obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Láska je odvaha, která se nebojí ničeho na světě."
Buddha
obr
obr počet přístupů: 2915347 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39471 příspěvků, 5737 autorů a 390242 komentářů :: on-line: 4 ::
obr

:: Život je dál... ::

 autor Karule publikováno: 16.04.2008, 18:05  
NJ,další dílko s otřepanou tématikou jedné malé začátečnice... Ale když je napsané,proč ho neposlat do světa?
 

Seděla na hrázi a pozorovala neutichající kapky padající na hladinu rybníka. Chladný déšť dopadal i na její bledou tvář skrápěnou slzami. Při pohledu na nebe jako by se dívala do své duše… Černo,slunce v nedohlednu. Nevnímala čas,ani své okolí. Jen sledovala tančící kapky na hladině, v nichž hledala soucit… Jako by nebe plakalo s ní. Zvedla hlavu k nebi , sepjala ruce a chtěla odprosit. Odprosit toho,koho ztratila a jemuž se chtěla za tolik věcí omluvit. Podívala se vzhůru a tiše zašeptala : „Prosím,odpusť mi. Odpusť,jestli můžeš.“
Jedinou opovědí jí bylo zašumění větru v korunách stromů. Pocítila chlad a uvědomila si,že je skrz na skrz promoklá. Zavřela oči a toužila vrátit čas. Místo toho se jí však jen vracely vzpomínky… Vzpomínky na každičkou chvíli,kterou s ním strávila ,ale i na ty,které promrhala. Vyčítala si,že mu snad kdy řekla že jde ven s kamarádkami a jen tak bezděčně ležela doma na posteli, nebo že s ním nechtěla jít na fotbal,protože bylo zataženo. Výčitky ji zmáhaly víc a víc. Nejvíc se však nenáviděla pro svou zbabělost… Až teď,když už je pozdě na vše,si uvědomovala, kolik chyb nadělala, jak byla sobecká. Nikdy sama sobě neodpustí, že nechtěla trávit poslední chvíle svého milovaného s ním… Tolik sobecké a zbabělé bylo říct nechci s tebou být, nemiluju tě, jen proto, že nechtěla vidět jak o něj přichází…. S tolika výčitkami už nemohla vydržet. Sebrala se a rozeběhla po rozbahněné lesní cestě k domovu.

Nikdo tam nebyl,jen prázdný dům. Za to byla vděčná. Zavřela za sebou dveře svého útulného pokojíku a padla na postel. Byla vyčerpaná,promoklá,nešťastná. Z pod postele vytáhla krabici s nápisem „ Z lásky“ . Pomalu,jako by netušila co na ni uvnitř čeká sundávala víko. Vykoukl na ni roztomilý plyšový medvídek s šálkou,na níž byl nápis „I love you“ . Spěšně ho vyndala z krabice a objala. Opět se rozplakala. Po chvilce se odhodlala nahlédnout znovu do krabice.Usušený puget bílých růží,těch,které měla nejraději byl pečlivě zabalený tak,aby se mu nic nestalo. Vyndala je , přičichla k nim a jako by se svět zastavil. Stála naproti svému princi , který se spokojeně usmíval a nevěřila vlastním očím. Splnil jí sen. Malý velký sen o pugetu růží. S velkou opatrností a něžností si je k sobě přivinula a přivoněla si k nim. Zahřál ji pocit štěstí. Stejně tak teď, jako tehdy. Vzala kytici a vrátila ji na okno do vázy,kde bylo její čestné místo. Ano. Tam patří. V krabici bylo ještě spoustu a spoustu Hloupostí spolu se kterými se jí vybavovalo nekonečně vzpomínek. Ona však hledala jediné. Dopis,jenž uložila na samé dno téhle krabice. Po chvilce přendávání se dopis octl v jejích drobných,chvějících se ručkách. Byl to dopis,který jí poslal po kamarádovi Martin z nemocnice pár dní po tom, co mu oznámila,že ho nemiluje. Řekl,že jej má otevřít,až on nadobro odejde. Nechtěl vidět její slzy. Chtěl jen,aby věděla,že ji z ničeho neviní. Seděla na posteli a neměla odvahu dopis otevřít. Na obálce stálo jen : „Princezně“ .otočila jej avšak nechtěla ho otvírat. Tam ale stálo : „Jen se neboj ,teď je ta pravá chvíle.“ .To jako by jí dodalo sílu a odhodlání. Dopis otevřela.

Má princezno
Asi teď sedíš se slzami v očích doma na posteli a čteš tyhle řádky. Chci ti toho říct spoustu,ale nevím kde začít… Vezmu všechno hezky po pořádku. Je tomu už nějaký ten pátek co jsi seděla naproti mně s kamarádkami u stolku v restauraci,která se za nedlouho stala naší oblíbenou. Bezostyšně a šibalsky jsi na mě pomrkávala a já ti pohledy vracel. Neustále se mě Kluci ptali,jak je možné,že se vůbec nesoustředím na to,co mi říkají,ale ta copatá holka od protějšího stolu mě prostě zajímala víc než nějaký řeči o fotbale. Když jste se pak zvedly a začaly se pakovat pryč,popadla mne panika. Tys však měla situaci pod kontrolou. S úsměvem jsi se prošla okolo našeho stolu a podstrčila mi na kousku ubrousku tvé číslo. Tahle vzpomínka na její tváři vyvolala úsměv. Ještě ten večer jsem ti napsal. A psali jsme si dlouho do noci. Když jsme pak šli ven,byl jsem ten nejšťastnější kluk na světě. Po necelém týdnu jsem byl do tebe blázen. Pak následovala první pusa a po ní celých sedm měsíců štěstí. Naše malé,malicherné hádky jsme vždycky přešli a stáli při sobě.Dodnes si vybavuji snad každičkou šťastnou chvíli s Tebou. Byly to totiž ty nejbáječnější chvíle v mém poněkud krátkém životě. Zapomenout nejde ani na Tvůj okouzlený výraz , když jsi dostala k narozeninám ten vytoužený puget růží,nebo když jsem Ti přinesl srdce z pouti. Miloval jsem tyhle chvíle,kdy jsi neměla slov a já věděl,že jsi nejšťastnější.Miloval jsem všechny chvíle s Tebou,Miloval jsem Tebe!
Miloval a milovat budu!

Slzy jako hrachy se kutálely z jejích očí a jen s těží mohla číst dál.

Nebyly to však jen šťastné chvíle… Přišel den,kdy jsem zkolaboval ve škole a odpoledne nepřišel na smluvenou schůzku. Až mamka mi pak vyprávěla,jak jsi celá vyděšená volala domů,jestli nevědí,co se mi stalo.

Vzpomněla si na tuhle situaci a měla o něj znovu strach. Tak,jako tehdy.

Řekla ti o mém kolapsu a odvozu do nemocnice. Chtěla jsi za mnou přijít,ale nepřišla jsi.Nevěděl jsem proč. „Zakázala mi to,to nevíš? Tvoje máma mi to zakázala“ křičela jako by mu chtěla všechno vysvětlit. Pustili mě domů a já šel za Tebou. Nechtěla jsi se mnou mluvit. Také jsem nechápal. Možná pro všechno tohle vypětí jsem znovu zkolaboval.Tentokrát jsem ale věděl víc. Přišla jsi za mnou a já spal. Tedy,nespal,ale přiznávám,chtěl jsem vědět co se bude dít a tak jsem dělal,že spím.

„Takže tys slyšel všechno,co se tam dělo? Ale…“ Nevěřila. Žila v domnění,že nic nevěděl.

Sedla sis k mé posteli a chlácholivým hlasem jsi říkala,že bude všechno dobré. Pak se ale znovu otevřely dveře a vešla moje matka. Prví slova byla hlasitá,než si uvědomila, že spím. Pak se utišila, ale s výčitkami nepřestala. „Co tady děláš? Neřekla jsem Ti snad,že sem nemáš vůbec chodit? Stejně je to všechno jen kvůli Tobě! Má nemocné srdce… Zbývá mu už jen několik dní a on? Stále jen myslí na to,že budeš nešŤastná,když odejde. To je to jediné,co ho v posledních dnech zajímá. Nechtěl ti ani nic říct,prý abys nebyla smutná. Ts, tolik starosti o nějakou… Ale to,že mám starost já ,jeho matka,to už ho netrápí“ Jistě že trápilo. Myslel jsem na svou rodinu,ale ona o tom všem věděla. Tebe jsem chtěl uchránit toho všeho. „Seber se a jdi odsud!“ přísný hlas mé matky ti však nezabránil v tom,abys mi dala pusu na čelo a zašeptala poslední „miluju tě a vždycky budu“.
Na máminu prosbu mě pustili z nemocnice. Tehdy jsi se semnou chtěla sejít v naší restauraci. Netušil jsem,co mi chceš říct. Ve tvém hlase bylo cosi nepříjemně chladného. Když jsi pak přišla,pochopil jsem. Řekla jsi mi,že ke mně nic necítíš a nemůžeš se mnou dál být. Ale já jsem věděl co v tom vězí. A snad už jen ta myšlenka mne těšila a těší. Nechtěla jsi,abych měl starost o to,že tě tu nechám samotnou,smutnou. Bylo to něco krásného, co bylo z lásky. A já to věděl. Proto Ti chci říct,že Ti nic nevyčítám a vím, že Tvoje láska byla upřímná stejně jako ta má. I já se s Tebou tedy loučím slovy Miluji tě a vždycky budu. Princezno moje jediná.
Navždycky jen Tvůj,Martin.

Na její tváři se objevil malý úsměv ,ale vodopád slz nešlo zastavit… Cítila se lehčí o pár prohřešků a věděla,že ty nejkrásnější vzpomínky jí zůstanou. Život jde dál,ale už jen ona ví co dal a co také vzal.. Její princ byl někým,na koho se nezapomíná. V jejím srdci bude žít dál.


 celkové hodnocení autora: 95.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 1 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 3.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 49 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 duddits 16.04.2008, 18:05:23 Odpovědět 
   Inu, lásky a tragiky požehnaně, ale… o tom přeci jen umění není, to je o objevování neobjeveného, odkrývání neodkrytého, což zde bohužel nenacházím. Jen málokdo dovede být natolik originální, aby podobně semleté téma podal nějak překvapivě, chce to hledat způsob, jak obohatit samotný obsah. Vím, že v patnácti člověk podobná témata vnímá jinak (snad nedotknutelněji, i když to není to správné slovo) a že v té povídce se může skrývat spousta niterných pocitů, ale je potřeba myslet na čtenáře. Pro vypsání se se nabízejí jiné možnosti…
Což je v podstatě odpověď na otázku z perexu ;)

Zapracovat by to také chtělo na interpunkci a typografické podobě textu, která je místy značně nepřehledná.
A zkoušet to a zkoušet :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
strážce
(30.10.2019, 10:32)
aldebaran
(22.10.2019, 14:59)
Měneznáš
(8.10.2019, 16:27)
Sakkas
(8.10.2019, 08:19)
obr
obr obr obr
obr
Kapitola šestá:...
Nick Květenský
KARNEGOVÉ
Danny Jé
Za totáče my čí...
Centurio
obr
obr obr obr
obr

Omalovánky
wojczech
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr