obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska neotáčí světem."
F. Jones
obr
obr počet přístupů: 2915261 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39343 příspěvků, 5725 autorů a 389591 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - X. ::

 autor Sirnis publikováno: 17.04.2008, 11:57  
Tak předposlední část (vím, je to delší, ale nějak nevim zda by bylo lepší dávat krátké, když už jsem stejnak předešlé dával dlouhé, takže tohle je především splnění slibu, že jsem na tom dělal) ale samozřejmě to chce s rezervou, protože kdo četl mé texty, jistě v nich co se týče pravopisu neuvidí dokonalost (možná jen ve světlých okamžicích "vzácných")
 

Kamir uháněl na sněhově bílém koni vstříc své minulosti a sourozencům. V říši mrtvých se s jedním již setkal a ještě teď byl z jeho chování v rozpacích, když v jednu chvíli mu pomohl a vzápětí jej napadl s jasným úmyslem ho zabít. Jaká pravidla vůbec panovaly mezi potomky Smrti to bylo pro něho jednou z největších záhad, která v něm vyvolávala obavy a nejistotu. Ale jelikož se k nim vydal sám, byl přesvědčený, že ho alespoň nebudou mít možnost čím zahnat do kouta, neboť zmařený život někoho další už na svých rukou mít nechtěl.
Černovlasý chlapec právě zdolal neoznačené hranice mezi královstvím a zemí horalů. Dokonce vycítil přítomnost sourozenců, ale zatím to byla jen stopa, kterou po sobě zanechali, když obyčejným lidem názorně dokazovali svou moc a tím si je podrobovali.
Najednou se vznešené zvíře pod poslem Smrti vzepjalo a z nečekaného chování koně Kamir nedokázal včas zastavit, co následovalo. Tvrdý náraz o zem, jenž na těle dítěte způsobil mnoho ošklivých modřin a odřenin. Chlapec, když vstával ze země chtěl na zvíře použít ve vzteku svou moc, ale kůň byl již dávno pryč, a tak se posel Smrti musel vydat dál po svých.
Po několika hodinách únavného pochodu konečně narazil na stopy lidské činnosti. Past na vlky. Okamžitě to v něm vyvolalo vzpomínku, ale neměl čas se jí dál zaobírat. Důležitější teď bylo, aby nalezl lidi, kterým patřila.
Lesem zazněl nářek stromu, když dopadl na zem. Kamir se otočil za zvukem a vydal se tím směrem. Po několika set metrech nalezl skupinu sedmi horalů se sekyrami, jak ze statné jedle odsekávají větve a další muž přivádí koně, aby zapřáhl kmen za silné zvíře. Chvíli je pozoroval při práci a přemýšlel, jak se zachovat. Podle vyprávění Hrotgara by nebylo dvakrát moudré ukazovat jim svou moc, ale jeho podoba, plus historka ztraceného dítěte v lese mohla být dobrý způsob, jak mezi ně proniknout. Navíc odřeniny po pádu z koně mu poskytli parádní kamufláž.
Horalé vyvalily oči, když nejprve zaslechli dětský pláč a potom spatřili černovlasého chlapce, jak k nim přichází z lesa. Okamžitě se kolem dítěte shlukli. Nikdo z nich jej nikdy předtím neviděl, ale jejich povaha jim přímo nařizovala se o něj postarat, a tak nejstatnější z mužů ze sebe shodil kožešinu, kterou měl na svalnaté hrudi a zabalil do ní chlapce. Potom usedl na koně a posadil hocha před sebe. Pak se i s ním vydal tryskem zpátky do vesnice.
Lesní květ byla jednou z mnoha osad v zemi horalů, dokola obehnaná dřevěnou palisádou, chránící obyvatele před útoky dravých zvířat. Skládala se z jednoduchých chatrčí a velmi prostých domků, ve kterých žilo necelých čtyři sta lidí.
Ač horalé měli svého vůdce, většina osad byla samostatných a vládl v ní nejsilnější válečník nebo rada starších. Ti se pak pokaždé, když zemřel vůdce, sešli a zvolily ze svých řad nového.
Když statný muž dorazil do vesnice, předal Kamira ženám, aby se o něho postarali. U nich se mu dostalo prvotřídní péče, když ho umyly, ošetřili a ještě mu dali najíst, co hrdlo ráčí. Sice měl problémy, jakmile mu podstrkávali maso, ale naštěstí jej nutili ho sníst jen chvíli a potom toho zanechaly.
Horal, co Kamira přivezl, se vydal k náčelníkovi vesnice, kterého o všem spravil.
„Takže ty jsi jen tak přivedl do vesnice další hladový krk, Gorne,“ řekl zjizvený muž ve tváři rozzlobeně. „Musíme pánům brzo zaplatit daně a ty mi teď přivedeš další starost.“
„Tak neplaťme. Odjeďme, jako ostatní.“
„Zbláznil ses, Gorne. Víš, jaký trest by nás potom čekal. Jaká muka by nám mohli způsobit.“
„Jejich moc není všemocná,“ odporoval statný horal, který opovrhoval posly Smrti a nejraději by jim sám zarazil sekyru do zad.
„Dost! Nepokoušej štěstí. Sám jsem byl svědkem, co udělali těm, kteří jim vzdorovali a i ty by si z toho zbělel ve tváři.“
Gorn už měl po krk historek náčelníka o moci poslech Smrti, kterou jako jediný z jejich vesnice viděl on. Za dobu své vlády neudělal nic jiného, než si zlepšoval své živobytí a vůbec se nestaral o lidi. Když pak přijel na poradu, kde jeho a ostatní náčelníky vůdce horalů přivítal v doprovodů poslů Smrti, byl on jediný, kdo v Lesním květu prosazoval nutnost zaplatit stanovené poplatky, aby to nepřineslo vesnici potíže. „Ještě pár měsíců a potom se ukáže,“ nesrozumitelně procedil statný muž skrze zuby.
„Co jsi říkal,“ řekl náčelník, ale ve skutečnosti dobře věděl, že Gorn usiluje o jeho místo a brzy jej bude moci vyzvat na souboj, jak patřilo k tradici jejich lidu, že náčelníka mohl vyzvat kdokoliv vždy po prvním letním dnu. „Své jsi již řekl. Mám ještě dost práce. O tom chlapci si promluvíme později. Teď jdi.“
„Dobrá,“ dodal Gorn, a pak odešel z domu náčelníka, hledat malého chlapce.

Každá osada horalů má svého duchovního, vymítače. Člověka, jenž komunikuje s duchy, stejně jako vyrábí léčivé masti, dělá ranhojiče a svými schopnostmi přivolává zvířata, aby v době zimy měli lovci čím nasytit vesnici.
Rotgar byl však mezi všemi vymítači nejnadanější. Jeho moc se blížila velikosti Velmistra, ale používáním svého daru se úplně lišil od čaroděje. Výsledný efekt byl však skoro stejný. Proto, když Gorn přivedl do Lesního květu Kamira, okamžitě vycítil jeho přítomnost. Vyšel ze své chatrče, na okraji osady a vydal se pátrat po poslovi Smrti.
Našel ho velmi snadno, neboť silnou Kamirovu auru nemohl přehlédnout ani kdyby sám chtěl. Jaké však bylo Rotgarovo překvapení, když její zdroj našel v těle černovlasého chlapce, o kterého zrovna pečovaly ženy. Ty, když si všimli přítomnosti vymítače, okamžitě opustily chatrč a zanechaly mu tam hocha na pospas.
Kamir pohlédl na muže středního věku, jenž v otrhané kožešině s jedním okem hnědým a druhým modrým si jej prohlížel. Okamžitě mu došlo, že divadlo mu proti němu nepomůže.
„Jaká skvělá maska,“ řekl Rotgar a nespustil z chlapce oči.
Nastalo ticho, ve kterém se Kamir pokoušel vymyslet nějakou lež, ale nic jej nenapadalo. „Kdo jste?“
„Vymítač, duchovní této vesnice. A jak jsem jmenuje posel Smrti přede mnou?“
Dětská stránka Kamira již málem začala panikařit, ale staletí zkušeností, ze kterých si sice moc nepamatoval, mu dodávala jistotu. „Víte, kdo jsem. Bod pro vás. Mé jméno je Kamir. Pochybuji však, že to smrtelníkovi, i když nějakému vymítači, to něco řekne. Stačí vám vědět, že Já jsem nejmocnější, ze všech poslů Smrti,“ začal rychle spřádat pavučinu intrik, ale nezdálo se, že by tím Rotgara nějak zaujal.
„Pro mě jste všichni stejní. Ubozí,“ vyplivnul vymítač opovrženě.
„Neměl by sis se mnou zahrávat. Nemáš ani ponětí, čeho jsem schopný,“ a kromě výhružného tónu v hlase, černota v očích malého chlapce zesílila.
„Jestli mi hodláš nahnat strach, u mě se ti to nepodaří. Vím, jak s takovými, jako jsi ty, bojovat.“
„Opravdu?“
Rotgar si všiml u Kamira zaujetí, ale vrtalo mu hlavou, proč se spíše nestáhl do obraného postavení, jako několik předešlých poslů Smrti, se kterými mluvil. „Mám u sebe Bílý kámen.“
„Co je to?“
Teď byl vymítač ještě udivenější. Každý posel Smrti přeci o artefaktu, který Stvoření rozesela po zemi právě kvůli boji s potomky Smrti ví. „Cítím z tebe moc, chlapče, ale zároveň něco jiného,“ řekl Rotgar a něco jej napadlo. Sáhl po své vlastní moci, ale když s její pomocí zaútočil na Kamira před sebou, ten jen instinktivně sáhl po schopnostech, přivolal temnotu a nechal se jí obklopit, jako brněním. „Možná máš moc poslů Smrti, ale ve skutečnosti k nim máš až moc daleko,“ dodal vymítač a potom opustil chatrč, aby si své domněnky utvrdil. Toho i docílil, neboť šokovaný Kamir, jako jediný z poslů Smrti, nevyužil své schopnosti a nezabil opovážlivce, který k němu byl zády.
Když se černovlasý chlapec ocitl v chýši opět sám, dlouze se zapřemýšlel nad vším, co se právě událo. Netušil, zda má přestat ze sebe dělat obyčejné dítě, jelikož Rotgar rozpoznal jeho skutečnou identitu nebo se snad připravovat na boj s ním. „Proč se vždycky dostanu do takového dilema,“ řekl si Kamir pro sebe a nakonec se rozhodl prospat. Zachumlal se do kožešin, které byli pod ním a v teple zvířecí srsti se mu hned objevilo několik vzpomínek na Tyrschu. Některé byli intimní, ale ty pro tuto chvíli odsunul stranou a zaměřil se na jednu určitou, ve které byl dospělým mužem, jenž ležel těžce zraněný. Vedle něj klečela Atovin a svou mocí přivolala vlky, kteří k němu přilehli a zahřívali ho. Soustředil se nejen na to, jak se o něho láskyplně starala, ale především na její slova: „Proč jsi jen musel s ním bojovat, když měl u sebe Bílý kámen. Málem jsem tě pro tento život ztratila.“ S nádherným políbením jejích sladkých rtů potom vzpomínka skončila.

Kníže Ivan byl připravený na cestu. Po smrti Baltazara, odchodu Rasmuse z Tamiru a příjezdu mnoha horalů se rozhodl uskutečnit svůj ohromný a smělý plán, co nejdříve. Rodinný poklad, stejně jako bohatství, jenž nashromáždil bylo připraveno v těžkých kovových truhlách, vyrobených trpaslíky, takže o jejich bytelnost se strachovat nemusel. Poslední příkazy pro, co nejefektivnější, rozvoj svého města schválil a mohl vyrazit do hlavního města království.

Družina posla Smrti poklidně spala. Jediný Eldar věděl o odjezdu Kamira, ale byl stále pod vlivem uspávacího elixíru, takže to ostatním nemohl sdělit. První to zjistil bratr Felix, když se probudil, jako obvykle v pět ráno a chystal se udělat svačinu na cestu z poslední kachny, kterou nesnědli včera. Pousmál se nad snadným obstaráním potravy, kterou malý chlapec zajistil a hned, jak na něho pomyslel, podíval se na místo, kam se včerejšího dne uložil ke spánku. Nikoho však nespatřil. Rozhlédl se pro jistotu po celém táboře, ale jediné, čeho si všiml, byl zmuchlaný pergamen, ležící na zemi v prachu u nohou čaroděje. Došel si pro něj a když přečetl stručný text, okamžitě zburcoval všechny, až na Eldara, který byl ještě na dobré dvě hodiny v limbu.
„Co uděláme,“ řekl velitel domobrany a ani si neuvědomil, že to on byl většinou ten, komu pokládali podřízení otázky, na které pohotově odpovídal.
„Čaroděj nám ještě nějakou dobu nepomůže. Z lahvičky v jeho ruce jsem rozpoznal vůni několika bylin a vím jistě, že si vzal uspávací lektvar,“ dodal bratr Felix. Spolu s Rasmusem a Hrotgarem se pak zadíval na zrzavého mladíka.
Jakubovi neviditelná síla stlačila hrdlo. Ještě nikdy v životě se na něho nikdo neobrátil o radu, natož, aby to byli takoví muži, o kterých si až doposud myslel, že v každé situaci ví, co dělat. Nakonec sebral veškerou odvahu a vůdcovsky pronesl: „Nevím, co vy, ale já jedu do země horalů,“ jakmile svou větu dopověděl, podíval se na místo, kam včerejšího dne uvázali bílé koně od Atovin a ti byli pryč stejně, jako Kamir.
Hrotgar přistoupil ke stromu, od kterého vedlo několik provazů. Konec jednoho z nich vzal do ruky a když si ho dostatečně prohlédl, řekl: „Náš malý přítel je neodvázal. Konce provazů jsou roztřepené. Koně je sami přetrhli.“
„Ale jak ...“
Jakub nestačil dopovědět, když promluvil Eldar, ještě v polospánku. „Atovin je pryč, a tak její moc odešla s ní. Proto nás koně opustili. Jsou svobodní a vrátili se do svého domova,“ vysvětlil mág. Potom dodal: „Dejte mi někdo napít. Rychle, voda mě snad probere.“ Když čaroděj vypil celý jeden vak a spláchl životodárnou tekutinou veškeré zbytky uspávacího lektvaru ve svém hrdle, uvolněně vydechl. „Ve snu mě navštívil lich. Nebyl moc nadšený z toho, když jsem mu sdělil, že nás Kamir opustil. Je mi jasné, že se podle toho již zařídil a určitě to pro nikoho nevěstí nic dobrého.“
Klára po probuzení zůstala sedět na místě a jen poslouchala živou debatu svých společníků. Posel Smrti, který ji na památku zanechal v dlani svůj znak byl pryč a ona nevěděla, co si počít. Strach neznala, proto jí tvář neozdobila ani jediná slza. A tak jen seděla a přemýšlela nad složitou situací, jak jí to jen dětský rozum dovolil. Zadívala se na znaménko v dlani ve tvaru kříže a znovu prožila včerejší sen, kdy spatřila boj Gargoilů s Atovin. Potom se zahleděla skrze stromy k malé osadě horalů Lesní květ a její pohled zamrazil Kamira v zádech.
Pro družinu posla Smrti nastala doba dlouhého a důležitého přemýšlení. Všichni do jednoho byli postaveni před důležitou otázku, jít na pomoc Kamirovi nebo se vrátil zpět ke svému životu. Odpověď však byla pro každého z nich těžká. Buď před nimi stála nebezpečná cesta a možná i sama Smrt nebo záchrana vlastního života, který už byl díky výpravě stejně v troskách.

Kamir se probudil a spatřil před sebou větrem ošlehanou tvář Gorna. Horal si jej prohlížel, stejně jako předtím Rotgar. Narozdíl od něho však on neměl ani nejmenší potuchy, co je zač. Aspoň v to doufal. A tak si řekl, že by toho snad mohl využít.
„Už je ti lépe,“ zeptal se Gorn.
„Ano,“ odvětil posel Smrti s dětskou nevinností.
„Můžeš mi povědět, odkud pocházíš.“
Chvíli bylo ticho. Kamir schválně napínal horala, který dychtil po odpovědi. „Nevím.“
„A co tvoji rodiče.“
„Nevím.“
„Jak jsi se dostal vůbec do lesa a jak jsi v něm dokázal přežít,“ kladl Gorn jednu otázku za druhou, ale jediné, čeho dosáhl bylo, že malého chlapce rozplakal.
„Já to nevím,“ řekl několikrát Kamir během svého vzlykání a sám sebe v duchu pokáral, že lže dobrosrdečnému muži.
„Dobře. Necháme toho.“ Konejšil nakonec horal chlapce, neboť si začal klást za vinu příval slz. „Co po tobě chtěl Rotgar?“
„Kdo?“
„Podivný muž v otrhaných kožešinách. My mu říkáme vymítač. Byl tu za tebou včera,“ vysvětloval Gorn, ale vůbec si neuvědomoval, že přesně to byl cíl Kamira.
„Co dělá vymítač.“
„Rozmlouvá s duchy našich mrtvých, léčí nás a radí nám v těžkých dobách.“
„On je váš náčelník?“
„Ne,“ odvětil horal a zasmál se. „I když by to možná pro nás bylo lepší, tak vymítači nestojí o moc nad lidmi. Mají dar a využívají ho ku prospěchu ostatních.“
„Aha. Pověz mi o něm víc,“ žadonil s dětskou zvědavostí posel Smrti.
„Sám ti toho o něm asi moc nepovím. Straní se ostatních, stejně jako vymítači v jiných osadách. Víc se přátelí s duchy lesa.“
„Co jsou zač?“ Skočil Gornovi Kamir do povídání.
„Kdo, duchové lesa? Sám jsem se s žádným z nich nesetkal a budu rád, když to tak i nadále zůstane. Jsou to podivní tvorové, kteří se dokáží maskovat. Člověk může stát přímo vedle nich a nemusí mít o nich ani tušení. Když se jim pak zachce, dotykem své kouzelné pracky tě promění ve strom.“
Kamirovi v hlavě vyrazila nová vzpomínka. Její obsah se přímo týkal těchto tvorů a i když z velké části potvrzovala, co říkal Gorn, tak jejich schopnost někoho proměnit ve strom byla o dost komplikovanější.
„Je ti něco chlapče?“
„Nic, jen se mi trochu zatočila hlava. A co ještě dělá vymítač.“
Gorn se poškrábal na hlavě. „No abych ti pravdu řekl, sám nevím, co dělá většinu dne. Jsem jen obyčejný lovec.“
Kamir mlčel. Doufal že se o Rotgarovi dozví, co nejvíc, ale došlo mu, že má před ostatními tajemství, jako on sám.

Náčelník Lesního květu byl vypočítavý muž. Navenek dělal všechno proto, aby ho lidé dál volili za svého vůdce, ale šlo mu jen o to vládnout. Když se pak vydal na shromáždění všech náčelníků z osad horalů a zjistil, že se vlády nad jejich životy chopily poslové Smrti, byl jediný, kdo v tom neviděl strašnou věc. Potají se pak s nimi setkal, aby uzavřel podivný a pro sebe výhodný obchod.
„Slíbili mi, že budu náčelníkem až do své smrti. Každý v Lesním květu mě bude uznávat a co zatím mám. Nic. Zbytečně jsem si pod sebou podřezal větev,“ mumlal si náčelník pro sebe, když psal na zažloutlý pergamen. Ten pak přivázal na nohu poštovního holuba a vypustil jej do hlavního města horalů. „Doufám, že něco podniknete dřív, než bude pro mě pozdě,“ dodal za odlétávajícím poslem.

Uběhlo dlouhé ticho v chýši, kde byl Kamir s Gornem. Nikdo z nich neměl téma k rozhovoru, a tak tam seděli dva zcela rozdílní muži. Posel Smrti v těle dítěte a lovec.
Nakonec přerušil ticho horal: „Nechceš se projít po vesnici.“ Černovlasý chlapec kývl a vydal se s mužem ven z chatrče.
Kamir, v doprovodu statného horala, se procházel Lesním květem a pozoroval každodenní rutinu hrdého lidu. Muži opracovávali kožešiny, vyráběli nástroje nebo opravovali obydlí. Ženy pak vařily, udržovaly pořádek, pečovaly o děti a učily je všemu, co potřebovali pro svůj budoucí život. Především jim však vtloukaly do hlavy tradice, aby zaujali předem určené místo v hierarchii svého národa a byli mu prospěšní.
Posel Smrti je pozoroval. Viděl, jak jsou tito lidé silní, hrdí, ale jelikož mezi nimi chyběli cílevědomí lidé, toužící po něčem víc, nebyl nikdo, kdo by využil skrytý potenciál horalů na bitevním poli za obsazením celého světa.
Jak se tak Kamir zaposlouchal do Gornova vyprávění a povinnostech jednotlivých členů osady, neuvědomil si, že jej z bezpečné vzdálenosti pozoruje Rotgar a zkoumá jeho chování.
Horal provedl chlapce celým Lesním květem, ale nevědomky skončil před obydlím náčelníka. Ten vyšel v tu nejnevhodnější chvíli, když Gorn stál s poslem Smrti přímo před vchodem.
„Gorne,“ promluvil náčelník a Kamir viděl ve tváři svého průvodce jasný odpor. „Tohle je ten nalezenec?“
„Ano. Ukazoval jsem mu právě naši osadu.“
„Byl bych radši, kdyby si mu ukázal, jak se zapojit do práce.“
„Jakže,“ řekl nevěřícně Gorn. „Vždyť je ještě dítě. Naše děti také nepracují.“
„To se změní. Ode dneška,“ odvětil klidně náčelník. „Na zaplacení poplatku pánům bude třeba každé ruky.“
Gorn ve skrytu duše zuřil, ale jako každý horal byl připoután k tradicím svého národa a ty mu velely poslechnout náčelníka, i když to byl člověk toužící po moci a využívající svého postavení, jak jen to šlo. „Ano, náčelníku,“ dostal skrze zatnuté zuby.
„Jsem rád, že mi rozumíš. Také je potřeba, aby jsi vyrazil na lov. Chlapce můžeš vzít klidně sebou.“
„Cože? Vymítač nás přeci varoval, že v okolí naší osady je Bagres a nikdo...“
„Dost! Přidělil jsem ti úkol. Přeci nechceš zpochybňovat mé rozhodnutí. Víš, co by tě potom čekalo.“
Poslední věta náčelníka Gorna spolehlivě umlčela. Dobře věděl, co by jej v případě nesplnění příkazu čekalo. Vyhnanství, neboť ve světě horalů neexistovala jednotná mysl. Jen plnění tradic a ty říkaly, že náčelník rozhoduje o tom, kdo bude dělat a jakou práci v osadě. „Ano,“ řekl Gorn a již se nemohl dočkat prvního letního dne, aby vyzval nenáviděníhodného muže na souboj.
Jak se tak náčelník díval za svým úhlavním nepřítelem, doufal, že poslal Gorna na jeho poslední lov. A kdyby se nevrátil ani chlapec, tím by to pro něho bylo ještě lepší.
Rotgar vyposlechl všechno. I on sám dobře věděl, že jejich současný náčelník není zrovna nejlepší, ale nemohl nic dělat. Byl jen rádce a stejně jako ostatní, byl horal svázaný tradicemi, kterému v tom bránili. Navíc vymítači se do politiky nepletli, pouze pomáhali potřebným, což v tuto chvíli potřeboval Gorn víc, než kdy jindy. Vydal se proto okamžitě z Lesního květu do lesa, kde mohl dostat pomoc od svých jediných přátel, které si za svého života našel.

Kníže Ivan konečně dorazil na palubě starého škuneru do hlavního města království, do Harky. Vysoké zdi chránili město ze všech stran a spolu s věžemi, na nichž byli obrovské samostříly, zaručující obyvatelům a králi bezpečí před nepřátelskými armádami. Nikdo však neměl ani tušení, že se blíží někdo, kdo se rozhodl království zničit, aby se sám stal vladařem, i když jen malého kousku země.
Škuner zakotvil v přístavu a královi vojáci vstoupili na jeho palubu. Prohledávali náklad a zjišťovali, zda loď neveze nějaký kontraband. Když se však setkali s nejméně postaveným šlechticem, vrátili se zpátky na molo.
Kníže Ivan dal svým nejvěrnějším mužům jasné pokyny, aby mu pronajali pokoj v slušné krčmě a odnesli tam všechna zavazadla. Zvláště pak pro něho bylo důležité, aby truhly s jměním jeho rodiny dorazili bezpečně do hostince, než za ně koupí pomoc, kterou potřeboval.
Když kníže dohlédl na vykonání příkazů, zavolal jednoho ze sirotků v přístavišti a nechal se jím dovést na místo, o kterém mu Kern Stínosmrt řekl. Tam se chtěl spojit s cechem vrahů a přiblížit tak své plány blíž k uskutečnění.

Členové Kamirovi družiny dlouho rozebírali, co budou dále dělat. Nakonec to za všechny rozhodla Klára, když po několika hodinách bouřlivé debaty, které se sama nezúčastnila, vstala a neomylně zamířila k jedné z osad horalů k Lesnímu květu.
Ostatní pak měli na vybranou. Buď půjdou s ní nebo zůstanou. Jakub se vydal za dívkou okamžitě, těsně po něm vyrazil Hrotgar a Eldar. Bratr Felix bral za svou osobní povinnost zajistit bezpečí Jakuba a Kamira, proto šel také. Jediný Rasmus váhal a říkal si, co ho to vlastně přivedlo na tuto výpravu? Povinnost? Ale ke komu. Tato otázka se mu již několikrát honila hlavou a nutkání vrátit se do Tamiru v něm čím dál více sílilo. Kdyby však věděl, že za dobu jeho nepřítomnosti z něho udělal kníže Ivan vraha a zločince, jistě by se plně soustředil na pomoc Kamirovi. Nakonec se tedy i bývalý velitel domobrany rozhodl pomoci nejprve poslovi Smrti, než si půjde vrátit vlastní život do pořádku jako ostatní.

Desetiletý chlapec v otrhaném oblečení vedl nejméně postaveného šlechtice v království na místo, o kterém mu řekl. Dobře věděl, co hledá, neboť každý, kdo žil na ulici si na to místo dával večer pozor, aby náhodou nespatřil tvář někoho, kdo by jej za to bez výčitek zabil.
Cech vrahů si vybral za skrýš bývalou strážnici v Harce. Byla to silně rozpadlá stavba, ale tak vypadala jen zvenčí. Ve skutečnosti ji nechal cech potají přestavět do luxusního sídla z nějž vedla tajná chodba do stok, ve kterých se rozkládal skutečný domov všech vrahů a jejich základna.
Chlapec dovedl knížete až ke dveřím. Jeho nervozita silně stoupla a přál si zmizet, co nejdřív. Jediné, na co si však dokázal počkat byl stříbrňák, který mu šlechtic slíbil.
„To je ono,“ zeptal se kníže Ivan nedůvěřivě. Hoch mu kývl na souhlas a napřáhl před sebe ruku s dlaní vzhůru. Místo cenné mince však dostal kopanec a po něm by dostal i druhý, kdyby dítě na ulici nežilo už odmala a nebylo zvyklé v takové situaci pohotově zareagovat, co nejrychleji. Než pak zmizel ve špinavé přístavní ulici, zavolal několik nelichotivých nadávek.
Kníže si prohlédl dveře do bývalé strážnice. Musel uznat, že ač vypadaly poničeně, byla to jen velmi podařená kamufláž, která měla ostatní oklamat. Přistoupil k nim a zabouchal na ně.
Podle toho, co řekl míšenec musel udělat správný signál. Teď byla jen otázka, zda ho vrahové neměnili.
Po chvíli se kukátko otevřelo a v něm se objevila opálená tvář. „Heslo,“ řekl muž a bylo zjevné, že o nic víc se nestará.
„Den patří všem, ale noc pouze vrahům,“ odpověděl kníže a kukátko se zavřelo. Minuta uběhla a stále se nic nedělo. Když se pak za knížetem objevili dvě statné postavy a chytili ho za ruce, dveře se konečně otevřely a šlechtic se ocitl uvnitř. Tentokrát však proti své vůli.
„Kdo jsi,“ vyštěkl vrah, celý v černém se zafačovanou hlavou, kde zůstal jen malý proužek pro pár modrých očí.
„Zákazník,“ odvětil kníže a snažil se zachovat přesné Kernovi pokyny.
Zabiják zmizel v tajné chodbě a nastalo další čekání. Tentokrát delší. Knížete posadili na židli a dva statní muži z něho nespustili oči. U pasu pak každý z nich měl připnutý pořádný meč se zahnutým ostřím.
Když se vrah vrátil, posadil se na židli naproti knížeti Ivana a začal dojednávat obchod. „Koho chceš nechat zemřít.“
„Krále,“ byla stručná odpověď šlechtice a vrahové okolo něho se pobaveně zasmály.
„Jestli si z nás chceš dělat legraci, skončí to pro tebe špatně,“ varoval zabiják sedící na židli..
„Nedělám si legraci. Jste vrahové a já vám dávám tuhle zakázku,“ řekl chladně kníže Ivan.
Zabiják se na chvíli odmlčel. Potom vstal a udělal gesto k jednomu ze strážců. Ten zpoza pasu vytáhl černou kuklu a chystal se ji dát knížeti přes hlavu. Ten se začal vzpírat.
„Jestli chceš nechat zabít krále, budeš muset k tomu přemluvit našeho velmistra. Takže si nech dát ten pytel přes hlavu a věř nám,“ řekl vrah.
„Mám důvěřovat zabijákům,“ namítl kníže Ivan.
„Nic jiného ti nezbývá. Buď to nebo smrt.“
Šlechtic kráčel opatrně po zrádném schodišti. Před sebou měl jednoho strážce a za sebou druhého. Vrah šel v čele a vedl je. Cestou míjeli desítky místností, ve kterých se členové cechu vrahů trénovali, jedli, spali a trávili většinu svého života, když se neproháněli v noci městem a neplnily hrůzné zakázky, ukončující životy.
Kalim ležel na přepychové pohovce. Na sobě měl černý hábit, skrývající jeho identitu, stejně jako zbraně. Vedl cech vrahů již dvě desítky let a za celou tu dobu se nenašel nikdo, kdo by o jeho post zažádal. Byl krutý, nedůvěřivý a smrtelně nebezpečný. Všichni, kdo jej zradily dlouho naživu nezůstali a ti, co mu byli věrní, dokázal náležitě odměnit. Takový byl. Když k němu došla zpráva, že nějaký bezvýznamný šlechtic chce nechat zabít krále, musel toho blázna vidět. Nejen, že pochyboval o množství zlata, které by za takovou zakázku mohl dát, ale zajímalo ho, co tím tak chce vůbec získat, když by se mezi ostatními šlechtici jen těžko mohl domáhat nároku na trůn.
Ozvalo se zaklepání a Kalim řekl: „Vstupte.“
Do honosně zdobené komnaty vhodili strážci knížete Ivana ještě s kuklou na hlavě. Ten přistál na zemi jako obyčejný sluha před svým pánem a když se osvobodil od černého hadru, pohlédl před sebe na jednoho z nejnebezpečnějších mužů v království.
„Tak ty jsi ten pošetilec, který chce nechat zabít krále,“ promluvil cechmistr.
„Ano.“
„Nuže, pověz mi, kolik si myslíš, že taková vražda asi může stát.“
„Určitě hodně.“
„A jak tedy může nejubožejší šlechtic z celého království na to sehnat zlato?“
Kníže Ivan se postavil. Všiml si druhého křesla vedle Kalimova a bez svolení si na něho lehl. Potom si vzal ze stolku víno a s chutí ho začal jíst.
„Jsi buď blázen nebo moc sebevědomý. Už za menší prohřešky jsem nechal zabíjet a za to, co teď předvádíš mám chuť tě nechat mučit,“ řekl smrtelně vážně cechmistr.
„To by si ale nezískal to, po čem nejvíc toužíš,“ odvětil klidně kníže a zakousl se do jablka, když spořádal hrozen vína.
„A to má být co?“
„Xilef.“
Kalim okamžitě zpozorněl. „Jak o něm víš?“
„Mám své zdroje. Takže co bys řekl na tuhle nabídku. Dám ti veškeré jmění své rodiny a Xilefa výměnou za smrt krále. To by tě už mohlo zajímat?“
Cechmistr se odmlčel. V hlavě se mu toho honilo tolik, ale všechno souviselo s nenáviděným mužem. Nakonec řekl: „Považuj tedy krále předem za mrtvého člověka. A teď mi řekni, kde je Xilef.“
Kníže na tváři vyloudil krutý úsměv. „Výborně. Xilef je na hranicích království s říší horalů. Ale neměj strach, je tam s ním i můj člověk, který ho pro tebe s radostí zabije, jakmile bude král mrtev.“
„NE! Ten patří mě a jedině já ho zabiju.“
„Jak je tvé ctěné přání. Pak ti dám předmět, díky kterému tě můj člověk kontaktuje a řekne ti, kde Xilefa najdeš.“
„Výborně, kde je ten předmět.“
„Nějak předbíháš. Nezapomněl jsi nejprve na zakázku.“
„Neboj se, pověřím jí svého nejlepšího muže. Sice ho to bude stát nejspíš život, ale Xilef je pro mě důležitější.“
„Proč o něj vůbec tolik stojíš?“ nedalo to knížeti Ivanovi, aby se nakonec nezeptal.
„Protože můj bratr má něco, co patří mě,“ odvětil Kalim a už se nemohl dočkat rodinného setkání.
Kníže Ivan nakonec řekl cechmistrovi vrahů, ve kterém pokoji je ubytovaný a kde je také zlato. Potom za doprovodu strážců se vydal zpátky do hostince, kde začal čekat, až mu podle dohody přijde Kalim oznámit tu radostnou zprávu, že král je mrtev.

Martumovi bylo skoro třicet let. Menší, hbité a rychlé tělo, bylo ideální pro životní cestu, kterou si vybral. Na svůj věk byl na druhém místě v cechu vrahů, hned po Kalimovi, jenž byl jeho učitelem. Díky němu poznal potěšení z toho, když ostří nože proniká hrudí a probodává srdce, aby ukončilo něčí život. On sám se pak v zabíjení vyžíval a snažil se o co nejdelší odchod své oběti ze světa. Přitom si dával záležet, aby všem způsobil příšerné bolesti, než se setkají se Smrti.
Když Kalim pověřil Martuma vraždou krále, bylo kruté srdce vraha naplněno nesmírnou radostí, neboť taková vražda se nedělala každý den. Sice věděl, jak riskantní to je úkol, ale i tak nedokázal odolat, když mohl ukončit život panovníka. A tak se hned v noci vydal splnit nejvýznamnější zakázku svého života.
Noc byla ten den pro vrahy jako stvořená. Hvězdy i měsíc zakryly mraky, a tak se Martum vydal městem ponořeným do tmy vstříc královskému sídlu.
Dovnitř hradu se dostal lehce. Nebyla to jeho první vražda uvnitř a několik strážných si rádo přivydělalo, když jim k tomu stačilo nechat dveře o něco déle otevřené a oči přitom zavřené.
Pro žádného z poddaných nebylo novinkou, že král si rád dopřával přítomnosti žen a nejednalo se tedy jen o královnu, jež s ním spala ve společném loži. K tomuto účelu si nechal přestavět pracovnu, kde dubový stůl vyměnil za obrovskou postel, měkkou a přitom výdržnou.
Martum se jako většina vrahů naučil rozpoznat čas v noci, a tak věděl přesně, kolik je hodin. Přitom se nedokázal neusmát, protože dobře věděl, kde krále najde a také jak snadné místo to bude pro vraždu.
Král si pro tuto noc vybral velmi mladou milenku a právě v tento den oslavila své dvacáté narozeniny. I proto se jí panovník rozhodl dát podle sebe jeden z nejkrásnějších dárků a to noc strávenou s ním. A v zaneprázdnění neměl nejmenší tušení, že se do jeho pracovny vloudil černý stín, plížící se podél stěny a blížící se v tichosti k posteli.
Král právě ležel a poskytoval své milence sedící na něm rozkoš, když se Martum objevil a podřízl ženě hrdlo. Proud horké krve dopadl na tvář panovníka, jenž v tu samou chvíli došel k vyvrcholení, ale místo opojivého vzdechu partnerky uviděl záblesk vrahova nože, potřísněného krví.
Do královi pracovny vletěli čtyři rytíři Bílé růže. Jako pokaždé, tak i dnes hlídali bezpečí vladaře z tajné chodby, kterou narozdíl od ostatních obyvatel hradu znali jako jediní. Ani oni si však nevšimli, když se Martum vloudil do pracovny. Jakmile však vrah zabil mladou ženu a udělal pauzu, aby si vychutnal vraždu krále, přišla jejich chvíle.
Vrah si všiml rytířů hned, jak se otevřely dveře skryté v knihovně. Vůbec se nerozmýšlel a jednal instinktivně, jak ho to Kalim učil. Nejdůležitější bylo splnit úkol, vše ostatní bylo podřadné. Nezaváhal a vrazil hrot své dýky králi přímo do krku.
Panovník jedinkrát zachraptěl a z úst mu přitom vytryskla krev. Potom se i on odebral za mladou ženou, s jejímž tělem byl ještě spojen v mileneckém poutu.
Rytíři tasili meče a vrhli se do boje. Dobře znali praktiky vrahů a věděli, jak se v boji s nimi zachovat. Rozestoupili se proto kolem zákeřného soupeře a na sjednaný signál se chystali zaútočit.
Ale i Martum věděl, jaké techniky využít při boji s rytíři Bílé růže. Tasil proto druhou dýku z pochvy u pasu a vyčkával. Vše záleželo na rychlosti a štěstí.
Rytíři vyrazili. První z nich okusil vrahův nůž, když mu odhalil pravý bok po nešťastném výpadu. Další pak utržil šrám na ruce a upustil tak svůj meč na zem.
Martum se hbitě vyhýbal útokům a stejně je stíhal oplácet. Prvního protivníka se zbavil, druhého poranil a další mu každou chvíli měl nabídnou svůj život.
Potyčka zabijáka s rytíři se blížila ke konci. Králova pracovna se plnila krví a vypadalo to, že muž, který za tento masakr je zodpovědný vyvázne bez jediného škrábnutí. Ale i vraha nakonec opustila štěstěna, když tajnou chodbou přispěchalo dalších šest rytířů a přečíslilo dovednosti Martuma pouhou přesilou.

Erik se od uzavření spojenectví rytířů Bílé růže s cechem mágů vyskytoval nejčastěji v přítomnosti Velmistra, kde byl ohromen znalostmi, které mu čaroděj ochotně předával. Byl tak okouzlen mystickými jevy, že skoro zapomněl na základní kodex rytířů Bílé růže a nejmocnější z mágů si toho byl dobře vědom. Proto Erikovi podstrkoval další znalosti, které považoval za podřadné, ale zajímavé a tím si ho omotával stále silněji okolo prstu.
Martum bojoval s rytíři statečně. Na svém kontě měl čtyři mrtvé, dva těžce a jednoho lehce zraněného protivníka. Ale i tak byl poražen, když mu jeden z rytířů usekl pravou ruku a další jej bodl do břicha. I přes tato vážná zranění a velkou ztrátu krve byl však vrah pořád naživu. A proto jej odnesli k představenému svého řádu.
Erik se zděsil, když zjistil, co se stalo. První myšlenka byla, co se stane s královstvím.
Velmistr byl o poznání klidnější. Nezajímalo ho nic jiného, než chycení posla Smrti, a tak zůstal v obvyklém rozpoložení, v klidu, ale jen do doby, než mu spojenec nařídil, aby vraha udržel naživu.
„Musím vědět, kdo za vraždou krále stojí,“ rozkázal Erik a nejmocnější čaroděj se zamračil. Přesto poslechl a použil svou moc k zastavení krvácení na Martumově těle.
„Kdo si tě najal,“ tvrdým tónem začal s výslechem Erik, ale vrah před ním se jen začal smát a neumlčela jeho smích ani rána pěstí.
Velmistr chvíli pozoroval vyslýchací metody rytířů Bílé růže, ale nakonec se sám zapojil. „Nechte to raději na mě,“ řekl a Erik v úšklebku odstoupil od Martuma.
„Teď jděte,“ rozkázal mág a všichni ho okamžitě poslechli, i když nevěděli proč. Ostatní čarodějové by však vycítili magii v hlase Velmistra.
Když vrah a nejmocnější čaroděj zůstali v místnosti samotní, přistoupil Velmistr k Martumovi a přiložil mu ruce ke spánkům.
Šílený křik se nesl z komnaty a rytířům Bílé růže čekající přede dveřmi z něj šel mráz po zádech. Každý pro větší pocit jistoty sevřel rukojeť svého meče a modlil se k Velkému patronovi, aby to brzy skončilo.
Po deseti minutách křik ustal. Dveře se otevřely a když Erik s ostatními rytíři vstoupil do místnosti, naskytl se jim odpudivý pohled na Martuma, který sedící na židli má nepřítomný pohled, z otevřených úst mu vytéká pramínek slin a pod sebou má louži, když se vlivem magie pomočil.
„Kdo si ho najal,“ zeptal se zpříma Erik a odvrátil od vraha pohled, neboť nevydržel pohled na takovou odpornost. Úcta a zvědavost ke kouzlům v představeném rytířů Bílé růže skončila, stejně jako k nim právě začal odpor.
„Nějaký ubohý šlechtic. Kníže Ivan se jmenuje,“ odpověděl Velmistr a už se více o Martuma a vraždu krále nestaral.
Erik pak přistoupil k vrahovi, tasil nůž a podřízl mu hrdlo.
„Kdyby zůstal v tom stavu, byl by to pro něho větší trest,“ řekl Velmistr.
„Zabil několik mých rytířů. Zaslouží si jenom smrt,“ odvětil Erik, ale ve skutečnosti se mu zželelo vraha, který by si jistě přál zemřít, kdyby dokázal vnímat to, co se s ním stalo.

Kníže Ivan se spokojeně rozvaloval na posteli v hostinci. Začínal si již představovat, jak se po Harce, a pak celém království, rozkřikne o vraždě krále. Potom se všichni nejmocnější šlechtici budou prát o korunu, protože panovník neměl dědice a podváděnou královnu jistě nikdo nenechá na trůně, takže i jí brzy potká buď nehoda nebo nůž nějakého vraha. A zatímco všichni šlechtici budou vynakládat své zlato v boji o korunu, on sám si v poklidu vytvoří své vlastní království. Vycvičí armádu z horalů, obestaví Tamir hradbou a jeho syn výtvor ještě více rozšíří. A za několik generací, kdysi nejslabší rod, obsadí celé království, zemi horalů a pak i třeba pustou zem nemrtvých.
Ozvalo se zabouchání na dveře a kníže Ivan došel ke dveřím. Otevřel je a krutě se usmál, když spatřil Kalima v doprovodu čtyř strážců. Vpustil nebezpečnou návštěvu dál a pak se posadil na postel.
„Kde je ten předmět,“ zeptal se hned Kalim.
„Co král?“
„Zítra rozhlásí, že je mrtev,“ odpověděl cechmistr vrahů. Potom zase spustil: „Kde je ten předmět.“
„Co nějaký důkaz?“ zeptal se kníže Ivan a ve vteřině se Kalimův nůž zabodl do postele, mezi nohy šlechtice.
„Já svou část dohody splnil. Můj nejlepší muž proto zemřel a nehodlám teď čekat, až to zítra vyhlásí. Takže, kde je ten předmět!“
Kníže Ivan polkl. Neměl ani tušení, jak Kalim touží najít svého bratra, že se nevědomky octl na hodně tenkém ledě. „Dobrá, věřím vám,“ řekl. Pak vstal a přistoupil k jednomu ze svých zavazadel. Otevřel ho a z tajné přihrádky vytáhl kámen, jako pěst velký.
„Co to má být,“ zeptal se Kalim a už přemýšlel o způsobech mučení, která by mohl na šlechtici před sebou vyzkoušet.
„Klid, není obyčejný,“ ujišťoval kníže Ivan a doufal, že hlava všech vrahů v Harce tomu uvěří. „Je to magický kámen. Říká se mu mluvící.“
„Tak proč nic neslyším?“
„Můj muž cestuje v doprovodu vašeho bratra a dalších. Podává mi hlášení pokaždé, když to je možné. Cestuje v dost neobvyklé společnosti, a tak musí být opatrný. Tady, vezměte si ho,“ vysvětlil kníže Ivan a podal mluvící kámen Kalimovi. Ten ho jen nejistě uchopil do rukou a stále se rozhodoval mezi mučením a uvěřením takové podivné historky. I když věřil na magii, tak o mluvících kamenech jaktěživ neslyšel.
„A co s ním tedy mám dělat,“ zeptal se Kalim.
„No chcete se setkat se svým bratrem, tak se vydejte na cestu do říše horalů a až se s vámi můj člověk spojí, řekněte mu, že teď pracuje pro Vás. Potom je jen otázka času, kdy sourozence uvidíte,“ odvětil kníže Ivan.
Cechmistr vrahů chvíli zůstal sedět, stále se přitom koukal na kámen v rukou a v rozhodování mezi dvěma možnostmi stále nepřestal. Nakonec vstal a vydal se pryč. Ve dveřích z pokoje se však zastavil a aniž by se otočil ke šlechtici, řekl: „Jestli jste si ze mě udělal legraci, bude Vás to hodně mrzet a i všechny vaše blízké,“ pak zmizel a s ním i čtyři jeho strážci.
Kníže Ivan se spokojeně svalil na postel a v duchu se začal radovat nad tím, co se teď stalo. Právě se stal panovníkem a už nikdy nebude muset nikomu platit desátek, jako vazal. Ne, teď všechny peníze z daní, stejně jako ostatní poplatky půjdou pouze a jedině do jeho kapsy.

Dveře pokoje v hostinci vyletěly z pantů, když je vyrazil statný rytíř v dokonalé zbroji vyrobené trpaslíky. Potom do pokoje vstoupil Erik a dalších osm rytířů.
„Co chcete,“ vylekaně spustil kníže Ivan a hned začal přemýšlet. Kalim z jeho pokoje odešel sotva před pěti minutami. Dobře věděl, že před ním stojí rytíři Bílé růže. Dal si dvě a dvě dohromady. Vrah ho zradil, král jistě žije. „Ten parchant,“ řekl si v duchu šlechtic.
„Půjdeš s námi,“ oznámil Erik a dva rytíři popadli knížete. Jak jej táhli z pokoje ven, zkusil šlechtic poslední naději: „Počkejte, dohodneme se.“
„Stůjte,“ rozkázal Erik a přistoupil k vlastizrádci. „Jak se chce muž, který dal zabít krále vykoupit?“
„Tak přeci jen se to povedlo,“ zajásal v duchu kníže Ivan a nabil sebevědomí. „Mám informace, které vás jistě budou zajímat. Řeknu vám je výměnou za svojí svobodu.“
Erik se zamračil na muže před sebou. Bylo mu z něj špatně a zatímco Martuma politoval, když uviděl to, co z něj Velmistr udělal, knížeti před sebou by takový osud i přál. „A čím se můžeš za takový čin vykoupit? Co tak cenného můžeš vědět.“
Kníže Ivan se záludně usmál: „Vím, kde je ten, koho hledáte. Vím, kde se nachází posel Smrti!“
Erika jako kdyby hodili na zeď. „Ten bídák o všem, co se stalo v Tamiru ví,“ řekl si pro sebe. A teď toho hodlal využít pro svou záchranu. Představený rytířů Bílé růže byl najednou v pasti. Na jedné straně řád jeho zásady, na druhé bytost, okolo které se vše točilo. Chvíli Erik přemýšlel a ten okamžik mu připadal jako celá věčnost, ač se rozhodoval jen nad dvěmi možnostmi. Každá měla své pro a proti. Nakonec řekl: „To ti nepomůže. Najdeme ho i bez tvé pomoci.“
Kníže Ivan ucítil horkou zem pod svýma nohama. Jeho život visel na vlásku, ale nehodlal se vzdát. Ne teď, když dosáhl toho, o čem snil tak dlouho, až příliš dlouho. „Řeknu vám vše,“ začal spřádat pavučinu lží, mající mu zachránit život.
„Není co. Všechno už víme.“
„Opravdu? Jak víte o plánu vůdce horalů.“
Erik najednou zbystřel. Vrtalo mu hlavou, že by nejubožejší šlechtic naplánoval smrt vladaře. A teď mohl zabít dvě mouchy jednou ranou. Kamir je přeci v zemi horalů, co tam může pohledávat? „Pověz mi všechno, co víš.“
„Uvěřil mi,“ zajásal si v duchu kníže Ivan a už přemýšlel, jak lež nejlépe rozvést. “Itgar, syn Ratgorův z Údolí mě donutil, abych najal vraha na našeho vladaře. Určitě víte, že do Tamiru před nedávnem dorazilo ohromné množství horalů. Ti drží mé poddané jako rukojmí a vyhrožují mi, že pokud nesplním úkol, vypálí mé město do základů.“
Erik se zamyslel. Věděl, že horalé ve velkém migrují do usedlostí v království. Ale čeho chtěl Itgar dosáhnout. Přeci by nebyl tak bláhový, aby se pokusil obsadit království silou. Pak to představenému řádu rytířů Bílé růže došlo. Horalé chtějí oslabit šlechtice, kteří teď začnou bojovat o korunu a potom uchvátit jejich zem, města a nakonec dobít samotnou Harku, která by bez pomoci nevydržela vzdorovat obléhání moc dlouho. Představený rytířů Bílé růže musel na Itgarovou vychytralostí smeknout. „Jaký je další krok po smrti krále?“
„Nevím,“ odpověděl kníže a v duchu si blahopřál. „Mým úkolem bylo najmout jen vraha. Ale zapřísahám vás, pokud mě necháte popravit jako vlastizrádce, osvoboďte alespoň mé poddané z rukou těch barbarů.“
Chvíli bylo ticho. Všichni rytíři vyčkávali na rozkaz, který jim sdělí, co s mužem, jenž zosnoval vraždu vladaře podniknou. „Věřím ti,“ řekl nakonec Erik.
„Pomůžete mi zachránit mé lidi?“
„Pomůžeme. Je to naše poslání, ale nejprve musíme zneškodnit jejich vůdce, stejně jako posla Smrti, který určitě za tím vším zlem stojí. Proto se vrátíš do Tamiru a budeš dál hrát jejich hru, dokud nepřijdeme a nezbavíme tvé město té lůzy.“
„Děkuji pane. Již teď jsem dlužníkem řádu Bílé růže. Ale než se vypravíte do země horalů, musíte se tam vydat i s cechem mágů.“
„Proč?“
„Ten malý chlapec není jediný posel Smrti, jehož tam najdete. Itgar se spojil se všemi jeho sourozenci.“
„Děkuji ti za informace. Teď se vrať domů a dohlédni, aby tvoji lidé ve zdraví přečkali čas, než k nim dorazí pomoc,“ odvětil Erik a s ostatními rytíři opustil pokoj šlechtice.
„Kéž vám dá Velký patron sílu skoncovat s tím zlem,“ zavolal kníže Ivan za odcházejícími a pak si blahopřál k dalšímu úspěchu, který jej mohl v budoucnu ohrozit. „Doufám že Vás i čaroděje do jednoho poslové Smrti vyhubí,“ dodal si pro sebe vladař malého kousku země a znovu ulehl na lože, aby se prospal, než vyrazí do své právě vybudované říše.

Velmistr pročítal jednu z mnoha knih, které za tisícileté působení cech mágů vytvořil. V této byli sepsány veškeré poznatky o poslech Smrti.
Erik vpadl do komnaty nejmocnějšího mága bez ohlášení. Na sobě měl lesklou zbroj do bitvy, kterou nezakrýval žádný cestovní plášť.
„Co se děje,“ zeptal se znuděně mág a dál četl v knize.
„Musíme vyrazit do země horalů. Království a všichni lidé v něm potřebují, abychom se vypořádali se zlem, které je sužuje,“ odvětil představený rytířů Bílé růže.
„My! Cech mágů se nestará o bezpečí království. To je vaše práce,“ řekl Velmistr a tentokrát zavřel knihu a otočil se ke spojenci.
„Ani když tam naleznou čarodějové posla Smrti, po kterém pátrají?“
Tato věta stačila k tomu, aby nejmocnější mág zavolal svého zástupce a telepaticky mu dal rozkazy. „V tom případě to bude poprvé, kdy cech mágů a rytíři Bílé růže budou bojovat bok po boku,“ odpověděl potom rytíři před sebou.
„Výborně,“ dodal Erik a potom Velmistra zasvětil do všech podrobností, které se dozvěděl od knížete Ivana. Pak s mágem začal plánovat nejkratší trasu do země horalů, stejně jako připravovat taktiku v blízké bitvě.

Kníže Ivan spokojeně pozoroval z paluby škuneru plujícího do Tamiru, vzdalující se hradby Harky. V mysli si neustále gratulovat k tomu, co právě dokázal. „Jak snadné je zničit království,“ řekl a potom se odebral do své kajuty na lodi.
V tu samou chvíli opustilo hlavní město království stovky jezdců v dokonalých zbrojích, mezi kterými jeli i muži odění v lesklých robách.

Většina země byla již dávno bez sněhu, v přechodu z jara do léta, jen v Modrých horách nikdy neroztála bílá pokrývka, kterou stále doplňovali husté mraky okolo vrcholů největších hor z pohoří. A právě zde byl domov hrdého národa trpaslíků, jenž v teple podzemních chodeb neúnavně kutal železnou rudu a v mohutných pecí z ní získával nejkvalitnější ocel, kterou mistři zbrojaři přetvářeli ve smrtící nástroje.
Ale i když byli trpaslíci stateční válečníci, tak ani oni nevyšli z bezpečí podzemí, jakmile zjistili, že jim těsně okolo vchodu do jejich říše procházeli všichni nemrtví z Nekropole, pod vedením Xardase.
Holá kostěná chodidla nebo jen slabě obalená hnijícím masem se bořila do sněhu v neúnavném tempu. A ti co neměli nohy se vznášeli pár centimetrů nad zemí. Každý z nemrtvých urazil už nejméně sto mil a přesto se ani trochu neunavil. Proč taky, tvorové bez potřeby jíst neměli žádnou část těla, která by zpracovala důležité živiny. Jen prokletá skořápka, držící jejich duše na světě byla tou překážkou, jež jim bránila v odchodu do říše mrtvých.
Jejich cílem nebylo nic jiného, než Údolí, kolébka horalů, kde se podle pověsti tento národ statných lidí zrodil, když jim jeden z bohů vdechl život ve snaze vytvořit hrdý a silný národ, jakým byli trpaslíci a přitom velikostí a s emocemi obyčejných lidí.

Kamir v doprovodu Gorna pátral v lesích okolo Lesního květu po stopách zvěře. Žádné však nenašli, protože všechno živé uteklo před hrůzným tvorem, který byl na lovu a jeho kořistí bylo vše, co nalezl. Když potom ucítil pach statného muže a trochu podivnější malého černovlasého chlapce, vydal se okamžitě vpřed. Instinkty predátora a síla dvou desítek mužů s obrovským tělem, které stěží zranil i dokonalý trpasličí meč nebo sekera pak dělali celek, jemuž se jen těžko někdo odvážil postavit do cesty.
„Pospěš si,“ šeptl Gorn na Kamira a s šípem přiloženým k tětivě luku obhlížel okolí. Dobře horal věděl, že vše živé uteklo a jediná možná kořist pro Bagreshe je teď on a hoch za ním.
Posel Smrti kráčel v klidu. Nebál se nějakého tvora o kterém jaktěživ neslyšel. A ani vzpomínky mu nic nenaznačovali, že by se měl nějakého Bagreshe obávat. Jediné, co mu pro tuto chvíli vadilo byla slabá závrať, kterou začal trpět od chvíle, kdy se probudil v chýši. Netušil, od čeho jí může mít, protože od chvíle, kdy nabil vědomí v lese u Tamiru nepocítil žádnou nemoc, bolest ani nevolnost.
„Stůj!“ přikázal Gorn a klekl si. Ruku přiložil na zem a pak v duchu počítal. Země k němu promlouvala a každičké zachvění varovalo před blížícím se tvorem, jenž neznal slitování, jen zabíjení a neukojitelný hlad. „Sedm, osm … osm, sakra,“ řekl horal a než stačil cokoliv udělat, vyvrátil Bagresh dva statné duby, mezi nimiž se objevil ani ne sto metrů před ním.
Tvor byl hodně podobný medvědovi, jen třikrát tak velký a narozdíl od něho neměl srst, ale jako dlaň velké černé šupiny, které vytvářeli neproniknutelné brnění. Protáhlá hlava s čenichem, bílýma očima a obrovitým chřtánem, ze kterého koukali dva páry velkých ostrých zubů, jenž byli předvojem těch, co byli ještě ukryté v tlamě. Bagresh se postavil na zadní tlapy a mohutně zařval, až jej bylo slyšet v Lesním květu, pak předními tlapami dopadl na vyvrácený kmen stromu a jeho ostré drápy se lehce zaryly do dřeva.
„Utíkej,“ dokázal ze sebe dostat Gorn, ale když zjistil, že chlapec nestojí za ním, ale před ním, zděsil se.
Kamir udělal ještě několik kroků k tvorovi, jenž vznikl spojením magie a šelmy. Vzpomínky konečně odhalili další střípky informací z minulých životů, ale jen proto, že posel Smrti tvora na živo viděl, neboť ho znal úplně pod jiným jménem a to Kostihlav. I když v té době byl ještě celkem neškodný a zuřivou stvůrou se stal, až když jich několik lidští čarodějové odchytili a rozhodli se z nich udělat osobní ochránce, ještě mocnější, než jsou Golemové.
Gorn i Bagresh teď hleděli na malého chlapce. Jeden byl plný strachu, druhého začala naplno sužovat trýzeň neukojitelného hladu.
Kamir se zastavil. Nechtěl vzácnému, i když nebezpečnému tvorovi ublížit, ale byl rozhodnut udělat vše, aby zůstal naživu, stejně jako horal, co ho doprovázel. Sáhl proto po svých schopnostech, ale když to udělal, změnila se neškodná nevolnost v ohromnou bolest hlavy, která dětské tělo málem rozervalo ve dví, když temnota povolaná poslem Smrti běsnila, když jí moc Stvoření bránilo v průchodu na svět.

Rotgar se prodíral hustým roštím. Z Lesního květu vyrazil krátce po Gornovi a Kamirovi. Narozdíl od nich se však vydal opačným směrem, k místu, kde jeho jediní přátelé spokojeně a nerušeně žili. Často je navštěvoval, a tak s hledáním cesty k nim neměl žádný problém, ale jelikož předtím nikdy tak nespěchal jako teď, husté houštiny mu z těla strhávaly to málo oblečení, co měl na sobě. Přesto se nevzdával a nakonec vyčerpaný, ale šťastný, jen v cárech kožešin dorazil na překrásný palouček, jehož středem protékal čistý pramenitý potůček, vytvářející malé jezírko. Tam prozpěvovali ptáčci své líbezné melodie a zcela nerušeně žili ve společnosti Duchů lesa, kteří jako neviditelní strážci se starali o tuto překrásnou zahradu přírody.
Rotgar přistoupil k jezírku a pořádně se z něho napil. Potom několikrát zavolal: „Jste tu?!“ odpovědi se však nedočkal. „Nehrajte si se mnou. Potřebuji vaši pomoc, je to naléhavé.“
„Ty sis nepřišel hrát?“ ozvalo se vymítači zpoza zad a když se otočil, řekl další dětský hlásek před ním: „Proč se nedokážeš bavit?“
„Jste tu všichni,“ odvětil Rotgar a použil své schopnosti, aby dokázal spočítat neviditelné tvory okolo sebe. Bylo jich přesně sedm. „Poslouchejte mě. Je to moc důležité, potřebuji vaši pomoc.“
„O co jde,“ řekl nový dětský hlásek a bylo jasné, že promluvil ten nejmoudřejší a nejdůležitější ze všech.
„V lese je Bagresh,“ začal Vymítač.
„To víme…“
„Nepřerušujte mě. Vše vám povím,“ obořil se na jednoho z duchů Rotgar. „Potřebuji, abyste našli v lese jednoho horala a černovlasého chlapce.“
„Gorn je na lovu. Teď?“ ozval se další hlásek.
To Rotgara rozhodilo. „Odkud znáte Gorna.“
Místo odpovědi zazněl dětský chichot. „My známe všechny, kdo jsou v našich lesích,“ řekl nakonec ten nejmoudřejší. „Ale nevěděli jsme, že má potomka.“
„Taky nemá. Ten chlapec je ve skutečnosti jeden z dětí Smrti.“
Na paloučku se rozhostilo mrtvé ticho. Rotgar v tu chvíli zalitoval, že jméno každého z jeho přátel bylo tak zašmodrchaně těžkým jazykolamem, že nemělo smysl se ho vůbec pokoušet vyslovit. A tak jen čekal, až některý Lesní duch promluví.
„Proč je dobrý Gorn ve společnosti takové …“ ozval se jeden z duchů a nedokázal najít to správné pojmenování pro Kamira.
„On to neví. Myslí si, že vedle něj stojí obyčejný chlapec. Nedokáže si ani představit, jakou mocí vládne,“ odpověděl Rotgar.
„Poslové Smrti jsou zlí. Škoda, že ho Bagresh nemůže sníst,“ řekl další neviditelný tvor.
„Ale může. Dal jsem mu sebou Bílý kámen. Proto jsem za vámi přišel. Jste jediní, kdo může zasáhnout dřív, než Gorn bude další svačinkou té bestie. Ale toho chlapce zachraňte také.“
„Proč,“ ozval se opět nejmoudřejší. „Byly časy, kdy nás poslové Smrti naháněli a zabíjeli, jen proto, že jsme tvorové Stvoření a ty po nás žádáš záchranu jednoho z nich?!“
„On,“ Rotgar se odmlčel a hledal správné slovo. „Není jako většina jeho sourozenců. Je jiný.“
„A podle čeho tak soudíš? Na to, že má tvou důvěru jsi mu tajně dal Bílý kámen, aby nemohl použít svou moc.“
„Ano, ale …“
„Neobával ses právě toho, co může udělat s tvojí vesnicí. Nevěřil si mu natolik, že jsi…“
„ANO!“ vykřikl Rotgar a přerušil tak poklidný život na paloučku. „Ale to všechno bylo z pouhé opatrnosti. Střetl jsem se s ním v tváří v tvář. Provokoval ho a dokonce mu dal možnost mě i zabít, ale neudělal to. Proto vás prosím, zasáhněte a zachraňte i jeho.“
Nastalo další ticho, ale vymítač dobře poznal, že začala debata mezi Lesními duchy, protože jej obklopil silný šum listů, jak si neviditelní tvorové vyměňovali názory svou vlastní řečí.
Když na paloučku opět zavládlo ticho, nejmoudřejší z Lesních duchů promluvil: „Rozhodli jsme se ti vyhovět a půjdeme dohlédnout na bezpečí dobrého Gorna i posla Smrti, ale pokud se o cokoliv proti nám pokusí, splatíme mu dluh za všechny naše bratry, které potomci Smrti zabili.“
„O nic víc vás nežádám,“ řekl Rotgar, ale než dopověděl, díky svým schopnostem zjistil, že se ocitl na palouku sám. A tak jen usedl do trávy a začal odpočívat. Teď už to bylo pouze na jeho přátelích, zda zasáhnou včas.

Gorn se díval, jak vyzáblé tělo chlapce padá k zemi. Vůbec nepřemýšlel a jednal. Vždyť před ním bylo dítě ve velikém nebezpečí. Přiskočil proto ihned ke Kamirovi, vzal ho do náruče a než stačil Bagresh vyrazit vpřed, měl už náskok dobrých pár metrů. Ty však rychle zmizely, když kličkoval s hochem přitisknutým ke statné hrudi mezi stromy, zatím co obrovský tvor to bral přímo a o jeho opancéřované tělo se kmeny stromů lámaly jako párátka.
Bagreshova mysl se soustředila pouze na jedinou věc. Zabít. Nic jiného pro něho v tuto chvíli neexistovalo a i kdyby ho někdo bodal zezadu oštěpem do těla, vůbec by na to nezareagoval.
Horal znal les dobře, stejně jako věděl, jak se zachránit před nelítostným tvorem. Lézt někam na strom nemělo smysl a jediná možnost byla schovat se v zemi. Proto běžel přímo k nedalekému potoku, u kterého se nacházel kamenitý podklad, stejně jako mnoho malých jeskyní, do kterých by se obrovité tělo Bagreshe nedokázalo vejít. Hlavou se mu však honily dvě otázky. Dorazí k nějaké z jeskyní včas a jak dlouho Bagresh vydrží čekat, než to vzdá?

Rotgar zůstal samotný na krásném palouku. Jedinými společníky mu byl veselý zpěv ptáků a zvuk tekoucí vody z potůčku. Byl to ráj, ukrytý v neproniknutelném houští, ale namáhavá cesta se vyplatila každému, kdo ocenil krásu přírody, stejně jako si dokázal užívat klidu a míru.
„Snad dorazí včas,“ říkal si sám pro sebe vymítač z Lesního květu už poněkolikáté a nervozita v něm stále víc sílila. „Možná jsem s nimi měl jít také. Třeba bych mohl být prospěšný. Kdo ví, jestli ten posel Smrti nakonec nepřemůže Bílý kámen. Ale tak mocný snad není ani on. I když …“ zazněla zlomená větev pod těžkou nohou, Rotgar vstal a otočil se po zvuku. V tu samou chvíli byl zasažen pěstí dřív, než stačil zjistit, kdo jej to vlastně napadl.

Malá skupinka Lesních duchů, vzácných tvorů, kteří pomalu vymírali, neboť je mágové chytali a zkoumali, aby odhalili jejich tajemství neviditelnosti a mohli si ho přivlastnit. Ale i když se snažili čarodějové sebevíc, žádný z nich ve svých výzkumech neuspěl, pouze jím zabil dalšího z duchů a zmenšil tak jejich populaci. Kdyby však věděli, že Lesní duchové jsou úplně neviditelní jen pro lehce oklamatelné lidské oči a ostatní zvířata si jich jen nevšímají, asi by od svých experimentů mágové i upustili. Možná…
Rotgara znali již od dětství, kdy se jeho schopnosti vymítače začali poprvé projevovat. Okamžitě se jim zalíbil, protože dával přednost lesu a mírovému řešení před násilím. Přesto neváhal použít své schopnosti pro správnou věc a když zachránil jednoho z nich, začalo přátelství vzácných bytostí s vymítačem z Lesního květu. Když je pak požádal, aby zachránili jednoho horala, okamžitě by vyrazili, ale chvíli váhali, když jim také pověděl o poslovi Smrti v těle malého dítěte, který byl s ním. Neměli Smrt rádi a její potomky o nic méně. Již několikrát se je v minulosti pokusili vyhubit, když zrovna zuřila otevřená válka mezi Smrtí a Stvořením a na takové věci se nezapomíná. Oni sice nemohli za to, že byli výtvory bohyně Života, ale o to v nesmyslné válce bohů nikdy přeci nejde.
Nakonec se však duchové lesa rozhodli splnit přání Rotgara. Nejen proto, že jim pověděl o Bílém kameni schovaném v oblečení posla Smrti, ale několikrát viděli Gorna na lovu a znali dobře jeho povahu. Zabíjel vždy jen kvůli jídlu, ne pro potěšení, jako někteří horalé. Navíc nikdy nezabíjel matku s mláďaty, ať byl v Lesním květu sebevětší hlad a toho si tvorové Stvoření nesmírně cenili.


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.5 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 2 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 20 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Klára H. 25.06.2008, 17:49:19 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: m2m ze dne 17.04.2008, 11:57:44

   Přečetla jsem to jedním dechem,jak se říká.Jinak souhlasím s tím, co už je zde napsáno.Toto téma mě ale přitahuje.Dík.
 m2m 17.04.2008, 11:57:44 Odpovědět 
   Ufffff, to byl čítací maratón, to Ti teda povím.

Na přemýšlení v perexu odpovím - Dávej krátké!
Protože já to sice přečtu, ale pochybuju, že někdo jiný také.
A můj názor není tak důležitý jako názor čtenářů.
Svoje dílko nepublikuješ jen tak, svoje dílko publikuješ proto, aby si ho přečetlo co nejvíc lidí. A to s takovou délkou fakt nebude.

Co se chyb týče, je zbytečné je vypisovat, bylo by toho hodně.
Dávej si prostě pozor na íčka a čárky, taky na "jenž" u středního rodu, jenž sem nepatří... -> bohatství, jež
Případně užívej který/která/které.
Chyb je opravdu dost.
A věř mi, že v kratších částech se Ti budou chyby lépe odhalovat.

Byl jsem rozhodnut Ti dát dvojku, ale zase jsem se do toho začetl...a zase dám mínuskovatou jednušku.
Chyb je hodně, ale příběh má spád, nápad i čtivost.
Je škoda, že to pohřbíváš pod takovými chybami a kvantem textu.
Tenhle text by si mělo přečíst víc lidí, než jen jeden redaktor.

Mysli na to.
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Straba
(15.8.2019, 14:44)
Biskup z Bath&Wells
(9.8.2019, 10:09)
Vítězslav Dvořák
(16.7.2019, 08:42)
Adelaide
(13.7.2019, 17:25)
obr
obr obr obr
obr
Strnulosť ducha
Kvé
Nebezpečná hra
Anika
Za sklem...
Aliäbella Alisabeth
obr
obr obr obr
obr

10dkg magie
Aenica
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr