|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Trnita Cesta II-Zajatci vinného sklepa ::
 honzoch |
publikováno: 16.04.2008, 17:40
|
| Brezničan nemíni otálet se svatbou a tak budou mít naši přátelé o práci postaráno. Ovšem mají proti sobě velmi silného nepřítele... |
| |
|
|
4)Zajatci vinného sklepa
Lidka otevřela oči a chvíli jí trvalo, než se rozkoukala. Venku bylo ještě šero. Otočila se na břicho a horečně uvažovala. Otřásla se zimou a svinula se do klubíčka. Zaposlouchala se do bubnování kapek na okno. Spánek se vracel a neodbytně se jí posadil zpět na víčka. Zamával kouzelným proutkem a přivolal sen. Pan Spánek měl tu noc asi pěkně zvrhlé choutky. Stačila chvilička a Lidka se opět probrala a ještě ráda uvěřila, že její škaredá noční můra není skutečnost. Ošklivý sen zaplašil myšlenky na další spánek kamsi k šedivé klenbě a donutil ji vzpřímit se na lůžku.
Muselo být brzo.
Vrhla pohled na sestru. Zuzanka spokojeně oddychovala, ústa otevřená dokořán, viditelně stále v hlubokém a příjemném zajetí spánku.
Lidka položila nohu na zem, ale trpce toho litovala. Hned ji zase zastrčila pod deku. Podlaha byla nekřesťansky studená, jako by se do chodidla zabodlo tisíc jehliček. V mžiku se myšlenky opustit postel daly na ústup a nechali prostor mnohem příjemnějším.
A do třetice všeho dobrého, pan Spánek se opět pustil do spřádání snů. Lehké vrznutí dveří však s nekompromisní krutostí zpřetrhalo jeho stříbrné nitky. Takové barbarství ho pobouřilo natolik, že se toho rána už neukázal.
Lidka byla probuzena.
Zvedla hlavu a ke svému překvapení si uvědomila, že ve dveřích stojí hajduk Gašpar a volá ji pohybem ruky k sobě. Chtěl jí něco sdělit, ale jeho šepotu nebylo valně rozumět. Snad jen jedinému slovu. Kristián. Udiveně pootevřela ústa, zvědavost porazila neochotu a už stála u dveří, zabalená v pokrývce.
Gašpar jí zašeptal: „Pan Kristián tě chce vidět, Lidko! Prosí, abys přišla…“
Lidka se celá zachvěla nahlým přívalem euforie. Těchto pár slov pro ni znamenalo tak mnoho! Co po ní asi bude Kristián chtít? Nyní, když je skoro ještě noc!
S úsměvem pokynula, že hned přijde a vystrnadila posla na chodbu. Hodila na sebe šaty, ani si pořádně nezavázala živůtek a honem za Kristiánem. Na prahu ostražitě střelila očima po Zuzce, zda spí. Měla pocit, že sestřička zavřela oči v poslední chvíli.
„No co,“ pomyslila si Lidka, „tak o tom bude vědět. Těžko za mnou půjde! Na to je moc líná a než se obleče a učeše!“
Vykročila na tmavou chodbu. Na rozkoukání nezbyl čas. Naražení pytle na hlavu nebývá obvykle dvakrát zdvořilé a spoutaní rukou jakbysmet. Zaslechla Gašparův perverzní smích a zároveň ucítila, jak ji jeho ruka chytila za spoutané paže. Nemohla se bránit a poslušně odkráčela po jeho boku.
Zuzka se probrala ze snů. Bylo moc příjemné poslouchat bubnování deště. Zdálo se jí, že před chvílí někdo odcházel. Ale to byl určitě sen. Převalila se na druhý bok, pod dekou bylo tak teplo. Mohla by tu ležet do nekonečna. Když z otcem prchali z Moravy, úplně zapomněla, jaké to je spát v posteli. Naopak do jejího života tehdy přibyl každodenní ranní horor, to když ji Lidka probírala, aby se vydali na další cestu.
Vrátila se ke svému snu. Že někdo odcházel? A že by hajduk Gašpar šel pro její sestru? Divné a nepravděpodobné. A že by se Lidka zahazovala s takovým obrhoublým šeredou?
Obrátila na druhý bok a vykoukla očima plnýma ospalků na Lidčinu postel. Všechno tam bylo nějak divně srolované, deka zůstala na půl žerdi.
Vstala a přišourala se k sestřinu lozi. Ani nemusela odhrnovat deku, aby poznala, že se sen stal skutečností. Dostala na Lidku vztek. Dokonce takový, že přemohla lenost a začala se oblékat. Lidka se zase chce dostat do nějakého průšvihu! A kdoví, co má ten Gašpar za lubem!
Vyběhla na chodbu.
Nečekala, že se s hajdukem srazí hned na prahu. Její první otázka mířila na Lidku. Gašpar ochotně odpověděl: „Odešla s Kristiánem! Mají schůzku! Klidně tě tam zavedu! Musíš jim v tom zabránit! Je to past! Baronka je chce nachytat!“
Zuzka dlouho nestála a vyrazila za Gašparem. Ani na chvilku se nezamyslela nad hajdukovou podivnou rolí v celé situaci. Měla jasno, musí varovat Lidku a Kristiána a součastně jim i zabránit v jejich počínání.
Lidce únosci konečně dovolili posadit se. Když jí sundali pytel, už před ní nestál Gašpar, ale Vavřinec Brezničan. Šlehla po něm odsuzujícím pohledem a zdálo se, že tuší, na jakou špinavou hru bude muset přistoupit. Brezničan ji políbil na tvář. Trhla sebou, ale medové šeptání do ouška ji na okamžik zarazilo: „Opatrně, má drahá! Ať si neublížíš!“
„Kristián mne zachrání!“
Hned na to propukl Brezničan ve svůj odporný zlomyslný smích: „Starou belu zachrání! Ty se můžeš zachránit jen tak, že si mne vezmeš!“
Rozvázal jí ruce a znovu ji políbil. Vnímala jeho intenzivní blízkost a cítila jeho pot. Rozhodně a až překvapivě snadno se vysmýkla ze sevření a vykročila ke dveřím. Na půli cesty ji Brezničan zastavil: „Je zamčeno, zlatíčko! A farář na nás už čeká…“
„Někdo mne zachrání! Tohle tak nenechají! A Zuzka si určitě všimne, že jsem zmizela! A baronka také!“
Brezničan ani nečekal jinou reakci. Jeho odpověď přišla záhy a s odzbrojujícím klidem: „Baronka bude jen ráda, protože přestaneš chodit za Kristiánem!“
Lidka došla k jedinému malému oknu. Tudy cesta nevede, je příliš malé!
Brezničan jí rád dopřával zdánlivou volnost, nechal ji chodit po místnosti a hledat neexistující východ. Uslyšela za zády jeho výsměšný hlas. Jako by jí četl myšlenky a systematicky, kousek po kousku, zadupával její naděje: „Farář je třasořitka! V něm oporu nehledej! Oddá nás i bez tvého ano! Je to směšný patolízal, měla jsi vidět, jak byl úslužný, když jsem ho přivlekl s provazem na krku!“
„Já si tě nevezmu, ty hnusný lumpe…“ nenalézala slov a durdila se dál.
„To mne nezajímá! Mimochodem, jsi mimořádně hezká, když se mračíš!“
„Nevezmu si tě, ty prase! Ty prašivý pse!“ vyštěkla.
„Že jsem zvíře, to vím,“ smál se jí do očí Brezničan, „budeš si muset zvyknout na život se zvířetem!“
Lidka mu plivla do obličeje. Podnikla to zcela náhle jako projev absolutního opovržení, které si nezasloužilo ani to nejhorší zvíře. Brezničan vykřikl zlostí a zasadil jí tvrdý políček. Zařval: „Moje trpělivost má také svá mezí, ty děvko! A když se ti nějakým způsobem podaří z té svatby vykroutit, prodám tě Balašovi! Ten už si bude vědět rady s tou tvojí palicí a hlavně s tím tvým neposlušným tělem.“
Lidka, držící se za potrefenou tvář a polykající slzy, vykřikla tklivě o pomoc. Brezničan se s ní dál nezabýval a zanechal ji plačící v zamčené komoře.
Zuzka se nedůvěřivě chopila malého keramického svícínku s jedinou planoucí svíčkou.
„Proč jdeme do sklepení? To si dávají dostaveníčka na takovém místě?“ optala se a zkoumala Gašparovu tvář velkýma modrýma očima.
„Uvidíš! Chceš je snad zachránit, ne?!“ odvětil nervozně hajduk a se smolenicí v pravačce ji po schodech vedl do sklepa. Necítíla se příjemně, vždyť tuhle cestu znala a automaticky si ji spojila se strachem z dopadení. Vybavil se jí Cervenkův pohled upřený napříč žalařní chodbou. Trochu si oddechla, když zabočili na opačnou stranu od cel. Světlo louče postupně odhalovalo tajemství starobylé chodby. Nechali za sebou vchod do sklepení, kam chodila Její Milosti pro víno. Míjeli tajemné výklenky po stranách, většinou zazděné.
Na schodech málem sletěla dolů. Vzápětí naklopila svíčku tak neopatrně, že si vylila horký vosk na prsty a sykla bolestí. Gašpar se po ní několikrát nevrle ohlédl, jaký tropí hluk. Prošli kolem řady sudů, na zemi stála voda. Zuzka si nabrala do střevíců.
Gašpar došel k velkým dřevěným vratům a s námahou je otevřel. Podal jí louči: „Teď už je to na tobě! Je tam tvá sestra a Kristián! Já tam jít nemohu, vypadalo by to divně, kdybych je přistihl.“
Zuzka měla hned na jazyku námitku, tmavá chodba za dveřmi nevyhlížela zrovna lákavě. Ale hajduk jí nemilosrdně vnutil louči, prý že dál on už ani krok. Zastyděla se, že to bude právě ona, na kterou úkol zbyde. Sestře ovšem hrozilo nebezpečí a neukojitelná zvědavost se také hlásila o slovo. Nakonec práh překročila a nechala vrata za sebou. Ohlédla se bázlivě po Gašparovi. Hajduk jí neznačil, ať se nestrachuje a jde dál.
Chodba téměř okamžitě vyústila v menší místnost, ohraničenou natěsnanými sudy a dřevěnými regály. Pach plísně a zatuchliny nemohl ženskému čichu uniknout.
Ti dva si umějí vybrat místo! Inu, láska má mnoho podob!
Na protějším konci místnosti se v matném světle loučí krčil tmavý otvor do neznáma, pokračování chodby. Zuzky se zmocnilo znepokojení, po milencích ani památky a do úzkého tajemného otvoru se jí vůbec nechtělo. Musela sklonit hlavu. Málem přišla louči, úlekem, na podlaze chodby byla trochu více vody než očekávala. Statečně se probíjela dál.
Jaké však bylo její překvapení, když div nevrazila do zdi! Chodba končila, byla slepá. Zuzana nevěřícně osahávala zdivo, které se jí drolilo pod prsty. Ale kde nic tu nic, jen holá stěna, nejspíše vezděná přepážka! Jestli bylo do té chvíle těžké udržet dotírající strach v patřičných mezích, po hrůzném objevu se to zdálo zhola nemožné. Ve zlé předtuše se rozběhla zpět ke dveřím. Ty byly, jak možná tušíte, neprodyšně uzavřeny a po Gašparovi se, jak jinak, slehla zem. Ať se snažila sebevíc, vrata se nepohnula ani o píď. Panika s ní cloumala jako s hadrovou panenkou. Všechny ty strašidelné stíny regálů a sudů se proměnily v ohavné příšery, chystající se ke skoku.
Začala nepříčetně křičet o pomoc. Hystericky se rozplakala. Tiskla se ke dveřím a zoufale do nich strkala. Klesla na kolena. Nikdo neodpovídal, snad jen její vlastní hlas, několikrát znásobený a vracející se k ní úzkým prostorem.
Brezničan kráčel od zamčené Lidky přímo ke sklepením. Nenápadně se vkradl dovnitř a obezřetně postupoval podél zdi, čmoudivá svíce mu mnoho světla neposkytovala. Žaláře byly prázdné a tak se ani nesetkal z hlídkou. Dole na něj měl čekat Gašpar ještě s jedním hajdukem, zataženým do celé akce. Už slyšel jejich hlasy. Že by byli zrovna dvakrát opatrní se říci nedalo.
Najednou zůstal Brezničan stát jako přimražený a pohotově zadusil plamen svíce.
A v záhybu těsně před ním a tedy přímo za zády hajduků se kdosi krčil. Někdo, kdo poslouchal a kdo tu rozhodně být něměl. Brezničan se přikrčil jako leopard před skokem. Temný stín, přilepený u stěny, se ani nepohnul, nejspíše se vůbec nevšiml jeho tichého příchodu. Tím lépe pro útočníka. Vavřinec napočítal do tří.
Vrhl se po temné postavě a udeřil ji zezadu do temene hlavy. Pod klenbou se rozlehl úzkostlivý výkřik. Neznamý přepadl na záda. Začala rvačka, která měla rychlého vítěze. Brezničan zaskočeného protivníka rychle přemohl a přitáhl ho před šokované hajduky. Ján Szendrei hlasitě protestoval, ale Brezničan na něj udeřil: „Ty šmíráku jeden zbabělý! Schováváš se za rohem…“
Ján Szendrei odsekl: „Tohle ti neprojde! Taková podlost!“
Vavřinec Brezničan ho udeřil čelem o čelo. Szendrei vykřikl bolestí a přestal odporovat. Brezničan si klekl kapitánovi na prsa a namířil mu bambitku na čelo: „Tohle je ti doufám jasné, ty jeden oficírku!“
Ján Szendrei cítil, že urostlého Brezničana by nezdolal ani v plné síle a tak se chladně a trochu sípavě zeptal: „Co ode mne chceš, ty grázle? Slyšel jsem všechno…“
„A taky uslyšíš jaký jsi hlupák! Snad sis nemyslel, že nás tu budeš jen tak šmírovat!“ vmetl mu do tváře Brezničan. Gašpar s dalším podplaceným hajdukem se vzpamatovali z úleku a hned byli veliteli k ruce. Zvedli Szendreie ze země, s pistolí na krku ho vedli ke dveřím. „Jedno slovíčko a máš kulku v hlavě,“ posmíval se Brezničan, „a nikdo se nedozví, kdes natáhnul brka, kamaráde!“
Ján Szendrei se sice zuřivě bránil, ale smečka ničemů byla neúprosná.
Brezničan pak přidal třešničku na dort kapitánovi potupy: „A můžes mi děkovat, že nebudeš v té patálii sám, Jene Szendrei! Ta druhá pipka má snad ještě menší mozeček než ty! Vždyť si sama vlezla do klece! Pokud ovšem nemá v té své blonďaté hlavě jen slámu! Třeba nám díky tobě vysedí nějaké vajíčko, pane kapitáne!“
Otevřeli dveře a za hlasitého smíchu nad povedeným fórkem mrštili kapitána dovnitř. Ján Szendrei se rozplácl na mokré dlažbě a letmo zachytil, jak se dveře hlasitě zaklaply a závora spadla. Zuzka už chtěla radostně vykřiknout, že je zachráněna, ale pak vše pochopila. Odchazející lotři se jen smáli. „Vidíš, jaká je to puťka hloupá! Ani nemá radost z kohoutka! Ale tenhle kohoutek jí moc peříčka nepocuchá!“
„Alespoň přestala kdákat...ten její vřískot byl k nevydržení,“ poznamenal Gašpar, „a nyní ty příjemnější povinnosti...“
V družném hovoru opustili vlhké sklepení. Ján se zachoval dostatečně duchapřítomně, přitiskl k sobě Zuzku a začal ji konejšit. Po deseti minutách hrůzy to bylo věru potřeba.
Lidka se snažila najít způsob, jak utéci ze svého vězení.
Vstoupil Brezničan. S bohurovným výrazem dopochodoval až k ní. Následoval provokativní úsměv: „Tak co, už jsi pochopila, co pro tebe bude výhodnější?“
Lidka odsekla: „Rozhodně ne svatba s tebou, hajzle!“
Brezničan se kolem ní obtočil a objal ji rukou kolem pasu. „To jsou mi ale hezká slovíčka! Máš smůlu, že se tě nikdo ptát nebude!“
Načež jí bez servítek svázal ruce a ucpal ústa kusem hadru. Postrčil ji kupředu, do dveří, střežených Gašparem.
„Jdeme do kaple!“ pravil tiše, kdyby nevěděla. Lidka to věděla až moc dobře a kdyby neměla hadr v puse, asi by si vyslechl své. Do poslední chvíle doufala, že potkají někoho známého. Ale Brezničan věděl kudy jít, aby nebyli na očích. Nepříliš používané schodiště je zavedlo do úzké uličky mezi zdí hradní kaple a hradbou.
Zalapala po dechu, úzký vchod s netrpělivě přešlapujícím hajdukem se rychle blížil. Nádvoří zelo prázdnotou. Jak je možné, že tu nikdo není! A co Zuzka? Neshání ji? Brezničan pokynul mužovi v uniformě, aby otevřel. Ten uposlechl a vyměnil si s Gašparem pár tichých slov. Hned, jakmile Brezničan s Lidkou zmizeli v nazelenalém šeru kaple, zaujali oba hajduci pozice těsně za dveřmi, aby včas zabránili každému, kdo by chtěl vstoupit.
Lidku ovanul kostelní vzduch. Rozhlédla se kolem sebe, v bláhové naději, že záchrana není daleko. Strohé zařízení kaple ovšem naděje spíše dusilo. Paprsky světla, pronikající dovnitř jediným vitrážovým oknem, stahovaly veškerou pozoronost na oltář v čele kaple. Na oltář, kterému dominoval těžký železný kříž. Na zbytek světlo nezbylo a jediné, co mohlo návštěvníka upoutat, byly zazděné střílny, narušující jednotvárnost holých zdi.
Brezničan promluvil k Lidce: „Snad se nechceš vdávat v poutech a s hadrem v hubě?! Je to největší chvíle tvého života, má drahá! Tak ji prožij slavnostně! Možná, že svého odporu budeš litovat! Tedy až dostaneš rozum!“
Zbavil ji pout i roubíku. To neměl dělat.
Záhy se přesvědčil. Lidka vyštěkla: „Ty hnusný sprosťáku, jak se opovažuješ v tak posvátných místech páchat takové ohavnosti?!“
Brezničan jí zasadil facku a houkl na faráře, krčícího se na úzkém schodišti vedle dveří: „Otče, ukažte, že nejste takový třasořitka a oddejte nás!“
Farářovi otrnulo a hrdě se postavil: „To neudělám! Odejděte v pokoji, synu, dokud je čas! Vaše přítomnost zde…“
Na Lidku udělal farář nepochybně dojem. Brezničana ovšem neobyčejně rozzlobil: „Poslyš, panáčku, ty si vážně koleduješ! Ale jestli neposloužíš, ustřelím ti palici! A žádný pánbíček ti ji už nepřišije zpátky! Co ty na to?!“
Farář nereagoval, ruce sepjaté na prsou. Vavřinec Brezničan vyškubl z opasku pistoli: „Konej svou povinnost, ty špíno! Je mi jedno, kdo mne oddá, klidně bych bral i jezuitu!“
Důstojný pán cosi zablekotal ve snaze odvrátit zlosynovu pozornost. Nepodařilo se, Lidka při pokusu o útěk upadla o Brezničanovu nohu. Hajduk bez váhání namířil pistoli do farářovi tváře. Boží služebník se neochotně vydal k oltáři.
Ján Szendrei ohledával stěnu. Záhy za sebou zaslechl Zuzanin hlas: „To máte marné, jsme tu zavřeni! Vedou odsud jediné dveře!“
Kapitán to samozřejmě věděl, ale naděje vždy umírá poslední. Přiložil ucho k vlhkému dřevu a aniž by se otočil, konstatoval: „Odešli! Chudák Lidka...“
Opřel se zády o skálu a bezmyšlenkovitě zíral do prázdna. Na víc se nezmohl. Pozoroval česající se Zuzanu, místo zrcadla měla louži a místo hřebenu vlastní ruce. Rozpačitě si na hladině prohlížela svůj vzhled, jako by nebylo nic důležitějšího.
Vzápětí vyděšeně vykřikla.
Dveře se na zlomek vteřiny otevřely a jakýsi mohutný předmět dopadl přímo do jejího provizorního zrcátka a roztříštil jej na tisíc kousků.
Předmět se pohnul! Nikoliv předmět, osoba! Kristián!
Ján a Zuzka vyjeveně upřely zrak směrem k nově „příchozímu“.
„Jste to vy, pane Kristiáne?“ otázala se bázlivě Zuzana.
„Jsem,“ odvětil zádumčivě a zdrceně dodal, „to je konec!“
„Lidku už nikdo nezachrání!“ pokračoval, přejíždějící pohledem po svých spoluvězních. Zuzka namítla: „Tak vyrazíme dveře!“
„Chtěl bych tě vidět.“ úsměvně ji odradil Szendrei a ani netusil, jakou v ní vyvolá paniku.
„Nechci tu umřít! Někdo nás najde! Že ano?! Neříkejte, že ne! Já tu nechci umřít!“ vyvřískla, až se oba lekli. Szendrei se chtěl pustil do opětovného konejšení, ale Kristián ho předběhl.
„Nenechají nás tu zemřít,“ věnoval jí upřímný pohled, „až bude Lidka bezpečně Brezničanova, pustí nás!“
„Myslíte, že ty vrata nevylomíme ani ve třech?“ nedůvěřivě se optala, uhlazujíc si donekonečna slámově žluté vlasy.
Když se k tomu Ján Szendrei ani Kristián neměli, opřela se do dveří sama. Nějak nedokázali ocenit její snahu: „Jsi hodná, Zuzko, ale jak bys to dokázala ty, když to nedokážeme my?!“
Zuzka záhy zanechala marného snažení a těžce oddychovala, v rytmu s odkapávající vodou. Slzy na jejích tvářích se blýskaly jako perličky. Zklamaně se zabalila do kapitánovi uniformy a schoulená v rohu hledala řešení.
Ne, Zuzanko, jediná cesta ven vede přes ty pevné dveře. Opravdu pěkné vězení ti vymysleli. Dokonalejší už mohlo být jen v případě, kdyby tě tu zazdili. Štivianovská bílá paní. Zuzce splynuly myšlenky v jednu...
V zoufalých situacích se člověk mnohdy uchyluje i k jedinému, byť zdánlivě nereálnému východisku. Tak jako Kristián: „Tak zatlačíme všichni tři najednou! Kapitáne, Zuzko, pojďte!“
Tak také učinili. Pevná vrata se nepohnula ani o centimetr. Rozhostilo se depresivní ticho. Jen kapky pokračovaly ve svém koncertu a končily v louži mezi sudy.
Szendrei nedokázal potlačit výčitky, že se nechal tak hloupě chytit. Co je platné, že mu ponechali meč i pistoli, tady by potřeboval spíše beranidlo. Zuzka se vrátila do svého rohu, snažící se najít poslední stéblo naděje: „A nebude nás někdo postrádat? Baronce bude určitě vadit, že za ní nepřijdu! A panduři zůstanou bez kapitána!“
Ján Szendrei se smutně usmál: „Panduři jsou po pitce a ti, co zůstali střízliví, myslí, že kapitán leží s kocovinou a není radno ho otravovat s prkotinami! Mimo to, baronka tě postrádat nebude! Myslím, že v tom má prsty i ona!“
Kristián přizvukoval: „Nepochybně, mne a tady Zuzky se určitě chtěla zbavit!“
„A za chvilku budeme mít žízeň a hlad!“ ozvala se pesimisticky Zuzana, hypnotizující louči ve stojanu na zdi. Ján Szendrei pohotově opáčil: „Žízeň ne, Zuzi, ty sudy kolem jsou plné vína!“
Pan Kristián se, jako by mimochodem, sklonil k nejbližšímu sudu: „Že bychom se před prací nějak posilnili?“
Zuzka ochotně přikývla a už stála po jeho boku. Nikdo nepočítal, kolikrát naplnili Szendreiovu čutoru a kolikrát ji vyprázdnili. Šlo jim to o moc snáze než jejich budoucí úkol. Nic naplat, dveře trpelivě čekaly na svého pokořitele a pokládaly se za naprosto vyrovnaného protivníka.
Kristián a kapitán si cosi zašeptali. Hned na to první jmenovaný co nejšetrněji a nejgalantněji navrhl Zuzce: „Myslím, že můžeš jít klidně spát! Tohle není práce pro jemné ženské ruce...“
Zuzana překvapila. Dotčeně našpulila rty: „Vy vůbec nestojíte o mojí pomoc! Slyšela jsem vás moc dobře, hloupá a slabá Zuzka vám nepomůže! Ale spát rozhodně nepůjdu, na té polici je hrozné špíny! A smrdí to tu plísní! Navíc jsem se před chvilkou probudila!“
„O hloupé a slabé Zuzce tu nepadlo ani slovo!“ ohradil se Ján Szendrei. Kristián ho beze slov uchopil za ruku a násilně obrátil směrem ke dveřím. Nebyl čas na řeči. Pustili se do díla. Velký ostrý nůž se monotoně ponořoval do dřeva. Museli se střídat, aby vydrželi. Třísky odletovaly, dřevo se drolilo. Duo zrezivělých železných vzpruh však s neoblomností sobě vlastní oznamovalo, že se dveře nehodlají snadno poddat.
„Tohle bude trvat roky.“ problesklo hlavou Kristiánovi, když vzpříčil nůž mezi prkny. Kus železa se ohnul jako proutek. Brzy bude potřeba poohlédnout se po lepším páčidle.
Zuzka přecházela za jejich zády. Nebylo jí příjemně. Všechny ty starosti o ubohou sestru! kosem zpozorovala, jak si Ján Szendrei za Kristiánovými zády přihnul.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.4 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 3 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
1.0 |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 6 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 9 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
