelil do prostoru. Zanechávaje za sebou bílou stopu jako onen parní drak, svištěl temnotou kolem hvězd. Proplétal se myriádami hvězdokup a rojů asteroidů, krájel prstence planet, klouzal po Mléčné dráze, až nakonec prosvištěl atmosférou modré planety Gaia. Klesal stále níž a níž, dokud se z mraků nevynořily obrysy pevniny. Potom se volným pádem spustil střemhlav dolů. Užívaje si poslední chvíle volnosti, zastavil se tón na nepatrný okamžik nad do dáli se táhnoucími lány obilí. V mžiku už byl ale na zemi, letěl těsně nad obilnými klasy a neviditelnou silou je ohýbal, aniž by je sebeméně poškodil. Drahnou chvíli takto poletoval, než se znovu vznesl nahoru a pohlédl z výšky na svůj výtvor. Z kruhu uprostřed pole vystřelovalo kolem dokola dalších šest menších kruhů, které nyní matně zářily modrou barvou. Tón zapištěl, vstřebal energii piktogramu a závratnou rychlostí vystřelil zpět do Nevesmíru.
- Tomuhle říkáme sedmikráska, ozval se hluboký hlas muže v turbanu. Tón mezitím míjel jednu galaxii za druhou, neztráceje přitom nic na své původní rychlosti. Právě naopak; zrychloval.
- Takovéhle obrazce nám pomáhají dívat se do budoucnosti, Garete. Možná se divíš, proč to prostě neděláme kouzly, postaru? Odpověď je jednoduchá: naše síly vyprchaly. Od chvíle Velkého zapomnění na Gaie jsme začali ztrácet svou dřívější moc a nedávno přišel den, kdy jsme o ni dočista přišli. Smutné, ale pravdivé. Právě proto jsme byli nuceni přikročit k používání, řekněme… mechanického systému cestování časem. Gaiské piktogramy poslouží našim lokátorům jako pomyslný odrazový můstek a zatímco tady na Galiese uplyne několik měsíců nebo let, na Gaie je to sotva pár vteřin. Potom se může lokátor vrátit a po zaznamenání situace a návratu do současnosti nám sdělit, co viděl.
Tón prokličkoval posledním rojem asteroidů a snesl se nad Ranoi. V dálce se ozývaly zvuky bitvy.
- Příjemnou zábavu, Garete, zasmál se muž. A sladké sny!
Nad městem se vznášel přelud šílenství. Co chvíli ulice zaclonily perutě velikých černých ptáků plachtících v povětří a zvěstujících svým skřípavým krákoráním příchod něčeho strašného, strašnějšího než sama doba, ve které poletovali.
Černá smrt obcházela po městě a zastavila se v každém domě, aby v něm zasela zrnko strachu, které mělo vyklíčit do hrůzostrašných rozměrů. Město čpělo potem, kouřem ze spalovaných mrtvol a výkaly těch, kteří se mrtvolami teprve měli stát. Ve vzduchu visela smrt.
Celý Tartarus, dřívější perla Mannheimu, se proměnil v obrovský hnisavý vřed, který hrozil prasknutím. Nikdo neviděl řešení bezvýchodné situace.
Někde daleko, jako kdyby to snad ani nebylo na tom samém místě v tom samém čase, se ozval ženský křik.
„Jsem Krvavá Ronja,“ znělo povětřím, „a nesu vám smrt! Vládnu nad životem a smrtí, planu věčným ohněm Nevesmíru! V rukou třímám vaše nicotné životy a je jen na mě, zda-li je ušetřím! Znáte mne, víte, kdo jsem, a přesto se mne nebojíte? Okuste tedy ostří mého meče! Poznejte mou zlobu! Bojte se! Zhiňte!“
„Není čas na hrdinství!“ ozval se v odpověď mužský hlas, ale dívka jakoby neslyšela. Zloba jí otupila všechny smysly.
Ronja tasila svůj tenký rapír a nasadila koni ostruhy. „Na něěě!“ vykřikla a pustila se střemhlav dolů z kopce, k městu plápolajícímu jasným plamenem. „Bijte jeee!“
- Copak to necítíš, hraničáři? Něco, co vidíš, ale nemůžeš to uchopit. Toužíš po tom, ale víš, že to nikdy nemůžeš dostat. Čekáš, ale nikdo nepřichází…
Její muži se chvíli rozpačitě rozhlíželi, ale nakonec i oni tasili meče a pozvedli kopí s prapory Triumvirátu. Následovali ji. Prošli s ní peklem v Laramie, masakrem v Gûladu i první prohranou bitvou na Siadcz. Vždycky stáli při ní a ona na oplátku ani je nikdy nenechala na holičkách. Toho osudného dne, dne Moc´khoshian, dne posledního soudu a taktéž dne konečného zúčtování, tomu bylo přesně tak. Šli na jistou smrt a věděli to, ale přesto nemohli, a ani nechtěli nechat svou vůdkyni, svou královnu, nechat zemřít samotnou.
- Ptáš se, co je to za sny, Garete? Jsou to vzpomínky na budoucnost, které věčnost uzavřela v tvé mysli. Není radno zahrávat si s časem, pokud nevíš, jak ho správně ovládat…
Koňská kopyta ukrajovala vzdálenost mezi ječící dívkou s očima podlitýma krví a armádou rytířů v masivních brněních černých jako havraní peří pod kopcem. Oheň plápolal, plamenné jazyky lačně olizovaly stěny domů.
- Tohle jsem nezavinil já. To ty!
„Ranooooi!“ zařvala dívka a pozvedla meč. Ten meč byl lačný po bolesti. Po bolesti, po strachu, po křiku. Po zabíjení. „Patriotiii!!!“
- Jsi sobec a egoista, Garete! Jeden z Pěti vládnoucích Mocí! Zraňuješ si ruce o skleněné květy, které se snažíš posbírat…
Jezdci konečně dohonili svoji vůdkyni a po jejím boku překonali poslední úsek cesty. Ten nejtěžší.
Kde zanechali stopu v prachu,
krev teď barví peruť strachu!
Teď už je nečekalo nic jiného, než smrt. Dole se zatím temné vojsko naježilo ostrými kopími prahnoucími po krvi. Krvi Ranoii.
- Ztratil jsi ho, Garete. Ztratil jsi jeden z těch květů!
Ronjin kůň se vzepjal na zadní a skočil. Dívka vykřikla…
„Ronjo!“ vykřikl Garet a trhnutím se probral. Čelo měl zbrocené potem, dlaně sevřené v pěst, až ho bolely klouby. Místnost kolem něj byla temná a tichá. Bezpečná.
Pomalu svěsil nohy z postele, snažíc si vybavit co se mu zdálo. Nepamatoval si vůbec nic, ani ten sebemenší útržek snu. Jako kdyby byl ten výkřik jen výrazem toho jak moc mu to děvče chybí. Jako kdyby ho měl upozornit na to, jakou obrovskou chybu udělal a donutit ho vrátit se pro ní.
Okamžitě vyhnal tu myšlenku z hlavy a ulehl zpět do postele. Když už zavíral oči, zazdálo se mu, že venku někdo je. Jako kdyby se stíny plížily temnou krajinou.
Pomalu se přesunul k oknu. Odhrnul závěs a za oknem, tam ve tmě, něco bylo. Dívalo se to na něj, ale hned jak začal rozšiřovat panenky, aby viděl co to je, bylo to pryč.
Neměl chuť ani sílu na to, aby zjišťoval, zda se mu to jen nezdálo. Znovu se vrátil do postele a tvrdě usnul. Tu noc se již vícekrát neprobudil.
Lovec snů dolovil.
Ráno bylo stejné jako všechna rána. Vlhké, studené a ospalé. Garetovi v puse vázla pachuť železa, jejíž původ se marně snažil vypátrat, a byl celý rozlámaný od tvrdého slamníku. Přesto si chtěl ještě nějakou chvíli poležet v teplém spacím pytli, ale rosa, srážející se na stěnách stanu a kapající dolů do jeho postele, mu dala dostatečný důvod k tomu od plánu upustit.
Znechuceně se zvedl, oblékl měsíční cestou zašpiněné kalhoty, kdysi bílou košili a koženici. Na řemen na zádech zavěsil dlouhý meč s pochvou, protáhl se a s rozmrzelým výrazem vyšel ven do ostrého slunečního světla.
Moře nízké trávy se vlnilo na míle daleko, protkáno žilkami potůčků a říček vlévajících se dále po proudu do mělkého toku Othily. Uprostřed všech těch zelenajících se kopečků jakoby přímo ze země vyrůstalo ospalé město Warburg, pod nímž se rovina svažovala prudce dolů a pokračovala oblázkovou pláží až k brodu. Tam již od brzkého rána postávali zlatokopové s pánvemi, ve velikých plstěných kloboucích bránících úpalu, a ledovou vodou se brodili za bohatstvím. Na dně se třpytily onyxově černé kameny se zrnky slídy, které řezaly do nohou a do rukou, když po nich někdo omylem hmátl v domnění, že se jedná o zlato. To se ale stávalo jen vzácně, protože zlatých nugetů bylo v řece více než dost. Každý si mohl vzít kolik chtěl – stačilo se jen obrnit pánví, kloboukem a nezlomnou trpělivostí.
Warburgský brod byl tou dobou vůbec největším a nejznámějším rýžovištěm, a proto se tam sjížděla verbež z celé Ranoii. Když se člověk zaposlouchal, mohl dokonce zaslechnout drásavé hlasy zlatokopů z Verbonu.
Garet přehlédl nezúčastněným pohledem celé okolí a když došel k názoru, že ho tu již nic dobrého nečeká, vykročil rychle k přepřahací stanici dostavníků – jediné zachovalé budově městečka -, kde zanechal svého koně. Peníze ho hřály v kapse, a tak nepospíchal. Přesto chtěl z té díry vypadnout co nejdříve.
Na tom městě se mu něco nelíbilo.
Slunko pěkně hřálo na cestu, koník byl čerstvý a odpočatý a poslušně klusal po prašné cestě prorostlé pouštními trávami a bodláčím. Zelené pláně, ač se zdály být nekonečné, zmizely hned za Warburgem. Ale hraničáři ani zvířeti to nevadilo – oba byli z noci slušně promrzlí, a tak jim teplo přišlo vhod.
Jel už pěkných pár hodin a krajina se stále nezměnila; snad až na to, že zmizela veškerá vegetace.
Jel po poušti, ale ne po písečné. Možná tam kdysi písek býval, ale teď se ocital spečený ostrým pouštním sluncem v nízkých kuželech podobných rozprsknutým termitištím.
Teplý vítr mu metl prach do očí, vzduch nechutně ztěžkl a vedro bylo k nevydržení.
Sám se podivil, že mu až teď hlavou probleskla myšlenka na návrat. Zastavil koně a přemýšlel. Ne, že by to šlo nějak dobře – slunce stálo v nadhlavníku a jemu se zdálo, že mu hoří čelo i vlasy. Ohlédl se, pak se podíval na rovnou cestu pouští před sebou. A ještě znovu. Nakonec si povzdechl, prsty si pročísl vlasy a pobídl koně do kroku.
Po další – jak odhadoval – hodině nebo dvou začala poušť ustupovat vyprahlé savaně. Občas se objevovaly nízké zaprášené keříky a zakrnělé sloní trávy a postupem času se ukázalo i pár rozpláclých akácií, na nichž hodovali podivný barevní ptáci, které Garet nikdy předtím neviděl. V dálce pak zahlédl rozsochatý baobab, koupající se v záplavě zlatorudé záře zapadajícího slunce.
Na obzoru se neustupujícím vedrem tetelil vzduch.
Netrvalo dlouho a Garet se dostal až k baobabu. Strom měl hladký, bělostný kmen, z jehož vrcholku trčely bezlisté větve tlusté jako ruce Odinovy. U jeho kořenů rostly fialové a zelené světélkující houby.
Hraničář se na chvíli zastavil. Horko neopadlo, spíše naopak, a zlatorudé slunce stále balancovalo na hraně obzoru, jako kdyby mu něco bránilo ulehnout ke spánku a uvolnit oblohu svému manželi měsíci. Pokud však bylo tohle ivné, pro to, co Garet uviděl, když se podíval na cestu po které přijel, žádný adekvátní výraz neexistoval.
Akácie se někam vypařily stejně jako rozpláclá termitiště a namísto nich z rozpálené krajiny vystupoval obrácený kužel rozeklaného skaliska šklebící se do kraje. Jedinou hladkou plochou pod převisem na vrcholku odrážel stříbřitý svit měsíce. A měsíc zářil na nebi.
Garet odvrátil hlavu a zavřel oči. Když je znovu otevřel, v jediném pruhu světla před sebou mezi Temnotami uviděl vysokou postavu. Pomyslel si, že je to jen další vize vyvolaná hraničářskými halucinogeny, ale šimrání v zátylku a rozkrok tuhnoucí v nadpozemské bázni tomu významně odporovaly.
Postava před ním se usmála a Garet v tu chvíli věděl, kdo to je. Byl to on.
Ostré severské rysy, žlutozelené hadí oči, dlouhé vlasy hnědé jako kaštany… A jizva. Dlouhá, hluboká jizva táhnoucí se přes levé oko až do půli tváře. Bylo to dlouho, co hraničář naposledy pohlédl do zrcadla, ale svou tvář si nemohl splést s žádnou jinou. Nyní tomu bylo právě tak.
Otevřel ústa v němém úžasu a díval se. Měl chuť zakřičet, avšak bál se toho, co by tím způsobit. Poprvé od vyvraždění Caur Baratolu měl strach.
Muž – nebo on sám – měl na sobě bílou košili a ošumělou koženou vestu podšívanou kožišinou, na hlavě naražený klobouk. Z rozkroku se mu k opasku táhly dva řemeny, na nichž byla zavěšena dvě kožená pouzdra. Jedno bylo prázdné, z toho druhého trčelo dokonale obroušené santalové dřevo. Byl to santal. Prostě to věděl.
Od baobabu zafoukal ostrý vítr.
Muž postoupil vpřed a vypadalo to, že roste do hrůzných rozměrů.
Vítr zafoukal znovu a nesl ssebou špatné zprávy – krve se mísí.
Muž se mile usmál a natáhl k němu ruku. Vtom se jeho tvář znetvořila a rozeklaný jazyk vystřelil ven ze zubaté mordy. Jeho oči se zakalily šílenstvím a v těch očích byla smrt.
Byl to Ďábel a byl to Pokušitel.
Garet dlouho neváhal: přijal nabízenou ruku. Jeho stisk byl pevný. Jistý.
„Povedu tě po Dráze,“ ozval se hlas, vykoupený krví statisíců. „Vyjevím ti Moc.“
S těmi slovy na rtech dvojice zmizela.
Koník tiše stál a pozoroval místo u kořenů baobabu. Ty houby se mu líbily.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.2 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
2.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 5 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 11 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
