» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."

Gandalf

počet přístupů: 2140691

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: We are the greatest II., kap. 16 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: We are the greatest

Nancy Lottinger	publikováno: 09.04.2008, 6:12

We are the greatest II., Kapitola 16. Jen krůček ke smrti

Tak jsem tu zase! A konečně přináším i další díl, na který jsem teď vůbec neměla čas (a za to se samozřejmě moc omlouvám...).

Dnešní díl přímo navazuje na ten předešlý (kde Retger získá převahu nad svou "věznitelkou"). Teď je ale příhodnější zeptat se, co je v ději nejdůležitější?

Nebudu zdržovat a jen popřeju příjemnou zábavu... Moje dík dnes patří především Charlotte a výjimečně ještě hajpovi (tomu hlavněza velikou inspiraci).

Enjoy my story O:-)


	We are the greatest II., Kapitola 16. Jen krůček ke smrti Ostré obrazy se rozmazaly a okolí pohltila tma. Retger držel Evu pevně za rameno, aby se náhodou ze sevření nevymanila a neutekla. Měl pocit, že se jeho tělo roztéká jako husté mléko a jakmile se nohama dotkl pevné země, oklepal se, jako by se zbavoval nežádoucí špíny. Zhmotňování pro něj bylo snad ještě horší než samotný přenos, dělal to jen se vším sebezapřením. Jenže pro jeho práci to bylo stejně nezbytné jako tužka pro spisovatele. Oba se ocitli ve slušně zařízeném a čistém bytě. „Pusť ze mě ty svý hnusný pracky!“ zařvala Eva v okamžiku, kdy se chtěla vykroutit a Retger ji instinktivně zmáčkl o něco pevněji. Kroutila sebou a svými nehty mu do kůže vyrývala hluboké škrábance. Vlasy jí splývaly do propoceného obličeje a kapičky potu se hned vsakovaly do bavlněného tílka, kde tvořily nažloutlé mapy. Eva byla téměř o hlavu nižší než Tomáš a nepochybně vypadala starší, než si ji pamatoval. Svého času nosívala krátké zvlněné vlasy, ty jí ale dorostly až pod lopatky a dodávaly její osobě jisté kouzlo. Od její údajné smrti uplynulo několik měsíců, které musela strávit těžkým tréninkem – nepamatoval se, že by mívala tak vypracované tělo a proto ani nepochyboval, že by se případného útočníka lehce zbavila. Tomáš byl ale stále silnější a především byl ochoten využít nejen své zkušenosti, ale i hrubou sílu, aby si nad ní udržel převahu. Když zajela svou hbitou ručkou do jeho rozkroku a pevně ho za něj stiskla, sykl bolestí a povolil uzdu své agresivitě. Vzal ji za zápěstí, surově ho překroutil a Evě nezbývalo nic jiného, než se tlaku podvolit a kleknout si. Zavřela oči a spolykala bolestivé syčení. Věděl moc dobře, na co myslí – chtěla se zbavit tělesného kontaktu, aby se mohla přenést. Energie měla přebytek a tak čekala jen na potenciální využití. A právě v tom ji musel zabránit, ačkoliv si s tím příliš nelámal hlavu. Nezdálo se, že by za dobu strávenou mimo řád nasbírala příliš zkušeností. Jediné co ho teď trápilo, byl fakt, že nad ní stojí lidé, kteří jsou zkušenější než on sám, jak se mohl přesvědčit při svém napadení. Ani ho nenapadlo, že by mohl povolit a dát tak Evě minutku oddechu. Naopak. Zajel svými prsty do jejich hustých vlasů, chytl je a přitáhl si tak k sobě dívčinu hlavu. Teď už se neudržela a vykřikla. Tímto drastickým způsobem ji odtáhl do kuchyně a lehce ji tak donutil spolupracovat. Plazila se za ním jako otrok za svým krutým pánem a on si dokonce všiml, že jí v jednom okamžiku z oka stekla slza. Otevřel vysokou úzkou skříň s několika nízkými policemi. Každá byla plná nejrůznějších lahviček bez štítků a o jejich obsahu se dalo polemizovat – byly vyrobeny ze zeleného skla. Naučeně sáhl pro jednu z těch menších, jednou rukou Evě zvrátil hlavu a druhou nemotorně odšrouboval zátku. Hustou tekutinu se mu stěží podařilo nalít dívce do krku. S pláčem v očích jen neochotně polknula. Pro jistotu si vzal ještě jednu lahvinku, kdyby náhodou Eva první dávku vyzvracela. Stávalo se často, že se tělo s takovou látkou nevyrovnalo, a chtělo se jí mermomocí zbavit. Naštěstí se vstřebávala rychle a účinky se dostavovaly téměř okamžitě. Teď už se nekontrolovatelně rozplakala a prosebným výrazem mu pohlédla přímo do očí. Upřeně, ale nelítostně ji pozoroval a čekal, jestli se vzmůže na obranu. Po pár vteřinách napjatého ticha si všiml, že se její duhovky rapidně změnily. O několik odstínů ztmavly, až byly téměř černé. Panenky se stáhly, takže uprostřed vytvářely úzké štěrbiny, a bělma jako by se ho snažila potopit. Bránil se. Uzavřel svou mysl, jak nejlépe to dokázal, a nadále opětoval její oční kontakt. Nehodlal jí prokázat sebemenší laskavost tím, že by snad ukázal svou slabost a jejímu útoku se poddal. Jak očekával – netrvalo to víc než pár minut, její oči se navrátily do původní podoby a vzápětí v jeho sevření ochabla. Bez větších rozpaků ji vytáhl na nohy a donutil ji dojít do obývacího pokoje. Tam s ní mrsknul na kožený gauč a s nechutí si prohlédl zkázu způsobenou ranním útokem. Gauč byl převrácený, střepy na koberci poukazovaly na rozbitý lustr. Oddychl si, že se jeho dceři nic nestalo. Rozhodl se spoušť uklidit později a jen zvedl křeslo, aby se měl kam posadit. Chytl Evu za bok, otočil ji k sobě a samolibě se ušklíbl. „Pověz mi svoje jméno.“ „Já… Nemůžu,“ sípala unaveně, až se jí klížily oči. Dýchala přerývavě a těžce a vypadalo to, že chce ještě něco dodat. „Umírám?“ Retger se musel pobaveně zasmát. „Ne, zatím ne, na to dojde mnohem později. Nejdřív mi řekni svoje jméno.“ „Už jsem ho… říkala.“ „Tak ho zopakuj,“ pobízel ji chladně. Cítil teď její strach naprosto jasně, protože její obrana náhle zkolabovala. Viděl, jak se snaží překonat přicházející únavu a bránit se, to ji ale vysilovalo ještě víc „Když budeš spolupracovat, do hlavy se ti bez souhlasu nenabourám,“ slíbil. Sálaly z ní pochyby, ale trochu povolila. Po krátkém zaváhání srozumitelně odpověděla: „Alexandra Schneiderová.“ „Kde bydlíš?“ „V Poděbradech.“ „Jak dlouho?“ „Od mala, matně si vzpomínám, že jsme předtím žili na nějaké vesnici,“ šeptala Eva a pohrávala si přitom nervózně se stříbrným prstýnkem na prostředníčku. „Dobře. Teď mi řekni, pro koho pracuješ.“ „To nemůžu.“ „Ale můžeš a je to snazší, než ti nalhávali. Řeknu ti malé tajemství – poslali tě na jistou smrt, což udělali z nějakého konkrétního důvodu. Nevím, třeba jsi nebyla tak dobrá, jak na začátku předpokládali, co ale můžu tvrdit s jistotou je, že jim na tobě zprvu doopravdy záleželo, když si dali takovou práci s tvým únosem a následným zahlazením důkazů…“ Tomáš dal průchod svým myšlenkovým pochodům a dál pokračoval nahlas: „Podívej, tahle akce neměla podle mého názoru nejmenší smysl, jak jsem si všiml. To místo nebylo nijak zabezpečeno a od vás tam bylo jen pět lidí. Kdybych nebyl pod vlivem drog, celkem slušně bych si s nimi poradil. Což mimochodem udělali moji lidé. Pokud totiž vím, děvka se dostane do akce jen jednou, protože její první se stává zároveň i tou poslední…“ „Drž už hubu!“ zařvala Eva a napřímila se. Okamžik nato si uvědomila nejen svou podřízenost, ale i slabost, která ji ochromila a bez lítosti zatlačila zpátky. „Nech si ty kecy pro sebe a zabij mě rovnou, jestli ti jde jen o to!“ bránila se dál s novou dávkou síly. Její pihovatá tvář znenadání zčervenala a ostré rysy zženštěly. „Ano, máš pravdu, nebudu to natahovat. Jen ti chci něco ukázat a přísahám, že hned potom ukončím tvoje trápení. Až ti to ukážu, zodpovíš mi už bez jakýchkoliv protestů všechny moje otázky, toho se neboj. Dej mi ruku.“ „Ne!“ „Dej mi ji, nemáš na výběr. Podej mi ruku,“ natáhl svou ruku k jejímu drobnému tělu a poprvé od doby, co se setkaly, mu zajiskřily v očích vlídné a hřejivé plamínky. A právě to ji přimělo ho poslechnout. Jen co se Eva dotknula jeho prstů, ze kterých sálalo nepopsatelné teplo, upadla do neprostupné tmy, nevnímala ani červené pozadí, které měla běžně za víčky. Z jejího mozku se stala pouhá černá koule, do které se smrsklo její vědomí. Proplouvala v ní, aniž by si uvědomovala jakoukoliv část svého těla. Cítila se uvolněně, bez potřeb se bránit či dokonce vzepřít nátlaku, který na ni Retger kladl. Ve skutečnosti ale neměla nejmenší ponětí, že někdo napadl její mysl. Čas se pro ni zastavil. A náhle pocítila ohromnou sílu. Nebyly to nervy, které vysílaly do mozku podněty k vyvolání bolesti, ale ohromný tlak způsobující destruktivní vlny ničící jeho zbývající energii. Neměla ponětí, kdy to skončí – příhodnější by ale bylo zeptat se, jak to skončí. Čas teď totiž znamenal něco tak bezvýznamného a nepatrného, jako byl jeden jediný lísteček na stromě. Tichem se náhle prodral bolestný a srdcervoucí výkřik. Jak se drásavě přibližoval, odhaloval tak prostor, který ji pozřel jako nicotnou mouchu. Slyšela. Byla schopna vnímat tlumené zvuky, které k ní z dáli doznívaly. Rušila ji jen nepřirozená ozvěna nesoucí se jejím nitrem. Přímo před ní se začaly formovat první výjevy. Nejdřív byly rozmazané, ale postupně se zbarvovaly a stávaly se z nich ucelené obrazy. A najednou se její myslí jako ozvěna prohnal přívětivý mužský hlas. „Provedu tě tvými vzpomínkami. Ano, uvidím je také, ale nikomu už je neukážu, neboj se… Zkus si teď vzpomenout na svůj první školní den, ano?“ Ani to nedořekl a už před sebou měla nevelikou školní budovu. Oba se ocitli ve třídě plné malých radostných tváří a Eva mezi nimi poznávala sebe samu… Držela se své maminky za ruku a ta ji pobízela, aby si šla najít místo k sezení. Hned se dala do řeči s jinou maminkou a Eva ji pozorovala svýma velkýma hnědýma očima… Potom se otočila ke své nové spolusedící a navzájem se představily… „Já jsem Eva,“ uslyšeli ji oba zřetelně říkat své jméno. „Já jsem Hanička.“ Hanička… Evina nejlepší přítelkyně… Už ji nikdy neuvidí, prohnala se jí hlavou nepříjemná myšlenka, kterou nedokázala potlačit a skrýt tak před Retgerem. „Jsme v Poděbradech, že? Na základní škole v Poděbradech… Prohlédni si tu ženu, co mluví s tvou mámou, a dobře si ji pamatuj,“ pobídl ji zastřený hlas a starší kopie malé holčičky odtrhla zrak od Haničky a pohledem zavadila o zmiňovanou ženu. Měla husté černé vlasy svázané do copu, byla snědší pleti a nad rtem měla mateřské znamínko. „Přesuneme se dál… Zkus si teď vybavit školku, do které jsi chodila. Pamatuješ si alespoň něco? Vybav si vaší paní učitelku, pamatuješ si ji?“ A obraz se rozplynul a oni se objevili v rozlehlé zahradě. Eva znovu zapátrala a po chvíli se našla na prolézačce, kde si hrála se svou tehdejší kamarádkou. Musela se usmát. „Tak, a teď se podívej támhle k té lavičce. Kdo na ni sedí?“ Eva se jako na povel otočila a vytřeštila oči. Žena, snědá pleť, černé husté vlasy, znamínko nad rtem… Zhoupl se jí žaludek. Chtěla se zeptat, co to znamená, co to má dokazovat, ale nebyla s to vyslovit otázku nahlas. Retger ale věděl, na co myslí. „Jsme v Koutě na Šumavě, před svým zmizením jsi bydlela kousek odsud. A do téhle školky jsi doopravdy chodila. Nepřijde ti na těch dvou vzpomínkách něco zvláštního?“ Co se to děje? Chtěla vědět namísto odpovědi. „To se ti právě snažím vysvětlit. Zkus přemýšlet… Je mezi těmi vzpomínkami nějaký rozdíl, nebo jsou obě stejné?“ Tamta… Tamta byla jakoby ve snu… „Máš naprostou pravdu, Evo… Jakoby ve snu,“ přitakal a pokračoval: „Říkala jsi, že jste se přestěhovali, když jsi byla malá, že…? Ne do Poděbrad, ale do Kdyně… Tak co třeba první sex, pamatuješ si ho jistě dobře. Zkus mi o něm říct něco víc.“ Cítil její rozpaky, přesto jí potřeboval ukázat pravdu. Jenže její obrana selhala a oba už se dívali na její krásné nahé tělo oddávající se rozkoši s jakýmsi mladíkem. Byl to její dávný známý, se kterým strávila jedinou noc. „Idylka, že? Svíčky, romantická hudba, příjemná atmosféra… Jen mi nesedí – nevidělas toho kluka už někde? Nezdá se ti to tu takové… rozmazané? Teď ti ukážu zase něco já…“ Vzpomínka se rozpila a znovu zaostřila. Stáli v dlouhé chodbě a jak Eva správně odhadla, byli ve škole. Zazvonilo a hned nato se ze tříd vyhrnuly zástupy studentů. A teď… Přímo proti nim kráčely dvě dívky, obě o něčem vášnivě diskutovaly a bez většího zájmu je minuly. Eva nechápala… Její dokonale věrná kopie s trochu jiným stylem oblékání, přesto perfektně jasná, kolem ní prošla s nějakou cizí holčinou… „Podívej se tamhle na toho kluka, vidíš ho? Ano, ten… Není ti povědomý? Nespali jste spolu právě? Ale vlastně… Ty si na tohle nepamatuješ, že? Tohle je gymnázium v Domažlicích… Není zvláštní, že tahle vzpomínka je čistá a jasná?“ Co to znamená? „To znamená, že téměř všechno, co si myslíš, že jsi doposud zažila, se nikdy nestalo… Chci tím říct, že si někdo pohrál s tvými vzpomínkami, a ty jsi za to draze zaplatila… Jsi někdo jiný, Evo, nejsi žádná Saša… jen bych ti rád ukázal víc. Víc z tvé minulosti, abys mi věřila… Pokud mi tedy alespoň trochu věříš.“ Chvíli bylo naprosté ticho, než přišla odpověď Ano. Obraz se rozmazal a oni se opět ztratili neznámo kam.


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 8		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 20		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 33		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

MC_Kejml	27.05.2009, 14:19:28

Mno... Tak se to začíná vyjasňovat :) Evu zřejmě chtěla Elita překonvertovat mezi své nejlepší bojovníky, to už víme, a proto použila jakýsi mazací trik, aby její skutečné vzpomínky nahradili umělými zážitky, které se ovšem nestaly a smazali tak její minulost, která by Elitě mohla překážet, až by ji chtěli nasadit (např. u Retgera). Trochu mě v těch snech zmátla ta snědá žena, ale to má také jistě své opodstatnění. Gramatika nic 1


ze dne 29.05.2009, 16:57:23
Nancy Lottinger: Už se nepamatuju, myslím, že jsem na té ženě chtěla demonstrovat tu jasnostxnejasnost, že si Elita vzala základ ve skutečných osobách a dosadila je do falešných vzpomínek na jiné místo a v jiný čas... Jinak máš pravdu, jen ji nechtěli nikam nasazovat, respektive se jí chtěli zbavit, proč je vysvětleno dále...

Fenixp	20.05.2009, 17:53:29

Přemýšlím o tom, jaká potom byla pointa té Eviné 'smrti'... Ale očekávám, že to nezůstane utajeno :D


ze dne 21.05.2009, 21:46:47
Nancy Lottinger: Má, ačkoliv takovej skrytej význam může mít význam třeba jen k popisu a charakteristice některých postav, jak se za daných okolností chovají a podobně :-) A nebo to tam jednou připíšu prostě natvrdo a bude.

Lotrinka	12.07.2008, 21:21:26

Tak jsem zase tu, abych ti řekla, že jsem dostala svou dávku napětí :-) Zajímalo by mě, kam Evu ještě vezme. Je zajímavé sledovat, jak se děj vyvíjí :-)


ze dne 13.07.2008, 10:17:13
Nancy Lottinger: Jsem ráda, že se líbí. Děkuju

Svetla	14.04.2008, 19:43:11

Četlo se to pěkně. Povedené. A začíná se to vyjasňovat. Snad si někdy najdu čas a přečtu si WATG celý naráz.


ze dne 15.04.2008, 11:01:38
Nancy Lottinger: Obča si říkám, že jste odvážní blázni, když to čtete tak, jak to vychází :-D A za to díky - za tu odvahu a statečnost :-)

Imperial Angel	13.04.2008, 12:29:43

Další povedený díl :)... Omlouvám se, ale užitečný komentář asi dneska ze sebe nedostanu...Takže doufám, že se nebudeš zlobit, když napíšu jen - líbilo se - protože si myslím, že tohle dílko celkově by si zasloužilo více než jen ty dvě slova :) Jedna...


ze dne 13.04.2008, 12:31:27
Nancy Lottinger: Ahojky, nezlobím, ale zajímalo by mě, co řekneš na ten další :-) Naopak tě tu ráda vidím, díky mocky :-)

Petr.6.Suchy	12.04.2008, 19:50:28

Čau Nancy! Tak ti musím pochválit další kapitolu a popravdě jsem zvědavej (hodně zvědavej), jak se to bude vyvíjet dál a hlavně jak se zachová Eva (no a Retger taky samozřejmě). Doufám, že to sem hodíš brzo, abych nemusel moc dlouho čekat :-P


ze dne 12.04.2008, 20:52:35
Nancy Lottinger: Ahojky, moc děkuju za komentář a hodnocení a další kapitolka už je hotová, stačí jen publikovat ;-)

BaD	10.04.2008, 15:58:17

Myslel sem, že že... Uf tohle byl moc povedenej díl. Jen mi neseděla jedna věc - její ostré rysy zženštěly. Myslím, že u dívky to není zrovna nejvhodnější přirovnání, ať už má rysy jakékoli. Jinak bez chybičky. Každopádně 1


ze dne 10.04.2008, 17:04:38
Nancy Lottinger: Cos myslel...? Hm? :-) Díky, BaDe, se divím, že to říkáš :-D Dobře, nechám si to přirovnání projít hlavou. :-)

Charlotte Cole	09.04.2008, 16:24:05

Ahojky zlatíčko! =) Mno jako říkám vždycky - dobré to bylo! Jsem ráda, že jsi přijala moje rady ohledně několika chybiček a opravila jsi je - text teď vypadá opravdu dobře... =) Nu, co se týče děje... moc pěkné... vyvolává to otázky.... a taky se pořád strašně rozplývam nad Retgerem.... =D Mno neni to žádná baba... ale pořádnej chlap - i když eště relativně mladej - kterej se dokáže ubránit a zjednat si pořádek... =) Mocinky se těšim až mi bude dodán další díl ke kontrole chybiček... =) 1 !!! ;-)


ze dne 10.04.2008, 17:04:04
Nancy Lottinger: Ahojky :-) Všimla jsem si, že jsi Retgerovi věnovala značnou část komentáře - hmmm :-) Tak uvidíme, co se z něj nakonec vyklube... moc ti děkuju nejen za přečtení, ale i za upozornění na nějaké nedostatky ;-)

Šíma	09.04.2008, 11:16:16

Co napsat, abych se "neopičil"? Hm... Líbilo a čekám na pokračování (Trpělivě, nebo netrpělivě? Čert ví!)... ;-) Jedna!


ze dne 10.04.2008, 13:50:21
Nancy Lottinger: Nazdar Šímo, ráda tě tu opět vidím (jsem se nějak odmlčela) a určo bude další díl (brzy - snad :-))

amazonit	09.04.2008, 6:12:15

další napínavý díl, jednomu se chce říci - tolik hrubosti od Retgera k dámě, ale toto, jenže je jasné, že po dobrém by s ní nic nepořídil a ještě by ohrozil svůj život, jsem zvědavá, jak Evu-Sašu změní ta exkurze do vlastních vzpomínek... -dělal to jen se vším sebezapření- to vším bych nedala nebo s velkým sebezapřením -pusť že mě ty pracka - snad lépe dej


ze dne 10.04.2008, 13:49:41
Nancy Lottinger: Ahoj amízku, moc ti děkuju za tvůj čas s publikací, jeden řekne, že jsem netrpělivá... Děkuju za upozornění na nedostatky, přesně u těhle dvou vět jsem se zastavila, ale nějak mi tam nic jiného nesedělo... :-)