|
|
|
|
|
:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::
|
 |
|
:: Aeon ::
Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Neuróza
 m2m |
publikováno: 15.04.2008, 23:25
|
Pro pamětníky autorského čtení na Svojanově.
Experiment. Některé fáze zavánějí automatikou. Pokud si nevšimnete jednoho detailu, nejspíš se ozvete, že to nemá logiku :-)
Ale má. |
| |
|
|
Setkal jsem se s Aeonem.
Byla již noc a já se potácel zasněženým polem uprostřed pustiny, boty jsem měl celé od bláta, nohavice pod koleny mokré od sněhu, v jehož vojích jsem se brodil. Do očí mi padaly malé sněhové hvězdičky, snažil jsem se je mrkáním odhánět, ale byl jsem příliš unavený, abych se snažil utíkat k nedalekému lesu nebo mávat rukama a setřásat ze sebe sníh.
Zápalky v kapse lehké mikiny s kapucí jsem měl provlhlé, takže jsem si nemohl ani zapálit uklidňující cigaretu, kterou bych ze své hlavy odehnal ty agresivní myšlenky, kterými mě můj současný život atakoval.
Brodil jsem se dunami ze sněhu, aniž bych jedinkrát zaváhal nebo se propadl, cítil jsem se podivně lehký, jako kdybych v nohou neměl osm pivních kousků.
Brodil jsem se domů.
Celá cesta vlastně měla trvat jen dvě desítky minut, ale připadal jsem si, že se v tom poli točím dokolečka, dokola, jako liška když si honí vlastní ocas nebo hloupé psisko pronásleduje svůj stín.
Byla tma a nebe bylo pokryté černými perutěmi jarního Měsíce, který si tak přede mnou schovával svou tvář.
Dýchal jsem pomalu a pravidelně, ač bych neměl, v boku mne píchalo z neobvyklé námahy, na kterou jsem se zapomněl připravit.
Představoval jsem si sám sebe jako vojáka ztraceného v pustině, obtěžkaný kvérem a kevlarem, po kolena mokrý od krve, jeho zbraň tiše doutnala a ve svých útrobách schovávala smrtící vzkazy pro nevinné civilisty i pro nepřítele, který se před ním schovával a táhl ho hlouběji do nitra své léčky.
Támhle!
V křoví na kraji lesa se mihl stín, ukazováček pravé ruky stiskl spoušť a zbraň pokropila úkryt dlouhou nepřesnou dávkou zlatavých nábojů, které s tichým zašuměním dopadaly do sněhu.
A támhle!
Nalevo od mne cosi přeběhlo, mihlo se jen krajem mého zorného pole. Další dávka nábojnic dopadla do sněhu a zašeptala mi své sbohem.
Z čela mi stekla kapička potu.
Nepřítel byl všude okolo mě.
Trrrrrrr! Trrrrrr!
Můj samopal křičel, dokud úderník naprázdno necvakl, levá ruka nacvičeným grifem vyhodila prázdný zásobník a ze sumky na taktické vestě vytáhla nový, který pečlivě zarazila do předpažbí zbraně, automat se znovu rozkřičel smrtí.
Točil jsem se kolem své osy a kosil nepřítele dávkami ze samopalu, ústa jsem měl pevně semknutá, rameno mě od neustálých kopanců začalo bolet, pokrčené nohy postavené do správného postoje se začaly ozývat namoženými svaly.
Za tebou!
Prudce jsem se otočil, v pohybu zaklekl, pažba se mimoděk vyhákla z ramenního důlku, takže automat sklouzl níž, než by měl, rozžhavená hlaveň vyplivla další zlatavé včelky, kterými jsem obdaroval sníh před sebou, nechal jsem kadenci zbraně vytáhnout hlaveň výš a napálil plnou dávku do tmy, v níž jsem tušil nepřítele.
Postavil jsem se, džíny jsem měl na kolenou nepříjemně studené a mokré od sněhu, zcela určitě jsem se perfektně zamazal bahnem.
Pole skončilo.
Ohlédl jsem se. Vlastně to nebylo pole, byla to zasněžená louka jemně se svažující, na jejích krajích stály polorozbořené domky, v jejichž zdech se tísnily díry po mých kulkách. Uvolnil jsem si podbradník přilby a vydal se pomalým poklusem k silnici, po jejíž stranách kdysi dávno za slunečních dnů čoudily tovární komíny.
Byl jsem sám, odříznut od své jednotky, voják ztracený v opuštěných ruinách města, do nichž jsem opatrně nakukoval, pevně svíral svůj kvér a modlil se. Tiše se modlil.
Támhle!
Vlevo sotva sto metrů přede mnou se ze sněhu vylouplo nízké stavení. Byla to benzínka, osvětlená umírajícími pouličními lucernami, které vytvářely na zasněženém asfaltu kolečka vaječných žloutků, do nichž jsem vesele skákal a představoval si, že jsem na trampolíně a každá trampolína mě vynáší do nebe, plachtím si nebem jako paragán, podbradník přilby se mi zarývá do kůže, vzduch obtéká mou tvář, hraje si s mojí výbavičkou, kterou není nic jiného, než krátký útočný samopal, taktická vesta, pod níž se schovává vesta kevlarová s vyztuženým límcem.
Měkce jsem dosedl na asfalt a zanechal za sebou stopy pevných kožených výsadkových bot. Padák se tiše snesl k zemi, rychle jsem ze sebe svlékl jeho komponenty, batoh s popruhy, ruce ihned uchopily chladnou zbraň, kterou jsem zamířil před sebe.
Dlouhými přikrčenými kroky jsem doběhl ke sloupu elektrického vedení a schoval se za něj, zbraní pevně zapřenou do ramene a opřenou o levou dlaň jsem mířil do temnoucí ulice před sebou.
Moje jednotka se stejně měkce snesla za mnou, padáky pokryly ulici a vytvořily na nich zlatoucí kolečka, na něž dopadaly křehké sněhové hvězdičky.
„Rozumím,“ prohlásil jsem do mikrofonu své vysílačky, když mi velitel akce udělil poslední rozkazy. Teď jsme v tom sami.
Teď jsem v tom sám.
Tma mi byla spojencem i nepřítelem v tomhle opuštěném městě s ulicemi plných kroužků žluté papriky, která tak krásně křoupala a tak ledově chutnala.
Strčil jsem si ruce do kapes džínsů a přešel ulici.
Na nebi se na okamžik objevil Měsíc, bílý a šedý a černý, plný kráterů po bombardování spojeneckého letectva, které chtělo vyhladit tamější rebelii jednou provždy. Černé peří nebeského ptáka jej ale ihned překrylo, takže jsem nestihl ani spočítat, kolik nových kráterů přes den vojsko vytvořilo.
Do čela se mi svezla kapuce. Zmrzlými prsty jsem ji upravil tak, aby se znovu jemně dotýkala okraje mé čepice, připadal jsem si jako mnich, jako jezuita. Vstoupil jsem do kláštera, kde mě přivítal štíhlý chlapec s černýma očima.
„Vítej, bratře Ignáci,“ pozdravil mne a já jen přikývl. Oči jsem měl upřené na rozpadající se zdivo kdysi renesanční pevnosti, z níž si mí bratři v této zemi udělali klášter. Byla tma, ale viděl jsem svíce v pokojích, v nichž se dlouho do noci nad knihami hrbili starší bratři, aby přepisovali pergamen za pergamenem, aby si ráno založili ruce do tiskařského lisu, kterým poté vykouzlí na bělostných stránkách křehkého papíru písmenka, jimiž pozdraví nové a nové žáky.
Nakreslil jsem do sněhu kruh a vstoupil do něj. Vedle mě svítil koláč s meruňkovou marmeládou a čerstvým tvarohem. Začal jsem se ve svém kruhu točit, vířil jsem a vířil, stejně jako víří válečník se svým dlouhým obouručním mečem v záplavě nepřátel. Kdesi vpředu duní kopyta francouzské jízdy, kterou naši lučištníci tentokráte nestačili sestřílet s koní. Pevně svírám jílec svého meče, kterým kreslím kolem sebe svištivé oblouky, až nepřítel ustupuje, prosekávám se jako žnec do nitra pole útrobami pěšáků, kteří se mi bortí k nohám, ignoruji nárazy do mého prsního plátu.
A pak!
Najednou je klid, ticho, jen vítr ševelí v listoví a shazuje na mě haldy sněhu. Třesu se, ale nikoliv zimou, pot mi stéká z čela a ze zad.
Nohy se mi rozklepaly únavou, ale naposledy jsem se přinutil vzhlédnout vzhůru do kopce, po němž jsme spolu s dvacítkou slonů šplhali. Zvířata úpěla, ale šla vytrvale dál, stejně jako pěšáci, stejně jako koně a stejně jako vzhůru šplhali španělští žoldnéři.
Támhle! Vpředu!
Před námi se najednou vylouplo údolí. Bílé a vlhké od sněhových vloček, které naše slony lechtaly v chobotech. Ale bylo to údolí a stačilo do něj sejít a znovu rozvířit kolotoč myšlenek a času, do kterého jsem byl uvrhnut.
Velké zvíře zařvalo, až mi oštěp klesl k zemi, bál jsem se, ale ostatní muži vykřikovali své kletby dál. Velký chlupatý obr se blížil k umně vykopané pasti plné dřevěných kůlů, které jsme sami vlastními pažemi vytvořili tak, že jejich hroty drze čněly vzhůru jako bradavky našich žen.
Ruce jsem znovu schoval do kapes a sklonil hlavu, neboť vítr mi přinesl do tváře novou várku sněhových křupinek, které tak lechtaly a tak studily.
„Volal jsi mne?“
Polekaně jsem se otočil, až mi vypadl zapalovač z ruky a zabořil se do čerstvých sněhových oblouků, jimiž jsem se brodil domů.
„Ano,“ řekl jsem jenom a cítil, že nejsem připraven nést tu odpovědnost, o kterou jsem žádal.
„Pak tedy zavři oči.“
Plaše jsem se usmál. Oči jsem zavřel.
Cítil jsem na víčkách jemné chvění pána větrů, obloha zářila modrými hvězdičkami a Měsíc ukrajoval z černé prázdnoty vesmíru svůj podíl bublaniny. Zatočila se mi hlava, letěl jsem a roztahoval ruce, z očí mi náporem síly větru vytryskly slzy, stékaly kolmo k uším, pod lalůčky vytvářely jemné rampouchy, které se ihned lámaly a padaly dolů.
Vznášel jsem se v mléčné bublině ze sněhu a mával černými pažemi, až mě bolelo v ramenou.
„Otevři oči!“
Proti mně se řítila vesmírná mlhovina, růžová jako dásně a žlutá jako kočičí zlato, bezcenná a přitom tak lákavá.
„Dívej se!“
A já se díval, točil jsem se v kruzích a sledoval, jak mocný bůh přede mnou rozehrává divadlo plné maňásků.
A já v tu chvíli pochopil, jakou hrůzu jsem si vyžádal.
Prolétával jsem prostorem vedle něj, držel mě za ruku a smál se, neboť byl vykoupen, ale já zatracen, já plakal a on se smál, letěli jsme zpět a vpřed, jak se mu chtělo, díval jsem se na to velké představení se směsicí úžasu a hnusu, všude kolem mě se točila bílá světélka dalekých hvězd, jejichž chuť mi servíroval přímo na jazyk.
„Dívej se a uč se!“
A já se díval a učil. Těžká křídla mocného boha zatáhla oblohu a já jen sledoval, jak se opice pod námi rozutíkají, jak se ještěři před námi utíkají skrýt do lesů, jak se mocná mračna prachu zvedají, jak voda ustupuje a s ní přichází nová vlna, jak se lesy plní veškerou možnou havětí, jak lovci nahánějí svou zvěř, jak mocná chlupatá monstra padají z útesů a do jam plných kůlů, jak zatracenci staví svou věž, aby se pak rozutekli a nikdy více se již ke stavbě nevrátili, jak se v řece koupou krokodýli a hroši polykají úrodu chudých rolníků, jak se mocné stavby bortí do písku, jak jezdci pronikají do řad nepřátel, jak lodě do sebe vnikají, jako vniká muž do ženy napoprvé, krvavě a prudce, jak sloni dupou po vojácích s rudými tunikami, jak válečné vozy převrácené na stranu hoří a mocný bůh se směje marné snaze poražených, jak se směje jejich prosbám, jak se směje a směje a já jak pláču, viděl jsem sám sebe a plakal jsem.
Viděl jsem velkou zeď, na níž stáli obránci a vrhali po jezdcích nádoby s ohněm, viděl jsem umírající koně a jejich pány, jak klesají do bahna, viděl jsem slepé, jak máchají mečem, viděl jsem beznohé, jak umírají a krev jim tryská z ran, viděl jsem, jak roste obraz obrazů na stěně chrámu, viděl jsem, jak malý muž zvedá ze země praporec proniká útočícími davy u pevnosti; viděl jsem, jak se vojáci v zákopech dusí a zvrací vlastní krev, viděl jsem neobratné stroje, jak přejíždějí po obyčejných mužích, kteří jen šli bránit svou zem.
A viděl jsem ženy, jak celé ty věky pláčou.
A viděl jsem mrzáky, kteří jen žebrali o kus žvance, viděl jsem velké lodě, jak pronikají prostorem plným mlhovin a vyprazdňují své zbraně do malých planetek, na nichž bídně umírali další a další lidé.
A viděl jsem, jak se bůh Aeon směje a já v tu chvíli poznal, jaké to je.
Jaké to je být zapomenutým bohem, který nemá nad nikým vládu, který nemá žádného následovníka, který by ho vzýval.
Viděl jsem všechno.
Viděl jsem tu samotu, do níž mne nyní uvrhl a sám na mne zamával voskovou perutí, než se snesl k zemi, kde se roztříštil o skály.
A viděl jsem sám sebe, jak tančím po volských okách, viděl jsem sám sebe, jak se snáším k zemi.
Byl jsem sám a mířil jsem domů.
Neboť jsem se setkal s Aeonem.
|
|
|
|
|
|
|
|
celkové hodnocení autora:
99.0 %
|
|
přidat autora k oblíbeným |
|
| hodnotilo celkem autorů: 21 |
komentovat příspěvek
|
|
| autorské hodnocení: 1.0 |
uložit příspěvek
|
|
| známka poroty:
[ - ] |
tisk příspěvku |
|
| počet komentářů: 49 |
zaslat vzkaz autorovi
|
|
| počet shlédnutí od publikace: 121 |
výpis autorského hodnocení |
|
|
|
| |
|
|
|
|
|
 |
| Optimalizováno pro rozlišení 1024x768. Prohlžeče: IE 6.0, Opera, Firefox. |
|
| © 2005-2012 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
OprsklinaPlott
|
|
| (24.5.2012, 18:02) |
|
|
Jay
|
|
| (23.5.2012, 16:28) |
|
|
Kostka
|
|
| (22.5.2012, 19:55) |
|
|
mikhal
|
|
| (22.5.2012, 18:14) |
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
 |
 |
 |
 |
 |
|
| Kde nejčastěji hledáte zatoulanou inspiraci? |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
