» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Rozumný muž může být zamilován jako blázen, ale ne jako hlupák."

Rochefoucauld

počet přístupů: 2140692

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: DIASINUS - kapitoly 2. a 3. ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Diasinus

koci	publikováno: 18.04.2008, 16:18

Kapitola 2. - Věčné světlo
...a nenechte se odradit, že Věčné světlo ihned nenavazuje na původní 1. kapitolu... proto zde rovnou navazuji i kapitolou třetí, která již vše zceluje dohromady... pěkné mysteriózní čtení!
+ kapitola 3. - Ztracení věštci


	kapitola 2. - Věčné světlo Nekonečné bílé panorama. Z nebe se k zemi pomalu pohupují vločky a občas jimi se zaskučením zamíchá nárazový závan větru. Po docela zasněženém poli, jehož pokrývka se táhne až za obzor, kráčí postava ve své barvě dokonale splývající s okolím. Vlasy spadající k ramenům bělostné jako papír ještě neposkvrněný žádným smyšleným slovem, tváře jako z mléka, bez barvy života, a přes tělo navléknuté roucho, navzdory několika skvrnám taktéž ctící bělost sněhu. Je to dívka. Nekráčí, to by byl příliš vznešený výraz. Shrbená a očividně u konce sil se s veškerým vypětím snaží nadále klást jednu nohu před nohu. Jak to, že před chvílí ještě nesněžilo? Šla po obyčejném poli, zničehonic se strhla hustá sněhová bouře a během několika málo minut pod sebou všecičko ukryla. A ten sníh – každá vločka jako by z ní vysávala veškerou její energii. Už jen při pohledu na tu jiskřivou bělost ji neskutečně pálily oči. Najednou kolem ní s prorockým zakrákáním proletěl havran. Bez síly k učinění dalšího kroku padá na kolena a na zemi se s křečí instinktivně choulí do klubíčka. Klepoucími se prsty s vystouplými žilami se snaží shrábnout něco málo sněhu, svírá ho v dlani s doufáním, že by mohl aspoň trošičku zahřát její neodvratně chladnoucí tělo. Ale napadlý sníh ji pouze studí. Černočerný havran přilétl zpět a usedl vedle osoby, která teď již měla rysy na smrt zmožené stařeny, zvrásněné čelo a rozdrásanou mysl. „Proč…?“ vydechla naposledy s touhou v srdci. „Proč…“ zakrákal nad ní havran svůj výsměch. Bez úcty k životu roztáhl křídla do šíře a ještě dlouho kroužil mezi vločkami nad postavou zasypanou krutým bílým požehnáním. kapitola 3. - Ztracení věštci A od té doby jsem nemohl spát. Každý to zná – ať už deprese, stres, strach nebo ošklivá vzpomínka, člověk to ze sebe musí vybít. Dostat z hlavy ty negativní myšlenky, co se v nás pomalu rozpínají a utlačují vaši duši ve svých zavalitých spárech. Stejně jako kdokoliv jiný, i já hledám v takových situacích nejvhodnější cestu k pročištění hlavy. Svými starými, ošuntělými Willsonkami mlátím do boxovacího pytle až do samého vyčerpání, když si na mně sjíždí komplexy někdo společensky úspěšnější. Poslouchám baladické skladby s epochálními kytarovými sóly ve chvílích toho nejtěžšího smutku. S duševně spřízněnými lidmi na vyprodaném stadionu se mi dere z plic křik šťastné extáze při gólu vstřeleném námi obdivovaným týmem v dobách, kdy přecházím neshody s někým ze svých přátel. Píši zmatené texty, do nichž vkládám své srdce, nerozuměje přitom hlasům hádajícím se v koutech mé mysli, ale nikdo ta sepsaná slova ani trochu nechápe, nikdo v nich nevidí mé obrazy. Kvůli tomu sice člověk nikdy nic nepíše, netouží po sdílnosti slovo od slova, ale pokaždé alespoň pomrkává, zda-li si někdo všimne dvojsmyslného slovíčka a pochopí jeho myšlenku. Chodím běhat, když se chci zbavit špatného dojmu, na kole ujíždím kilometry prchajíc tak před strachem ze sebe sama. Prostě nic zvláštního. Pro nepříjemné momenty života mám osvojených několik vlastních metod psychohygieny k odreagování a uvolnění duše. Tak jako každý. Ale co jsem měl dělat tehdy? Pravděpodobně to začalo kvůli jedné obyčejné situaci, kvůli náhodě, které se prostě a jednoduše stávají. Náhody jsou složené z mnoha detailů, z nichž každý má v důsledku nedozírnou hodnotu. Však víte, detail je prvopočátkem k objevení něčeho velkého, co ale nemusí být tak krásné jako ona samostatná drobnost. A právě drobnosti, náhody a obyčejnost upřímně obdivuji; není nic krásnějšího než právě to, co tvoří kostru cesty našeho života; to nejobyčejnější na nás má vždy největší vliv, i když to velmi často ani nevnímáme. Baví mě kreslit si na základě detailů celé obrazy za pomoci bohatosti své fantazie. Jak napsal Charlie – můžeme vidět mnohem více přes zavřené okno, než když nám ho otevřou dokořán. Když jsem poprvé navštívil Paříž, můj fotoaparát zaplňovaly snímky lidí z ulice sedících na zahrádkách kaváren, relaxujících ve veřejných parcích či turistů jako jsem byl já. Fotil jsem lidi, kteří si fotili Eiffelovku. Všechny ty krásné památky sterého velkoměsta na mě samozřejmě působily velkolepě a úctyhodně, ale budovy jako takové mi nemohou nic říct, nemohou ve mně vyvolat žádné emoce, nerozesmějí mě, ani mi do očí nevženou slzy. Dodnes si pamatuji kamenně bezvýraznou tvář bezdomovce stojícího před Moulin Rouge, sympatickou dívku procházející se v Nottre Dame nebo muže, který si v parku hrál se svým malým synem. To jsou mé obrazy z Paříže, obrazy obyčejných detailů. Jednou jsem ležel na trávníku v parku, který je schovaný kousek za kostelem Sacre Coeur na kopci čtvrti Montmartre. S rukama za hlavou mi zrak putoval po nebi. V tu chvíli má duše věděla, že nic krásnějšího nikdo nikdy v celé Paříži neuvidí. „Vždyť nebe je všude stejný,“ nechápala mě kamarádka, kterou jsem na onom zájezdu poznal a s níž jsme celé odpoledne procházeli ulice slavné metropole. „Ty slavný budovy tady budou stát pořád a nijak se nezmění,“ mžil jsem očima k plynoucím mrakům a ani jsem se jí to nesnažil podrobněji vysvětlovat. Moci nalézt skutečnou krásu v nejobyčejnějších věcech a podle střípků v nich objevených si v duši dokreslit nejkrásnější umělecké malby světa. Co jiného by mohlo v mysl člověka přinášet více míru a pohody? A jak právě detail každodenních náhod může všechno změnit. Tak, jak by si to člověk ve své nekonečně omezené fantazii nedovadl nikdy představit. Co se s vámi stane, když vaše představivost umře? Za život narazíte na nespočetné množství lidí. Kdybyste se je všechny pokusili shromáždit na jednom místě, zeměkoule by se pod jejich vahou neudržela na oběžné dráze, vlétla by vám do hlavy a tam explodovala. Asi tak jsem si to vždy představoval. Je zajímavé, že v tomhle nekonečném množství človíčků se bez jakéhokoliv upozornění či náznaku může objevit někdo, kdo se najednou stane nezdolatelným bodem vašich myšlenek a představ. Sami nebudete chápat, proč tomu tak je; bude to někdo naprosto obyčejný, koho jste v životě ještě nikdy nepotkali a kdo vás vlastně vůbec nijak nezajímá. Ale prostě tam sedí. Jak prosté, obyčejné a nezajímavě předpotopní bývají začátky. Seděla sama v předsálí komorního klubového kina, četla si časopis a stejně jako já čekala na začátek promítání. Vypadala jako by ji tam někdo zapomněl. Začátky jsou nejkrásnější. Prostota v nich ukrytá, ta neprozřetelná otevřenost budoucnosti; nekonečné prázdné hřiště ve vaší fantazii, na kterém si smíte dělat, co se vám zlíbí. Nejen, že si můžete budoucnost představovat, jakkoliv jen budete chtít, a říkat si, že se může stát cokoliv, ale navíc – na začátcích to tak skutečně je. Hra na budoucnost začíná. Když jsem tehdy seděl vedle ní, ještě jsem o její přítomnosti nijak neuvažoval. Proč mě nenapadlo tu osobu oslovit, když přišla na stejný film – a dokonce sama, bez doprovodu? V sále bylo všehovšudy pouhých deset lidí a my dva měli místa v nejzadnější řadě. Po konci představení jsem se loudavým krokem odebral k nejbližší autobusové zastávce. Když jsem tam došel, ona již nedočkavě vyhlížela autobus. Jelikož bydlím ve vesničce nedaleko úplně jiného města, než ve kterém jsem se zrovna nacházel, musel jsem se autobusem dopravit na vlakové nádraží a odtamtud patřičným spojem pokračovat dál. Co vám mám povídat; samozřejmě, že jela stejným vozem městské hromadné dopravy jako já a také vystoupila na vlakovém nádraží. Tam se mi na chvíli vytratila z dohledu, ale když jsem po nástupišti přicházel ke svému vlaku, oknem jsem ji zahlédl, jak už sedí v jednom z vagonů. Náhody jsou třpytivě kouzelná sklíčka divotvorně omamných barev a začátky jsou prázdná plátna, kam si takovýchto dílků můžete rozházet dle svého, kolik jen chcete. Ten obraz vám pak učaruje natolik, že netušíte, jestli své kroky nevnímáte, nebo je vlastně sledujete každou vteřinou mnohem více, než kdy jindy. Neřešíte to. Co? Bylo to mé zavřené okno. Seděl jsem ve vlaku a ani mě nenapadlo tu slečnu oslovit. Ve své podstatě mě nijak zvlášť nezaujala; neměl jsem ponětí, kdo to je a vůbec jsem nedovedl odhadnout, jestli je o tři roky mladší než já, nebo o čtyři starší. Vůbec ničím nebyla zajímavá; rovné hnědé vlasy jí nesahaly ani k ramenům, jen jí ledabyle překrývaly oči. Že by mě zaujalo právě to, že mě ničím nezaujala? Najednou jsem si připadal naprosto zmatený; vůbec jsem netušil, co si s touhle mozaikou počít. Snažil jsem se přemýšlet; představovat si, proč šla zrovna na stejné promítání jako já; co vše se muselo udát, než se o tom snímku dozvěděla. Jak by asi probíhala naše konverzace, kdybychom se dali do řeči; kde vlastně bydlí; proč má raději hořkou čokoládu než mléčnou a jestlipak se zase někdy sejdeme ve stejném kinosále? Pokaždé se mi odpovědi na takovéto otázky zhmotňovaly v představách bez problémů, úplně samy od sebe; děje se mi přehrávaly v mysli jako na běžícím pásu. V mé bohaté fantazii vůbec nebylo obtížné si něco namalovat. Jenže teď to nešlo. Seděla kdesi v jednom z řady vagonů a jediné, co se mi vyobrazovalo, byla pouze jakási osoba, jak tam sedí na sedačce a… a nic. Prostě tam jenom sedí a nic! Nic se neděje, nedovedl jsem si vybavit, co v onom předsálí četla za článek, nebo kam půjde, až dorazí na svou cílovou stanici. Ani jak se usmívá nebo mračí. V mysli se mi utvořil blok velikosti třímetrové betonové zdi, skrz kterou jsem se nemohl probourat, i kdybych se zbláznil. V těch chvílích jsem si to ještě neuvědomoval, ale tehdy to začalo. Začátky bývají magické, jenže tenhle mi vůbec nebyl ničím atraktivní. Má představivost zemřela. Víte, jaké to je, když skoná tahle část vaší duše? Na nádraží ve městě, do jehož oblasti spadá má vesnička, jsem s tupou nevědomostí zdolal železné schůdky z vagonu, betonové schody do podchodu pod kolejišti a ještě další schodiště z podzemí přímo do nádražní haly. Ta osoba kráčela stále přede mnou a když jsme vypluli z haly na ulici, prostě se vydala na opačnou stranu než já. To bylo všechno. Najednou se vypařila, zmizela a nic nenasvědčovalo tomu, že bychom se měli kdy znovu setkat. Nic víc, nic míň. Obyčejná souhra náhod jednoho nevýznamného odpoledne. Jak prosté bývají začátky. Jel jsem autobusovou linkou z města do své vesničky, tělo napjatě zapasované do sedačky, a v myšlenkách se ztrácelo úplně všechno, co se dostalo do zorného pole mých očí. Má snaha vybavit si, jak čte časopis, jak se dívá na film nebo nastupuje do autobusu, byla bez šance; ta osoba měla pouze jednu naprosto obyčejnou, nevýraznou a netečnou tvář. Seděla u okna vagonu; ve vlaku, do něhož jsem měl nastoupit. Nejhorší byl fakt, že jsem vůči tomu člověku necítil zhola nic. Nepřitahovala mne, mé srdce zůstávalo chladné; nesmutnil jsem, že už ji nikdy nepotkám, ani jsem k ní nepociťoval zášť jako vůči vetřelci mých myšlenek. V mé mysli jen seděla silueta jedince, který uzemnil mou zvědavost a udusil pramen mé fantazie. S tím stínem nešlo nikterak pohnout. Tu noc se mi zdál prapodivný sen. Nechápal jsem jeho význam, ale obraz zasněžené pláně se zhrzenou poutnicí byl tím posledním, co mi mé sny a fantazie darovaly. Celý propocený a s bolestným tlakem na zadýchaných plicích jsem procitnul do nejhlubší temnoty pozdních hodin. Posadil jsem se na posteli a mé oči zamířily k oknu otevřenému vstříc dusné letní noci. Měl jsem pocit, že na parapetu přistál černý havran, ale bylo mi jasné, že pouze blouzním. S tělem olepeným potem nebyla má hlava s to pochopit, jak něco může jenom tak zmizet. Z nádraží, odkud stovky lidí odjíždějí, a kam stovky jiných přijíždějí, se jedna osoba vydala jiným směrem než já. Co je na tom? Nic. Nic a všechno, všecičko. Odneslo si to s sebou mou představivost, barvy fantazie se rozpily a stekly z plátna do kanálů nicoty. Vždyť ta odpolední příhoda přeci nebyla o nic víc zvláštní, než kterákoliv jiná každodenní souhra náhod! Ale havran vzlétl, ona tam seděla, květ se rozevřel a já nemohl spát. A tak to všechno začalo. Ztratil jsem fantazii a mé tělo a duše od té noci trpěly nespavostí.


celkové hodnocení autora: 97.8 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 3		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

Šíma	04.12.2008, 22:14:58

Dobré je to! ;-)

Farao	07.10.2008, 11:39:22

Je to čtivé a musím říct, že mě to zaujalo. Tak jdu na další díl.

čuk	18.04.2008, 16:17:30

Mně se text velmi líbí, četl jsem ho se zaujetím, a to i dlouhé pasáže úvah, neboť byly přiléhavé a vyvolávaly ve mně pocity, jejichž zárodky jsem kdysi v sobě míval. Psáno velmi kultivovaně a nepřeexponovaně, a při tom plasticky i poeticky zároveň. Doufám, že se jedná o delší prózu, čemuž by odpovídal pro ni přijatelný delší rozběh ( přiznávám se, že jsem už zapomněl první část, jen jsem si přečetl své hodnocení). Stylisticky i obrazně mne zaujalo. Ale pár výtek přece: v první části mi připadá příliš vybočující formulace "klepoucími se prsty... s vystouplými žilami", pro mne to kazí obraz do té doby jemný i drsný v mezích. Rovněž slovo "osoba" tam použitá se mi nelíbí, taktéž její použití ke konci textu. ten výraz mi připadá policejní, úřední, trochu s dehonestujícím zabarvením. Jsem alergický na sousloví : "nic víc, nic méně," což se stává oblíbenou frází politiků a dá se nahradit hezkými českými výrazy, možná, že by neškodilo i když budou trochu rozvité a delší. Už se těším na další pokračování.