|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Zklamané ženy ::
 kulkul |
publikováno: 05.04.2008, 12:10
|
| Lido 17. Jsem udělal "svému" hrdinovi trochu lumpárnu a taky pořád hledám odkud, odkoho ten příběh vyprávět. Tohle je při psaní románu opravdu těžký. |
| |
|
|
Posledního června odpoledne, toho dne, kdy se Dalibor Lido fakticky vzdal agentury LIDO, bloudila smutná Rybena Rybáková sama městem. Ani si dobře neuvědomovala, co dělá, vcházela do zahrad a parků, usedala na lavičky, kreslila si podpatkem v písku, zahazovala nedopalky a košíčky od zmrzlin. Vozila se tramvajemi, dívala se do výkladů. Nakonec se unavená opřela o vrata domu. Nohy ji bolely, horko nevnímala.
Po chodníku šel chlapec, 15-tiletý nebo 19-tiletý, těžko říct. Vysoký, nohatý, klackovitý, od krku k pasu měřil jenom snad 20 cm. Zastavil se u popelnice, zvedl na ni nohu a rozhlédl se. Když uviděl Rybenu, nechal popelnici být a šel dál.
"Co na mě tak koukáš?" řekl.
Rybeně to vyrazilo dech.
"Jak se jmenuješ?" pokračoval chlapec, "já se jmenuju Alan. Nepůjdem si radši někam sednout? Rád bych tě pozval na džus. Mně se líbíš."
Takové ohavné drzosti se mu valily z úst, oblečený a učesaný byl přitom slušně, nevýbojně, jako kdyby ho oblékla maminka, než půjdou k babičce na návštěvu.
Z tebe bude hajzl - pomyslela si Rybena.
Beze slova se propadla do domu. Když za ní zaklaply dveře bytu, uvědomila si přesně, co se stalo: přišla o Dalibora a je to na ní znát.
Co bude dál?
Bude ji mít ještě někdo rád tak jako Dalibor? Je možné začít znova? Dávno jí není dvacet! Navenek na ní zatím nebylo nic znát, ale uvnitř Rybenu úplně ovládla úzkost.
Ten Alan se zatím došoural k další popelnici, zvedl na ni nohu a když kolem nikoho neviděl, kopnutím ji povalil.
Jednatelka se urazila, ale bez Dalibora nemohla vydržet ani chvíli.
Snad už v kanceláři není ten ježatý protivný, ukřičený mladík, který navíc mluví o nějaké RR, snad Daliborově známé. Jiřího Mušle Jednatelka vůbec nepotřebovala, chtěla být sama s Daliborem. Je tam sám?
Ach Dalibor... miluje ho a on ji také, určitě, tolik jí pomohl, ještě nikdy takového muže nepotkala, tak mužného rozhodného a zároveň jemného, chápavého... ach, Dalibor Lido... jak to s ní uměl. Jak ji probudil a znovu nalákal do těch známých a přitom téměř zapomenutých zákoutí. Do oné zahrady, kde žádné mapy, zákony ani pravidla neplatí. Kdo tam smí, tomu prsa tvrdnou a je šťastný.
Ta zahrada se jmenuje Eden.
Ve vedlejší místnosti otevřela tajné průhledné zrcadlo. Dřívější majitel ARTARTu ho tu chtěl mít, viděl v tom jakési potvrzení své moci a nadřazenosti, i když průhled nepoužíval. Doopravdy špehovat se ani jemu nechtělo. Není to fér špehovat lidi, ale Jednatelka nyní chtěla vidět Dalibora, zjistit jestli je sám.
Jednatelka viděla, že Dalibor je v kanceláři sám.
Jiří Mušle patrně už odešel, Dalibor zůstal v kanceláři s kyticí a ročními výkazy ARTARTu. Dříve si účty od Jednatelky vyžádal, chtěl se do nich podívat a udělal si "základní přehled o podniku" jak říkal, ale musel se pak zabývat příjemnějšími záležitostmi...
Jednatelka věřila, že květiny jsou pro ni, že ji Dalibor jistě zavolá, když nezvaný host odešel. Dalibor skutečně někomu telefonoval, ale Jednatelce to nebylo. To ji zklamalo. Dokonce se jí zdálo, že zvonění slyší někde nahoře budově, ale mohla to být náhoda.
Dalibor se asi nedovolal a telefon po chvíli schoval.
Sedl si za stůl do ředitelského křesla, protáhl se, propnul nohy, až shrnul koberec. Tu Dalibor Lido, nový ředitel ARTARTu, vydal zvláštní zvuk, takové "ííííchááájjjjůůůů". Potom zabořil obličej do růží, patrně v nějakém náhlém návalu něžnosti se s nimi mazlil, ale trn ho píchnul, odskočil a otřel si prsty nos.
Potom k růžím čichl, promlul prsty stonky a očichal si prsty.
Důrazně se podrbal za uchem, prstem protáhnul úžlabinku mezi uchem a hlavou a hned přiložil prsty k nosu. A znovu za druhým uchem. Zdálo se, že je se stavem své vůně či zápachu nějak nespokojený, proto se vrtal v pokožce dál a dál s větším zaujetím. Nakonec si očichal ještě podpaží.
Jednatelka to viděla a bezděčně si položila ruku na ústa. Nemohla se zbavit dojmu, že Dalibor ty pachy vyhledává, že je loví. Ale stále nebyl spokojený, až nakonec svoji zvláštní potřebu ucítit něco opravdu "pořádného" uspokojil způsobem mimořádně pikantním, který zde radši nebudeme popisovat. Přecejenom není vhodné, ani správné pozorovat člověka co dělá, když on neví, že ho pozorujeme.
Jednatelka viděla, co Dalibor udělal a když si vzápětí zapínal kalhoty byla úplně v šoku.
Dalibor se potom dotkl dlaní povrchu stolu, pohladil desku majetnicky
širokým tahem, až šanon s uzávěrkami spadl na zem. Zamračil se, shýbl se pro šanon, otevřel ho, otočil dva tři listy. Chvíli četl. V šuplíku našel tužku, a zabrousil ji, jak byl zvyklý, o hranu stolu.
Jednatelka nejdříve cítila trému, co nový ředitel jejím výkazům řekne, byla to její práce a vážná věc, mít účty v pořádku. Nyní Jednatelce ale připadalo, že nový ředitel se asi plete, že obrací stejnou stejnou stránku tam a zpátky. Dalibor si toho nevšímal. Zíval, vzdychl a... položil hlavu do šanonu. Už se nehýbal.
Teď usne - pomyslela si Jednatelka.
Už za Daliborem nešla.
---
V poloprázdné denní vinárně snadno nalezli volná místa u stolku pro tři. Z nabídky nápojů zvolila Nela jako přípitek šumivé víno, Milan volbu doplnil objednávkou slaných krekrů a balíčku cigaret, které s rozkoší kouřil. Pruhy šedavého dýmu spirálovitě stoupaly ke stropu zdobenému napodobeninou staré fresky zobrazující vousatého rychtáře obklopeného skupinou selsky oděných žen.
Vinárna se nacházela v prostorách bývalého kláštera - a bylo to také znát na cenách jídel. Bezděčný Nelin pohled zabloudil gotickým oknem na prudkou stráň zastavěnou terasovitě výstavními vilami. U paty nejbližšího domu s kamennou dlažbou, prorostlou trsy nezdolného pýru, čistil unaveně šedovlasý stařec rýč od hlíny po práci na zahradě. Jeho družka v bílém domácím oděvu mu vykloněná z okna podávala čistý kapesník na utření potu z tváře, zahrádkář však jen nedbale máml mozolnatou rukou.
Rýč umístil pod převislou střechu dřevěného přístavku a sužovaný horkem pomalu vystoupal po žulových schodech k nevelké verandě, v níž s ulehčením zmizel.
"Vysvětli mi ale jedno: kam půjdeme?" řekla Nela, "nemyslíš si snad, že budeme přebývat na ulici?"
Milan uhasil cigaretu o hladký povrch těžkého skleněného popelníku s vzorem ledové kresby. Na košili mu ulpělo smítko popela, Nela ho lehkým fouknutím odstranila.
"Na ulici ne, to bych se musel stydět," řekl Milan.
"Mně stačí jedna místnost s trochou nábytku, nejsem přece éterická bytost, která se nedokáže přechodně uskrovnit," plánovala Nela, "ale nezapomínej na Jolu."
"O Jolu se postarám," zaručil se Milan.
"Nechápu tvoji jistotu, že si Jolu získáš," divila se Nela s rostoucí nedůvěrou.
"Získám, uvidíš," halasil Milan s tvářemi zrudlými vidinou, kterou Nela však nesdílela, "děti jsou jako zvířata, dostanou-li krmení, nechají se i pohladit."
Nelu při té cynické narážce zamrazilo.
Není to nakonec stejné i s ženami? Dostanou-li květiny, nechají se i políbit. Takhle jsi to myslel?
Nela později dlouho přemítala, kdy vlastně se onoho, jinak tak příjmemného, odpoledne stala s Milanem taková změna. Odkdy a proč se začal chovat tak odlišně, hrubě, neuctivě. A docházela k závěru, že to bylo od chvíle kdy se poprvé napil respektive od okamžiku, kdy viděl číšníka přinášet nápoje.
"Jola se koupit nedá," Nela posunula broušenou sklenku po nepravé krajce ubrusu.
"Je jako ty," poposedl Milan a opřel se lokty o desku stolu, ale jeden loket mu sjel.
"Sakra," komentoval to Milan.
Pak řekl: "Počkej!" Přestože Nela nic neříkala.
"Mám chatu na Šumavě, ztracenou v lesích daleko od lidí, neštěkne tam po nás ani pes. Co ty na to, Nelly, pojedem?"
"Malý dotaz: je v té tvé chatě taky sprcha?"
"To ne, ale je tam malý rybníček, spíš louže, tam se umejeme. A Jola by se tam mohla cachtat..."
Nele se udělalo nevolno, jako kdyby dostala ránu palicí do hlavy, ztěžka dosedla a opřela se o koženkou potažený lenoch židle.
Takhle si letošní dovolenou opravdu nepředstavovala!
"Víš vůbec, jak je Jola velká?" zmohla se konečně na otázku.
"Tak sedm osm let, ne?" tipoval Milan.
"Třináct," vyvedla ho z omylu Nela, "je o pouhý centimetr nižší než já a plave jako ryba!"
"To je přece úplně jedno, hlavně že budeme spolu," argumentoval Milan, na jehož košili vzniklo další ložisko tabákové nečistoty.
Nela cítila, že Milan prostě zaspal dobu. Romantická nabídka hlubokých hor, rozkvetlých luk a zurčících potoků s břehy porostlými žíznivými blatouchy by Nelu strhla možná před sedmnácti lety, v době jejich první známosti. Tehdy však Milan na odvážný návrh ani nepomyslel, nedokázal popadnout šanci za pačesy. Dnes by rád vrátil minulost zpět a nevzrušeně na ni navázal, jako kdyby se nic nestalo, podle hesla "pozdě, ale přece".
"Jsi jako malý kluk," řekla Nela zklamaně.
"Ale nejsem, to jenom proto že nic nemám. Rozumíš, nemám! Myslíš že bych s tebou... s váma... nejel radši k moři? Jel. Žádná bouda, žádný žabinec, ale prostorné apartmá s výhledem na moře, televizí a sprchovým koutem. To víš že jo!"
Udýchaný Milan tiskl Nelu kolem ramen a snažil se s naléháním zachytit její pohled.
"Haló, šéfe, ještě jeden šampus," zvolal rozpálený Milan k baru.
Nela přes všechny výhrady neovládla mimiku a vyprskla.
"Dokud se budeš takhle smát, Nelly, dokážeme všechno na světě," horoval Milan a pokoušel se vtisknout Nele polibek.
"Co vlastně chceme dokázat?" vysmekla se mu.
"Všechno!" smál se Milan.
Nemohla s ním souhlasit. Milan hrál vabank způsobem všechno anebo nic, což bylo u něho možná pochopitelné, ale ne omluvitelné. Co si vlastně představoval pod slovem všechno? Měla z Milana strach, ale nedovedla mu vzdorovat, bála se také jeho umíněnosti, s níž Nelu pravidelně přerušoval výbušnými námitkami. Já se tě nevzdám, nevzdám, nevzdám, znělo mezi řádky Milanových vět. Ale chtěl myslet jen na hezké věci a pokud by náhodou nadělal dluhy, splátky odkládal na neurčito.
"Nelly, já ty peníze seženu. Pojedem?"
"Je pozdě," řekla Nela, "musím domů."
Milan tentokrát nevybuchl, ale jeho smutné oči řekly jasně "neocházej". To bylo pro Nelu horší, než kdyby vybuchl.
"Nemohu, je pozdě, Jola se dávno vrátila za školy," řekla.
"Pomyšlení, že tě dlouho neuvidím, je pro mě nesnesitelné," povzdechl si Milan Líbal trpce.
Silně potáhl za zbytku cigarety a se zakloněnou hlavou sledoval dění u baru. Nela sledovala jeho pohled a stala se tak svědkem divadla, v němž bohužel vzápetí také dostala "roli".
U baru si dvě filmové blondýny se smíchem koketně dobíraly tlustého barmana. Jedna byla oblečená do fialové sukně, druhá do zelené. Ta "fialová" kráska si při usedání na barovou stoličku přišlápla střevícem sukni s hlubokým rozparkem. Sukně se našponovala a po následném uvolnění vystřelila vzhůru až se zableskly vysoko odhalené nahé nohy skandálně se chovajícího děvčete. I protřelý barman považoval za nutné mírnit ji chraplavými slovy: "Je teprve odpoledne, kočičko".
Ta se ti svlékne bez zábran v pravé poledne na náměstí do naha - pomyslela si Nela bez iluzí. A ty, dodala v duchu vyčítavě k Milanovi, který výjev pobaveně sledoval, se nedělej lepším, než jsi, umíráš láskou ke mně, ale zábavu, jak vidím, si najdeš snadno sám i beze mě. Z odříkaného chleba největší krajíc. A pak se to stalo.
"Čao," zapištěla nymfa přes zakouřený lokál, jako kdyby chtěla potvrdit Neliny myšlenky, když se setkala s pohledem podnapilého Milana.
Milanem to trhlo.
"Čao," ošil se rádoby ledabyle, "víš, Nelly, to je jedna... ehm... kolegyně z práce."
Kolegyně z práce!
"Kdes býýl? Můžu k vám?" hulákala na Milana slečna "fialová" a hrnula se ke stolku.
"Jistě," řekl Milan, "tady máš místo."
Sotva si uhihňaná dívka sedla, už mávala na kamarádku aby šla také k nim.
Ta druhá slečna "zelená" si sáhla na čelo a kývla hlavou směrem k Nele.
To už Nela nevydržela.
Rázně vstala a řekla Milanovi: "Ahoj."
Nela zalovila v černé kabelce z hadí kůže pro drobnou minci, aby si u šatnářky koupila mentolovou žvýkačku, kterou chtěla zahnat nepříjemnou chuť v ústech po vínu, po dýmu z cigaret a také pachuť Milanovy neočekávané zrady.
"Zase jedno zlomené srdce, jak vidím," řekla babička-šatnářka rozšafně zpoza silných brýlí, když podávala Nele žvýkačku.
Nela narážku zkušené ženy pochopila až na ulici s poznáním, že rozmazaná čela protějších domů nezpůsobilo vlnění vzduchu, ale voda v jejích očích plných lítostivých slz.
Milane, proč jsi mi to udělal? Proč jsi takový? Proč se v mém životě vůbec ještě objevoval? Je to takhle mnohem horší...
Nebreč, hysterko, nutila se Nela do klidu, nebo snad žárlíš na pouliční krásky pochybné úrovně?
Ale brečela dál, nemohla si pomoct. Milanovo jednání ji mrzelo a vůbec mu nerozuměla.
Slunce vytrvale pražilo a Praha žila létem. Jindy by se Nela živě zajímala o dění na ulici, rozdávala úsměvy, všímala si nových úborů žen, které šly do módy, dnes lhostejně čekala na tramvaj, apatická k tomu, kam ji odveze. Nebrečet bylo jediné o co se snažila.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
93.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 2 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 25 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
