» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2140691

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: DIASINUS - kapitola 1. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus

koci	publikováno: 11.04.2008, 10:49

Kapitola 1. - Zmateně nový konec začíná...

Je těžké nehledat smysl života,
ale složitější vdechnout život smyslu.
Je jednoduché nehledat smysl smrti,
ale snadnější nechat smysl zemřít.


	Konečně jsem si uvědomil, kdo je na řadě. Nikdy mě vlastně ani nenapadlo pozastavit se nad původem jeho jména. Jak se mohl v našich poměrech ocitnout člověk jako je on? Mělo mi to být jasné od samého začátku, jenže, jak tomu tak bývá, pod lampou naleznete největší tmu. Jestliže jsou tedy mé nynější úvahy správné, stačí pouze nalézt odpověď na poslední otázku: Kdy už konečně chcípne Randy Perkins? Ale to by zřejmě bylo až příliš jednoduché a možná i poněkud nespravedlivé po tom všem, čemu mě Randy Perkins ve svém životě zasvětil. Nánosy onoho uhrančivého svinstva samozřejmě vznikly jen kvůli němu, ale na druhou stranu je zase pravdou, že jedině ten podivný vetřelec mého života může ony nánosy zase odstranit. Nebo to snad má a vždycky mělo původ v mé vlastní osobě a i nadále se koloběh rození a umírání bude odehrávat před mýma očima stejně tak jako hluboko za nimi? Že by tohle ve skutečnosti byla ta neuspořádaná krása? Randy Perkins mě zasvětil kráse květu magnólie a pravděpodobně si ani neuvědomuje, jak moc tím změnil můj život. Nemohu si ještě dovolit tvrdit, že ony květy chápu, ale přesto jsem jim svým způsobem porozuměl. Ostatně už kvůli tomu padlo dost obětí. Smrt si nevybírá, ale člověk sám si konec vybrat může. Když to stihne. Možná se v bolestivých svalových křečích bude svíjet na zemi, dokud ho nevysvobodí poslední výdech. Mohl by se zastřelit někde na skládce a jeho tělo tam ztrouchniví na prach nebo prostě vyskočí z jedoucího vlaku, ve kterém právě sedíme. Co já vím, může se stát prakticky cokoliv. Obzvláště jedná-li se o Randyho. Určitě to bude znít docela podivně, ale na jeho konec jsem opravdu zvědavý. Ty jeho podmanivé oči jako by se mi teď zahryzávaly do duše a tam okusovaly mé myšlenky a trhaly je na cáry. Ale mně to nevadí, už jsem si zvyknul; nenechte se zmást prvním dojmem. Raději si těch názorů vytvořte více a pak si vyberte ten, co vám bude připadat nejméně odpudivý. Stejně se ale musím přiznat, že je mi Randy svým způsobem sympatický. „Každý máme na tomhle světě květinu, jejíž krása se rozvine až v momentě našeho úmrtí. Tělo zemřelého pak ze své hmotnosti ztratí přesně tolik gramů, kolik po narození váží onen květ. Jako by se ta tíha s posledním úderem srdečního svalu vypařila z člověka pryč,“ pronesl Randy tónem, kterým lidé mluví, když někomu chtějí sdělit své nejhlubší myšlenky. Ty ukryté v zamčených a zaprášených šuplících duše, kde jste už dlouhé roky nic nehledali. Randy Perkins není zrovna dvakrát upovídaný. Když mluví, jako by vzhlížel až kamsi za stín osoby v jeho blízkosti a pronášel k ní svá slova z nepředstavitelné dálky s nepřítomně prázdnýma, ale i přesto živýma očima. „Víš, že už brzy zemřeš?“ zeptal jsem se ho klidným, nezaujatým hlasem. Rozvaloval se naproti mně v kupé vlaku na trase Paříž – Mnichov. Až v německém městě přestoupím na spoj mířící do Prahy, bude se už Randy pravděpodobně nacházet někde velmi daleko. „A jsi si vědom viny?“ odvětil a podhrabával tak základy mých stabilních úvah. Vina? Ha! Od něj to sedí. Člověk má v hlavě vždycky velký zmatek, když se vrací domů. A pokud byl pryč dlouhou dobu na velmi vzdáleném místě, je rozpolcenost jeho pocitů o to větší. Všechno se rozmělní na kaši a vy se z toho snažíte utvořit jednolitou hmotu, která by držela pohromadě; jenže ono to dost dobře nejde. Vracel jsem se domů. Cestou jako přes zasněžené pole. Ale raději vám to převyprávím od začátku.


celkové hodnocení autora: 97.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 24		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	12.04.2008, 22:26:31

Zaujalo! ;-) Někdy je zvláštní začínat koncem, ale každý začátek je těžký a každý příběh nějak začíná, proč tedy neobejít celý kruh? Zvědavost je někdy velmi nebezpečná, počkám si na další díl. Dílko mi připadá trochu psychologicky laděné, ale patrně v něm nepůjde jen o jeden lidský život... Je to drsné! Za Jedna! P.S. Že nemá tento komentík hlavu? Možná ne, tu svou také dneska marně hledám! ;-)

Tinka	12.04.2008, 13:56:46

Docela by mě zajímalo co provedl...už se těším na pokračování. Jinak rada budoucí Ing. ekologie, mrtvé tělo není odpad =D

čuk	11.04.2008, 10:32:45

Autor představuje svého společníka Randy Perkinse, je to člověk, ale možná i zhnotnělý dvojník nebo přízrak. Vypravěč o něm mluví ne zrovna příznivě, připisuje mu silný vliv na sebe, přeje si jeho smrt.Přitom se Randy projevuje jako poeta milující květiny a motivující vypravěče k úvahám.Je čímsi fatálním v osudu vypravěče. Vše se děje na návratu vlakem z jakéhosi velmi vzdáleného místa domů Tesk je poněkud fantaskní, neurčitý, což všaku úvodů k dalšímu pokračování bývá, vzbuzuje pocit zvědavosti Vypravěč vede jakýsi vnitřní dialog k sobě i vnější k Perkinsovi. Jakoby byl Perkins jakýmsi motivátorem či katalyzátorem, možná s temnou minulostí a vlivem na vypravěče (či motivujícím k pojmu smrt). Zdá se mi že takto je příběh rozehrán dobře, se silnou mírou abstrakce a podivnosti myšlení a chování. Stylisticky nemám výhrad. VZhledem k úvodu je mé hodnocení dosti pofidérní, takže známka je orientační. Dojem je mezi 1- až 2