» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Láska je povídka v citoslovcích."

C. Baudelaire

počet přístupů: 2140697

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: We are the greatest II., kap. 17 ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: We are the greatest

Nancy Lottinger	publikováno: 13.04.2008, 6:08

We are the greatest II., Kapitola 17. Poslední den

TAHLE KAPITOLA ROZHODNĚ NENÍ VHODNÁ PRO MLADŠÍ ČTENÁŘE!!! Na to bych chtěla upozornit v první řadě. Je mi líto, byla to nutnost, ale já věřím, že to (snad!) skousnete… ;-)

Další přímo navazující díl. Minule jsme se vydali na cestu Evinými vzpomínkami. Tomáš totiž chce, aby něco moc důležitého pochopila, tak ji přinutil (trochu surovějším způsobem), aby nad věcí pořádně uvažovala. A tady naše cesta pokračuje.

Moc děkuju amazonit, Charlotte, svojí mamině a hajpovi (to je divný, vždycky se tu opakují nějaká jména a skoro to vypadá, že to nepíšu já, ale píšu – přísahám ;-))


	Tato kapitola není vhodná pro mladší čtenáře! We are the greatest II., Kapitola 17. Poslední den Nejdřív byla naprostá tma. Eva si myslela, že je ještě pohlcena v černotě vlastního vědomí, vzápětí si ale uvědomila, že je to prostředím, kam jí Retger umožnil nahlédnout. „Podívej se pozorně,“ vybídl ji měkce, a ačkoliv nebyla schopna odpovědět, myšlenka k němu zvolna doplula. Slyšela jen pravidelné kapání, ale necítila zimu, která by se do případného návštěvníka okamžitě pustila. I přes snahu rozhlédnout se se dokázala soustředit jen na jediné místo, které bylo beztak skryto neprostupnou tmou. Chtěla přistoupit blíž, pořádně to místo prozkoumat, ale Retger ji zadržel. „Je tu někdo?“ ozval se nesmělý šepot. Poznávala tón svého hlasu. „Haló, je tu někdo?“ slyšela se říkat už o něco hlasitěji. Tmou se rozneslo škrtnutí zápalky a v jednom bodě plamínek osvítil jen několikacentimetrový kruh. Ačkoliv si Eva nebyla jistá, kdo to udělal, domnívala se, že se objeví někdo hodně povědomý… „Dobrý večer, Evo,“ promluvil onen hlas zastřeně. Nedokázala si vybavit nic konkrétního, přesto si uvědomila svou náhlou touhu po pomstě… Stejně jako její mladší já. Jako nezávislý pozorovatel sledovala, jak tmavou, kamennou, rozlehlou místnost zaplavilo mihotavé světlo z velkého svícnu, a muž promluvil znovu, tentokrát nezaujatě: „Vidíš ty svíčky?“ V místě poznala Koutské katakomby. Chtěla tam ještě chvíli zůstat, ohlídat samu sebe, instinktivně tušila, co přijde, ale nitro jí opět vtáhlo do sebe. Šla po stopách vlastních vzpomínek, které byly dávno potlačeny a zapomenuty. Zamrazilo ji. Dívala se na svázanou pohublou dívku ležící na dřevěné posteli. Její tělo bylo otlučené a místy až rozedřené do krve, dekolt měla plný modřin, jen spodní část těla se zdála zatím nedotčená. Tady už někdy byla. Dívala se na sebe a nechápala. Nechtěla pochopit. Najednou ji opustila veškerá zvědavost a ona se chtěla vytratit, zmizet a nemuset se na sebe dívat a hlavně věřit. Jenže už to nebyl jen zrak, kterým celou situaci vnímala. Pociťovala téměř hmatatelně svoji odevzdanost. Nasály se do ní ty samé emoce, které v této místnosti už jednou prožila – strach, ponížení, nenávist… Projela jí vlna energie. Povědomá černá koule se znovu na okamžik objevila, než se z ní vyklubal další, tentokrát vítaný návštěvník. Jano…? Tys – tys pro mě přišla? Byla Evina první myšlenka po delší době. Neviděla ji, ale dokázala ji bez větších problémů vycítit. Obě se svrchu dívaly na zuboženou dívku, vypadala, že je po smrti, přesto stále dýchala… To její tehdejší nejlepší přítelkyni Janu uklidnilo, a ačkoliv si přála zůstat, přenesla se jinam, pokračovala dál, do vedlejší místnosti, odkud se ozýval nelidský smích a srdceryvný pláč… Musela odejít, aby mohla zachránit Beeku i Dendru… Aby mohla říct členům, kde se obě nachází. Jenže ona zůstala, chtěla vědět, co bude dál, a na příchod jednoho z mužů nemusela čekat dlouho. Na rozdíl od svého mladšího já si ho dobře prohlédla. První, čeho si všimla, bylo jeho husté obočí a bradka. Byl nižší, ale s širokými rameny, vlasy měl tmavé a krátce střižené, Světlé útlé džíny a bílé čisté triko naznačovaly, jak moc dbá o svůj vzhled. Jenže on působil na okolí přesně naopak – vyzařoval z něj odpor. „Už sis to rozmyslela?“ zeptal se vysokým, téměř ženským hlasem. Odpověď nepřicházela – to byl dostačující důvod k použití násilí. „Řekl bych, že tvoje kamarádka má trochu slabší nervy,“ zachechtal se a jako předehru jí vrazil facku. Otočila tvář a bolestně přivřela oči. Retgera nezastavila ani krutost téhle vzpomínky. Věděl, co bude následovat, ale nechtěl Evu uchránit od ponížení, které si tam prožila. Naopak ji chtěl přimět, aby zažila něco tak silného, co ji dokáže vrátit, co ji donutí si vzpomenout… Jemu samotnému se však udělalo zle, když si muž stáhl kalhoty i spodní prádlo. Náhle pocítil nátlak na svou vlastní mysl. Pochopil – Eva chtěla být téhle vzpomínky ušetřena. Bránila se, ale on byl neoblomný. Pohled na hnusáka, co se ji právě chystal znásilnit, se jí příčil a její podvědomí se bránilo. Jenže on to musel udělat, musel jí to všechno ukázat, připomenout jí, čím vším prošla… Neměla dostatek síly ho přemoci, nemohla ani zavřít oči, byla tam a byla nucena prožít si to znovu. Dívka se zoufale snažila bránit – takový útok nečekala ani ona. Muž ji stiskl krkavici, jenže provazy jí bránily v pohybu, proto sebou mohla jen škubat. Začala sípat a pohledem prosila, aby ji pustil. Marně. „Takže mi nic neřekneš…? Mohla bys být tohohle ušetřena,“ nabídl jí odměnou za chtěné informace. Jenže Eva věděla, co by se stalo, kdyby promluvila – smrt. Byla řádu zavázána přísahou smrti. Takhle měla alespoň nějakou naději na přežití, třeba pro ně přijdou, třeba je obě zachrání, třeba… „Ne,“ pohybovala neslyšně rty a dál snášela jeho přerývavý teplý dech. A najednou se Eva dokázala vžít do těch dávných, přesto velice známých událostí… S ladností vylezl na postel a přimáčkl se na její obnažené tělo. Svou vahou jí drtil vnitřnosti. Zalapala po dechu, když jeho prsty povolily a svou rukou zamířil ke svému penisu, přitiskl ho k jejímu klínu a jediným prudkým pohybem přirazil. Zasténala. Ne však blahem, ale bolestí. Cítila, jak z ní pomalu vytéká pramínek krve, a přála si jediné – aby už byl konec. Neprosila, nebrečela, uzavřela svou mysl, odevzdaně civěla do stropu a poslouchala jeho sténání. Jenže jeho orgasmus nepřicházel. Jednou rukou Evě svíral pevně bok a druhou šátral po jejím otlučeném těle. Chvíli jí mačkal prsa, ale i to ho přestalo za chvíli bavit. Místo toho ji chytl za vlasy a začal ji surově líbat. Vrážel jí jazyk do krku, až jí z koutků vytékaly jeho sliny. A potom ji překvapil, když pevně stiskl čelist a rozkousl jí ret… Tělem jí projela nesnesitelná, palčivá bolest. Na jazyku ucítila pachuť své teplé krve a tentokrát jí z očí vyhrkly slzy. Muž se v ní na chvíli přestal pohybovat a pozorně se soustředil na krev, kterou vysával a polykal. Slastně přivíral oči, a poté co začal opět zrychlovat, konečně vyvrcholil. Jeho sperma se teď mísilo s Evinou krví, klín měla rozedřený a uvnitř cítila intenzivní pálení. Spokojeně pokýval hlavou, ledově se zasmál a otřel si zpocené čelo. Nevypadalo to, že by se chystal obléknout. Stačilo, aby lehce hýbl jedním prstem, a pouta povolila. Eva ale neměla ani pomyšlení na útěk či jakoukoliv obranu. Snažila se vstřebat skutečnost, která jí ubírala i poslední síly… „Moc dobrá,“ řekl jízlivě. „Nechtěla bys mi teď něco říct…? Hm, tak nechtěla?“ zvýšil hlas, ale nemusel se namáhat. Eva jen zakroutila hlavou. Naklonil se nad ní, chytl ji za boky a surově převrátil na záda, přes které se táhlo několik tenkých, dlouhých, do masa vyrytých jizev. Jednou rukou jí vklouzl pod břicho a vytáhl ji na kolena. Vykřikla, když jí došlo, co chce udělat. Až teď povolila její obrana a ona začala doopravdy vzdorovat. Poháněna smrtelným strachem se mu vykroutila ze sevření a praštila ho do obličeje. Ani se nepohnul. Ránu jí vrátil, až upadla na chladnou podlahu. Nedokázala se vyšplhat na nohy, proto se alespoň snažila odplazit co nejdál od té zrůdy. Teď už se pláči nebránila – slzy jí z očí přímo tryskaly. Křičela, když ji dostihl a bezcitně dotáhl zpátky k posteli. „Ne! Prosím, ne, NE!!!“ vřeštěla hystericky. Podrazil jí nohy, ohnul přes postel, přitiskl se k ní a tentokrát chtěl proniknout dozadu… Dveře se rozlétly dokořán, když se snažil proklestit cestu dovnitř. Půlky měla stažené a nepomohl ani prst, kterým se snažil proklouznout do sevřeného otvoru. „Tady jsi právě skončil,“ promluvil příchozí a muž se do ní okamžitě přestal dobývat. Příkazy od svého nadřízeného pro něj byly téměř posvátné. V rychlosti na sebe navlékl džíny a ani se neobtěžoval se spodním prádlem. „Mistře,“ uklonil se ještě, opustil místnost a nechal je tam oba napospas osudu. Eva se sesula na podlahu a tiše plakala. Svého věznitele si nevšímala, ačkoliv v ní vzápětí vzbudil respekt. Neviděla mu do tváře, měl ho dobře schovaný pod kápí. „Tohle se nemuselo stát,“ řekl znovu. Eva upnula zrak k podlaze, a když před ní zašustil lem černého pláště, pozvedla hlavu. Muž ji chytl za bradu a vytáhl na nohy. „Jsi krásná,“ zašeptal prohlížeje si její plná, nyní pohmožděná ňadra. Otřel jí slzu z tváře a ona cítila, že jí hledí do očí, ačkoliv ty jeho byly zatím schované za kusem černé látky. Stáhl si kápí. Vypadal jako obyčejný, čerstvě dospělý kluk… Jak předpokládala – jeho oči byly světle modré a uhrančivé, malý nosík a tenké rty podtrhovaly jeho mužské rysy. Dával si záležet na mrkání; víčky pohyboval velice pomalu a rozvážně. Eva se zachvěla. Nevšímal si jejího studu a dlaní jemně prozkoumával její tělo. Nekladla žádný odpor – netušila, čeho všeho byl schopný. Strnule čekala, co udělá. „Před chvílí ses bránila urputněji,“ upozornil ji neznámý měkce. „No tak, řekni něco,“ pobízel ji stále klidně, ale jeho oči náhle ztemněly. Eviny rty se přesto ani nepohnuly. „Je to jednoduchá otázka – proč už se nebráníš? Schováváš si síly na příště, nebo tě to snad… vzrušuje?“ Odmítavě zavrtěla hlavou. „Konečně alespoň náznak komunikace,“ zastavil se u její bradavky. „Přál bych si říct, že žádné příště nebude – ovšem to bys mi musela prozradit to, co chci slyšet. Pamatuješ si otázku?“ „Ano,“ odpověděla rozechvěle; stěží se udržela na nohou. „A odpovíš mi na ni?“ „Ne.“ „Všiml jsem si, že máš hodně silnou obranu, ale to je stejně celkem zbytečné…“ přehodil na jiné téma. „Víš, občas se dokážu bavit jen tím, jak je člověk naivní… Každej totiž příliš věří tomu, co vidí nebo slyší – a už ho nezajímá, jestli to nejsou jen jeho vlastní představy… Tak mě napadá – vzpomeneš si ještě na Janu, víš kterou, myslím tím tvoji nejlepší kámošku? Zajímalo by mě, co bys řekla tomu, kdybych ji nechal zabít,“ poznamenal jakoby mimochodem a čekal na její reakci. Unikla jí špetka emocí – strachu o Janu… „Vy lidi,“ vysmíval se. „Myslel jsem, že jsi vykřikovala do světa, jak jsou city nebezpečné. Nebo to byl někdo jiný? Nebyl tohle právě důvod, proč se o tebe začal ten váš řád zajímat? Pověz mi o něm něco…“ Nechal Evě prostor pro odpověď, ale nedočkal se jí. „Nebudu ti lhát – když budu muset, zabiju i sestru. Nenapadlo tě někdy, proč nás dva Jana nikdy nepředstavila? Našeho otce – Karel se jmenuje – jistě znáš, že? Ale proč ti to vůbec říkám, když si s tebou budu ke konci už jen tak pohrávat… Mám totiž takový pocit, že to s tebou nebude zas tak těžké.“ „Ty jsi…“ zašeptala nevěřícně, „ty jsi její…?“ „Bratr? Bingo!“ zatleskal. „To dřív umřu, než bych tě pustila do svý hlavy,“ vzdorovala. „Myslíš? Já si naopak myslím, že to nebude vůbec těžké. Nakonec se všechno dozvím, aniž bys i to řekla. Co že to o tobě říkali, že si dokážeš naprosto nic nepřipustit?“ Jízlivě se ušklíbl, jak masíroval její prso, a potom bez varování zamířil dolů. Jedním prstem jí začal laskat poštěváček, ale Eva ani nedutala. Dál jen tupě zírala do jeho očí. „Ale ale, slečinka je lepší a odvážnější, než jsem si myslel… A co by se tak asi stalo, kdybych udělal tohle?“ zajel prstem hlouběji, poševní vchod však minul a pokračoval dál. Podle jeho předpokladů ucukla a poodstoupila o několik kroků, kde ji zastavila až postel. „Ale to ne,“ ironizoval, „ono se ti to nelíbí? Počkej, já myslel, že si to nepřipouštíš,“ smál se a jak k ní postupoval, zmenšoval se kolem ní prostor. „Co bys řekla malému neškodnému… Jak to nazvat – úletu?“ „Na to zapomeň,“ vyprskla zhnuseně. „Řekni mi to, co chci vědět, a nechám tě jít,“ nabízel jí, když už stáli zase jen pár centimetrů od sebe. Sklonil se k ní a chladně jí zašeptal do ucha: „Moc rád bych šukal tvůj krásnej zadek.“ Chytil ji za ramena, aby zamezil pohybu, a donutil ji kleknout si. „Nebo mi ho nejdřív vykouříš?“ Rozhrnul plášť, pod kterým měl obyčejné černé triko a kalhoty. „Vážně nevím, co to na mě hraješ, ta vedle pochopila celkem snadno, co je pro ni lepší,“ lhal s naprostou samozřejmostí, zatímco si vychutnával její pohled na místo, kam zmizela jeho ruka. Vytáhl svůj lehce ztopořený úd a strčil ho Evě před obličej. „Tak co, maličká, nechtěla bys mi něco říct?“ „Ne,“ zamáčkla slzu a nevědomky odvrátila zrak. „Tohle nemá cenu,“ řekl s náznakem rozčílení a vrazil jí facku. Vykřikla, otočila se o sto osmdesát stupňů a čelistí narazila o dřevěný rám postele. Chytila se špinavého prostěradla a zaryla si nehty do dlaní. Tupá bolest jí pulzovala v puse a na jazyku znovu ucítila teplou krev. „Vstaň,“ poručil jí a kopl ji do zad. Znovu vykřikla a prohnula se v páteři. „Řekl jsem, abys vstala – hned!“ Tentokrát ji strhl za vlasy k zemi a podrážkou ji přidusil. Eva ho instinktivně popadla za kotníky, ale schytala jen další kopanec, tentokrát do boku. Schoulila se do klubíčka, jenže to už ji odtáhl zpátky k posteli a surově ji ohnul, aby měl přístup k jejímu staženému zadečku. Dala se do usedavého pláče a konečně ji přiměl k tomu, aby začala prosit o milost… „Ne, prosím, nechte mě, tohle ne… Jen to ne!“ Veškeré síly ji opouštěly. „Vybrala sis to sama, ty kurvo zasraná,“ uzemnil ji, když si prstem lehce proklestil cestu dovnitř. Druhou rukou ji chytl pod krkem a začal ji škrtit jako dobytek, čímž utlumil její nářek a křik… „Ne,“ naznačoval pohyb jejích rtů, ale to už mladík přirazil a rychlými pohyby jí způsoboval bolestivá zranění. Okamžitě se z ní vyvalila krev… „Néééé!!!“ křičely obě dívky, teď už každá za sebe. Eva cítila, jako by ji vytrhli z vlastního těla, nesnesitelná bolest jí prostupovala celým tělem i myslí. Už nebyla osobou, která zažívala tuhle krutou agónii, ale opět se na zlomek vteřiny stala nezávislým pozorovatelem. Slyšela svůj nářek, studený smích svého mučitele a fyzická bolest pomalu opouštěla její tělo…. Vzdalovala se, dokud ji opět nepohltila tma. „Ne, nee, NEE!“ křičela, zmítala s sebou a bránila se jeho dotykům. Tomáš si ji k sobě přitáhl a objal ji, držel ji pevně, nechtěl jí ale ublížit – jen ji uklidnit. „Evo, jsi v bezpečí, neboj se, jsem s tebou,“ šeptal jí do ucha, „už je to dobrý, nadechni se!“ poručil jí, když si všiml, že lapá po dechu. Třeštila oči do prázdna a vzápětí se přestala bránit. Rozechvěla se. Přitiskl ji k sobě ještě o něco pevněji a začal ji hladit ve vlasech. Zřetelně slyšela tlukot jeho srdce. Vzpomněla si, vzpomněla… A znovu se rozplakala. „Tohle… Já…“ „Nemusíš nic říkat,“ přerušil ji a políbil na čelo. „Nic neříkej, to bude dobré…“ „Nevěděla jsem, co se… Já… Zapomněla… Nevěděla jsem… A Jana – to byl – pamatuju si to, vzpomínám si,“ chrlila ze sebe nesrozumitelné věty. „Lukáš! Byl to Lukáš… To Lukáš, Lukáš,“ zmateně dokola opakovala jeho jméno, zatímco se ji snažil Tomáš utěšit. „Já nevěděla, že to byl on… Nepoznala jsem ho, ale teď už si vzpomínám, já… zapomněla jsem, jak vypadá jeho tvář… On… Mučil mě, já nevěděla, nevěděla jsem to…“ ospravedlňovala se zbytečně. „Jana, kde je Jana, je v pořádku? Retgere, prosím, řekni, že je v pořádku…“ oslovila ho přezdívkou, kterou jí sám kdysi prozradil. Psychicky se zhroutila, kolena se jí podlomila, ale Tomáš ji chytl a opatrně ji položil na gauč. Posadil se vedle ní, nechal ji, aby se o něj opřela, vyplakala se… Hladil ji a nedokázal se smířit s tím, co musí udělat…


celkové hodnocení autora: 97.6 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 11		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: 1.0		tisk příspěvku

počet komentářů: 30		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 54		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

MC_Kejml	29.05.2009, 17:47:45

Odpověď na příspěvek od uživatele: MC_Kejml* ze dne 27.05.2009, 20:28:01* Schválně jestli víš, proč 7. Ne? Jednou na to přijdeš, hih.

MC_Kejml	29.05.2009, 17:47:18

Odpověď na příspěvek od uživatele: MC_Kejml* ze dne 27.05.2009, 20:28:01* No, to taky, mno ;) Ale hlavně: Proč jsem si to myslel, jsem ti napsal na ICQ a řekl bych, že to zas tak zcestné nebylo.

MC_Kejml	27.05.2009, 20:28:01

Odpověď na příspěvek od uživatele: MC_Kejml* ze dne 27.05.2009, 14:36:22* Samozřejmě to incest nebyl, viděl jsem sestra a hned jsem si řek.. xD


ze dne 29.05.2009, 16:58:31
Nancy Lottinger: :-D Ale ale, že by po našem orzhovoru? :-DJinak těch sedm hvězdiček, wow, jsem genius :-P

MC_Kejml	27.05.2009, 14:36:22

Grr! Při popisu jsem si představoval takového toho typického nácka, jak s ostatními "kamarády" páchá něco podobného. A to není z mojí hlavy, to jsem vážně slyšel. Boha jeho, fakt. A ještě incest k tomu. Jesus. Nechuť. Upřímně doufám, že tě k popisu neinspirovalo nic !!! Každopádně: Jistá dávka naturalismu a emocí tomu nechyběla a autor, který dokáže vyvolat ve čtenáři emoce jistě už něco umí. Ale to ne,“ ironizoval, „ono se ti to nelíbí? - Vidím samozřejmě rád. čárka, malé, čárka, malé. Nakonec mě velmi navnadilo, co Retger "musí" udělat. 1*******. Jednička se sedmi hvězdičkama. Přinejmenším tuto kapitolu válíš.

Fenixp	20.05.2009, 18:12:06

Ty znásilnění by asi byly podstatně drsnější kdyby byly popsány emotivněji, no na druhou stranu je fakt, že to mělo být 'Co Eva viděla', ne 'Co Eva ve vzpomínkách v daný moment cítila' - s tímhle přístupem to celé zní podstatně lépe... No jo, nemůžeme přece přečíst všechno absolutně bez výčitek, jinak se samozřejmě líbí, jako vždycky, a čte strašně dobře, jako vždycky :D


ze dne 21.05.2009, 21:47:32
Nancy Lottinger: Nooo tak to mě těší, fakt :-* a za výčitky jsem ráda

Lotrinka	12.07.2008, 21:28:28

Au. tady toho ze sebe asi moc nevyplodím. Prostě jen - drsné a hlavně věrohodné!!!


ze dne 13.07.2008, 10:23:37
Nancy Lottinger: Nic příjemného něco podobného popisovat. Díky za návštěvu

paryba	18.04.2008, 20:25:39

Je asi hloupé začínat četbu sedmnáctou kapitolou... ale já si na tyhle "dlouhé" věci vždycky tak těžko hledám klidnou chvíli... ovšem dnes jsem se začetla... a budu muset jít pozpátku a přečíst vše, co předcházelo, Tvůj příběh mne zaujal!! Dávám jedničku a už přemýšlím, který večer se vrhnu na Tvé další (tedy předchozí) díly :-)


ze dne 18.04.2008, 21:21:25
Nancy Lottinger: Sedmnáctou kapitolou a to už II.série ;-) Ne, naopak mě to potěšilo, vážně moc :-) A hlavně jsem ráda, že zaujala i "nějaká" ta 17.kapitolka ;-)

BaD	18.04.2008, 14:18:57

Odpověď na příspěvek od uživatele: BaD* ze dne 17.04.2008, 13:21:56* No jo... Ale já se těšil na nějakou lehkou erotiku a ono tohle:( To není nic pro mě:-P Jedničku už tam máš, tentokrát sem na to fakt dočista zapomněl...


ze dne 18.04.2008, 16:38:16
Nancy Lottinger: Lehká erotika? Co to je? :-D Joke. Díky.

čertíček244	17.04.2008, 13:26:15

Ahoj Nancy, konečně tu můžu zanechat svoji stopu (mám čas) :o) .. příběh je drsný a surový, což chápu, protože je nutné, aby se Eva dozvěděla, co se stalo... Možná, že teď má Eva to nejhorší ještě před sebou, Tomáš jí musí ukázat, proč vlastně "přešla" na druhou stranu, třeba je to to, co musí udělat, nevím... určitě je nečeká nic pěkného, nechám se překvapit


ze dne 17.04.2008, 19:42:51
Nancy Lottinger: Ahojky, potěšilo mě, že tu mám dalšího čtenáře, o kterém jsem ani nevěděla, takže komentáře jsou vítány a tenhle nečekaný obzvlášť potěšil - vážně :-) Trochu jsem se bála, co na to řeknete, ale tak vidím, že to bylo zbytečné. Děkuju moc za návštěvu :-))

BaD	17.04.2008, 13:21:56

Wow... Je zajímavé jak jsou hrdinové příběhu zmítáni mezi silami "dobrých" a "zlých". Je to fakt napínavý a krááásně propletený


ze dne 17.04.2008, 19:41:37
Nancy Lottinger: Ahoj zlato, něco jsi tu zapomněl nechat :-D Ne, vážně, dík za názor!

Charlotte Cole	15.04.2008, 10:33:01

Ahojky! =) Jak jsem slíbila, tak jsem si to celé přečetla znovu i s konečnými změnami... a řeknu jen to, co jsem ti řekla při korektuře... je to SÍLA! Rozhodně si ale myslím, že je to kapitola, která je nutná (už jenom k pochopení některých věcí) a konečně čtenáře donutí nepřemýšlet nad příběhem jako nad "hrou" ale brát ho jako "krutou realitu". 1.


ze dne 15.04.2008, 11:00:26
Nancy Lottinger: Tak tohle potěšilo - ne proto, že by se mi snad ta "krutá realita" nějak extra zamlouvala, ale hlavně proto, žes to tak začala vnímat - opravdu je to skvělý a díky :-)

Svetla	14.04.2008, 21:10:15

Moc pěkná saďárna. Jen by mě zajímalo, co musí R. udělat.


ze dne 15.04.2008, 10:58:44
Nancy Lottinger: Ahoj Svetlo, tak tě tu ráda vidím a chtěla bych ti poděkovat :-) (Stejně stále tajně doufám, že to nikoho nepohoršilo ;-)) A R. už se už vlastně zmínil, co musí (nebo už musel?) udělat. Ale to byla opravdu jen malá nepatrná zmíňka.

Petr.6.Suchy	13.04.2008, 13:27:35

Sakra no to byla rychlost! Co říct - surové, reálné, vžil jsem se do toho a nemám co dodat.


ze dne 13.04.2008, 16:13:16
Nancy Lottinger: Děkuji O:-)

Imperial Angel	13.04.2008, 12:49:54

Návrat do Eviných vzpomínek nebylo nic příjemného, ale to se dalo čekat... Eh, obsahově to moc hezké nebylo, ale nebudu opakovat ostatní a jen přidám známku... (Až se bojím, co se z tebe vyklube příště :))


ze dne 13.04.2008, 12:53:52
Nancy Lottinger: A samozřejmě děkuju moc :-)


ze dne 13.04.2008, 12:53:41
Nancy Lottinger: Eh, no jo, hra už dávno skončila... Hlavně jsem ráda, že jsi to skousla :-) Uvidíme, co bude příště :-D

Šíma	13.04.2008, 11:18:12

Tuším, že slůvko: "líbilo", by zde bylo poněkud nevkusné, přestože jsem se začetl a dumal nad praktikami Tvých hrdinů (těch zlých, i když v tomto díle na pokračování vždy není přesně jasné, kdo se přiklonil ke které straně)... Takže se budu opakovat po amazonit, když napíšu, že je tento díl dost drsný, ale čtivý! ;-)


ze dne 13.04.2008, 11:59:32
Nancy Lottinger: Drsný - jsem ráda, že tě to nepohoršilo ;-) Vše se časem dozvíš. Děkuju za návštěvu, šimíku :-)

amazonit	13.04.2008, 6:08:31

jelikož nevím, kdy dorazí redaktorka, která se ti ,,věnuje", tak to pustím do éteru já:o) tento díl je opravdu velmi, jak to říct, drsný? silný? ,,nechutný", skutečně drásavý? opět jsi rozkryla některé nejasnosti, které jsi ,,zplodila" již v první sérii, takže nejen Eva, ale i my s ní se dostáváme zpátky a spojujeme si věci, události do výsledného obrazu, který snad bude na konci série úplný


ze dne 13.04.2008, 11:58:57
Nancy Lottinger: Ahoj amízku, jsem ráda, že ses toho ujala zrovna ty :-* Ano, drsný je a drsný je i na mě... Jenže tohle není hra, tohle je ta krutá realita. jsem ráda, že se vše postupně dokresluje. Děkuju za publikaci :-)