obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Osud má dva způsoby jak nás drtit - odmítáním našich přání a jejich plněním."
Henri Fréderic Amiel
obr
obr počet přístupů: 2915580 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39859 příspěvků, 5778 autorů a 391981 komentářů :: on-line: 2 ::
obr

:: Příběh se zakončuje sám ::

 autor baacinka publikováno: 19.04.2008, 18:35  
 

Příběh se zakončuje sám

Médeia: Proč láska lidem nosí jenom utrpení?
Kreón: To podle toho, jak je komu souzeno.
Eurípidés (Médeia)

Eurípidés seděl u svého pracovního stolu, před ním prázdný papyrus a brk v neklidné ruce. Snažil se dokončit svou novou hru, ale zdálo se, že ztrácí inspiraci. Věděl, jak příběh dokončit, čerpal přeci ze starého mýtu, ale najednou mu něco ruku samovolně tvořící známou dějovou linii zadrželo. A on v tom viděl vnuknutí. Neměl by přeci jen dát na svůj vlastní vypravěčský um a zapomenout na otrocké jho tradičního mytického děje?
Athénský dramatik nikdy netrpěl komplexem méněcennosti nebo obavami o dlouhověkosti jeho díla. Jeho hry sklízely nadšené hlasy publika při každých hrách, kritici velebili jeho práci s figurami a jeho věhlas se šířil daleko za hranice Palladina města. Konzervativní diváci i znalci dramatu mu sice vytýkali novátorství a až příliš okatou společenskou kritiku, ale autor jeho formátu si mohl trochu toho podivínství dovolit. A sám Eurípidés se svým novým nápadům obdivoval. A věděl, že právě to mu přinese nesmrtelnost. Byl si tím jist. Proč by tedy měl dodržet tradiční schéma, když sám by rád příběh dokončil jinak?
Odpověď mu na jazyk naskočila okamžitě: „Protože tak to skončit musí.“
Bylo to prosté, ale každý básník nebo dramatik ten pocit znal. Pocit, kdy sám, ač představuje prvního i posledního boha pro postavy ve svém díle, nemůže ovlivnit jejich činy. Protože příběh si sám žádá být zakončen tak a jakékoliv jiné zakončení mu nesedí.
Eurípidés si povzdechl a dolil zbytek vína do poháru. Na chvíli se zamyslel, než poslal otroka pro další víno. Málokdy u psaní pil, raději měl klidnou ruku, ale dnes se zdálo, že nápady se mu v hlavě samy hádají takovým způsobem, že lepší by bylo přilít do ohně jejich svárů trochu toho opojného zmatku, aby své rozpory rozřešily co nejdříve. Slavnosti se totiž blížily a Eurípidés chtěl tentokrát přinést něco, co Athény ještě neviděly.
Vyprávěl příběh Médeiy, dcery Kolchidského krále, a Iásona, jednoho z největších řeckých hrdinů. Ten příběh znaly všechny řecké děti od kolíbky, protože byl plný dobrodružství, kouzel a lásky. Ale jeho konec se dětem už tak často neříkal. A právě na ten se Eurípidés soustředil. Jen ve zkratce nechal chůvu v prologu převyprávět pro zapomnětlivé diváky předchozí děj. O tom, jak byl Iáson vyslán zrádným strýcem na beznadějnou výpravu pro bájné zlaté rouno až na dalekou barbarskou Kolchidu. Jak Iáson sestavil posádku, v níž se stkvělo nejedno legendární jméno, a s nimi dosáhl onoho ostrova. Tam potkal krásnou kouzelnici Médeiu, vzbudil její lásku a ona mu za to pomohla svými čáry k získání zlatého rouna i k útěku z kolchidského království, které tak pro zradu na vlastním otci musela opustit. Iáson se s Médeiou oženil a měli dva syny. O ničem z toho Eurípidés nemluvil a už teď se těšil na zklamané pohledy diváků, kteří přesně tento dobrodružný příběh o velké odvaze a vášnivé lásce očekávali. Dramatik ale začínal až daleko po skončení této hrdinské plavby. Když Iáson s Médeiou dosáhl Korintu a tam se zabydlel. Médeiu zde nečekal snadný osud. Byla cizinka z barbarské země a Řekové se svými předsudky ji nepřijali. Manželský slib jí daný Iáson dle řeckého práva k ničemu nevázal, a tak mu král Kreón sám nabídl svou dceru za manželku.
Eurípidés si zhluboka lokl z poháru po pravé ruce, opřel se na židli a se zájmem pročítal nedokončený text: „To, co se stalo, nikdy nemělo se stát…“
Tak hořekovala chůva v otevírací větě prologu. Již ten začátek probudí pozornost diváků očekávajících klišé. Nic z toho, co se stalo nemělo se stát, protože Médeia nikdy neměla potkat Iásona a zradit pro něj svého otce, svůj rod a svoji vlast. Neměla, protože Iáson přeci na Kreóntovu nabídku kývl, nikoliv bez nadšení a naopak úplně bez výčitek svědomí.
Jak se teď bude publiku jevit jejich hrdina bez bázně a hany?
Eurípidés vyprázdnil pohár a znovu ho doplnil, v hlavě cítil mírnou závrať. Pohlédl do džbánu a podivil se, když zjistil, že je už zase zpola prázdný. Potřásl hlavou a dolil číši. Znovu hleděl pohodlně opřen v židli na první rukopis své nové nedokončené tragédie.
„Ale oni nebudou Médeiu litovat,“ zavrtěl hlavou.
Nebudou ji litovat, protože znají mýtus a vědí, jak se zachovala, když ji Iáson zradil. Neuroní ani slzu pro podvedenou Médeiu a neplivnou jedinou urážkou po proradném Iásonovi. Protože on je jejich hrdina a ona je jen žena a barbarka k tomu. Eurípidés sám se divil, kde bere tolik pochopení pro ženy. Ale vždycky tomu tak bylo- Orestes byl slaboch proti jeho Elektře. Věděl, že napsal hru dobře. I teď, když se mu písmenka na papyru pod vlivem vína malinko sbíhala, viděl, že jeho hra zasáhne svůj cíl. Viděl, že jeho Médeia vzbudí sympatie už jen tím, jak dobře ji napsal. Jak tragicky ji napsal.
„Budou ji milovat,“ ušklíbl se. „U všech bohů, já ji miluju.“
Dopil pohár a zklamaně nahlédl do džbánu, který byl dle očekávání úplně prázdný. Odložil tedy číši, vzal znovu do ruky brk a ruku položil na prázdný papyrový svitek.
„A co když ji to nenechám udělat?“
Nemusel by. Nemusel by se držet mytologického schématu. Médeia by se mohla zarazit s pomstou v poslední chvíli. Mohla by milovaného Iásona nechat žít šťastný život s novou ženou, jejími i jejich společnými dětmi a odpustit…Mohla by?
„Moje Médeia ne. Nedokázala by odpustit.“
Ale vždyť ho tolik milovala, hádal se jiný hlásek v hlavě.
„No právě,“ odpověděl Eurípidés nahlas sám sobě. „Ona by nedokázala odpustit a jít…“
Ale ty ji můžeš donutit!
„Můžu?“ zeptal se s pozvednutým obočím.
V duchu viděl Médeiu, krásnou, majestátní, černovlasou čarodějku s hady omotaným kolem zápěstí…ne, zdálo se mu to. Nebyli to hadi, byl to zlatý náramek, který jen tak dobře ladil s její zlatavou pletí, že bylo těžké rozeznat obrysy.
„Můžu tě donutit?“ zeptal se pochybovačně vlastní představy.
Neptej se jí! Ona je tvůj výtvor! Celý ten příběh je tvůj, můžeš dělat cokoliv chceš!
„Víš, nemusela bys to dělat. Mohla bys odpustit Iásonovi i takovouhle zradu… Jsi čarodějka, proslulá uměním i krásou a svoje děti miluješ. Mohla by ses slitovat. Nemusela bys ubližovat sama sobě…“
Médeia v jeho mysli neodpověděla, jen na něj dál hleděla uhrančivýma a nesmiřitelnýma očima.
„Pomsta není jediný způsob, jak tohle skončit. Sama to víš! Není ani správný, natož jediný!“
Eurípidés křičel na krásnou postavu, kterou viděl před sebou. Viděl ji zavrtět hlavou a vztekle po ni mrštil pohárem. Rozplynula se a na podlaze v rohu místnost se kutálela prázdná číše a kapkami, které zbyly na dně, špinila koberec.
„Mrcho jedna tvrdohlavá,“ rozhorlil se Eurípidés. „Však já tě donutím! Věř mi.“
Poslední slova už postrádala potřebnou přesnost v artikulaci a hlava se mu nakonec svezla po ruce, která ji podpírala na stůl. S tváří přitisknutou k papyru na stole se přesunul do opileckého bezvědomí.


„Na vybranou? Vždycky existuje výběr. To je Boží cesta a vždycky bude. Vaše vůle je pořád svobodná.“
Stephen King (Svědectví)


Ve svém kodaňském bytě, při svitu svíčky Hans Christian Andersen seděl v pozici velmi podobné té dramatikově. S perem sevřeným v pěsti, pravou ruku položenou na prázdném listu papíru a se štosem již popsaných papírů po levé ruce. Jen ta spousta zmačkaných papírů s nepovedenými verzemi jeho díla kolem způsob spisovatelské práce odlišovala. Papír byl v Dánsku 19. století přec jen levnější a dostupnější než papyrus ve 4. stol. před naším letopočtem. Víno, kterým Andersen zapíjel nedostatek inspirace nebo spíš poetické dilema, bylo podstatně slabší než jeho starořecká odrůda, ale slavný Dán byl také méně navyklý na jeho účinky než jeho dávno mrtvý protějšek. Ano, Andersen řešil dilema. Už dávno nebyl zneuznaným ošklivým káčátkem, které zápasilo o přijetí mimo vlastní kachní dvorek. Nikdo by si teď netroufl tvrdit, že je jen průměrný venkovský romantik, zarytý idealista zoufale se snažící získat uznání v hlavním městě. Takový býval a takový dojem budíval. Ty časy byly pryč, teď ho jeho čtenáři milovali. A bylo to právě pro ten romantický styl a zarytý idealismus, který hlavní město postrádalo. Ale Andersen nezapomněl a nikdy nezapomene, co to bylo, bojovat o každé uznalé pokývání hlavou. Stále se bál, že jeho dílo není dost dobré. Bál se i teď, i když mu zdravý rozum a cit pro řemeslo shodně tvrdily, že tahle pohádka se stane slavnější než všechno, co do té doby napsal. Vyprázdnil sklenici vína a vzal do rukou popsané stránky.
Malá mořská víla, jak dlouho mu tenhle nápad ležel v hlavě! Často čerpal z legend a lidové tradice, ale nikdy se nesnažil o pouhé kopírování. Už byl téměř na konci a věděl, jak příběh skončí. Měl zakončení v hlavě ještě dříve, než smočil pero v inkoustu a napsal první slovo počátku. Jinak to skončit nemohlo, ale jemu se to stále nezdálo.
Už napsal stránky o tom, jak se mořská princezna vil zamilovala do prince, kterého zachránila na břehu moře před utopením. Jak vyměnila vlastní hlas za možnost stát se lidskou bytostí. Jak opustila podmořský svět, svého otce a sestry a oddala se milovanému princi.
Andersen dopil další sklenici.
„Takhle to nekončí,“ hořce se pousmál. „Nepíšu pro děti. A dospělí ví, že takhle to nikdy nekončí.“
Němou vílu nečekal šťastný život po boku její lásky. Princ si ji nikdy nezamýšlel vzít, a když přišla nabídka na sňatek s krásnou princeznou, neodmítl. Tady Andersen včera skončil. Poslední větou bylo princovo nelítostné oznámení, že Víla může jít jemu a jeho nové ženě za družičku. Spisovatel zaklonil hlavu a nechal působit závrať na svou hlavu, na myšlenky. Utíkaly směrem k Mořské víle.
Viděl ji, tichou, čistou, éterickou a nádhernou bytost, jak stojí na břehu moře a s mírným úsměvem mu kyne na pozdrav. A najedenou si uvědomil, jak moc si přeje ten konec změnit. Ten konec, který měl naplánován od začátku. Zakončení, ve kterém se odrážely všechny ideály romantismu i moudra z Evangelia.
Ale proč? Nezaslouží si snad ten, kdo ji zradil, pomstu?
„Proč?“ zeptal se představy před sebou.
Neodpověděla, jen se na něj dál dívala mírnýma, hlubokýma očima a jimi dávala odpověď.
„Miluješ ho,“ přikývl Andersen a s tím se představa rozplynula.
Vyprázdnil poslední sklenici, nebylo ji čím dolít. Znovu zaklonil hlavu.
Mohla by to udělat… To tys ji stvořil, to tys ji donutil ho tak bláznivě milovat. To tys ji naučil milovat…
„Ano, a teď mi to je líto,“ zavrtěl hlavou.
Andersen psal celý příběh jen pro ten konec, bylo to vyznání jeho romantického přesvědčení a zadostiučinění Bohu, který nás přeci učí odpouštět.
„Ale ona si to nezaslouží, Bože!“ zavolal kamsi nad sebe a uhodil pěstí do stolu. „Ona je anděl, to on si zaslouží trpět…“
Složil hlavu do dlaní a zívl. Teď si zdřímne, těžko by udržel pero v rukou. Ale zítra jim ukáže. Hned ráno vezme do ruky papír a tužku a napíše příběh, se kterým nebudou souhlasit romantici ani Bůh. Příběh, o kterém bude vědět, že končí jinak, než měl, a kterému se bude vzpírat sama Malá mořská víla. Ale on to byl, kdo ji stvořil a donutil trpět, a on to bude, kdo ji donutí samu sebe zachránit.


„Pomsta je sladká - sladkou krví.“
S. J. Lec

„Odpuštěním se osvobodíme z pout, která nás vážou k tomu, kdo nás zranil.“
C.Frazierová


Médeia seděla na schodech před Iásonovým domem. Dřív to byl i její dům. Smrákalo se, vzduch se ochladil a ona se chvěla zimou. Nevšímala si toho. Na světě byly horší věci než zima, to dávno věděla. Myslela si, že víc už trpět nemůže. Nic víc ji nemůže postihnout, byla o tom přesvědčená. Před chvílí zjistila, jak moc se mýlila. Král ji právě zde, na tomto místě, před malou chvílí navštívil, aby ji oznámil, že je pod trestem smrti vyhnána ze země.
„Bojím se tě,“ oznámil ji prostě a bez obalu. „Bojím se, čeho všeho jsi schopná pro pomstu. Nenechám tě nikde blízko své dcery.“
Přemlouvala ho, aby směla zůstat. Pravda, s tím nesmiřitelným pohledem, který nedokázala zastřít, nemohla působit nijak přesvědčivě. Ale on neměl právo být tak nelítostný. Toužila nenávidět jen a pouze Iásona, nikoho dalšího. Tu možnost jí Kreón svým nedostatkem soucitu sebral.
Zvedla oči k paláci na druhé straně města. Nevěsta se jistě právě teď strojí na svatbu. Médeia ji nikdy neviděla. Snažila se dívku si představit a přijít na to, proč je pro Iásona lepší než ona. Mohla být krásnější? Médeia si s nelibostí uvědomila, že klidně mohla. Je víc druhů krásy, a i když Iáson do té doby dával přednost její orientální tváři a zlatavé pleti, pokud byla mladá princezna zlatovlasá, bledá a křehká, mohla ho zaujmout víc. Mohla ho zaujmout jinak. Do teď se rád nechal zlákat Médeinou vynalézavostí a bez námitek podléhal neodolatelné smyslnosti v její posteli, ale třeba až tady přišel na chuť kouzelné nevinnosti mladičké princezny. To Médeia nemohla vědět. Ale doteď byla přesvědčena, že ji Iáson miluje. Pravda, vždycky jeden miluje víc, a Médeia byla smířená s tím, že mezi nimi dvěma je to ona. Ale copak on necítil ani stopu vděku? Kolikrát mu pomohla, kolikrát ho zachránila…i jeho otci vrátila mládí. A dala mu dvě děti, dva syny. Kdo ví, zda mu ta v paláci dá byť jednoho?
Dost, nemá cenu uvažovat proč a zač. Opustil ji, beze stopy lítosti a bude si brát princeznu. Řeckou princeznu, ona je přec jen barbarka a on… nebyl by ani slavným hrdinou nebýt Médeiy. Možná, že to je to, proč od ní utíká. Nechce něco dlužit nikomu a své ženě nejméně. Ale ona mu to přeci nikdy ani slovem nepřipomněla!
Znovu pohlédla do oken paláce. Byl daleko, nemohla zahlédnout ani Iásona, ani krále, ani nevěstu. Ale přesto při pohledu do jejích oken věděla, co musí udělat. Kreón se její pomsty bál, ale nevěděl, jak moc její touhu po pomstě tím posledním ponižujícím aktem přiživil. Iáson musí zemřít za to, co jí provedl. O tom byla přesvědčená, ale Kreóntova slova ji vnukla jiný nápad. Smrt je málo. On musí žít, musí žít s pocitem, jak velkou chybu udělal. Ona zemře a on ať s tím pocitem žije dál. A pak…
Médeia zadržela dech. Věděla, co musí udělat, a nezaváhá.

Malá mořská víla seděla na břehu jedním bokem obrácená k moři, druhým ke královskému paláci a hleděla před sebe. Nejdřív pozorovala linii, kde končila voda a začínala zem, magická hranice mezi světy, do nichž do obou svým způsobem patřila. Jeden byl její, v něm byla dcerou vladaře, milovanou a svobodnou bytostí. Ale tam už nepatřila, utekla. Do druhého světa chtěla patřit, ale nikdy se jí to nepodařilo. Byla zde kráskou obdivovanou pro nevšední éterický vzhled a andělsky mírné oči, které vzbuzovaly důvěru. Každý ji měl rád a každý se jí svěřoval, znala tolik tajemství, že by je nestihla za celý život vyzradit, ani kdyby snad mohla mluvit. Ale přesto sem nikdy nepatřila a už neměla moc ovládat lidské osudy, jakou vládla pod mořskou hladinou. Ta moc by jí teď možná pomohla, ale tu ztratila spolu s hlasem. Měla za to, že láska bude tou mocí, která všechna kouzla, nepřízeň osudu i osud sám přemůže. Chyba, chyba, ze kterou teď platí. Zavřela oči a nechala bledou tvář ovívat slaným, vlhkým větrem od moře.
Takže princ ji opustil. Ten, který kdysi přísahal a sliboval… ne, nic nesliboval, opravila se hořce. Nic nepřísahal. Zachránila mu život a schovala se zpět do moře. Volal ji, protože ho její nevšední krása uchvátila. Vracel se na pláž každý den a čekal, kdy se znova Víla objeví. Toužil po ní a ona si tu majetnickou touhu spletla s láskou. A pak, když ji našel ležet na břehu vody zahalenou jen cáry vyplavených chaluh a dlouhými stříbrnými vlasy, byla řada na něm, aby ji zachránil.
Slza sklouzla Víle po líci a zaklonila hlavu, aby vítr odnesl tlumený vzlyk. Ne, nic nesliboval, ale jak by jinak mohl jeho dotyk, jeho šepot, jeho polibek, jeho objetí…jak by mohly být takové, kdyby ji nemiloval? Řekl mnohokrát, jak moc ji miluje, ale to bylo dávno. Sám tomu věřil, když ta slova pronášel, ale jeho láska nebyla jako její. Ona už pro něj obětovala všechno, dala by víc, ale už neměla co dát.
Co bude dál?
Z rozvlněného moře se vynořila postava. Dívka s černými vlasy a pletí stejně bledou, jako byla ta Vílina. Její sestra.
- Přišla jsi, oslovila ji Malá víla v duchu, protože ústy mluvit nemohla. Bytosti moře ale hlas nepotřebovaly k ničemu než ke zpěvu. Zpěv jim pod vodou dával moc, ale k řeči hlas nepotřebovaly.
- Přišla, dostavila se odpověď.
- Myslela jsem, že už jsem ztracená, vyděděná…
- Jsi, usmála se starší sestra chmurně. Ale můžeš se zachránit. Vím jak.
Nevěřím, zavrtěla Víla hlavou. Ve svém sebezničujícím žalu vlastně ani na záchranu nepomyslela.
- Ublížil ti, sestřičko. Bere si jinou. Je čas ho opustit, jít zpátky. Dokud můžeš.
- Můžu?
- Nejde to jen tak, připustila starší sestra váhavě.
Znala mladší princeznu, znala její čistotu i bezvýhradní poslušnost otci. Nikdy by neváhala vyslovit další větu jako rozkaz od krále, nenapadlo by jí, že sestra by mohla odmítnout. Ale nikdy by nepředpokládala, že Víla uteče, prodá vlastní hlas, moc i život za možnost být s mužem-s člověkem. Jestli existuje síla, která ji k tomu dohnala, čeho je tedy její sestra schopná teď, když té síle podlehla?
„Musíš ho zabít,“ řekla nahlas, aby nemusela sdílet zděšené myšlenky, které se její sestře rozvířily hlavou.
Ale ta jen dál hleděla na předělovou čáru moře-země a mlčela. Nakonec přikývla a vztáhla ruku pro nabízenou dýku.
„Musíš je zabít oba,“ dodala potom její sestra neochotně a s hlavou nakloněnou na stranu se zvědavostí zvráceně nepasující k tragičnost situace sledovala tvář mladší sestry. Ta jen znovu přikývla a pohybem ruky naznačila, že chce být sama. Mořská princezna se tedy zanořila zpět do vody a plula do hlubiny, kam patřila. Doufala, že i její sestra tam bude znova patřit.
Nemůže ho přeci ještě bránit po tom, jak jí ublížil, nebo ano?

Médeia seděla zamyšleně u kotle, v němž se vařil lektvar. Tím brzy napustí překrásně zdobený plášť, který věnuje Iásonově nastávající choti. Stačí, aby se někdo té látky jen dotknul a zemře ve strašných mukách. Nikdo nepojme podezření. Její synové plášť ve zdobené truhle donesou princezně s pokornou prosbou, aby alespoň oni směli zůstat, když jejich matku vyhání. Pohledem zavadila o dveře, za nimiž si hráli její synové.
Kéž byste mohli zůstat, synáčkové. Kéž by…
Její oči se vrátily ke kotli s netečnosti, s jakou dění sledovaly předtím. Zlé čarodějnice v pohádkách pro děti se zlomyslně chechtají, když vymýšlí tak dokonalý plán pomsty. Médeia se nesmála, nebylo jí do smíchu.
Musí to tak být…
Vážně musí?
Kterákoliv žena ve tvé situaci…kdekoliv v čase a kdekoliv na světě by…
Médeia se zarazila. Na chvíli jako ve snu, nebo spíš jako v prorocké vidině zahlédla dívku sedící na mořském břehu s dýkou v ruce. Věděla, že dívka je tou „kteroukoliv ženou“ a věděla, že uvažuje o stejně zoufalém činu jako Médeia. Jenže ta druhá, podivně zamyšlená bytost vůbec neváhala, zda by nakonec neměla odpustit. Ona chtěla odpustit a váhala, zda přeci jenom svou pomstu nevykonat.
Médeia zaváhala také.
Když dokáže odpustit ona… proč ne já?
Ona nechápe. Ona neví, že to tak musí být.
Já to vím?
On musí trpět za to, jak mi ublížil. Sliboval a přísahal…ano, tenhle přísahal a nejednou.
„Bude trpět,“ řekla nahlas a vylila obsah kotle do připravené mísy. „To přísahám já. A tobě maličká, bezejmenná, mořská princezno bych radila totéž.“

Víla procitla ze snu. Spala ve své posteli v královském paláci. Mnoho nocí probděla v neutišitelném pláči, ale teď poprvé po dlouhé době spala. Snad ji do spánku lákaly myšlenky nebo snad kouzla jejích sester, které chtěly, aby měla sílu k tomu, co musí vykonat. Zaspala svatbu, které se stejně nemínila zúčastnit. Dýka ležela vedle ní na polštáři a podivuhodně se leskla. Víla se rozpomínala na sen, jaký se jí zdál. Byla v něm žena se zlatou pletí, nesmiřitelným pohledem a s hady na rukou. Ta žena předávala svým dětem truhlu s nějakým nebezpečným obsahem a…ano. Víla věděla, že ta žena je v jiném čase, na jiném místě, ale trpí přesně stejně jako zrazená mořská princezna.
A i Víla vykoná to, co musí. I ona se pomstí, nejen na muži, který ji zradil. Podívala se na dýku a se snovým pohledem do odhodlaných očí jejího protějšku kdesi v tragickém Řecku získala i ona dojem, že je třeba vykonat to, co musí být vykonáno. Rychlým pohybem, snad aby neztratila odvahu, sebrala dýku z polštáře a pevně sevřela rukojeť. Vyplížila se z pokoje a hledala dveře princových komnat. Teď budou tam a budou spát, když ne… když ne, tak Víla počká a snad i tak čisté bytosti, jako byla ona, dodá žárlivost sílu k činu.
Tiše otevřela dveře komnaty a matně rozeznávala obrysy předmětů ve tmě. Došla k tiché posteli. Princ a princezna spali v objetí. Víla lehkým, kočičím krokem přišla až k nim. Na chvíli se jí zmocnila bezuzdná žárlivost, když viděla princovu ruku láskyplně objímající útlá ramena a něžnou, krásnou tvář důvěřivě opřenou o jeho rameno.
Tak jsem v jeho obětí lehávala já…
Slzy se jí skoulely po tváři a bezhlesně spadaly na koberec. Pozvedla dýku a chystala se udeřit
Není jiná cesta, šeptala jí v myšlenkách černovlasá čarodějka s nesmiřitelnýma očima.
Moc tě prosím, udělej to! To byl jiný hlas v její hlavě. Hlas někoho, kdo ji miloval, kdo ji naučil milovat. A snad i hlas dalších, kdo ji kdy v průběhu věků milovali a přáli si, aby zachránila sama sebe. Kdo nechápali, proč to nedokázala udělat.
Nechápali, pomyslela si Víla. Copak nikdy nemilovali?

„Já ho milovala, stále ho miluju!“ křičela kdesi jinde a jindy čarodějka se slzami zoufalství v očích, a s dýkou v ruce. Vedle ní její dva synové zkamenělí hrůzou z činů, kterých jejich matka byla schopná.

Víle se ten děsivý obraz mihl v mysli, zamrkala, aby ho zahnala.
Vidíš, co jiná dělá pro lásku! šeptal Víle v hlavě hlas jejího stvořitele.
Dýka nad manželskou dvojicí se znovu zvedla a znovu hlesla.
Ne! Zavrtěla Víla mlčky hlavou. Vykřikla by to jediné slovo, ale neměla hlas, kterým by mohla křičet.
Ne! Zavolala v duchu ještě jednou a hodila prokletou dýku do moře.

„Ne!“ vykřikl Eurípidés procitaje ze snu, když viděl Médein šílený čin. „To jsi neměla! To bylo přeci
moc!“

„Ne! Tohle mi bohové nikdy neodpustí, vím,“ zavzlykala Médeia a sevřela v náruči mrtvá těla svých dvou dětí. „Bylo to moc, já vím! Ale muselo to být! Celý Iásonův rod je prokletý. Jsem snad já jediná, kdo to chápe?“

Malá mořská víla stála na břehu moře a její už tak bledá pleť se stávala stále víc a víc průsvitnou. Měnila se, odcházela, mizela. Její duše už dávno opustila tělesnou schránku a tělo se vracelo do bytí-nebytí, odkud pocházejí všechny mořské bytosti. Duše se stávala součástí moře. Víla věděla, že k tomu dojde. Kouzelná bytost nemůže žít jinde než ve své říši, nemá nesmrtelnou duši.
„Snad jedině,“ usmála se tenkrát čarodějka, když vyslechla tu zoufalou prosbu. „Snad jedině láska tě v cizím světě může zachránit. Ta to dokáže, protože není nic, co by nedokázala.“
Zrazená vlastní láskou nemohla dál v tomto světě žít, a tak se stávala mořskou pěnou. Součástí světa tvořeného bytostmi vzduchu, bytostmi stejně čistými a nevinnými jako ona, které stejně jako ona za svou nevinnost platily. A které stejně jako ona budou několik věků bojovat s nespravedlností světa a snažit se konáním dobra vlastní chybu vykoupit.

Médeia seděla ve svém voze taženém draky a ledovým pohledem shlížela na Iásona, který s taseným mečem v zoufalém gestu mířil na svou bývalou ženu.
„Jak jsi mohla?“ křičel. Jeho smyslů zbavený hlas se už dávno lámal, protože chvíle Médeina triumfu se protahoval. Dlouho neodlétala jednak proto, že Iáson na ní nemohl a ona ráda shlížela na jeho zoufalství. A jednak proto, že nemohla odjet hned, musela na to sebrat síly. Dokud viděla muže, který byl původcem jejího neštěstí, žila v triumfu. Až Iáson zmizí z jejích očí, bude pomalu umírat v utrpení za čin, který vykonala.
„Aspoň děti!“ zavolal naposled Iáson. „Vrať mi aspoň je…“
„Ne,“ zavrtěla Médeia klidně hlavou. „Já je pohřbím, já položím mince na jejich oči, já zasypu jejich hrob. Já, jejich matka. To ty jsi jejich vrah.“
„Já? Vedl jsem snad já tvou ruku, když jsi je vraždila?“
Médeia mlčky odvrátila tvář. Už toho bylo dost, teď mohla odejít ze scény. Zašeptala kouzelné slovo pobídky drakům, kteří ihned vyrazili.
Mohla bych své trápení ukončit? Mohla bych se zabít a uložit ke spánku spolu se svými syny…

„To by bylo moc jednoduché,“ zavrtěl hlavou Eurípidés. „Taky budeš trpět. Muselo to být, ale i ty musíš trpět. Takhle to končí.“
Zálibně se zahleděl na poslední písmeno své nově dokončené hry a vyčerpaně se sesul na židli.
„Tuhle Médeiu budou milovat. Publikum ji bude milovat, tak jako já.“



„Muselo to tak být,“ šeptal Andersen, když psal poslední řádky své nové pohádky.
V hlavě mu ještě tepala bolest z kocoviny, ale musel psát dál. Musel dílo dokončit, dokud beze všech pochybností věděl, jak musí skončit. Byl hlupák, jestli si někdy myslel, že ten konec mohl změnit.
Spisovatel se zadíval na poslední stránku. V očích se mu mísilo sobecké zalíbení umělce, který ví, že stvořil veledílo a smutek milence, který nedokázal pomoci své velké lásce
„Musela jsi, jinak to nešlo, promiň“ špitl
Nemohl odtrhnout oči od papíru. Pohádku dokončil a s poslední tečkou se tedy se svou Vílou loučil. Teď alespoň jednou chtěl naposledy spatřit její obraz pře sebou. Hledal v textu posledních řádků ten poslední moment, kdy se čtenářům zjevila živá.
A malá mořská víla pozvedla paže k božímu slunci a poprvé ucítila slzy…
„A takovou si tě budu pamatovat,“ usmál se láskyplně. „Takovou si tě celý svět bude pamatovat.“


 celkové hodnocení autora: 92.4 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 2 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 1.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 1.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 1 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 56 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 Ekyelka 19.04.2008, 18:34:36 Odpovědět 
   Zdravím.

Musím přiznat, že navzdory dobré znalosti obou příběhů pro mne byly tyto právě přečtené řádky nebývale silné. Hodně velký kus dobře odvedené práce. :)
Jediná poznámka se týká vkládání tagů: místní systém je lehce vrtošivý, proto je nejjistější vložit tagy až před odesláním textu k publikaci. Navíc se musí vždy vložit nejen tag pro kurzivu, ale i pro ukončení kurzivy (ano, ten s lomítkem), jinak dojde k proložení celého textu. Nicméně zde síla příběhu přemohla únavu očí. :)
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
Iriska
(1.7.2020, 12:30)
Tala
(25.6.2020, 10:23)
crook
(24.6.2020, 21:22)
Dany
(21.6.2020, 15:45)
obr
obr obr obr
obr
Když šly, tak š...
Tomáš Najman
Jablko
bumik
Nový život
Robbie
obr
obr obr obr
obr

Květina Malého prince
Calimë
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr