obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Sen je sůl bez chleba."
Ramón Gómez de la Serna
obr
obr počet přístupů: 2915295 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39398 příspěvků, 5729 autorů a 389845 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Šepot ze tmy... ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Shot to the darkness...
 redaktor Šíma publikováno: 19.04.2008, 19:48  
Netuším, co bych tu měl napsat... ;-) Prostě jsem se jen tak zamyslel nad zadáním MTP 2007 a vida ho, múzy se slitovaly! Jakákoliv slova jsou zbytečná, buď se text bude líbit, nebo ne! ;-)

Možná vám půjde tato povídka na nervy, ale myslím, že bude dobrou tečkou za MTP, přestože tou pořádnou tečkou (.) bude patrně až Almanach (hororový)... :-P

P.S. A Gandalfovi třikrát sláva za zadání, které donutilo mé šílené a "šibnuté" múzy, aby mě takhle potrápily, když už toho vůbec nebylo potřeba. Určitě je to naschvál, abych všem ukázal, že na to nemám (psát horory). Múzy jedny potřeštěné! :-DDD
 

Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.

"Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová," přivítala mě hned u branky postarší žena.
"Miriam Woodsová, těší mě." Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a rukou naznačila směr cesty.
"Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva," žena zvolnila krok a zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
"Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen."
"V to doufám," odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: "Rose! Říkala jsem i to zábradlí!" Odpovědí bylo hrobové ticho. "A hned!" dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.

Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.

"Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle."
"Prosím?" Brýle s černými skly v domě bez oken?
"To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?" Nechápala jsem.
"Ano, paní."
"Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte," pousmála se a otevřela masivní dubové dveře.

Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.

"Můžete vstoupit, pán vás přijme," šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře. Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...

*****

„Zavřete, prosím, dveře!“ řekl mi čísi hlas, jakmile jsem prošla dveřmi. Skrze černé brýle jsem toho díky všeobecnému šeru v pokoji moc neviděla. Zůstala jsem nerozhodně stát u již zavřených dveří a z nějakého podivného důvodu mi vyrašila na zádech husí kůže. V pokoji byl podivný chlad, jako by se v něm nikdy netopilo. Ještě jedna věc mě zarazila, v celém domě byl vzduch podivně zatuchlý a byl cítit jakousi starobinou. Snad tomu tak bylo díky tomu, že byl celý dům bez oken.

„Posaďte se, prosím!“ pobídl mě čísi hlas. Nedokázala jsem určit, odkud přesně přichází. Vzduch kolem mne se podivně zavlnil a já se zpotila po celém těle. Připadala jsem si najednou tak nahá, jako bych vůbec na sobě neměla žádné šaty a čísi pohled se pásl na mých ženských křivkách. Od útlého mládí mi každý říkal, že jsem pohlednou dívkou a nyní, když jsem byla již zralou ženou, ve mně ještě stále něco z oné mladické krásy zůstalo. Měla jsem dojem, že mě kdosi, nebo cosi, zvolna zkoumá, jako bych byla nějakou klisnou na koňském trhu. Podivné a chladné proudění vzduchu v pokoji bez oken náhle ustalo!

„Židle je kousek od vás, stačí udělat jen dva, nebo tři kroky!“ řekl znovu onen hlas.

„Co to bylo?“ nabyla jsem odvahy k otázce týkající se onoho podivného úkazu, který mě až nestoudně osahával na všech místech mého těla. „To podivné chvění...“

„Celá se třesete!“ řekl hlas. „Nikdo vám tu neublíží! Posaďte se, prosím...“

Poslušně jsem usedla na židli, kterou jsem skrze černé brýle viděla jen matně a chvíli trvalo, než jsem ji našla. Vzduch se na malý okamžik znovu mírně zavlnil a chvíli nejistě rejdil v mé sukni, kterou jsem měla spuštěnou až k podlaze. Avšak onen nechutný pocit mě již nepřepadl a zakrátko vyprchaly i tyto poslední náznaky jakési rezonance mezi molekulami vzduchu v zatuchlém pokoji, ve kterém jsem nebyla očividně sama. Mimo mne a pána domu zde byl ještě někdo třetí. Měla jsem mít proto ony černé brýle? Abych dotyčnou bytost neviděla? Příliš mnoho otázek mi vytanulo na mysli, avšak pánův hlas je rázně zastavil.

„Víte, co zde budete dělat?“ zeptal se.

„Ano, mám vám dělat pořádek v pokoji, nosit jídlo a být k ruce...“ řekla jsem nejistě.

„Přesně tak!“ souhlasil pán domu. „Vidím, že vám Marie Hartlová již vše řekla a vysvětlila! S nikým se nebudete bavit o tom, co zde děláte! Nemuselo by to pro vás dopadnout dobře, paní Woodsová! Rozumíte?“

„Ano, pane!“ souhlasila jsem. V pokoji nastalo tíživé ticho. Vítr se opíral do stěn bez oken a dům praskal a vrzal podle jeho rytmu. Zdálo se mi, že žije vlastním životem, jako by byl také živou bytostí a my jsme představovali jen nějaké parazitující tvory, kteří přežívali v jeho útrobách na jeho úkor... Jemný vánek se mi znovu pohrál se sukní, na malý okamžik vnikl mezi má kolena a otřel se mi o stehna...

„Paní Woodsová!“ slyšela jsem čísi hlas, který však nepatřil pánu domu. „Paní Woodsová!“

Rukama jsem si opravila sukni a chystala jsem se vstát. Ještě nyní jsem cítila slabý záchvěv vzduchu na svých nohou, na kterých jsem měla nyní kůži snad krabatější, než samotný krokodýl. Ať už šlo o ducha, nebo cokoliv jiného, už se to ten večer neobjevilo. Do dveří vešla po zaklepání paní Hartlová a pobídla mě, abych odešla, že mě doprovodí do mého pokoje. Pán domu se neozval, stejně tak ona třetí osoba, která mi nevybíravě dvakrát sahala na nohy pod sukní. Cítila jsem se trochu poníženě a trapně, ale neměla jsem sebemenší důvod ke stížnostem, protože stěžovat si na duchy a jejich nemístné chování by bylo patrně velmi trapné. Kdo by mi asi tak věřil, že?

„Paní Woodsová!“ ozvala se znovu paní Hartlová. „Musíme jít, pán domu již nechce být dál rušen!“

„Ach ano!“ přikývla jsem a vstala ze židle, která také souhlasně zavrzala. Skrze otevřené dveře a komín krbu mě ovanul studený venkovní vzduch, ale nebyl to tentýž závan, jaký jsem cítila při návštěvě v pánově pokoji. Paní Hartlová za námi zavřela dveře. Zdálo se mi, že stojí chvíli ve dveřích a dívá se určitým směrem. Pán domu nechtěl být viděn a jeho hlas mi nic neříkal. S obavami jsem myslela na to, co se bude dít, až budu uklízet jeho pokoj samotná, zatím co se on bude procházet po svém domě bez oken...

„Paní Woodsová? Děje se něco?“ zeptala se mne, když zavřela těžké dveře, tak nepoměrné k úzké chodbě, která byla jen spoře osvětlená.

„Ne, paní Hartlová!“ řekla jsem a svěsila hlavu. „Můžeme jít!“

„Dobře tedy!“ souhlasila a obě jsme vykročily onou chodbou a znovu jsme prošly tentýž labyrint chodeb a schodišť až k hale s velkými vstupními dveřmi. „Dovedu vás k vašemu pokoji! V noci se nesmíte po desáté sama procházet po domě! Pán domu si to nepřeje!“

„Ano, madam!“ řekla jsem. Paní Hartlová se na mě odměřeně podívala. Přikývla, jako by brala na vědomí mou roli v tomto domě. Ona byla pánovou pravou rukou a já jen obyčejnou služkou. Hala byla prázdná a také jen spoře osvětlená. Připadalo mi, že je čas elektřiny ještě v plenkách a celý dům je osvětlen plynovými lampami. Dům byl zařízen poměrně s dobou, avšak jeho vzhled mi připomínal staré časy Viktoriánské éry. Jen kdyby ty stěny měly okna. Chyběl mi pohled na svět za zdmi tohoto domu. Chybělo mi slunce, vítr a čerstvý vzduch. S každou uplynulou hodinou se mi tento stesk zdál být silnější a zároveň jsem si začínala zvykat na atmosféru této podivné stavby a existenci ještě podivnějších bytostí, které se vymykaly běžnému chápání...

„Tento pokoj bude vašim domovem, paní Woodsová!“ řekla mi má průvodkyně, jakmile jsme dorazily dalšími tuctovými chodbami a schodišti do křídla pro služebnictvo. „Toaleta je na chodbě a umývárna v přízemí... Vodu si budete moct ohřát v kuchyni a nanosit ji do vany! Pak ji budete muset vylít do umyvadla... Snad vám nemusím říkat, jak dodržovat osobní hygienu! Jak jsem řekla, po desáté večer nesmíte vycházet ze svého pokoje...“

„Hrozí mi nějaké nebezpečí?“ zeptala jsem se nejistě. Paní Hartlová se na mě trochu zamračeně podívala a dumala nad tím, co mi má odpovědět. Její tvář se každou chvíli měnila, jako by se nedokázala ovládnout. Stejná dívka, která utírala venkovní zábradlí mi přinesla mé zavazadlo a na okamžik vyrušila paní Hartlovou z jejího rozjímání.

„Co tu chcete?“ zeptala se odměřeně a děvče bojácně položilo velký kufr vedle mých nohou.

„Přinesla jsem paní Woodsové kufr, madam, jak jste mi přikázala!“ špitla dívka, udělala náznak poklony a rychle seběhla dolů po schodišti neznámo kam.

„Ach ano!“ zamračila se paní Hartlová. „Mohla byste přijít o místo!“

„Chápu! Ano, madam, budu se držet vašich přikázání...“ řekla jsem a dala jsem si záležet, aby to znělo co nejvíce poníženě.

„Dobrou noc!“ řekla má šéfová stroze a pomalu odkráčela tímtéž směrem, jako dívka před ní.

„Děkuji, madam!“ řekla jsem a vešla s kufrem do stroze zařízeného pokoje a zavřela za sebou dveře. Také tento pokoj neměl okno, jako všechny pokoje v domě. Přepadla mě tíseň. Hučení větru sem do domu sotva procházelo skrze jeho tlusté zdi a jedinou známkou toho všeho bylo jen neustále tiché praskání, skřípání a podivné chvění, které se ze stěn přenášelo i do zatuchlého vzduchu v mém pokoji i v celém domě. Něco zde nebylo v pořádku.

Sedla jsem si na postel a rozhlédla se kolem sebe. Pokoj nebyl ani velký, ani malý. Zařízen byl velmi stroze. Měla jsem tu klasickou železnou postel s matrací. Velkou skříň a stůl s lampou a židlí. Vše vypadalo velmi staře a omšele, jako bych se ubytovala v nějakém zapadlém hotelu kdesi na venkově, kde lišky dávají všem dobrou noc.

„Paní Woodsová!“ ozvalo se odněkud. „Paní Woodsová...“

Zamrazilo mě. Zprvu jsem chtěla vyskočit na nohy a vběhnout do chodby. Myslela jsem, že mě volá pán domu. Také jsem to udělala a po chvíli nejistě a s třesoucími se koleny, nakoukla do potemnělé chodby. Byla prázdná... Starý a vychozený koberec se tiše a nezúčastněně dotýkal dřevěné podlahy, která snad pamatovala i minulá století. Nikde nebyl náznak pohybu. Dokonce ani myši, nebo jiná havěť, tolik navštěvující tyto staré domy s dvojitými stěnami a stropy, se zde nepohybovala. Vypadalo to, že kdosi, nebo cosi vyhnalo veškerý život mimo hranice tohoto domu.

„Paní Woodsová!“ slyšela jsem ve svých uších, ale celé patro bylo na první pohled bez života, jen všudypřítomný vítr si hrál s konstrukcí domu, jako by byl nějakým klavírem a ne omšelou stavbou k obývání. Netušila jsem, kolik je hodin. Možná už bylo deset večer, ale já neměla hodinky, abych si mohla ověřit, že je již doba onoho pomyslného zákazu vycházení.

„Paní Woodsová!“ zavolal na mě hlas paní Hartlové, až jsem sebou vylekaně trhla. Za půl hodiny bude deset. Měla byste se připravit na noc. Zítra ráno v šest vás čekám v kuchyni! Pán domu vyžaduje dochvilnost!“

„Ano madam!“ přikývla jsem, abych se ohlédla za svou nadřízenou, ale ta byla již ta tam. „Zajisté, madam! A slyšela jste to také?“

„Co?“ nechápala a káravě se na mne podívala, než mi znovu zmizela na schodišti z očí.

„Ty hlasy...“ řekla jsem si takřka pro sebe a poslouchala sotva slyšitelný klapot jejích bot, dokud nesestoupila až do přízemí.

Vydala jsem se na toaletu a pak do umývárny pro služebnictvo. Vše v tomto domě páchlo zatuchlinou a veškeré vybavení jevilo náznak dlouhého používání. Voda z kohoutku pomalu, ale pravidelně odkapávala do omšelého, avšak čistého umyvadla. Vana stojící v koutě na tom nebyla o mnoho lépe. Myslela jsem na to, kolik mužů obývá tento dům. Svlékla jsem se do půl těla a umyla se studenou vodou, jak jen to šlo. Závan vzduchu, který přišel odnikud mi připomenul zážitek s průvanem v pánově pokoji. Ale co když to nebyl jen obyčejný průvan?

Při mytí jsem znovu čekala ony neslušné a studené dotyky na svém těle, ale jako by má opravdová nahota tento podivný úkaz nepřitahovala. Nikde nebylo ani živáčka a chodba byla stále prázdná. Oblékla jsem si večerní prádlo, župan a vydala se pomalu se svými věcmi na rukou do svého pokoje. Světlo osvětlovalo chodby domu velmi spoře a já měla co dělat, abych se někde na chodbě nenatáhla na prošlapaném koberci. K mému údivu nejevil známky zanesení prachem.

„Paní Woodsová?“ ozvalo se znovu. „Zítra vás čeká práce!“

Ohlédla jsem se, ale v mé blízkosti nikdo nebyl. Kdo je tím tajemným hlasem? Je snad pán domu blázen? Chodí po chodbách a straší jeho personál? Co jej vede k takovému jednání? Otřásla jsem se. Znovu se ochladilo a já měla pocit, jako by se o mé tělo otřel jakýsi neznámý tvor, který však nebyl z masa a kostí. Cítila jsem, jak mi na těle naskakuje pot a někdo mi sáhl na zadek. Pak se ona pomyslná ruka svezla po mém levém stehně a zmizela stejně náhle, jak se objevila. Otřásla jsem se odporem a vběhla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Vichr venku se posměšně zařehtal a dům mu odpověděl stejným tónem. Tu noc jsem nemohla usnout. Stále jsem vedle své postele cítila něčí přítomnost, ale kdykoliv jsem rozsvítila světlo, nikdo v mém pokoji nebyl.

*****

Ráno jsem poslušně naklusala do kuchyně a vzala do pánova pokoje podnos se šálkem čaje, kávy a nějakým pečivem. Cestou ke dveřím do pracovny pana domu mě doprovázela ona mladičká služka, abych náhodou hned první den nezabloudila. Nemohla jsem si nevšimnout jejího těkavého pohledu a poněkud plíživého způsobu chůze, jako by měla každou chvíli před něčím uhnout, nebo něčemu uskočit z cesty.

„Je vám něco?“ zeptala jsem se starostlivě. „Co se děje?“

„Nic! Nesmíme mezi sebou mluvit!“ řekla mi se sklopenou hlavou. „Pán to zakázal...“

„Ach ano, dobře tedy!“ řekla jsem zamračeně a děvče několikrát vzlyklo, jako by se ze všech sil snažilo něco překonat. Když jsme došly k oněm dveřím, které na mně tiše hleděly zpoza tíživého šera, dívka kamsi rychle odběhla. Snad měla také své zkušenosti s oním netypickým stvořením, které si tak potrpí na ženských vnadách. A není se čemu divit, byla o mnoho mladší, než-li já a kdo ví, zda-li nebyla ještě panna. Může duch znásilnit člověka?

„Pojďte dál!“ ozval se pán domu. Lekla jsem se tak silně, že jsem takřka upustila podnos s nápoji a jídlem. „Proč jste čekala přede dveřmi tak dlouho?“

„Bála jsem se zaklepat, pane!“ řekla jsem popravdě a zavřela za sebou dveře. Zdálo se mi, že je dnes pán domu ve své pracovně sám. Nikdo jiný v něm nebyl.

„Hledáte něco?“ zeptal se. „Nebo snad někoho?“

„Ne, pane, nehledám!“ odpověděla jsem mu. Nemohla jsem vytušit v jeho hlasu onen ironický podtext. „Mám pocit, pane, že v tomto domě straší! Necítím se tu bezpečně!“

„Ale?“ zamyslel se. „Položte to na stůl a můžete jít. Až budu chtít poklidit, dám vám vědět!“

„Mohu se vás na něco zeptat, pane?“ bojovala jsem sama se sebou.

„Ano?“

„Jak jste věděl, že stojím za dveřmi?“ zeptala jsem se a na chvíli bylo v pokoji znovu ono hrobové ticho. „Pane?“

„Věděl jsem to!“ řekl pán domu rázně. „A už běžte, paní Hartlová pro vás bude mít jistě nějakou práci!“

„A pane?“ nenechala jsem se odbýt.

„Co ještě chcete?“ zeptal se pán domu poněkud jizlivě.

„Proč je tento dům bez oken?“ zeptala jsem se rozpačitě, avšak se vší rázností, jaké jsem v tuto chvíli byla schopna.

„Nemám rád sluneční světlo a teď běžte, nebo toho budete litovat!“ řekl mi poněkud temným hlasem.

„Ano, pane! Už odcházím...“ kývla jsem hlavou a opustila pracovnu. V šeru chodby jsem se cítila bezpečněji.

„Děje se něco?“ zeptala se mne paní Hartlová. Krve by se ve mně nedořezal. Neměla jsem ráda její tiché a kradmé příchody. Dívala se na mě svým přísným pohledem a čekala na mou odpověď.

„Ne, madam!“ řekla jsem a sklonila hlavu. „Pán říkal, že pro mne budete mít ještě nějakou práci...“

„Práce je tu habaděj, jen nesmíte jít do sklepa! Vlastně přístup do těchto míst má stejně jen pán domu...“ řekla mi a otočila se nasupeně, jako by si byla vědoma faktu, že mi řekla něco, co jsem vlastně ani neměla vědět.

„Budu se držet jen své práce a nebudu nikam chodit, kam nemám, madam!“ řekla jsem pokorně. Paní Hartlová však jen tiše přikývla a obě jsme se vydaly do křídla domu, které bylo určeno pro hosty.

„Tyto pokoje potřebují poklidit!“ řekla svou odměřenou strohostí a odešla.

„Měl někdy tento dům nějaké hosty?“ zeptala jsem se v duchu. Uklízení všech určených pokojů mi zabralo celé dopoledne. Společníkem mi byl jen vítr v komíně od krbu. Žasla jsem nad tím, kolik krbů měl tento dům. Snad si tím pán domu vynahrazoval absenci oken. Slunce do komína nikdy nezasvítí a kdyby, temnota v něm všechny paprsky spolehlivě zadusí. V ten den jsem se s oním podivným duchem již nesetkala, pokud šlo skutečně o ducha a ne nějaké stvoření z Pekel. Odpoledne bylo pro mne jednou velkou zkouškou, když jsem uklízela v pánově pokoji, který byl zároveň jeho ložnicí i pracovnou. Čekala jsem, že se mne zmocní onen podivný vzdušný vír a začne mě nestydatě osahávat, avšak v místnosti byl klid. Snad mu pán domu přikázal, aby mne nechal na pokoji.

Bylo to podivné... Velká knihovna byla plná knih, o kterých jsem neměla ani potuchy. Všechny svazky vypadaly velmi staře. Prosklené skříně byly plné prapodivného zařízení, různých skleněných baněk, kádinek, misek a lahviček s tajemným obsahem. Připadala jsem si jako v nějaké alchymistické dílně z dávných dob. Možná pán domu vyvolal samotného ďábla a nyní se jej nedokázal zbavit. Ustlala jsem mu postel, setřela neexistující prach, vyrovnala dřevo u krbu a odnesla tác s prázdnými talíři. Když jsem odcházela, padla na mě zvláštní tíseň. Někdo se v zatuchlém ovzduší pokoje tiše pohnul z některého z temných míst doprostřed místnosti a zachechtal se tichým, avšak ďábelským smíchem. Pak vše utichlo, jen vítr si dál hvízdal svou melodii v komíně krbu. Čekala jsem, že se polena v něm sama rozhoří, avšak krb byl nadále temný a chladný. Co to tedy bylo?

„Paní Woodsová?“ ozvala se má zaměstnankyně a pánova pravá ruka. „Vypadáte, jako byste viděla přinejmenším samotného čerta! Stalo se vám něco?“

„Ne, madam!“ řekla jsem nepříliš přesvědčivě. „Práce je hotová, mohou odejít?“

„Ano, pro dnešek máte volno, ale nezapomínejte, po desáté hodině nevycházejte ze svého pokoje!“ řekla mi a zavřela za mnou dveře zevnitř. Co dělala v pánově pracovně, to mi zůstalo navždy záhadou.

*****

Dny ubíhaly s až pravidelnou naléhavostí. Podivný puch, který vládl ve všech chodbách a místnostech se mi stával čím dál více snesitelnější, avšak co mi nejvíce chybělo, bylo sluneční světlo. Připadala jsem si, jako pohřbená v temném a vlhkém hrobě bez možnosti na záchranu. Naděje umřela spolu s denním světlem. Pán byl s mou prací spokojen. Onen hlas mi zatím dával pokoj a netrápil mě svou přítomností. Avšak čekání na okamžik jeho návratu bylo snad ještě horší, než jeho samotná existence. Podivná temná atmosféra panující v celém domě mě jen utvrzovala v přesvědčení, že tento dům není tak docela normální. Co se týče jeho obyvatel, netroufala jsem si na cokoliv ani pomyslet...

Po týdnu služby jsem se, jako každý večer, koupala ve vaně a smývala ze sebe pot strachu a usilovné práce. Pán byl vysazený na čistotu a dalo mi hodně úsilí udržovat své tělo i prádlo v patřičných mezích. Pak náhle začalo pohasínat světlo na stropě a voda se mi zdála o něco studenější, než obvykle. V narůstající tmě jsem poznala, že je kdosi v mé blízkosti, ale ještě se neodvažuje ke mně přiblížit. Neslyšela jsem ničí dech, natož tlukot cizího srdce. Jen to mé bláznivé srdce mi bilo jako o závod a snažilo se probourat mým hrudním košem a zmizet z tohoto místa. Otřela jsem si obličej a čekala, co se stane. Vzduch v umývárně se ochladil a já znovu uslyšela onen podivný hlas, který mě děsil celou dobu mého pobytu v tomto domě.

„Paní Woodsová?“ ozvalo se. „Ani nevíte, jak jste krásná!“

„Jestli se mně jen dotknete, budu křičet!“ řekla jsem.

„Nebudete!“ řekl mi tentýž hlas. „Nebudete mít čím křičet!“

„Budu křičet!“ řekla jsem poděšeně. „Kdo jste?“

„Jsem jen hlasem z temnoty... Jsem jen závanem vzduchu... Dokud znovu nedostanu čísi tělo!“ řekl mi temný hlas. Třásla jsem se po celém těle a úplně jsem zapomněla na to, že před touto bytostí stojím nahá po kolena ve vodě. Vana pode mnou nebezpečně zaskřípala...

„Co po mně chcete!“ zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejpanovačněji, ale neznámý se jen posměšně zařehtal a vzduch v místnosti dostával pomalu něčí podobu.

„Rád se vás dotýkám, paní Woodsová!“ ozvalo se zpoza kapání vody do jednoho z umyvadel.

„To jste byl vy, tehdy v pánově pracovně?“ zeptala jsem se a natáhla se pro župan.

„Ano! Byl jsem to já, ale pán domu mi nevládne, ačkoliv si to myslí! To já vládnu jemu!“

„On vás přivolal z Pekla?“ zeptala jsem se zajíkavě.

„Co je Peklo?“ ozval se hlas posměšně a cosi mi přejelo po zádech skrze látku županu, jehož spodní okraj se koupal v mýdlové vodě. „Pro někoho může být Nebe Peklem a pro jiného naopak! Záleží na úhlu pohledu...“

„Kdo jste?“ zašeptala jsem. „Nechte mě na pokoji! Vy jste obtěžoval i tu mladou dívku?“

„Je to jen mládě!“ rozesmál se hlas, až světlo zhaslo docela a já se ocitla v temnotě. Cosi ze mně strhlo župan a já se cítila v objetí studeného vzduchu. Třásla jsem se jako při zimnici a cítila, jak tato podivná bytost ze mne vysává všechno tělesné teplo. Ještě chvíli... Kdo ví, co se stane pak? „To vy jste jiná a nevzpíráte se!“

„Paní Woodsová, jste tady?“ ozval se hlas paní Hartlové. „Paní Woodsová? Už je po desáté, máte být ve svém pokoji!“

„Ještě se uvidíme!“ řekl tajemný hlas a světlo v místnosti se znovu rozzářilo. Sebrala jsem ze země navlhlý župan, posbírala své věci a vydala se poslušně do svého pokoje. Netušila jsem, jak blízko jsem byla smrti. Na stole ležel čísi dopis. Na obálce nebylo mé jméno, ale tušila jsem, že je adresován mé osobě.

„Paní Woodsová!“ uslyšela jsem tichý hlas ve své hlavě. Na těle jsem podvědomě cítila husí kůži a kapičky potu. Dům si dál žil svým životem a já jsem nabyla dojmu, že služba v tomto domě se stala mou nejhorší noční můrou. Otevřela jsem třesoucími se prsty nezalepenou obálku a vyndala z ní složený list papíru. Chvíli jsem četla několik narychlo napsaných řádek, abych se ponořila do večerního ticha a tíživé samoty v tomto domě duchů. Co stálo v dopise? Dnes si to již přesně nepamatuji, ale od chvíle, co jsem překročila práh tohoto domu, přestal pro mne okolní svět existovat a den se mi proměnil v jednu nekonečnou noc, jejíž ticho se železnou pravidelností protínal čísi hlas a volal na mne mým jménem. A já netušila, zda-li jej skutečně slyším, nebo zní jen v mé hlavě.

*****

„Paní Woodsová?“ vyřčená slova se změnila v tichý chechot, který odsvištěl na poblázněném větru, který řádil za zdmi tohoto domu. Byla jsem snad prokletá? Předčasně jsem zestárla a po nějaké době jsem vystřídala paní Hartlovou v její službě. Pak přišla nová pracovní síla a vše se opakovalo. Kam paní Hartlová zmizela se mi zjistit nepodařilo. Jen pán domu pořád nestárnul, jako by podepsal smlouvu snad se samotným Peklem. Jedno jsem věděla určitě, ten dům byl živý a co více, ten dům se do mne zamiloval! Volal na mě mým jménem a hrál si se mnou po svém své milostné hry. A já, ačkoliv jsem se nikdy neprovdala, jsem byla s tímto domem bez oken vdaná stejně jako paní Hartlová, ale kde je jí dnes konec?

Ach, už vím, co stálo v tom dopise. Ale vzpomínám si jen na fragment textu. Je to už dávno a chod času má zde docela jiný řád. Čas mezi službou tomuto domu a povinnostmi vůči mému pánovi se mísí s nejistým strachem z budoucnosti. Co se stane, až se můj čas naplní? Kam odejdu? Kam odejde má duše? Propadne snad Peklu? Peklo prý není, je jen obyčejným strašákem pro neposlušné děti. Ale já jej cítím každý den na svém těle, jako nechutné a neukojené doteky cizích těl. Možná, že mu propadl samotný dům a až uplyne čas, ztratí se i on za hradbou času. Ještě teď si pamatuji, jak stojím u stolu a v rukou svírám obálku s popsaným papírem, na kterém mimo jiné stálo: „Budu na tebe volat Tvým jménem! Budu se dožadovat Tvé přítomnosti a blízkosti! Budu Tvým dechem i Tvým životem a na oplátku budu chtít jen jediné: Tvou věrnost až za hrob! Jsem Tvá láska a tichý šepot ze tmy...“


 celkové hodnocení autora: 96.6 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 7 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.3 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 20 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 71 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Dandy518 01.08.2014, 1:19:47 Odpovědět 
   29. 06. 2014

No, Šímo. Dílko si snad nepsal ty. Svůj styl si pro změnu změnil. Dokázal bych si představit tohle dílko jako nějakou novelu. A krapet mi povídka připomínala film Ti druzí.
Pasáž v koupelně, jak na ni kdosi mluví je povedená, až jsem se bál, co ji provede.
Zmínku o molekulích bych vymazal.
 ze dne 01.08.2014, 14:30:28  
   Šíma: Díky za zastavení. ;-)
 Lotrinka 30.07.2008, 12:39:31 Odpovědět 
   Odpověď na příspěvek od uživatele: Lotrinka ze dne 29.07.2008, 17:33:47

   Tak za jeden večer JE to úspěch! A ještě k tomu dvě povídky na takové téma? Já bych nenapsala ani jedno :-)
 ze dne 10.09.2011, 19:08:24  
   Šíma: Ale kde že, co ty víš? Třeba ano...
 Lotrinka 29.07.2008, 17:33:47 Odpovědět 
   V pořadí 4. povídka z MTP. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že to hodnocení jde od každé trochu dolů. U hororové povídky bych čekala méně okecávání, více atmosféry (ta je pro mě opravdu důležitá) a víc toho, co horor dává - napětí. Také dost opakuješ slova - chce to při psaní odstup. Vzpomínám si, že jsi někde psal, že jsi odeslal povídku hodně dlouho před uzávěrkou, nepletu se...? Možná to bude tím...
 ze dne 29.07.2008, 20:13:02  
   Šíma: A co je nejhorší, toto není originální povídka do MTP 2007, toto je docela jiné dílko, než jsem poslal! Tohle jsem napsal (jako jakousi rychlovku) za jeden večer (i když tu soutěžní vlastně také)... Díky za zastavení a komentář! Má soutěžní povídka bude v Almanachu, nebo ji sem možná také dám, ať si na mně kritika pěkně smlsne! Díky za přečtení a přeji hezký zbytek večera! ;-)
 Kondrakar 26.05.2008, 22:27:43 Odpovědět 
   Pěkné. Takové tísnivé, ponuré, temné. Je to pěkné, mnoho otázek položených čtenářem zůstane nezodpovězených. Zajímavé.
 ze dne 26.05.2008, 22:54:25  
   Šíma: Díky za zastavení a komentík a jsem rád, že se Ti dílko líbilo a snad i trochu pobavilo a vyděsilo... ;-)
 Tomáš P. 19.05.2008, 20:08:46 Odpovědět 
   Zdravím.

Jak to jen říct? Zkrátit, nahustit atmosféru a bude z toho celkem dobrá hororová povídka. :) Abych řekla pravdu, četlo se to celkem dobře, nicméně chvílemi jsem se už nudila - a to by u povídky nemělo nastat. Proto píšu o zkracování: dobrý text nemusí být nutně dlouhý, jde spíš o atmosféru, o dobře nadávkovanou směsici tušení, napětí a tajemna.
Některé odstavce bych koncipovala jinak. Odstavec podává jednu ucelenou informaci - a zároveň dělí text tak, aby podpořil mimo jiné atmosféru. Chtělo si to s odstavci ještě trochu pohrát.
Několikrát jsem si v textu také všimla opakujících se slov, případně nadužívaných spojek. To také není vhodné; s textem si vždy pohrej a vylaď ho do detailu, ke své plné spokojenosti - a teprve pak ho vypusť do světa.
Což mne přivádí k věcem "za oponou". Zamyslím-li se do hloubky, pak za všechny ty roky služby paní Woodsová musela nutně zjistit aspoň část pravdy o domě a jeho pánovi, zvlášť pokud převzala místo po zmizelé paní Hartlové. Navíc i ve vztahu, který mezi těmito dvěma ženami panoval, by nakonec došlo k jisté zpřízněnosti - to je lidská přirozenost. Náznaky, napůl vyřčená slova - paní Woodsová by jistě měla aspoň několik vodítek. Proto se mi nezdá příliš funkční její prohlášení, že nezjistila za celé roky své služby v onom domě, co se v něm děje.
Možná jen hodně rýpu, ale takhle se mi to prostě jeví. teprve když získáš odhled od textu, vidíš i takové lapsy a nevysvětlená místa. Je lepší se jim vyhnout. :)

No, tak trochu sem ten komentář ošidil, je to fakt ten Ekyelčin, ale znáš to, prostě to řekla přesně ; )
 ze dne 19.05.2008, 21:03:47  
   Šíma: :-DDD Ahoj Tomáši, skoro jsem se začal bát, že jsi dívkou! No, ano, lekl jsem se! ;-) Dík za zastavení i souhlas s Eky! ;-)
 Axis 25.04.2008, 17:22:06 Odpovědět 
   Čau Šímo, taky bych to možná ještě trošku editorsky probral, ale jedna věc se mi fakt líbí, ten nápad s tím vánkem, který tu i onde ovívá hlavní hrdinku. To je fakt rajcovní, to mě bere :-) Víc než nějaké případné doslovné "akce" :-)
 ze dne 19.05.2008, 21:05:26  
   Šíma: Toto dílko je psáno skoro jedním dechem! Celkem mě bavilo jej psát, i když není dokonalé! ;-) Díky za zastavení a komentík! Hezký večer, přeji!

P.S. No, kdo (z chlapů) by nechtěl být někdy nějakým tím vánkem? Joooooooooo! :-DDD
 OH 20.04.2008, 12:13:50 Odpovědět 
   Zdar, Išido, ta ženská by neřekla jsi z pekla, ale Ty úchyle, di do...
Líbilo, fakt jo...
 ze dne 20.04.2008, 14:11:11  
   Šíma: :-DDD Díky za zastavení a komentář!
 Pelion 20.04.2008, 0:03:16 Odpovědět 
   Je poznat, že jsi si dal záležet a vzniklo dílko v takovém... "šímostylu". I v pokusu o horor jsi zůstal svůj a to oceňuji. Čtenář dlouho neví, na čem je a fantaziie má volnou cestu. I když se mi o tom v noci zdát pravděpodobně nebude, známkuji tak, jak známkuji. (1)
P.S. Chtělo se mi napsat, že by bylo třeba konec trošku "učesat", ale Ty by jsi mi nevěřil, proto to nenapíši :-)
Dobře, dobře... už mizím... :-)
 ze dne 20.04.2008, 14:11:48  
   Šíma: Díky za návštěvu a komentík! ;-)
 Ekyelka 19.04.2008, 19:43:06 Odpovědět 
   Zdravím.

Jak to jen říct? Zkrátit, nahustit atmosféru a bude z toho celkem dobrá hororová povídka. :) Abych řekla pravdu, četlo se to celkem dobře, nicméně chvílemi jsem se už nudila - a to by u povídky nemělo nastat. Proto píšu o zkracování: dobrý text nemusí být nutně dlouhý, jde spíš o atmosféru, o dobře nadávkovanou směsici tušení, napětí a tajemna.
Některé odstavce bych koncipovala jinak. Odstavec podává jednu ucelenou informaci - a zároveň dělí text tak, aby podpořil mimo jiné atmosféru. Chtělo si to s odstavci ještě trochu pohrát.
Několikrát jsem si v textu také všimla opakujících se slov, případně nadužívaných spojek. To také není vhodné; s textem si vždy pohrej a vylaď ho do detailu, ke své plné spokojenosti - a teprve pak ho vypusť do světa.
Což mne přivádí k věcem "za oponou". Zamyslím-li se do hloubky, pak za všechny ty roky služby paní Woodsová musela nutně zjistit aspoň část pravdy o domě a jeho pánovi, zvlášť pokud převzala místo po zmizelé paní Hartlové. Navíc i ve vztahu, který mezi těmito dvěma ženami panoval, by nakonec došlo k jisté zpřízněnosti - to je lidská přirozenost. Náznaky, napůl vyřčená slova - paní Woodsová by jistě měla aspoň několik vodítek. Proto se mi nezdá příliš funkční její prohlášení, že nezjistila za celé roky své služby v onom domě, co se v něm děje.
Možná jen hodně rýpu, ale takhle se mi to prostě jeví. teprve když získáš odhled od textu, vidíš i takové lapsy a nevysvětlená místa. Je lepší se jim vyhnout. :)
 ze dne 20.04.2008, 8:52:36  
   Ekyelka: Šímo, budu radši, když se budeš pokoušet dál o "čistokrevné" horory - jenom zkrátka ještě potřebuješ najít tu rovnováhu mezi šímovským stylem a jistou úsečností, která hororům napomáhá vytvářet "bojím" atmosféru. :) Toť vše.
 ze dne 19.04.2008, 21:50:10  
   Šíma: A ještě jinak: Díky za vyčerpávající komentář a zamyšlení! Slibuji, že se již nebudu pokoušet o "čistokrevné horory", nebo budu méně ukecaný! ;-)
 ze dne 19.04.2008, 21:28:26  
   Šíma: Díky, Eky, za publikaci, komentář a kritiku! ;-)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Sisters Of Fate
bionic
Nota
asi
Nikdo nekouří t...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Jedna z věcí
Francis Black
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr