obr obr obr
obr
uživatel 
heslo 
» Registrace autora
» Zapomněli jste heslo?
obr
obr obr obr
obr
» Novinky
» Právě vyšlo
» TOP 20 díla
» Články
» Literární almanach
obr
obr obr obr
obr
» Próza
» Poezie
» Výstřely do tmy
» Příručka publikování
» TOP 20 autoři
» Vyhledávání
obr
obr obr obr
obr
» Workshopy 
» Fórum 
» SASPI Chat! (1)
» FAQ
obr
obr obr obr
obr
» Knihovna autorů SASPI
» Redaktoři on-line
» Technická podpora
» SASPI team
» Odkazy
» Spolupráce
» Knihkupectví
"Múzy přejí těm, kteří je prohánějí po lesích, lukách a kopcích. Ne těm, co na ně čekají se založenýma rukama."
Gandalf
obr
obr počet přístupů: 2915292 obr

Adresa SAS E-mail © SAS Obecně platná pravidla Nápověda obr

:: Na SASPI.cz je právě 39397 příspěvků, 5729 autorů a 389840 komentářů :: on-line: 0 ::
obr

:: Má matka je smrt a já jsem její posel - XI. ::

Pro hlasování musíte být přihlášen(a)!
 autor Sirnis publikováno: 21.04.2008, 23:43  
Tak a poslední část
 

Gorn utíkal, co mu síly stačili. Již skoro cítil odporný dech Bagreshe na svém krku, stejně jako slyšel praskání dřeva ze stromů, kolem kterých právě proběhl. Kličkoval a uhýbal, ale obrovitého tvora nemohl setřást. Když pak vběhl na malou mýtinu, kterou protékal potok a na jehož druhé straně začínalo pásmo kamenů, v duchu si zajásal a ještě zrychlil tempo. Ale nebyl jediný, kdo v rovném terénu viděl spásu a nemusel již být brzděn stromy.
Bagresh Gorna doháněl a už si představoval, jak jeho krev mu stéká po ostrých zubech, drsném jazyku až do krku. Viděl, jak ukončuje život horala a černovlasého chlapce. I když instinkty lovce mu říkali, že jestli jeho kořist dosáhne druhé strany mýtiny, bude obtížné jí ulovit, ale obrovitý tvor v tuto chvíli viděl jediné, smrt a dočasné ukojení svého nekonečného hladu.
Kamir byl stále v bezvědomí a jeho dětským tělíčkem zmítala palčivá bolest, kterou mu působil malý průzračný kamínek v tajné kapsičce kožešiny, kterou mu dali ženy z Lesního květu. Neměl ani ponětí, jak blízko je k opětovnému setkání se svou matkou a dalšími obyvateli říše mrtvých.
Gorn uskočil na pravou stranu před levou prackou Bagreshe, který se již začínal pokoušet horala srazit na zem, kde by mu do těla zabořil ostré tesáky.
Byli již v půlce mýtiny, když je spatřili Lesní duchové. Dobře viděli, jak je chlapec s dospělým mužem v úzkých a každou chvíli je může zasáhnout některý z ostrých spárů. Okamžitě proto vyrazili. Neviditelní pro lidské oko, ale zvířata zřetelně viděla, jak jejich malá těla mění mimikry, jak skáčou a hopkají mezi květinami a trávou na mýtině.
Gornovo čelo bylo orosené a po zádech mu stékal studený pot. Byl tak blízko od cíle a možná by jej i dosáhl, kdyby v trávě nebrknul o skrytý kámen. Svým mohutným tělem málem zavalil Kamira, ale ten mu včas vyklouzl během pádu z rukou a odletěl ještě o malý kousek dál, měkce do trávy. Horal zažil beznaděj už několikrát, párkrát jej pronásledovali i vlci v zimě, ale proti nim měl alespoň nějakou naději, když vytáhl nůž z pouzdra na opasku. Proti Bagreshovi však takové jednání bylo zbytečné a bláhové. Proto se ani neotočil, když u něho obrovité tělo netvora zastavilo a chystalo se jej rozsápat na kusy. Rozhodl se zemřít, aniž by čelil svému osudu v tváří tvář, jak u horalů bylo zvykem. Ani nemohl, protože jediné, co by uviděl by bylo zklamání, že malého chlapce nezachránil.
První z Lesních duchů přeskočil ležícího Gorna a zastavil tak Bagreshův úder. Ten začal sledovat šest barvu měnících šmouh, tvorů Stvoření, kteří okolo něj začali pobíhat v kruzích a rozptylovat jej. A zatímco ho takto mátli, připravoval se nejmoudřejší z Lesních duchů k magickému útoku, kterým chtěl Bagreshe navěky proměnit. Dřív, než tak učinil však bestii vytrhlo z rozptýlení Kamirovo skuhrání, když přišel trochu k sobě. Ležel v trávě a masíroval si hlavu, která mu silně duněla a neměl ponětí proč. Tím vyrušil také Lesního ducha, který se přestal soustřeďovat na svůj magický útok. Na chvíli zapřemýšlel, jestli by nebylo lepší nechat Bagreshe, aby zabil posla Smrti a říci pak Rotgarovi, že přišli pozdě a stačili zachránit pouze Gorna. Bylo to těžké dilema, zda splnit přání vymítače nebo pomstít vraždy, které potomci Smrti na jeho druhu měli na svědomí.
Kamir se rychle vzpamatovával. Bolest hlavy rychle mizela, jak temnota, která byla zastavena mocí Bílého kamene, se rychle navrátila do svého světa. Ta palčivá bolest pak poslovi Smrti vrátila novou vzpomínku z minulého života. Vzpomněl si na předmět, jenž mu tak moc dokáže ublížit a soustředil se na něj. Vybavilo se mu, jak jej může najít a když tak učinil, objevil skrytou kapsu v kožešině. Vyndal z něj průzračný kámen a hodil jej daleko za sebe rovnou do potoka. V tu chvíli se mu síly naplno vrátili a byl připraven použít své schopnosti, i když cítil blízkost artefaktu Stvoření, jeho vliv na sebe, rozhodl se překonat bolest a použít moc, která mu byla dána.
Bagresh se ohnal po jednom z Lesních duchů, ale jediné, co jeho smrtící pracka zasáhla byl malý keřík vedle něho. Otráven z nezdaru se raději postavil na zadní s úmyslem skoncovat s Gornem, když jej do hrudi zasáhl temný kouř a odhodil ho od horala. Když vzhlédl ze země, spatřil černovlasého chlapce okolo jehož hlavy teď byl černý oblak, neustále se zvětšující, jak se temnota valila ven z očí posla Smrti.
Lesní duchové jen zůstali nehybně stát a dívali se, jak Kamir s obrovitou bestií skoncuje přímo před nimi. Takovou sílu u potomka Smrti viděli jen jednou a to u toho nejmocnějšího, který v jednom životě několik z nich zachránil, aby je pak v příštím zabil.
Bagresh jen cítil, jak mu temnota vnikla do hrudi a vyrvala z ní jeho život. Spolu s kořistí se pak vrátila skrze oči posla Smrti do svého světa.
V tu samou chvíli si Kamir uvědomil, jak ze začátku pro něho bylo vysilující povolávat temnotu, která se objevila z ničeho, ale teď, když věděl, že jí může přivolat a vpustit skrze své černé oči, bylo to tak snadné.
Gorn se potom, co Bagreshe odhodila temnota konečně otočil a spatřil Kamira v celé jeho děsivé podobě. Okamžitě mu došlo, co je zač, ale to, že mu zachránil život nebylo sen. Když pak viděl, jak tělo nebezpečné bestie ztratilo život a zůstalo nehybně ležet, cítil k poslovi Smrti jen vděk. Vstal ze země a poklekl před chlapcem, který čekal mnohé, jenom tohle ne. „Zachránil jsi mě. Můj život patří tobě.“
„Ne!“ řekl rozhodně Kamir a představa, že by vlastnil někoho se mu z hlouby duše příčila. „Lhal jsem ti, když jsi mě ty a ostatní nalezli. Dlužím ti vysvětlení nebo možná spíš omluvu.“
„Dal bych přednost vysvětlení,“ řekl radostně horal a pousmál se. Chlapec se k jeho radosti však nepřidal. Dobře věděl o přítomnosti neviditelných tvorů. A ze střípků vzpomínek se dovtípil, jaké věci některým z nich provedl. Cožpak byl jen pouhým trýznitelem, uvažoval na sebou a jeho minulé životy se mu začaly hnusit. Přesto doufal, že nedělal jen hrozné věci, ale také něco dobrého. Proč by mu jinak Atovin chtěla pomoci, když by dělal jen samé odpornosti...
„Hej,“ zakřičel na černovlasého chlapce Gorn a už s ním začal lomcovat, neboť se v myšlenkách odpoutal od přítomnosti a od možného nebezpečí ze strany Lesních duchů.
„Vím, že tu jste. Chci jen, abyste věděli, že všechno, co jsem špatného učinil mě mrzí, ale nemohu to změnit. Jediné, co vám zaručím je to, že udělám vše proto, abych podobné věci již neudělal. Jestli se mnou však chcete bojovat, vzít mi život, budu se bránit.“ Řekl posel Smrti v dětském těle a horal vedle něho jen zíral a dokola se otáčel, protože mu bylo jasné, že nemluví k němu.
Nejmoudřejší z tvorů Stvoření se postavil před Kamira. Jeho tělo bylo skoro tak velké jako dětské před ním. Bylo mu jasné, že o něm ví a může ho i zničit, ale musel to říct. „Když jsme viděli, že vás oba může Bagresh zabít, napadlo nás, že by to tak bylo nejlepší. Teď vidíme, jaká chyba by to byla. Jestli některý z potomků Smrti byl někdy dobrotiví, pak to byl nejmocnější z nich, který teď stojí přede mnou. Minulost však nevrátí ani on, stejně jako neodčiní své hříchy. Udělal jsi mnoho odporností a jen několika dobrými skutky je neodčiníš. Nicméně už víme, proč nás Rotgar požádal, abychom zachránili i tebe. Je v tobě něco, o čem Smrt nebo Stvoření nemá ani potuchy. Jsi rovnováha, která jednoho dne mnohé změní. A ten den se blíží.“
„Co se blíží,“ musela se zeptat Kamirova naivní dětská stránka.
„Přece volba, rozhodnutí, které tě přikloní buď na stranu tvé matky, tvou vlastní nebo úplně jinou. Je to jen na tobě, jakým poslem Smrti se staneš,“ odpověděl Lesní duch a pak spolu se zbylými svého druhu odhopkal do bezpečí lesa.
„Já to nechápu?!“ řekl zmateně Gorn. „Kdo to mluvil a o co tu jde?“
„Tak to jsme dva, kdo neví, o co tu jde,“ odpověděl Kamir a vydal se s horalem na cestu zpátky do Lesního květu. Cestou jej pak zasvětil do všeho, co se mu událo.

Klára neomylně vedla výpravu, která své životy dala stranou a rozhodla se pomoci nejmocnějšímu poslovi Smrti. Pěšky zdolávali kilometry lesa a mířili do samotného srdce země horalů. I když ani jeden z nich netušil, co tam vlastně naleznou.
Hrotgar byl už delší dobu nervózní. Od chvíle kdy překročili pomyslné hranice, všechny neustále upozorňoval, aby nepovolovali v ostražitosti, neboť zvědové Kamirových sourozenců určitě kontrolovali území, aby je včas varovali před nežádoucími návštěvníky. A když se dostali jen na pár kilometrů od Lesního květu, svá varování ještě zesílil a nabádal je, aby mu o všech podezřelých věcech řekli, protože lesy neobývala jen zvěř, ale také bytosti mnohem nebezpečnější, než je nějaký vlk nebo medvěd.
Eldar se zastavil a všichni se na něho nedůvěřivě podívali. „Něco cítím. Magii nebo je jí něco hodně podobné. Je to silné, hodně silné.“ Čaroděj se otočil kolem dokola a hledal směr té síly. Neudělal ani půl otočky, když s jistotou řekl: „Tam.“ Pak se místo malé dívky postavil do čela výpravy a vedl ji neomylně k nádherné zahradě Lesních duchů. Tam společně spatřili Rotgara, který odpočíval a byl zahloubán v myšlenkách.
Hrotgar se otočil ke společníkům a zašeptal jim: „Tohle je duchovní mého lidu. Nemá sice zbraň, ale nesmíte ho podcenit. Pokud mu dáte šanci, může vás lehce zabít.“
„Počkej,“ namítl Rasmus a zastavil horala. „Přece ho snad nechceš zabít.“
Horal věnoval bývalému veliteli domobrany v Tamiru jen bezvýznamný pohled. „Mou zemi ovládají Kamirovi sourozenci. Z mých lidí si udělali otroky, kteří je na slovo poslechnou. Nemají na vybranou a místo svého života obětují ty naše, když jim dáme příležitost. Nemůžeme jim věřit.“
Bratr Felix už sahal po svém noži, když mu Rasmus zadržel ruku. „Jen v krajním případě,“ pak se otočil k mágovi. „Dokážeš mu zabránit v použití svých schopností?“
Eldar se na chvíli odmlčel a odebral se do svých myšlenek, ve kterých hledal veškeré zmínky o nějaké magii horalů, ale zjistil, že takové písemnosti doposud nikdo nesepsal. Alespoň ne někdo, kdo by dal kopii výtisku čarodějům. „Mohu to zkusit, ale nejsem si jistý, zda se mi to povede.“
„Přesto to zkusíme. Zabít ho můžeme kdykoliv, ale pokud chceme Kamirovi pomoct, pokud chceme tuto zem osvobodit od poslů Smrti, potřebujeme mezi nimi najít spojence nebo někoho, kdo nám poskytne informace.“
Hrotgar se mračil, ale když viděl, že všichni s Rasmusem souhlasili, nemohl jinak, než se podřídit.
A tak se Rasmus, bratr Felix a Hrotgar kradli tiše k Rotgarovi, který si stále nahlas přerovnával své myšlenky. Eldar pak čekal v záloze, aby mohl včas zasáhnout svou magií, kdyby něco selhalo.
Vyzáblý mnich se přiblížil k vymítači jako první, ale v tu chvíli už Rotgar odhalil něčí přítomnost a vstal. Nejlepší vrah ze všech se chystal už použít nůž a Hrotgar netoužil po ničem jiném, aby jeho ruka byla rychlá a smrtící, když zasáhl Rasmus a pravým hákem poslal Rotgara k zemi.
Eldar poklekl u vymítače v bezvědomí a zkoušel zjistit, v čem se jeho moc skrývá. Ostatní pak mezitím rozbili tábor a čekali.
Hrotgar se vydal obstarat něco k jídlu a když se od ostatních vzdálil dost daleko, vyndal z malého koženého pytlíku u opasku modrozelený kámen, jako pěst veliký. Přiložil si ho k ústům a pak tiše zašeptal několik nesrozumitelných slov. Kámen se rozzářil a s ním i jeho dvojče, které měl Kalim u sebe. „Kníže, slyšíte mě,“ promluvil horal na kus horniny a místo pána Tamiru se zpráva dostala k cechmistrovi vrahů, jedoucím na statném hřebci do země horalů. „Kníže?“ zopakoval Hrotgar, ale když odpověděl neznámý hlas, byl zprvu vyděšený. Potom, co byl se vším obeznámen mu nezbývalo, než sloužit novému pánovi, dokud nesplní úkol.

V Lesním květu bylo ohromné pozdvižení, když do něj vstoupil malý chlapec s Gornem. Ten zastavil jednoho ze známých a zeptal se: „Co se tu sakra děje?“
Vyděšený muž jen odvětil: „Pánové, pánové přijíždějí. Náčelník nařídil, abychom posbírali vše, co máme a nabídli jim to výměnou za naše životy.“ Potom se horal rozeběhl do blízké chýše, popadl v ní první cennou věc, co uviděl a vydal se s ní do středu Lesního květu, kde náčelník připravoval vše k návštěvě posla Smrti, který s doprovodem mířil na koních k nim.
„Co uděláme,“ zeptal se Gorn černovlasého chlapce.
„Počkáme. Uvidíme, co se bude dít,“ odvětil Kamir.
Brána v palisádě Lesního květu byla otevřená dokořán. Od ní pak vedla ulička ohraničená válečníky, až do středu osady, kde byly na hromadě naházené cennosti, nástroje, kožešiny a další věci.
V čele patnácti jezdců jel štíhlý muž. Pohledný, trochu opálený, oblečený v honosných šatech a výraz jeho tváře jasně značil, jak nerad někam cestoval. Zastavil koně přímo před náčelníkem, v jehož očí byla všem lidem z jeho osady ukrytá radost z toho, že vidí spojence, jistotu toho, že ho navzdory tradic horalů už nikdo nesesadí z pozice.
„Dostalo se k nám do Údolí, že se Lesní květ nehodlá zúčastnit povinného placení desátek,“ pronesl muž s černýma očima káravým tónem. „Ale jak vidím, podle hromady věcí před sebou, byla to jistě lež. Chválím proto vašeho náčelníka, kterému všichni vděčíte za své nicotné životy. Proto jsem se rozhodl, že bude nejlepší, když zůstane ve své pozici dokud nerozhodnu já nebo jiný můj sourozenec jinak.“
Mezi horaly zavládla hlasitá debata. A nikdo až na Gorna si nevšiml náčelníkova vítězoslavného úsměvu, když posel Smrti domluvil. Už se chtěl vydat a namítat. Kamir ho však uchopil za ruku a předvedl obdivuhodnou sílu, když jej zastavil. „S tím ty nic nezmůžeš. To musím já,“ řekl a vystoupil z davu horalů. Přistoupil až k náčelníkovi a ke všem přihlížejícím pronesl: „Tato osada již má vlastníka. Proto všechna rozhodnutí s ní související náleží jedině mě.“
Náčelník byl v šoku, zatím co posel Smrti v sedle koně se pobaveně podíval na černovlasého chlapce. „A kdo jsi, že ti to tu všechno patří hochu?“
Kamirovi oči opět zesílily svou barvu a když se jimi zahleděl na zvíře pod sourozencem, donutil koně shodit svého jezdce na zem. „Jsem tvůj nejstarší bratr. Jsem Kamir!“

Údolí, kolébka všech horalů, ležela v útulné nížině obehnané pohořím, do kterého vedla jediná stezka. Ideální místo pro obranu před veškerým nebezpečím světa, a proto ani elfové, či kdokoliv jiný, co toužil vyhladit potomky Smrti nedokázal zaútočit na místo, ve kterém se usadili a spokojeně žili. Kde čekali, až se jim do rukou dostane někdo, kdo jim dá moc podmanit si celý svět.
Kira a ostatní nemrtví jejího druhu však nemuseli chodit po svých, a tak za chladné noci zdolali v okřídlené podobě vrcholky Modrých hor a přistáli v stále zelené nížině, kde o jejich přítomnosti neměli horalé nejmenší potuchy.
Poslové Smrti, ale nebyli pouhými smrtelníky, a tak o nich věděli dřív, než první upír zdolal neoblomné strážce domova hrdých lidí.
Ještě než noc skončila a měsíc předal vládu slunci, byla matriarcha upírů v doprovodu Bezejmenného předvedena před potomky Smrti.
„Že by konečně nemrtví přišli ke svým právoplatným pánům,“ promluvil statný muž ležící na jedné ze sedmi pohovek v trůním sále krále horalů. Na nich v tu chvíli odpočívalo jen šest mocných osob. Dvě ženy a čtyři muži, které spojovalo stejné dědictví matky, stejně jako znaky jejich původu a to černé oči, vlasy a malý křížek v dlani.
„Přišla jsem dojednat obchod,“ řekla Kira a vyvolala tak u všech poslů Smrti smích.
„Ty s námi nemůžeš uzavřít obchod,“ nadhodila jedna z žen. Krásná, jejíž věk se pohyboval okolo pětadvaceti let. Její nádherné křivky těla pouze dokazovali, že i Smrt může být krásná. Potom nadřazeně dodala: „Patříš nám!“
Matriarcha upírů dobře věděla, na jak tenkém ledě se pohybuje, ale rozhodla se podstoupit i velké oběti, jen aby získala to, o co tak usilovala. „Nepatřím nikomu,“ řekla a okamžitě v trůním sále zavládla síla, kterou Smrt obdarovala své děti. Jediný, kdo jí však pocítil byl pouze Bezejmenný, který padl na zem, kde se začal zmítat v křeči. Kira se jen záludně pousmála. „Můžete mě zkusit zničit, ale nikdy mě nepřinutíte říci, co vím. Mám odpovědi, které hledáte.“
„Měl jsem vždy za to, že upíři jsou na rozdíl od ostatních nemrtvých inteligentní, ale ty …,“ přidal se do debaty další muž v černé zbroji s helmicí ve tvaru lebky na hlavě. „Jsi nejchytřejší ze všech nebo máš v sobě poslední vlastnost živých a to bláhovost. Víš, že ti můžeme vše potřebné vydolovat z hlavy a nebude nás to stát ani žádné úsilí?“
„Zkusit to můžete, ale neuspějete,“ dodala sebejistě Kira a vytasila dýku z pochvy na opasku, kde měla připevněný i svůj bič. „Jestli vás zajímá, co je to za podivné chvění, které teď cítíte a zabránilo vám na mě použít svou moc, tak to je malý úlomek Bílého kamene vložený do stříbrné čepele této dýky. Nezabrání vám sice použít své schopnosti, ale díky němu neovlivníte mě. Klidně se zabiji a vy nikdy nedostane své odpovědi, protože je nikdo z mých poddaných nezná.“
„Máš mé uznání,“ odvětil posel Smrti ve zbroji. „Jaký obchod pro nás máš?“
Upírka vítězoslavně vycenila své dva špičáky a odpověděla: „Dám vám odpovědi, stejně jako veškeré upíry pod mým vedením k službám, ale chci se podílet na obsazení světa, chci mít pod kontrolou malé šlechtictví, kde budu vládnout navěky.“
Potomci Smrti si vyměnili pohledy, které znamenali mnohé, stejně jako budoucí rozhodnutí o zničení nepohodlné upírky, ale pak současně pokývali souhlasně hlavou a krásná žena dodala: „Obchod je tedy uzavřen.“
Potom Kira vypověděla vše o Nekropoli, stejně jako Kamirovi, který jak věděla od několika loajálních spojenců v řadách nemrtvých směřoval přímo ke svým sourozencům do Údolí.

Kamirův mladší bratr slezl z koně a poklekl před nejmocnějším z poslů Smrti.
Náčelník nevydržel a vykřikl: „Tenhle malej smrad je jedním z vás?“ To mu málem způsobilo okamžitou smrt, když Kamirův bratr na něho použil své schopnosti, ale ty zastavil mocnější potomek Smrti se slovy: „Ten patří mě.“ Pak se čelem otočil k náčelníkovi a zadíval se mu do očí. Okamžitě se ocitl v mysli podlého horala před sebou, kde s ním v soukromí rozmlouval.
„Co se to stalo,“ říkal si pro sebe nahlas v prázdnotě své mysli náčelník a Kamir jej chvíli pozoroval a díval se, jak muže pomalu přemáhá strach. Potom promluvil: „Dobře vím, že jsi chtěl Gorna a mě, nechat zabít Bagreshem. Moc dobře jsem si přečetl ve tvé hlavě veškeré tvé zvrácenosti a podlosti, na kterých ses s mými sourozenci dohodl. Teď přišla chvíle, kdy za všechno zaplatíš.“
Nejmocnější z poslů Smrti se otočil k obyvatelům Lesního květu a všechny je překvapil, když řekl: „Od této chvíle máte nového náčelníka. Gorne, dělej čest svému jménu, stejně jako titulu, který ti tímto dávám.“
Sesazený náčelník vše sledoval a slyšel, ale mohl protestovat a vztekle křičet jen ve své mysli, neboť mu v tom bránila Kamirova moc.
„A co se tebe týče,“ dodal černovlasý chlapec. „Tvůj život právě skončil.“ Potom se z černých očí posla Smrti opět vydala na lov temnota, která obklopila zrádného náčelníka, vysála z něho všechen život a vrátila se s ním zpátky. Kus životní síly však sama od sebe předala Kamirovi a opět na chvíli utišila jeho nekonečný hlad.
Druhý posel Smrti jen přihlížel a bylo mu jasné, že hoch vůbec v ničem nelhal. Díval se na svého staršího sourozence a záviděl, jakou mocí na rozdíl od něho vládne. A jako většina poslů Smrti začal zosnovat plán, jak by jí získal pro sebe.
„Přiveďte mi koně,“ rozkázal Kamir a okamžitě mu jeden horal z Lesního květu přivedl statného hřebce. „Jedeme za ostatními,“ dodal svému bratrovi, ale i když nejmocnější z poslů Smrti viděl v Tamiru, v klášteře Velkého patrona, stejně i v osadě horalů krásné vztahy sourozenců, dobře věděl, že potomci Smrti mezi sebou vřelostí, vlídností a láskou neoplývají.

Když výprava z Údolí vyrazila na cestu i s Kamirem z Lesního květu zpátky, jeli dva poslové Smrti těsně vedle sebe.
Muž v drahém oblečení se naklonil k chlapci a ztišil hlas, aby ho nikdo z doprovodu neuslyšel: „Bratře, mohu vědět proč … proč máš tělo dítěte?“
Kamir chvíli zapřemýšlel. Vzpomněl si na setkání s matkou, která mu pověděla, že k tomu došlo proto, že její síly bez kamene smrti nebyli dost silné, aby ho v pořádku přenesla z říše mrtvých, a tak skončil v těle chlapce se ztrátou paměti. „Přišlo mi to výhodné. Kdo by také podezíral vyhublého kluka,“ odpověděl nakonec.
„Aha. No jsi moudřejší, než já, tak v tom zřejmě na rozdíl ode mě vidíš logiku,“ odvětil muž a přestal již dál vyzvídat.
Kamir si dlouho rozmýšlel, než položil některou z otázek, co se mu honili hlavou, protože se obával činů sourozence, kdyby se dozvěděl, jak to s ním je. Ještě stále totiž v sobě cítil životní sílu nejmladšího posla Smrti, s nímž se střetl v říši mrtvých a obával se podobného výsledku s bratrem vedle sebe. „A mohu se tě zeptat na tvé jméno,“ řekl, když si promyslel možné lži, kterými by prostou otázku zamaskoval. Muž vedle něho se udivil, jak předpokládal, ale přesto odpověděl: „Ishtar. Proč se mě na to vůbec ptáš?“
„Nebyl jsem si jistý. Přeci jen máš jinou tvář...“
„Jak jinou? Vždyť v každém životě máme obličej stejný, tak co mi to pokládáš za nesmyslné otázky?“ rozpovídal se Ishtar, který už začínal něco tušit.
Kamir si v duchu vynadal. Udělal přesně to, co nechtěl a šlápl vedle. „No, víš, já … trochu jsem měl problémy, když jsem opustil naši matku a ocitl se v tomto světě.“
„Ach promiň, neuvědomil jsem si, co tě potkalo, odpusť mi, jestli budeš mít ještě nějaké otázky, klidně se ptej,“ začal vlídně Ishtar a úplně tak zmátl sourozence, který byl na jedné straně rád, že vyvázl, ale na druhé se mu v hlavě objevila nová otázka. „No za pár dní dorazíme do Údolí. To budou všichni koukat, až uvidí, že jsem tě náhodou našel.“
„To určitě,“ dodal Kamir a znovu se zabral do střípků svých vzpomínek, ze kterých pomalu skládal celek své minulosti, která by mu všechno vysvětlila. Bohužel zatím stále tápal a ocital se na tenkém ledě kdykoliv se ocitl vedle někoho, kdo jej znal a kdo věděl o něm samotném víc, než on sám v tuto chvíli.

Kláře se už třetí noc zdálo o vraždách, které začali od smrti krále. A jak kníže Ivan předpokládal, královna byla první obětí v boji o trůn mezi šlechtou. S každou smrtí pak nevinná dětská duše dívky mizela kamsi do neznáma a vypadalo to, že se již nikdy nevrátí. Tolik hrůz spatřila, stejně jako zrady a i v jejím věku jí bylo naprosto jasné, že mezi šlechtici se vítěz nikdy nenajde, protože se budou nadále vyvražďovat, dokud mezi nimi nezůstane poslední a to nový panovník malého kousku země, který za to všechno může, král Ivan I..
Dívka znovu vykřikla ze spaní a Jakub k ní jako pokaždé přispěchal. Sedl si vedle ní a schoval ji ve svém objetí, kde Klára na chvíli nalezla klid.
Rotgar už dávno přišel k sobě a i přes Eldarova bezpečnostní opatření mohl svou moc kdykoliv použít, ale nejprve chtěl vědět, co jsou jeho věznitelé zač.
Bratr Felix nespustil z vymítače zrak. Měl z něho mravenčení a to pocítil jen několikrát za života. Pokaždé však v nehezké situaci, kdy měl na mále. „Opravdu nic nemůže udělat,“ zeptal se již po několikáté mága.
„Jsem si tím jist. Ze zápisků, které jsem přečetl v knihovně cechu mágů je každý horal vzpupný a pouta na rukou a nohou mu způsobují pomalu šílenství. Kdyby mohl, určitě by nás svou mocí již napadl,“ odvětil čaroděj, který se dmul pýchou nad tím, co dokázal. I když se jednalo jen o vyřknutí několika protikouzel, která ale neměla na Rotgara nejmenší vliv, protože síla vymítačů nepocházela z magie, nýbrž z úplně jiného místa.
Rasmus se právě vrátil z průzkumu. Vydal se až k Lesnímu květu, kde chvíli pozoroval horaly, kteří neúnavně pracovali pod vedením nového náčelníka. Ten začal s důležitými opravami a vylepšováním, které jeho předchůdce tak oddaloval a místo něj se staral o zvelebování svého vlastního příbytku, stejně jako zvětšování jmění.
„Tak co?“ zeptal se Jakub a pořád ještě utěšoval malou dívku, která byla stále plná hrůz, jež viděla ve snech.
„Vypadá to, že jim v osadě vymítač nechybí. Jak jsi říkal Hrotgare,“ odpověděl bývalý velitel domobrany a při vyslovení jména sebou Rotgar trhl a zadíval se pozorněji na horala v Kamirově družině. V očích mu zaplál plamen hněvu, když konečně rozpoznal známou tvář, ale ovládl se, prozatím.
Hrotgar před návratem Rasmuse se znovu vydal shánět nějaké jídlo, jehož měli neustále nedostatek. Přitom podal zprávu Kalimovi a nalezl to, co hledal. Několik bylin, které právě v tuto chvíli nenápadně trhal a roztíral v rukou, aby šťávu z rostlin s květy vložil nakonec do malého koženého pytlíčku, jenž pak nenápadně zavěsil Rotgarovi okolo krku. Vymítač z Lesního květu okamžitě poznal, co mu bylo provedeno a i když se pokoušel vzpírat, docílil jediného a to, že pouze upozornil na sebe zbylé členy Kamirovi družiny. Ti se na něho chvíli nedůvěřivě dívali a nechápali o co se snaží. Vymítač jim to však už nepověděl, neboť byl umlčen omamnou vůní.
Hrotgar se předtím ještě sklonil nad něho s blaženým úsměvem a zašeptal mu do ucha: „Víš, kdo jsem, ale než to komukoliv řekneš, bude už dávno pozdě.“
„Je na čase jít. Musíme dorazit do Údolí, co nejdříve,“ zavelel bratr Felix a všichni s ním souhlasili, protože dobře věděli, že je jen otázkou času, kdy se Kamir střetne se svými sourozenci a bude potřebovat každičkou pomoc, aby je porazil nebo se rozhodl přinejmenším správně.
Jak družina posla Smrti míjela v bezpečné vzdálenosti Lesní květ, vzhlédl v tu chvíli nový náčelník k nebi a pronesl v duchu modlitbu ke stvořiteli všech horalů, aby Kamir dobře pochodil. A když spatřil na obloze vyplašené ptáky, považoval je za znamení, že musí jít a přiložit ruku v boji za osvobození svého národa. Zvolil proto narychlo svého nástupce, zadal několik dalších věcí, potřebných vykonat. Poté se vydal do Údolí, od kterého byl nejmocnější z poslů Smrti už tak blízko, že cítil moc svých sourozenců, stejně jako strach, s jehož pomocí si zotročili všechny horaly.

Ishtarova výprava se blížila k Údolí a právě projížděla soutěskou. Mladší potomek Smrti ukazoval bratrovi v těle dítěte opevnění, které jim mělo zajistit ochranu před všemi hrozbami.
Několik bran, palisád, úzká rokle, kde mohlo najedou projít jen pět osob, a kterou mohli obránci okamžitě zatarasit to byla jen malá část důmyslného obraného plánu, ve kterém dominovala především armáda horalů o několika stovkách válečníků, které poslové Smrti sami vycvičili, což jim nedělalo vůbec žádné problémy, protože během svých životů nahromadili spousty vědomostí. Patřilo k nim jak vedení války, tak i zacházení se zbraněmi, znalosti metalurgie, řemeslnictví a mnoho dalšího, co předali svým otrokům jen proto, aby je mohli využít jako armádu k ovládnutí celého světa, když nedokázali najít nemrtvé. Ti však v tuto chvíli mířili pod vedením Xardase přímo k nim, protože lich vsadil vše na jedinou kartu, možnost, jak spasit duši svou i ostatních živých mrtvých.
„Tak co tomu říkáš, bratře,“ zeptal se Ishtar.
Kamir právě vstřebával další příval nových vzpomínek, které souviseli s válečnictvím a především s bitevními strategiemi. Uviděl sám sebe v dospělosti, jak u taktické mapy v černém brnění připravuje bitevní plán proti elfům a s nimi bojujících Atovinů v nekonečné válce mezi Smrtí a Stvoření. „Opravdu působivé,“ odvětil a po chvíli dodal: „Jen u těch valů bych nechal schovat několik nádob s olejem, aby v případě ústupu se mohli barikády zapálit.“
„Chytré a zákeřné,“ doplnil Ishtar a pak jednomu z horalů ve svém doprovodu sdělil pokyny na vylepšení obranného plánu.
Když projeli soutěskou a vjeli do Údolí, vždy zelené nížiny, byl Kamir ohromen takovou krásou v objetí nehostinných Modrých hor, že doslova oněměl. Jakmile však spatřil první obyvatele, z nichž cítil nekončící strach z jeho sourozenců, byl zhnusen a jen utvrzen v tom, co musí udělat. Zničit všechny své bratry a sestry, jejichž tváře se mu právě vrátili do mysli i se jmény. Bylo jich přes několik desítek, což představovalo ohromnou moc, se kterou se chystal pustit do boje, ale posilněn utrpením horalů a důležitostí poslání od matky se o to musel alespoň pokusit.
Družina se dvěma posly Smrti dorazila do sídla krále horalů, které zabrali potomci Smrti. Tam je přivítal zástup služebnictva, které Ishtarovi tak moc chybělo. Dokonce pro něho měli připravená nosítka, na kterých ho odnášeli do trůnního sálu. Vedle nich pak kráčel vyhublý černovlasý chlapec, co se ze všech sil pokoušel udržet krok s vysokými horaly, aby mohl mluvit s bratrem.
„Kdybych věděl, že tě sebou přivedu, nechal bych ti připravit nosítka,“ řekl Ishtar a Kamir jen mávl rukou. Víc se v tu chvíli zajímal o překrásnou výzdobu chodby, jenž vedla k vládci všech horalů, který však kvůli potomkům Smrti bydlel v jedné z chatrčí a vykonával příkazy nových pánů svého národa.
Do trůnního sálu vstoupil statný horal v mistrovsky zhotovené zbroji s kopím v ruce. Postavil se před šest poslů Smrti do pozoru, jak byl vycvičen a hřmotným hlasem řekl: „Právě dorazil Váš bratr a má pro vás překvapení.“ Chvíli počkal na případné pokyny a když je nedostal, vrátil se na své stanoviště.
„Překvapení,“ zopakovala krásná pětadvacetiletá Kamirova sestra. „Co si myslíš, že pro nás má Rune?“ Nadhodila k muži v černé zbroji.
Z helmy ve tvaru lebky zaznělo v odpověď: „Určitě to bude nějaký kus hadru, co nalezl v té díře. Jak se jen jmenuje?“
„Lesní květ,“ doplnila druhá Kamirova sestra, jež narozdíl od první nedosahovala ani trochu titulu krásná. Měla křivé nohy, na tváři několik bradavic a i zbytek jejího těla nebyl nic moc extra. Většinou se jí nedostalo mezi lidmi jiného pojmenování, než čarodějnice. Přesto i ona byla dcerou Smrti a vládla mocí, dávající jí ohromné možnosti. Proto také s oblibou spávala s nejkrásnějšími muži, aby ukázala všem, že si může dělat, co chce a nikdo tomu nezabrání.
Do trůnního sálu přinesli Ishtara na nosítkách, vedle nichž šel rychlým tempem i Kamir. Všichni na něho okamžitě upřeli zrak, protože netušili, co má být zač. Nikoho z nich nenapadlo použít své schopnosti, a tak vyčkávali, až jim překvapení vysvětlí sám Ishtar.
Kamir přejížděl svým zrakem z jednoho sourozence na druhého, zatím co Ishtar mluvil: „Moji drazí. Našel jsem někoho, koho hledáme již tak dlouho. Někoho, kdo konečně vyřeší všechna naše trápení a splní nám, po čem tak toužíme. Právě tady,“ ukázal na černovlasého chlapec. „Vám přivádím Kamira!“
Zavládlo hrobové ticho, při kterém si nejmocnější posel Smrti vyměňoval pohledy s jednotlivými sourozenci, kteří na něho hleděli, jak na zjevení.
„Kamire,“ začala šeredná žena a chlapci hned vyvstanulo v mysli její jméno, stejně jako věci, jimiž se tak ráda bavila.
„Seleno,“ oplatil Kamir pojmenování. Když si pak vybavil jména a stručné životopisy i ostatních potomků Smrti v trůním sále před sebou, objevila se mu v hlavě kromě zhnusení z jejich činů další otázka, kterou okamžitě položil: „Kde jsou ostatní?“
Nastalo další mlčení a žádný sourozenec se neměl k odpovědi nejmocnějšímu poslovi Smrti. Ten však během chvíle ticha nalezl potřebnou odpověď i sám, když si vybavil událost v říši mrtvých.
„Jsou mrtví?!“ řekl nakonec Kamir sám a souhlasem mu byl sklopený zrak všech jeho sourozenců.
„Vím, že jsme ti to slíbili, ale oni se od nás chtěli odtrhnout. Zhatili by tvůj plán,“ začal vysvětlovat a mlžit Ishtar fakt, že soudržnost není zrovna silnou stránkou poslů Smrti, když každý z nich touží jedině po ještě větší moci, než má.
„Můj plán,“ zopakoval Ishtarova slova chlapec a opět byl zmaten. Než však stihl položit další otázku, řekla jeho krásná sestra: „Nejprve se najíme a oslavíme Kamirův návrat. Vše ostatní budeme řešit až potom,“ pak vzala zlatý zvoneček ze stolku vedle svého lůžka a zazvonila. Okamžitě obsluha z hrdých mužů a žen přinesla tácy plné jídla a položila je vedle potomků Smrti. Všichni se pak seřadili do řady a čekali. Kamir z nich cítil velkou nervozitu a strach. Netušil však z čeho, ale odpovědi se dočkal hned po krátké chvíli, když jeden z jeho bratrů, který doposud nepromluvil, oděný jen do bederní roušky vstal z lože a začal obcházet okolo žen, jako hladový vlk okolo stáda ovcí. Vybral si tu nejhezčí, nejmladší a zároveň nejvyděšenější. Nejmocnější posel Smrti, aniž by chtěl, zachytil několik myšlenek svého bratra a zvedl se mu žaludek. Když potom viděl, jak ženě stékali po tvářích slzy, jak ruka posla Smrti se dotýkala jejího těla pod oděvem, na Kamira toho bylo moc. Jeho oči opět opustila temnota a odmrštila chlípného bratra na protější stranu trůnního sálu. Tím vyvolal u všech ostatních sourozenců údiv.
„Co blázníš,“ začala Selena.
„To by už stačilo,“ odvětil Kamir a ostatní jeho sourozenci se postavili, aby společně mohli proti němu bojovat.
„Jestli si myslíš, že se nás zbavíš a sám s mocí kamene naší matky budeš vládnout světu, tak se šeredně pleteš,“ pokračovala Selena a nejmocnějšího bratra tak úplně odzbrojila. Když mu konečně řekla pravdu o něm samotném a o všem, co udělal a neměl o tom nejmenší zdání, bylo Kamirovi strašně. „Udělali jsme všechno, co jsi nám řekl. Vzbouřili se a přestali poslouchat matku. Ovládli tyto primitivní lidi a připravovali se skoncovat i s elfy, ale tobě to jak vidím nestačí. Nechceš se dělit o moc s nikým. Co bratříčku?“
„Já,“ zmohl se Kamir na jediné a potom se rozhlédl po trůním sále. Podíval se na tvář mladé ženy, kterou jeho bratr osahával. Upřel pohled na její slzy v nichž se odrážela vinna, jeho vinna, protože za všechno, co se stalo, mohl jedině on. To on nechal zotročit horaly a způsobil zkázu Atovin. Dokonce přivedl i do nebezpečí ty, kteří mu chtěli pomoci. Nevydržel tolik hanby a jeho dětská stránka převzala kontrolu nad tělem. Vyběhl z trůnního sálu a utíkal jako nikdy předtím. V patách mu pak běželi zbylí sourozenci, kteří svolávali i všechny válečníky a pronásledovali nejmocnějšího z poslů Smrti, jenž utíkal před minulostí, odpovědností, před celým světem. Kus jeho moci se promítl i v jeho současné podobě, a tak běžel rychle, jako vítr a za krátko proběhl soutězkou z Údolí a zastavil se až na mírném kopci před vstupem do srdce říše horalů. Tam padl na kolena a v dětských slzách nechal odejít veškeré své trápení.

Rotgar šel poslušně vedle svých věznitelů. Omamná vůně bylin mu stále zamlžovala rozum a dělala z něho poslušnou loutku. Jako jediný z členů výpravy byl Hrotgar podivně nervózní. Stále se otáčel, ale nikdo z ostatních to nepovažoval za podezřelé, neboť ho už delší dobu považovali až za moc opatrného.
A pak se to stalo. Dar Kláry od potomka Smrti najedou zafungoval i v bdělém stavu, ale neukázal dívce právě probíhající úmrtí a vraždy, ale něco mnohem horšího, zradu, léčku a i její vlastní zánik s ostatními. Zastavila se a ukázala na horala, který se až doposud vydával za přítele. „Zrádče,“ vykřikla a všichni členové výpravy se hned podívali na Hrotgara.
Výkřik dívky uslyšel i Gorn, který okamžitě přešel z chůze do běhu.
„Jak to myslíš,“ položil otázku pohotově Jakub.
„Zradil nás. Celou dobu nás zrazuje. Vůbec nechce Kamirovi pomoct. Zaprodal nás,“ vysvětlila stručně dívka.
Hrotgar dělal zhrzeného, ale v duchu se radoval že už nemusí nic předstírat. Byl sice odhalen, ale příliš pozdě, protože se vzápětí objevil Kalim i s šesti poskoky.
„Zdravím tě, bratře,“ řekl cechmistr vrahů a sundal si z hlavy kápi. Tím odhalil všem další překvapení, protože měl úplně stejnou tvář jako bratr Felix, Xilef. Byli totiž dvojčata.
„Konečně,“ dodal jen Hrotgar. Potom silou své vůle mrštil Eldarem o strom dřív, než stačil vyslovit nějaké kouzlo. Pak teprve v klidu přešel na stranu vrahů.
Bratr Felix, kdysi nejlepší nájemný vrah ze všech ze sebe strhl kutanu mnichů a tasil překrásnou zlatou dýku, posázenou drahými kameny. „Tak sis pro ní přišel?“ Odpovědí mu byl zastřený pohled sourozence. „Ale nejdříve mě musíš zabít, protože já ti ji jen tak nevydám.“
Kalim se křivě usmál: „V jinou možnost jsem ani nedoufal, Xilefe. A teď bojuj, blázne. Na ně,“ zavelel cechmistr a rozeběhl se proti sourozenci. Ten udělal to samé a když se bratři střetli, započal jejich tanec nájemných vrahů, poslední chvíle pro jednoho z nich.
Vrahové a Hrotgar se také zapojili do boje. Zabijáci se vydali naproti Rasmusovi a zrádce proti Jakubovi. Ten tasil svůj nůž a jediné, čeho tak docílil byl pobavený smích Hrotgara. „Myslíš si, že tím mě snad přemůžeš? Já jsem vymítač a teď poznáš opravdová muka!“
Klára díky svému daru věděla, co musí udělat. Přiskočila k Rotgarovi a strhla mu váček s omamnými bylinami z krku. V mysli jí pak zaznělo prosté: „Děkuji ti.“
Kalim útočil na bratra jako šílený. Jeho oči a mysl viděli jen drahocennou zbraň Xilefa a druhý nejlepší vrah bojoval pouze již tak navyklými výpady.
Bratr Felix v nitru uronil několik slz za bratra, který nikdy neskousl, že se otec rozhodl dát vzácnou dýku jemu. O to více užíral Kalima fakt, že byl prvorozený.
Nádherná zbraň, dědictví po otci, však měla v sobě mocnou magii a krutého ducha, jenž se vtiskl do Kalimovi mysli a nutila ho udělat vše proto, aby jí měl u sebe. Chtěla někoho slabomyslného, kterého by mohla ovládat svou nikdy nekončící touhou po krvi a vraždění. To by díky hlavnímu představiteli cechu vrahů z Harky dýka získala.
Gorn přiběhl právě včas. Rychle skouknul scénu před sebou a pak sundal z ramene luk. Jeho čestná povaha si stranu ve vteřině vybrala, a tak první šíp zasáhl jednoho z šesti vrahů okolo Rasmuse do prsou. Bývalý velitel domobrany v Tamiru udělal děkovné gesto a hned přešel do útoku.
Jakub s nožem v pravé ruce před sebou pomalu ustupoval. Hrotgar kráčel přímo k němu. „Je čas to skončit. Bohužel se dospělosti asi už nedočkáš,“ řekl zrádný vymítač a když se chystal silou vůle zabít zrzavého mladíka, zjistil překvapivou věc. Nic se nestalo. Zopakoval tedy snažení, ale opět bez výsledku. Už se v duchu vztekal a dal projevy úzkosti i navenek, a tak Jakub sebral odvahu a zaútočil. Horal byl však mrštný a rychle uskočil, takže ho čepel nože nezranila, ale stále nevěděl, co mu brání v použití schopností.
„Hrotgare,“ vykřikl Rotgar, jehož stále ještě trochu otupovala zbylá omamná síla bylin v těle. „Zradil si všechno, co my vymítači uznáváme. Byl jsi vyhoštěn a nyní jsi se vrátil. Víš, že tvým trestem je teď jedině smrt!“
Slova mocného vymítače odpoutala Hrotgarovu mysl od Jakuba a soustředil se na nového protivníka, kterého tolik nenáviděl, protože právě kvůli němu musel opustit Údolí. „Jsi stejný blázen jako ostatní Rotgare. Neměl jsem v úmyslu se vrátit, ale když mi osud zprostředkoval setkání s tím poslem Smrti, uviděl jsem svou budoucnost. Já jsem předurčen stát se vůdcem všech horalů. A ten naivní kluk s neomezenou mocí mi v tom pomůže.“
„Nejdříve však musíš zabít mě!“
Potom mezi dvěma vymítači vzniklo pole mentálního boje, ve kterém se snažil jeden druhého svou vůlí přivést k šílenství. Rotgar byl silnější a jistě by i vyhrál, kdyby ho však nepřepadl poslední zbytek omamných látek z bylin a povolil v soustředění. To stačilo, aby Hrotgar boj vyhrál a veškerou svojí silou zaútočil na nechráněného vymítače z Lesního květu.
Jakub jen přihlížel, stále s připravenou zbraní před sebou, kterou požehnal nejmocnější posel Smrti svou krví. Vyslechl rozhovor dvou vymítačů a byl jediným divákem divokého souboje. Když však spatřil, že Rotgar prohrál a je jen krůček od osobního setkání s Kamirovou matkou, odvaha zvítězila v jeho vnitřním boji. Nepřemýšlel a skočil před poraženého. Nápor mentální síly opustil Hrotgarovu mysl, ale neškodně se zastavil o zrzavého mladíka. S udiveným pohledem pak zrádný vymítač ani nezareagoval, když mu Jakub vbodl nůž do břicha.
Krev stékala po rukojeti nože na Jakubovu ruku. Pustil zbraň a odstoupil. Díval se na poslední chvíle Hrotgarova života, a když se jeho duše odebrala ke Smrti, podíval se na svou ruku potřísněnou krví. Poprvé někoho zabil a vzpomněl si na okamžik v umývárně kláštera Velkého patrona, když ještě žil bratr Jan a kdy se jeho život spojil s Kamirem. Vzpomněl si na slova moudrého muže, když omýval tělo černovlasého chlapce od zaschlé krve. Na nesmyslnost boje a nyní mu musel dát zcela za pravdu, neboť poprvé zabil a i když mu voda smyje krev z ruky, vědomí, že vzal něčí život nikdy nezmizí.
Rasmus se bil udatně, jako vždy. Útočil, ustupoval a odrážel útoky, ale ctnostný bojovník se proti zákeřnosti vrahů a jejich útokům zezadu nemohl ubránit. A tak jeho tělo za krátko zdobilo mnoho řezných a bodných ran, z nichž krev prýštila. Přesto nepolevoval a bil se statečně dál.
Gorn přikládal jeden šíp za druhým k tětivě svého luku, ale ani jeho skvělé střelecké dovednosti nezabránili smrtelné ráně, kterou jeden z vrahů uštědřil Rasmusovi do levého boku. A tak se stalo, že hrdý muž, který celý život toužil po rytířském titulu, jenž už nikdy nezíská, umřel přesně tak, jak by si přál opravdoví ctnostný rytíř. V boji proti podvratným živlům při ochraně slabších.
Kalim útočil aniž by přemýšlel o následcích svého chování. V návalu šílenství sotva postřehl, že dlouhá dýka mu vyklouzla z ruky a místo útoků se jen sápe po zbrani bratra, který s lehkostí uhýbal a litoval své dvojče.
Bratr Felix si vzpomněl na slova otce v den, kdy mu předával magickou zbraň: „Dýka ti dobře poslouží, ale pamatuj, ty musíš vést ji a nikdy ne naopak. Jestli tě ovládne, stane se z tebe pouhá loutka, která propadne šílenství a přijde i o duši.“
„Dej mi jí. Patří mě,“ křičel Kalim. Pak jeho mysl opustil vliv magické dýky, které už omrzela neschopnost Xilefova bratra. To umožnilo, aby se druhý nejlepší vrah vzpamatoval a udělal nejlepší ze svých výpadů. Předstíral znovu pokus o uchvácení dýky, ale ve vteřině přešel do útoku a ze záhybů svého oděvu vytasil dva nože, které zabodl bratrovi do břicha. Okamžitě se pak zmocnil dědictví po otci a poodstoupil od umírajícího dvojčete. Aniž by se staral o všechno kolem, jestli jeho muži ještě žijí, jestli přežil Hrotgar nebo jestli mu hrozí nějaké nebezpečí se zadíval na zlatou zbraň a její rukojeť pokrytou rubíny a drahokamy. Pevně dýku sevřel a radoval se.
Eldar se vzpamatoval, až když bylo skoro po všem. Podíval se na Rasmuse, pak na bratra Felixe a poprvé za svůj život v sobě nalezl hněv, zlobu a všechnu jí soustředil do jediného paprsku, který zamířil na Kalima. Magie v jeho těle vytryskla v jednom silném gejzíru a smetla ze světa magickou dýku a jejího nového majitele, který propadl vlivu zbraně už dávno v dětství.
Po boji zbylí členové Kamirovi výpravy pohřbili své mrtvé a i vrahy, aby jejich těla neroztrhali někteří z mrchožroutů. Kalima, Hrotgara a zabijáky jen zahrabali do země, ale svým dvěma druhům udělali ctnostné hroby u statného dubu, jehož kmen využili jako náhrobku a vyryly prostý vzkaz: „Zde leží naši druhové. Bojovali statečně a za správnou věc. Již nespatří první paprsky nového dne ani výsledek své snahy, přesto budou stále s námi v našich srdcích.“
Jakub nahlas odříkal modlitbu k Velkému patronovi a spolu s Klárou, Gornem, Rotgarem a Eldarem se rozloučil s nejlepším vrahem ze všech, který poznal cenu lidského života a zanechal krutého řemesla. A pak také s udatným rytířem všech dobrých obyvatel Tamiru.
Potom se družina posla Smrti pod vedením Kláry opět vydala na cestu, protože jejich poslání ještě zdaleka neskončilo.

„To je on,“ řekl Velmistr a ukázal svému spojenci plačícího kluka na kopci před nimi.
„To má být posel Smrti,“ udivil se Erik, ale když Kamir zvedl tvář, spadla mu čelist úžasem.
Černovlasý chlapec se zadíval na rytíře Velkého patrona a členy cechu mágů. Utekl před sourozenci a snažil se utéci i před minulostí, ale jediné, čeho tak docílil bylo, že vběhl rovnou do náruče nejmocnějšího z čarodějů, který se kvůli němu právě chystal zaútočit na Údolí.
„To není možné,“ několikrát zamumlal Erik a stále zíral na Kamirovu tvář.
„Co není možné,“ zeptal se Velmistr, protože ho slova představitele řádu rytířů Bílé růže rozptylovala a tuto chvíli si chtěl pořádně vychutnat.
„On,“ řekl Erik a ukázal na posla Smrti v těle dítěte. „On je Veliký patron.“ V řadách rytířů zavládla rušná debata.
„Cože,“ žasl Velmistr, protože taková věc mu mohla zcela zhatit plány.
„Posel Smrti před námi je zakladatel našeho řádu,“ začal vyvolávat Erik, aby ho všichni rytíři uslyšeli. „V tajné skrýši v pokoji pod chrámem Velkého patrona v Harce jsem nalezl několik dokumentů a svitek napsaný samotným Velikým patronem, že jednoho dne se vrátí. Pátral jsem po jejich významu a nalezl stopy událostí. A z nich je patrné, že on je Veliký patron!“
Při posledních slovech zasáhl Kamira další příval vzpomínek, který potvrdil vše. A pak jeden z obrázků skládačky zapadl dohromady, když si dal posel Smrti slova Atovin a Erika dohromady. V jednom ze svých životů se rozhodl udělat něco dobrého. Chtěl odčinit hrůzy, které spáchal. Založil proto mnoho klášterů a ujal se i sirotků, ze kterých pak udělal ctihodné mnichy nebo je vycvičil v bojovníky, jenž měli šířit právo a pořádek po celé zemi.
Erik slezl ze svého koně. Udělal několik kroků ke chlapci, poklekl a řekl: „Můj pane, přišel opět den, abys nás vedl a udělal svět lepším místem.“
Ještě než hlavní představitel řádu rytířů Bílé růže domluvil, objevila se na opačné straně kopce armáda horalů v jejímž čele stáli Kamirovi sourozenci.
Začalo se stmívat a když se před nejmocnějším poslem Smrti připravovali k boji rytíři Bílé růže, čarodějové a na opačné straně horalé, objevil se na scéně někdo další.
Společenství nemrtvých pod vedením Xardase zdolalo Modré hory a svůj pochod ukončili přímo před svým cílem, Kamirem.
A tak kolem kopce, kde stál osamoceně černovlasý chlapec se shlukli na jihozápadě mágové a rytíři Bílé růže. Na severovýchodě horalé se zbylými posly Smrti. V severozápadním rohu nemrtví a ze severu ještě dorazila Kira se svými upíry. Jako poslední z lesa na jihu vyběhla Kamirova družina, ochuzená o dva členy, ale o stejný počet posílená.
Nastala hádka, v níž se všichni překřikovali a vyzdvihovali důvod, proč právě k nim má jít nejmocnější potomek Smrti. Když si však Kamir sedl a chytil se za hlavu, debata skončila a přešlo k činům.Všichni se vydali na kopec, aby získali, zabili nebo zachránili osamoceného posla Smrti v těle malého vyhublého kluka.
Kira pozvedla svůj bič a máchnutím ruky vydala povel k útoku. Upíři vyrazili vpřed a i David, hnaný touhou potěšit svou paní a lásku se dral skrze ostatní nemrtvé potřebující k životu krev. Když se však zadíval na chlapce, moc matriarchy zmizela. Zastavil se, jen aby se zamyslel sám nad sebou a nad tím, co se z něho stalo. Byl loutka a navíc stvůra. Co horšího se mu mohlo stát. Podíval se na překrásnou upírku, ale již necítil falešné city pouze zlobu a v mysli se mu objevila jediná možnost, jak by odpornosti, které napáchal za života jako upír mohl odčinit. Vrhl se na matriarchu, která útok od svého nového Bezejmenného z řad rytířů Bílé růže vůbec nečekala. David jí bič v mžiku vytrhl z ruky. Pak ženu povalil na zem a skočil na ní. I když bojoval s krásnou bytostí, která měla masku něžnosti, nebyla hlavní upírka vůbec slabá a Bezejmenný měl, co dělat, aby jí udržel na zádech. V zápalu boje si všiml nože na opasku Kiry a bezmyšlenkovitě jej vytasil z pochvy. Okamžitě se ho pokusil vrazit do těla matriarchy a ta zápasila o svou existenci. Dlouhými nehty, ostrými jak břitva škrábala Davida v obličeji a vypíchla mu i oči, ale ty muž nepotřeboval. Soustředil se na jedinou věc, kterou chtěl vykonat jako poslední v nemrtvé existenci. A když hrot stříbrného nože s malým úlomkem Bílého kamene proniknul skrze černou koženou zbroj Kiry, pocítil Bezejmenný palčivou bolest v hrudi stejně jako matriarcha a s ním i většina upírů. David však vytrval a sebral všechnu sílu, aby nůž zabodl až po rukojeť.
Ze smyslných úst Kiry zazněl poslední křik. Ne však rozkazovací, jak u ní bylo časté, ale byl to výkřik zkázy, jež její duši poslal tam kam patřila, do nicoty. Její tělo se rozpadlo v prach a s ním i tělesné schránky těch, kterým osobně dala dar nemrtvého života.
Slepý David vstal a cítil, jak se mu svalstvo mění v prach, ale před svým zánikem dostal pocit, který naposledy zažil při poslední válečné výpravě, kdy jako jeden z rytířů Bílé růže bojoval po boku bratra Jana. Smysly mu prozradili, kterým směrem je Kamir. Otočil se k němu čelem a naposledy se usmál. Potom v oblaku popela zanikl.
„Za Velkého patrona,“ křičel Erik a s ním i ostatní rytíři Bílé růže, kteří sesedli z koní a hnali se tryskem k černovlasému chlapci na kopci. Jejich cílem nebylo nic jiného, než ochránit toho, kdo stál za jejich zrodem a pokud museli, neváhal by kterýkoliv z nich položit i život.
Selena křičela na horaly: „Do útoku. Pobijte je nebo vás všechny sama zničím.“
Xardas nemusel nemrtvé pod svým velením vůbec povzbuzovat, protože sami vyrazili, aby získali jedinou naději, která by jejich prokletým duším umožnila vydat se do říše mrtvých.
A pak se to stalo. Kamir přemohl strach a zoufalství. Jednou provždy se rozhodl, že dnešního dne skoncuje se svou minulostí a začne nový život. Pocítil novou sílu, která v něm pulsovala jako nikdy před tím. Oči ho šíleně rozbolely, když se ohromná vlna temnoty jimi drala ven. Dětské tělo skryl ohromný černý oblak a když se s ním spojil v jedno, tmou zazněl děsivý křik nejmocnějšího potomka Smrti ve své pravé podobě hrůzného dravce. Jediný řev stačil, aby se všichni zastavili, živí i mrtví. Kamir se zadíval nejprve na nemrtvé. Cítil jejich muka, stejně jako touhu po klidu konečné smrti a jejich přání začal vyplňovat. Pouze Xardas ještě netoužil po ukončení své nemrtvé existence, protože měl ještě jednu povinnost, kterou musel nejprve vykonat, a tak byl ušetřen.
Stovky duší z obživlých kostlivců, zombií, přízraků a dalších vtáhl Kamir do sebe a jako vstupní branou je poslal do říše mrtvých. Pak se otočil k horalům, kteří zahodili zbraně a padli na kolena, protože jim bylo jasné, kdo je mocnější a koho se mají více obávat.
Sedm Kamirových sourozenců křičeli a vyhrožovali zotročeným horalům, ale nebylo jim to k ničemu, protože ani jeden z nich nevstal a nevrhl se znovu do útoku. Proč taky? Nenáviděli své pány a pokud by vyměnil jeden tyran druhého, pro ně to znamenalo jen to, že spatří zánik někoho, koho si přáli zabít sami.
Ohromný tvor vykročil k sedmi zrádným poslům Smrti. Ti začali zbaběle couvat, jen aby se po několika krocích pokusili o zoufalý útok. Spojili svou moc a vyslali vlastní vlnu temnoty, která zasáhla Kamira do prsou, ale nic s ním neudělala. Jen jí potom nastavil ruku s ústy a počal zbývající temnotu vtahovat do sebe. Když nasál a vstřebal zoufalý útok, pokračoval v pozření svých bratrů a sester dokud nepojmul jejich podstatu a neutišil jimi navěky svůj nekonečný hlad.
„Kamire,“ volal Jakub na přítele a běžel k němu i s ostatními. Než však dorazil zrzavý mladík k příteli, objevil se před ním z ničeho Velmistr a chytil jej. Ke krku mu přiložil nůž a i ostatní čarodějové z cechu mágů se teleportovali ke svému vůdci, aby udělali zeď mezi ním a rytíři Bílé růže.
„Pusť ho,“ zazněl mocný hlas, který všem živým vyvolal nepříjemnou bolest v hlavě.
„Ne,“ řekl jen Velmistr. „Ne, dokud nedostanu, co chci.“
Kamir přemýšlel, co může nejmocnější čaroděj tak chtít. Náhle si všiml, jak se Velmistr zadíval na Xardase, který stanul po jeho boku. Vše mu došlo. „Chceš se stát nesmrtelným.“
„Správně a ty mi to přání splníš, ale žádný podraz nebo si to tvůj přítelíček odskáče.“
„Dávám ti mé slovo a teď ho pusť.“
Velmistr odstrčil Jakuba od sebe a potom s otevřenou náručí přivítal proud temnoty, který obklopil jeho křehké živé tělo. Cítil, jak mu z těla mizí emoce, pocity, jak maso a orgány chátrají a rozpadají se, ale ucítil také nával obrovské moci, když temnota vstoupila do jeho srdce, zastavila mu tlukot a pak ho opět spustila, tentokrát však s podivnou mocí.
Ohavná postava kostlivce, kterého zakrývali jen cáry kdysi překrásné roby se teď vysmívala světu a životu. Velmistr cítil moc, jež mu prostupovala celým tělem a i Xardas jí kdysi pocítil, než si za několik staletí uvědomil, čeho se to vůbec vzdal. Pak udělal představený cechu mágů věc, kterou nikdo neočekával a obrátil nově nabitou moc k čarodějům na své straně. Ve vteřině je všechny zahubil, a tak poslední žijící čaroděj z cechu mágů v zanikajícím království byl Eldar.
Velmistr cvakal zuby. Neměl emoce, a tak v něm nová moc nevyvolala radost. To jen konečné dosažení svých tužeb a vědomí, že se nikoho živého již nemusí obávat mu přivodila uspokojení. „Už nejsem Velmistr. Teď před vámi stojí samotná Zkáza,“ zakřičel lich a začal okolo sebe sbírat veškerou moc, aby udeřil.
Xardas měl však úplně jiné plány. Jako první lich na světě chtěl, aby po jeho odchodu do říše mrtvých už podobný osud nikdo nesdílel. Moc dobře věděl, že Kira získala úlomek Bílého kamene, a tak, když Zkáza shromáždil veškerou magii, použil slabé kouzlo, aby zvedl nůž z místa, kde skonala upírka a mrštil jím po novém lichovi. Moc Smrti se střetla s mocí Stvoření a došlo k ohromnému výbuchu, který se šířil po kopci a smetl vše, co mu stálo v cestě.
Kamir v poslední chvíli povolal tolik temnoty, kolik jen mohl, aby s její pomocí ochránil, co nejvíc lidí. Především většinu soustředil okolo zbylých přátel a Jakuba, který se nacházel téměř v epicentru výbuchu. Podařilo se mu to a zrzavý mladík s ostatními přežil bez úhony. Tím však obětoval životy v řadách rytířů Bílé růže a horalů, u kterých exploze roztrhala mnoho mužů na kusy, jenž roznesla okolo kopce, kde si části těl ubožáků rozebrali mrchožrouti.
Když bylo po všem, vrátil se nejmocnější posel Smrti do podoby malého chlapce. Erik k němu přiběhl, stejně jako přeživší rytíři, horalé a jeho přátelé. „Můj pane, království je v troskách, potřebujeme tvé vedení a pomoc, abychom nastolili znovu řád a pořádek.“
Kamir se zadíval černýma očima na postaršího muže před sebou. Jeho veškerá moc už byla zpátky a tak ani nepotřeboval oční kontakt, aby mu mohl číst v mysli. Ve vteřině zjistil, že Erik se k němu upnul, ale proto, co řekl, měl až moc bolesti a krve na svých rukou. „Ne můj věrný, já vás nepovedu. Nemohu. Ale ty, spolu s posledním žijícím čarodějem, který vybuduje nový a lepší cech mágů nastolíte v království snad jednoho dne opět pořádek a spravedlnost.“
Eldar předstoupil před Kamira a poklekl. „Udělám vše, co bude v mých silách.“
„Já vím, ale chceš, aby ti lidé dále říkali Eldar nebo přijmeš titul Velmistra?“
„Pokud mohu, zůstanu jenom Eldarem. Můj předchůdce si o sobě myslel, že má moc, které se nikdo nevyrovná, ale když zjistil o Xardasovi, o tom jakou magií vládne, dostalo se mu to na rozum. Příliš se snažil zlepšit a zesílit, ale když zjistil, že je omezen tělesnou schránkou, nabrala jeho posedlost na obrátkách. To mu způsobilo pád, a proto už nikdo v historii cechu mágů tento titul nepoužije, to přísahám.“
Erik se zadíval na čaroděje vedle sebe. Jeho slova mu zněla jako rajská hudba a okamžitě věděl, že pokud se s nějaký čarodějem kdy opravdově spřátelí, bude to jedině takový muž, jako Eldar. Proto jen poníženě sklonil hlavu před zakladatelem řádu Bílé růže, vstal a zavelel: „Království nás potřebuje. Je na čase jet.“ Ze sedla svého koně pak ještě zvolal: „Za Velkého patrona kupředu!“ A pak jeho slova zopakovali i všichni rytíři, kteří spolu s Eldarem vyrazili zpátky do Harky.
Král horalů se vynořil z houfu svých lidí. Byl to statný muž a na svůj věk překypoval životem a silou. V rukou třímal ohromnou obouruční sekeru a z jeho tvrdého pohledu nešlo rozeznat, jestli náhodou nezaútočí. Místo toho však i on poklekl před potomkem Smrti a zvedl svou sekeru nad hlavu. „Zachránil jsi mou dceru před strašným osudem. Za to ti budu do své smrti sloužit.“
Kamir opět předvedl pozoruhodnou sílu, když převzal sekeru a párkrát s ní zkušebně zkusil udělat několik výpadů. „Je to dobrá zbraň, která se hodí do silných rukou hrdého národa. Ale pro mě je moc velká a neobratná. Proto nemohu přijmout tvou službu. Jestli chceš svůj dluh vůči mě splatit, veď svůj lid tak, jak předtím, než se u vás objevili moji sourozenci.“
Král s ostatními horaly se poklonil a potom zamířil do Údolí, nastěhovat se zpátky do paláce a spálit veškeré vzpomínky na kruté pány.
Když Kamir a jeho hrdinná družina osiřeli s Xardasem na kopci, přistoupil černovlasý chlapec ke Gornovi a Rotgarovi. „Moc jste pro mě udělali a za to vám budu navěky vděčný. Pokud bych pro vás mohl něco udělat, řekněte si.“
Nový náčelník a vymítač z Lesního květu se na hocha přátelsky podívali, pak Gorn promluvil za oba: „Udělal jsi to, o čem každý z horalů jen snil. Svoboda je dostatečná odměna za to, že jsme ti pomohli.“ Potom si Kamir s oba horaly potřásl rukou a společně s Jakubem a Klárou se s nimi rozloučil.
Xardas až doposud čekal a mlčel. Neměl emoce, ale věděl, že chvíle, kdy bude rozmlouvat s Kamirem mu nikam neuteče. Když pak nastalo ticho, promluvil: „Můj pane, než vás požádám, abyste i mou duši osvobodil, měl byste se vydat se mnou do Nekropole. Je tam něco, co patří jen vám.“
Chlapec se podíval na licha, pak na Kláru, které všechno bylo jedno, pouze když byla s ním a Jakuba, jenž akorát pokrčil rameny a řekl: „Nějaká cesta kdo ví kam už je maličkost ne. Stejně nemáme nic v plánu,“ a mrkl na přítele.
Čtveřice vedená Xardasem vyrazila okamžitě. Měli před sebou dalekou cestu, kterou zkrátila spojená moc licha a posla Smrti. Tak dokázali zdolat desítky mil během několika dnů a za týden už dorazili k Nekropoli.
Xardas zastavil před ohromnou prasklinou v zemi. Otočil se na členy výpravy a pak v klidu skočil dolů. Jakub vyvalil oči a zadíval se na Kamira, který moc dobře věděl, že se lichovi nic nestalo. Potom jen řekl: „Pojďte a chyťte se mě.“ Jakub s Klárou se chytili každý za jednu podanou ruku a když s nimi potomek Smrti skočil dolů, těsně nad zemí jejich pád zastavila Xardasova magie.
„Tudy,“ řekl lich a vedl živé do sídla mrtvých, jenž leželo hluboko pod zemí. Do města v obrovské jeskyni, jejíž strop obývali tisíce netopýrů.
„Co je tohle za místo,“ zeptal se Jakub, když spatřil ohromné město, které osvětlovalo desítky pochodní.
„Tohle je město bohů,“ začal vysvětlovat Xardas. „Ještě než stvořili první tvory, vybudovali tohle město. V něm nějaký čas žili, ale jak ubíhali roky, některým společnost druhých vadila, a tak začali tvořit svět a rozcházeli se. Nakonec nezůstal nikdo a poslední z bohů město pohřbil pod zemí. Tady jsem ho nalezl a začal do něho přivádět ostatní nemrtvé.“
„Tohle jsi mi chtěl ukázat?“ zeptal se Kamir.
„Ne. Tady, můj pane, je pouze uschována věc, která náleží jen vám,“ odvětil Xardas a zamířil do chrámu, který byl prvním domovem Smrti. Všude ornamenty lebky, koster a obrazy zachycující smrt. „Zde bydlela vaše matka a právě sem byl nedávno přenesen zvláštní předmět. Vycítil jsem jeho moc, ale neodvažoval se s ním cokoliv dělat. Teď, když jsem vás našel, vám ho chci předat,“ domluvil lich a otevřel ohromné kamenné dveře, které vedli do prostorné komnaty, v jejímž středu se nacházela socha Smrti a v rukou před sebou držela černý kámen.
Kamirova hlava při pohledu na artefakt své matky utržila další vlnu vzpomínek a jak kráčel k soše, bylo obrazů z minulosti stále víc. Bylo mu, jako kdyby ho všechny životy najedou bičovali, ale přesto dál šel vstříc osudu, který mu předurčili Lesní duchové, protože věděl, že to tak musí být. Navíc jeho skládačka nebyla kompletní a zde v Nekropoli měl získat poslední dílky. Těsně před sochou se zastavil.
K


 celkové hodnocení autora: 89.0 %

výborné chvalitebné dobré dostatečné nedostatečné Ohodnoťte příspěvek!

přidat autora k oblíbeným 
 hodnotilo celkem autorů: 0 komentovat příspěvek 
 autorské hodnocení: 0.0 uložit příspěvek 
 známka poroty: 2.0 tisk příspěvku 
 počet komentářů: 5 zaslat vzkaz autorovi 
 počet shlédnutí od publikace: 60 výpis autorského hodnocení 
 
:: Komentáře k příspěvku ::
 m2m 21.04.2008, 23:43:31 Odpovědět 
   Ahoj!

Předem Ti prozradím jedno tajemství
Každé dílko má ve svém rámečku pod sebou takové hezké políčko "počet shlédnutí od publikace"
Čím delší máš text, tím menší číslo v tom políčku bude.
Počet shlédnutí se i zvětší, pokud svými komentáři navštívíš jiné autory, kteří si naoplátku přečtou dílko Tvé.
V profilu máš ve statistice "počet děl/komentářů" hanlivé 34/4.
Pečuj o své čtenáře a pečuj o případné zákazníky Tvého krámku tím, že sám budeš navštěvovat i krámky jiné.
Protože tady vůbec nejde o komentář redakce, to vůbec ne, tady jde o to, jak se k Tvému dílku budou stavit ostatní lidé.
Víš?

Tak...a teď k příběhu, bohužel neukončenému. Počet znaků je omezený a opravdu 17 stránek A4 je až až.
Tohle množství i ovlivní počet čtenářů.

Po stránce technické můžu jen říct: Spousta chyb! Přečíst po sobě, opravit, nechat pár dní ležet, přečíst, opravit. Těch chyb je opravdu požehnaně a jsou zbytečné - zbytečná íčka jsou však ty nejbolavější.

Co se příběhu týče, k závěru jsem měl pocit, že pospícháš s ukončením. I když je to tak dlouhé, přesto si můžeš dovolit zvolnit a pohrát si se scénami velkého finále.

Moje známka tentokrát bude hodně ovlivněná těmi chybami, množstvím textu a i jeho špatným plynutím, více odstavců, rozředit, zvolnit, zkrátit nebo některé scény (třeba ten závěr) prodloužit, popsat, pohrát si s tím. Proškrtat zbytečnosti. Na to všechno přijdeš po několikerém přečtení.

Napsat text je jednoduché.
Ale jeho oprava by měla zabrat dost času, aby dílko bylo opravdu stoprocentní.

Takže...sem se závěrem!
 ze dne 22.04.2008, 21:59:51  
   m2m: Jojo, a pak jsi zapomněl dílko nechat uležet a znovu řádně přečíst.

Hrabalovi trvalo prý třikrát déle čistého času svůj výtvor opravit, než napsat.
;-)

No a pak taky nezapomeň, až Ti uplyne lhůta, prdnout sem ten závěr, i kdyby měl být třeba jen jednoodstavcový.
 ze dne 22.04.2008, 21:57:29  
   Sirnis: no nevim, mě to tak nějak nepřišlo, ale spíše jsem asi koukal na ten spád a jak už jsem zmínil byl jsem opitej euforií nad tím, jak mi to zapadlo ta skládačka na svá místa
 ze dne 22.04.2008, 21:37:47  
   m2m: Nemyslím rozpitvávat, ale zpomalit, ten konec působí strašně hrrrrrr, jako kdybys spěchal s jeho uzavřením.

(Nebylo to myšleno až tak zle, tady bys mohl poznat, že se mi to sakra líbilo a četl jsem to rád, ale prostě jenom oproti tomu, jak sis pohrával v minulých částech, mi ten konec přišel příliš rychlý na to, jak poctivě pomaloučku ses k němu dostával.)
 ze dne 22.04.2008, 21:17:46  
   Sirnis: no tak co se týče chyb, tak o nich asi nemá cenu cokoliv říkat, prostě jsou
co se však týče té stránky rychlosti, jak je jmenována, tak když jsem to psal mi to přišlo, že ten závěr je aspoň svižnej, nevim jestli jsem v tu chvíli nebyl omámen tím, jak se mi podle mě podařilo zodpovědět všechny otázky, které jsem v příběhu dal, ale tak každej má jinačí vkus, i když asi sem mohl něco více rozpytvávat
obr
© 2005-2016 by Matěj Novotný & Filip Kotora | Všechna práva vyhrazena
 
 
Va?e literatura MFantasy Literární.cz - Server s českou literaturou Art & Design - Roman K?bus
 
Partneři: Gastrokritik, Antikvariát Kačur
 
St?hnout SASPI.cz toolbar! RSS zdroj
obr obr obr
obr
tester2
(18.9.2019, 20:40)
tester
(18.9.2019, 20:37)
Luboš Kemrň
(8.9.2019, 16:38)
Asinějakávadná
(5.9.2019, 22:42)
obr
obr obr obr
obr
Boží svět
Charakter
Povídka—Zimní č...
Zuzana Černá
Zhulenej sen
MonaSchýza
obr
obr obr obr
obr

Chuť šípových žabek
Mab
obr
obr obr obr
obr
Liter?rn? almanach SASPI
Aktuální číslo LA...
obr
obr obr obr