|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Kletba ::
 Ekyelka |
publikováno: 03.04.2008, 8:27
|
| Druhý z šesti příběhů dračího maratonu. Opět plný náznaků, opět nejspíš neodpoví na všechny otázky, které vyvolá - nicméně není to tak lepší? |
| |
|
|
Země se ještě jednou zachvěla a nad bojištěm zavládlo ticho. Prach a kouř se postupně rozptýlily, temnotu nebe opět ozdobily hvězdy. Nejtěžší bitva mnohaleté války právě skončila.
Vévoda Nariaval nevěřícně zíral na ruiny mohutné stavby. Temná pevnost se zdála nedobytná, nezničitelná. Teď však ležela v troskách, proměněná silou svého stvořitele v jeho vlastní hrob. Jenže čaroděj Temisen nezahynul sám – vévodovi se až podlomila kolena slabostí, když si uvědomil, že spolu se strašlivým nepřítelem musel padnout i Niwram.
„Můj pane!“ přispěchal mu Saemig na pomoc. „Jste zraněný?“
„Najděte prince!“ zasípal vévoda. Zlomená žebra mu nedovolovala se pořádně nadechnout – nebo to snad byl strach? Strach, že nepřítel navzdory všemu nakonec vyhrál, když vzal s sebou do zásvětí i jedinou naději pro Kestrian?
Ne, naděje ještě existovala. Mezi ruinami se objevily první potácivé stíny, modř a stříbro uniforem pokryté prachem a krví, přesto živé. Tři, pět, devět.
„Pomoz mi vstát!“ zapřel se vévoda levačkou o zbytky kopí. Tělo protestovalo proti sebemenšímu pohybu, ale vůle byla silnější. Podpíraný věrným Saemigem se vévoda belhal vpřed, vstříc přeživším gardistům a svému princi.
„Nariavale.“
I ševelení větru nad hlavami bylo silnější než princův šepot. Příliš bledá tvář, promodralé rty a strašlivé rány, pokrývající celé jeho tělo, vháněly mocnému vévodovi slzy do očí. Princ Niwram zachránil svou říši, ale nejspíš za to bude muset bohům zaplatit příliš vysokou cenu.
„Je po všem.“
„Ano, můj princi,“ sesul se vévoda vedle provizorních nosítek na kolena, hlavu pokorně skloněnou.
„Otec. Musí uzavřít mír s Laennirou.“
Princi zůstal na tváři mírný úsměv i poté, co zavřel oči.
Plameny neklidně tančily na tamaryškových polenech, ale princezna Ilnea nevnímala žár ohně ani jeho palčivou záři. Slepě zírala do jednoho místa a v hlavě jí stále rezonovala jediná myšlenka: smrt.
Provázela ji od narození, které její matka zaplatila vlastním životem. Vzala jí přátele, oba bratry, poznamenala i jejího otce, když se ho Temisen pokusil zničit. A teď smrt opět rozhodovala, jestli se Ilnea provdá za umírajícího, nebo za živou mrtvolu.
„Tak rád bych tě z toho všeho vynechal!“
V otcově hlase zaznívalo hluboké zoufalství. Miloval ji, jenže byl v prvé řadě král a ona korunní princezna. Oba věděli, jak je důležité uzavřít s Kestrianem příměří a skončit tu nekonečnou válku.
„Není jiná cesta, otče,“ odvrátila pohled od plamenů. „Dají-li bohové, stanu se manželkou, ne vdovou.“
A dají-li bohové, její manžel se nikdy nedozví, jak dokázala všechny ty roky unikat smrti ona sama, obklopená démony z minulosti svého rodu.
Na svět se vrátilo jaro, plné slunce, života a naděje. Hrobku starého krále pokryly drobné bílé kvítky ilmerianek, zazelenaly se i pahorky, pod nimiž odpočívali padlí hrdinové. V pevnostech podél západní hranice stále hořely strážné ohně, ale vojenské oddíly zůstávaly za hradbami, pouze připravené a ostražitě vyčkávající, zda dojednané příměří není jen bláhovým snem.
Vyčkávalo i laennirské poselstvo, ubytované v pohodlí nejskvostnějších komnat královského paláce. Melecian byl mrtev už téměř sedm měsíců, jenže mladý král stále otálel s posledním krokem, nutným pro naplnění mírové smlouvy.
„Kestriánci svého nového krále přímo zbožňují a žárlivě střeží každý jeho krok. Všichni vědí, že to on sám bojoval s čarodějem Temisenem a uťal mu hlavu. Co jsem slyšel, málem při tom zemřel,“ rozhovořil se vyslanec Ingalvo po jedné večeři, když na toto téma kdosi ze vznešené společnosti zavedl řeč.
„Proto nechává král svou snoubenku stále čekat?“ Lord Siamar se už smířil s myšlenkou spojenectví s dávným nepřítelem, to ale neznamenalo, že by na Kestrianu nebo jeho obyvatelích nenacházel stále nové chyby.
„Je zesláblý.“
Ilnea si ani neuvědomila, že to vyslovila nahlas. Myšlenkami se totiž vrátila nazpět v čase k onomu horkému dni na začátku léta, kdy proběhly zásnuby. Kdy poprvé spatřila svého budoucího manžela a dotýkala se jeho podivně chladné dlaně.
Cítila tehdy jeho únavu a bolest, přetrvávající v nedoléčených ranách. Vnímala žár, který ho spaloval zevnitř, i vůli, jíž tomu všemu čelil. I jeho pronásledovala smrt, ale tvrdohlavě jí vzdoroval, protože ho Kestrian potřeboval. A on svou zemi miloval.
Kéž by takhle silně jednou miloval i ji, cizinku a dceru nepřítele!
Když po večeři osaměla v přepychové ložnici, zavolala si věrného sluhu:
„Dokážeš mne dostat ke králi?“
Belgrav se zamyslel.
„Ve dne ani náhodou, jeho věrní ho nenechávají ani na okamžik o samotě. Možná v noci, má paní.“
„Zařiď to.“
Jen samo bozi vědí, proč jí to znělo tak osudově.
Bylo to podivné spojenectví, vynucené okolnostmi či snad škodolibostí bohů. Skupinka mužů kolem stolu neměla nic společného kromě vzájemné nenávisti, ta je však v jejich úsilí spojovala pevněji než očarované řetězy. Nenávist a cíl: zabránit naplnění mírové smlouvy mezi Laennirou a Kestrianem.
„Vidím jedinou možnost. Přímý útok,“ nadnesl generál Karvalian po obvyklé půlhodině vzájemného nevraživého pozorování a vyčkávání, zda se slova ujme někdo jiný.
„Příliš nebezpečné. Najatý vrah odstraní jednoho z panovníků a k uzavření smlouvy logicky nedojde.“ Jako byl Karvalian zvyklý jednat otevřeně, lord Taucirus, jeho laennirský protějšek, si liboval spíše ve skrytých šarádách.
„Když dojde k podezřelému úmrtí, začne se to vyšetřovat a to potrvá příliš dlouho! Chceme znovu rozpoutat válku, ne jen zničit tu prokletou úmluvu!“ připomenul jim Barachtek. Pocházel sice z ostrovů kdesi na jihu Argošského moře, ale i on zde hájil své zájmy – ty obchodní.
„A co kdyby král Niwram svou snoubenku zabil?“ ozval se mladý muž v šedočerném dřív, než se mohla hádka rozhořet naplno.
Spiklenci, všichni do jednoho zaštítění svými tituly a bohatstvím, se na králova sluhu zadívali s mnohem větší pozorností. Jeden či dva si položili otázku, co vlastně vědí o tomhle Saemigovi, který po náhlé smrti vévody Nariavala vstoupil do služeb mladého krále. Moc toho nebylo – snad jen to, že měl přístup do králových nejsoukromějších komnat.
„Rozveď to!“
„Niwramovo vítězství nad Temisenem nezůstalo bez následků. Téměř nikdo o tom neví, ale mladý král neusne bez pořádné dávky anloku. Když svůj... lék,“ usmál se Saemig krutě, „nedostane, bývá nevrlý. Krutě a nevypočítavě.“
„Jak ho ale donutíš zabít snoubenku? Ani anlok není tak silná droga, aby muž s pevnou vůlí nedokázal jejím účinkům vzdorovat minimálně několik hodin,“ namítl Barachtek.
„Vůbec ho nebudu muset nutit, sám to udělá. Anlok přináší sny a zapomnění. Pokud ho král nedostane včas, jeho přirozenost se naopak probudí naplno. A věřte mi, v tu chvíli byste s ním nechtěli být zavření v jedné místnosti.“
Nevěděli, mají-li mu věřit. Za zkoušku ale nic nedají; pokud by tento plán selhal, za svítání vstoupí do komnat mladého krále najatý vrah a splní svou úlohu v koloběhu dějin.
Byl to zvláštní pocit, krást se jako zloděj chodbami paláce, z něhož měla už brzy vládnout oběma královstvím. Ilnea se marně snažila zklidnit své bušící srdce, když neslyšně následovala mladého muže, kterého před hodinou přivedl do jejích komnat Belgrav.
„To je Saemig, králův osobní sluha. Slíbil, že tě provede kolem gardistů až do komnat svého pána.“
„Proč to dělá?“
„Má paní?“ znejistěl Belgrav. „Chceš to radši odložit na zítřejší noc?“
„Ne,“ usmála se, „půjdu.“
Přesto, nebo snad právě proto teď kráčela prázdnými chodbami za nemluvným Saemigem, připravená na všechno. Byla královskou dcerou a jedno věděla jistě: žádný osobní sluha nevpustí cizince do ložnice svého pána, pokud to nedostane příkazem. Ilnea se teď mohla pouze dohadovat, plní-li Saemig vůli královu, nebo zda má ještě jiného pána.
Poslední chodba, poslední dveře. Zámek zapadl s jistou definitivností, když překročila práh – jako by už nic od této chvíle nemělo být stejné.
Předpokoj, pracovna, soukromá knihovna. Jak procházela jednotlivými místnostmi, které byly až nepatřičně stroze zařízené, rozkrýval se před jejím pohledem celý dosavadní Niwramův život. Osamocenost jediného dítěte, kterou sama tak dobře znala. Vášnivá touha milovat i někoho skutečného, ne jen vzpomínku. Obavy, zda bude své zemi dobrým vládcem. Každodenní starosti krále i poslední střípky soukromí obyčejného muže.
Vstoupila do další místnosti a překvapení ji zarazilo na prahu. Ten obrovský temný prostor, zbavený obrazů, zrcadel i veškerého nábytku, jako by pocházel z úplně jiné části paláce. Popraskané mramorové dlaždice, mezi tím rozházené zbytky spáleného dřeva z obložení stěn a stropu, hluboké rýhy ve zdivu, nahánějící strach. Jako by se ocitla v kobce divého zvířete. Ne, ne v kobce. V jeskyni. I pach tady byl stejný, jak si ho pamatovala ze skalního labyrintu na severu své domoviny, kde v dětství trávila každé léto: kámen, písek a horkost.
„Nechoď sem, Saemigu!“ zarazil ji tichý hlas, když se o něco později odvážila udělat první krok.
Mezerami v zatlučených okenicích dovnitř pronikalo několik měsíčních paprsků, o to větší však byla tma.
„Anlok neúčinkuje,“ ozval se ještě tišší povzdech.
Všimla si převrácené konvice na podlaze vedle dveří a prázdného poháru. Tmavá louže voněla po anlokových květech, ale na špičce jazyka bylo cítit víno, ne sladký nektar.
„Podvedli tě, králi Niwrame,“ nechala si noční plášť sklouznout z ramen. Ve vzduchu cítila zradu a nepříjemnosti, ale také bolest. Vášeň. Chtíč. Krev. Přesto se nezastavila. Začínala tušit, co v temnotě najde. A poprvé v životě si byla jista, že to je přesně to, co chce.
Svítání nikdy nebylo nejvhodnější dobou pro práci, dokonce ani ve městech ne. Flamendři se vraceli domů, služebnictvo naopak vstávalo, stejně tak plno zvědavých očí. Smlouva však zněla jasně: počkat na východ slunce, vstoupit do ložnice a zajistit, aby se žádný živý člověk uvnitř už nikdy neprobudil. A Khabib považoval obchodní smlouvu za posvátnou.
Jenže když se konečně dostal až na místo, znejistěl, či spíše zůstal naprosto šokovaný stát uprostřed místnosti. Buď si s ním bohové zase pro jednou ošklivě zahráli, nebo...
Smlouva je smlouva. Khabib si to napůl nepříčetný opakoval ještě o mnoho dní později, když se kymácel v sedle malého koníka ve snaze překonat co nejdříve Karvalašské hory. Neporušil žádný z bodů úmluvy, protože to, co v té prokleté ložnici našel, vůbec nebyli lidé. Spíš stará božstva, převtělená do spárů a šupin, aby ho už navždy strašila ve snech. Přesto odjížděl, prchal ze své domoviny – nezůstane v zemi, které vládne něco takového!
Moře divoce burácelo, rozběsněné bouří k nepříčetnosti. Vlny narážely do osamoceného útesu, až se otřásaly samotné jeho základy, ale skála každý další náraz nějakým zázrakem přečkala. Temnou oblohu křižovaly blesky, vytí větru směle soupeřilo s rachotem hromů a řevem oceánu.
Niwram spokojeně mhouřil oči. Všední starosti nechali na pevnině daleko za sebou a díky bouři nehrozilo, že by je hned tak dostihly.
„Lidé si budou myslet, že i za tu bouři můžeme my dva,“ protáhla se Ilnea v proudech studené vody, která se při dotyku s její bronzovou kůží s neslyšným syčením odpařovala, aby jeho lásku zahalila v prchavý závoj páry.
„Nesmysl,“ usmál se král, ale dobře věděl, že je to pravda. Už to první ráno, kdy se probrali jeden druhému v náruči v ožehlých stěnách jeho ložnice, se objevily první klepy. Když potom Niwram nezemřel ani po zásahu otráveným šípem a proměněná Ilnea spálila na prach všechny útočníky, z klepů se stalo veřejné tajemství.
Přesto by neměnil. Od okamžiku, kdy mu vstoupila té strašlivé noci do ložnice i do života, aby ho jednou provždy zbavila Temisenovy kletby – pouhého strachu z jinakosti – to věděl. Miloval ji.
„Jen jednoho se bojím,“ vstoupil mu její něžný hlas znovu do myšlenek.
„Čeho?“
„Jak naši poddaní přijmou, že se následník trůnu vyklube ze skořápky?“
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.8 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 9 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.2 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 23 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 98 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
