» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
» MTP 2009

» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání

» Workshopy
» Fórum
» SASPI Chat! (1)
» FAQ

» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví

"Všechno, co vidíme nebo v co věříme, je jen pouhým snem ve snu."

E. A. Poe

počet přístupů: 2140698

obr

:: Na SASPI.cz je právě 28992 příspěvků, 4550 autorů a 303430 komentářů :: on-line: 0 ::

:: Ztracená magie (23) - Moudřejší ustoupí ::

Příspěvek je součásti sbírky / knihy: Ztracená magie

Gandalf	publikováno: 17.04.2008, 16:02

23. kapitola - aneb hlavou zeď/kámen neprorazíš :)


	Kapitola třiadvacátá – Moudřejší ustoupí "Pozdravuj v pekle!" usmála se Copatá a s naprostou ladností a chladnou hlavou vyskočila do vzduchu s následnou otočkou. Její ruka prudce vrazila zářící dýku do Emova těla, přičemž ostří prořízlo rubáš. Ten se vzňal a vytvořil ze svého nositele živoucí pochodeň. "Zirgo Mafasa!" zavřískal s překvapivou naléhavostí Em, až se Copatá lekla, že dýka nedošla svého cíle. Opak byl však pravdou a hořící postava s jekotem padla k zemi. "Konečně," uklidnila se elfka a spokojeně pohupovala ocasem sem a tam. Stačilo, aby byla jen o něco více spokojená, a žíně by vzplály od hořícího rubáše. Ten nyní pozbyl svého obsahu a v podobě černého popela se usadil na kamenné podlaze. Bylo až překvapující, jakou rychlostí plameny Ema strávily. Copatá ještě chvíli jen tak postávala nad hromádkou černého cosi, užívající si ten neskutečně úžasný pocit. Pak se sklonila pro svou dýku a porozhlédla se kolem. Krom dvou krys a jednoho hezky vypaseného pavouka čekajícího na zbloudilý hmyz nezpozorovala nikoho, kdo by mohl dělat problémy. Očekávala zástupy sloužících a stráží, kteří se budou bít za svého pána. Očekávala spuštění nějakého mechanismu, který se postará o to, aby se již odsud nedostala. Očekávala mnohé, ale nakonec se nestalo vůbec nic. Jakoby zde již nikdo jiný nebyl. Zvláštní. Měla sice v úmyslu pomstu za to, co si musela po svém prokletí vytrpět, ale nikdy by nedoufala, že se jí podaří to, co nedokázali ani královští vojevůdci. Celou dobu si šla jen a jen za svým cílem, který dnes proměnila v prach. Byla spokojena, ale cosi jí říkalo, že to není ještě konec. Ten pocit neměla moc v lásce, jelikož předznamenával blížící se potíže. A potíže, jak je obecně známo, na sebe nikdy nedají dlouho čekat. Takže sotva Copatá vykročila chodbou, kterou přišla, aby se dostala ven z Emova prohnilého panství, stala se svědkem hádky dvou bytostí. Ihned pochopila, že domněnka o samotě byla zcela lichá. Přitiskla se co nejvíce ke stěně a s napětím naslouchala. * "Opravdu si mám vzít i ten kožich?" ptal jsem se tak, aby bylo jasně vidět, že mi to připadá přinejmenším zbytečné, nosit tak teplý oděv v místnosti vyhřívané žhavými uhlíky. "Samozřejmě, říkala jsem, že je to tvoje. A už se neptej, blíží se," zavětřila madam a nasávala vůně Lazaretu. "Co?" nechápal jsem a rozhlížel se kolem sebe, abych zjistil, co se může blížit. "Cítím přítomnost něčeho, co sem nepatří. Blíží se to." "Nějaký vetřelec? Neříkali, že si s tím stráže poradí?" "Nevědí, oni to nevědí, můj maličký," madam mluvila stále více tajemně. Stála tam, uprostřed místnosti a jakoby očima dokázala prohlédnout skrze každou stěnu i překážku. "Co nevědí? Tak už mi to řekněte!" "Že si jde pro tebe, maličký!" Tahle slova mnou projela skrz naskrz. Zamrazilo mě a polil studený pot. "Kdo?" vypadlo ze mě. Ale odpovědi jsem se nedočkal. "Zirgo Mafasa!" ozvalo se odkudsi z dálky, jako by někdo volal o pomoc. V okamžení se mi zatmělo před očima. Vidění se rozostřilo a celý Lazaret se roztočil závratnou rychlostí, až se mi z toho udělalo zle. Pamatuji si ještě nějaká slova madam, ale už jsem jim nerozuměl. Čas se zastavil, ale mé tělo se pohybovalo. Viděl jsem černé lesy a bílé sněhové pláně. Matně si vybavuji tenkou modrou stužku na bílém plátně - řeku klikatící se zamrzlou planinou. Když rychlost dosáhla vrcholu, přestal jsem dýchat. Celý svět se vměstnal do maličké zářící kuličky, jež se za okamžik přidala k dalším takovým. Jako zlatá zrnka na černém poli, rozesetá ve spěchu, ponechána svému osudu. Víc jsem neviděl. "Sbohem, maličký," hlesla v tichu Lazaretu madam a až nyní si zpět zavázala slepé oči koženým páskem. * "A co jsme měli dělat? Byla rychlejší, než naši informátoři," bránil se jeden hlas tomu druhému. "Sakra Nermone, tady šlo o naši bezpečnost! Co kdyby se dostala až ke starýmu?" "Můžeš mluvit normálně, Šaro? Z toho křiku by ohluchla i tady ta socha." "Ne, nemůžu! Měl jsi se svými lidmi hlídat pohyb tý čarodějky. A namísto toho mohla hlídat ona vás, jak jsem zjistil." "Uklidni se, ano? Tu holku už chytnuli a podle aktuálních informací je na cestě do kobek." "Holka?" ušklíbla se Copatá až se málem prozradila. Přemýšlela, jestli se má nepozorovaně odplazit zpět a zkusit projít skrz celý komplex na druhou stranu. Ale opět dala na ten tíživý pocit, který naznačoval ještě vetší problémy, pokud se vydá hlouběji. "Tohle bylo naposledy, jasný? Další selhání by starej už nemusel tolerovat." "Pokud by se o něm dozvěděl, že?" "Přesně tak. Zůstane to mezi námi, postarám se o mlčenlivost ostatních. Ale víckrát už mou trpělivost nepokoušej, zaříkávači!" "Vynasnažím se," uklonil se Nermon a luskl prsty. Rázem se zahalil zelenočernou mlhou, v níž se nadvakrát ozvalo zapraskání, následované tlumeným světlem a Nermon byl ten tam. "Pro jistotu zajdu za starým," zabručel Šaro a vykročil směrem k Copaté. "Dál bych nechodila, být tebou, skřete!" vyskočila ze stínu Copatá a v ruce jí hrozivě zářila dýka. "Ty!?" prsknul Šaro. "Já, miláčku," usmála se a propadla se k zemi. Ne však studem či snad nějakou skrytou chodbou, ale jen ladnou roznožkou, zakončenou úderem do míst, která bývají muži nejvíce ceněna. A zásah to byl velmi přesný. "Mrcho..." zaskuhral Šaro. Ač nechtěl, klekl na kolena a svíjel se v neskutečných bolestech. "Jsem Copatá," zasmála se s radostí a pro jistotu probodla Šarovi chodidlo, aby jej zpomalila, kdyby se snad rozhodl o pronásledování. "Mrcha Copatá, to si pamatuj." "Roztrhám tě na kusy!" zuřil a bolestí skučel tak, že to jistě bylo slyšet hodně daleko. Daleko na to, aby brzy přispěchala stráž na pomoc. "Dej si na to led," nahnula se k Šarovi, "to prý pomáhá." Ten se pokusil mohutnou rukou zachytit elfku za nohu, ale ta včas uskočila. Rozeběhla se nazpátek s jistou nadějí, že chodby, které cestou sem prošla, budou ještě stále volné. Vypadalo to, že celá pevnost byla zalarmována a o její přítomnosti se ví, ale nikdo netuší, kde se právě nachází a jaké škody napáchala. Nasvědčoval tomu i rozhovor těch dvou. Copatá byla rozhodnuta postavit se i několikanásobné přesile, bude-li to třeba. Ovšem to, co se jí postavilo do cesty nyní, předčilo i ty nejdivočejší sny a představy. Z dálky se domnívala, že vidí jen sochu, i když si nepamatovala, že by tu samou sochu míjela předtím. Ale když se dostala blíž, vyskočil zpoza rohu malý obtloustlý skřet, omotaný všelijakými řetízky, náramky a chrastítky, že bylo sotva vidět jeho nazelenalou kůži. "A máme tě!" zaskřehotal a udeřil do sochy dřevenou holí, obmotanou živým hadem. "Ty škvrně!" chtěla jedním máchnutím dýky Copatá ukončit jeho pochybný život. Ostří však narazilo na kámen. To, co se zdálo být sochou, nyní ožilo a zablokovalo cestu. Pod tvrdou slupkou z kamene tepal život, neboť bylo cítit teplo a ne chlad, jak už tak bývá u neživých věcí zvykem. "Na ni!" zavelelo skřítě a radostným poskakováním odhalilo tajemství - zářící medailon, zřejmě zdroj jeho síly. Jenomže to, s čím si Copatá musela poradit nejdřív, byla hromada kamenů. Pokusila se ještě o několik výpadů dýkou, ale všechny byly neúspěšné. Stvoření jen tiše sledovalo marné pokusy. Pak, bez jakéhokoliv varování, udeřilo naplno do Copaté, až jí to odhodilo na protější stěnu. Těžce dopadla na zem a cítila krev v ústech. "Moudřejší... ustoupí..." vydechla. Monstrum z kamene spokojeně bručelo (zřejmě primitivní způsob jeho vyjadřování) a očekávalo další rozkazy svého pána. "Hezky pomalu. Zlom jí jednu kost za druhou," chechtal se skřet. Jakmile vydal povel, zazářil jeho medailon ještě víc. Bylo jasné, že je to jediná možnost, jak se zbavit jeho i té obludy. Copatá sebrala zbytek sil a kotoulem se vyhnula kamenné ruce, jež rozdrtila část zdi. Potřebovala nějakou skulinu, kterou by mohla poslat dýku vstříc skřetímu čaroději. "Líp už to neumíš?" zasmála se naoko Copatá hromadě balvanů, ale uvnitř cítila, jak slábne. "Ukaž jí, co je to pořádná rána!" Po těchto slovech skřet uchopil medailon do ruky a natáhl ji nad hlavu. V ten samý okamžik se zvedlo i kamenné monstrum a napřáhlo se tak, že se zachytilo o strop chodby. To byl ten správný okamžik! "Tohle je pro tebe!" zvolala Copatá na skřeta a švihem hodila dýku pod nohama nadzvednutého obra. Ta prolétla kolem kamenných pilířů tvořící jeho nohy a zahryzla se do čarodějova těla. Medailon pohasl a obr zkoprněl v nepřirozené póze, kdy nezbývalo moc, aby zasáhl pažemi vyděšenou Copatou. "Buď... odvolán..." vyšlo ještě skřetovi z úst, než zemřel. Dřevěná hůl zapulsovala a kamenný golem se s rachotem zhroutil na zem. "Ajta!" vyjekla elfka a jen tak tak uskočila stranou před závalem kamení. Následovalo duté tepání, jakoby ještě srdce toho netvora tlouklo. Copatá nataženou rukou přivolala dýku zpět a ujistila se, že se jí nic nestalo. Tepání začalo nabírat rychlejší frekvenci. Náhle si uvědomila, že to nebude srdce golema, ale něco jiného. Něco, co spustila obrova smrt - bomba! Tlukot náhle ustal. Copatá instinktivně vběhla do vedlejší odbočky, namísto úprku nazpět. Ohlušující rána a silná tlaková vlna odhodila elfku hlouběji do neprozkoumané chodby. Prach zapříčinil, že se Copatá rozkašlala a nevědomky na sebe upozornila. V temnotě neosvětlené chodby se cosi pohnulo...


celkové hodnocení autora: 97.4 %		přidat autora k oblíbeným

hodnotilo celkem autorů: 3		komentovat příspěvek

autorské hodnocení: 1.0		uložit příspěvek

známka poroty: [ - ]		tisk příspěvku

počet komentářů: 6		zaslat vzkaz autorovi

počet shlédnutí od publikace: 19		výpis autorského hodnocení

:: Komentáře k příspěvku ::

estel	30.11.2008, 19:37:33

Tak… - Její ruka prudce vrazila zářící dýku do Emova těla, přičemž ostří prořízlo rubáš, který se vzňal a vytvořil ze svého nositele živoucí pochodeň. Chápu-li to správně, tak Emův rubáš se vzňal až po úderu. Pak je to souvětí zbytečně dlouhé a také má trochu jinou logiku. Lepší by mi připadalo souvětí rozdělit a místo „který“ dát třeba „ten“. - Stačilo, aby byla jen o něco více spokojenější a žíně by vzplály od hořícího rubáše. „Aby byla o něco více spokojenější“ je věta vložená, tedy před „a“ bude čárka. A „více spokojenější“ je nesmysl, protože „spokojenější“ už je druhý stupeň slova „spokojený“. Tedy buď „více spokojená“ nebo jen „spokojenější“. - Copatá ještě chvíli jen tak postávala nad hromádkou černého cosi, užívající si ten neskutečně úžasný pocit. „Užívající“ tam moc nedává smysl (není jasné, k čemu se váže). Lepší by snad byl přechodník „užívajíc si“. - Krom dvou krys a jednoho hezky vypaseného pavouka čekajícího na zbloudilý hmyz, nezpozorovala nikoho, kdo by mohl dělat problémy. První čárka je tu navíc. - Ostří však narazilo na kámen. To, co se zdálo být sochou, nyní ožilo a zablokovalo cestu. Pod tvrdou slupkou z kamene však tepal život… Dvakrát „však“ rychle za sebou. Krom toho druhé však zní divně, protože ta myšlenka má zvláštní chronologii. Zmínka o životě by se hodila hned za „zdálo být sochou“, anebo může jít úplně pryč, protože když něco ožije, tak v tom život prostě tepá. - "Na ní!" Na ni, krátce, protože je to čtvrtý pád. - …zavelelo skřítě a radostným poskakováním odhalilo tajemství - zářící medailon, zřejmě zdroj jeho síly. Jenomže hromada kamenů nyní bylo to, s čím si Copatá musela poradit nejdřív. Protože první věta mluví o skřítěti, druhá by měla vyjadřovat, že ač je tam poskakující skřítě, tak si Copatá nejdřív musí poradit s hromadou kamenů. Tedy „jenomže to, s čím si Copatá musela poradit nejdřív, byla hromada kamenů“. Tak, jak to máš Ty, by to dávalo smysl, kdyby se v první větě mluvilo o kamení. - Po těchto slovech skřet uchopil medailon do ruky a natáhl ji nad hlavu. Tak, tady mi trvalo hodně dlouho, než mi docvaklo, že tím „ji“ jsi měl na mysli asi ruku, protože ze stavby věty byli jedinými kandidáty skřet a medailon. Lépe „po těchto slovech skřet uchopil medailon do ruky a tu natáhl nad hlavu“. Co mi tak ještě zalétlo do poznámkového bloku, to bylo mírné překvapení nad milosrdností Copaté, trochu nezvyklou. Ale tak, každý může mít světlou chvilku… Jinak u tohoto dílu mi celkem vadila nenávaznost některých odstavců (př.: Bylo až překvapující, jakou rychlostí plameny Ema strávily. /Copatá ještě chvíli … dělat problémy. / Očekávala zástupy sloužících a stráží…). Jako bys s novým pohledem na věc začínal s každým odstavcem znovu, hlavně na začátku. No a to je asi tak všechno :-)


ze dne 01.12.2008, 15:01:08
Gandalf: Joj, tomu říkám "jasně a stručně" :) Heh, ne, díky za korektorské fíky! A Copatá není zlá, takže světlých chvilek bude víc.. prostě je jen nepochopená, mno =o)

Fuxik(5)	19.07.2008, 1:08:28

Copatá 4 ever :P

Alan Dark	03.05.2008, 13:31:38

Jak je v kapitole Copatá, úspěch je zaručen!

Šíma	17.04.2008, 20:21:09

Copatá... Líbilo a dávám Jedničku! Těším se na pokračování, copak se tam pohnulo? Useknuls to v pravou chvíli! ;-)

janaj	17.04.2008, 19:11:54

Nebudem popierat, že viac ako politika má zaujíma skor boj Copatej a príbeh, predpokládam hlavného hrdinu, ktorý kdesi zmizol...tak si počkám:-)