» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská."

Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais

počet přístupů: 2140692

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Jak pan Kadlec na dno vstoupil… (VII.) ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Příběhy pana Kadlece a Kalicha

Alan de la Pont	publikováno: 14.04.2008, 18:22

Sedmá epizoda povídek pana Kadlece a Kalicha. Tentokráte pojednávajíc´o chvílích nejtěžších…


	Pan Kadlec sedí ve svém starém, moly prohryzaném křesle a má ruce v dlaních. Na zažloutlých stěnách jeho malého pokoje zjevují se přízraky bez očí a lidské tváře. Jako slepý spolujezdec, jako nehybná tvář z plátna, tak jako největší praktik z ďáblova tábora… V tom ozývá se průzračné zaskřípění. To jen pan Kadlec se opřel do křesla a hluboce vydechnul. Na prachem pokrytém konferenčním stolku je prázdná sklenice čpící lihovinou, pár rozsypaných zápalek, které tvoří mozaiku poskládanou plynutím času. Výsledek krátké deprese. Která přijde jako nepozvaný host a odchází jako opilost se svítáním. Starý pán vstává ze svého křesla a pokračuje svou cestu ke kuchyňskému koutu, kde dolévá si prázdnou sklenici a v hlavě cítí strašný vztek. Vztek uvnitř ukrytý. Vztek, který projeví se jako červ, který pomalu vylézá z útrob těla na povrch. To, co je uvnitř ukryté. Hledání a nalézání. Nalézání smutku vymršťujícím své ostré drápy, které chňapou po člověku, když chtěl by být spokojen a ničím nerušen. Tak občas má člověk pocit, že jeho život je jenom oddalováním nevyhnutelného. Oddalováním nevyhnutelné smrti, mám-li to říct narovinu. Když není o co stát, když není pro co žít, když člověk ztratí vůli a chuť dělat, co ho baví. Jednoduše proto, že ho vše v jeden krátký moment přestalo bavit. V tu chvíli se rozezvučí domovní zvonek svým specifickým tónem rozkřáplého lavoru… Pan Kadlec kráčí pomalu otevřít. „Dobré jitro pane Kadlec, je čas jít…“ Se zkroušeným pohledem pronáší pan Kalich… „Ano, vemu si sako,“ říká pan Kadlec s nepřítomnou a prázdnou apatií. Oba dva vycházejí z činžovního domu a nastupují do naleštěného vozu. Pan Kadlec si hned všímá krásných kožených sedadel ve světlém provedení, která v každé prudší zatáčce skřípějí, jak se o sebe kůže otírá. Po celou dobu jízdy nepadlo ani slovo. Každý mlčí a kouká kolem. Mladý řidič před sebe na cestu. Pan Kalich z bočního okénka pozoruje procházevší lidi a pan Kadlec kouká s hlavou skloněnou pod sebe na podlahu, kde vidí zimou přihrnuté bláto, kamínky z bot, vlasy… Dlouhé vlasy a je mu teskno… Dorážejí na místo. Výstup z auta provází určitá teatrální zdvořilost, kdy panu Kadlecovi pomáhá otevřít a vystoupit z vozu mladý řidič, který je vezl na toto místo. Aut je více. Přijeli celkem čtyři. Většinu těch lidí pan Kadlec vůbec nezná a hrst z nich viděl jednou, nebo dvakrát. Nemá příliš důvodů k nějaké zdvořilosti nebo otevřenosti, a když z okolního hloučku, který vystoupil z jiného vozu, zaznívá smích, chce se mu zvracet. Po pár minutách zdvořilostních frází všichni společně prostupují starou, na černo natřenou branou. Muž, který je vítá, je podle Kadlecova mínění nad míru prazvláštní. Má na sobě černé polobotky, černé tesilové kalhoty a sako sepnuté až ke krku. Jeho tvář se zdá mnohem starší, než ve skutečnosti je. Zcela šedivé vlasy tomu napomáhají a jeho prázdné šedé oči vykládají mnoho příběhů už při pohledu do nich. Všichni konečně kráčí za vozem v čele s podivným mužem v sepnutém saku. Nikdo nemluví, všichni tupě mlčí a zírají do země. Panu Kadlecovi se chce křičet, ale dokáže se ovládnout. Mlčí jako všichni ostatní. A kráčí… docházejí k temné díře, která nevěští nic futuristického. Vozidlo se zastavuje. Lidé se zastavují. Tři pomocníci, kteří vystoupili z vozu, otvírají zadní dveře a vysouvají z nich černou, nablyštěnou rakev… „Vážení pozůstalí, je to pro nás všechny velice těžký den. Den plný smutku z loučení s milovanou manželkou, dcerou a dobrou přítelkyní Agátou, kterou nikdo z vás nechtěl ztratit, pro její nikdy neochabující životní elán, pro její nadšení, pro její srdce, které dokázalo být otevřené za každého počasí, za smutku i radosti, které život přináší. A hlavně pro její lásku, kterou vám všem dávala až do jejího posledního dne, kdy nešťastná nehoda ukončila její život. Tak těžké to jsou momenty, ale osud rozhodl a sám to tak chtěl. Věřme, že k tomu měl svoje důvody…“ „Jaký důvod?!! Jak mohl mít důvod vzít život mojí dceři, ty bánbíčkářský blázne!“ Vykřikne do proslovu pan Kadlec se slzami v očích. „On to tak nemyslel, pane Kadlec, uklidněte se. Vždyť nic s tím teď nenaděláte. Ona odešla a to je to hlavní…“ Uklidňuje pana Kadlece matka Agátina manžela. „Vy víte houby, jak mi je! Nebyla to vaše dcera, která je teď v rakvi. Vy to všichni nevidíte?! Nevidíte, jak je to trapné? Ty řeči kolem, že byla taková a maková… Vy moc dobře víte, jaká byla. A přes to se nad to dokážete jen tak povznést, jakoby se nic nestalo. Vždyť je to lidská tragédie! Je potřeba udělat všechno proto, aby se taková věc nikomu z vás nestala. Abyste neměli důvod truchlit nad smrtí své dcery, nebo syna. Ona nemusela umřít, kdyby lidé nebyli tak lhostejní, jako jste právě vy!“ „Ale pane Kadlec, to už snad trochu přeháníte,“ uklidňuje pana Kadlece pan Kalich, který se snaží zachovat pohřbu Agáty určitou důstojnost. „Nechte mě! Nemyslete si, že mně jen tak snadno zavřete hubu. Já nebudu lhostejný ke smrti mé dcery. Na to jsem jí měl až moc rád. Já jí miloval! Byla to poslední dobré na této zemi, co mi zbylo a teď je pryč! Agáto, proč si to udělala, proč?? To není možné…“ „Pane Kadlec, pojďte ke mně… No tak, nemůžete všechno brát na svá bedra…“ Objímá ho pan Kalich a poplácává ho se slzami v očích po zádech. „Musíte být silný, její život už nevrátíte zpět, ale kvůli tomu nemůžete vinit celý svět za její smrt. Vybrala si svojí cestu sama… Ať Bůh, či co nad námi zří, jí provází…“ Někdy je příliš těžké se jenom tak rozloučit s člověkem, kterého milujete. Občas to za vás musí udělat čas a na určité lidi nikdy nezapomenete a doufáte, že jednou se s nimi budete moci setkat. Protože smrt je tou výchozí instancí, jak uzavřít život a dát nadobro sbohem všem a všemu, někdy bez ohledu na to, jak moc to ublíží ostatním, kteří musí na této zemi dál žít…


celkové hodnocení autora: 95.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 2		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 2.5		tisk příspěvku

počet komentářů: 8		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 11		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

BaD	17.04.2008, 13:30:18

No dýchal z toho smutek ze ztráty, určité prázdno z odchodu blízkého člověka. Je zajímavé sledovat kontrast mezi vztahem pana Kalicha ke své dceři před smrtí a po smrti. Ale řekl bych že to už nevypadá moc Kalichovsky a Kedlecovsky. Není to plné briskního humoru, satiry a parodování, tak nevím jak se to bude vyjímat v Kadlecově příběhu. Přesto se mi dílo líbilo.


ze dne 17.04.2008, 14:18:34
Alan de la Pont: V Kadlecově příběhu je to jako černá skvrna, která přinese ještě více skepse do jeho života. Poodkrývá skryté city, pana Kadlece a Kalicha a transformuje je více do lidského hábu... Jsem rád, že se líbilo.

Šíma	14.04.2008, 18:46:11

Tato část je hodně smutná a není tak jiskřivá a plná humoru jako ty ostatní, ale je zde zřejmý důvod, který nejasně, ale se stále větší naléhavostí prosvítá celým tímto dílkem... Být na pohřbu svého vlastního dítěte, to musí být něco strašného, ne-li tragédie (bez legrace)... Každý prožívá svůj smutek jinak a náš hrdina je patrně hodně zdrcen, což také vyplývá z jeho výbuchu nad poněkud nic neříkajícím proslovem nad rakví jeho dcery. Jsme jen lidé, stejně jako hrdinové tohoto příběhu. Život jde však dál a já se těším na další (případné) pokračování tohoto příběhu o panu Kadlecovi a panu Kalichovi...


ze dne 16.04.2008, 10:13:03
Alan de la Pont: Děkuju za zamyšlení - o tom vlastně tahle epizoda je... Pro někoho, kdo má chuť si přečíst humoresku a nic neřešit, tahle epizoda patrně nebude to pravé ořechové... Šlo mi o pocit, ani tak nejde o obsah, jako o pocit z něj. U tebe, zdá se, že se určitý pocit dostavil a to je dobře;-)

čuk	14.04.2008, 18:21:22

Sérii povídek neznám, tedy ani předchozí charakteristiky postav. Zpočátku text působí sympaticky, trochu i kavkovsky. Scéna na hřbitově charakterizuje pana Kadlece jako člověka, který nemá smysl pro takt vyjevení citů. I když má třeba pravdu a v obřadu je hodně přetvářky a neobjasněnosti dceřiny smrti. text sklouzává do klišé ( snad je to záměr ironie) Vyjádření podstaty- filozofie smrti- je příliš patetické (pravdivé, ale příliš mentorské). Jakoby počáteční atmosféra vyprchala


ze dne 16.04.2008, 18:53:31
Alan de la Pont: Tak věřím, že příště překvapím něčím neotřelým;-)


ze dne 16.04.2008, 13:09:25
čuk: máš úplnou pravdu, ale já už jsem starý otrlý člověk, a co je pro mladšínové, poučením a je třeba šokující, mě nepřekvapí, zdá se patetické, hledám nová neotřelá vyjádření. Tak si mou kritiku příliš neber.


ze dne 16.04.2008, 10:08:23
Alan de la Pont: Ano, možná dialogy na konci sklouzávají do telenovely, ale i ta se dá občas přežvýkat a vzít si z ní něco, co v člověku může zanechat určitý pocit, který jinak ve svém životě ignoruje a nepřipouští si ho. O to tak nějak šlo, měl jsem potřebu to napsat takhle, tak jsem to tak napsal...