|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Opus Pictus XXI ::
| Jedeme dál malým kousíčkem... |
| |
|
|
Jestlipak ses s Ním ještě setkal?
Setkal. Já, koráb chodníků, On, hybatel světa, protože jak šel proti mně, svými zrohovatělými chodidly jsem cítil, jak Hrdinovy kroky určují rotaci Země, nasvícení Měsícem a Sluncem. Mám pocit, že od těch krvavých vteřin, kdy se Náš poprvé postavil na své, patří planeta-matka Jemu, podřizuje se všemi svými pohyby Jeho vůli. Nový řád věcí od vzniku Trojice. Věk vodnáře. Věk konců a začátků. Pravdou zůstává, že toto astrologicko-nesmyslné setkání bylo pouhým mžikem, synchronií rytmu kroků, chodeckou násobilkou. Neztratil se mi, ale já ztratil chuť Jej sledovat. Díval jsem se, jak se záda vzdalují a pak už jen tváře spoluobčanů. Pohlédl jsem do oka slunce a zamával skvrnám.
Jak to bylo s tím hadem a jak to vypadá, když to někdo přepískne a přiznává se?
Takto: Vzal jsem hůl svou, upustil ji a ona na zemi v hada se proměnila. Ten se stočil do kruhu a sám sebe požírati se jal. Sežral se a pak se sám vyvrhnul. Opakovalo se to dokolečka. Do kruhu. I podivil jsem se nad tím zjevením, ponechal jej svému osudu. Na skále, aby se vyhříval, požíral, zvracel své šupinaté tělo. Odešel jsem čekat do hor, kde je vzduch čistý, bez jedů. Tam jsem se posadil na jeden z vrcholků a v tureckém zavřel oči a už je neotevřel – snad až nastane přerod, nějaké kataklyzma, nechám světlo téct, roztékat se po novém světě. Ale takhle beletrisovat vydání knihy je jako proměňovat sám sebe. V cokoliv a zpátky, nasazovat si masky. Je za nimi bezpečno. Mění se. Podle prostředí. Cože? Že jste zvědavi, kdy a kde byla hůl upuštěna? Nevím už. Vím jen to, že ten večer, na autorském čtení, v sále s obličeji, ve tmě, se dělo všechno mezi mnou a Hrdinou, anebo taky vůbec nic. Nevím. Podrobnosti si už nepamatuji. Jen ty odlesky zubů spících, sliny po bradách, nebo jen ospalých, mžurky ze šera. Jako by se něco dělo zevnitř, něco z dávných časů, kdy se nemotorní tučňáci skrývali v jeskyních, něco mi to připomíná, snad jiskru v oku, plápol plamene, nudu, svěží vraždění po nocích, třeba Náš a Spasitel, ti dva po tmě a po slepu, jen po čichu zabijáků, jsou ti gauneři, kteří brutálně vraždili ty, kteří od ohně odešli. Možná, že služebníci boží nebo moji, asi už tehdy jsem věděl, jak si zotročovat loutky. Věděl jsem, jak na ně, jak si je omotat kolem nahých štíhlých prstů tykajících si se sténajícími klávesami. Ano. Přišel jsem na to, teď, tady, v tomto bodě, vzduch na mě dýchá přes pootevřené okno, skoro se stydím, když zase opět zas a znova píšu slovo. Okno. Napadá mě, že má asi jakousi symboliku, ale mohu jen tušit, psát. Automaticky. Někdy někdo řekl, že to je starý dobrý automatický žvanění, to tvý mý psaní. Nepopírám to. Například teď se to děje, přiznávám se. Myšlenky se derou nahé ven, opalovat se na pláži, aby je každý viděl, takové, jaké vskutku jsou. Ony se nestydí, jsou zvyklé. Jen já rudnu před zářicí svatyní monitoru, červená se barví tváře, oheň, oheň.
Co si pisatel tohoto opusu dovolil k ctěné dívce ženě?
Požádal bližního svého o manželku Jeho. Tak. A je to venku. Už jsem si myslel, že to budu dusit v sobě, že se nevyzpovídám, že si nesednu k otci svatému svatovyvřeštěnému, a budu na všechny vzteklý až hanba. Kněz: Byl to ten, který Našeho křtil. Jen jsem na něj kývnul a už věděl, která bije nad našimi hlavami, ve zvonici. Ano, bylo poledne a já kručel hlady, vstoupil jsem do zpovědnice a začal vyprávět doufaje ve spravedlnost boží. Říkal jsem zhruba toto: „Otče, já zhřešil.“ a začal jsem si připadat jako starouš Bill Clinton, až na to, že jsem nezradil Hillary a celičký emerický národ ústavu bibli, ale svou věčnou múzu Literaturu. Dál prozradím, kvůli komu a čemu: „Svedl jsem a zneuctil ženu svého nejbližšího.“ Ptáte se dobře: Jak si může člověk dovolit zaměnit nejprodávanější děvku knihu za nějakou ctnostnou múzu? Odpovídám vám: Svaté písmo jsem nepošpinil, vždyť co je na té kurvě svatého? Pravda, odpovídám další otázkou. Tedy: Je mi milejší duchovní matka všech knih, než nějaký obskurní bestseller zbrocený krví interpretací – tu já miluji a milovat nepřestanu. Ale vraťme se do kostela: „Nedokázal jsem se bránit. Ona nosí... brýle a podvazky. Jak jsem ji uviděl, byl jsem v pasti.“ A on na to: „Synu synu, to je lidský úděl, tělo chce, duše se vzpírá, vždyť já to znám (přes mřížku bylo vidět, jak si olízl tenké rty). Je třeba být pokorný, naslouchat božímu plánu.“ Boží plán. To jsem dosud neslyšel ani nečetl, znělo to tajuplně, tak jsem v kukani zůstal notnou chvíli. Nakonec mi nařídil pár tuctů otčenášů, požehnal mi a já vyšel ven obalen zlatavým světlem, poněvadž jsem byl očištěn od zla hříchu. Zářil jsem na celý Spasitelův dům a všichni klečenci v lavicích a před pozlacenými obrazy na mě pohlédli chápavými úsměvy věrných, a v tom šťastném úsměvu, který se rozléval po žulových kvádrech, jsem dostal boží vnuknutí, dalo by se i říct plán, ale to zní blbě: Na tomto místě se budou konat mše, při nichž bude trnout jazyk za zuby a krev v žilách, vypínat se ke křížové klenbě jako had ke světlu, ovečky budou pít Spasitelovu krev, ano, jíst maso, brát si po soustech z těla boha.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
98.6 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 1 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 7 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 14 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
