|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Rudý vítr ::
 Dawnie |
publikováno: 13.04.2008, 6:26
|
| Nevím, co bych k tomu měla napsat. Snad jen, že jsem s touto povídkou strávila příjemné chvilky, tak snad budou příjemné i rpo vás. Přeji pěkné počtení:). |
| |
|
|
Rudý vítr
Na okraji vesničky Lumpury se rozprostíral jehličnatý les, plný všelijaké zvěře. Tento zelený porost neměl dobrou pověst. Podle toho, co se povídalo, byl prokletý... Proč, kým nebo jak, o tom se nemluvilo. Vesničtí lidé se k němu nikdy nepřibližovali, protože měli strach, že by se jim mohlo něco přihodit... Avšak právě teď se našel někdo, kdo se nebál a klidně kráčel po pěšince, která tímto prokletým místem vedla.
Podle toho, jak ten člověk vypadal, to byl obyčejný vesnický obyvatel, avšak nepocházel z Lumpury... Cizinec. Byl to mladík vysokého vzrůstu a štíhlé, ba přímo vychrtlé postavy. Vůbec nepůsobil jako muž, spíš trochu připomínal děvče. Tomu mládenci nemohlo být víc jak sedmnáct let. V tváři vypadal jako desetiletý kluk – průzračné modré oči měl stále vykulené, nosík malý jako hrášek a ústa jemně růžová, ale pevně stisknutá, tvář jako z alabastru, žádné znaky dospívajícího muže... A vlasy - ty měl hnědé, asi po ramena a u tváří se mu trochu kroutily.
Podle oblečení pocházel z chudších poměrů, ale úplný bídák to taky nebyl. Horní polovinu těla mu zdobila klasická tunika, jejíž rukávy si vyhrnul hodně vysoko. Na úzkých nohách mu plandaly plátěné zelené kalhoty. Vykračoval si v pohodlných nazouvácích, které se však do lesa příliš nehodily. Byla na něm ale jedna zvláštnost - stříbrný křížek, který by si obyčejný chudý chlapec nemohl dovolit. Jak k němu přišel, to ví jen on sám... Nebo neví?
Ten chlapec kráčel opravdu velmi klidně a vyrovnaně, vzbuzoval dojem neohroženého lva. Když do lesa vstupoval, ohlédl se za sebe a něco si zamumlal. Neudělal to ze strachu, pouze se ujišťoval, že za ním nikdo nejde...
Poté, co ušel pár kroků, ohlédl se znovu a les za ním už byl uzavřený, cesta ven nebyla vůbec vidět.
Slunce udělalo také pár krůčků a vystoupilo nahoru na oblohu, odkud rozdávalo zlatavou zář, která se rozlévala po celém okolí. V lese z ní však mnoho vidět nebylo, chlapec pouze zaregistroval, že slunce je vysoko na obloze, tudíž je poledne, a všiml si také, že mu začalo kručet v břiše...
Sundal si batoh, který nesl na ramenou, a chvíli se v něm přehraboval. Pak našel, co hledal - oběd. Usadil se k vzrostlému smrku, který čítal už pěkných pár let, a pustil se do jídla.
Jedl a přitom se rozhlížel po lese. Byl temný, ale přece v něm vzbuzoval takový pocit radosti, ne štěstí, spíš jakousi podivnou sílu.
Když doobědval a napil se, vstal a chtěl se trochu porozhlídnout. Uvažoval, jestli si nemá nějak značit cestu, kterou půjde, ale nakonec došel k závěru, že by to bylo zbytečné.
Vyrazil. Chvíli se proplétal mezi stromy, sem tam nalezl nějaký zchátralý krmelec a občas uslyšel zašustit veverky v korunách stromů...
Náhle mu však někdo zastoupil cestu....
Ten někdo, kdo tam tak stál, vypadal jako obvyklý místní léčitel, možná bylinkář. Jeho hlava byla posetá spoustou malých lístečků a kořínků. Vlasy se mu na hlavě neposedně zamotávaly do sebe. Obličej měl pěkně opálený, snědý. Oči svítily odstínem hnědočerné a nos posazený mezi nimi se toužil podívat k nebi. Rty se přes jeho tmavou pleť vybarvily jemně růžovým odstínem. Zbytek těla vypadal pevně a svalnatě. Oblečen byl sporně, a to v bílých plátěných kalhotách, na stehnech a na kolenou roztrhaných. Stál tam bosý, nejspíš mu žádné větvičky a kamínky nevadily.
Vzdáleni byli od sebe asi čtyři metry a chlapec nevěděl, jak má reagovat. Dlouho se však rozhodovat nemusel - chlapík na něj něco křikl.
„Ulusiji?“
Chlapec se trochu polekal, přece jen to ten muž vyhrkl moc nahlas a rychle.
„Cože?“ optal se, když se zbrchal.
„Usu mui lauta?“
Pak si chlapec vzpomněl. Mužíček na něj pokřikoval starým lumpurským jazykem, který se dávno nepoužíval.
„Počkat, počkat,“ mumlal si v duchu a vzpomínal, že se ten jazyk kdysi učil. Náhle mu svitlo - on se ho ptal, kdo je a co tu hledá...
„No jo!“ vykřikl.
„Ulu lutice vetruju, alo pricazuju hlaju suom minedo,“ řekl chlapec rozvážně, protože si rozmýšlel slova, aby správně vyjádřil, že je vesnický chlapec a že se chce dozvědět něco o své minulosti.
„Ju tu. Wou te?“ zeptal se ho mužík mile překvapen, že mu chlapec rozumí.
Toho však mluvit lumpurským jazykem unavovalo a chtěl se s ním zkusit domluvit normální Lurštinou.
Proto mu položil otázku: „Je ti umejin mavvir lurias?“
„Lurias?“
„Ju,“ odpověděl na jeho dotaz, zda opravdu myslí lurský jazyk.
Mužík chvíli přemýšlel a pak řekl: „Ano, umím, jen jsem jím dlouho nemluvil, takže mi dává trochu zabrat.“
„A nevadilo by vám, kdybychom mluvili tímhle jazykem, že ne? Já totiž starou lumpurštinu moc neovládám.“
„Když mi s nějakými slovy pomůžeš, myslím, že se domluvíme i takto,“ řekl mužík a celkem přívětivě se usmál.
Sympatický muž připomínající bylinkáře chlapce pozval do svého obydlí. Stálo hluboko v lese na mýtince. Bylo postaveno z čistého lesního dřeva.
Chlapci se tam líbilo, jelikož ta chaloupka tvořila dojem domova... Útulného a známého...
Muž postavil na čaj a obnovil rozhovor.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ položil otázku.
„Jsem Lur. Jak říkají tobě?“ odpověděl a současně se otázal chlapec.
„Mé jméno... už dlouho mne jím nikdo neoslovil... jmenuji se Lestrin. Ale... poslyš, zaujalo mne to, jak jsi říkal, že jsi sem přišel zjistit něco o minulosti. Copak tě trápí?“
„Tak dobrá, povím ti to od začátku. Co si pamatuji, vždycky jsem býval jen s maminkou, tatínka jsem v životě neviděl. Pokaždé, když jsem se mámy ptal, kdo je mým otcem a proč s námi není, odpověděla mi stejnými slovy. Že mi to jednou poví. No a teď zřejmě nadešel ten čas. Řekla mi, že můj otec býval zvláštní člověk. Prý býval hrozně tichý a uzavřený, ale nesmírně inteligentní a schopný. Jednou jel kamsi pryč a matce řekl, že jede pouze za prací a že se brzy vrátí. Ale nevrátil. Jediné, co matka věděla, bylo, že jel právě směrem k Lumpurskému lesu… No a já jsem se tímto směrem také vydal, jenže ne za prací, ale najít nějaké informace o svém otci.“
Lestrin chlapce zaujatě poslouchal, popíjel čaj a zřejmě přemýšlel.
„Lure, víš něco o tomto lese? Řekni, znáš tu historii?“
„No, ani ne... Nikdy jsem o něm nic pořádného neslyšel.“
„Dobrá, tak se pohodlně usaď, vezmi si ten čaj, pořádně se napij a já ti o něm něco povím,“ řekl Lestrin a aniž by to Lur zpozoroval, povytáhl nejdříve jedno obočí, pak druhé, poté se trochu zachmuřil a s hlubokým nádechem se dal do vyprávění.
„Lumpurský les, jak je nám všem známo, má z jedné strany vesničku Lumpuru a z druhé by mělo být město Moltau, sídlo nějakého krále, zrovna si nevzpomenu jakého, ale to není podstatné. Podstatné je, že tenhle les byl odedávna něčím tajemný. Ale... Nikdo to nebral vážně a celkem často ho navštěvovali různí lidé – od místních Lumpuřanů až po cizince z dalekých krajů, kteří sem zabloudili. Nikdy se jim nic nestalo, také proč, že ano? Byl to přece jen obyčejný les...
No a pak do Lumpurského lesa přijel nějaký muž. Jel na koni a vyhlížel tak trochu samotářsky, ale neohroženě. Vjel do lesa, stromy se za ním zavřely a víc ho nikdy nikdo nespatřil. Téměř nikdo z místních Lumpuřanů toho muže neznal, ale jeden nebo dokonce dva muži ho znali a často ho vídávali, jak jezdívá na svém koni na dlouhé vyjížďky... Prý s nimi občas prohodil i pár slov. Byl to muž z vesnice, která byla Lumpuře vzdálená sotva míli a jmenovala se Linta.“
Při pojmenování té vesnice sebou chlapec škubl, až málem vylil čaj. Měl sto chutí se zeptat na věci, kterým nerozuměl, ale řekl si, že to nechá až na potom, aby Lestrina nevyrušoval. Lestrin však viděl, že chlapec je trochu rozrušený, a tak chvíli počkal, pak na Lura kývl a pokračoval:
„Ten muž se zkrátka nevrátil. Třeba těm dvěma mužům to přišlo divné, ale moc to neřešili. A pak se jednou v noci ozvala z toho lesa strašlivá rána. Obyvatele Lumpury to samozřejmě probudilo. A jak tak byli všichni na nohou, překvapeni a někteří i trochu vyděšeni, nebe i pomyslný prostor kolem všech a všeho zalila rudá barva. Z lesa stoupal rudý dým a stromy mlátil ze strany na stranu pořádný vítr. Nikdo nic nechápal. Všichni byli naprosto ohromeni tou událostí. Většina žen ze strachu začala křičet. Muži vybíhali ven a nevěděli co dělat. A pak se to najednou všechno stáhlo. Temně rudá barva zmizela ze vzduchu, z nebe, z lesa se přestal valit dým a vítr utichl.
Nějakou dobu to trvalo, než se lidé uklidnili, až nakonec všichni ulehli do postelí. Ovšem jestli usnuli, to nevím... Ale myslím, že ne, byl to přeci jen hrozný zážitek.
Druhý den ráno o tom mluvila celá vesnice, nebylo jediného človíčka, který by se o tom nezmínil. Tak jak už to na vesnicích bývá, lidé si spoustu věcí domysleli, přikrášlili, ale původní smysl zůstal stejný. O té události se mluvilo jako o „rudém větru“.
Lestrin se odmlčel, napil se několika hlty čaje a promýšlel si další slova. Jeho samotného překvapovalo, jak mu ta lurština jde. Lur měl mezitím už svůj šálek vypitý a byl zahloubaný do Lestrinova vyprávění. Ani nezvedl hlavu, když Lestrinův hlas na chvíli zmizel.
„A pak z toho vzniklo to, že Lumpurský les je prokletý, že se v něm ztrácejí lidé a vládnou v něm nadpřirozené síly. Toť moje vyprávění o tom, jak Lumpurský les přišel k této pověsti a co se v něm odehrálo.“
Lur se probral ze svých myšlenek a podíval se na Lestrina. V očích měl zvědavost a podivně se mu leskly.
„Lure, pověz mi, jak se jmenoval tvůj otec?“
„Ehm... jmenoval se Lorren Luryan...“
Lestrinovi se blýsklo v očích, tvář se mu na chvíli rozjasnila, ale pak opět povadla, protože si uvědomil, že tahle minulost nebude nic lehkého.
„Víš, Lure, zrovna tohle jméno nosil ten muž, který se tu ztratil a nikdy se nevrátil. A nemyslím, že by to byla shoda jmen...“
Lur tušil, že tohle přijde... Hned jak Lestrin začal povídat o tom záhadném ztraceném muži.
„Teď asi uslyším všechno... Kdo byl můj otec, proč tak záhadně zmizel, čím se zabýval...“ pomyslel si Lur a řekl Lestrinovi:
„Prosím, řekni mi, co o mém otci víš, hrozně si to přeji vědět a...“
Než Lur stačil dokončit větu, Lestrin mu skočil do řeči:
„Tak daleko moje paměť nesahá, Lure, a ani jsem toho tolik neslyšel, abych věděl vše. Ale tady v lese žije jeden starý muž. Je ještě starší než já a víc toho pamatuje. Jestliže chceš, já tě za ním dovedu a ten ti snad nějaké informace dodá...“
Lur horlivě přikývl a snažil se zkrotit svoji ukrutnou zvědavost.
Když se vyštrachali z Lestrinova přístřešku, vydali se hlouběji do lesa. Během chůze mlčeli, každý si přemýšlel o svém. Jen jednou Lestrin přerušil ticho:
„Kolik ti vlastně je let?“
„Co? Co, cože?“ vyhrkl Lur, který ho nijak nevnímal.
„Ptám se, jak jsi starý.“
„Ach tak, no, je mi sedmnáct let.“
„Aha.“
Lestrin se zase zahloubal do sebe a Lur se díval nepřítomně po stromech. Cesta nemohla trvat déle než půl hodinky, ale čas nehrál žádnou roli. Jediné podstatné bylo dojít k cíli a zjistit odpovědi na otázky.
***
„Jsme tady,“ prohlásil Lestrin a Lur zvedl hlavu, aby se podíval. Stáli na malé mýtince a přesně vprostřed se nacházelo stavení. Bylo podobné tomu Lestrinovu, ale bylo o něco větší. Byla tam cítit vůně koření a čajů.
„Tak pojď,“ pobídl Lestrin Lura.
Oba zároveň vykročili a Lestrin dvakrát zaklepal. Dveře se otevřely a Lur uviděl vrásčitou, ale usměvavou tvář nějakého stařečka. Zdál se mu celkem přívětivý.
„Vítej, starý příteli,“ pozdravil Lestrina ten stařec.
„Rád tě vidím, Efele,“ oplatil mu pozdrav Lurův průvodce.
„Pojďte dál,“ pozval je oba Efel.
„Děkujeme, potřebovali bychom s tebou něco probrat.“
„Ale jistě, jistě... Posaďte se, prosím, a buďte tu jako doma. Dáte si něco k pití? Třeba čaj, nebo radši něco lepšího?“ zeptal se Efel a při posledních slovech na ně spiklenecky mrknul a zasmál se.
„Ehm, no... já bych si dal nějakou tvou specialitku, no a mladý pán si dá co?“ obrátil se Lestrin na Lura.
„Já bych prosil nějaký čaj, měl jsem sice už jeden u Lestrina, ale rád bych ochutnal i nějaký váš.“
„Dobrá, jak si přejete,“ zasmál se Efel a odběhl do jedné z komůrek, patrně kuchyně, přichystat nápoje.
„To je ale čilý pán,“ řekl Lur Lestrinovi a nemohl se nepousmát.
„To ano, měl by mít asi něco kolem osmdesáti let, ale on si to nechce připustit, pořád si vaří nějaké zázračné elixíry a zřejmě to pomáhá, protože je opravdu velice aktivní.“
Lur si mezitím prohlížel výzdobu pokoje. Líbilo se mu tady snad ještě víc než u Lestrina, protože tu byla spousta takových osobních maličkostí a převládaly teplé barvy, které dávaly pocit tepla a útulnosti.
Pak se objevil Efel, rozdal jim jejich vybrané nápoje a přinesl ještě nějaké sušenky.
„Lestrine, tobě jsem přinesl tottao, což je pití trochu podobné vínu, ale je v něm méně alkoholu. No a tobě, mladíku, jsem přinesl čaj ze sušených listů faty. Mimochodem, Lestrine, to nás ani nepředstavíš?“
„Ale jistě, Efele, jen co mě pustíš ke slovu,“
„Nuže, máš prostor.“
„Takže, Lure, tohle je můj starý známý přítel, bylinkář, kořenář a lékař v jednom Efel, příjmení nemá. No a Efele, toto je Lur Luryan...“
Efel vykulil oči a s otevřenou pusou zíral jak na Lura, tak na Lestrina.
„To, to, to... Jako vážně?“ pohlédl nevěřícně na Lestrina.
„Ano a abych ti to upřesnil, tak Lur sem přišel s úmyslem dozvědět se něco o svém otci, který se tady ztratil. Doufám, že jsem mu podal správné informace, když jsem mu povyprávěl o „rudém větru“ a o tom muži, který sem před tou událostí jel. O Lorrenovi Luryanovi...“
„To jsi mu tedy podal opravdu správné informace,“ odpověděl Efel a trochu nakrčil čelo.
„Asi bych ti měl říct, kdo byl tvůj otec doopravdy... Ale připrav se na to, že tě to hodně překvapí a možná ztratíš všechny iluze, které jsi kdy měl. Jsi si jistý, že chceš znát historii?“ zeptal se Efel a pohlédl při tom Lurovi hluboko do očí.
„Ano, víte, já...“ začal překotně Lur, ale Lestrin ho přerušil.
„Jistěže to chce vědět... Jinak by nevážil tak dalekou cestu a tolik námahy. Vždyť tím, že mu řekneš, kdo je jeho otec, konečně pochopí, kým on sám je. Takhle mu schází půlka stínu, půlka duše...“
„Asi tak nějak jsem to myslel, Lestrine. Ale nejsem zrovna klidný, takže mi dělá problém vyjádřit se správně...“ dopověděl nakonec Lur.
„Dobrá, dobrá... Tak si udělejte co největší pohodlí a poslouchejte. A prosím, omluvte mé případné výpadky paměti...“ uvedl Efel začátek svého vyprávění.
„Je to už hodně dávno, co tenhle les byl plný nádherného zpívání ptáků, švitoření živočichů nebo vůně jehličí. Protože od té doby, co sem přišel Lorren – dovol, Lure, abych o něm mluvil jako o Lorrenovi -, všechno se změnilo. Nikdo netušil, co sem chodil dělat, ale já a ještě pár mých přátel, kteří jsou už mrtví, jsme se to dozvěděli. Už nevím, odkud se nám to doneslo, ale můžeme se spolehnout, že jsou to správné informace.
Lorren sem do lesa chodíval zpočátku jen meditovat, vždycky si lehnul a pozoroval svět kolem sebe, ale pak přišel na zdroj jiného potěšení a začalo se mu to vymykat z rukou. Les pozbyl svého klidu a čistoty. Lorren tu vyvolal nějaké strážce lesa, nějaké duchy. Asi tomu, Lure, nebudeš chtít věřit, ale skutečně to tak je.
Strážci si ho podmanili a on se jim zvolna poddával, netušil, jak je na nich víc a více závislý. Duchové se stali jeho bohy a on jim dával různé oběti. Skutečně je uctíval. Zpočátku to byly jen maličkosti, ale oni později chtěli víc a víc. Lorren byl zaslepený, a tak jim jednou přislíbil svého syna, tedy tebe.“
Lurovi se rozbušilo srdce a nevěřícně se podíval po Efelovi.
„Ne, to by přece tatínek neudělal, on byl...“ odporoval Lur, ale pak si uvědomil skutečnost, že vlastně neví, jaký jeho otec byl. Neznal ho.
„Klid, Lure, poslouchej...“
„Lorren byl vždycky úplně mimo, když byl v lese, ale jakmile z něj vyšel, kouzlo a opojení pominulo. Ale pamatoval si úplně všechno, do posledního detailu. A z toho usuzuji, co se asi stalo poté, co duchům slíbil tebe. Patrně si uvědomil, jakou udělal hloupost, uvědomil si, že obětoval svého jediného syna, svého potomka. Začalo ho hryzat svědomí a nemohl přijít na způsob, jak by se z toho vyvlékl. Ale pak na to přišel. Tvé matce řekl, že jede za prací, tobě pověsil na krk tenhle stříbrný křížek, který on sám nosíval, a odjel na svém koni pryč. Ne, opravdu nejel za prací. Jel do lesa za duchy.
Lorren byl při smyslech, protože se tentokrát nesnažil provádět různé rituály a když jim vysvětlil změnu, kterou učinil, strážci to přijali. Nevadilo jim, že místo Lura se obětuje sám Lorren. Potřebovali sílu a další duši... A bylo jedno čí.
Právě obětování a smrt Lorrena způsobily „rudý vítr“. Jeho smrt vyvolala tenkrát takové pozdvižení, a přitom nikdo nevěděl, že umírá. Další následky znáš, milý Lure...“
Lur celou dobu Efelova vyprávění, kromě zmínky o jeho obětování, napjatě poslouchal a ani nedutal. Myšlenky se mu honily hlavou jako zběsilé. Opravdu mu to vzalo dech. A během vyprávění přišel také o ty iluze, jak jej Efel varoval. Už si nemyslel o svém otci jen to dobré, už ho přešly všechny naděje. Chvíli jen tak tiše přemýšlel a srovnával si to všechno v hlavě...
„Prosím vás, Efele, napadlo mě... Kde vzal můj otec ten stříbrný křížek, který mi nechal? My jsme přece byli vždycky docela chudí...“
„Tak to ti, Lure, nepovím, tohle tajemství asi zůstane nerozluštěno...“
„No, jen mě to tak napadlo... Zdálo se mi to divné.“
„I to víš, že je to divné...“
Pak se Lur zase na chvíli zahloubal do sebe, když tu si vzpomněl na slova písně, kterou slyšel kdysi dávno, když byl malý.
Co osud chystá,
činy schvátí,
tvá duše čistá
nic zpět nenavrátí.
Co má se stát, stane se.
Znovu a znovu.
„Je to hrozné, nechce se mi věřit, ale přitom sám vím, že to je pravda... Já... Asi bych si to měl nechat projít víc hlavou. Budu potřebovat čas. Ale, povězte mi, jak se vám mám odvděčit, co mám pro vás udělat za to, že jste mi pomohli konečně najít ztracenou minulost?“
„To nic nebylo, chlapče. Vždyť to jsou jen slova, která nás nic nestála...“ ozval se Lestrin a zároveň tak odpověděl i za Efela.
„Tak dobrá, ale přesto vám moc a moc děkuji, opravdu mi to pomohlo...“ poděkoval Lur těm dobrosrdečným starým pánům a rozloučil se s nimi, protože chtěl být opravdu chvíli sám a vstřebat všechny ty nové informace.
Vyšel z Efelova staveníčka a dal se na cestu, která vedla k Lestrinovu. Šel se sklopenou hlavou, tráva mu šustila pod nohama. Když minul Lestrinův domek, na okamžik vzhlédl, pousmál se, ale pak zase hlavu sklonil a úsměv mu ze tváře zmizel. Cesta ven z lesa vedla doprava od mýtinky, na níž stál domek, ale Lur nešel doprava, nýbrž zahnul doleva. Jeho nohy ho nesly dál a dál po cestě.
Po chvíli, když les zcela pohltilo šero, utichnul i lehký vánek, ozvala se hrozná rána a všechno kolem najednou zalila rudá záře.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
96.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 5 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 14 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 38 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
