» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Člověk umírá tolikrát, kolikrát ztratí přítele."

Francis Bacon

počet přístupů: 2140691

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Ztracená magie (21) - Překvapení ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 02.04.2008, 14:24

21. kapitola - překvapení pro Caesara... ehm, pro Ema :)


	Kapitola jednadvacátá – Překvapení Copatá se vší silou zapřela do jednoho z křídel masivních dveří, ale její snaha byla marná. Cosi blokovalo panty, aby se pohnuly jakýmkoliv směrem. "Přiveďte mi ji!" zavelel temný hlas a v zápětí naléhavě dodal: "Ale živou!" Ze dveří vyběhlo trio po zuby ozbrojených mužů. Než si stihnuli všimnout, kde se žena nacházela, podařilo se Copaté jednomu z nich uštědřit nepříjemnou ránu okovanou špičkou bot přímo do odkrytého hledí stříbrné přilby. Voják zaklel, ale zranění v něm ještě více probudilo bojovou zuřivost. "Ty mrcho!" vrhnul se vpřed, ale minul. Znovu se napřáhl a seknul po Copaté mečem, nyní již s větším úspěchem. Ostří prořízlo koženou vestu a zanechalo na břiše pálící krvavou rýhu. Naštěstí nic vážného. "Měl's štěstí!" prskla. Zcela ignorovala povrchovou ránu, která začínala otékat, jak se do ní dostával prach a pot. Namísto toho se vyšvihla muži za krk a prudkým pohybem silných stehenních svalů ukončila jeho žoldácký život. "Mrštná kočička," usmál se druhý muž a na okamžik zaváhal, neboť si dokázal velmi dobře představit, co by takové tělo dokázalo s tím jeho v milostném objetí. "Chlapi!" zakoulela očima a s chutí využila momentu překvapení. Odstrčila od sebe bezvládné vojákovo tělo a s dokonalou přesností vrhla bílou dýku vstříc blízkému cíli. Čepel projela těžkým brněním bez problému, jako by jej zcela ignorovala. Krev v ústech sípajícího muže naznačila trefu do černého. "Seš moje!" zařval poslední z tria, když mu přímo před očima zemřel jeho bratr. Krví podlité bělmo očí spalovalo Copatou každým pohledem. Tenhle voják měl co dočinění s magií, jelikož jeho meč plál slabým ohněm a zřejmě to byl on, kdo ženu málem spálil na popel, když otevřela dveře. Voják rychle zvedl meč nad hlavu. Oheň zesílil a chodbu zalilo teplo a světlo. Copatá nečekala. Vztáhla ruku ke své dýce a pokusila se oblíbenou zbraň zavolat zpět. Snažení však přerušil proud ohně, jenž ošklivě popálil ženě pravou ruku. S křikem ucukla zpět. "Tvou smrt si vychutnám," olízl si muž rty. Namířil špičkou ohnivého meče na Copatou. Ještě pár okamžiků nasával její strach. Věděl, že žáru ohně neunikne. Když si byl jistý, že je meč připraven rozpoutat hotové inferno, vytvořil táhlým máchnutím rudý oblouk nad hlavou a s potěšením sledoval ženu lapenou v planoucím vězení. Uhoří za živa, za ukrutných bolestí. Aniž by Copatá cokoliv udělala, náhle oheň uhasl. I vojákův meč jen zasyčel pod náporem ledového stínu, který se náhle prohnal celou chodbou. "Co to má znamenat? Špinavá čarodějko!" zuřil muž a vší silou sekl po ženě, stále nechápající, co se právě stalo. Meč narazil na neviděnou překážku a s řinčením se zlomil. Voják překvapením couvl. "Říkal jsem," zaburácelo mu přímo za zády, "živou!" Po těchto slovech padl muž na kolena - ne pokorou, ale neskutečnou bolestí, drtící mu kolení klouby. Krátce na to upadl do bezvědomí a už se neprobral. Chodbu naplnil chlad a poslední plápolající pochodeň tiše zemřela. * "Spí?" "Nespí!" "Spí!" "Spí?" "Nespí?" "Nespí! Už ne!" okřikl jsem černé děti, které se shlukly kolem mě. Zřejmě už od momentu, kdy jsem usnul. "Nespí! Nespí!" křičel jeden chlapec. Mohl jsem si domyslet, za kým asi tak naléhavě běžel. "Tak fajn," pronesl jsem nahlas sám k sobě a zvedl se z pohodlného křesla. Rozhodl jsem se zjistit, co se to se mnou stalo. Bez rozmyslu mé nohy zamířily k velkému ozdobnému zrcadlu, jež mi poskytlo velmi zajímavý pohled. "Á, maličký je vzhůru," zaslechl jsem za sebou známý hlas. "Co to bylo zač?" nadhodil jsem otázku ohledně záhadného lektvaru a dál sledoval svůj odraz v zrcadle. Na první pohled jsem se mírně zhrozil, když jsem spatřil hluboké jizvy na celém těle, především pak na pažích a nohách. Následně jsem se ale uklidnil, neboť to byly jen vzpomínky dávno minulých bitev. Čeho jsem se nemohl nasytit, byl ten úžasný pocit síly, který jsem nyní měl díky novému tělu a jeho fyzickým možnostem. Také stavba celého těla a jeho výška se razantně změnila. Už žádná zavalitá postava, ale krásně vyrýsovaná šlachovitá postavička, hodná akrobatů, které jsem vídával v cirkusech. Dokonce i barva kůže už nebyla tolik mrtvolně bílá. Vlasy byly zřejmě upravené nějakým kouzlem, neboť zářily kovově modrým odleskem. Krátký střih se mi zamlouval a černé tetování na levém rameni jsem neřešil. Zřejmě si mě tak označili při oživování, nebo to byla ještě vzpomínka na předchozího majitele tohoto těla. Kdo ví. "Myslíš ten lektvar?" pousmála se a zlehka mi přejela rukou po zádech. "Zčásti lék na tvé bolesti a neduhy spojené s oživovacím procesem a zčásti..." odmlčela se. "Z části?" otočil jsem se na madam. Tentokrát neměla svůj kožený pásek přes oči. Bílá bělma nepřítomně hleděla kamsi mimo. "Malý dárek," řekla klidně. "Dárek? Jaký dárek?" Vůbec jsem netušil, o čem to mluví. Jaký dárek mi mohla dát v podobě lektvaru? Snad to bylo jen ono vyléčení? "Časem to poznáš, maličký. Jednou ti možná zachrání život... nebo také vezme." Madam popošla k dřevěnému stolku, na kterém měla připravené nějaké oblečení a kus pergamenu. "Můj život mi už vzali," namítnul jsem. Uvnitř hlavy se mi usadil zvláštní pocit. Tahle žena se mi snažila nějak pomoci, ale z nějakého důvodu mi nechtěla říct proč. Byl to snad další plán prohnilého Ema, jak si mě získat na svou stranu? "Tohle je tvoje," ukázala na hromádku oblečení a vzala do ruky kožené kalhoty, prošívané rudou nití. Až při bližším pohledu jsem zjistil, že niť vytváří ornament draka, který jakoby obtáčí oboje nohavice. "Snad ti budou, snažila jsem se je upravit do tvé velikosti, když jsi spal." "Díky, ale tohle asi nebude třeba," ukázal jsem na rukavice a huňatý kožich ušitý z nějakého neznámého druhu zvířete. "Brzy ano, maličký." "Co? To tu máte takovou..." nedořekl jsem, neboť mě přerušil řev stráží. "Zamkněte se tady a nikoho nevpouštějte dovnitř!" zakřičel kdosi od vchodu a už se chystal zabouchnout dveře. "Co se děje?" rozrušeně za ním volala madam, spěchající ke vchodu. "Nic, s čím bychom si neporadili," odbyl ji hlas. Následovalo silné bouchnutí. "Není se čeho bát," uklidňovala madam své děti, vědoma si toho, že mě uklidňovat nemusí. Zároveň nadvakrát otočila klíčem v zámku a vzala si jej k sobě. "Zůstaneme tady?" zeptal jsem se, zatím co se mi podařilo nasoukat do kalhot a zašněrovat bílou košili. "Samozřejmě, tady jsme v bezpečí." "Tady jsme tak akorát v pasti!" Madam však mé obavy nesdílela. "Lazaret je bezpečný, to je mé poslední slovo," ukončila náš rozhovor. Náhle měla v očích naléhavost. Nevím jak jsem to z těch nepopsaných listů její knihy života vyčetl, ale cítil jsem to. Možná to bylo to, o čem mluvila a na co čekala. "Matko," zakňučelo černé stvoření bez nohou, "bojím se," a natáhlo pokroucenou ruku. "Jen slabí se bojí," sykla madam a odstrčila jeho ruku stranou. "A my budeme silní." * "Doufám, že ti to udělalo alespoň trochu dobře, má milá." Zvučný hlas se houpal v naprosté temnotě a čas od času se přiblížil či vzdálil. "Chtěla jsem," hlesla do tmy Copatá, oslabená bojem a zraněním na ruce, "jen mluvit s tebou, nic víc." "Jen?" Zasmál se zvonivě. "A proto jsi mi tu povraždila půl tuctu stráží?" "Kdyby mě nechali s tebou promluvit, nic by se," zasténala, protože spálená ruka narazila nechtěně na stěnu, "nestalo." "Ubohá elfko!" pohrdal hlas a na okamžik bylo slyšet zřetelné odříkávání nějakých cizích slov. "Tvůj národ tě zavrhnul, tvůj muž podvedl a z tebe se stala jen troska, co za pár zlatých vraždí nepohodlné lidi." "Jdi s tím někam!" odplivla si Copatá a pokusila se postavit na nohy. "Přišla jsem za tebou s něčím, co neodmítneš ani ty, Maxmiliáne." "Copak to je, že kvůli tomu riskuješ život?" "Jde o krále," zajíkala se, jak silné bolesti jí působila mokvající spálená ruka. "Jsi slabá!" prsknul do tmy Em a znovu zopakoval své odříkávání, tentokráte doprovázené mihotavým modrým světlem. Copatá jen nevěřícně koukala, jak se její ošklivé zranění hojí. "Věř, že to dělám jen proto, abys mi tu neskuhrala jako malá holka." "Dík," neochotně se ušklíbla a láskyplně si přejela po již zcela zahojené ruce. I na břiše zůstala jen nepatrná jizva. "Dokázal bys ještě spravit tu vestu?" zavtipkovala, ale ne zrovna v pravý čas. "Ticho! A povídej. Jsem zvědavý, s čím mě překvapíš." "Nevím, jestli překvapím, ale určitě tě to potěší, jelikož trůn Čarozemě ti bude zase o kousek blíž." Em nechal mírně rozhořet louč na stěně, aby viděl Copaté přímo do očí. Nedělalo mu problémy rozeznat, kdy lidé a jim příbuzní tvorové mluví pravdu a kdy lžou. Musel s nimi být v přímém očním kontaktu a nesměl před tím používat mocná kouzla, která by jeho úsudek mohla ovlivnit. Každé kouzlo totiž čaroděje stálo část jeho vůle a vyčerpávalo jej stejně tak, jako dlouhý běh či lítý boj. "Tak?" netrpělivě naslouchal. "Král Otmar je zde." "Cože?!" Em znejistěl. "Takže jsem tě překvapila! Ale asi nepotěšila," usmála se Copatá a křečovitě napnula uzdravenou ruku. Bílá dýka zazářila a vylétla mrtvole z hrudi. V okamžení byla zpět u své majitelky, připravená zasadit konečný úder.


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 4		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

estel	10.11.2008, 20:58:09

Odpověď na příspěvek od uživatele: estel* ze dne 09.11.2008, 13:33:02* To bych ale ošidila samu sebe :-) Jen už není tolik času a psychické pohody, jako bylo dřív... Ale já to dočtu, dočtu!

estel	09.11.2008, 13:33:02

Protože komentář k minulé části mi leží ve své nehotové formě na disku už poměrně dlouho, tak jsem se jej rozhodla přeskočit. Hop. Takže nejdřív drobnosti: - Přiveďte mi jí >> ji - odbyl jí hlas >> ji - Jak by mohl být zde, aniž by o tom on nebo jeho lidé nevěděli? >> věděli, vzhledem k tomu aniž - Než si stihnuli všimnout přesné pozice, kde se žena nacházela… „Pozice“ a „kde se žena nacházela“ je úplně to samé, tedy mi připadá zbytečné to opakovat… Jinak mě pořád trochu mate ta povídková nebo scénářová rozdrobenost, u tak dlouhých věcí jsem zvyklá na větší kousky textu; tři části v jedné krátké kapitole snad až zbytečně vytrhávají čtenáře z děje (vzhledem k tomu, že se příběhy aspoň zatím nijak významně neprolínají a nedoplňují). Ale to se těžko posuzuje u jedenadvacátého dílu. Takže zatím tu nechávám spokojenou jedničku za ten konec a podívám se dál…


ze dne 10.11.2008, 10:23:40
Gandalf: Děkuji za vše, estel! Už jsem myslel, žes komentování mého nekonečného příběhu vzdala :)

Fuxik(5)	19.07.2008, 0:53:18

Jen piš a piš dál, jinak tě potká lesklá dýka! :)

Alan Dark	03.05.2008, 13:20:42

Ano, jen piš dál a já budu dál číst...

Šíma	02.04.2008, 16:36:17

Copatá znovu na scéně, jen mám obavy, aby pro ní neměl někdo nachystáno něco velmi špatného k vykonání! ;-) Připojuji se k janaj a prosím Tě, milý čaroději, piš a piš! :-D P.S. Omlouvám se, že dneska tak krátce, ale nemusím Ti tu přece pokaždé psát "elaboráty", když Ti stačí napsat, že se mi to líbilo a stojím (každopádně) o pokračování! Hezký den... ;-)


ze dne 02.04.2008, 16:50:03
Gandalf: Nemusíš, ale můžeš :D Jasně :) Díky vám oběma za fíky a budu psát, dokud mi to klávesnice, maminka a Pán Bůh dovolí.

janaj	02.04.2008, 14:46:25

Práve som si tak vravela " Takže Copatá nebude kladná hrdinka?" a zrazu ten koniec... připravená zasadit konečný úder...Hm...tak ani tentokrát si nesklamal. Označujem si toto dielko ako jedno z najlepších:-) Len píš dalej...